Moje články

Abecedně dle autorstva:

Aileeah: S hlavou v oblacích (Dobrá znamení)
„Jsem v nebi, sakra!
V samotném nebi!
Mám hlavu doslova v oblacích!
Tak proč… Proč je to takové strašné peklo?“

Alexka: Večerní rozjímání (Zeměplocha)
„Z trucu dýchla na sklo a škodolibě pozorovala, jak se ledové květy rozpouští. Rukávem setřela vlhkost, ale ledová nádhera se nenechala odradit.“

Anemonis: Jedeme pro cement (Vesničko má středisková)
„V autě jezdím rád. Silnice ubíhá. Zatáčky vpravo. Zatáčky vlevo. Stromy podél cesty vrhají stíny. Přejíždíme stíny stromů, ani to nedrncne. Mám rád stromy. Ty jejich chladivé stíny v létě. Jejich zelené koruny. Větve s ptačími hnízdy.“

Aveva: Spasitel (Ze života)
„Dožil se požehnaného věku. A pak se, stejně tiše jako žil, hotovil ke konci.
Hořkosladké bylo čekání rodiny a přátel u Jeho úmrtního lože.“

Birute: Jednou takhle na náměstí (Hamlet)
„Hamlet se nevrací.
Začíná krápat.
Tak jdu s lebkou domů a říkám si, co s ní.“

Blueberry Lady: Dvojité daiquiri (Historie)
„Ještě jednou dvojité daiquiri. Dva pořádné panáky rumu s grepovou šťávou tečou jícnem a pálí. Stejně je to nejlepší panák v životě.“

Elluška: Kaflia Lake, 6. 10. 2003 (Bears of Brook Falls)
„Teď se vraceli na Kodiak. Ještě nikdy neletěl s Timem na palubě v takovém děsném tichu. Ten byl schopný celou cestu zapáleně hulákat do mikrofonu svoje medvědí báchorky. Jak rozumí všem zvířatům. Jak jsou jedna duše. Naivka.“

Eso Rimmerová: Nové zaměstnání (utajený crossover)
„Jednou jsem se podílel na projektu vytvoření nového života. Byl to velký úspěch.“

Gwendolína: Den za dnem (Harry Potter)
„Náhlý závan mrazivého vzduchu ho přiměl jednat.
Do kamenné zdi spěšně vyryl další čárku.
Jen tak, ze zvyku.
Dávno je nepočítal.“

Kahvi: Onion (Červený trpaslík)
„There it was. The last onion in the universe.
Lister prodded it with the tip of his finger. He felt like he should be feeling the weight of the moment; perhaps even a bit of ennui or loss - but all he felt was hungry.“

Karin Schecter: Útěk (originální)
„Ostré sluneční paprsky se jí zabodávaly do nahých ramen a její kotníky omývaly přicházející vlny. Vzduch byl vlhký a těžký, provoněný solí.“

kytka: Krvavá šmouha na bílé kůži (utajený)
„Pak se vrátil domů sám, jako by nic. Ale v očích měl... vinu. Jako kdyby si uvědomoval, že mě opustil.“

L.P.Hans: Kráter (Děsivé dějiny)
„Doplazil se k němu, odehnal krysy okusující mrtvole prsty a v kapse našel krabičku zápalek.
“Nevadí když si půjčím?”“

Owes: V duchu (Harry Potter AU, Hippokratova přísaha)
„Líbilo se ti to, zlato?“

Profesor: S hlavou v oblacích létají jen andělé (originální)
„Bylo ráno. Ve vzduchu se stále držel noční chlad, mnichům pracujícím v klášterní zahradě to však nevadilo. Nad hlavami jim zpívali práci a vzduch voněl lesem.“

strigga: Láska se nedělí, láska je (historie, ze života)
„Moje prababička. Malá holčička, kterou vlastní máma poslala žít k příbuzným vzdáleným stovky kilometrů, protože její nový muž ji nechtěl. Na hrob jí jako jediná nosila živé kytky.“

Zbrocený potem se budil ze snů plných krve, sténání a usedavého dětského pláče. I za bílého dne někdy slyšel helikoptéry a cítil, jak se s ním třese země, jako by kolem opravdu dopadaly bomby. Nechtěl nikoho vidět kromě těch, které vídal každý den v pekle.

