Moje články

Morpheus a Neo prchali ulicemi, když na ně spadlo sluchátko. Neo pokrčil rameny a povídá, prosim vás, my bysme si potřebovali tak nějak orazit, šlo by to? A sluchátko na to, no beze všeho. Najednou leželi mezi stromy a nasávali vůni marihuanových polí. Morpheus hodil kabát do trávy a zasněně hleděl na mraky.
„Opice!“
„Houby opice, čekni moji kosatku!“
„A co tam dělá ta pumpa?“ Hluboké zamyšlení.
„Pane Andersone,“ zasyčel Smith.
„Kámo, hoď se do klidu,“ řekl Morpheus a tak se stalo. Agent Smith zahodil sako do trávy a zahleděl se na nebe.
„Hele, hoši, co tam dělá ta pumpa?“

Byl tu zase, seděl v křesle, popíjel a vypadal jako spokojený britský buddha, který nemá vůbec nic za lubem. Vlastně ani nemluví, jen se tváří. Sherlockovi je to jedno, ani ho nepozdraví a pokračuje ve strkání částí lidí do lednice. On ale zjistí, co se děje. A až to zjistí, vyhodí Mycrofta zpátky na mráz.
„Musíme si promluvit,“ pronesl rozhodně. „Proč tu jsi? Chceš mi pocuchat nervy? Na to mi bohatě stačí -“
„Anthea je těhotná,“ ozvalo se z vedlejšího pokoje. Mycroft otráveně protočil panenky. Jistě, mistr Sherlock na to přišel už dávno.
„Ale ženit se nehodlám.“ Popadl deštník a odplul.

Skrze stromy se prodraly první paprsky slunce, les opět ovládl den, snad jen kousek mlhy připomínal
Co že to má připomínat? Asi něco o noci nebo tak. Každé druhé drabble začínám popisem počasí. Opravdu vrchol literatury. Radši se podívám, co kačenky.
Jedna, někdo mě má rád. Komentíky nic... Ach jo, jsem neschopná. Aspoň, že se mi podařilo znovu urvat pár minut na psaní. Telefon nezvoní a je ticho. Sakra, nějaké podezřelé. Neměla tady už – Známé cinknutí výtahu.
„I don't see my breakfast here. Are my eggs here? Where are my eggs?“
Trhnu sebou a mám chuť plakat. PANIKA, pane bože!

Každý ví, že nejsem právě přírodní typ. Mám rád svoje křeslo s výhledem na televizi, lednici plnou jídla a stůl, z kterého můžu shazovat psy. Mám rád vyhřívané deky a miluji svého medvídka. A ten by v divočině nepřežil. Mám pohodlný život. Někdo by řekl dokonalý. Já jako realista vždy vidím prostor pro zlepšení. Třeba větší lednice by bodla.
Jednou za čas ale dostanu chuť vrhnout se po hlavě do jarní květeny, podovádět v koupátku pro ptáky nebo si jen pohovět na stromě. Řev sousedů patří k atmosféře.
„Ty šmejde zrzavá! Uvidíš, co ti udělám, až tě najdu!“ Volání přírody.

Už se ke mně zase řítí. To si nemůžou vybrat nějakou vhodnější dobu? Rozhodně ne během snídaně, oběda, večeře, když se sprchuju, vedu zasedání městské rady, pomáhám Henrymu s úkolem, vařím, dýchám a vykazuji mozkovou činnost.
Tak, za chvíli praští do stolu a spustí. Slyšela jsem to všechno. Desetkrát. Seslala jsem kletbu, slíbila všem pošlapat štěstí, vyvraždila vesnici, zabila vlastního manžela, vyrvala srdce stovkám lidí - nic víc a nic míň. Žádná nová kletba, krádež novorozence, požár v knihovně, unesené štěně, vrzající panty a fakt, že prší během školního výletu. Je ale jedno, co řeknu. Vždycky přijde to samé: „Dokaž to!“

