Moje články

Jednou takhle kluci onemocněli. Naštěstí ne zápalem plic, kterým jim vyhrožoval kocour v dobách nepřátelství.
Ani otravou krve... kterou jim taky vyhrožoval asi minutu poté.
Měli prachobyčejnou rýmu, nezbylo jim než zůstat doma a vzpomínat na dobrodružství v zahradě.
Vtom vyplul zpoza mraků měsíc, ozářil dvůr a ze stínů vyplul slon se spodkem koštěte na hlavě.

„Jsem princezna smutná.
Sudička ukrutná
proklela mě, že se píchnu
o trn – o trn – o trnííí,“ zazpíval.

„Brabo!“ jásal chlapec, který díky slonům posledně objevil kouzlo poezie.

„Kdo mě jenom zachrání
před...“ Slon zaváhal.

„... beblahým bobáním!“ napověděl nadějný poeta.

Slon–princezna se zatvářil vyloženě zoufale.

Příběh starý jako samo lidstvo.
Chlapec potká dívku. Pohledy se setkají. Když mu děvče podá jablko, s radostí přijme, stiskne jí prsty a že je šohajek nerozumný, nevšimne si, že její nehty jsou nezvykle ostré.
Po pár soustech stihne pouze hlesnout: „To jablúčko je kyselé.“ Padne. Dívka ho odvleče do pole. Lán se s povděkem zavlní a táhne bezvládné tělo do svých útrob.
Polednice může konečně odhodit masku krasavice. Co změnila cílovou skupinu obětí, zaznamenává velké úspěchy.
Taky slyšela, že na Vsetíně je lúka, kterou seče syneček bez klobúka. Vzhledem k polednímu žáru se nebude muset ani namáhat s jedy.

Člověk ty věci nějak podvědomě pochytí. Kdy má stihnout vlak, který sice není poslední, zato na něj navazuje poslední autobus; nedramatické zpoždění započítáno.
Odhadne, kdy zvednout hlavu, aby pozdravil občerstvovací budku v Moravičanech, kolem níž se plavil, Brandýs, kterým projížděl na koni, Choceň – pokud výjimečně mířil na Broumovsko, musel si připomínat, že má opustit hlavní tah a přestoupit.
Co dál? Místa se skvělými názvy: Žichlínek, Bezpráví.
Lucerna Kopečku.
Pak si zčistajsna vybaví, jak se jako malý bál, že obří kovové okřídlené kolo sjede z okraje střechy nádraží rovnou na lidi.
Divný časy, dávný časy, kdy si myslel, že má domov.

„Jsem sama,“ přiznala si konečně. Neuvěřitelné, jak to pomyšlení řezalo.
Její muž prostě zmizel. Ještě stále si tu zradu nedokázala přebrat.
„To nic, to nic,“ opakovala si. „Bohyně lásky je i bohyní zlomeného srdce.“
Zabalila se do pokrývky a klesla do křesla.
O podlahu ťukaly její zlaté slzy.
A pak najednou ťukaly do kožichu kočky, která jí vyskočila na klín. Chvíli vrněla a pak jí začala otlapkávat břicho.
„Tak dobrá, nejsem sama,“ připustila Freyja. Hladila kočku a té v srsti zůstávaly stopy zlata.
Dodnes, když vám světlo přeje, lze v srsti koček rozpoznat zlatavé odlesky.
Dokonce i u černých. Vážně.

Nikdo neví, kde se cedule vzala a kdo ji pořídil.
Něco na ní bylo. Něco jiného než standardně vyvedená písmena.
Lákala fotografy, influencery a vandaly.
Ať vleže, či ve stoje, přečkala všechno.
Prý označovala místo, kde se udála bitva na Moravském poli, jakkoli to bylo nemožné.
Nebo svatostánek zlatého buldoka sicilského.
Pak u cedule vyrostl stánek.
O kus dál hospoda a kemp.
Rodiny majitelů rozdělovalo krvavé nepřátelství, které trvalo dvě pokolení.
Dokud se půda před cedulí nepropadla a neodhalila jeskynní systém.
Přes nově vzniklou propast na sebe pohlédli dva mladí lidé ze znesvářených rodů a srdce jim sevřel okouzlující stesk.