Když se mu při krájení mrkve na polívku, tátova pokusu o ergoterapii, smekla ruka a z rány začala proudit krev, ulevilo se mu, že něco na chvíli bolí víc než to, co má v hlavě. Sesunul se na podlahu kuchyně a roztřásl se pláčem.

Válka skončila. Hawkeye Pierce byl doma a zvykal si na mír.

Studio chce, aby kostýmy vynikly. Televize přechází na barevné vysílání, musí to stát za to!
Červená značí sílu a vášeň. Modrá intelekt a racionalitu. Zelená život a cestu k lepší budoucnosti. Šít se to bude z veluru – moderní materiál pro moderní show. Snad jenom hlavní hvězda by měla občas obléct bavlnu. Ta zase značí styk s tradicí.
Na setu se v neprodyšných uniformách všichni potí jako v sauně. Každý den se perou a prakticky před očima zmenšují (zatímco se hlavní hvězda rozšiřuje). Z živé zelené navíc zbyde jenom zavinovací tunika kapitána Kirka – limetkový velur se na obrazovkách zbarvil do žluta.

„Allison!“ came a scandalised voice before Lady Button emerged from a wall in the kitchen. Where Allison was trying to have a moment to herself.
„What?“
Lady Button offered a standard offended face. „Bit of respect for your elders wouldn’t hurt.“
„Fanny, I haven’t slept in three weeks. Mia is sick. Mike is sick. I am sick. What. Do. You. Want. From. Me?“
The ghost stared. „I thought you should know there are obscenities happening under our roof.“
„Like what?“
At that, Thomas appeared. „Allison, my love! Please, be my speed date! I am begging of you!“
„See? Absolute filth!“

„Já tomu nerozumím,“ vynořím se zničehonic z pokoje a zahájím kontakt. „Vím, že po Vinklářovi div lidi neplivali na ulicích, přitom C-VacH nedělá nic špatného. Myslím, že ho nenávidí, protože je android. Že jo? Že je to tak?“
Matka neurčitě zabručí. Není to první infodump dnešního dne.
„Mám radost, že Elišku Balzerovou – ještě si nepamatuju jméno její postavy – nikdo kromě vrátné nehejtí, že je z Jupiteru. To je na sedmdesátky docela progresivní.“
Matka si povzdechne a toužebně pohlédne na své rozpracované Duolingo.
„Ale ta Preissova nehoda… A vůbec Preiss. Copak se dá věřit, že je hostitel symbionta? Takový tintítko? Těžko.“

Sedí přede mnou v útočné formaci. Mnoho hlav, jeden kolektiv. Chiméra mediků, každý pes, jiná ves.
První hlava italská, co si myslí, že to má na háku, ale při rybaření vytáhne tak možná holínku.
Druhá hlava japonská, která nepromluví, co je semestr dlouhý, a když už, tak potichu jako myška.
Třetí hlava britská, nejnebezpečnější z hlav, jejíž pouhá přítomnost mi snižuje úroveň angličtiny o úroveň a více.
Čtvrtá hlava norská, na mobilu.
Pátá hlava španělská, na mobilu s kamarády.
Ale já se nevzdám! Něco je naučím nebo zhynu! Jako že se Miss Mgr Jméno Zkopírované Z ISu Včetně Fontu jmenuju.

„Moje žena mi pořád říká, abych se na té hlavě neškrábal. ‚Vypadají ti tam všechny vlasy a budeš potřebovat tupé.‘ To mi říká! No věřil byste tomu?“
Muž s rukou v sádře nelibě zkroutil ret. Columbo se tím nenechal nijak rozhodit.
„A mě tam přitom ani nic nesvědí. To je na tom to nejhorší, pane, že je to jenom takový nervový tik. To taky říká moje žena.“
„Columbo, je pozdě, jsem unavený…“
„Víte, co mi přijde zajímavé? Že vy se vůbec neošíváte. Že vás to pod tím gypsem vůbec nesvědí.“

Muž bude zatčen. Zabil svou matku. A sádru měl sundavací.