Baron Petr Patolízal Podržtaška Přizdisráč pocházel - pochopitelně a samozřejmě - z dlouhé linie pánů z Přizdisráče a Podržtaškova. Jeho rodokmen sahal až do roku 1212, kdy se jistému Pepovi Podržtaškovi dostalo té cti chvíli nést nové královské roucho. Jeho bratr Pavel Přizdisráč se proslavil naopak tím, že do konce svých dnů silně pochyboval o pravosti roucha. I byli nějakým tajemným řízením osudu povýšeni do šlechtického stavu.
Baron Petr se narodil raději později než dříve, nikdy nejezdil na hony a jeho nejoblíbenější činnosti bylo bezpochyby nehybné sezení v rohu. Jednoho dne tam tiše hrdinsky skonal. Jako pravý pán z Přizdisráče a Podržtaškova.

Jsou dny, kdy toužíte být brutálně upřímní. Třeba když se vás host zeptá, jaké druhy masových koláčů dnes podáváte.
„Vašeho strýce.“
Většinou to vezmou jako vtip. Tak jim na stůl nosíte další a další porce. A ještě pár na cestu. Obchod prosperuje, tak proč se bát. Pak se zákazník vrátí s neodvratnou otázkou – kam zmizel náš strýc? Hledáme ho už opravdu dlouhou dobu. Nádech a výdech. Ten recept, ovšem. Tak vynikající koláč nesehnali nikde v kraji.
V takovém případě je dobré zachovat brutální upřímnost, usmát se a pokračovat v dobré transakci.
„Váš strýc už došel, ale mohu nabídnout vikářovu ženu.“

Hned jak jsem jednou pobrala rozum, věděla jsem, že budu jiná. Jiná než matka a bába.
Nebudu celé dny šukat po světnici a ani mě nenapadne skákat přes plot kvůli peří. Když už, tak ho obejdu, jsem inteligentní žena. Vzdělaná, emancipovaná!
Neprosedím celý život u pece.
Až se budu vdávat, tak to bude z lásky. S mužem budeme společně bojovat za práva žen!
Já budu někdo – osobnost! Budou o mně psát knihy, děti o mně uslyší ve školách.
Nechci se za čtyřicet let podívat do zrcadla a vidět moudrou stařenku v kroji a s šátkem na hlavě... A do háje.

Slunce bylo obrovské a zářivé. Když se Joel objevil s nádhernou modrou oblohou v zádech, bylo to jen dokončení strašného snu. Tím spíš, že nesl tu věc.
Wednesday se jí odmítla dotknout a uzavřela s Joelem jasnou dohodu – pokud jí ta kreatura někdy osloví 'mami', zemře. Jako potvrzení ji pojmenovali Transakce.
Byla divná, se svými zlatými vlasy a láskou ke svěžím barvám.
Jednoho odpoledne seděla u stolu a malovala koťátka.
„Wednesday, lhal jsem ti. Řekl jsem, že jsem ji koupil. Ale pravda je, že je adoptovaná.“
„Hnusíš se mi,“ řekla mdle.
Holčička ale nezmizela. Ani když Wednesday jednou řekla mami.

„Neteřinko,“ špitla Kristýna a opatrně za sebou zavřela dveře. Ještě se dvakrát rozhlédla kolem dokola, pak po špičkách přiběhla ke kolébce. Holčička otevřela oči a zkoumavě se zadívala na hlavu nad sebou. Pak se zasmála a natáhla k ní buclatou ručku.
„Taky tě ráda vidím,“ odvětila. „A omlouvám se, jsem tady zase, abych se ti vyzpovídala.“ Když sem takhle přišla poprvé, připadala si trapně. Ukázalo se ale, že snad jenom ona ji tu poslouchá.
„Zase mě zavřeli do věže. Prý že jsem čarodějnice. Taková hloupost, co?“
Miminko souhlasně zabrblalo. „No jo, ty mi rozumíš,“ řekla Kristýna a smutně se usmála.

