Moje články

Sandor zaplatil za to, že hrubě podcenil devítiletého chlapce, kterého vychovávali divocí na Skagosu, a tudíž věděl, že když mu někdo vyrazí meč z ruky, ještě má zuby.
Sandorovo klení přitáhlo pozornost značné části Zimohradu a zdálo se, že místní pobavilo, když viděli, jak se snaží Rickona setřást.
Vlče mělo zatraceně silný chrup, jak dosvědčovaly rozesmáté ranky na Sandorově předloktí.
„Budu si s Rickonem muset promluvit,“ povzdechla si Sansa, když mu je čistila. „Takhle se pán ze Zimohradu nechová. Snad po tom kousnutí nezůstane jizva.“
„Už jsem na tom byl hůř,“ ujistil ji suše Sandor, ale ochotně se nechal opečovávat.

„Vážně, zazvonil zvonec. Všichni jste ho slyšeli,“ pravila princezna Ocelový medvěd svým pomocníkům. „Nebo jste vnímali vibrace ve vzduchu,“ upřesnila pro kovové stonožky cvakající dýkovitými nohami.
„Pohádky je konec,“ pokračovala a železní ptáci svěsili trojúhelníkové hlavy. „Zničili jsme všechny protivníky, osvobodili jsme mé bratry z obležení, zakopali jsme zbytky nepřátel.“ Významně pohlédla na přerostlý mlýnek na maso, který provinile zatočil čelistmi.
„Začnete pracovat na obnově země,“ rozhodla státnicky. „Jako pluhy, sekery, kování kol, okapy…“
Slitinové okapi se zaradovalo a zbytek pomocníků poslušně změnil tvar.
Červené světlo na princeznině koruně zhaslo.
A stejně tak zhasneme světlo i my.
Dobrou noc, děti.

Willas Tyrell ležel opřený na lůžku, zničenou nohu měl zajištěnou dlahami a ve stanu bylo cítit makové mléko.
Neměl na turnaji co pohledávat, ale Mace Tyrell chtěl mít ze syna mladičkého rytíře. Oberyn srazil Willase čistě. Nemohl za to, že chlapci zůstala noha ve třmeni a jeho kůň zazmatkoval a spadl. Přesto cítil vinu.
„Prosím, posaď se,“ vyzval ho hoch.
„Jsem rád, že jsi přijal mého mistra.“ Oberyn kývl k jeho noze.
„Mistr mého otce ji navrhoval uříznout,“ vysvětlil vyčerpaně chlapec. „Děkuji.“ Podal mu ruku.
Jeho díky byly absurdní. Oberyn se málem dal do neveselého smíchu.
Nabízenou ruku však stiskl.

Lidské dítě jde podsvětím a neustále potkává nové přátele.
Tedy pořádně často potkává nepřátele, ze kterých se vyklubou přátelé. (Lidské dítě je pořád poněkud nejisté ohledně svého vztahu s tsundereletadlem.)
Je to pohádka, říká si lidské dítě a zdárně postupuje.
Pořád je to pohádka, ujišťuje se, když se dozvídá o sedmi lidských duších, které musí král příšer posbírat, aby svým poddaným otevřel cestu na povrch.
Trvám na pohádce, řekne si lidské dítě, když vidí ve sklepení sedm rakví. Jedna je prázdná.
Sedm je koneckonců pohádkové číslo.
Jenomže kdosi tu nehraje podle pravidel a pohádkové konce ani počty nemusejí být definitivní.

Někdy hledáme své děti v obláčcích páry, které nám stoupají od úst. Vyhlížíme čerstvý sníh, jestli se v něm k našemu prahu nebudou krást stopy. Ale pak si připomeneme, že sněhové dívky nikdy neunesou horko lidského srdce nebo plamene. I tak ji občas zkoušíme znovu vytvarovat.
Někdy se díváme na krví potřísněné závěje po honu a říkáme si, jestli něco podobného vídávala naše matka, když kašlala do kapesníku a přála si dcerušku s tak rudými rty a bílou pletí. Jeden z lovců nás brzy bude muset zabít.
Někdy však všemu navzdory doputujeme do severní země a vysvobodíme svou ztracenou lásku.

