Moje články

„Přistoupíš na můj návrh, nebo tu zemřeš,“ zasyčel temný vílák a popadl kost, kterou měla hrdinka zabodnutou v ruce, a zakroutil s ní. Hrdinka zoufale zařvala.
„Dobře,“ vydechla nakonec. „Strávím s tebou každý měsíc jeden týden.“
Temný vílák se spokojeně zazubil a položil tetovanou ruku na její zraněnou. Při další vlně bolesti, která ovšem byla léčivá, a tudíž pro její dobro, hrdinka omdlela.
Když se probrala, zjistila, že má ruku pokrytou stejným tetováním jako temňák a oko vyobrazené v dlani jako by ji neustále sledovalo.
V další knize je z toho pravá, osudová láska a čtenář hází knihu z okna.

Přiřítil se kastelán. Markéta ho předběhla a zeptala se: „Chtějí vyjednávat?“
„Ano,“ vyhrkl překvapeně kastelán. „Jak jsi to uhodla, paní?“
„Nevzbudily mě rány. Touto dobou už na nás obvykle metají kameny z katapultu.“
Nechala si udělat parádní účes a vyšla na hradby.
„Máme tu tvého bratra,“ hulákal nepřátelský velitel.
„Polovičního,“ doplnila ho Markéta.
„Když nám nevydáš hrad, tak ho zabijeme!“ křikl znejistěle velitel.
Markéta nad tím zauvažovala. „Nikdy jsem ho neměla moc ráda.“
„Obléháme vás půl roku! Docházejí vám zásoby,“ pokračoval velitel.
Markéta si ukousla z pečené kýty. Psů už moc neměli, ale to velitel nemusel vědět.
Ještě zbývaly kočky.

„Jsou tři ráno. Všichni šli spát. Teda, všichni kromě hlídek a možná pár lidí vystresovaných událostmi posledních dnů, vlastně let. Znáš to, takový ti, co se budí z nočních můr, nebo to vydrží táhnout celou noc, dokud jim Maxine něco nedá. Ještěže neví, že jsem tady, jinak by mi přišla něco píchnout.
Už jsme takové situace zažili. Pořád si to opakuju. Kanibalové, hladoví lvi, banditi, Downtown Abbey nebo ta mise, kdy jsme tě poslali pro deskovky.“ (Nervózní smích.)
„Na takhle dlouho jsme signál ještě neztratili… Ale ty si přece umíš poradit.“
(Dlouhá odmlka.)
„Vrať se, Pětko. Prosím. Hrozně mi chybíš.“

„Ach,“ pravila Šárka a poklepala nohou. Kufr v pokoji nebyl. Samozřejmě. Okno bylo dokořán a záclony lehce povlávaly ve větru.
„Aha,“ dodala Šárka a sedla si na rozházenou postel. Měla se přesvědčit, jestli pořádně zajistila okno, než se vydala na pláž.
Nezbývalo, než sklesle čekat.
Ve tři ráno uslyšela šoupavé zvuky na chodbě. Vyskočila z postele a pootevřela dveře.
Pak je pootevřela víc, aby jimi kufr prošel.
Svetr, který ho táhl za sebou, se zastavil u skříně a vychrchlal chumáč vlasů.
Zloděj byl tmavovlasý.
Byl.
Svetr vždycky hrozně kousal, a tak ho Šárka radši nosila v zavazadlech než na sobě.

Korzet?
Sedí.
Šaty?
Sedí.
Účes?
Sedí.
Zuby?
Přední vpravo nahoře se viklá. Lady Elizabeth do něj šťouchne jazykem, ale usoudí, že by mohl vydržet.
Narychlo si nanese několik vrstev líčidel. Manžel si přijede takhle bez varování. Ještě si začne myslet, že má milence.
Podle všeho tomu tak není, protože jí u čaje oznámí: „Drahá, bohužel musím znovu odjet.“
Lady Elizabeth, která právě usedla, zalapá po dechu.
„Bratranec pořádá hon a budou tam skutečně významní hosté.“
„Jak dlouho se tam zdržíš?“ zajímá se Elizabeth.
„Pět dní.“
To znamená, že lady Elizabeth stihne Brownové oplatit tu natlučenou kostrč po dnešním boxerském utkání.