„Andy, Andy, Andy, soustřeď se!“ Nigel nad ní divoce gestikuloval, rosilo se mu čelo a na spáncích mu tepaly žilky jako před výbuchem aneuryzmatu. „Co přesně říkala?“
„Řekla, cituji: ‚Nigel musí přidat křoví.‘“
„A pak?“
„Pak mě seřvala, že ještě nemá na stole Starbucks, a naznačila, že mě uškrtí braletkou od Ralpha Laurena.“
Nigel se zhluboka nadechl a prsty si protřel oči. „Pravděpodobně myslela přidat zeleň. Ale jednou za deset let se vyjádří i hovorově…“
„Pak by to byly modelky,“ pokývala hlavou Andy. „Co pro jistotu nafotit obojí?“
Pokřižoval se. „Budu to muset zvládnout. I kdybys to měla zacálovat ty.“

Letadlo se řítí tmou a sezení u okýnka postrádá svou cenu. Ale někde v La Manche pluje loď – a celá svítí!
Pocitová teplota dvě stě pod nulou. Podlaha v doubledeckeru je slepená kdovíčím a řidič se valí, jako by vezl pytle brambor. Ale slečna, co právě nastoupila, má králičí ouška!
Zastávka má stejné jméno, ale není to ona. Běháme po okolí. Prší. Leje. Mrzne (dobře, doopravdy asi ne, ale pocitová teplota! Viz výše.). Ale tichou ulicí jako mimochodem proběhne liška. Úplně normálně liška, skoro uprostřed Londýna!
Cestování je někdy o nervy, ale (nejenom) noci jsou vždycky plné malých všedních zázraků.

Opustila svoji zemi. Prolila krev své krve a okradla svůj lid. Pro co vlastně? Zlaté vlasy jako moře za úsvitu? Hlas jako brnkání strun? Ruce jemné jako ozvěna mechu?
Její synové voní ztracenou domovinou. Jejich vlasy jsou jako koňské žíně, jejich jazyk se ohýbá starou řečí, jejich ruce ji hladí, když tiše pláče na zápraží cizího domu v cizí krajině.
Nedokáže je zabít. Jsou její, jsou svoji. A jednou je zachvátí stejná nemoc srdce. Zahoří nenávistí. Zalkají nad samotou matky a sobectvím otce. Povstanou proti pozlacenému tyranovi. Šílenstvím vykoupí zradu.
Médea a její děti usednou na trůn z Iásónovy krve.

Historie si ji pamatuje jako lákavou hádanku. Najdete ji někde mezi yettim, bermudským trojúhelníkem a zmizením D. B. Coopera. Říkají ji Toxická dáma, jako by ji vytáhli z komiksu s Úžasným Hulkem.
Glorii Ramirez bylo jenom třicet jedna let. Měla dvě děti, přítele a ve slunečné Kalifornii umírala na rakovinu děložního čípku. Byla to tragédie. Dodnes se neví, co přesně se stalo a čí to byla chyba. Glorii odvezli do nemocnice, odkud se nikdy nevrátila.
Říkalo se, že to byla hysterie.
Při pitvě se mimochodem zjistilo, že jí někdo ukradl srdce.
Glorii bylo třicet jedna let. Být senzací si nezasloužila.

„Not every away mission is a winner,“ offered Tendi. „It is nice that Ransom and your mom–“
„Don't call her my mom!“ screeched Mariner.
„That Ransom and your... captain want to send their freak-accidental offspring to college.“
„Unlike some people,“ chimed in Boimler with glee in his eye.
„Shut it with trivia, Boimler,“ groaned Mariner. „Everyone shut the fuck up! Let's find those goddamn gross eggs and get out of this stupid jungle planet!“
The jungle planet itself seemed quietly offended. They kept walking.
„I see one!“ Tendi jumped in with her egg-net. „Ooooh, it looks just like you!“
„Nooooo!“

Jarka má tři syny. Jsou chytří, vtipní, úspěšní (a pokud nejsou, není to jejich chyba) a už od kočárku krásní – zkrátka dokonalé partie.

