Moje články

Podle jedné pověsti děti z Labutě IV zkázu stanice přežily. Prý jim v posledním okamžiku narostla křídla, pokryly se peřím, zuby se jim secvakly do zobáků a najednou místo nich vzlétla hejna kosmických ptáků. Paní Naiji však věděla své o vakuu a psychologii a pohroužila se do smutku mírněného pouze nejmladší dcerou, která ještě nechodila do školy.
Uběhly měsíce a jednoho dne pro Naiji děvče přiběhlo ze zahrady s křikem, že se její sestry vrátily.
Když matka vyšla ven, uviděla na trávníku jeřába, havrana, rajku, holubici a páva.
A archeopteryxe. Ale Sini, její čtvrtá dcera, měla odjakživa potíže s pozorností.

Když se řítí udusanými ulicemi chudinské čtvrti, srdce mu splašeně bije.
Strach se vytratil. Přelil se v ostří, co ho žene vpřed ve stopách gangu, který mu sebral jízdné za dnešní den. Peníze na léky pro matku, která je tak slabá. Peníze pro Jelovu rodinu. Peníze, za které jejich autobus bude moct zítra znovu vyjet.
Jeho mysl zběsile pulsuje a přitom je soustředěný jako nikdy v životě.
Pro matku, Jelovy děti, zítřek a tu paní, která se po přepadení rozhodla jet za lupiči s ním, protože jí sebrali prsten od zemřelého manžela.
Je to šílenství.
Ale není v tom sám.

Minule muminek seděl na kraji kruhu, sledoval křepčící temné mátohy a nová, hustší srst se mu ježila, ovšem ne mrazem. Z obří hranice, na níž skončila i rodinná pohovka, sálalo teplo i muminek vzpomínal na slunce, na barevný kraj skrytý hluboko pod sněhem a na vlídnou říčku nespoutanou ledovou krustou. Musel být pro ostatní stejně tajemný jako oni pro něj.
Teď však přihodil do plamenů noční stolek a sledoval, jak se ho oheň zmocňuje. Když jeho jazyky vyšlehly k černé obloze, stvoření zimy zajásala a jejich tanec se zrychlil.
Pak muminka popadly tenké větvovité ruce a vedly ho do kola.

Leckdo by mohl namítnout, že hrdinové mají být čistého srdce a štítu. Ovšem leckdo by si měl uvědomit, že štít zřídkakdy slouží jako příklad dokonalého cídění. A pokud jste někdy viděli srdce, taky víte své.
Jo, byl to podvod, ale car si s tím začal sám, když tomu trubkovi Ivanovi dal nůž na krk s tím, že mu má přivést Jelenu Překrásnou výměnou za koně Zlatohříváka.
Jelena byla opravdu překrásná a car dal hned slavit svatbu. Když se mě chystal políbit, proměnil jsem se zpět ve vlka a ukousl mu hlavu.
Koneckonců, proč se mají podobnými kejkli bavit jen lišky?

To, jak se Brienne ztuhle držela v sedle a uhýbala pohledem, když ho vedla lesem, ho zneklidňovalo.
Tvář jí hyzdila odporná jizva. Její oči jako by ztratily jas. Jamie slyšel, že se Sandor Clegane stal násilníkem a vrahem, ale uvěřil tomu až teď.
„Brienne,“ oslovil ji, jako by hovořil k vyděšenému dítěti. „Co se stalo?“
Trhla sebou.
Vtom les kolem ožil muži ozbrojenými luky a meči.
Brienne byla bledá jako smrt. „Odpusť mi, Jamie. Chtěla oběsit Podricka a Loveckého.“
„Chtěla? Ohař se skutečně musel změnit k nepoznání,“ prohodil.
Chytila se za hrdlo, na němž si až teď všiml zarudlé čáry.