Ellaria se nechtěla na tu lebku dívat, ale nemohla jinak. Jako by si Gregor Clegane i po smrti zabral všechno místo v komnatě.
Musela myslet na Oberyna a na to, jak jeho kosti praskaly pod prsty toho monstra.
Oberyn se vypravil do Králova přístaviště, aby se domohl odplaty za nebohou Eliu. Místo toho zahynul rukou stejného netvora. A teď volaly po pomstě jeho nemanželské dcery Obara, Nymeria, Tyene. Bohové, buďte dobří, alespoň že Sarella měla rozum.
Kde to skončí? Co když ta věčná touha po krvi semele i její vlastní dcery?
Ne pokud k tomu ona bude mít co říct.

Teď, když byla Sofie stará, měla bolavá záda a ztuhlé klouby v jednom kuse, a ne jen po dni prosezeném nad klobouky v rodinném obchodě.
Na druhou stranu v sobě nacházela překvapivou energii, když smýčila, umývala, cídila a prala, až byl celý Howlův zámek k nepoznání.
Pokud šlo o pucování, tomu neunikl ani samotný Howl. Sofie občas žasla, že se dokáže postavit strašnému čarodějovi, když se jako mladé děvče snažila v přítomnosti mužů, pokud možno splynout s okolím.
Jenomže na srdce staré báby nemohl mít čaroděj zálusk a to jí zvláštně dodávalo odvahu.
Navíc Howl prostě potřeboval vštípit dobré mravy.

Osamělý duch se slzou v oku hledí na hlemýždí farmu a přemýšlí nad tím, co kdysi bylo.
Robot stoupající k hvězdným výšinám mediální slávy pustil minulost z hlavy.
Polokůň-polohad nemá na podobné úvahy čas. Musí se připravovat na soutěž v kulturistice.
Dva kostlivci přijdou do baru a není to vtip.
Muž s kozlími rysy zalévá žluté květiny a pobrukuje si píseň.
Brouká si ji i zakuklený převozník na kočkoidním člunu.
Je to stará píseň z doby, než lidé jejich národ uzamkli v temném podzemí.
Mladá bytůstka v pruhovaném tričku ji zná taky, ale pořádně neví, co znamená to slovo „slunce“.

Zažili jste v poslední době upgrade z člověka na vílu?
Padáte pod břemenem nově nabytých schopností?
Trápíte se kvůli novému objektu vášně, s nímž vás pojí osudové přeurčení?
Relaxujte v naší horské chatě!
Můžete zde rozmýšlet o své milostné situaci. Pomalujte naši chatu ve znamení svých emocí!
V naší stoprocentně fantasy kouzelné chatě nemusíte řešit banality typu teplá voda, rozdělávání ohně, vaření… Máte k dispozici neviditelný čarovný bojler, můžete vařit na plynu nebo lenošit ve svetru a v legínách na kožené pohovce.
A kdyby vás tu našel váš milovaný, čisté povlečení a vana vestavěná v podlaze čekají jen na vás!

Bylo toho tolik, co musela dáma s jistým „glamour“ znát. Styly líčení podle ročních dob, účesy, šperky, boa a muži filmových hvězd… Ferka se ve světě módy ovšem cítila jako ryba ve vodě a neváhala se o své znalosti podělit. Potíž byla v tom, že její nečastější ženskou společnicí byla Malá Mia. Aspoň že Muminkova maminka ji vždycky pozorně vyslechla, ačkoli na svou věkovitou kabelku nedala dopustit.
Tuto sezónu udávalo trend zlato, a tak si naondulovala plavou ofinu, navlékla si na nohu kroužek s určitým počtem karátů a zamířila k domu muminů…
Obklopenému novináři.
Muminkovi spontánně narostla zářivá zlatá oháňka.