Jistě, k podobným chvílím ve vztazích dochází. Podle toho, co jsem slyšel. Osobně pochopitelně nemám s takovými obtížemi zkušenosti. Snad proto mě tolik zasáhlo Vaše rozhodnutí, či spíše dětinský rozmar. (Kdo jiný by v záchvatu vzteku házel čaj do moře?)
Proto je třeba, abych z pozice moudřejšího situaci řešil. Prý se Vám cena mé lásky zdá příliš vysoká a chcete se rozejít. Pomněte, jak bych Vám chyběl. Jak byste byli ztraceni v tom dalekém nepřátelském světě.
Nuže, abych Vás ujistil o svých citech, vyšlu k Vám plně vyzbrojený batalion. Dva, tři, čtyři…
A teď všichni!
Da da da da dá…

Les se změnil v zelený vír. Kůň zaržál a jezdec padal a padal. Jako by ho ten okamžik pohltil. Pocítil škubnutí v těle, které ani nemělo čas přerůst ve strach.
Pak se vír ustálil. Soustředil se na něj očima nejkrásnější ženy, jakou kdy viděl.
„Jsi můj?“ zeptala se sladce, až to bolelo.
Zapojil nezlomený vaz a přikývl.
Žena držela jeho hlavu na klíně a zaclonila slunce prameny vlasů, hladkými a zelenými jako vrbové listí.
Neurčitě si vybavil zkazku o vílách, které obětují lidi jako daň podsvětí, ale v tu chvíli už si nedokázal přesně vybavit, co vůbec znamená být člověkem.

Byl to senzační den a pořád ještě je. Já jenom, že ta „procházka“ v parku vyšla na osm kilometrů, a to Silke uznala, že Glienicker Brücke necháme na zítřek. Teď stojíme u zábradlí u řeky, klábosíme a já nenápadně přešlapuju z nohy na nohu, zatímco mi Silke ukazuje dračí loď. Normálně, dračí loď si to šine kolem a my koukáme na děcka v ní a já si v duchu ukládám to slunce a naše doteky na příště. Na zlý dny.
Je to malý zaklínadlo: Holländisches Viertel, Freundschaftsinsel, Alexandrowka…
Silke by se mi smála, ale ta slova vážně mají svoje kouzlo.

Jsou chvíle, kdy na ni otec pohlíží jako na dítě, které nikdy neměl se svou láskou z mládí. Jindy v ní vidí krásu dívky, kterou nemohl mít, a chválí ji za bystrost, kterou jako by zdědila po něm.
Jsou chvíle, kdy jsou jeho oči prohnané a nevypočitatelné. Kdy je figurkou v jeho hře. Někým, koho využije, nebo obětuje.
Pak jsou chvíle, kdy požaduje neotcovské polibky, dotýká se jí a ona se snaží nezachvět.
Alayne se na noc zamyká a namlouvá si, že to je proto, aby ji malý Robert nerušil.
„Jsem dcera lorda Eddarda a lady Catelyn,“ šeptá ve tmě.

Křupání sněhu pod porážkami bot je jediný zvuk, který je kolem slyšet. Nemělo by být překvapivé, natož znepokojivé. Monstra jsou znepokojivá. Ne městečko pokryté bílou peřinou. Ať se ale vydáš po pěšině kamkoli, narážíš na nepřirozený poklid. Knihovna je prázdná, stejně tak i obchod. Ale aspoň se tu dá nakoupit za pět prstů. Za deset, když zasuneš nůž. Jenže kdo by to dělal. Netvoři tu pořád můžou obcházet a čekat.
Na recepci hotelu zůstalo králičí dítě, ale ukáže se, že to je jenom figurína. Z roztrženého trička se vyřine vata.
Na vánočním stromku na náměstí najdeš vzkaz: „Pro tebe nic.“

Věhlasný umělec a hvězda prken, která znamenají svět – pravda, někdy je pro něj musela sbít jeho herecká družina; proslulé scény, které zneuznaly jeho talent, měly bez výjimky onu vlastnost, že dobře hořely – by neměl řešit takové přízemnosti jako finance. Ovšem garderóba něco stála. Nemluvě o úplatcích pro poroty udílející prominentní divadelní ocenění. Jemu bude někdo říkat padouch! Očividně jim ten zatracený Neil Patrick Harris platil víc. Rok co rok.
A tak, když se na vyviklaném prahu jeho polorozpadlého sídla objevil ten nekňuba Poe s trojicí Baudelairových sirot, hrabě Olaf pocítil nebývalý příval vřelého citu. Investice do hořlavin se skutečně vyplatila.