Arthur L. Finkelstein seděl dvanáct minut s hlavou zabořenou v dlaních, hodinu venčil psa, dvě hodiny uklízel.
Jeho nedostatečně zisková série detektivních příběhů pro děti dostane poslední šanci.
Stačí, když se v ní začne vraždit.
Nevzdorovala však jen Arthurova morálka, ale i hrdinka Jenny.
Právě se chystala vlézt do staré šachty.
Což vyžadovalo zprovoznit nebezpečný výtah.
Arthur to nemohl dopustit. „Proto se Jenny rozhodla požádat o pomoc zodpovědného dospělého,“ napsal.
„Koho?“ namítla Jenny. „Máma má problémů nad hlavu, děda je sice u policie, ale mé teorii by neuvěřil. Mám páčidlo a baterku. Poradím si.“
Arthur opět zabořil hlavu do dlaní.

Halla se pohybuje rychle. Poutník se nadlouho nezastaví. Celý svět se před ním otvírá a vede ho zákruty svého labyrintu.
Čím vším mohla být, kdyby zůstala na místě jen o rok, o den déle?
Princeznou, kterou by nevlastní matka nechtěla zabít. Ta představa ji skoro rozesměje, ačkoli by měla být na cynismus mladá.
Medvídětem v lese. Stejně jistým na dvou a čtyřech nohou.
Drakem. Ta touha jí pořád rve srdce. Roztáhnout křídla, jež jí nikdy nenarostou. Zabíjet hrdiny. Střežit poklad.
Tím je teď plášť, který jí věnoval Otec všech poutníků.
Loď ji nese vstříc Miklagardu.
Jak dlouho Halla zakotví tam?

Když cestujete tři dny a tři noci, občas se vás pokusí sejmout troll, velmi pomýlený lapka nebo vyloženě cílevědomé hejno hus, oceníte střechu nad hlavou. A když se pod tou střechou shodou okolností koná velkolepá hostina a ještě větší pitka, nenecháte se dlouho přemlouvat.
Thór cítil, jak z něj padá námaha uplynulých dnů.
Zatím se mu nikdo nepokusil ukrást kladivo!
Naopak mu hrdě ukázali nejnovější výkřik technologického pokroku.
„Sampo!“ představila ho hrdě vládkyně dvorce, paní Louhi. „Dáte si pivo? Víno? Medovinu?“
Sampo vychrlilo požadovaný nápoj.
„Nehodláš ho ukrást?“ prohodil Thór potichu.
„Jestli do toho nejdeš, tak ne?“ odpověděl zaujatě Loki.

„Spadla slépečka z hřady, polámala sa všady. Polámala sa všecka. Teď je z ní polévečka.“
Posluchači při kontrastu veselé melodie a tragického textu neskrývali dojetí.
Při výstupu školního sboru s coververzí hitu „Jste pro mě všechno, otče i matko. Však nejvíc je mi moje kuřátko!“ se všichni rozplývali.
Užila bych si slavností koncert víc, kdyby za mnou neseděla puťka, která musela všechno komentovat.
Když kolébavými kroky a s pleskáním nohou nastoupil hostující sbor a spustil „Kač kač kač, kačééénááá! Nasypem ti zeleného jačméééňááá“, zaskuhrala: „Myslela jsem, že to cizokrajné představení bude šansoniér Le Coq Sportif!“
Skopla jsem ji z hřady.

Ježek z pece leze na lup,
vagón vyje na měsíc.
Tichá voda v stínu chalup
šach mat šeptá z plných plic.

Tu psavci ducha svobodného
vypouštějí ze svých per
vrásky z lásky, četné kvízy,
inspiraci ber, kde ber.

Mučenka se všemu směje
jak ženy, jež milujeme,
když úpíme večerem
při paralýze výběrem.

Já punkově přišel napřed,
abych zhasnul jsem a zamet.
Múzy, vzácné paní,
vstanou za svítání.
Ať jsi člověk, nebo myš,
hlučné ticho nerušiž.

Kdybyste Sosákům snad
chtěli něco vytýkat,
myslete si, že jste spali,
když jste o retenci psali.
Nikdo nebuď nabroušen.
Klam to nebyl, byl to sen.

