Moje články

V sedmi letech Izumi pomocí alchymie rozmetala kůlnu.
Ve čtrnácti porazila učitele bojových umění.
V osmnácti ji učitel alchymie poslal do zasněžené pustiny, aby tam měsíc přežívala. Objevila tam životní filozofii a předsevzala si, že neumře, dokud nepozná milostnou vášeň.
Ve dvaadvaceti při návratu z lovu vrazila do muže, jenž jí dvorně podal medvěda, který jí upadl na chodník.
Ve třiadvaceti si onoho gentlemana vzala.
O pár let později porušila tabu. Draze za to zaplatila.
V devětadvaceti přijala za žáky Alphonse a Edwarda, protože dětem nedokázala odříct.
Nato kluky vysadila na pustém ostrově, ať se tam měsíc protloukají, jak chtějí.

„Mon chéri!“ zavrněl Lucovi za zády známý hlas. Jakmile se otočil, Francie ho zahrnul objetími a polibky. „Blahopřeji!“
Francie se kouzelně usmíval a Lucembursko okamžitě zostražitěl.
„Pardon?“ vyhrkl a pokusil se mu vymanit.
„Ách, dokonalý přízvuk,“ rozplýval se Francie, který ustoupil jen proto, aby mu věnoval pohled, při němž si Luc připadal nahý.
„D-děkuji?“
„Už se těším na naše dlouhé rozhovory,“ snil dál Francie, pak se při pohledu na zoufale couvajícího Luca zarazil. „Pan bratr ti to neoznámil?“
Luc vpadl celý rudý do pracovny Nizozemska. „Ty mě chceš prodat Francii?!“
Nizozemsko sklopil hlavu. „Můj král...“
„ZA MIZERNÝCH PĚT MILIONŮ GULDENŮ?!“

Muzikanti hráli mistrovsky a vznešení hosté na boskovickém hradě se skvěle bavili. Sám pan markrabí hudebníky vychvaloval.
Primárius muzikantů pan Klobása byl okouzlující jako vždy, zvlášť když byla nablízku paní hradu Zuzana.
„Škoda, paní, že jsi mě nenavštívila na Černém hrádku,“ litoval. Dnes ho líbezná paní musela zklamat ještě tím, že nechtěla tančit.
Když muzikanti dohráli, pan markrabí vstal a pokynul vojákům, aby je spoutali.
„Já tě na Černém hrádku navštívila, pane Klobáso. Naštěstí jsi mě tam se svými lapky nepřistihl. Jinak by mě čekalo toto přivítání,“ řekla paní Zuzana, když na stůl položila šátek s prstenem na useknutém prstě.

„Tak co, Zahradníku?“ zaburácel Jošt Mareš na mladého bystrozora, který se k němu celý brunátný hnal nádvořím brněnské centrály a kličkoval mezi pobíhajícími kouzelníky.
Zahradník zasalutoval. „Hlásím, že zadržená uprchla.“
„To jsme si všimli,“ zavrčel Jošt, pak zahulákal: „Pátrací oddíl! Petrská!“
„To nepomůže,“ odpověděla Petrská za Joštovými zády. „Zadržená KaTužka zmizela za pomoci podezřelé Ness. Doslova.“
„Plášť neviditelnosti?“ ucedil Jošt.
Petrská zavrtěla hlavou. „Ten by náš systém neoblafl. Ness musí mít v žilách krev polního národa. Rozplynula se nám s druhou podezřelou před očima.“
Čarodějové zmatkující okolo zůstali jako opaření.
„Král Ječmínek se vrací,“ zašumělo davem.
Jošt si začal zoufat.

„Kam až jsi doputoval?“ zeptal se muminek.
Šňupálek vypustil z pusy dým, který se zakousl do svého šedivého chvostu a vznesl se k obloze.
„K jižnímu břehu, odkud pluly lodě do zemí s palmami a tygry a básničkami, co musí mít přesně pět, sedm a pět slabik.“
Muminek se zadíval na kroužky dýmu, usmál se a začal vypočítávat na prstech:
„Kruhy olova
rozplynulé ve vzduchu.“
Zaváhal a dodal:
„Dýmka s přítelem.“
Šňupálek se na něj zadíval. „Možná na tom něco bude.“ Odložil dýmku. „Ale ta pravidla se mi stejně nezamlouvají.“
Vytáhl z batohu harmoniku a spustil neposlušně skotačivou jarní písničku.