Šumění moře se mísí s… „Co dělají cikády? Cvrčí. Dost banální. Mohly by pět píseň. Ne, text musí znít mužně.“
„Mohly by zvučet řevem motorové pily. Velmi mužně,“ navrhla Christine, která právě přišla z přednášky a opravdu potřebovala kafe.
François se rozhodl přeskočit k akční scéně. Psací stroj se divoce rozťukal. Když mu Christine přinesla hrnek voňavé kávy, ukázal na novou pasáž: „Nádhera, co?“
„Ten útes má 43 metry,“ připomněla mu Christine podružný údaj z třetí kapitoly.
„Dole čeká obří nafukovací banán!“
Bob Saint-Clair pružným skokem pardála dopadá a odjíždí vlečen motorovým člunem řízeným krásnou Ariannou směrem k zapadajícímu slunci.

„Muži tě budou podceňovat,“ řekl jí její starý učitel. „Pýcha je bude nutit rychle to s tebou skoncovat. Vyčkávej a pozoruj, děvče.“
Měl pravdu. Její postava byla terčem šprýmů a oplzlostí, ale nikdo z ní nevyčetl varování. Brienne se protivníkům ne vždy mohla rovnat silou, měla ovšem výdrž, vyčkávala a pozorovala.
Sílila, byla bystřejší a odolnější, než když jí rytíř Dobrovítězský udílel rady.
Při turnaji na Renlyho počest srazila ty dvorné rytíře, kteří se vsadili, že ji svedou.
Porazila Jamieho Lannistera v dobách, kdy měl ještě obě ruce.
Pobila tři z Krvavých drancířů.
Tak proč měla srdce stále podivně těžké?

„Takhle to dopadnout nemělo! Né!“ zoufala si temná princezna a přistihla se, že přitom dělá gesta velmi podobná těm, co předváděla její světlá sestra, když nastalo nějaké nedopatření.
Toto nedopatření zahrnovalo kouzlo pro mezidruhovou proměnu a mělo se týkat veverky u opuštěné besídky, jenže to by ji nesměli vyplašit kuchtička se zahradníkem, kteří si tam dali dostaveníčko. Místo nich tam teď ležely mazanec a… mazancová? Nebyli svoji, takže… mazanice?
Princezna je musela zachránit před holuby, jinak by z nich nezbyla ani ta.
Po pár dnech pokusů je dokázala proměnit zpět, ale oba z toho vyšli jaksi duševně suší a okoralí.

Bylo to skoro k smíchu. Jeskyně plná lapkovských rytířů. Všichni připravení odsoudit ho za lannisterské zločiny.
Pamatoval si jen plameny. Zvracel a pil, dokud neusnul a nenašla ho tahle banda.
Ne, pamatoval si ještě oheň jejích vlasů a píseň. Chtěl ptáčka sebrat z klece a přinést ho jejímu bratrovi. Pes potřeboval nového pána.
Jenže teď byl v kleci on a ta Dondarrionova banda ho chtěla mít mrtvého.
Vtom nějaký usmrkanec vykřikl, že zabil… Mycaha?
„To byl kdo, chlapče?“
„Já nejsem chlapec!“
Ztracená vlčice…
Najednou to bylo opravdu k smíchu. „U sedmi pekel, malá sestra!“ Jeho vypitý mozek začal znovu pracovat.

Slyšela, jak její manžel vstává. Snažila se dýchat tiše a klidně, dokud neodešel.
„Mohl by si to rozmyslet a vzít si mě,“ šeptal jí v hlavě hlas plný obav.
„Ne, byl ke mně laskavý. Když mě Joffrey nechal svléknout, zastavil ho.“
Jenže byl Lannister a ona dobře věděla, že jejich laskavost se může vmžiku změnit v krutost.
Joffrey jí také slíbil, že bude k jejímu otci milosrdný.
„Jsem pro ně jen prostředek, jak získal Zimohrad a sever,“ připomenula si. „Jenže Robb žije. Jistě se ožení a bude mít spoustu synů.“
Náhle pocítila chlad, přestože pokrývka byla teplá a okna zavřená.