Jarka má šest snach.
O první říká, že je lakomá.
O druhé, že špatně vaří.
O čtvrté, že je moc na prachy.
O páté, že je zplozenec pekla a Jarčinu synáčkovi zničila život, mrcha, to by se mu se snachou dva, kterou podváděl se snachou pět, aniž by to věděla, rozhodně nestalo.
O šesté, že je tlustá.

O třetí snaše nikdy nepadne jediné špatné slovo. Jarka nemluví anglicky. Třetí snacha je z Ameriky, za ni mluví dolary.

Felix za sebou tlačil těžkou káru a potil se v letním slunci.
„Zatracené pátky! Zasrané amfory!“
Pátek byl odpadní den. V jiných domácnostech si dávali své střepy odvážet, jeho pán byl ale držsestercle a tak se s nákladem hnusných, od oleje zapáchajících střepů trmácel sám.
„Zasrané amfory! Mehercle!“ zaklel, když se palcem v sandálu kopnul do ostrého kamene.

Felix se potil v letním slunci, byl zaprášený a usilovně pracoval na kvalitním úpalu.
„Úžasné! Tahle je z Tripolisu! Plnili ji nějaký Isidor s Hyacintem!“
Střep opatrně položil mezi ostatní, které ten den vykopal.

Monte Testaccio, skládka nad skládky, vydala své poklady.

animal_lover_69:

Hello? Is anyone on?

disco_dancer:

Hi. How can I help?

animal_lover_69:

I was wondeing if you could provide me with some data on Cardassian biology. I have an unresponsive patient here and the database is scarce.

disco_dancer:

Of course. I am sending an overview right now.

disco_dancer:

Do you see it?

animal_lover_69:

Interesting.

disco_dancer:

?

animal_lover_69:

It seems we might be talking from different times. Is this safe?

disco_dancer:

Huh. I’m not sure. Let me ask my boyfriend. Brb.

animal_lover_69:

My patient’s communication device is beeping.

disco_dancer:

I will kill him. Keep him alive before I do. I’m out.

Podnikový zájezd začal slibně. Pokračoval hůř.
Lada si při ranní procházce zvrtla kotník, patolog Pavlas, kterému byla v její neschopnosti přidělena pozice kafevařiče, se okamžitě popálil na 35 % těla a ředitel Čurko pro jistotu zmizel.
„Jestli potkal medvěda, tak to nebude pěkný,“ prorokoval doživotní trauma Zajíc, když prohledávali nejbližší les.
„Tati, nestraš,“ kroutila hlavou Eva, ale pro pocit bezpečí nahmatala v kapse bundy svou rybičku.
„Je to paranormální!“ volal na ně nadšený Vojta. „Podívejte.“
Když přišli blíž, našli v bahně stopu.
„Vypadá to jako otisk boty obřího robota.“
Zajíc si ztěžka povzdechl. Kéž by tak jako vždycky zůstal doma!

Rex se z výletu do přírodovědného muzea vrátil… jiný. Na místě, kam ho Andy po svém návratu postavil, zůstal, i když osaměli. Maličká očička mířila do zdi, Rex sám se ale díval mnohem dál.
Stál v povědomé krajině a na svět se díval z výšky. Nebe bylo modré a ve vzduchu cítil vůni květů. V dalším okamžiku krajina zmizela. Kolem byla jen tma. Tma a horko. Tma a tíha. Pevné se stávalo tekutým. Hnědé a zelené černým. Z tisíců se stávalo jedno. Pak… Shlížel dolů z police hračkářství.
Duše tyranosaura se dlouhou cestou přes fosilii k ropě konečně dostala zpátky.

„Tys mě prodal?!“
„Nehysterči, je to jenom tanec v klíně. Ani orál.“
„Ani… To mě těší, že tak myslíš na moje dobro. Aspoň nic nechytím, děkuju pěkně.“
„To bych netvrdil. Phylis má chronický kašel. Asi tubera. Nemá zdravotní a odmítá roušky.“
„Kde jsi k takové ženské přišel?!“
„Na bingu. Zase mě neposloucháš.“
„Teď mi budeš hrát na city. Teď, Housi, zrovna teď. Tys. Mě. Prodal.“
„Janine dala k dobru svoje léky na tlak, dobrej matroš. Co jsem měl asi říct?“
„Promiň, Janine, ale nebudu svého snoubence – špičkového onkologa mimochodem – v předvečer naší svatby prodávat jako kus masa. by bohatě stačilo.“