Zavedli koně do stájí. Ta znepokojivě inteligentní titánka sice unikla, ale všichni ze 104. se vrátili zpátky na základnu živí.
„Pánové, tomu říkám zázrak,“ prohlásil Reiner ze stání, kde vytíral svého koně do sucha.
„Kdyby nám Krista nepřivedla koně, titáni by nás rozprášili,“ přidal se Jean.
„Byla skvělá,“ vydechl Armin.
„Co skvělá? Božská,“ zasnil se Jean.
„Na místě bych se s ní oženil,“ vypadlo z Reinera.
Ymir, která v tu chvíli vešla do stáje, si pohrdavě odfrkla.
„Problém?“ obrátil se k ní Reiner.
„Jenom, že vám to došlo až teď,“ prohodila Ymir a v jejím hlase zaznělo cosi jako výzva.

Musela to udělat, i když to odporovalo všemu, co jí odmala vštěpovali.
Určitě se jí to vymstí. Začíná měknout.
Co to nějak zaonačit, zabalit to do společensky přijatelné vaty?
A tak popadla nůž a zuřivě se pustila do popravy pampelišek, masakru měsíčků, mordu meduněk, bodání bělobýlu a devastace drávičníku.
Doma ze svých obětí připravila lektvar pro tu nanicovatou holku. Musela jí ho nalít do krku. Pozoruhodné, jak se taková velká nemoc vejde do tak drobného těla.
„Dělám to jenom, abych nepřišla o služku,“ upozornila to škvrně a jakékoli vyšší mocnosti, které ji mohly šmírovat.
Zlá čarodějka má jenom jednu pověst.

Zuko se snažil být dokonalým princem a skončil jako žebrák žijící ze soucitu druhých.
Chtěl být moudrým vojevůdcem a vysloužil si vyhnanství.
Na to, jak usiloval o to být vzorným synem Pána ohně, by nejraději zapomenul. Ale bylo to dost těžké, když to měl vypálené ve tváři.
Teď seděl jako žebrák před cizím domem a sám by neuvěřil, že je dědicem Národa ohně.
Když mu však Song, mladičká léčitelka z Národa země, která jemu a strýci poskytla přístřeší, ukázala jizvu po plamenech na noze a řekla, že ví, čím si prošel, cítil, jak na něj dopadá vina celé jeho říše.

Je hezké, že jeho hlad probudil celé lázně, i když ho nedokázaly zasytit ani nejvybranější pochoutky narychlo přinesené z kuchyně. Jak všichni ožili při zvonění zlatých valounků, které jim hodil.
Snědl kádě ryb, mísy ovoce, kila sladkostí, žabáka, předáka i lazebnici a teď se tísnil nateklý a netrpělivý v salónu a uvažoval, jestli nespolkne tu čarodějnici, co lázně vede, i s bradavicí.
Pak konečně přišla Sen, lidská dívenka, která mu jako jediná řekla ne. Pach světa tam venku z ní ještě nevyprchal.
„Jestli mě chcete sníst, snězte nejdřív tohle,“ řekla a podala mu půlku jakési zelené kuličky.
Beztvářný se olízl.

„Měl jste noční můru,“ zamručel Polda, obrátil se na druhý bok a spal dál.
Druhý Polda rozpačitě zamžoural.
Dalo by se říct, že to byla noční můra? Ten sen vyvolala jedna z těch obrázkových publikací, kterých má Vlasatá v knihovně celé hromady a do kterých se Polda v její nepřítomnosti rozhodl nahlédnout.
Ta knížka sny přímo přetékala a jeden z nich mu zůstal v hlavě: Zdálo se mu, že je obrovský, prochází městem a lidé, kteří jsou najednou ti „malí a oškliví“, před ním prchají.
To by je odnaučilo šlapat apatosaurům na ocásky!
Kde ale uprostřed noci sehnat 998 Poldů?