Loki, syn Fárbautiho a Lauyfeye, polobůh, poloobr (v závislosti na okolnostech, ale vždy famózní), bůh šprýmař, pobratim Ódina, Otec klamu (v přeneseném významu), otec vlka Fenrise, hada Jörmunganda a Hel (všem se snažil posílat dárky k narozeninám) i podezřele nenápadně vyhlížejících Narfiho a Váliho, matka Sleipniho, údajné „břemeno“ v Sigynině náručí, milenec Angrbody, vynálezce sítě (podle zlých jazyků internetu), údajný vrah Baldra, zaručený vrah nudy, ten, jenž své jméno laskavě propůjčil sopečné depresi na Jupiteru (což není metafora pro mytologický crossover) a britskému herci, zemřel v souboji s nejmenovaným otrapou v poslední bitvě světa.
Otázkou je… kdo tenhle nekrolog napsal?

Král Lev hleděl na Králíkovu hlavu, která se vykutálela z pytle, jenž před ní otevřel Beran.
Všichni v trůnním sále měli v očích stejně nevěřícný výraz jako nebohý Králík.
Král vstal a promluvil, jako by s každým slovem překonával nutkání skopového dvořana rozcupovat.
„Drahý,“ zavrněla varovně královna.
„Měli jste přivést Lišáka i s jeho pokladem. Poslal jsem vás tam ve dvojici, abyste se navzájem ohlídali, ne jako tihle mameluci.“ Mávl tlapou k Medvědovi, Vlkovi a Kocourovi, kteří se nacházeli v různých stádiích obvázanosti.
Jelikož se Lev očividně nemohl spolehnout na žádného ze svých poddaných, vykopl Berana dolů z hradu osobně.

Pravda je, že Thór vypadá v šatech nevěsty podezřele. Nejen proto, že je bohyně ušily dost narychlo a musely hodně pracovat s pruhy, aby trochu skryly jeho všeobecné osvalení. Hlavně ať mu nespadne závoj.
Zato „Freyjina“ družička je útlá jako břízka, má jiskru v oku a očividně si situaci užívá.
„Tak co? Líbím se ti?“ zašveholí jemným hláskem Sigyn do ucha.
Při svatbě Sigyn slyší celé moře vtipů na téma: „Družička je konečně nevěstinkou. Neměla by si taky vzít nějaké šaty?“ Loki na ni občas pohlédne, jestli jí to nedělá starosti.
Ráno poté může Sigyn směle říct, že ani omylem.

Jsou dny, kdy to s člověkem vypadá bledě. Po zombické apokalypse to platí pro celý kalendář.
Tenhle den byl ultrabledý. Nemohl za to jenom prachový filtr, který se nesl za džípem a vymačkával mi za víčky mžitky, ani řetěz, za který mě Van Ark přivázal k džípu, když mě nutil běžet vším možným, ale ty jeho nihilistický žvásty o válce jako hybné síle pro vývoj vědy a silných jednotlivců…
Po vyplivnutí hlavičky bodláku po parkuru místní flórou už zase slyším Van Arka: „Vidíš tu skupinku zombie?“
Ne. Prach. Filtr.
„Co kdybych jí projel? Určitě pro tebe nebude problém utéct jim.“

Našinec si nemůže zadat jen tak s někým. Výběr spolehlivého partnera je důležitá věc.
Tenhle se zdá být solidní. Pravidelně chodí na schůzky. Jeho peří má sice netradiční zbarvení, ale působí dostatečně elegantně a jeden by se s ním nestyděl chodit do společnosti.
Je poněkud větší a hrozí, že rozsedne snůšku, na druhou stranu vakem na vejce by vybavený byl.
Problém je, že ho ještě nikdo neviděl lovit ryby. Přesto očividně prospívá, a pokud by naši potomci podědili jeho výšku – třeste se, tuleni!
Jeho zpěv je neortodoxní a v kolonii se rozhodně neztratí.
Ano, myslím, že tenhle vztah má budoucnost.