Wilson byl ve skvělé náladě. Podařilo se mu vyrazit na oběd ven a celý den neviděl House. Měl by se zamyslet, co za tím stojí. Co House provádí zrovna dnes, když nemá žádného zajímavého pacienta...
V periferním vidění se objevilo cosi nepříjemně známého. Prudce se zastavil a vlétl do kanceláře Cuddyové.
„Co to tady provádíš?“
„Co bys řekl?“ odvětil House, otočil stránku v Playboyi a do úst si hodil porci chipsů.
„To nemůžeš dělat u sebe?“
„Můžu, ale tady je to větší sranda.“
Zvuk klapajících podpatků. „HOUSI!“
„Ticho, Wilsone, ví o nás,“ zašeptal významně House a schoval se za obálku.

Skrze stromy se prodraly první paprsky slunce, les opět ovládl den, snad jen kousek mlhy připomínal někdejší korunovaci noci. Právě tudy proletěl první motýl. Nádherný, lehký a nehmotný. Za ním celé stovky jeho bratří. Jak je to krásné. Jak se z mrtvého rodí živé. Jak z masa vzniká vítr.
„Vždy jsem si přál odejít obklopený přáteli. Nakonec je to hezké. Děkuji vám.“
Usmál se a tiše pokračoval v práci.
„Najdou mne asi za měsíc. Budou už kvést stromy.“ Trochu to štípalo, ale jinak necítil vůbec nic. Ani živé maso odhalené světu.
„Otevřete oči, profesore,“ řekl a pozvedl další motýlí vejce.

„No ty jsou!“ zvolal nebezpečně znějící hlas a očička vražedně zazářila. Ne, nebyl naštvaný a nechystal se nikoho uškrtit, byl Goa'uld. A měl radost.
„Poslední objev, můj pane. Transportní kruhy. Vynikající vynález, skvěle se hodí pro přesuny lidí i věcí a ohromně šetří palivo.“ Goa'uld spokojeně zapředl. Jeho služebník se instinktivně přikrčil. Ne, zas jenom Goa'uld.
„Máte je ve více barvách?“
„Jsou olověné, můj pane.“
„Máte je ve více barvách?“ Tentokrát byl jeho tón skutečně nepřátelský.
„Já... Asi. Zřejmě. Jsou olověné...“
„Zklamal jsi.“ Oči se mu skutečně vražedně zableskly.
„Udělám cokoli!“
Brzy se ve vzduchu rozplývaly kruhy v barvách duhy.

Už se nedá nic dělat, je jich tu moc. A roztahují se. Berou nám životní prostor. Vždyť už se tu nedá ani projít! Vem kosu, kmotřičko, a pojď. Tady všude je třeba zasáhnout. Tyhle všechny zastavit v růstu. Dokážeš to? Jestli ne, rádi ti pomůžeme, mám své zkušenosti. Své metody. Víme, co dělat. No jen pracuj, pečlivě napřahuj kosu a stínej ty hlavičky. Je jich příliš mnoho, bylo by lepší, kdyby nebyly žádní. Žádné.
„Pampelišky?“
„Ale ovšem, pampelišky.“ Spousta rozmilých židovských pampelišek. Jedna pampeliška za jednoho člověka, jedno chmýří za jedno dítě. Veselé léto za nekončící zimu.
Auschwitz 1940 - 1945.

Jeho kroky se rozléhaly chodbou. Všichni se snažili se mu vyhnout. Tihle – lidičkové – mu patří. Bez jeho svolení si nedojdou ani na malou. Neodváží se ceknout, když jde kolem. Tak tohle je moc, konečně, po těch letech předstírání dřiny! Už jako kluk toužil po zemi, kterou by zaplnil hrůzou a vycpanými veverkami. Zemi svobody! Zemi- S muffinem na podlaze.
„Pane, proč jste to udělal?“
„Protože můžu,“ zašklebil se Kelso. „Teď hni zadkem a ukliď to. A přines mi ovocný košíček, až s tím skončíš.“
„Ten ti to nandal, údržbáři!“ Zase Dorian.
„Sklapni, skrčku,“ utrousil a srazil ho mopem k zemi.

