Moje články

Sedím ve světlé místnosti. Okny proniká slunce. Taková ta záře, která ještě nepálí a ráno vítá. Zírám na monitor. Chvílemi se mračím a jsem ráda, že mě přitom nikdo nepozoruje.
Na stole leží blok – čeká až do něj něco smysluplného napíši. Jemu se to řekne.
Vlevo situaci nenápadně sleduje mrňavý výtisk Nového Zákona, který jsem před několika dny donesla ze školy. Kdybys tak přinášel inspiraci, srabe.
Z druhé strany se na mě bezostyšně tlemí Sbohem, Země od Isaaca Asimova. Sprosťák.
Všechno v pokoji se mi vysmívá. Všechny knížky, propisky, plyšáci – dokonce i stařičký mobil mě dráždí.
Kdo takovou békovinu vymyslel?!
Fandom: DMD
Poznámka: Sice je to to BJB jak Brno, ale nevadí mi to, jelikož mám svoje město ráda :)

Fandom: crossover
Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl děsu čas.
„Řvali 'Vypusťte Krakena!'. Tak jsem tady,“ pokrčil rameny Kraken. Godzilla přikývla a zamyšleně si urovnala své růžové taftové šaty.
Medúsa seděla na pohovce, popíjela Bloody Mary a flirtovala s partou mozkomorů. Odmítnutý Glum zalezl do kouta a okusoval syrového lososa.
Po sále se proháněl Kerberos. Pravá hlava nevěděla, co dělá levá, protože prostřední měla barevný klobouček a zastiňovala ostatním výhled.
Monstrum se moc nebavilo. Smoking ho škrtil a Dalekovo 'Exterminate!' mu nepřipadalo jako konverzace na úrovni.
Vetřelec s Predátorem nedokázali odolat a vrhli se na tanec. Sálem zaznělo smyslné tango.

Fandom: Poznáte ;) Nebo prozradím na konci
Poznámka: Tohle je krásné téma!
Realitní makléřka musí prodat jakoukoli nemovitost. Když na to přijde, tak i movitost, ale karavan v životě neprodávala. Ovšemže by to zvládla! Samozřejmě!
Tenhle dům byl dokonalý. Skvěle udržované panské sídlo na klidném anglickém venkově. Stačilo by na něj vyvěsit ceduli 'KUPTE MĚ!' a bylo by vymalováno.
Emily milovala svou práci.
Jediné, co potřebovala udělat, byl průzkum sídla podle mapy, kterou dodali dědicové majitele.
Právě stála před pokojem, nad kterým (tedy nad pokojem na mapě) visel nápis 'Hic sunt leones'.
„No co,“ řekla si. „Prověřit se musí všechno.“
Když se vynořila ze skříně, upravila nápis na plánku.
'Hic est leo.'
Fandom: Narnie
Poznámka2: Ano, já vím, že Pevensiovi byli ve Skotsku, když ono mi do té věty nějak nepasovalo...

Fandom: originální
Poznámka: Hned, jak jsem si přečetla zadání, bylo mi jasné, že se tohle drabble bude odehrávat ve dne. A na louce.
Šli jsme na louku. V lese.
Daisy a já.
(Daisy je moje sestřička. Jsou jí jenom čtyři.)
Byla tam brána. Taková strašidelná s klikou jako hlava.
Ale Daisy se nebála a utekla mi dovnitř.
Všude bylo plno sedmikrásek. Ale nevoněly.
Svítilo slunce, ale vzduch se vůbec nehýbal a byla zima.
Daisy to vůbec nevadilo. Měla svetr od maminky. Já jsem si ten svůj zapomněl.
Chtěl jsem se vrátit domů, ale Daisy nechtěla. Smála se a poskakovala v trávě.
Trhala sedmikrásky.
Bylo ticho. Neslyšel jsem žádné ptáky. I komáři ztichli.
Stromy dělaly ošklivé stíny.
Daisy měla náruč plnou sedmikrásek a pořád se smála.
Potom upadla. Zdálo se mi, že padá hrozně dlouho. Vyhodila sedmikrásky do vzduchu a ztratila se.
Volal jsem na ni: 'Daisy! Daisy!'
V trávě nic nebylo.
Daisy stála za mnou. Poznal jsem to - poklepala mi na rameno.
Byla mi zima. Hrozná zima. Daisy mi dýchala na krk, ale nemohla to být ona – moje setřička Daisy je malinká...
Utíkal jsem pryč. Zpátky do lesa.
Vrátily se všechny zvuky a vzduch se zase hýbal. Ale pořád jsem běžel, honilo mě to.
Nesmí mě chytit!
Doběhl jsem domů. V kuchyni u sporáku stála maminka. Když se otočila, měla oči plné sedmikrásek.