Pýcha je děsivý, ale zlatíčko. Hrozně protestuje, kdykoliv mu vlepí pusu na čelo.
Hněv je příjemný společník pro klidné dýchánky po každodenních úkladech a vraždách.
Lenost je bezproblémový. Jen ho občas musí pošťouchnout, aby se nepoflakoval a neprospal celý den. A jindy mu jen přinese polštář.
Chamtivost je pryč. „Chci prachy, ženy, moc – všechno. Takže vyrážím do světa.“ Občas jí napíše.
Závist je tak čitelný. „Lidi jsou slaboši. Stačí si vzít podobu někoho, koho milují, a nejsou schopní mě zastřelit. Ubožáci.“ Nechá ho vymluvit.
Obžerství je její velký malý bratříček, který jí nikdy nenechá sušenky.
Chtíč je má všechny prokouknuté.

Ondatra nevrle vkročila do domu a oznámila muminí rodině: „Doba je zlá. Filozof nemá pokoj ani ve svém příbytku mimo dosah civilizace a jejích zmatků.“ Při těchto slovech přejela významným pohledem po členech domácnosti.
„Proto nezbývá, než se vrátit do společnosti a zůstat v ní stranou, nepochopený,“ uzavřela svůj projev, usadila se do čela stolu, popadla hrst cukrů z cukřenky a začala je hlasitě chroupat ponořená do zasmušilých úvah.
Za chvíli se rozlétly dveře a s cinkáním do nich vpadla nutrie s pozoruhodnou čupřinou a hromadou řetězů zavěšenou na těle.
„Hej, ségra, porouchal se ti gramec. Asi nesnesl pořádnou muziku.“

Tráva je tu měkce zelená i teple žlutá a v červené se krásně leží, zatímco neviditelné slunce z výšky ohlazuje okolní kopce modří velrybích hřbetů a tmavě fialovou pokosených luk před bouřkou.
Modrý koník naklání hlavu a poslouchá, váhá, snaží se vzpomenout si.
Byli čtyři. Modří jako on. S hlavami otočenými do strany, jako by čekali. Na něj? Na pomoc?
Jako by něco zaslechli?
Vzdálený, tlumený výstřel, který k nim dolehl až od Verdunu.
Jako by zvětřili nepřítele?
Další válku, která pohltí jejich pastelovou krajinu.
Když se v galerii zhasne, modrý koník vyklouzne z rámu a vydává se je vypátrat.

Jsi jak kudla v zádech, co dodává tělu nachu nádech,
jako kly kančí, co pod žebry tančí,
jako vraní oko v omáčce k masu nadivoko,
jako obří kameny spadlé ze skalní stěny,
jako nemoc plíživá, co všechny stráví zaživa,
jako dlouhý hladomor, co v žaludcích hraje chór,
jsi jako kulka vystřelená, odchýlená od jelena,
jako ratata, co hraje vojenský bubínek,
ale co je nejhlavnější:
jsi náš nej nej tatínek!
Smrťák hleděl na lístek, který našel vedle brousku z arkansaského mramoru ozdobeného černou stuhou.
Z prázdného očního důlku mu skanula slza dojetí jako první kapka ropy z trhliny v trupu tankeru.

Na cestách člověk potká všelijaké lidi. Sedlák Řehoř o tom věděl své. Ty ženské, které co stály u Bečvy, byly pohublé, ošklivé a měly na sobě divný kroj. Řehoř se však nad nimi slitoval a vzal je s sebou na druhou stranu.
Nakonec se zeptal: „Odkudpak jste?“
Babice odpověděly: „Zdaleka. Máme za sebou hezký kus cesty a práce. Ale že jsi nás převezl, něco ti něco poradíme: Vezmi rodinu a čeládku a odjeď s nimi na tři dny a tři noci z dědiny. Přitom se nezastavuj a neohlížej. Nikomu o nás neříkej. Jsme morové ženy.“
Potom zamířily k jeho vsi.