Slunce stálo vysoko na obloze. Bylo svěží odpoledne a už několik dní byli na cestě. Malá holka a drak.
„Ty, Špičáku?“ Otočil na ni svou obrovskou hlavu. „Mám pocit, že jsi přibral.“
„Vždycky jsem byl velký,“ opáčil drak váhavě.
„To ano, ale nikdy takhle. Možná bys měl uvažovat o dietě.“
Špičák zabafal a umíněně se zahleděl kamsi na obzor.
„Vsadím se, že bys ani nevzlétl, kdybys chtěl.“
Nadechla se a čekala. Chvíli se nedělo nic.
Pak ji vlna vzduchu srazila na zem. Letěl.
„Já to věděla!“ vykřikla nadšeně a rukou si zastínila oči. „Já věděla, že poletíš! Ty můj hlupáčku.“

Pomalu se stmívalo, když se Ježíšek vrátil k Panence Marii.
„Kde jsi celý den byl, děťátko moje?“
„Pozoroval jsem lidské hemžení.“
„A na co jsi přišel?“ pohladila ho maminka.
„Ti lidé, když oni jsou tak malincí.“ Marie se usmála. „A oškliví!“
„Ježíšku! To přece nemůžeš říkat!“
Ježíšek se rozesmál tak vesele, jak to umějí jen děti. „Apríl, maminko!“
„Ježíšku!“ zahromoval Pán Bůh, „cti otce svého i matku svou! Alou, běž se za trest podívat na Ness a Aries, jak trpí za svou zkaženost v hlubinách!“
Ježíšek se odšoural pryč. Cti matku svou, zvlášť pokud je u toho i otec tvůj!

V ten moment bylo jen ticho. Všechny zvuky jako by se schovávaly před hučením krve v jeho hlavě. Nedokázal na nic myslet. Všude bylo ticho. Tak hlasité, že pokrylo, zadusilo všechno. Možná, že křičel, řval, oslepený slzami, oslepený smrtí. Možná, že klesl na kolena. Možná dělal tohle všechno, možná nedělal nic.
Člověka strašně bolí, když mu vyrvou polovinu duše, polovinu srdce, polovinu života. Jako by pod ním s tichým trhnutím odnesli žebřík a nechali ho tam samotného viset napospas osudu. Jenom čekají, až spadne. Vznášet se nemůžete věčně.
Chtěl jsem jít za tebou, brácho, chtěl jsem. Odpusť mi, že nemůžu.

Byl krásný den jako stvořený pro procházku. Když tu se náhle zjevil -
„Punker, známý jako punková nutrie. Vodní pokémon. Přes svou velikost je známý ladným a mimořádně tichým pohybem. Živí se výhradně plody fíkovníků. Mimořádně nebezpečný.“
Ash zvedl oči od Pokédexu. Tohle přerostlé morče a nebezpečné?
„Hej, hej ty!“
„Ashi, vyplašíš ho!“
„Hej!“ Ash popadl pokébal a naštvaně ho po morčeti mrskl. Naklonilo hlavu na stranu. „Punker, punker?“
„Nech ho být, Ashi, je -“ Pryč. Brock vykulil, tedy pootevřel oči. „Teď tu byl. Neviděls něco, Ashi? Ashi?!“
* * *
O událostech ve fíkovníkovém lese se ani jeden z nich už nikdy ani nezmínil.

„Pojď sem,“ ozval se mistr. „Teď konečně pochopíš, co je pravé umění! Spatříš, v čem se skrývá řemeslo básnické! Pohlédni.“
Pohlédl.
„Toto není jen věta, to ne. Reprezentuje mé nejniternější pocity, obavy, touhu po uznání! Ale není to sdělení pro kdejakou lůzu. Pochopí ho jen vzdělanec, básník, který četl mou stať publikovanou koncem září, když mi bylo patnáct let, a to v dětském časopise Ohníček, a doplnil ji důkladným poslechem tří náhodně zvolených barokních oper pozpátku. Ano, chlapče, skutečně, je to asi mé životní dílo.“
Učedník pokýval uznale hlavou. Tolik do věty Závěsy byly modré dostane opravdu jen skutečný umělec.

