Moje články

Sotva vykoukla z pokoje, poznala, že tohle bude jeden z dní, které prostě nezvládne. Zatímco všichni ostatní budou bez sebe vzrušením, nervozitou a radostným očekáváním.
S mohutným „ach jo“ se svezla vedle Hery, která jí dala přičichnout k ovoněným rukavičkám, co dostala od Claudia.
Beatrice nic necítila, ačkoli ze všech svatební duch přímo sálal, jako máta, kterou si starci čistí dech.
Když si postěžovala na rýmu, schytala průpovídky „Ucpaná panna, to by chtělo pána“ a „Vyzkoušejte obklad z carduus benedictus“.
Jo, bude to jeden z těch dní, usoudila Beatrice.
Ale nevěsta Hera celá zářila, a její záře byla vždycky nakažlivá.

Našla tu bílou věc v řece a plavala pro ni. Její pach byl tak špatný, že se jí zvedal žaludek a chlupy, ale pod ním byl nádech vzpomínky, vřelé, sladké, pravý opak bezvládného mokrého těla. Sevřela ztuhlou paži v čelistech. Táhla mrtvou ke břehu a vodou vlály vlasy.
Vstaň a jez a poběž s námi, prosila ji v duchu.
Musí ji dostat na souš, aby její vlasy byly krásné a kaštanové a její oči se otevřely v laskavé modři.
Když ráno snídali, Sandor zamumlal: „Ta věc s tvou matkou…“
„Vím, že je mrtvá. Viděla jsem ji ve snu,“ odpověděla Arya.

Slečna, co Visiteura vyslýchala, byla opravdu příjemnější, když předstírala, že je jeho přítelkyně a on je fantasta, co si namlouvá, že musí zachránit svět.
Ukázalo se, že umí neuvěřitelně bolestivé věci s kancelářskými potřebami a její prstíky s dokonalou manikúrou se dokážou zarýt do kůže s vervou medvěda grizzlyho.
„Chci mluvit s právníkem,“ vyhrkl Visiteur.
„Promiň,“ omlouvala se a odložila krví zbrocenou sešívačku. „Na to jsem úplně zapomněla.“
„Vážně?“ Visiteur propadl naději.
„Ne,“ ujistila ho s úsměvem.
„Mučení je v rozporu se Ženevskými úmluvami!“ vyjekl Visiteur.
„Jaká škoda, že Ženevské úmluvy jsou v rozporu se Směrnicemi a postupy Časové policie.“

Noční byla náročná a stála mě kalhoty. Musím to zanýst do diet. Nohavici mám na cucky a pod bundou cítím pot. Doufám, že pot. Umírám hlady.
Zombie, to jsme tady nikdy neměli. Nový invazivní druh v oblasti Orlických hor. Exemplář udolán během a lopatou. Stěží jsem se dovlekla k Plivníkovi do hospody.
„Nemáte utopence?“ zkouším to na Plivníka. „Nakládanej hermelín?“
„Ne, všechno je snězený. Ale tohle ti posílá vampýr.“ Postaví přede mě panáka. „Prý mu připomínáš dávnou ztracenou lásku.“
Podívám se na sebe do zrcadla nad barem. Mrtvolka mi pohled oplácí.
Vampýr si přisedá a já buším hlavou do stolu.

V této části lesa není radno scházet z cesty. Stačí chvilková nepozornost a ocitnete se na území lovce, který strká neposlušné děti do kotle a pak používá jejich kostičky, aby vyšťoural zbytky masa ze zubů.
Plíží se ve stínech, hledá a nachází.
Tentokrát nebylo nutné se moc snažit, protože už zdaleka slyšel nářek oběti.
Malý vlček seděl nešťastně nad králičí kostřičkou.
„Pročpak pláčeš?“ zeptala se ho zlatovlasá holčička, když vyšla zpoza stromů.
Vlček popotáhl a kníkl: „Měl jsem babičce zanést králíka, ale cestou jsem ho snědl.“
Holčička se usmála. „Já mám doma spoustu králíků. Pojď se mnou. Jednoho ti dám.“

