Moje články

Fandom: historie (česká a anglická)
Varování: romantika bez postranních úmyslů (tedy skoro)
Byla to její první plavba po moři a bylo jí trochu zle. Nevěděla, jestli to je vlnami nebo princem, který na ni čeká, je o několik měsíců mladší, nedostane pořádné věno a je prý dost prchlivý.
Zhluboka dýchat, pohybovat se klidně. Když to dobře dopadne, bude si tě vážit. Když budeš mít štěstí, bude tě milovat.
Když jí přijel naproti a přivítal ji, měl studené ruce, kruhy pod očima a snažil se nedat najevo nejistotu. Princezna se chápavě usmála a povzbudivě mu stiskla ruku.
Princ se rozzářil.
Napadlo ji, že třeba bude mít štěstí. Budou mít děti a zestárnou spolu.

Fandom: pohádky
Čerstvě vysvobozená princezna se zapýřila a cudně sklopila oči. Princ, dosud pokrytý slizem gigantického lidožravého hlemýždě, který princeznu držel ve svém domku z jakýchsi temných plžích pohnutek, vykročil směrem k ní.
Princezna stydlivě předvedla pomněnkově modré oči pod nádhernými zlatavými řasami a lehce si olízla rudé rtíky.
Princovi stačil krok dva, když vtom se ozval příšerný zvuk trhání...
Princezna zděšeně vykulila oči. Princ vykřikl a zoufale zamával rukama v marném pokusu o znovunabytí rovnováhy.
Pod princovýma nohama se papírová zem roztrhla jako by..., no, jako by byla z papíru, a princ se propadl bůhví kam.
Princezna samou zlostí vztekle dupla.
Poznámka: Tuhle mikropovídku jsem napsala ještě předtím, než jsem narazila na toto.

Fandom: (česká) literatura
Varování: Personifikace. Stylově to není přímo dadaismus, ale nemohla jsem odolat.
Omlouvám se těm, co se do drabble nevešli (i když bych se možná měla omlouvat těm, co tam jsou).
„Koule,“ pravil dadaismus a předvedl jim poněkud zvláštní obrázek.
„Ne, koule víc teče a kape pod stůl,“ zavrtěl hlavou surrealismus.
„Kdepak! Koule je budoucnost! Ložiska! Rychlost!“ vpadl mu do řeči futurismus.
„O kulích mi radši nemluvte,“ zachraptěl válečný román. „Na druhou stranu, obliny ženského těla…“ dodal a pookřál. Svlékl uniformu a změnil se ve vitalismus.
„Jako dvě jablka z Austrálie,“ zasnil se poetismus.
Dekadence se nevyjadřovala. Byla zavřená v koupelně. Připadlo jí, že je pasé a měla deprese. Proletářská poezie na ni klepala, že z tohoto světa nic se neztratilo a nic se neztratí.
Vitalismus, dadaismus a poetismus otevřeli flašku.

Fandom: pohádky
Cesta se klikatila mezi skalami porostlými kvetoucím mechem a popraskanými nazrzlými kmeny borovic vonícími po jantarových stopách smůly. Les se za nimi dávno zavřel. Těžko říct, jak dlouho takto putovali. Tolik dní a nocí již strávili na své pouti.
Carevič Ivan na svém hbitém koni s mohutnou zlatou hřívou dorazil k rozcestí, kde se zarazil. Mladý carevič seskočil a jal se číst vzkaz na balvanu stojícím uprostřed rozcestí: „Dáš-li se doprava, zahyneš. Dáš-li se vpřed, zahyne tvůj kůň. Dáš-li se doleva, zahynete oba.“
Carevič a jeho věrný ryzák se na sebe podívali a svorně se vydali zpět směrem, odkud přišli.