Vždycky si říkala, že každá žena je dost samostatná a dost silná, aby zvládla procestovat klidně celý svět docela sama. Dokázala si to, když málem spadla ze skály u Machu Picchu. Když se poprvé porvala. Přišla o dva zuby, ale zvítězila. A dobrý zubař to vždycky jistí.
Když se ubytovala v tom ospalém hotelu na rozcestí, těšila se na teplou vanu a pro jednou nudnou noc. Pár hodin televize, třeba si dokonce vyfouká vlasy. Nalakuje nehty na nohou. Po takové době!
Nakonec to nebyl nudný večer.
Někdo se bavil.
Za tři týdny ji našli na cestě. Na všech čtyřech cestách.

Hraju. Hraješ. Hrála.
Černá. Červená.
Několik paprsků slunce do temnoty.
Kolik má kočka zubů? Dvacet tisíc, třicet tisíc.
Tydlidam – tydlidym.
Přes bariéry doléhají písně sýkorek.
Sladíš? Sladí? Sladíme.
Velká, malá.
Kolik má kočka očí? Jedno oko, tři a páté.
Utíkáme. Utíkáte. Utíkají?
Vánek hladí po vlasech.
Modrá krajka. Modrá. Pruhovaná.
Běží čas! Běží čas! Běží!
Zmítá se v košili pod jehlami.
Bílé myšky. Kolik bílých? Ne. Ano.
Havran – králík. Srdce - káry.
Kam v bludišti? Doleva! Doprava! Doleva! Doleva –
Je tma. Padá! Tma...
„Hlavně ať nemá záchvaty. Držte ji. Zítra jí uděláme díru do lebky.“
* * *
Pověz mi, Alenko, prošla jsi zrcadlem?

Tisícovka mužů pobíhala po cvičišti. Velmi organizovaně. V přesném tempu. Kolena vzhůru. Brady vzhůru. Kdyby jim to nařídili, snažili by se vzlétnout. Kolem nich se zdvihal prach, neustále, protože neměl čas se usadit. Slunce pálilo.
„Buď zdráv, Gaie.“
„Zdravím, Marcu. Co to tady probíhá?“
„Chceš říct, co to tady pobíhá. Elitní oddíly římského vojska. Ovšem co dělají -“ Do krku mu vlétl písek. Rozkašlal se.
„Už zase Brutus?“
„Nacvičujeme nové formace. Útvar želva z pohledu zvířecího, to bych vzal. Ale tohle? Je jak malej Jarda.“
Vojsko se zastavilo.
„Dokonalý tvar!“ zvolal adoptivní synek. Armáda ve formaci koťátka s klubíčkem si oddechla.

K rybníku se přibatolila ještě neobratně. Nejistě přešlápla, než jednu nožku strčila do vody. Otřásla se, až se zlatě zachumelilo. Kdepak. To nebude nic pro ni. Je to mokré, budiž, ale studené by to být nemuselo.
Zpátky na trávu odběhla bez škobrtnutí.
„Ta je k uňufňání!“ zvolal kdosi. Otočila se. Zničehonic ta podezřelá bytost vytáhla z kapsy papír, tužku a zuřivě začala cosi škrábat.
„Ale, máš talent.“ Tenhle hlas byl jako květy šeříku. „Nechceš se přidat k nám?“
Vykulila očka. „Neboj, půjdu první.“ Šťastně zakvákala.
A tak jdou, cestou necestou, nejdřív Glorie, za ní kulíšek nejmenší a nakonec malá kačenka.