Fráze „na dně“ se používá ve více významech. Můžete se na dně ocitnout doslova – například na dně moře, což může být příjemné, pokud se věnujete potápění, a vzrušující, pokud se věnujete zkoumání hlubinných živočichů.
Pokud se však na dně ocitnete se závažím na nohou, znamená to, že jste „na dně“ ve smyslu, že vám chybí perspektiva, naděje a, velmi akutně, také žábry.
„Na dně“ se pochopitelně můžete cítit i na souši, stejně jako sourozenci Baudelairovi, když zaslechli nepříjemně známé cvakání stepovacích bot a neméně nepříjemně známé odkašlání Carmelity Spatsové, která se s vervou nadechla k další ze svých pěveckých etud.

Dcera hostinského si dala podmínku, že se o ni může ucházet jenom silák, kterému není rovno a který nikdy nikoho neprosil o slitování.
Mládence, který nakonec dal co proto všem místním švihákům, nikdo neznal. Ovšem zanedlouho byl v hospodě pečený vařený a nešetřil penězi, ani lichotkami pro ni.
Skoro by to zabralo. Jenomže děvče jednoho dne zachytilo v zrcadle jeho odraz i s rohy.
A tak, když se spolu muchlovali v její komůrce, popadla ho za ten jeho poklad a zakroutila jím, až čert začal prosit, ať ho nechá být, a když ho pustila, vzal s nářkem nohy na ramena.

Dobře, průjmy jsou problém. Teda ne u nich a vůbec, sušením se to vyřeší. Dejte si sirup nebo limonádu. Nebo kosmatici – není to senzační slovo?
Klasika nejklasičtější, co vyvolává i ruší prokletí v mnoha barvách. To jsou holt ty vitaminy.
Dál by tu byl zářný vzor. Neochvějný bojovník proti zánětům a křečím. Navíc dobře vypadá. Bílá a žlutá, spolehlivá kombinace.
Drsný běžec pustinou. V chumlech obklopí osamělé auto a divoce tančí kolem. Když roj zmizí, silnice zůstane prázdná.
Poslední je česnek. Roste si v lese a má dost starostí sám se sebou. O těch předchozích by vám rozhodně nic neřekl.

Rose Quartz pootevřela oči. Nechala štít zmizet. Na kůži ucítila spršku kamínků. Některé ještě pálily.
„Jste v pořádku?“ zeptala se Garnet a Pearl.
Pomalu se napřímily a malátně se rozhlížely.
„Ano?“ odpověděla Pearl nejistě.
Ostatní drahokamy, jejich spolubojovnice, zmizely.
Pak na zemi uviděly první naprasklý ametyst.
Potom bizmut, topaz…
Jejich družky i protivnice, ze kterých zbyla pouhá esence.
Diamanty se se svými vojsky stáhly. Jejich moc zpustošila Zemi, pomstily se a už se neobtěžovaly s dobýváním té nanicovaté planety prolezlé organickým životem.
Bylo to vítězství, když to rvalo srdce?
Byla to prohra, když se po nějakém čase znovu rozezpívali ptáci?

Vždycky říkali, že ta kost chodí po jeho boku. Když se jeho družina zmocnila nějaký tý káry, tak i jezdila.
Někdy vtipkovali, jestli se ho drží, i když dělaj všecko ostatní. Po tom, co ovládl oblast.
Jenže teď se mu kůže barvila divnejma odstínama. Myslel si, že ho otrávil Levoboček. Nebo ta poslední malá krysa, co ho pokousala. Vymlátil jí zuby, ale něco v těch jejích slinách muselo být, protože teď viděl tu, co s ním chodila.
V jejím pohledu zachytil požár, trhající se kůži, bezmoc, ale ani náznak toho, že by pro ni cokoli znamenal.
Zrcadlový oči, pomyslel si.

Poklonkoval před Tywinem Lannisterem, který držel jeho syna Wylise. Wendela ta Freyovská chátra zavraždila při Krvavé svatbě. Měli tu drzost házet vinu na Robba Starka a on jim musel zaslíbit své milované vnučky. A teď měl ohnout koleno před Roosem Boltonem, jehož bastard umučil jeho sestřenku a nyní si měl vzít Nedovu holčičku.
Pro své přátele z Freyů byl buben, lord, co nevysedne na koně.
Ovšem cesta na bastardovu svatbu byla dlouhá a vedla mimo území, kde platily jeho povinnosti hostitele.
Bude to jeho poslední cesta.
Ovšem nejen jeho.
Na bastardí svatbu je slušné přivézt aspoň koláče.
Byť z lasic.