Thor si nešťastně prohlížel zničené podrážky bot, které nepřežily přechod lávového pole.
„Až se vrátíme, postavím doma saunu pro výcvikové účely,“ rozhodl a setřel si z čela vodopád potu. Vstoupit do Múspellheimu rovnalo se skoku do rozpálené pece.
„Tlupy nahých chlapíků poskakujících na sněhu tam skutečně chyběly,“ souhlasil Loki, který v říši ohně naopak pookřál.
„Jsme v háji,“ zhodnotil situaci Thor.
„To chce klid. Nohy v teple už máme,“ hýřil optimismem Loki. „Jo, a míří k nám rozzuřené stádo Surtova skotu.“
„To jsme fakt potřebovali.“ Thor popadl kladivo.
„Mimochodem, jejich kůže je ohnivzdorná.“
„To jsme fakt potřebovali,“ zazubil se Thor.

Ta nešikovná nána, co jí dělala manikúru, si snad neuvědomovala, že má před sebou princeznu a ne nějakou ušmudlanou členku svého hejna.
Kamarádku. Taky jsi je měla.
Mai a Ty Lee. Nechala jsi je uvěznit.
Sklapni. Zradily mě.
„Zítra budu korunována Pánem ohně, a proto budu milosrdná,“ řekla provinilé služce. „Pošlu tě jen do vyhnanství.“
Člověk by si myslel, že po tomhle už všechno půjde hladce.
Kdepak. Voda, v níž jí omývaly vlasy, příliš rychle stydla, a při česání se služkám třásly ruce.
Vyhnala je taky.
Slavnostní účes pořád nebyl dokonalý. Prameny jí padaly do čela.
Princezna Azula popadla nůžky.

Electra užasle pohlédla na své ruce stahující blesky z nebe a metla před sebe oslňující spleť výbojů.
Poté však vlna energie opustila její tělo a Electra se svezla k zemi.
Když se probrala, skláněl se nad ní TAE.
„Dokázala jsi to,“ vyhrkl. „Ovládla jsi Nejvyšší polarizaci. Při Voltových licousech, jsi Vyvolená!“
Vyvolená, Spasitelka, Velký Iont.
„Nikolova hrůzovláda padne,“ pokračoval TAE. „Ty ho porazíš!“
„Ještě svůj Dar neovládám,“ namítla Electra.
TAE se jí vážně zahleděl do očí. „Dnes jsme našli další oběti jeho pokusů. Psy, kočky a jedno tele. Experimentuje na čím dál větších tvorech. Přišel čas zasadit mu rozhodující úder.“

Hayden tentokrát neutekl jako minulý týden, kdy postával ve dveřích Afroditina srubu a pak na Piper cosi zmateného vybafl.
Piper se zadívala na skupinu Apollónových dětí, které opodál soutěžily v lukostřelbě. „Sympaťák. Vůbec se ti nedivím.“
Hayden ztuhl. „To je to tak poznat?“
„Neboj. Trochu jsi mě navedl.“
„Fakt skvělý.“
„On nic netuší?“ zeptala se Piper.
„Jasně, že ne. Žiju v Aréově srubu. Představ si ten virvál. Nechceš být v mý kůži.“
„Ale cítíš něco skutečného,“ odpověděla vážně Piper a Hayden si vzpomněl na drby o tom, že se do Jasona Grace zamilovala, protože si Héra pohrála s její myslí.

Když Izumi otevře dveře, Edward a Alfons se vyděšeně pokusí schovat jeden za druhého, což vzhledem k tomu, že Alfons je teď ohromné brnění, nedopadne dobře.
Izumi při jejich zoufalém přetahování neunikne, že Edwardova pravačka při střetu s krunýřem vydává kovový zvuk. Potom její zrak sklouzne k jeho levé noze.
„Rovnocenná výměna,“ pochopí Izumi. „Pokusili jste se o transmutaci člověka.“ A výměnou za lidský život jste obětovali vlastní těla. Porušili jste největší alchymistické tabu. Blázni.
„Chtěli jsme přivést mámu zpátky,“ odpoví brnění zničeně hlasem čtrnáctiletého kluka.
„Jaký učitel, takoví žáci,“ pomyslí si Izumi a ruka jí mimoděk sklouzne na břicho.

