DMD byla skvělá mimo jiné v tom, že jsem si připomněla fandomy, na které jsem nějak pozapomněla, nebo jsem o nich nikdy neuvažovala jako o "fandomech". Zkrátka jsem několikrát zažila úžasný pocit "jé, proč mě to vlastně nenapadlo?" a samozřejmé, staré známé knížky nebo filmy mě najednou znovu dokázaly překvapit, odzbrojit a uzemnit.
Jana Varga a její Nové zamestnanie mi připomněly heslo mého dětství.
Pozvání Deliria od Danae zase to, že personifikované entity jsou nejednoznačnost sama.
Sedmnáct obětí Sherlocka Holmese od levandule to, že výše uvedené platí i pro slavné detektivy, a to, že i epizodní postavy bez povahokresby mohou skončit se zlomeným srdcem.
Kryšánkův neklid od Ebženky to, že k Muminkům se můžu vrátit kdykoli a stejně budu znova žasnout.
Avevina Druhá matka mi ukázala, že Druhá matka měla i jiné oběti, které se skrývaly mezi řádky.
Tajemství od Tess má ten správný erbenovský spád, který mě nutí mluvit ve verších o příšerných mordech.
Rebelčino Neplač, uvidíme se v Nangijale mi navzdory názvu vehnalo slzy do očí. Astrid Lindgrenová je bohyně.
V zoo od elide mi s lehkým zamrazením připomnělo komiksovou verzi Války s mloky, kterou jsem kdysi četla v Kometě.
Díky drabble Experiment od Julie se budu podezřelým chlápkům a jejich neméně podezřelým dveřím vyhýbat jako čert kříži.
Ebženčina Velká noc u Černého Chlumu skvěle zachytila atmosféru příběhu, který mě od malička děsil a fascinoval.