Byla milované dítě. I když by té lásky nemuselo být tolik, říkala si někdy, ale hned se zarazila, protože to přece otec dělal pro ni.
Když se narodila, vědma předpověděla, že královu novorozenou dcerku zahubí had. Proto princezna trávila léta na ostrůvku, kde byly jen malé štíhlé ještěrky a ptáci.
Každý den jí loďka přivážela voňavý chléb, sýr, ovoce a víno. Když hračky vystřídalo hedvábí a perly, chodila po břehu a zpívala, aby jí Bůh dal sokolí oči a labutí peří.
Jednoho dne v košíku s jablky, co otec poslal, nahmatala zvláštní hladkou věc. Ucítila pohyb a bodnutí.
Potom letěla.

„Fajn,“ uznala Judith a rozhodila rukama. „Máme nové pravidlo: Nestřílet lidi. Škoda, že jste mi o něm neřekli dřív.“
Raph si zhluboka oddechl, zato Mattéovi nastaly krušné časy. Judith si totiž usmyslela, že jí bude dělat osobního trenéra pro boj zblízka.
Problém nebyl v tom, že by snad Mattéo s Judith nerad trávil čas. Být s ní o samotě v jedné místnosti, ve velmi těsném kontaktu, zpocený a udýchaný, to byl naprostý opak problému.
Problém bylo Judithino pojetí tepláků. Bylo fascinující sledovat, jak se v něčem tak přiléhavém dokáže mrštně pohybovat.
Natolik fascinující, že Mattéo končil nebezpečně často na lopatkách.

Brienne se muži začali dvořit, až když ji král Renly přijal do své družiny. Nechápala to. Neměla s tím zkušenosti.
Ukázalo se, že právě o to šlo, protože se vsadili o její panenství.
Nechtěla žádného z nich už nikdy vidět, ale Lovecký se jí držel jako klíště. Urážel ji, ale zastal se jí proti vlastnímu veliteli. Nabídl jí sňatek, jen aby získal ruku dědičky Tarthu. Potom jí pomohl v boji s psanci.
Když mu kvůli ní hrozila oprátka, neproklel ji. Jen jí se slabým pousmáním řekl, že se za něj měla provdat. Teď jsou odsouzení zemřít jako panna a chuďas.

Možná se nakonec les nad ní slitoval, nebo měla jen štěstí, když narazila na háj bílých bříz. Větve padající na zem se jí u nohou měnily v ruce figurín, které ukazovaly stejným směrem.
Když z lesa vyšla, krajina byla známá. S bušícím srdcem se vydala do kopce, který měla prošlapaný od dětství. Vesnice se ale rozrostla a nové domy a chodníky jí najednou svazovaly nohy. Lidé byli zvláštně oblečení. Když před poštou na stojanu objevila pohlednice s archivními snímky, zatočila se jí hlava. Přes nový most připomínající tenkou pavučinu už se nedovážila přejít.
Den nato znovu bloudila v čarodějově lese.

„Romeo a Julie jsou nezodpovědní! Jejich rodiny se nenávidějí a oni do toho vpadnou se svou láskou a nic ostatní je nezajímá!“
„Právě proto představují naději. Chce to někoho mladého a nezkaženého, kdo ten nekonečný spor ukončí.“
„Jo, ale za jakou cenu!“
„Ona je mladistvá i na středověký poměry!“
„Tohle jsme přece už rozebírali!“
„A teď je to tady zas.“
Diskusní skupiny na sebe touto dobou už jenom pokřikovaly. Prokop se studenty chystal zarazit, než se strhne rvačka, ale vtom jeho pozornost zaujal Roman ze skupiny M, který s plachým úsměvem předal vedle sedící Janě ze skupiny K nějaký vzkaz.