Narodila se na statku v relativně bezpečné části opevnění. Dostala jméno Historia. Když povyrostla, říkala si: Od koho? Kdyby to bylo na matce, nenaučila by se ani mluvit. Stala by se neviditelnou.
Poslušně plnila všechny práce, které jí prarodiče uložili.
Byla tichá a mírná. Na děti ze sousedství to ale nezabíralo, naopak.
Když poprvé uviděla otce a naposledy matku, pochopila, že bezpečí opevnění je skutečně relativní a že se nikdy neměla narodit.
Stala se z ní Krista, která se dobrovolně přihlásila ke 104. oddílu, „jednohubkám pro titány“, kde na ni budou vzpomínat jako na hodnou dívku, až ji to semele.

Už neměl sílu bušit na dveře a domáhat se jídla. Neprosil. Z nějakého důvodu to pro něj bylo ještě pořád důležité.
Během těch dnů, kdy mu útroby svíral hlad a ústa měl jako troud, složil účty, svlékal své lidství jako vrstvy oděvu a znovu ho poslepu skládal. Proč by si teď nemohl vytvořit kousek nebe?
Dal by mu odstín večera, kdy prvně políbil Roberta, nebo blankyt rouch andělů z oltáře.
Modř očí, které se na něj něžně upíraly...
Zamrkal.
„Byl to jen zlý sen,“ pošeptala mu Anna. Její dlaň hřála a do vlasů se jí vkrádalo svítání.
Richard ulehčeně vydechl.

Přála by si zapomenout na svou vinu a uzamknout se ve stínech.
Jenže tím by ztratila vzpomínky na domov a na chvíle, kdy se Sammym cválali pod nekonečnou oblohou.
Pak přišel ten kluk.
„Jsi jiná. Plutonovo dítě,“ řekl.
„A ty jsi živý,“ odvětila překvapeně.
„Jsem Nico di Angelo.“ Prý ze světa zmizela Smrt a on tu hledal svou sestru, aby ji odvedl nazpět. „Jenže ona se rozhodla pro znovuzrození. Přišel jsem pozdě.“
„To je mi líto.“
Nico jí podal ruku. „Ty jsi taky moje sestra. Zasloužíš si druhou šanci.“
A Hazel se s ním vydala Asfodelovými poli za střípkem nebe.

Zima se táhla jako výšivka na nekonečném závoji a tklivé balady při večerních sedánkách.
Na všechny kromě Skadi a Ulla s jejich neutuchající lyžařskou vášní padala únava a letargie.
„Už je tady zas!“ zaburácel zvenku mužský hlas.
Když zvedla hlavu od látky a podívala se oknem ven, uviděla Heimdalla, jak si to zcela netypicky rázuje po mostě k Ásgardu a přitom rozhazuje rukama, jako by lámal hůl nad všemi devíti světy.
Že by první oběť zimního šílenství?
Za Heimdallem se objevila známá zrzavá kštice.
Sigyn si uvědomila, že jí vyšívání sklouzlo z klína.
Usmála se.
Do Ásgardu se vracely příběhy.

Urostlý podkoní z krnovského zámku byl ve službě pár týdnů, ale už propadl kouzlu šenkýřky Kristýnky, která nedávno utekla cvilínským loupežníkům a jednoho z lapků, který ji tu noc chytil, zle pobodala.
Podkoní dívku nepustil z náručí, ale když s ní vytančil na ulici, vysadil ji na koně a vyskočil za ní do sedla, Kristýnku přešel smích. „Pusť! Strýc mne čeká!“
Podkoní pobodl koně.
„Já na tebe taky čekal. Pod Cvilínem jsi mi utekla. Málem mě to stálo život. Teď zas já polechtám tebe.“
Na mostě se mu pokusila vytrhnout.
Tma. Chladný proud.
Když se dostala na břeh, byla sama.