„Ach ne, už jsou zase v tom,“ řekla si přízračná služebná a uhnula z cesty Feyre, která s rudými tvářemi, dmoucími se ňadry a nepřítomným pohledem procházela chodbou.
Ne že by svému pánovi a jeho družce, manželce a vladařce Nočního dvora nepřála trochu intimna, ale přivítala by, kdyby byli diskrétnější.
Včera si to zase rozdávali na střeše.
Dobrá, telepatický sex, který nyní očividně provozovali, se dal považovat za diskrétní.
Oproti jejich úletu ve fontáně uprostřed zahrady.
Přízračná služebná přihlížela, jak Feyre jako ve snu vykročila do prázdna pod balkonem.
Nebylo mnoho těch, kteří dosáhli vyvrcholení při pádu z horské pevnosti.

Tanngrisni…
Tanngjóste. Lidé si nás pořád pletou.
Omlouvám se, Tanngjóste.
Nejen lidi, i álfové a trpaslíci a bohové a tuhle ten obr…
Chápu. Doslechli jsme se, že po staletích služby u boha Thóra podáváte výpověď. Z jakého důvodu?
Z pádného, to vám povím. Jako by nestačilo, že musím tahat jeho vůz, ale když mu dojde proviant, neváhá mě a mého kolegu zabít, upéct a sníst. Sice potom ožijeme, ale náš život je nepřetržitý existenciální děs.
Jaké máte plány nyní?
Pořídíme si s Tanngrisnim zahradu. Když nám dojde proviant, můžeme ji sníst.
A nyní, jak vzniklou situaci komentují Freyjiny tažné kočky?

Tuhle stopu dávno ztratila. Před léty. Před protahujícími se spáry zimy.
Nevede ji bystrý nos, ale neodbytné sny, ve kterých je cítit příchuť smrti. Ve kterých není sama.
Její malí bratři a sestry ji sledují lesy a odvažují se na kraje spálených polí. Do rozmetaných lidských doupat. Jídla je dost a smečka se rozrůstá.
Les, řeka, brod a najednou ji uvidí.
Její malý člověk.
Dívka nechá splašeného koně, ať sebou trhá u stromu, a s výkřikem se k ní rozběhne.
Nymeria ji strhne do trávy a její o něco větší paní ji sevře kolem krku.
Příchuť smrti vystřídá vůně domova.

Přeběhly po trámech jako myši. Po zborcené zdi dolů. Polajka špicovala uši a pokynula Lence, ať ji následuje.
Trosky města zůstaly za nimi a s nimi i Kostějovi poskoci.
To si aspoň Lenka myslela, než narazily na skupinku rozpadlíků, kteří ještě byli dost čilí na to, aby je pořádně prohnali.
„Najdou nás,“ vydechla, když se s Polajkou schovávaly za dost symbolickým stromem.
Polajka se natáhla a sebrala jí oblak páry před ústy. „Teď už možná ne,“ řekla a spolkla ho.
Zatracené rusalky. Zatracená pustina, kde byla Lenka snad posledním zatraceným živáčkem.
I když teď už neviděla vlastní dech.
Zatracené rusalky.

Katka se občas zmiňovala o bratříčkovi. A my si ji mezi sebou posílali jako míček na pinec.
„To musíš říct mámě,“ řekl jsem jí.
„To musíš říct tátovi,“ řekla žena.
Oba jsme se na sebe vždycky spiklenecky podívali.
Ve školce se držela stranou a špitala si.
Hrála si sama. Vyprávěcí kostky a mlčící karty. Hry, ke kterým jeden potřebuje spoluhráče, zvládala jako solitér se dvěma hromádkami figurek úhledně postupujících proti sobě.
Jednou jsem ale vešel do obýváku a uslyšel ji, jak naléhavě říká: „Nemůžu ho zabít. Je to můj táta.“
Bláznivě mě napadlo, že nikdy netvrdila, že by bratříčka chtěla.