Fandom: Petr Pan
Poznámka: Taky milujete tu zachraňovací scénu? (z hranýho filmu?)
Na zemi leželo tělíčko. Mělo malinká křídla a kolem se povaloval třpytivý prach, jako kdyby ho ta bytost ztratila. Nebo jako by ho z ní někdo vytřásl jako z cukřenky.
„Zvoněnko!“ ozvalo se náhle.
„Nevzdávej to,“ řekl létající chlapec a poklekl vedle vílečky.
„Já věřím na víly! A jo! A jo!“
Ticho.
„Já věřím na víly!“ zvolal Petr Pan. „A jo! A jo! A jo!“
Korunami stromů prolétlo tichoučké šelestění, jak ta slova někdo daleko opakoval, ale brzy ustalo. Ticho.
„Ne,“ hlesl chlapec a rozplakal se.
Oni už nevěřili. Naděje zemřela. A s ní i víra.
Tentokrát ji už nezachránili.

Fandom: Jestřáb a Rybářka (libovolný díl)
Poznámka: Nevím, kolik lidí tenhle fandom zná, pro ty, co neznají mám jen jednu větu - Napsat povídku ve stylu Jestřába a Rybářky je krásná práce :).
V místnosti postávalo asi třicet žoldnéřů a dva příslušníci Hlídky. Jestřáb a Rybářka.
„To jsme zase v pořádné kaši,“ řekla Rybářka, v rukou svírajíc svůj meč.
„O tom mi povídej,“ ušklíbl se Jestřáb, který svým jedinným okem prohledával pokoj z jednoho konce na druhý v zoufalé snaze najít nějaký únikový východ. Měl těžký den a na tak výraznou přesilu se necítil.
„Co teď?“ zeptal se.
„Co bys řekl tomu, kdybychom tady těm ukázali, že pověsti o nás nelhaly?“ zasmála se Rybářka. „Už jsme na tom byli hůř.“
„Máš pravdu, Isobel,“ přisvědčil Jestřáb a s řevem se vrhl na nejbližšího muže.

Fandom: na konci
Poznámka: silně ovlivněno tímhle videem
Femslash
Jako dítě nebyla nešťastná. Měla rodiče a sourozence, kteří ji milovali.
Když začala pomýšlet na budoucnost, zjistila, že nechce žít jako zbytek rodiny.
Úspěch znamená štěstí.
Tak odešla. Zbavila se svého příšerného etnického jména a dřela jako kůň, aby se dostala někam výš.
Když poprvé políbila ženu, cítila se šťastně. Přešlo to, když pochopila, že pro takové jako ona se lesbická láska nehodí.
Třikrát se vdala a rozvedla.
Sama v sobě už nedokázala najít tu dívku z Londýna, která snila o úspěchu.
Nelíbilo se jí, co se z ní stalo.
Když políbila Andy, děkovala Bohu za štěstí.
Zasloužila si ho.
Fandom: Ďábel nosí Pradu/Devil wears Prada

Fandom: asi Bible (horko těžko ;))
Poznámka: Aneb kdo vlastně může za zmatení jazyků
Nervózní úsměv.
„Můj projekt je velice prostý.“
Znuděné výrazy.
„Chci dát našemu nádhernému městu něco, co ho už navždy učiní výjimečným.“
„Co by to mělo být?“
Mladík nasadil úsměv o něco sebevědomější.
„Mou hlavní ideou jsou věže. Mnoho věží,“ dodal pro jistotu.
„Kolik asi věží máte na mysli?“
„Přesně sto. Plus mínus.“
Znuděné výrazy se změnily ve výrazy skeptické. Na čele mu vyrazil pot.
„Tak osmdesát?“
Ticho.
„Padesát.“
…
„Dvacet pět!“
Zoufalství se prohlubovalo.
„Jednu velkou.“ Rukama opsal kruh.
Napětí povolilo.
„To se mi líbí,“ zaznělo.
Tentokrát neuspěl.
„Ale jednou – jednou postavím svou stovku věží!“ brblal Čech, když odcházel zpátky domů.