Sybrent z toho měla vycouvat, jenom své druhy uviděla. Měla vycouvat první kosmickou.
Protože nový tým po ní vystartoval a chtělo to velké řvaní o úředním pověření, aby ji pustili. Odnesla to jenom roztrženou uniformou.
Pak na ni všech šest nevěřícně nebo rozpačitě čučelo a ten hezký se jí dokonce omluvil s tím, že to vzali za sakra špatný konec.
Neměli ji prý za nimi posílat do země nikoho, kde jsou ženy všech.
Ale ostřelovač se hodil, proto brali i ostřelovačku.
Sybrent pokaždé dbala na to, aby jí zbylo sedm nábojů.
Ten sedmý pro případ, že jí ze všeho hrábne.

Jednorožec – latinsky unicornus, anglicky unicorn (finsky yksisarvinen). Ušlechtilý býložravec s tělem koně nebo antilopy s dlouhým šroubovitým rohem (viz narval). Barva srsti převážně bílá (ovšem vyskytoval se i v černé – plemeno temňák; červené a modré – plemeno podlé; a v celém spektru duhy – plemeno MLP). Symbol čistoty a panenství (viz společenský konstrukt). Mohl být zkrocen jen nevinnou pannou či panicem. Jeho roh měl schopnost čistit vodu a zneškodňovat jedy. Ve skutečnosti předpotopní živočich, jehož kosterní pozůstatky je možné najít v třetihorních sedimentech. Navzdory důraznému oběžníku shůry byl opomenut během povodňové evakuace (viz Noemova archa). V současnosti je považován za vymřelý druh.

Klece byly všude. Možná je měla naražené na nohou a vláčela je s sebou.
Jako neprovdaná korejská žena po pětadvacítce.
Jako hlupačka, s níž otcovi partneři odmítali jednat, přestože se po otci i bratrovi ve firmě slehla zem a ona jediná věděla, kam se ztratily podíly investorů.
Jako dívenka, kterou umírající matka prosila, aby se postarala o rodinu.
Když ji otec zoufale požádal, aby na sebe vzala bratrovy podvody a šla místo něj do vězení, nemohla tomu uvěřit.
Měla obětovat vlastní budoucnost, čest a svobodu, aby ty dva zachránila?
Udělala to.
Svého psa ale raději svěřila do opatrování učiteli kickboxu.

Stačí vydržet vzhůru celou noc a vyprávět příběhy tak, aby napínavá část zůstala přetržena mezi dnešní a zítřejší nocí.
Při tom všem musím myslet na jinou dívku, která takto vyprávěla o život. Možná její příběh použiju zítra. Měla bych. Nějak mi docházejí a občas se opakují, ale to je tím, že už je někdo zpracoval předtím. Nijak jim to neubírá na kráse, ujišťuji bratra, když na mě hledí z kouta, jako by mě nepoznával.
Někdy k ránu začínám blábolit a sypat otázky: Nač tu sekeru nesete? Jak se dostal na planetu vesmírný mor? Pláčí námořníci rum?
Bráška zatím vypadá zaujatě.

Pipla se oddával napůl snění s otevřenýma očima, napůl snění se zavřenýma očima a obojí pravidelně střídal. Jenomže, jak zjistil mezi pomalým mžouráním, někdo mu unesl klobouk, zavázal mu tkaničky od bot do útvaru, který připomínal mořské řasy, načež mu klobouk vrátil s vykousanými dírami a sebral mu tabák z dýmky.
„Na nikoho nebo nic to rozhodně nevypadá,“ usoudil.
„To si piš,“ odpověděl mu pronikavý hlásek z vršku jeho kolena. „Jsem malá Mia. Jsem Šňupálkova sestra. Takže jsi možná můj tatínek.“
Pipla jí rozvážně podal ruku, tedy prst.
„Proč ne?“ řekl. V někom se jeho rodinou nastřádaná energie musela vybít.

Celaena Sardothien přežila všechny nebezpečné zkoušky královského klání, přestože se musela neustále krotit, aby nad ostatními účastníky příliš nevynikala. Neskonale ji to ubíjelo. Navíc neustále čelila hrůze z toho, že král odhalí její pravé jméno. A to, že v chodbách hradu nacházeli další a další rozsápaná těla účastníků klání…
Dnes však byl radostný svátek yule, a když se probudila, našla na polštáři obrovský sáček sladkostí od anonymního obdivovatele!
Nejlepší a nejobávanější nájemná vražedkyně Eriley zavřela oči a nechala se unášet tou lahodou.
A už oči neotevřela, protože sladkosti byly otrávené. Tímto tato x-logie skončila už na straně 263 prvního dílu.