Než vyhledal věštce, postál v chrámu před sochou Athény a promluvil k ní jako k dobré přítelkyni. „Tolik se toho změnilo,“ svěřil se jí. „Vždycky jsem se rád vydával na moře. Byl to můj druhý domov, ale cestou sem jsem cítil znepokojení. Jako bych neměl opouštět svou mladou ženu a mžourající uzlíček u jejího prsu, své rodiče a lid. Jenže jsem se do toho zapletl, má paní. Jsem v tom až po uši.“
Dveře vnitřní svatyně se otevřely. „Přednes svůj dotaz,“ vyzval ho věštec.
„Chci vědět jediné. Pokud se vydám do války, kdy se z ní vrátím?“ zeptal se Odysseus.

Někdo mu zezadu přitiskl ruce v obřích rukavicích na oči a řekl huhlavým hlasem: „Hádej kdo!“
Lehce se naklonil dozadu a nasál květinovou vůni.
Přestal spojovat důležité součástky nesmírně zapeklitého mechanismu. „Stalo se něco na Olympu?“
Jeho žena si s povzdechem sedla na stoličku, kterou jí narychlo uvolnil.
„Ta past, kterou jsi mi pomohl připravit… Árés to obrátil tak, že to vypadá, jako bych s ním něco měla a ty jsi tu léčku přichystal, protože žárlíš, že je mým milencem. Ne proto, že mám po krk toho, jak mě obtěžuje.“
„Hm, tak na něm vyzkoušíme můj nový katapult,“ navrhl Héfaistos.

„Máme za sebou úspěšný start,“ poznamenal Martin a upravil si kapitánskou čepici.
„I já jsem překvapením bez sebe. A před sebou máme osm hodin letu do Abú Zabí,“ dodal Douglas, „které budu mít čest trávit ve společnosti nedostiženého kapitána.“
„Nech už toho, Douglasi. Chci jenom trochu respektu. Provedl jsem kontroly, nastudoval si nenovější oběžníky, což by tebe ani nenapadlo…“
„V tom má pan kapitán výjimečně pravdu.“
„…vypnul jsem topení v zavazadlovém prostoru, jak mi Carolyn nezapomněla zdůraznit…“
„Vypnul jsi topení v zavazadlovém prostoru?“
„Máme šetřit energií…“
„Vypnul jsi topení v zavazadlovém prostoru, kde převážíme klientovu kočku směřující do Abú Zabí?“

Jaro, 3054 let před ragnarökem
Na dveře příbytku Gudrún Árnadóttirové kdosi velmi naléhavě zabušil. Když Gudrún otevřela, do místnosti vpadl zrzavý muž s obřím břichem. „Praskla mi voda,“ oznámil.
Gudrún zamrkala. „Prosím?“ Pak zhodnotila situaci. „Těhotný člověče?“
„Houby člověk,“ zařval zrzek. „Bůůůh.“
Vzápětí se spontánně změnil v rodící klisnu.
Podzim, podstatně méně let před ragnarökem
„Potřebuješ něco?“ zeptal se Loki. „Polštář? Masáž? Slanečka? Tantrickou masáž!“
„Trochu klidu?“ navrhla Sigyn.
„Tak pojď, Narvi.“ Loki popadl syna, který si nebude moct dlouho užívat status jedináčka.
Sigyn chtěla namítnout, že Narvi není ten problém, ale na druhou stranu… mohla by se trochu prospat.

Milí posluchači, přinášíme nejnovější zprávy o stříbrném objektu připomínajícím olbřímí sekvoji, který vyrostl před knihovnou.
Čtenářský klub objekt zapojil do svých obvyklých pátečních aktivit – kurzu origami a amputací. Stříbřitý obr tudíž nyní připomíná blížící se svátky. (Náš sponzor, řetězec Target, nabízí v případě nevysvětleného zmizení, úmrtí či transportování bližního do jiné dimenze možnost vrácení zakoupeného dárku.)
Knihovníci se zpod svých rubášů syčivě dožadují vysvětlení přítomnosti sekvojovce na jejich svrchovaném území.
Já, drazí posluchači, také žádám vysvětlení. Kdo zbavil nejpopulárnějšího vědce v našem městečku jeho mužného, tolik přitažlivého strniště? Padl snad Carlos, erudovaný, fantastický Carlos opět do rukou zrádného holiče Tellyho?