Fandom: RPS
Poznámka: Nebijte mě, nemohla jsem si pomoct XD
Noviny celého světa přinesly nové šokující zprávy:
TAJEMNÝ FANTOM OPĚT UDEŘIL!
EVROPSKÝ PARLAMENT POŘÁDÁ MIMOŘÁDNÉ TAJNÉ ZASEDÁNÍ!
NEJMENOVANÝ PAPÍRENSKÝ KONCERN HLÁSÍ PRUDKÉ ZVÝŠENÍ ZISKŮ!
Žádné z periodik netušilo odkud vítr vane...
Václav Klaus nasadil úsměv euroskeptické lišky a s potěšením pohlédl na řadu vlaječek na stěně. Asi polovina z nich pod sebou střežila decentní, nicméně značkovou, krabičku s perem. Vlevo od nich visela luxusní prezidentská nástěnka, z níž křičely naléhavé titulky.
Václav si spokojeně zamnul ruce a prolétl itinerář pro příští měsíc. Jeho populární tvář se roztáhla v šťastném úsměvu.
Pojede se do Chile!
Je na čase doplnit jihoamerickou sekci...

Fandom: alternativní Mrazík
Poznámka: Při vymýšlení jsem se velmi bavila. Doufám, že je to vidět :).
„Musíme si to vyjasnit,“ řekl Ivan. „Chceš, abych si vzal volno od zkrášlování své nádherné tváře -“ dramatická pauza „- a šel s košíkem do lesa pro... Pro co?“
„Pro krychle. Budu péct geometrický koláč a poslední tvary došly včera,“ špitla Nastěnka.
Listí se doslova sypalo ze stromů, na zemi se válel žalud ne nepodobný všem svým žaludovitým kolegům. Roztrhané pásy modré mlhy korzovaly po růžové obloze.
Ivan se zamyslel. V posledním roce myslel daleko rychleji než dříve.
„Tak dobře, Nasťo, ale jenom proto, že tě mám tak rád.“
Vrhl na ni zářivý americký úsměv, zamrkal, otočil se na obrtlíku a odcupital.

Poznámka: BJB. Hodně.
Obvykle zneklidněný Midsomer.
Během týdne zemřeli čtyři lidé. Předběžnou příčinou byla otrava, ale policie stále čekala na zprávu z laboratoře. Detektiv Barnaby byl plně zabraný do práce a Troye posílal, kam to jen šlo.
Právě teď seděl na pohovce v obývacím pokoji zatím nepodezřelé Marthy Jonesové, profesorky chemie, která se znala se všemi zesnulými.
„Udělejte mi radost a ochutnejte,“ usmála se slečna Jonesová s tácem koláčků v rukách. Troy zazářil. „Možná jeden.“
Cítil mandle.
Martha se otočila a Gavin zahlédl tetování na jejím krku.
„Slečno, můžu se zeptat?“
Přikývla.
„Co znamená to tetování?“
„KCN, to je vzorec, seržante. Kyanid draselný...“

Poznámka: Ano, tak nějak jsem splácala, co se dalo - nekamenujte mě za to ;). BJB! Jinak, s tou ambrózií je to v mé AU mytologii tak, že už bohy nebavila jedna podoba pořád stejného jídla, takže ji měli v nejrůznějších podobách (ovoce, zelenina, maso, koření atd atd.) a normálně se s ní vařilo. Improvizovaně :p
...............................................
Prométheus byl zmatený. Když se vydal na Olymp, rozhodně nečekal, že až dorazí k cíli, nebude schopen poznat to, pro co přišel.
„Dones ambrózii,“ říkali. „A když už tam budeš, vem i nektar, jó?“
To se jim to kecá, ušklíbl se zloděj. Lidi.
Chrabrý hrdina (rozkošný to pleonasmus) se nenápadně přikradl k Olympu, podařilo se mu prokličkovat všemi paláci, aniž by ho ó vševidoucí a vševědoucí bozi viděli, a nyní stál v božské kuchyni. Nebo možná skladě.
V budoucnosti se této vyrovná pouze dokonalá kuchyně Masterchef USA.
„Co tady děláš?“ zažval Ganymédes.
Prométheus prchal dolů jako postřelený kamzík. A hořel.