Do ložnice už proudilo slunce, ale dnešní ráno bylo stvořené pro hříšné zahálení a sladkou únavu.
A Anninu hebkou hladkou kůži a tichý dech.
Aniččinu, opravil se Richard v duchu.
Svítání jí barvilo hnědé vlasy do zlata. Jeden pramen mu spočíval na ruce a jako úzký lesklý kovový kroužek poutal jejich zápěstí.
Řasy se jí zachvívaly v posledním vřetánku snu a v koutku úst skrývala pousmání, které přímo prosilo o polibek.
Můj otec a její děd se spolu střetli v bitvě a my tu teď ležíme, nazí, na začátku čehosi nového, říkal si.
Po noci rozpaků, doteků a plachých vzdechů.

Bolest pominula. Odeznívala tak dlouho, že pořádně nevěděl, kdy k tomu došlo. Kdy se příval jedu, který mu leptal tvář, zastavil.
Najednou znovu vnímal a skoro toho litoval.
Trojice kamenů ho tlačila do ramen, kříže a pod koleny.
Pouta se mu zařezávala do těla. Jsou z toho nejvzácnějšího materiálu, vzpomněl si.
Mohl by se osvobodit, časem, ale poutala ho magií, krví a podivným strachem z toho, že ještě víc ublíží svému roztrhanému dítěti.
Když dokázal pootevřít oteklé oko, uviděl ji, jak v rukou drží misku a chytá do ní jed.
„Sigyn,“ hlesl, ale zmlkl, když se jí ruce nezvladatelně roztřásly.

Jon Sníh poskytl Alys ochranu a dal jí jídlo, když padala vyčerpáním.
Odmítl ji vydat strýci, který si zabral její dědictví, i bratranci, jenž utýral dvě manželky a teď si ji nárokoval.
Našel pro ni jiného muže. Divokého zpoza Zdi se dvěma stovkami bojovníků, s nimiž získají zpět její domov. Sigorna, jehož jméno jí klouzalo ze rtů tak sladce při svatební noci.
Nejednal jako velitel Noční hlídky, ale jako syn Eddarda Starka, a jeho pomoc nebude zapomenuta.
I když se na ni v tu první chvíli, než si vybavil její jméno, zadíval, jako by její tvář měla patřit někomu jinému.

Amerika vešel do baru v hotelu Adlon, kde si ve dvacátých letech vyhazoval z kopýtka a pokukoval po Mary Pickfordové. Teď se tu oddával pro něj dost netypickému sentimentu.
Tomu ovšem nepropadal sám, jak se ukázalo, když u baru přistihl Anglii, jak s bondovským úsměvem zapaluje cigaretu jakési ženě v rudých šatech… se svalnatými lýtky… francouzským přízvukem... a velmi hrdelním hlasem.
„Panebože!“ vykřikl a dvojice od sebe odskočila. „Za rohem jsou vaše ambasády! Můžou vás sledovat!“
„To je na tom právě pikantní, můj milý,“ odvětil Francie, ale to už Amerika uháněl pryč.
Měl jít radši do kina na Občanskou válku.

„Páni, člověk, co bojoval s Undyne!“ vyjekla bytůstka s mašlí a v pruhovaném tričku.„Jak to, že tě nezabila? Ona je nejlepší rytíř. Všechny nás tady v podzemí chrání. Jako je bezva, že tě nezabila, protože jsi fajn.“
„Teď jsme kamarádi. Vařili jsme spolu špagety. Velmi rytířsky.“
Bytůstka při té představě div neomdlela nadšením. „Máš nějakou tajnou zbraň?“
Malý člověk zavrtěl hlavou, pak zalovil v kapse a vytáhl z ní zbytky pastelek.
„Ty jsou… tam shora? Z povrchu?“ vydechla bytůstka, která z toho sedla na zadek.
Člověk jí do otevřené pusy strčil konec modré.
Společně si nakreslili oblohu a slunce.