„Proč jste nezajali tu dívku?“ udeřil na ně. To byl klasický postup. Dívka se začne zajímat o záhadný zločin, začne ho vyšetřovat a oni ji zajmou, nastraží léčku a jednou její zachránce odstraní. Jednou to vyjde.
„Ona se asi naučila bojovat,“ namítl Beebop a mnul si rypák.
„Poklopem od popelnice,“ přisadil si Rocksteady. „A utekla.“
Ani jednomu nedocházelo, že čím víc upřesňují své trapné selhání, tím je to horší.
Krang toužil získat tělo. Už proto, že se mu špatně tlouklo do čela, když postrádal lebeční kost.
Když však viděl ty dva, říkal si, že silné tělo není vždy to hlavní.

„Kde máš mýto?“ ozval se Ten na zdi, který se zjevil na zdi nalevo. Vyděšeně jsem nahodila zpátečku.
„Utekl mi s ním zloděj. Bylo toho deset deka. Chci ho vypátrat.“
„To by mohl říct každý. Musíš zaplatit mýto,“ trval na svém. „Na původu masa ovšem nezáleží.“ Olízl se.
„Tohle není tvoje území,“ namítla jsem.
„Jsem Ten na zdi a zdi jsou všude kolem.“ Pak se usmál. „Upaluj zpátky.“
Šla jsem sklesle domů. Odteď budu chodit kanálama.
Ten na zdi vylovil z kapsy salám v zakrváceném igeliťáku. „Mýto se má vůbec platit a ne s ním zdrhat,“ prohlásil a roztrhl sáček.

Salisbury byl přesvědčen, že se stal mistrem neblahých zvěstí.
Kolik teď měli mužů? Ještě včera měli dvanáct tisíc, ale Welšané sebrali luky a odešli do rodných kopců.
Richard se vrátil na anglický břeh jako pán dvaceti tisíc bojovníků. Kolik jich zbylo? Deset, šest, čtyři? Co si počnou? Bolingbroke postupoval a šlechtici se přeskupovali z jedné strany na druhou. Salisbury zůstával s Richardem na té první a mohl jen doufat, že Bolingbroke dostojí slovu a spokojí se s navrácenými majetky. Místo trůnu.
Na králův pokyn, ať usednou a povídají si o truchlivých smrtích králů, se Salisbury svezl na zem jako žok.

Odkud se line bzučení,
jak helikoptér mrak by plul?
Nikdo z nás neměl tušení,
že v dálce hoří malý úl.
Tam v neprostupném kouři létá včelka Mája.
Život roje brání malá Mája.
Není jí co závidět.
Můžem se jen strachem chvět.
Kdo vykuřuje domov včel?
Jaký to obří nepřítel
chce Máju svojí maskou zmást
a odvíčkovat každý plást?
To v temné kukle skrývá oči včelař Kája.
Schytal už šest žihadel náš Kája.
Přišel sem a ukrad' med.
Už ho začal vytáčet.
Do tmy kukly proniká však včelka Mája.
Kdo zvítězí? Ona, nebo Kája?
Kája.
Mája.
Kdopak se vrátí mezi nás?

„Najdu ji, ale budu potřebovat ingredience pro pátrací kouzlo.“
„Seženeme je,“ slíbil důležitý muž.
„Srdce první bytosti, kterou potkáte při návratu na hrad,“ spustila čarodějnice.
Muž přikývl.
„Náprstek královy krve.“
Muž zbledl.
„Ptačí slinu, kořen hory,“ pokračovala čarodějnice. „A samozřejmě vůni vyprané kočky.“
Muž se zvedl a ucedil: „Příště řekni rovnou, že nemáš zájem.“
Čarodějnice ukázala hlavou na diplom s titulem „Zlá čarodějnice“.
Když muž odešel, čarodějnice oznámila truhlici: „Do tak pitomé zápletky jsem se už dlouho nezamotala.“
„Děkuji,“ špitla ta holka, když vylezla ven.
„Nedám svou služebnici někomu, kdo je ochotný zabít prvního, kdo se mu připlete do cesty.“