Paměť nesmrtelných bytostí je nezměrná, nekonečná a pro ně samé průhledná jako vodní hladina. Čas je arbitrární, minulost a přítomnost obě stejně živé. Nebeská ani pekelná paměť neslábne, neláme se. Každý detail je věčně stejně ostrý.
Michael už není anděl. Její já tkví v konečném lidském těle. Její smysly v omylných orgánech z dočasných tkání. Její paměť… Bezmezné narazilo na limity lidského mozku. Už ne anděl a ještě ne démon, Michael zoufale bije do mříží své paměti. Nevidí počátek, nerozezná každou jednotlivost, neprojde se vzpomínkami, jako by je zažívala poprvé. Hladina věčné paměti je tmavá jako rybník za horkého léta.

Bedřich je lidumil. Od hudebního festivalu uprostřed lesů, styl nástup jen předními dveřmi, vyjíždí se zpožděním – ze tmy se šourají další a další toužební cestující. Bedřich jim vyhoví, Bedřich je formát.
Když vidí, jak z předávací zastávky odjíždí rozjezd, ví, co musí pro své lesní ovečky udělat. A udělá to rád. Bedřich miluje rychlost.
„Nevystupujte, doženeme ho,“ zahlásí, za všeobecného veselí nahodí služební jízdu a vyráží.
Autobus skáče temnotou jako USS Discovery myceliální sítí a rozjezd předežene. Na další zastávce jako pastýř předá dav na další šťastnou cestu.
Bedřich je lidumil. A lid miluje jeho. Dopravním předpisům navzdory.

„Juhů!“
Vévoda Štěpán II. Bavorský se vrhnul k oknu.
„Domluvili jsme se na ptačích zvucích!“ zvolal do temna šeptaje.
„Já bych přísahal, že jsem měl tokat,“ ozvalo se zdola a do zdi narazil žebřík. „Lezte!“
Vévoda okamžik zvažoval cenu své svobody, vtom zaslechl blížící se kroky paní Ofky a vmžiku byl venku. Co všechno člověk neudělá, aby se vyhnul fraucimoru? Císař opevní hrad a šlechtic z něj hanebně prchá.
„Držte mě,“ povedlo se mu prodrat skrz zuby, když křečovitě sestupoval do propasti.
„Držím,“ řekl mu do ucha král Petr I. Kyperský, když mu z poslední příčky padl rovnou do náruče.

Zaklepání se ozvalo těsně před začátkem Tančení s hvězdami.
„Třeba odejdou, neotvírej,“ zabručel Shadwell z pohovky.
Madam Tracy se zahalila v šál. Zaklepání se ozvalo znovu. Otevřela.
„Vy…!“
„Dobrý večer,“ roztáhl ten démon ústa do širokého úsměvu.
„Neradi rušíme,“ pokračoval Azirafal poněkud úzkostně. „Potřebovali bychom, abyste se postarala o jednoho našeho…“
Odmlčel se.
„O jednu osobu, urgentně,“ doplnil dlouhán.
„Já už ale mám jinou práci,“ ohradila se. „Prošla jsem rekvalifikací a…“
„Už to nedělá, vy zmetci!“ zařval Shadwell, i když nevěděl, co přesně to bylo. Doufal, že myslí tarot.
„Kryjeme všechny náklady,“ zavrněl démon. Azirafal protočil panenky.
Michael našla útočiště.

Stejně jako cibule měl každý člověk své vrstvy. Metaforicky řečeno. Obojí bylo možné nakrájet na plátky i na kostičky. Tady už se metafora obhajovala hůře, ale průměrnému agentovi FBI by to nepřipadalo divné ani tak.
Will Graham byl na první pohled tichý typ, spíš rezervovaný, na módu nehledící heterosexuál, co miluje túry a jedno pivko po práci. Na ten druhý byl sofistikovaný, náročný, temný a podstatně více ho zajímali muži. Hlavně jeden muž.
Přes všechny jeho klady včetně krásného zadku ale jedné věci nikdy nedosáhl – ani jemu Hannibal Lecter nedovolil, aby ho líbal po spořádání tlačenky s octem a cibulí.