http://sosaci.net/node/10526
Poznámka: Věnuji úžasné Rebelce. Děkuji za skvělý nový fandom! ^^
Den první
Podařilo se mi infiltrovat do nepřátelského prostředí. Přirozenou barvou vlasového porostu jsem okamžitě upoutala pozornost obyvatelstva.
Den třetí
Při testu ICQ jsem podle plánu prošla. Mé oficiální „ICQ“ je 65. Po přesně naplánované dietě jsem také úspěšně absolvovala váhový test.
Den sedmý
V obdobě obchodního centra prodavačky nehlásí ceny, nýbrž počty kalorií. Při prekročení limitu se rozezní alarmy.
Den osmý
Navštívila jsem „knihovnu“. Tvoří ji tři poličky harlekýnek a deset regálů módních časopisů.
Den dvanáctý
Mou sousedku v noci přepadlo komando – ninja - externích pracovnic. Včera tajně oslavila své třicáté narozeniny.
Den třináctý
Čokoláda je přísně zakázána.
Experiment ukončen.

Fandom: pohádky (konkrétně narážky na disneyovskou Šípkovou Růženku)
Poznámka: Opravdu si myslíte, že zakleté princezny opravdu sto let jenom spí?
---------------------------------------------
Šla za zeleným světlem. Chtěla ho chytit, natáhla ruku a...
Najednou ležela a cítila se jakoby celou noc spala na kamenné podlaze. Bolelo ji celé tělo a do obličeje svítily dotěrné paprsky slunce.
Zamrkala. Slunce? Ne ne, bylo to jakési nadpozemské. Éterické...
„Dobrý den, princezno Auroro!“ ozval se kdesi neuvěřitelně zvučný hlas. Nejzvláštnější bylo, že ta slova vlastně neslyšela, jen vnímala jejich význam někde vzadu v hlavě.
„Ehm...“
„Jakou jste měla cestu?“ zašvitořila ta věc zase.
Aurora se nadzvedla na loktech. „Cestu?“
„Omlouvám se, já úplně zapomněl. Vítejte v říši Nemrtvých, neživých a spících. Vaše stoletá rezervace byla právě potvrzena.“

Nejdřív si mysleli, že si z nich střílí.
Kdo kdy viděl chůvu, která si poradí s medvědem, jehož by správně neměla ani spatřit?! Když ale do města poslali Brumlu, už nebylo pochyb.
Brumla měřil přes tři metry, vážil sedm metráků, tesáky se mu samovolně draly z rozšklebené tlamy, drápy měl zpevněné ocelí. Byl vzorem všech.
Vrátil se ani ne za pět minut a brečel.
„Natrhla mi ucho!“ kvílel jako několikatýdenní medvídě. Jeho štkaní slyšeli v okruhu několika kilometrů. Konejšivě ho plácali po obrovském svalnatém rameni, ale Brumla je pravděpodobně ani necítil. Kolem se rozprostíralo jezero slz.
„Už nikdy tam nepůjdu!“