Pan Bilodeau si v trafice před blokem uniformních budov zakoupil denní tisk. Jako vždy na rohu ulice zahlédl kolegu Pontyho a nedaleko za ním kvačil tradičně zpožděný kolega Baak.
Tu se však zvedl silný vítr, který pana Bilodeaua hnal nazpět. Když se ohlédl, viděl, jak větrná smršť pohlcuje Pontyho a vrhá jej do víru, kde již kroužil Baak.
„Hlavně neztrácet hlavu a buřinku,“ pomyslel si pan Bilodeau.
Obří úřednické tornádo je odneslo až nad Antverpy, kde se muži organizovaně snesli do ulic. Samozřejmě s buřinkami.
Ono administrativní dobrodružství později inspirovalo vznik populární písně se značně pomýleným kontextem.
Zapomněli na buřinky.

Ne. Prosím, ne!
Nůž byl tupý, ale dokázala skvrnu vyříznout. Jenže to nestačilo.
Strhla prostěradlo i pokrývku, hodila je do krbu, polila olejem z lampy a zapálila.
Utřela si slzy. Mám krev i na tváři? napadlo ji.
Matrace byla taky nasáklá. Když ji vší silou cpala do plamenů, nevnímala kouř, horko, ani ruce služebných, které se ji snažily odtáhnout.
Nakonec se to třem povedlo.
„Nyní jsi ženou. Máš tušení, co to znamená?“ prohodila královna Cersei.
„Že jsem připravená vdát se a spát s králem a rodit mu děti,“ odpověděla a přitom se sama cítila jako dítě, které zoufale volá matku.

Nejprve dostal podržet panenku a jen zmateně sledoval, jak kaskáda zlatých kudrlinek spěchá za nějakým důležitým posláním jako tahání dalšího kotěte pro Tommena.
Potom mu Myrcella začala svěřovat stuhy, zatímco zaplétala hřívy hadrovým lvům.
Nakonec mu vyprávěla, co si hračky myslí o její septě, o bratrech a životě vůbec.
On na to většinou zavrčel jakž takž kloudnou odpověď. Nakolik si člověk může kloudně povídat s hadráky vycpanými pilinami.
Musel Myrcelle ale přiznat, že má kuráž dívat se na jeho zmršený ksicht. Taky už ho nijak netitulovala.
Čajové sedánky byly ovšem něco, co rázně odmítnul.
Celou dobu při nich výhružně stál.

Abduláhův život nabral v posledních dnech neuvěřitelných obrátek. Začalo to pochybným cizincem, který mu prodal koberec, jenž ho ve snu donesl ke Kvítku noci, té nejkrásnější, byť značně pomýlené dívce, která ho považovala za ženu. Pokračovalo to vyjasněním onoho nedorozumění, zasnoubením, zmizením Kvítku noci, jejím rozzlobeným otcem sultánem, návratem koberce, pouští, bandity, džinem v láhvi a třemi přáními.
Když nyní bloumal bezútěšnou pouští, džin v láhvi v jeho kapse ucedil:
„Jistě, jsi strašný chudák. Kámen by se ustrnul. Skoro bych ti splnil čtvrté přání.“
Abduláh se zaradoval.
„Stačí, když objasníš původ mého jména,“ dodal zlomyslně džin.
Jak tohle jenom skončí?

Zanechal monumentální stopu v příjezdech lodí, bitvách, únosech, ale miloval něžnou stopu měkkých ženských křivek.
Její stopou bude Júdit zatínající nehty, s čepelí v nepřítelově hrdle. Na obraze se role obrátí a ona bude nelítostně tisknout muže pod sebe.
Jeho stopa bude vykreslená špičkami tanečnic v nadýchaných sukních.
Dá se vystopovat ve zlatě v klíně Danaé, v polibku milenců, na stromě života.
Podle stop na střeše tu byl houslista, poletující pár a kráva, co si vyšla na procházku s deštníkem v kopytu.
Namaluje život v jasných barvách a bude ho zoufale hledat v sobě navzdory sžíravé stopě železa v děloze.