Technika pokročila mílovými kroky. Bylo neuvěřitelné, co všechno se dalo napodobit.
Cvak, cvak, cvak, cvak, cvak. Edward natáhl prsty pravé ruky. Winry odvedla skvělou práci. Paže i ruka byly dokonale pohyblivé a byly silnější a odolnější než maso a kost.
Klep, klep, klep. Šest kroků se zdravou nohou a náhradou z automailu.
Kov nedokázal nahradit vjemy, ale z obou chladných končetin občas vystřelovala bolest tak ostrá, že by přísahal, že jsou pravé.
Když Edward zaťukal na Alfonsovo brnění, uslyšel dutou plechovou ozvěnu.
„Pojď, bráško, získáme zpátky tvoje tělo,“ slíbil.
Technika pokročila mílovými kroky a oni teď zjistí, co dokáže alchymie.

Nebylo snadné nevidět zbité sluhy v jejich tvrzi, neposlouchat zvěsti o Gregorovi a těch dívkách, nemluvit o tom, jak přišel o sestru, otce a půl obličeje.
Sandor se ovšem učil rychle a Lannisterové našli pro jeho schopnosti využití.
Neviděl Cerseiny modřiny a Jamieho vztek. Neslyšel chichotání děvek v králových komnatách. Nemluvil o Joffových spádech. Neprotivil se příkazům. Když měl bojovat, bojoval. Když měl zabít, zabil. Gregor byl rytířem a svět byl plný svinstva.
Malá vlčice by to měla chápat a ne mu v jednom kuse předhazovat, že zabil toho řezníkova kluka.
Ptáček to měl pochopit a nezpívat mu o milosrdenství.

Slunce zalilo louky a popichovalo mech v lese. Kouzlilo lesklé vlající sítě do písku moře. Jindy nehostinné hory nejistě experimentovaly s módní zelenou. Některé odvážnější svahy vsadily na širší škálu barev. První letošní jehňata, kůzlata a králíci brzy začnou zkoušet, který stvol nabízí nejlepší chuťové zážitky. V hnízdech pukala vejce o sto šest a orlí rodiče s uspokojením konstatovali, že jehňat, kůzlat a králíků je skutečně požehnaně. V stinné strži se narodila malá chiméra, která byla trojjedině roztomilá.
Hluboko pod tím vším, v samém středu podsvětí seděl na trůnu Hádés a zasmušile si broukal: „Ain't no sunshine when she's gone…“

Marija Morevna netušila, kdy jí hranice podjede pod nohama jako šňůra na prádlo.
Poprvé ji zahlédla, když z dubu slétl pták a změnil se v muže, co si přišel pro dívku, kterou spatřil v jejich okně.
Matka mu dala nejstarší Olgu a jeho druhům Taťánu a Annu.
Jedné noci hranice vklouzla k nim domů a Marija prolezla za kamna na schůzi domovojů.
Když na jejich prahu poklekl mladý muž v černém plášti a hlubokým hlasem řekl „Jsem soudruh Kostěj, příjmením Bessmertnyj, a přišel jsem si pro dívku v okně“, Marija ucítila pod bříšky prstů… puklinu v ledu, nebo hedvábný vlas?

Všechny dívky vyběhly z vody a v paprscích měsíce se leskla jejich nahá kůže a dlouhé vlasy.
Jedna se opozdila, a zatímco její družky odlétaly ve víru křídel, ona jen natahovala ruku pro ptačí roucho, které mladý muž držel v ruce.
Zavrtěl hlavou a vedl ji nocí k sobě domů.
Když doma zapálil svíci, mohl si dívku i plášť pořádně prohlédnout. Nebyla to labutí běl. Peří bylo kropenaté a místy jakési zrezlé.
Dívka trhla hlavou a upřela na něj jedno pronikavé oko. Najednou si připadal jako velmi malý tvor s neodolatelně tepající krví.
„Ani jsem si nestihla vyprat,“ ucedila sokolice.