Fandom: na konci ;)
Poznámka: Vím, že mi to celé trošku hapruje, ale počítat slova a ještě hlídat logiku na mě bylo dneska moc ;)
------------------------------------------
Scéna: místnost plná květin, uprostřed impozantní jídelní stůl, těžké závěsy, drahý jídelní servis – porcelán, láhev vína, ta nejlepší teflonová pánev, ostré nože
Osoby: muž střední postavy na kolečkovém křesle, rusovlasá žena v černých večerních šatech; druhý muž postavy spíše menší v dokonale střiženém smokingu - velmi elegantní
Jídlo: Soudě dle vůně vynikající, žádný gurmán by nepohrdl (Pozn. Nutno prověřit původ mozečku.)
Prezentace: Příprava pokrmu přímo před hosty. Působivé. Hostitel se v kuchyni zřejmě umí otáčet.
Celková atmosféra: Poněkud napjatá. Verbální schopnosti jednoho z hostů se postupně rapidně zhoršují. Trapný výstup.
Harry Sheldon zavřel zápisník a pero schoval do kapsy u saka. Když se vydal k přátelům na večeři, opravdu nečekal, že večer stráví pozorováním znepokojující společnosti v jídelně. Netušil, co se tam sakra děje, ale rozhodně si to nehodlal nechat pro sebe. Litoval, že si zapomněl diktafon.
Harry byl asi pětačtyřicetiletý muž. Dřív býval investigativním novinářem, ale na jeho postavě bylo znát, že už několik let proseděl jen v kanceláři. Tohle bylo ale něco docela jiného.
Protáhl se. Tedy pokusil se o to.
Zachytil za jakousi tašku. Strhl ji dolů a v jídelně se rozhostilo ticho.
Harry se neodvážil ani dýchat.
Dveře se prudce otevřely.
„Dobrý večer,“ usmál se doktor Lecter.
Fandom: Hannibal (pokačování Mlčení jehňátek)

Poznámka: To klasické rozuzlení se mi bohužel nevešlo. Ti, co znají fandom, si domyslí. Ti, co neznají, si najdou na Youtube ;).
Je pět minut na bláto a Lou s Andym právě vybírají novou lampu.
„Páni! Je tu tolik nádherných lamp!“ zadeklamoval Lou.
„Já chci tuhle.“ Andy neurčitě mávl rukou. Lou zastavil vozík.
„Tuhle?“
„Jo.“
„Ale, Andy, to je lustr.“
„Jo, já vím. Chci tohle,“ trval na svém.
„Je dost velký. A drahý. Stojí skoro 300 liber.“ Lou se tvářil nešťastně.
„Jo, já vím.“
„Tak kterou lampu chceš?“
„Tuhle.“ Lustr.
„Vždyť sám říkáš, že takové lustry jsou odporné symboly vykořisťování střední třídy.“ V jeho hlase se zračila naděje.
„Jo, já vím.“
„Tak kterou chceš?“
„Tuhle.“ Lou měl chabou vůli. Andy byl tyran.

Poznámka: Hodně seškrtáno, původně to dokonce měl být crossover. Ale bodík je bodík.
Andrew Scott býval zcela normální, živý muž. Bylo mu dvaatřicet a poslední rok strávil na patologii. Neměl svou práci rád. Naneštěstí v ní byl dobrý.
Teď ležel na jednom z pitevních stolů. Tedy jeho tělo.
Z profesionálního hlediska poměrně klidná, obyčejná vražda. Jedna kulka doprostřed čela. Čistá práce.
Jeho duch se vznášel asi metr pod stropem.
To, že si ho smrt našla právě na pracovišti mu připadalo velmi symbolické. Až skoro humorné, napadlo ho.
Otevřely se dveře a dovnitř vešla podivná dvojka.
Ted, ten podivín z Ráje koláčů, a Emerson Cod, povoláním detektiv.
Čerstvý nebožtík zamrkal. Co ti tady chtějí?

Fandom: Mrňousci (konkrétně: http://www.youtube.com/watch?v=wiq2XXm5YRc&feature=related)
Vážení posluchači,
vracíme se k přímému přenosu výročního závodu o Zlatý kontryhel!
Ve vedení máme slunéčko sedmitečné, známého bouřliváka, a mouchu domácí, kterou doma rozhodně neuvidíte! Daleko za nimi se velmi pomalu blíží hlemýžď zahradní, outsider závodu.
Zbývají poslední metry!
Co to? Beruška zpomaluje!
Ale ne, je to jen trik!
Moucha to neubrzdila a narazila přímo do milníku.
To bylo opravdu nesportovní!
Slunéčko se dalo unést a skončilo ve STOPce. Kdo jinému jámu...
Všichni závodníci jsou mimo hru!
Moment! K cílové rovince se blíží Zahradník!
Překonává cílovou pásku!
Kolosální! Bombastické!
Tady, milí posluchači, vidíme, že pořádná kára opravdu není vše!