„Už bude tábořiště,“ prohlásila vůdkyně.
„Ale mapa tady končí. Už je tady jenom nějaký ledovcový splaz. S divným jménem,“ protestoval člen výpravy.
„Massiíssemekkinæraðbráðnamilliárstíðajökull,“ doplnila ho pohotově vůdkyně. „Tady už to prostě musí být.“
Členové výpravy zalitovali, že poblíž není aktivní sopka, do které by ji hodili. Tohle jim tvrdila už pět kilometrů.
Vůdkyně vykročila kvapně sněhem vzhůru jako zatracenej Legolas.
Na vrcholu kopce se na ně široce usmála.
Dole se táhla nekonečná sněhová hnusota a uprostřed ní se nacházel odtátý kruh černého obsidiánu.
Tábořiště.
Aspoň budou v pohodě pro případ, že by se vůdkyně změnila v Jinou, až ji zaškrtí.

Hrdina uspěl. Všichni pocítili, jak se královstvím prohnala vlna magie. Jako by z jejich světa někdo strhl neviditelný příkrov a veškeré kletby a kouzla, které posedly kraj, pominuly.
Pokřivené děsivé stromy se opět stávaly lidmi, kteří se s klením snažili narovnat, a uvědomovali si, že jejich klouby nejsou úplně, co bývaly. Krásky byly zachráněny z temných osidel. Pravda, jedinci, kteří byli právě proměnění v labutě, holubice, krvavce a poletuchy, mohli hovořit o štěstí, pokud se zrovna v ten okamžik nenacházeli ve velké výšce.
Veřejnost odklení přijala vesměs pozitivně.
Jen ze skromného domku řezbáře Geppetta se doširoka daleka rozeznělo zoufalé kvílení.

Když vzala pistoli do ruky, byl to povědomý pocit.
Zamířila. Tentokrát nebyla roztřesená holčička zmatená nočními hrůzami, vyděšená tím, co se stalo a co měla spáchat.
Její ruka byla pevná. Tlumič odvedl svou práci. Každým výstřelem zasáhla cíl.
Ruka se jí netřásla ani teď na skalním výběžku nad mořem, kam dovlekla vraha svých rodičů.
Müller byl jako zvíře zahnané do pasti a ona tuhle šanci nehodlala propásnout.
Müller k ní zoufale zvedl uslzené oči. „Prosím, mám ženu a syna. Změnil jsem se. Odpusť.“
Odpusť. To slovo taky patřilo do jiného života.
Kdy měla rodiče.
Proč musela myslet na Müllerova syna?

Rodina trollů, která nám nekonečné kilometry úspěšně blokovala cestu, začala bojovat mezi sebou. Otec troll zakopl, spadl na stolek Fruktansvärd a nohou, která se z něj ulomila, začal ohrožovat okolí.
Schovali jsme se do skříně Överleva a díky nordistovi v našich řadách jsme rozkódovali nástrahy hladové postele Järv i sběrného koše Njure.
Schodiště ovšem ovládla hyperrealistická plyšová zvířátka, která se v kuchyňském oddělení vyzbrojila rozbitými skleničkami Försiktigt a noži Rikdagsval.
„Ještě musím najít lampičku Midnattssolen!“ protestoval bratr.
„Na to zapomeň!“ zavrčel nordista a začal se za tónů „How do you do“ probíjet dekorativní palicí na stloukání másla Gråta k východu.

Nějak na ni zapomněli. Bylo to pochopitelné, všichni měli dost starostí sami se sebou.
Bratři bojovali proti bratrům, sourozenci ničili svazky rodu, ženy zrazovaly, muži jim zdárně konkurovali a nikdo nikoho nechtěl šetřit.
A ona vybledla, zeslábla a choulila se ve tmě.
Občas skoro procitla, ale víčka měla těžká. Vlastně si nevybavovala, co by za nimi měla hledat.
Dřímala v mezisvětí, kde končily ztracené věci.
Dunění ragnaröku bylo tak vzdálené.
Pak jí na těle spočinula podivná váha. Meč jejího bratra. Ten, kterého se kdysi vzdal z lásky.
A její oči zaplály a z břitu v jejích rukou se znovuzrodilo slunce.