Čaj se dá podávat i vykládat různými způsoby.
Čajové ceremonii lze dodat takovou eleganci a půvab, že pouhý záblesk útlého zápěstí postačí k tomu, aby se obsluhovaným pánům zatočila hlava pod náporem starosvětské smyslnosti.
Čaj představuje vrcholný požitek po sestupu z hory, na které vás zastihla pořádná plískanice. V takovýchto případech je možno přidat i rum a nezletilým členům výpravy říct, ať tuhle část doma nevypráví.
Je to i vytoužená odměna poté, co zkoušíte číšníka v útulné kavárně přesvědčit, že chcete „un thé, s'il vous plaît“.
A někdy je čaj spíše fixní ideou:
„Dáme si čaj?“
„Uvař.“
„Já vařil minule….“

Fandom: Muminci
Varování: násilí na bambulech
Bambulové jsou spořádaní a věnují se spořádaným zábavám. Bambul se právě snažil určit střed žížaly pro svůj háček, když se po řece přehnala loď s několika muminy.
Jeho další pokus narušil košík se šitím, který se mu odrazil od loďky. Malé hubaté stvoření uvnitř zavolalo: „Z cesty, hadí návnado!“
Bambul zamumlal něco o šílencích a začal hledat žížalu, která mu upadla.
Místo toho našel obřího mořského hada.
Tedy had našel jeho. Zuřivě bambula očichal jazykem, hodil ho do vody a vyrazil směrem za muminy a košíkem.
Bambul zjistil, že překousl žížalu přesně napůl.
Kolem poklidně proplul člun s posádkou hatifnatů.

Fandom: Mikulášovy patálie
V neděli ráno jsem přinesl na zahradu plechovku barvy, protože maminka chtěla, aby tatínek natřel plot. Maminka je děsně príma.
„Necháme ten plot na jindy, Mikuláši,“ zarazil mě tatínek. „Je hezky, maminčiny květiny krásně voní. Přece to nebudeme kazit zapáchající barvou.“
„Typický úředník,“ řekl zpoza plotu pan Durda, „čichá ke kytkám a na práci nešáhne.“
Tatínek a pan Durda si jeden druhého rádi dobírají.
„Ty si čichni k mé pěsti, Durdo, nebo mi vlez na záda.“
Pan Durda zkusil obojí.
Nakonec mi tatínek řekl, že nic natírat nebude. Že pořídí vysoký plot z bytelných prken.
Tak aspoň mamince natřu okna.

Birute odmala píše poezii, prózu a variace na pohádky a mytologii.
K fanfiction se dostala přes posedlost Harrym Potterem a PotterWeb. Při té příležitosti porušila řadu mladických zásad: nepsat tvorbu na motivy jiných autorů, vždycky dokončovat povídky. Píše povídky z fandomů Harry Potter, Hetalie a dalších; na náměty z řecké, severské a slovanské mytologie.
Čas od času s dost rozdílnými výsledky obráží literární soutěže. Má rozpracované dva až tři převratné romány, ze kterých nemá napsanou jedinou řádku.
Má ráda zvláštní jazyky a písničky v nich, cestování a bezcílné i cílné courání.
Překládá podivné knížky o magických houbách a zombických roztleskávačkách.

Téma: Ples příšer (téma č. 21)
Fandom: originální
Slavnost byla v plném proudu. Jeho společnice mu laškovně nabídla jednohubku z tácu, který kolem pronesl úslužný poskok. Pak ucukla a spolkla ji sama. Koketa.
Zastavila se na kus řeči se známou. Zatímco klábosily, on zapředl hovor se společníkem druhé dámy.
Ten oblek je…
Hrozný. Já vím.
Proč by vás do tohohle chtěla navléknout?
Byl v Cosmopolitanu.
Vtom zpozorněli, protože společnice yorkshirského kolegy říkala: „…tupírovat boltce. Chci, aby mu sedly k novému kostýmku. Hodil by se k němu jiný úhel špiček uší.“
Vyměnili si zděšené pohledy.
„Musíš mi doporučit ordinaci. V poslední době je Kiki jakýsi nesvůj. Bude potřebovat vykastrovat.“

(Velmi obskurní) fandom: Mariken van Nieumeghen
(Marie z Nijmegenu = stará nizozemská hra o dívce, kterou svede ďábel. Žijí spolu sedm let, až ho nakonec Mariken opustí a očistí se od hříchu. Kvůli víře nedovolí milenci oslovovat ji pravým jménem "Marie".)
Moenen ji zasvětil do sedmi svobodných umění a ona byla hrdá, že zná tolik, co muži. Toužila poznat víc.
„Patříš mně, Mariken,“ sykl a táhl ji od portálu. Ohlédla se za dívkami vcházejícími dovnitř s vírou a dětinskou naivitou.
„Neříkej mi tak,“ vytrhla se mu vztekle.
„Jak chceš, Emmeke.“ Vysekl jí poklonu, při níž byly vidět růžky.
Když ho políbila na zpocené čelo, vypadal užasle. Byla dobrou žačkou i v osmém umění. Celý den zůstali v posteli.
Když se však Mariken později kála za své hříchy, největší lítost cítila nad tím, že se ji pokusil zabít, když ho chtěla opustit.