Poznámka: Tahle idea mi v hlavě strašila už dlouho, možná se mi ji někdy podaří trochu rozvést :).
------------------------------------------------------
Když se na střední škole dostala blíž k historii, uchvátil ji. V knihovně strávila hodiny
čtením všech svazků, které stály za to i braku, který zbýval. Měla pocit, že ho zná.
Na vysoké hltala všechny informace i malé detaily, které by jí mohly pomoci v tom šíleném
napravděpodobném plánu. Školu dokončila s červeným diplomem, ale ani za mák jí na něm
nezáleželo.
Pronikla do tajného společenství, které svým členům za tučné poplatky nebo „neocenitelné“
služby poskytovala cesty časem.
Když se ocitla na lůžku vedle Iulia Caesara, necítila radost.
Cítila se špinavá a využitá.
Ráno v nohách postele našla hrst mincí...

Poznámka: Název s výstřelem skutečně souvisí ;).
Jednoho by napadlo, že při magickém souboji se moc tělních šťáv na scéně neobjeví.
To je pravda.
Za předpokladu, že nebojujete se Smrtijedy, vlkodlaky a troly zároveň.
To, že patříte k jedné z těchto skupin neznamená nutně výhodu.
Bellatrix byla šílená. Tančila mezi barevnými výboji hůlek, do okolí rozesílala náhodně mířené Avady a smála se. Po drobné rozmíšce s trolem, který nepochopil, na čí straně bojuje, ale i ona naznala, že je na čase se přemístit.
Na slunném předměstí Los Angeles se ozval výstřel.
Majitel brokovnice později policistům referoval, že se mu na dvoře objevila zkrvavená ženská s šíleným úsměvem...

Poznámka: Přes volné asociace tématu jsem se dostala tady k tomuto drabbleti. zadání by se mohlo skrývat snad v názvu ;).
Poznámka 2: Zmíněný slash.
Kdysi si říkal, že Vesmír je prázdný. Zoufale ho v to v něm nebavilo, ale protože nedošel jeho konce (i když se pořád ještě nevzdával), musel se s ním nějak spokojit.
Potom poznal ty tři podivné patrony, kteří zatvrzele trvali na tom, že jsou bratři. On v pokrevních svazcích nikdy moc smyslu nenalézal, takže poťouchle tvrdil, že by je měl někdo zavřít za incest.
Ten vtip nepochopili.
Přes nedostatek smyslu pro humor ho zvláštně fascinovali. Zvlášť ten vysoký, rozevlátý hipík.
Nějakou dobu spolu šťastně koexistovali a k agresím docházelo jen příležitostně.
Ale ta Večernice byla opravdu sprostá rána pod pás.

Utábořili se v torzu budovy, jež zázračně přežila divoké řádění živlů a zubu času. Krajina kolem byla depresivně zelená, i když ho ve slabé chvilce napadlo, že ekologičtí aktivisté by jistě jásali, kdyby to bývali viděli.
Taylor trávil svůj čas systematickým prohledáváním okolí. Zprvu opravdu doufal, že někde život ve své inteligentní formě zůstat musel, ale naděje už téměř pohasla.
Nova ho vždy doprovázela a – snad aby potěšila – sbírala smutné pozůstatky po původních obyvatelích. Jednou našla rozhlodanou, plesnivou buřinku, která se snad jen tajemným řízením osudu ještě nerozpadla v prach.
Tohle je tedy opravdu všechno, co zbylo? Klobouk v křoví?!

Poznámka: Nějak se rozjet musím. Aneb inspirace rozhovory s mladšími sourozenci. A ne, netuším, na co se těší :).
- Jasně, že se těším. To víš, že jo. A přestaň do mě rýpat...
- A poskakovat kolem.
- Neječ. Ostatní jsou na tebe tak akorát zvědaví.
- Když zmlkneš, koupím ti zmrzlinu.
- Jo, i šmoulovou. Ale buď konečně hodná.
- Nevím, jestli se vyrábí ze Šmoulíků. Nekoukej tolik na televizi.
- Co to zase děláš? Mlč!
- Přestaň natahovat...
- No tak...
- Když budeš hodná, dám ti... co budeš chtít.
- Slibuju.
- Opravdu. Na psí uši, na kočičí svědomí.
- Jestli tě co? Mluv v celých větách, jo?
- Ale ano.
- Moc.
- Taaakhle moc. A když jsi hodná holčička, tak ještě víc.
- Jasně, že se těším. To víš, že jo.