Pohádky

Na širé pláni leží vojsko porubané. Statní kozáci, švarní junáci, jako kosou podetnuti, jako jabloně v květu poraženi.
Ve středu pole opěšalý - Kostěj Nesmrtelný sám!
Vposled se vzchopí a studeně zasyčí: „Jsem poražen, ale mečem mě zabít nelze. Zajmeš mě, do kobky zamkneš, ke zdi přikováš, ale neudržíš! Až se mi vrátí moc, na kolena tě srazím, zbroj ti strhám. Pak budeš bezmocná, malá a nahá. Kdo ti pomůže? Co uděláš?“
„Ptej se, co dělám teď,“ odpoví jasný hlas.
A hle! Jehla s životem Nesmrtelného zazáří, aby zlomena zhasla navždy.
„Co si neuděláš sám,“ pokrčí rameny Marja Morevna, strašlivá carevna.

Uplynul už nějaký čas od chvíle, kdy ho ta ježibaba unesla. Stihl si už pobrečet, zanadávat, dokonce i zalitovat toho, jak naznačil, že její matka je lama (I když pořád nevěděl, co na tom bylo špatného. Byla to pravda.).
Pokusil se vyrazit dveře. Místo toho si však málem vyhodil rameno. A tak si řekl, že
si počká. Však v pohádkách se vždycky objeví nějaký udatný princ. Určitě ho jeden takový zachrání.
A tak čekal.
A čekal.
A ještě čekal.
A pak se na to vybodl. Roztrhal povlečení, kusy svázal dohromady.
"Zatracení princové, zamumlal a vyhodil jednu stranu provazu z okna.

Maminka jí vždycky říkala, že je brepta a že jí pusa jede jako divá. Ale nikdy jí za to netrestala, nikdy pohlavek nedala, i když jiné děti často dostali a mluvili méně než ona.

Teď věděla proč. A musela mlčet.
Ne, že by na tom záleželo, kromě černých křídel jí nikdo společnost nedělal. Ale ani sama pro sebe si povídat nemohla.

Občas, v těch největších okamžicích zoufalství, když skoro zapomněla že má hlas, křičela beze slov do zvuků deště.

Tolik toho chtěla říct, slova lásky, hněvu, vysvětlení, omluvy... A mlčela.

Snad jednou, až košile došije. Jednou se černá křídla promění.

Svoje prokletí do žabáčí podoby jako možnost, jak dát šanci své inteligenci a ostrovtipu. Konečně najde pravou lásku a zabije dvě mouchy jednou ranou. No. Jenže courat u rybníka nějak nebylo trendy. Když už se nějaká mihla kolem, měla na sobě trikot a sporttester a než stihnul kváknout něco vtipného, byla pryč. Nevadí. Zkusil moderní metody. Zakládat si účet na lidé.cz mu bylo žinantní, na žabáci.cz to moc nežilo, tak to zkusil rovnou na Tinderu, ale všechny jeho pokusy vedly doleva. Nevadí, taky sháněl spíš rosničku než ropuchu, tak to chápal. Možná že je na čase zmínit, že má království…

Zavřela oči, zadržela dech a se špatně skrývaným odporem lípla tomu slizkému žabákovi pusu. Nebesa se otevřela, zahalila je do duhového dýmu a v tom vedle ní stál…Postarší chlápek s korunou na hlavě, vypoulenýma očima a bradavičnatou kůží, který páchl rybinou. Hm. Tak tohle nečekala. Asi přišla pozdě. Nebo ta káča pohádková babička, určitě se jí směje někde za bukem. Patovka. „Království máš?“. „Mám.“, řekl skřehotavě. Určitě by nebyla první ani poslední, co se vdává z upřímné lásky k penězům. Konec konců, královny musí být pragmatické. Zavřela oči, zadržela dech a se špatně skrývaným odporem lípla tomu slizkému princovi pusu.

Naše kancelář pro napravování nepravostí v románech po důkladném pátrání připouští, že ve třetím oříšku Popelka skutečně našla svatební šaty. Tím však pohádka neskončila. Naše kancelář totiž zjistila, že kouzelné oříšky byly ve skutečnosti čtyři. Ten čtvrtý byl lehký jako pírko a obsahoval… jak to říci delikátně… pomocníka proti nezadržitelnému větvení královského rodu.
Popelka si však chtěla narozením královského synka upevnit své postavení a čtvrtý oříšek i se svým obsahem vyhodila z okna zámku. Popelce se za přiměřený počet měsíců narodil vytoužený potomek (pohlaví naše kancelář zatím ověřuje) a po královských zahradách ještě pěknou řádku let poskakovala veverka, prdíc bubliny.

„Tak vidíte, teta, nakonec všechno dobře dopadlo.“
„Ale nemuselo, starosto, nemuselo. Nejprvá ta hrůza s drakem, potom honem honem svatba, neříkám, princ je fešák a draka zabil, ale cák to je ňáká záruka? Na celej dlouhej život? Srdce se mi zastavilo, když za mnou přiběhla, že jí odjel do černýho lesa. A jen se vrátil, přišla znova, že... Děti! Děte nasypat slepicím! Starej král, dej mu Pánbůh nebe, si taky bral do ložnice třeba sedlo nebo bičík, šak se s ním královna něco natrápila, ale meč? No řekněte! Hrůzou jsem byla bez sebe! Kdo mohl vědít, že von není von?“

„Jste banda pitomců,“ hulákal Lucifer na svůj pekelný tým. „Rozkaz zněl přece jasně. Dostat sem k nám do pekla Dorotu Máchalovou z Dolní Lhoty. A jaký je výsledek? Čert Kozel sice přivedl jakousi ženštinu stejného jména a příjmení, ale ze Lhoty pod Vysokou. Druhý pokus měl Vlk, který si pamatoval jen křestní jméno. Tak přitáhnul nějakou Dorotu bůhvíodkud. A jak dopadl Vraník, ptám se? Výsledkem jeho mise je to, že tady máme Annu Máchalovou, nevlastní tchyni dotyčné hledané. Takže se nám tady v pekle hromadí ženské, které sem vůbec nepatří. Tak kdo se hlásí na další misi, doufám snad poslední?“

Babička Karkulky trvale ve stresu,
vnučka k ní nemůže přes čáru okresu.
Že dosud Růženka ve věži chrní
je vinou „náhubku“, nikoli trní.
Ubytovat Sněhurku byl hazard s pokutou,
z okýnka tak dostala jen vzpruhu tekutou.
Maruška šla pro jahody, zimnicí se třese,
měsíčkové scházejí se na Skypu, ne v lese.
Smolíček má přes počítač online hodiny
a Jezinkám neotevře, nejsou z rodiny.
Bystrozraký s Dlouhým šili v první vlně roušky,
Jenda s Mařkou odložili z dospělosti zkoušky.
Tak dlouho bez kadeřníka, to je vážně úlet,
Zlatovláska na hlavě má zdivočelý mullet.
A Pat s Matem s chutí
ventilátor kutí.