„Taky pašování?“ zeptal se Čech.
„Taky,“ povzdechl si Španěl a pak dodal plný sebepohrdání: „Kvůli vášni k Ní. To láska mě přivedla na scestí.“
Čech na něj překvapeně zamrkal. „Mě taky. Ale je to má vina. Neměl jsem Vendulku k ničemu nutit.“
Španěl na něj pohlédl a Čech spěšně vysvětlil: „Chtěl jsem jenom hubičku, ale nebyla na ni vhodná chvíle.“
„Byla chyba zradit svou čest,“ lamentoval Španěl. „Propadnout chtíči a zločinu.“
„Zpívat si sborově při práci, jak se nám skvěle pašuje, byla taky pěkná hloupost,“ poznamenal trpce Čech. „Snad za mě Vendulka zaplatí kauci.“
Španěl se dal do hořkého pláče.

„Nechte projít vládce Západozemí,“ sykla královna Cersei. „Chce se převléknout, aby všem ukázal, jak plave král.“
„A tím králem je Stannis,“ odvětil muž v letní košili s motivem cibulí.
„Na něhož se usmívá R'hllor!“ prohlásila královna Selyse.
Královna Cersei cosi odsekla, ale Sansa zachytila jenom „fififjonko“.
„Jsem dědic svého otce,“ zuřil Joffrey, „pavilónek je můj.“
„Vlasy a oči jsi po něm nezdědil,“ ucedil Stannis. „Já jsem jediným a pravým pánem pavilónku!“
Do toho se objevily čluny hatifnatů, kteří chtěli za pavilónek zaplatit železnou cenu.
Strhla se řež, při níž se zjistilo, že v pavilónku Čaroděj uchovával ohňostroje, a propuklo peklo.

Další večer, kdy tiše opustili tábor a vydali se lesem, až bylo jisté, že je nikdo neuslyší a nebude sledovat ztracenou světlušku jejich pochodě.
Měsíc ozařoval palouk a měnil kov jeho nové ruky jako alchymista.
Důvěrně známý zvuk tasených mečů ho zneklidnil. Kdysi mu zněl sladce.
Zaútočil proti Paynovi, který úder hladce vykryl.
Pár břinknutí mečů a Payne se smál tím dýchavičným chroptěním člověka zbaveného jazyka.
Na muže bez jazyka byl však stále velmi výřečný.
Břink!
Mrzáku.
Výpad.
Krvesmilníku.
Sek vedený zboku.
Paroháči.
Jamie instinktivně zvedl pravačku a schytal téměř hravou ránu.
Křivopřísežníku. Králokate. Ty hloupý, stupidní, slepý, zmrzačený blázne.

Když máte za tátu Chlapáka Dana, není před mužností úniku, i když jste holka. A tak Wendy od školky sbírala trofeje na dřevorubeckých mistrovstvích a improvizovaných kláních, která končívala v krvi a chlapských slzách.
Oregonská zima venkovním aktivitám často nepřála, ale táta bral svátky klidu a pokoje jako výzvu, a tak ji s bráchama bral na ryby na zamrzlé jezero, uspořádal noc otužilců v iglú, přednášku o údržbě flanelových košil a vrh sekerou na sněhuláka.
Když Wendy sbírala rozpůlenou mrkev ze sněhu, říkala si, jestli něco z toho někdy využije.
Naštěstí pro ni nebyla v Gravity Falls apokalypsa nikdy daleko.

„Fajn, Dippere, mysli. Mysli rychle. Protože jsi tohle dobrodružství zorganizoval a vytáhl na ně Mabel, Wendy a Soose a teď jste uvízli v podzemním bunkru, jde po vás měnič, co na sebe dokáže vzít podobu kohokoli, a chce deník a vůbec uááááá!“ zoufá si Dipper v duchu.
Vždycky jde na všechno hlavou, knížkama, deníkem a logickou úvahou.
Teď je dočista v háji.
Protože: Wendy číslo jedna plus Wendy číslo dvě, které se perou o deník (naprosto identické, do poslední pihy a krvavého šrámu), se rovná měnič plus Wendy.
Plus Dipper se sekyrkou v ruce.
Otázka je, jak tu rovnici rozseknout.