„Ehm, tak já začnu.“ Lodivod si odkašlal. „Jsi královna cest, co mě v dál může vést.“
Minul zrádný vír, který jako by uskočil stranou.
„Až nastane máj a háj počne kvést.“
Balvan, který tarasil proud vlevo, se ponořil pod hladinu a podezřele tam bublal.
„Kdo by to nevěděl, když krajem jde zvěst, že tvá krása rve srdce až na tisíc verst?“
Teď si naběhl.
„Těch tisíc verst, těch tisíc verst…“
„Dobře, pustím tě dál do meandrů,“ řekla rusalka, která ho vytrvale provázela. „Už za to kreativní využití ‚verst‘.“
Lodivod se málem zhroutil úlevou.
„Ale na zpáteční cestě mi to zarapuješ.“

Síní se rozléhaly královniny rázné kroky. Akustika prostor k tomu byla jako stvořená.
Stejně tak byla stvořená pro její proslov: „Takže i ten poslední ňouma se nechal sežrat obrem. Ten předtím se nechal rozsednout. Nechápu, co v té pozici chtěl dokázat, ale vybral si ji značně nešťastně. A ten předpředposlední byl naprostý vrchol. Sebral výzbroj, co jsme mu dali, a přidal se k loupežníkům. A dost!“
Vitráže v oknech se zachvěly.
Královna ukázala prstem na rovněž vibrující sluhy. „Přineste mi mou zbroj a meč. Odpočívaly v té truhle už patnáct let.“
Po krátké odmlce zabručela: „Ten meč budu muset nabrousit.“

Sansa vyrovnávala oříšky. Tři úhledné sloupce, tři rovné řady.
„Devět!“ vyhrkla Arya, nadšeně nadskočila na židli a krásná oříšková sestava se rozkutálela.
„Já to měla vypočítat,“ namítla Sansa.
„Ale trvalo ti to,“ prohlásila Arya.
„Tak teď ty, Aryo,“ vyzvala ji matka a vyskládala na stůl další příklad.
Vzpomněla si na to, když ji dívenka učila braavoské číslice. Jenže ten zvláštní stesk patřil holčičce, kterou potěšilo, že může být v něčem lepší než její sestra, ne Nikomu.
Vzpomněla si na to, když procházela účty před turnajem. Možná do počtů potřebovala jen dorůst. Na druhou stranu, otec Alayne Kámen byl vynikající počtář.

Pozorujeme je od počátku jejich věků.
Někdy chodí v hájích, někdy v alejích, i když pak se většinou omezují na nanejvýš krátká stromořadí. Sem tam před sebou tlačí přerostlé skořápky nebo stíhají jiné tvory, menší, nebo podstatně vybavenější po stránce kořenového systému.
Byli jsme svědky toho, jak objevili letokruhy. Většinou se po nich plazí, po dvou, nebo po čtyřech, a jejich divoký pohyb se jen zrychlil.
Občas přijdou s vyndavacími zuby a zakusují nás.
Naštěstí už jsme na prahu objevu chemické zbraně, kterou je jednou provždy zneškodníme.
Ale nejdřív vyřídíme akáty.
A břízy. Co ty si o sobě vůbec myslí?

Po čem vlastně měla toužit?
Po mocném muži, který se naučí ji milovat a dá jí vojsko?
Po chlapci, kterého mu porodí?
Po daleké zemi za mořem a trůnu?
Po bratru, který by ji nezklamal.
Po domě s červenými dveřmi…
Všechno to bylo pryč.
Na obloze zářila kometa. Její odraz vídala za rozpálenými víčky, když po dni stráveném putováním zavřela oči. Podobal se útlým šupinatým tělíčkům, která se jí plazila po ramenou, po holé hlavě, po prázdném břiše.
Její lidé padali únavou.
Její děti.
Voda, jídlo, stín.
„Když se ohlédnu, jsem ztracená,“ odpověděla si a vydala se pustinou za kometou.