Surt sundal sluneční brýle. Z očí mu vyšlehly plameny.
„Původně jsem chtěl přimět Lokiho ke spolupráci tím, že zajmu jeho zbylé mládě, ale ty budeš ještě lepší.“
Sigyn kryla dceru vlastním tělem.
„Až to začne, uteč,“ ucedila k ní.
„Myslíš, že zachráníš aspoň tuhletu?“ Surt k nim vykročil. „Na rozdíl od svých synů.“ Plameny z něj odskakovaly na dlažbu. „Smůla, že neumíš oživovat mrtvé.“
„Budu si muset vystačit s nimi,“ odpověděla Sigyn. Pokynula kamenným lvům před budovou soudu.
Seskočili na ulici a vytvořili hráz mezi nimi a Surtem.
„Napadá tě pádná hláška?“ zeptala se Sigyn dívenky.
„Adios, muchacho?... Poslední zhasne!“

Čím vším se člověk může provinit už takhle malý?
Tím, že pokreslil zeď.
Že si broukal, když měl stonat a skuhrat.
Že nechal svítit v koupelně.
Že nenechal svítit v koupelně.
Že svou úžasnou historku vyprávěl při seriálu, který viděli už stokrát.
Že rozbil okenní tabulku.
Že se schovával venku a neozýval se.
Že tenistky prohrály.
Že hokejisti prohráli.
Neví, čím to je, ale začíná tušit, že to s ním zase až tolik nesouvisí.
Vřískání, třískání, nadávky, mlácení talíři a dveřmi.
Při všem tom hluku si ani nevšimli, jak se malý člověk noří do ticha.
Ani jak to ticho řve.

Tož tak…

Po pankáčsko sobě dopnem,
néprv gatě dobře opnem
zichrhajckó z Holomóca.
Móže bét aj z Přerova.

Debe policajti došle,
stréc je někam bodře pošle.
Do breko se hned nedáme,
névéš někde potajó.

Debe se vám enem zdálo,
že repráke hrajó málo,
zavoláme panimáme.
Te jož neco vedajó.

Máme drsný panimáme,
kde chceme, se lóbáváme.
Co večír jich ospáváme,
žádné z nás jich nešedi.

Čira máme vetožený,
tvargle hostě naložený.
A jak do nás keré répne,
do náhono zahočí.

Že sme o nás dobři ledi,
každé na nás čoči, hledí.
Že jedeme v božim punko,
každé nám to závedí.

„Slepá chodba,“ zašeptala udýchaná kočička.
„Necítím tu naše tajné značení,“ řekl pejsek.
„Tvoje tajné značení,“ podotkla kočička.
Spisovatel dělal co mohl. Spisoval. Na papíry, které narychlo sebral ze stolu se slovy: „Nutili mě napsat svět podle jejich přání.“
„Mloci nesnáší psy,“ naříkal pejsek. „Co se mnou udělají?“
„Já si představila čerstvě nařezané kočičky,“ špitla kočička.
Zaujali bojový postoj.
Spisovatel zavrtěl hlavou a zabodl do papíru poslední tečku. „Jak se jim bude líbit tohle?“
Nad hlavou se jim ozvalo zaškrabání. Na podlahu dopadala hlína. Hrdinové se přitiskli ke stěně.
Z díry ve stropě vykoukl čenich.
Agentka Dášeňka jim hodila provazový žebřík.

Útoky kouzelníků nestačily nepřítele zatlačovat dostatečně rychle.
Pole byla posetá mrtvými vojáky a koňmi.
Nájezdníků tam stále neleželo dost.
„Co dělají ti zatracení čarodějové? Prej moderní zbraň!“ „Pošlete je do čela!“
Nakonec přišla odpověď.
Koně vstali. Bez jezdců. S otevřenými břichy. S vyplazenými jazyky, prázdnýma očima. Navzdory zlomeninám se rozběhli proti nepříteli.

Kouzelnické děvče se stále třáslo, i když bylo po bitvě. Mrtví koně padli, tentokrát natrvalo.
Velitel se jí omluvil, že ji dohnali do krajnosti.
Starší kouzelník mu vynadal, proč ji sem přitáhli bez výcviku.
Medaili za hrdinství si nepřevzala. Toulala se po ulicích a cosi broukala mrtvým koním.