Kira tried to pinpoint the exact moment, when the bickering turned into a brawl.
„I’ll let you know, that I’m a bit of a heartbreaker myself.“
Perhaps it was when Dukat opened his mouth.
„Really? I could have sworn you proclaimed yourself a family man just hours ago. A bit of a contradiction, don’t you think, Dukat?“
Or when Garak couldn’t help but chime in.
„A family man can have his pleasures. Something you wouldn’t know – you have no family and no pleasure whatsoever.“
„I certainly have that in common with your women.“
In hindsight, it wasn’t really that difficult.

Rio rozumí řádu světa. Životu a smrti. Konci a začátku. Koloběhu nekonečné výměny, věčně se opakujícímu času. Vidí krásu v utrpení a ošklivost v radosti. Rozumí a ví, jak se věci mají.

Agatha prosí, žádá, zapřísahává. Bojuje o život jejich dítěte vším, co má. Chce tak málo! Jenom rozvrátit přírodní řád. Chce paprsek slunce uprostřed bouře.

Nicky se narodí do vypůjčeného času. Stojí na půli cesty, mezi koncem a začátkem, životem a… Drží ho láska tak silná, že poruší zákon umírání. Je slunečním paprskem uprostřed bouře. Ale ne navždy. Smrt, jeho matka, ho nakonec za ruku převede na druhou stranu.

Madlin manžel nebyl nikdy žádný mluvka. Pořádný chlap od fochu rukama totiž řekne víc, než by jiný dovedl slovy. Slovník není potřeba, rozumějí si dokonale. Třeba dvě facky ode zdi ke zdi znamenají, že polívka je málo slaná. Natržené ucho, že se program přepne až po fotbale. Pěst do obličeje, že se moc maluje, jako kurva.

Madla zase věci ráda říká jídlem. Jed na krysy v každé porci tento týden znamená chcípni, chcípni natřikrát, ty svině, zkus na mě sáhnout teď, ty zavšivenej hajzle.

Madlin manžel není žádný mluvka. Hlavně od té doby, co z něj co rok kvetou růže.

Některá témata jsou přímo radost. Taková fraktura rohu nabízí řadu nečekaných možností a příležitostí k invenci.

Budeme lámat rohy papíru? Pokoje? Paroží? Roh lesní? Budeme německým sexy písmem psát slovo roh? Budeme dramaticky rozvíjet rozklížení vztahů místní buňky Revolučního Odborového Hnutí? (Měly ty mrchy vůbec buňky? Kde schovávaly – ty mrchy buňky – všechnu tu vánoční čokoládu?) Budeme lámat kosti? Kosti taky mají rohy, víme? Roh jazylky, cornu ossis hyoidei, se třeba zlomí při rdoušení. To má potenciál! Libo-li raději fragmenovat cornu sacrum nebo cornu coccygeum? A co teprve cornua uteri… To by křupalo jedna báseň!

Takové krásné téma… a nápad nikde.

Zbrocený potem se budil ze snů plných krve, sténání a usedavého dětského pláče. I za bílého dne někdy slyšel helikoptéry a cítil, jak se s ním třese země, jako by kolem opravdu dopadaly bomby. Nechtěl nikoho vidět kromě těch, které vídal každý den v pekle.

Když se mu při krájení mrkve na polívku, tátova pokusu o ergoterapii, smekla ruka a z rány začala proudit krev, ulevilo se mu, že něco na chvíli bolí víc než to, co má v hlavě. Sesunul se na podlahu kuchyně a roztřásl se pláčem.

Válka skončila. Hawkeye Pierce byl doma a zvykal si na mír.

Krajina se noří do tmy. Šedá předzvěsti nesmrtelné noci se v pozdravu míjí s růžovou věčného dne. Michael stojí uprostřed všech cest. Cítí život i smrt, hledí do nicoty. Je anděl a není. Je démon a není. V dáli zahlédne štíhlou šíji volavky. Žluté oči jako reflektory se vpalují do těch jejích. Přichází.