„Milujte období šelestů, kdy lenivý vítr, který vás vláčně nese, rozechvívá stvoly, děti moje. Ctěte období strnišť, kdy je země plná hrotů, na nichž ulpívá babí léto zvěstující konec hojnosti. Vyznávejte období spánku, kdy jsou pole i naše skrýše pokryté sněhem, neb přináší měsíce snů v našich duších. A zbožňujte, žijte tento čas, kdy stačí makovice kosit ve velkém a sát jejich mok.“
Nejméně nadšený rytíř v království pozoroval zmámenou dračí rodinu na poli. „Chcete je jen zahnat?“
„Jo. Je to verbež, ale… poetická. A pokaždý potom někde vyhrabou poklad a zapomenou na něj,“ odpověděl o něco nadšenější pěstitel máku.

Zneškodnit malou čarodějnici. Nic složitýho, protože čarodějnice byla opravdu malá. S kudrlinkami, na jejichž koncích probíjela černá energie.
Jenže vtom ta temná moc vyšlehla a Petr a Zrzek šli k zemi. Ostatních se zmocnilo cosi, z čeho se mi zvedl žaludek. Když čarodějnici strhli k zemi a chytili ji za ruce a nohy, zařval jsem: „Ne!“
Pak šéf tasil nůž a já po něm skočil. Jenže blbě.
Když se místnost znovu zaostřila, skláněla se nade mnou holčička s okudlanou půlkou hlavy.
„To neměli,“ řekla a ukázala na lysinu, ze které se zvedaly černý úpony. „Teď mi dosáhne až na hlavu.“

Občas pozná člun na vlnách, ruce ženy, která jako by něco hledala pod hladinou… Jindy jí je povědomý mladík brodící koně nebo dívenka, která si u břehu smočí bílé nohy.
Ona pluje dole a sem tam si vzpomene. Z úst se jí vyderou bubliny, co stoupají nahoru za nimi, až prasknou a s nimi se v kruhu rozplynou i její slova: Otče, nechoď sem chytat ryby. Matko… ach, matko. Bratře… Nikdy se tu nemyj, sestřičko. Dokud budete živi.
Co je v moři slané vody, to jsou mojí krve proudy. Co je v moři hbitá ryba, to je maso mého těla.

Nejvíc ji dráždilo to ticho. Jako by ji provázela bublina, která ostatní při pohledu na ni nutila ztlumit hlasy.
Ne, opravila se. Nejvíc ji vytáčelo to, že občas zachytila šeptané „chudinka“, „a on se samozřejmě vypařil“, „obstaral si zrůdná obřata a zmizel“, „obří vlk“, „příšerný had“, „táhlo se to roky“, „chudinka“.
Sigyn se zachumlala se do tlustého zimního kožíšku a radši se vrátila domů. Poslední dobou prostě byla nějaká přecitlivělá.
Sedla si a natáhla nohy. S povzdechem si pohladila oblé břicho. Jestlipak jí za pár měsíců bude zevnitř odpovídat ruka, pařát, kopýtko…
Lokiho každopádně čeká první závažná manželská debata.
Chudinka.

Ze srdce od vděčného dárce od Umeko, protože Galavant mi vždycky vykouzlí úsměv na rtech.
Z ekonomických důvodů od Hippopotamie, protože trójská válka nebude.
Ženské tajemství od Ebženky, protože dokonalé obrnění je vším.
Nelituji od Julie, protože hrdinská oběť nesmí být zapomenuta.
Přichádzí na tebe jaro? od Ak.ženy, protože zásah odborníka takového formátu je skutečně nad zlato.
Děsivá od Zuzky, protože tahle záporačka je nezapomenutelná.
Jak šel čas od Diy, protože jak je Visiteur praštěný, tak umí být dojemný.
Příběh od Ave, protože jo, tohle je přesně ono.
Osud brnění od Wendyses, protože ta poslední věta je ukázkově lakonická a kanonická.
U ohniště od Borcha, protože mě tohle drabble navnadilo k opětovnému pročítání.