Přestal počítat dny a noci. Jeho mysl se rozevřela bolestí vycházející zpod žeber a jeho krev se spojila s krví stromu.
V jednu chvíli, v tisících okamžicích přišla smrt.
Upřela na něj oko ze studně, jehož barva byla neskutečně povědomá.
Viděl oko orla na vršku stromu světa.
Kouzelné oči ženy krásné jako sám život, zalité zlatými slzami.
Oko vlka, který pohltil slunce.
Mžouravý pohled synka, jehož poprvé sevřel v náručí.
Různobarevné duhovky dívky v šeru podzemí.
Oči lidí, skřítků, álfů, obrů, zrůd, zvířat, rostlin, bohů.
Náhle se na něj všechny upřely a on se s výkřikem probudil u kořenů světa.

Peter dětem rozdával chleba a vyptával se jich na jména v jazyce, kterému nerozuměly. „Polska? Belgique? Czechoslovakia?“ zkoušel.
Před baráky ležel v kaluži krve obrovský uniformovaný muž. „Toho jsme nedostali my,“ věděl Sirius. Jeho krk…
„Francie,“ ozvalo se vedle něj. „Lupin.“
„Mluvíš anglicky?“ vyhrkl Sirius. Ten mladík mohl leccos vysvětlit. Tu krev. Mrtvé vojáky. Proč se ostatní děti dívaly na chléb jako na neznámou věc. Byly hubené, ale ne podvyživené.
Vtom James zavolal: „Chtěli zničit dokumentaci. Většinu jsme zachránili. Šlo o nějaké experimenty.“
Mladík potřísněný krví zpozorněl a v očích se mu zablesklo.
„Zvíře připravené utéct, nebo zaútočit,“ pochopil Sirius.

„Ona je opravdu milá a laskavá,“ uvědomila si Margaery. „A velice nešťastná.“
Když Sanse vyprávěla o Willasovi a přitom ji oslovila „sestro“, dívka na ni pohlédla s očima plnýma slz a prosila ji, aby si nebrala Joffreyho, protože jí ublíží.
Zpočátku nevěděla, co od bývalé snoubenky svého nynějšího nastávajícího čekat, ale tohle to nebylo. Willas si ji určitě zamiluje.
„Je od tebe statečné, že mě varuješ, ale Loras bude členem královské gardy, takže mě bude chránit nejlepší rytíř v Sedmi královstvích,“ ujistila Sansu.
A podle toho, jak se její babička tvářila na zvěsti o Joffreym, Loras nebude jediným jejím štítem.

Válka je změnila. Sebrala jim síly a ony se staly menšími a křehčími.
Získaly však tolik barev.
Celý svět jim ležel u nožek, které šly tak snadno vytáhnout a vzájemně se proplétaly do sítí a tajných závojů. Jejich vlasy a písně letěly, kam je vítr zavál. A jejich dcery s nimi.
Pak přišla další válka a s ní nohy, drápy, kopyta a strašný, odvěký oheň.
A ony po tisící úpěnlivě volaly své muže enty, ale ti jejich slabé hlásky neslyšeli.
Avšak i ta poslední z nich dokázala znovu vyspravit potrhanou tkaninu jejich kořenů. A vítr přinášel nazpět dcery jejich dcer.

„Řekli mi, že musím být Arya, nebo mě zabijí,“ naříkala tmavovláska.
„Jsi Jeyne Poole,“ ujistila ji Sansa.
„Tenkrát v Králově přístavišti, dal mě odvést do nevěstince. Učili mě,“ chrlila Jeyne horečnatě. „Potom mě poslali domů. Jako Aryu. Ale tam byla… ta zrůda.“ Najednou vytřeštila oči za Sansu. „To je on!“
„Kdo?“
„Ten, co mě dal odvést…“ Jeyne se zlomil hlas.
Sansa však věděla kam.
A věděla kdo.
Malíček vypadal překvapeně, když rytířům z Údolí přikázala, ať ho zajmou.
Ještě ohromeněji vypadal, když ji uposlechli.
„Nejsem proradná. Nejsem zrádkyně,“ vzlykala Jeyne.
„Já vím,“ řekla Sansa.
Jsi já, kdybych neměla správné příjmení.