Když bude lítat s půltunovým dělem po ulicích – zaprvé by o žádném lítání nemohla být řeč, zadruhé by se k žádným institucím, proti kterým by měl bojovat, nedostal ani omylem, zatřetí… připadal by si jako trotl.
Musí to spočítat znovu, využít nejnovější materiály k odlehčení…
„Sakra,“ zoufal si Dr. Horrible, „kolik jsem měl těch ponožek?“
Dveře prádelny se otevřely a vešla Rudovláska.
Dr. Horrible zahuhlal „ahoj“ a chabě zamával černou fuseklí, zrovna když se Rudovláska odvrátila a postavila koš s prádlem opodál na zem.
Dr. Horrible začal zvažovat, jestli by neměl zkusit vymyslet nějaký překladač pro nenucenou konverzaci s dívkami.

Rodná hrouda je nástupiště a Lucovi se trochu třesou nohy. Kolem je plno mužů, žen a dětí. Objetí, polibků, slz.
Vtom mu kolem krku skočí dívka s mašlí ve vlasech. Je hrozně hubená. Luc má pocit, že ji nedokáže pořádně chytit.
„Bráško,“ vzlykne Belgie. Maličko se odtáhne a pohladí ho po tváři.
„Jsem zpátky,“ zamumlá Luc a konečně si to začíná uvědomovat.
„Vypadáš jako partyzán,“ usměje se Belgie a dotkne se šátku kolem jeho krku.
„Ten je na znamení,“ vysvětlí Lucembursko. „Slovinci si všimli, že na německé vojáky mluvíme moc francouzsky, tak jsme se dohodli, že po sobě nebudeme střílet.“

Sophie vykročila ze dveří a protáhla si záda. Cídění, zametání a drhnutí všemožné i nemožné špíny jí dalo co proto. Sophie ovšem mohla se zadostiučiněním říct, že to nečistotě vrátila.
Vydala se na louku, kam rozvěsila šňůry s prádlem. Ubrusy a povlečení se třepotaly v jarním větru jako nervózní plachty připravené na cestu.
Sophie nastavila tvář slunci a pak se vydala jen tak loukou. U šípkového keře se zastavila a naklonila se k jednomu z květů. Zavřela oči, nadechla se a na rtech jí zahrál úsměv.
Ani si nevšimla, že cop, který se jí svezl přes rameno, najednou nebyl stříbrný.

Raph z toho neměl dobrý pocit, ale smlouvu s Josephem podepsal. Misionáři nabízeli stabilní práci. Stellu to potěší.
Jakmile odložil pero, Josephova pobočnice spustila: „Dobře. Dostaneš první misi: V roce 2320 zničí Itálii a Indii jaderná válka. Máš deset vteřin na rozhodnutí, která z těch zemí bude zachráněna.“
Raph v záchvatu paniky vybafl: „Indie! Ž-žije tam víc lidí.“
Najednou před ním stála Stella. „Ty zmetku!“ zaječela. „Moje rodina je z Itálie!“ A pustila se ze msty do muchlování s Návštěvníkem.
Raph se s řevem probudil.
Uf, byl to jenom sen!
Stella v posteli vedle něj naštvaně zamumlala: „Zabít je málo.“

Za dveřmi stáli holčička a kluk. Holčička pípla: „Dobrý večer. Máme se zeptat, jestli můžeme využít vaší pohostinnosti.“
„My se známe?“
„Zatím ne,“ odpověděl zrzek, který dorazil za dětmi. Zívl, mávl rukou a bezpečnostní řetěz povolil. Zrzek mi vrazil do bytu se slovy „Thor parkuje kozly na dvoře.“ a svalil se na pohovku.
„My nemáme dvůr,“ vyhrkla jsem.
„Teď už ano,“ zaburácel zvenku mužský hlas.
Ráno pod jednou dekou ležel vzkaz:
Díky za nocleh. Máš u nás dračí srdce.
Zaúpěla jsem. „Mohli jste si po sobě aspoň uklidit.“
Když jsem lístek otočila, stálo na něm: Tohle říkají naše ženy taky.