Fandom: mytologie
Nebeské víly byly obzvláště rozkošné mezi plátky kvítků stromů dopadajícími na úhledné cesty mezi vznosnými paláci. Slunce se třpytilo na vlnách. Ani zpěv ptáků přelétajících nad zahradou nedokázal vyrušit ženu s ušlechtilými rysy z meditace.
Nefritový císař upil lahodný čaj. Svět byl dokonalý, všude panoval pokoj a řád.
Nefritový císař nenápadně zívl.
A hrozná nuda.
Kdesi na zemi se zachvělo kamenné vejce. Na jeho vršku se objevila puklina.
Bohyně Milosti se ve svém svatém pohroužení maličko usmála.
Ozvala se strašná rána a skořápka vejce se rozlétla do všech stran.
Na jejím místě stál opičák. Rozhlédl se a spokojeně se zašklebil.

Fandom: Hetalie
Varování: (zatím) nekanonická postava
Království se sklonilo nad potokem. Zabořilo se do bahna u břehu až po lokty a začalo zběsile hltat.
Království připadalo, že mu voda uzluje střeva, ale svět se zdál o něco růžovější. I když to možná byl nějaký nový Feuer (Feuer! Pal!), sakra, jak se to řekne česky? na obzoru.
Třetina lidí mrtvá, nebo v lepším případě pryč.
Mrtvý byl i lotr Wallenstein, nebo to byl hrdina Valdštejn? Království se chytlo za neuměle ovázanou hlavu. Ich weiß nicht. Už ne. Nej.
To bude dobrý. Hlavní je nezaplést se znova do náboženské války. Všechno postaví znovu. Až se postaví na nohy.

Fandom: píseň
Varování: drze jsem vyloupila "A la sombra de un león" od Any Belen (http://www.youtube.com/watch?v=9xcT0nL-Jws)
(Název najdete přeložený v textu ;)
Lidé procházejí kolem. Míjejí jako dny. Fotí ji s přítelkyní, s manželem, s dětmi. Hlavně dostat do záběru ty lvy. Bez nich by to nebylo ono.
On tam ale zůstal stát a díval se jí přímo do očí. Jako by nebyly ze slepého mramoru. Jako by mohla natáhnout ruku a říct: „Jsem sama a nemám muže. Děkuji, že jsi přišel.“
„Počkej chvíli,“ vyhrkl.
Měla co dělat, aby udržela kamenný výraz.
Vrátil se s prstenem. Když jí ho ale chtěl nasadit a ona chtěla vstát
- Pacient číslo 16 nalezen.
Lvi vypadali spokojeně. Plaza de Cibeles by bez sochy Kybelé nebylo ono.

Fandom: Valerie a týden divů
Varování: sny, incest, femslash a kánon vůbec
taky moje neschopnost děsit
Netvor. Je zpátky. Je na jejich dvoře. Přišel po setmění. Nesmíš ho pozvat dál, babičko!
Stále mění podobu. Nikdo neví, jakou tvář si nasadí. Sleduje její kroky. V křivolakých uličkách. V kočáře biskupa. Za bílým vějířem v kazatelně.
Mezi jejími koleny. Ale to se nestalo!
Nestalo!
Jen polibek. Ošálil ji. Držel ji v náručí. Na rtech krev, slepičí. Jako tchoř!
Tchoř! Rána. Kůže zavěšená na zdi.
Zvedl ji. Něžně, až by ji málem ošálil znovu. Hlava jí bezmocně visela dolů. Byla vláčná, když ji uložil do rakve.
Ošálila ho.
Vstala z mrtvých, z truhly plné zelených jablek.
„Jsou mé rty poskvrněné, Hedviko?“ ptala se přítelkyně.
„Jedla jste přece ovoce,“ odpověděla s úsměvem.
Držela ji v náručí, na rtech dotyk jablka.
Netvor. Chce jí dát srdce jejího bratra a šeptá jí o nesmrtelnosti, o tom, že je alabastrové podání ruky, dosud nerozpůlené granátové jablko, ale on, že je s ní,
že je sní,
na místě anděla strážného a žehná nejskvělejší krví.
Její ústa. Její ňadra. Její klín…
„Orlíku!“ probudí se s výkřikem v rozházené posteli.
Včera našla ve svých šlépějích sedmikrásku s kapkou krve na květu.
Týden divů se vrátil a s ním i netvor v nových podobách, s novými lstmi.