Všechno bylo špatně. To se ostatně od konce světa a poslední velké bitvy dalo očekávat, ale Hel si to nepředstavovala až tak… Neměla pro to správné slovo.
Zbroj mu padla dokonale. Zvláštní, když se muž v ní změnil k nepoznání.
Vlasy mu zbělely. Tvář se mu stihla zahojit od sžíravého jedu, ale svaly jako by nesprávně srostly. Kdyby nebyla odbornicí na podivné grimasy, možná by ji zneklidňoval. Od věčného křiku ochraptěl.
„Kde je tvá žena?“ zeptala se. Tohle bylo taky špatně. Sigyn s ním přece celou dobu byla v té jeskyni.
Najednou se syčivě rozesmál.
Šílené. To bylo to slovo.

Má lásko...
Vím, že nás dělí nepřekonatelná propast, ale já jsem připraven se do ní vrhnout...
Tvé oči...
Tvůj úsměv...
Tvůj dotek...
Celaena lístek našla v knize, kterou jí kdosi přinesl do pokoje, zatímco spala.
Poznala rukopis Doriana. Prince Doriana. Syna jejího úhlavního nepřítele, krále Adarlanu.
Mohla by jeho lásku opětovat? Ona, Celaena Sardothien, Adarlanský zabiják, nejlepší nájemný vrah světa.
U večeře prince nepokojně sledovala svýma tyrkysovýma očima.
Princ ovšem upíral safírové oči na kapitána stráží. Chaol už určitě našel vyznání, jež Dorian ukryl v knížce, kterou si kapitán vybral v knihovně.
Kapitán si je oba podezíravě měřil bronzovýma očima.

„Nevrť se,“ protestovala holčička v červené pláštěnce. „Všechno rozmačkáš.“
„Bábovku už nikdo nezachrání a lahvi nemůžu ublížit,“ namítl košík.
„Kytky můžu natrhat někde u cesty,“ uznala holčička.
Z košíku vykoukl liščí čenich. „Hlavně z ní nescházej. Ty jsi mě zachránila před lovci, já tě zachráním před nebezpečími lesa.“
„Nevím, kdo z nás je na tom hůř,“ špitla bledá dívka.
„Tebe chtěla macecha zabít,“ řekla jí holčička.
„A vyříznout ti srdce,“ dodal chlapeček.
„Ale vás tu nechal vlastní otec,“ pomyslela si dívka. Nahlas by to ovšem neřekla.
Obě skupinky se potkají na příštím rozcestí.
Společně vytvoří bandu mstitelů vládnoucích liščími kouzly.

Toriel si pamatovala. Její mozek nasával poznatky jako houba. Pamatovala svět před válkou, která její rod smetla do podzemí. Dobu, kdy příšery i lidé žili spolu na zemi. Slunce.
„Kdybych nebyla královnou, byla bych učitelkou,“ říkala dětem a manželovi.
Teď přebývala v Ruinách a královnou, matkou a manželkou nebyla už celá staletí.
Učitelkou ano. Jednou za dlouhý čas do podzemí spadl nějaký člověk.
Ty první naučila, jak projít podzemím, a představila jim příšerky, které mohou potkat.
Ty další varovala před králem.
Ty poslední zoufale prosila, ať do královy říše nevstupují.
Pamatovala si, kam se poděly jejich duše.
Dalšího odejít nenechá.

Člověk si pořád něco vymýšlí a maluje. Těch „kdyby“, co mu šrotují v hlavě – nové perspektivy, detaily nebo rovnou smělá AU!
V jednom takovém spisovatelka jen žasne. Její svět oplývá podivuhodnými bytostmi. Ale punková nutrie? A toho slashe. Tam, kde napsala letmé náznaky, propukají hotové orgie.
„Co je to slash?“ zeptá se dramatik a spisovatelka mu to vysvětlí.
„Aha,“ prohlásí znuděně dramatik. „Za mých časů jsme tomu říkali jinak. Sám jsem si pár párů nahodil.“
Další autor jen pohlédl na slovo „fanfikce“ a zapřísahal se, že z pomsty vybije všechny jejich oblíbené postavy.
Ale co. Kdo nic nenapsal, nic nepokazí.