Ta chvíle je živější než skutečnost. Mačkající se těla. Křik.
Bude to tím pachem. Když sní s Nymerií, její nos je ostřejší. Možná proto je to pokaždé prudké, palčivé.
Ten muž ji svírá a tiskne ji k sobě a syčí na ni: „Neohlížej se. Dívej se na mě. Poznáváš mě, chlapče?“
Jeho dech je zkyslý vínem a muž najednou není cizí. Viděla ho mluvit s otcem.
S otcem.
Když se otočí, uvidí ho. Bude v pořádku, protože tohle je sen. Opakuje se tak často, že ho má prokouknutý. Může všechno změnit.
Stačí se ohlédnout. Ale Yoren ji znovu táhne pryč.

Čekala by od něj „Hraješ si s ohněm“ nebo něco podobného. Místo toho ji vzal za ruku a jeho dlaň byla trochu drsná, ale sálalo z ní teplo.
„Zachránila jsi je,“ řekl jí. „Celý zatracený Ásgard.“
Rány se mu zacelily. Kdyby o nich nevěděla, ani by si jizev nevšimla. Pořád však viděla ten horečnatý, zuřivý pohled v jeho očích.
„Chtěl jsem se jim pomstít,“ pokračoval tiše. „Vlastně to pořád stojí za úvahu.“
„To neříkej,“ prosila ho Sigyn. „Je to má rodina.“
Netušila, kde vzala odvahu, když se natáhla a políbila ho na rty, ze kterých mu vytáhla tu strašnou nit.

„Spikli jste se. Nebyl to spravedlivý boj!“ prohlásila Sansa, když je Jory odváděl celé olepené sněhem do hradu.
„Jsi větší,“ namítla Arya, „tak bys měla být rychlejší a silnější.“ Hlasitě popotáhla. „Dva malí proti jedné velké je čestné až dost.“
Druhý malý mezitím spokojeně vylezl na dřevěné zábradlí. Jory ho podvědomě chytil za ruku. Měl ji ledovou od házení koulí.
Když tři malé Starky předal chůvě a ta je usadila před krb, aby uschnuli, na starou ženu se snesla lavina proseb o příběh o bílých chodcích, ne, o udatných rytířích, kdepak, o divokých.
Jory zalitoval, že se musí vrátit ven.

Dobrá znamení mi skvěle připomněla Julie a její Strukturovaný životopis (Azirafal).
Ásgardské duo rozproudilo Svatební veselí od levandule.
Noční můra z nejmenované ulice od Esclarte by zasloužila náležitě punkově zhudebnit.
Rozhodně musím uvést Vševládce od Gwen, protože Ona si to zaslouží.
Když jsem u osobitého pojetí mytologie, tak nesmím zapomenout na Percyho Jacksona a Je, kým je od Bilkis.
Originální pohled na pohádkovou klasiku přinesla Jacomo s Jistotou.
Andrew Martinaq dokázal v Diváci nejsou důležití napsat dokonale humphreyovského Humphreyho.
Danae se odvážně chopila kontroverzního tématu manželství příslušníků menšin Marriage equality.
Ebženčino Místo útěchy mě naladilo na atmosféru mé oblíbené pohádky.
Hippopotamie, kde seženu lístky na Festival "Cesta pravé ženy"?