Už pár dnů se večer scházejí a poslouchají vyprávění staré chůvy.
Panny bojovnice, které odmítly změnu titulu, přestože se Panna z Tarthu provdala a její mladá společnice upřednostňuje označení "vodní tanečnice".
Královna Železných ostrovů a její bělovlasý bratr.
Dívka postrádající špičku nosu.
Chlapec, který je napůl Seveřan a napůl divoký.
Mladík, jenž se dokáže vtělit do stromů, vlků i draků.
Dvojice sourozenců z bažin.
Muž, který vstal z mrtvých.
Dívka, jež zabila obra v hradu ze sněhu.
Muž se znetvořenou tváří, který se jí drží nablízku.
Oni sami jsou příběhy.
Ale tyhle jim vyprávět nebude.
Potřebují se v klidu vyspat.

Našel ji samotnou na konci mola, což bylo případně klišovité.
„Na zdraví.“ Podala mu flašku.
„Mrzí mě to.“
Pokrčila rameny. „Aspoň jsme svatbu zarazili včas. Mark vypadal skoro dotčeně, že jsem nebrečela. A dort si nechám.“ Pak se na něj podívala. „Promiň, už se ti role věrného přítele vrby musí zajídat.“
„Asi ne tak jako tobě role milé, inteligentní snoubenky, která je odkopnuta kvůli jediné pravé lásce z pubertálních let. Nestojí to takový prachy.“
„Navíc holky mají rády kluky, co umějí naslouchat.“
„Budou je mít rády i ráno, až nebudou nešťastné?“
„A namol? Asi jo.“ Položila mu hlavu na rameno.

Svaly jí ochably a ona se učila chodit jako kdysi její syn.
Ne!
Jako její dcerka nikdy… Ne, ztratila se, ale žije. Musí žít.
Herminona se rozechvěle nadechla a pokračovala v cestě Paulininým domem s nohama z kamene.
„Váš manžel pro vás i vaše děti truchlí. Váš návrat ze záhrobí pro něj bude zázrak,“ těšila ji Paulina.
„Já se ale nemám ke komu vrátit,“ odvětila Hermiona.
Když po letech před sebou spatřila dívku, která se jí tolik podobala, sestoupila z podstavce. A když dcerku objala, poslední zbytky kamene jí opadly ze srdce.
S manželem se vídala jen při oficiálních příležitostech.

Vždycky chtěl být rytířem, proslavit se chrabrými skutky a projet celý svět s Létem po boku.
Místo toho byl mrzákem s hlavou plnou obrazů, které se mu tlačily za víčka.
Provázela ho. Tříoká vrána, která bývala mužem s tisícem a jedním okem, mu zabodla zobák do mysli. Leť, nebo zemři, řekla.
Provázel ho.
Mladík z bažin se starým pohledem v pronikavě zelených očích a tolika tajemstvími na jazyku.
Dál a dál za Zeď.
Podivný muž se zčernalýma ledovýma rukama, jehož následovali mrazivou pustinou.
Teď však roztáhl křídla, sklonil ještěrčí hlavu a Jon vztáhl ruku a dotkl se jeho šupinaté kůže.

Týr byl přátelský, na boha. Nosil mu jídlo a občas ho popleskal.
Proto taky Fenris souhlasil, že bohy nechá, aby ho zkusili spoutat. Už dvakrát. Pokaždé řetěz přetrhl. Nebyla to zrovna vzrušující hra, jenže oni tak zoufale toužili po zábavě, že se nad nimi Fenris slitoval.
Dnes ovšem místo mohutného řetězu přišli s tenkým provázkem. Fenris se při pohledu na tu nanicovatou věc zarazil a řekl: „Dobrá. Nechám se spoutat, ale jeden z vás mi přitom musí položit ruku do pusy.“
Bohové mlčeli a vrhali po sobě podezřelé pohledy.
Nakonec se nabídl Týr.
Takže to přece jen bude v pořádku.