Cítil, jak je země pod sněhovou krustou nasáklá krví a dusí se kostmi a kroky Jiných.
Pak vzlétli draci, zavyli zlovlci a on s nimi.
Bylo neuvěřitelné vidět po té nekonečné noci na polích první úrodu. Zimohrad byl spálený kmen obrůstající zelenými výhonky a vazalové žádali, aby se aspoň Arya provdala za seveřana.
„Myslíte, že se má sestra nechá k něčemu nutit?“ zeptal se. To je umlčelo. Aryiny výboje byly pověstné. Tentokrát s ní jel Rickon a...
„Budou v pořádku,“ ujistila ho tiše Sansa. Dala malé Catelyn do černých vlasů chrpu. Holčička upřela na Brana šedé oči a usmála se.

Rytíř by se o meč neměl zničeně opírat, ale nenuceně s ním pózovat, aby vynikla jeho připravenost k okamžitému hrdinství, celková mužnost a ostře řezané rysy. Před měsíci by to Galavant dokonale zvládal. Tehdy však neměl dvacet liber navíc a měl Madalenu – v srdci, na seně, v posteli. Pěvci oslavovali jejich lásku věrnou a extatickou a nejvýš akrobatickou.
Teď se ocitl mezi stehny zcela jiné ženy, z naprosto odlišného důvodu.
„Soustřeď se a posiluj!“ zpražila ho princezna a pleskla ho po hlavě. „Hop!“
Galavant poslušně poskočil s kopím v ruce a s dobrými sto čtyřiceti librami královské urozenosti na ramenou.

Florindo: Co dělá v tom kufru moje podobenka?
Trufaldino: Že by ji sem přinesl někdo zvenka?
Florindo: Kde jsi ten kufr vůbec vzal?
Trufaldino: Můj pán mi ho odkázal?
Florindo: Vždyť jsem ten obrázek věnoval Beatrici!
Trufaldino: Trváte na tom, aby se to rýmovalo?
Florindo: S pravdou ven. Jak se tvůj pán jmenoval?
Trufaldino: Co já bych pro vás udělal! Ale pravdu po mně nemůžete chtít!
Florindo: Takže ti mám ublížit?
Trufaldino: Já u jednoho pána sloužil a po italských městech se s ním ploužil a každý kanál v Benátkách pro nás v louži zoužil. Jo-ho-ho!
Florindo: Nech toho!
A proč ti to dal?
Trufaldino: Protože z mé péče dokonal.
Cestoval inko-inkogni-inkogni-
Florindo (přidává se k němu v kánonu): Inkogni-inkogni-TO! To byla Beatrice v mužském přestrojení!
Říkáš, že mezi živými už není?
Je nadějím mým veta.
Odejdu sám z toho světa.
(Odchází v rytmu pochmurného pochodu.)
Trufaldino k obecenstvu: Vidíte to? Jeden pán potrhlejší než druhý. Prý pravdu! Když jsem mu ji řekl posledně, nakopl mě do zadku. Ten druhý to samo. A jéje, my o vlku.
(Na scénu přichází Beatrice, stále v mužském převleku. Trufaldino s ní absolvuje téměř stejný duet, i když tentokrát v kombinaci baryton a mezzosoprán.)

Zpoza rohu do uličky vstoupili dva muži a jejich výrazy nevěstily nic dobrého.
„Hele, kolik je hodin?“ oslovil mě ten, co byl blíž. Tím nastartoval mé reflexy. Má dlaň se střetla s jeho nosem a přidala jsem mu koleno do břicha. Muž se zkroutil a zalapal po dechu.
„Co děláš?“ křikl jeho kumpán a rozběhl se ke mně. Krátké zaváhání mě stálo cenné vteřiny. Útočník mi nasadil kravatu, poslal mě k zemi a přitiskl mi tvář na beton.
„Musíš rychleji reagovat,“ řekl, když mě pustil. „Tohle byl dvanáctý, závěrečný test.“
Místo do radikální sebeobrany se radši přihlásím na radikální běh.