Tak pac a pusu, a kdybychom se nikdy nesetkali, bylo to překrásné a bylo toho most, co dlouhou řeku spíná. Po nábřeží chodí tisíc krásných dívek a každá je Maryčka Magdonova.
Cos to za ženicha vybrala sobě? A zda bys mu na jistotu zůstavila robě?
„Miláček můj je mléko a krev a tvářil se tak udiveně, když jsem se ho jednou večer ptala, jak se daří v Amsterdamu jeho bílé ženě, jež zlatými šperky září a česá zlatý svůj vlas.“
On však jen seděl mlčky jako ústřice před guvernérem. Jako by jen splavem byl, který v lukách krásně zpívat slyšelas.

Za poslední stránkou se Éowyn věnuje rozvoji svých bojových schopností za podpory manžela a nadšeného přihlížení dětí.
Ren se konečně vymáčkne a řekne Kyoko celou pravdu.
Milouš studuje chemii, protože „jablko nepadá daleko od stromu“, a zařídí si laboratoř, kam bude moct utéct před sprškou přísloví.
Vinnetou včas ucukne.
Čtyři z pěti tří mušketýrů do konce příběhu nepochopí, proč se k nim přidala Angelika.
V sekci paranormálních romancí započnou hromadné přesuny v milostných trojúhelnících.
Remus a Sirius zjistí, že jsou živí a kompatibilnější, než by čekali.
„Poslední stránka? Co to je?“ zajímá se osazenstvo Hry o trůny.
Lisbeth Salanderová odpoví...

„Udělej oheň,“ navrhla Héra.
„Víš, jak to dopadlo minule,“ odpověděla Hestiá. „Otec vypil několik řek a my se div neutopili.“
„Ale papínkovo pálení žáhy stálo za to,“ poznamenala Héra.
„Cítíte, jak se čeří žaludeční šťávy? To dělám já,“ ozval se nadšeně chlapecký hlas.
„Doufám, že jen silou vůle, Poseidone,“ ozvala se unaveně Démétér.
„Háde, jsi v pořádku?“ zeptala se Hestiá.
„Bojí se, že mu zas přeskočí hlas,“ mínil Poseidon.
„Spíš si užívá depresivní temnotu,“ prohodila Héra.
„Na to je tu moc horko,“ zamumlal Hádés.
Vtom se ozvalo mohutné šplouchnutí, po kterém Hádés oznámil: „Ten šílenec začal polykat kameny obalené plínami.“

V Jackově tváři se nepohnul jediný sval. Z hlubin jeho očí čišelo odhodlání k boji, ačkoli stál proti přesile robobrouků vyzbrojených kusadly ostrými jako žiletky.
Lehce pozvedl katanu.
„Bacha, samurajskej!“ zahřměl za jeho zády Skotův hlas. Vzápětí Jacka popadla mohutná pravačka porostlá rezavými chlupy délky a síly pružiny z gauče.
„Co to-?“ vyhrkl Jack, když se ocitl usazený za Skotem na krovce nepříliš šťastného robobrouka.
„Tomudlenc u nás na vrškách říkaj dvojbob,“ zahulákal Skot, když se pekelnou rychlostí řítili k nádvoří Temné pevnosti.
„A toto obecně nazývají pumpou!“ ukázal Jack na blížící se překážku.
Pád obou bojovníků byl vskutku spektakulární.

Kdyby teď Benedika někdo viděl, jak přechází po zahradě a mumlá si fráze typu „Svět se musí zalidňovat“, musel by si myslet, že má o kolečko navíc.
Kdyby ho vidělo jeho staré já, ironicky by prohlásilo, že to nebude o kolečko, ale rovnou o celý průvod kupeckých vozů.
Avšak (o den) starší a moudřejší Benedik by svému zpátečnickému já namítl, že Beatrice je okouzlující, inteligentní a nesmlouvavě vtipná od toho, co ji zná, takže žádný div, že ji miluje vášnivou a neskonalou láskou.
„Když jsem tvrdil, že umřu jako starý mládenec, netušil jsem, že se dožiju své svatby,“ usoudil Benedik.