Vážený Zlý koni,
zasílám Vám žádost o přijetí do Zlounské ligy zlounů na pozici vědeckého pracovníka, která se nedávno uvolnila po odchodu profesora Zmara střechou vlastního domu.
V letošním roce jsem obdržel titul Ph.D. v hrůzostrašnosti za vynález Klepet zkázy pro zachycení superhrdinských plášťů. (Které ovšem mezitím naneštěstí vyšly z módy.)
V současnosti pracuji na revoluční technologii mrazicího paprsku.
V příloze Vám posílám svůj životopis. Časové prodlevy mezi jednotlivými projekty byly způsobeny pobytem v místní nemocnici následkem nepředvídatelných zásahů osudu.
Mým dlouhodobým cílem je zničení Kapitána Kladiva.
Těším se na Vaši brzkou odpověď.
S úctou
Dr. Horrible
P.S. Nohsleda mám.

Kolonie začala doslova z ničeho, kdy jejich předkové po přeletu nehostinným Vnějším světem nalezli chráněné místo s příznivým klimatem a dostatkem potravy. Jejich rod se počal utěšeně rozrůstat na náhorní plošině rozdělené rozeklaným údolím i v jejím širokém okolí.
Dějepisci by příchod Trojice nejspíš nazvali invazí. Teologové božím trestem. Smutnou pravdou však je, že z jejich národa nepřežil nikdo, kdo by o osudných událostech onoho dne mohl podat zprávu. Všichni skončili probodení, zakousnutí, ubití nebo utonulí.
„A je to,“ přikývla spokojeně Šebestová, když řádně vydrhla Kropáčkův jazyk rejžákem. Pak se spolu s Machem a Jonatánem zvětšili u Kropáčka v pokoji.

Gilbert se vydal od nádraží přes Dlouhý most, kolem Svatého Mikuláše a stájí, co zbyly z městského paláce, k Sanssouci. Cestou se dal do řeči s roztomilými turistkami, které zahltil fakty o zámcích v parku a drby o jejich obyvatelích.
„Hezký palác,“ zhodnotil Sanssouci kysele Rakousko, když ho jeho císař Josef donutil, aby ho doprovázel na návštěvu Starého Fritze.
„Povšimni si výzdoby ze slezského mramoru,“ zazubil se na něj Gilbert. „Fridrich si na ní velmi zakládá. Má vůbec spoustu plánů pro zámek, Postupim a samozřejmě pro mě.“
Gilbert už velkolepé plány nemiloval.
Vlak z Berlína do Postupimi jezdil přes Wannsee.

„Je bez pořádných zubů a drápů. Je sám,“ zaradoval se malý vlk.
„Radši pojď,“ zavrčela jeho matka a zamířila hlouběji do lesa, kde necítila znepokojivý pach. „Nauč se ho bát,“ nařídila synovi.
„Nemá ani parohy, ani kopyta a chybí mu dvě nohy,“ namítlo srnče.
„Ale dokáže tě zabít z druhého konce pole,“ řekla srnka.
„Ubohá napodobenina,“ vysvětlil opičák svým nejmladším vnukům. „Unesl mého praděda a před dvěma velkými dešti vaše sourozence.“
„Mluvíš o něm jako o jednom a přitom jich je tolik,“ namítla jedna vnučka.
„Má mnoho podob. Umí se rozpoltit. Je to náš nesmrtelný strýc a jmenuje se Strach.“

Pěšina se stáčela a mířila k rákosí. Hel tu dala mrtvým volnou ruku a oni si vybavili sluneční paprsky, zem pokryli trávou, vymysleli řeku a břeh osázeli rostlinami fantastických barev.
Když došla ke svému oblíbenému zákoutí, kde se větve vrb skláněly k hladině, zůstala stát. Pak usoudila, že už to není její oblíbené místo, a spěšně se otočila na patě.
Höðr se za ní překvapeně díval.
Chtěl ji poprosit, ať neodchází, a na jazyk se mu dralo, že je nejkrásnější dívka, jakou kdy viděl. Jen si nebyl jistý, nakolik by to bylo vhodné, když poprvé otevřel oči až po smrti.