Otevře oči a přijme první nádech. Vydechne. Nadechne. Rychleji a rychleji. Dovnitř. Ven. Proti její vůli. Plíce se pohybují, srdce bije, slyší krev v uších, třese se zimou, z očí jí tečou horké slané slzy. První sen prvního spánku se rozplyne v zákrutech její nové smrtelné paměti.

„První žena, která jako pasažérka přeletěla průliv La Manche, byla Eleanor Tree… Trey…“
„Trehawke Davies. To je těžké jméno, nic si z toho nedělej. Pokračuj.“
„Byla taky první žena, která v letadle dělala přemety.“
„To teda nedělala!“
„Jo-jo!“
„Ticho! Dál.“
„První pilotka, která přeletěla La Manche, se jmenovala Harriet Quimby. Byla první žena s pilotovací licencí v Americe.“
„Pilotní licencí. Děti, napište si to slovo. P-I-L-O-T-N-Í. Děkuju, Maisie, za krásné shrnutí, můžeš se posadit.“
Mourovatá kočka naslouchající zpod okna malotřídky nespokojeně šlehla ocasem. Samá Harriet, samá Eleanor… Jenom na Mademoiselle Fifi si historie nepamatuje!

All of this is inherently erotic – is something he should not think. But he is.
There is sex dripping from the walls of the Sistine Chapel. It’s in the paintings, the statues, the elaborate windows, in the pillars and columns, in the eyes of Jesus on the cross, in the hands of a rough Italian man blowing smoke in his face, devouring him, taking him, touching him. His hands! Oh God, oh God, oh God!

„Same time next week, sì?“ Tedesco says matter-of-factly when he’s finished dressing. „For our little massage session?“
„Yes,“ Aldo breathes out, almost like a prayer.

The promenade was packed – Quark’s was hosting a party. Garak didn’t plan to attend, but taking an evening stroll was not a crime. Yet.
He stopped in his tracks. „What do I spy with my little blue eye?“
„Good evening, Garak!“ Bashir looked very happy, when he approached. „Care for a dance?“
„Oh, I am sure I can’t, doctor. I am not dressed for the occassion.“
„You’re fine!“ Julian was wearing a sparkly holographic suit, so tight it could have easily been a leotard. „Come. I am the best disco dancer in this quadrant. You don’t want to miss it.“

Chodba je černá a nekonečně roztažená do všech stran. Ale pak se na druhém konci – pokud ona je na jednom, musí to být ten druhý – kde vůbec jsem? kdo jsem? – otevřou dveře.

Jsem slečna Casey. Tichá a poslušná. Neviditelná. Naučí se počítat každou hodinu, kdy je. Nepřemýšlet, kým je, když vstoupí do výtahu.

Někdo ji líbá – poprvé, co ji někdo líbá – ale jenom chvíli. Je celý od krve. Rozběhnou se chodbami, tou černou, všemi těmi bílými. Rozezvučí se alarm, Mark S ji drží, utíkají spolu, zaplavení rudými světly. A pak je konec.

107 hodin života si nezaslouží slavná poslední slova.

Belzebub seděla u zrnité televizní obrazovky v nespolečenské místnosti. Crowley to dokázal, Michael nepadla. Alespoň zatím. Dokud není na ničí straně, bude klid. Belzebub nechtěla válku, bolely ji z ní zuby, a po vítězství pekla nad nebem by na ni čekala kupa administrativy.

Na druhém konci nesmrtelného žebříku stála archanděl Uriel, rovná jako pravítko, a hleděla do ultratenkého nebeského tabletu. Michael na monitoru spí. Andělé spát nemají. Sny jsou pro smrtelníky. Odpočinek je pro smrtelníky… Vypadá klidně. Určitě se brzy vrátí. A zbytek…

„...je historie!“ odplivla si Belzebub. Živý záznam ze Země přerušily třicet let staré reklamy na History Channel.