Hlas lesa se neustále mění a nikdy neutichá. Zaznívá v něm burácení vodopádu, výkřik dravce vysoko nad stromy, ozvěna kroků ve Vlčí soutěsce, ržání divokých koní i breptání skřítků.
Zní v tichu sov zaklínajících noc a v temném mumlání šedých skřítků.
Je v něm místo pro loupežnickou písničku, burácení bouřky a dunění kamenů ve skalách.
I pro krákavý smích harpyjí a odvěký omamně ledový šepot podsvětí.
Zapraská v rampouších a nechá je mlaskavě spadnout do rozbředlého sněhu.
A mluví k Ronje, i když je zalezlá uvnitř hradu a čeká na jaro, aby mohla vyběhnout ven a z plna hrdla odpovědět.

Nevěřila jsem, že sem dojdu. Zažila jsem zradu, pronásledování, poznala jsem nekonečnou temnotu protínanou žárem oka bez víčka.
Mé tělo zachvacovala malátnost. Mohlo za to vysílení nebo plyny stoupající ze sopky?
Vajíčko, které jsem až sem přinesla na polévkové lžíci, žhnulo. Na skořápce zářily záhadné znaky azbukoidního charakteru a v nitru vejce plál obrys jehly.
Pro záchranu světa stačilo vrhnout vajíčko do lávy.
Natáhla jsem ruku.
Vtom na mě dopadl zlověstný stín.
Kostěj se naklonil k mému uchu a vítězoslavně prohlásil:
„Slečno, tohle je knihovna, ne ložnice.“
Ospale jsem na Kostěje zamrkala, sebrala si svých pět knížek a táhla domů.

Máma to neřekne nahlas, ale asi nám začínají docházet školy, kam by mě byli ochotní vzít.
Nekoleduju si o maléry. Nekecám.
Nekecal jsem, ani když jsem učitelům tvrdil, že mě cestou do školy sledoval čahoun s jediným okem uprostřed čela.
Je fakt, že jsem na výletě vyhodil do povětří školní autobus, ale fakt nevím, proč jsem to schytal já a ne ten, co to dělo nechal nabitý.
Tou pákou ve Vodním světě jsem nechtěl pohnout, přísahám. Žraloci to naštěstí vzali s klidem na rozdíl od spolužáků a učitelů.
Prostě to přitahuju, takže čekám, že se každou chvílí ozve: „PERCY JACKSONE!“

„Ne!“ vybuchl kartograf.
„Ale ano,“ trvala na svém cestovatelka. „Jednou se ten ostrov vynořil z moře, tak musí být zakreslený. Je to informativní pro budoucí generace a tak vůbec.“
„S tím souhlasím,“ ucedil kartograf, „ale to jméno!“
„Je to místo z legend jižních národů. Myslím, že by od nás bylo značně přezíravé ho přejmenovávat.“
„Kdyby měl aspoň latinský název,“ zoufal si kartograf.
„Vynořil se z moře před dvěma týdny,“ připomněla mu cestovatelka.
„Ale ty legendy...“ držel se zuby nehty naděje kartograf.
„O něm vždy hovoří jako o Prizdi Srači, což v jihozemštině znamená „strmý sráz“.
„Ne!“ začal druhé kolo kartograf.

„Milý synovče a synu, zde máš korunu, jablko, žezlo a trůn a my s drahou královnou vyrážíme na dlouhou svatební cestu na jih. Věřím, že bychom nemohli zemi zanechat v lepších rukou.“
„Měla bys víc chodit mezi lidi, neteřinko. Nebo občas vyjít z pokoje,“ broukl Tobiáš.
„Byl to můj bratr,“ odpověděla tiše.
„A můj synovec,“ řekl a podal jí pohár s vínem.
Konečně zvedla svůj smuteční závoj.
„Eduarde, Richarde, podívejte, co jsem vám přinesl!“
„Jé!“
„Jů! Strýčku, povozíš nás na zá-?“
Trapnou pauzu rychle přerušil Eduard: „Richard se chtěl zeptat, jestli nás povozíš na koni.“
„Ale jistě,“ usmál se strýc.