Táta, máma a pan doktor, tady vlastně lékouzelník, se spolu tiše bavili na druhé straně pokoje, ale jemu připadalo, že je slyší, jako by stáli vedle postele.
Ruka ho ani tolik nebolela jako injekce.
„Bude v pořádku?“
„Obávám se, že tohle je jasný případ. Je mi to líto.“
„Ne, myslím, po všech těch lektvarech.“ Mamka. Zněla rozzlobeně, smutně a trochu obojí.
„Byly přece případy, kdy se nic…,“ řekl táta strašně změněným hlasem.
„To jsou bohužel zvěsti. Nijak nepodložené.“
Remus nemusel otevřít oči, aby poznal, že už je pozdě. Jako by cítil měsíc po celém těle. Studil až do morku kostí.

Kůstek seděl na palouku se čtvrtkou papíru položenou na pařezu, obklopený zmuchlanými čtvrtčinými předchůdci.
Soustředěně okusoval tužku. Proč se ve škole neučili veršovat? Na všechno si musí přijít sám.
Přes rozpačité začátky (růže jsou rudé, violky fialové, máš hezké vlasy) přešel k modernistickým veršům o tom, že růže je růže je růže, ale to mu přišlo moc avantgardní.
Má milá, ne, drahá Trnko,
Jak zrýmovat tvoje jméno?
Brnko? Mrnko? SRNKO!
Ještě najít před srnku vhodný začátek.
Přiznám se ti bez mučení,
že učení,
že uprostřed bzučení a pučení...
„Skučení?“ navrhl mu za zády drak a Kůstek div nevyletěl z kůže.

Fandom: pohádky/historie
Vojáci vtrhli dovnitř, zrovna když stařenka ochutnávala polévku a říkala si, že jí něco chybí.
Možná si přišli zakřičet a zamávat pistolemi. Možná ji přišli zabít. A nejspíš měli hlad.
Kdoví, křičeli nějakou cizozemštinou. Jeden z nich šel po polévce a druhý po pícce.
Pec byla až na oheň prázdná. Voják zaklel, ale to už letěl dovnitř a stařenka za ním zavřela dvířka.
Jeho druh se mezitím mrskal na zemi proměněný v pstruha.
Stařenka ho zvedla a přihodila do kotlíku.
To bylo ono!
Baba Jaga se rozhodla poodejít s chalupou od bojové linie, aby jí do domu nelezl kdejaký…
pokrm.

„To stahování vůbec nepomáhá,“ zaúpěla dcera, když si stáhla bolestivě malý střevíc.
„Ale prosím tě,“ řekla jí matka. „Zkusíme ti ji na noc ponořit do výtažku, co mi doporučila sousedka. Jejich Majdalenka už to vyzkoušela a prý to zabírá jedna radost.“
„A nemyslíš, že by ti to mohla namluvit jenom proto, aby mi noha ještě víc natekla, abych nemohla Majdalenku ohrozit?“
„Pravda,“ usoudila matka. „Tak ti ji na noc dáme do ledu. Musíme si pospíšit, princ už prošel celou Krutibáň.“
„A nefňukej,“ přisadila si babička. „To za mých mladých let jsme si sekaly palce a paty, když na věc došlo.“

Počátky kolonizace vesmíru byly pro republiku značně obtížné. Chyběly prostředky, materiál i program. První raketoplán si museli vypůjčit od Francouzů, které o zapůjčení informovali, až když se posádka nacházela mimo galaxii a dosah francouzských cooperiových hlavic.
Raketoplán dostal jméno Holub, jméno symbolické a pro francouzskou galaktickou policii obtížně vyslovitelné.
Průzkumníci nalezli planetu podobnou Zemi, oplývající kyslíkem i vodou, a po odstranění početných baobabů ideální k osídlení.
Občané republiky zde vybudovali metropoli, architektonický skvost, jehož věže se tyčily k fialovému nebi, zlatému slunci a oběma zeleným měsícům.
A pojmenovali ho po starobylém hlavním městě, které zanechali na stařičké Zemi – Nové Štatl.