„Welcome to Taskmaster, a show full of second-hand pain and suffering, followed by an immense relief you are not participating in it yourself. I am Greg Davies and these are our five contestants…“
The audience cheered as the five names were called one by one, each comedian smiling and waving to the crowd. Now all the attention was on Greg again. Alex prepared himself.
„And next to me a pathetic excuse for a man, who once told me in confidence, he wished I was the biological father to his children. It’s…“ He waved his arm towards Alex. „Little Alex Hooorne!“

Sirius Black, vrchní běhna, se v cizích postelích budil poměrně často. Obvykle měl ale aspoň základní představu, co v nich dělal. Většinou měl taky příšernou kocovinu. To bylo na dnešku asi to nejpodezřelejší.
„Jsi vzhůru.“ U psacího stolu seděl... Snape??? Vzpomínka na včerejší cestu domů se mu vrátila jako rána potloukem.
„Vyblil jsem se ti na boty.“
Snape přikývl.
„Taks mě vzal domů?“
„Nikdo jiný se o tebe nehlásil.“
„Dals mi něco proti kocovině.“
„Neanalyzuj to, Blacku, nemáš na to dost mozkových buněk,“ utnul ho. Ale červenal se.
Sirius se usmál jako šelma. „Jaký překvapení pro mě ještě máš, kočko?“

„Myslíš, že jsme udělali správně?“
Azirafal seděl předkloněný na pohovce, hlavu v dlaních. Crowley právě zápasil s vývrtkou – po tom, co spolu udělali, nechtěl pokoušet věčnost konáním dalších zázraků.
„Nic lepšího jsme nevymysleli,“ pokrčil rameny a rozlil trochu vína na podlahu. Nebyla to jejich první láhev.
„Ale je to správné?“
Crowley se hadovitě rozložil do svého oblíbeného křesla. Překvapivě při tomto manévru nerozlil nic.
„Prospěje jí to,“ usmál se tak, že to Azirafal cítil, i když pořád zíral na své boty.
Zvedl hlavu. „Jako to prospělo nám?“
„Anděli…“ řekl Crowley, oči v očích svého anděla. „Leješ si víno na koberec.“

„Co se ti stalo?“ zeptá se Azirafal a dívá se na ni s lítostí, kterou nedovede snést.
Andělům se věci nedějí. Nemohou. Nemají žádná vlastní přání, slouží stvoření.
„Měli jste zemřít,“ odvětí nakonec. Není v tom nic osobního.
„Hospodin má asi jiné plány,“ řekne démon Crowley za jejími zády.
„Hospodin se plete!“ Vlastní hlas ji vyděsí.
Azirafal sebou škubne jako kopnuté štěně.
„Oko za oko. Tak to nějak říkají lidé, ne?“ řekne jeho démon. „Koho mstíš, Michaeli?“
Poznání ji zaplaví ze všech stran. Prameny se slijí dohromady. Znějí jako jediný známý hlas.
„Koho?“
Odváží se vyslovit jméno zase svého démona.

Detektiv Columbo nosí dlouhý hnědý kabát, kterému se říká baloňák, protože když se zvedne vítr, nafoukne se jako balón a odnese Columba na další stránku.

Detektiv Columbo má starého líného psa. Je to baset, to je psí plemeno pocházející z Francie. Má krátké nohy, dlouhé tělo a dlouhé uši, na které si někdy šlape, když nedává pozor. Columbo ho ale všude nosí v náručí jako mimino, takže si na svá ušiska nikdy nešlápne.

Detektiv Columbo je ženatý a jeho manželka se jmenuje paní Columbová. Columbo o ní hodně mluví, ale nikdo ji nikdy neviděl. Rychle otoč stránku, než zase zmizí!

Azirafal stál blízko – vlastně by se nejraději sesunul na písek mezi Crowleyho a Michaela – a stejně neslyšel, co si říkají. Další vývoj událostí – přesun Crowleyho do polohy ležmo a Michaela do pozice škrtivo – ho tedy zastihl značně nepřipraveného.
Nejdřív vyjekl. Pak provedl opatrný výpad plamenným mečem. „Ustup, dém… andě… Michaeli! Nebo… Tak Crowley, dělej něco! Jsme tu dva na jednu!“
Všechno skončilo tak rychle, jako to začalo. Michael pustila Crowleyho a postavila se čelem k Azirafalovi. Celá jeho podstata se sevřela, když poznal pohled v jejích očích. Natáhla ruku po jeho meči.
„To neudělám,“ řekl třesoucím se hlasem. „Tohle ne.“