Fandom: Harry Potter (a pak, že ne!)
Lenka šla chodbou, ozvěna jejích kroků se rozléhala kolem a vyplašila stádo koní na jednom z obrazů. Lenčiny nohy se dostaly přesně do toho správného tempa, kdy si mohla při pátrání začít přeříkávat starou známou básničku:
Řekni, odkud vítr vane,
proč je každé moře slané,
kam chodí měsíčníci spát,
proč neumí mudla čarovat,
kolik je na světě draků,
kudy vedou cesty mraků,
kdypak zazněl první smích,
kam se poděl loňský sníh?
Než přijdu na kloub záhadám,
řekni: Kdepak klobouk mám?
Klobouk s havraspárským orlem mělo ledabyle nasazené brnění v chodbě vlevo za rohem.
Lenka se usmála. Tohle zaříkávadlo zabralo pokaždé.

Ležela na nemocničním lůžku a kladla si zásadní otázky: Jak se projevuje huhňavost? Neteče mi něco do nosohltanu? Bolí mě uši, je to normální?
Vtom ucítila vůni a přešla na otázky typu:
Může se člověku nebo po narkóze zlepšit smyslové vnímání? Nebo že by se ztráta části tělesné schránky kompenzovala rozšířením spektra čichových vjemů?
Protože Martin si to k ní teprve mířil a zápolil přitom s krabicí, z níž se vůně linula.
„Přinesl jsem ti náhradní díly. V čokoládě.“
Milovala ho.
„Jenže zatím je nemůžeš,“ znovu krabici zavřel.
V tu chvíli by mu naservírovala kafe s trochu jiným mandlovým aromatem.

Ambrózie připomínala chutí pšeničný chléb, vlastně i tvarem a vůní, ale byla to ambrózie. A i když nektar chutnal po vodě z pramene, byl to božský nápoj.
Slunce příjemně hřálo, zdálky bylo slyšet ozvěnu moře a klučina, který jednou bude známý jako Řecko, položil spokojeně mámě hlavu do klína a poslouchal, jak vypráví třeba o Alkméně, kterou miloval Zeus a která porodila nejsilnějšího z hrdinů Hérakla − přitom mu máma dala pusu do kadeřavých vlasů a klouček v duchu počítal: Danaé, Létó, Léda (které se mu trochu pletou), Semelé, Antiopa a nymfy, spousta nymf, Maia, Eurynomé... Kam se hrabe počítání oveček.

Zvláštní, vrátit se sem a být napůl ráda, že vidí známé tváře, a napůl nervózní. A všechno to zalepit úsměvem.
Ahoj, babičko, tetičko Augusto, tlusťoučká, měkká Chanel.
„Holka na vdávání,“ rozplývá se babička, když ji vidí.
Catherine nic neunikne. Má oči jako ostříž, bystrou hlavu a veškerou neomalenost šestnáctileté mladší sestry.
„Zdá se, žes trošku přibrala,“ řekne jí hezky zpříma.
„Vážně?“ odpoví Suzan. Sama ví moc dobře, jak váhavě to zní. „To snad ne. Zatracené koblížky.“
V duchu si opakuje, že není první, ani poslední a že už to stejně nepůjde dlouho zapírat.
Ach jo, když se nestane nic horšího…

Král a královna zářili štěstím a chystali se vystrojit svatbu.
„Svatbu?“ podivila se princezna. Promnula si tvář zamazanou od krve.
„S tvým zachráncem,“ vysvětlili jí královští rodiče trpělivě.
„Žádný princ nedorazil,“ zachmuřila se princezna a drnkla prstem o kostici vyčnívající ze zbytku drahocenných šatů. „Když po mně vyjela pravá hlava, tak jsem uskočila, a ona se nabodla na stalagmit, nebo to byl stalaktit? Prostě na krápník.
Levá hlava mě spolkla, ale praskl mi korzet a zabodl se drakovi do něčeho důležitého. Chvíli sebou šil a bylo po něm.“
Královští rodiče stáli jako opaření.
„Nechtějte vědět, jak jsem se dostala ven.“