Začalo to nenápadně. Občas se přistihl, jak bez svého vědomí hýbe rukama. Byl si celkem jistý, že je to jen tik. Celkem.
Pak se mu někdy prsty dostaly do úzkých míst, do blízkosti ohně. Jednou se probudil a těsně před zornicí držel nůž. Ostrým koncem dopředu. Přičítal to nešikovnosti, poruše spánku.
Jednoho rána nedokázal otevřít víčka a cítil, jak se mu v ústech sám od sebe pohybuje jazyk.
Nevěděl, kolik z jeho těla mu ještě náleží. Má vyjednávat? Protože není kam utéct. Jen čekat, kdy si usekne ruku nebo ukousne ret.
Ne, on ne, jen tělo, které už mu nepatří.

Tak už jsem tady zase. Sedím a trpím. Otřesy neustávají, rezonují skrze mně, rozehrávají Na krásném modrém Dunaji. Nástrojem jim budiž moje kosti, klouby, zuby. Nemůžu mluvit, z úst mi vychází jen drnčení. Jako kdybych byla v úplně cizí kůži.
A ten hluk! Mozek se mění v kaši.
Nejstrašnější je ale pomyšlení, že mi mezi prsty unikají okamžiky. Zírám na fosforeskující monitor s hodinami. Jak dlouho ještě? Kolik věků mi vyrve hlídání té stvůry? Hlavně zabránit jejímu útěku...
Že by? To není možné! Jsem volná. Můžu se pohnout!
* * *
Elegantně seskočím dolů a běžím zamíchat polívku. Hlídání pračky je opravdová kovbojka.

Moje matka neměla v životě štěstí. Vyrůstala prakticky sama v rozpadající se chatrči daleko od lidí. V jedenácti letech dostala svůj dopis z Bradavic, ale školu nikdy ani nenavštívila. Nikdy jí nesvěřili hůlku a magie pro ni tehdy byla něčím cizím a nepřátelským. Přesto se nevzdala a z příšerných podmínek místa, kterému měla říkat domov, odešla do Londýna.
Žili jsme zde ve skromných poměrech, ale matka se vždy postarala, aby se mi dostalo všeho, co může dítě potřebovat. Troufám si říct, že v posledních letech života byla šťastná, a rád bych jí tímto vzdal svůj hold.
Sbohem, matko.
Tvůj Tom.

Další naiva. Hlupáček. Copak se nikdy nepoučí? Vždyť je to tu každou chvíli – přes třicet procent tajemných zmizení mám na svědomí já. A kolegové, samozřejmě. Ale já jsem jeden z nejlepších, patřím do elitní jednotky.
Jmenuje se MEFISTOFELES. Maximálně EFektivní Institut Správců Tajemství, Obluzovačů, Faktaměničů, Enormně Lstivých Entit a Smlouvačů. Máme ty nejlepší výsledky, elegantní vystupování, nejvyšší vzdělání a nepřekonatelný pekelný šarm.
Vlastně se ani nedivím, že se stále najdou takoví jako tenhle ubohoučký doktůrek.
„Brzy na viděnou, Fauste,“ řekl jsem dost potichu na to, aby mě bylo slyšet sotva jako ševelení větru, a dramaticky se rozplynul v černý dým.

V zemi věčných slunečníků, hned vedle království tisíciletého lenochoda, žila princezna. Když dospěla, vymyslela úkol. Kdo jí přinese vodu jako nebe, stane se jejím manželem. Nebe v tom království totiž léta nikdo neviděl. Všichni byli papírobílí a zoufale pyšní na fialové žíly. Nápadníci sbírali pomněnky, zvonky, růže od pátého poledníku, chrpy, lidožravé tulipány, mlhu a kusy duhy, ale vodu jako nebe uvařit nedokázali.
Až jednoho prince napadlo vzít princeznu ke studni a vytrhnout jí slunečník. Dole byl kousek nebe. Tak se utopila.
Zemi věčných slunečníků brzy nato anektoval tisíciletý lenochod a všechny slunečníky byly sežrány na slavnostech nanebevzetí věčné růže.

Všichni podvědomě vědí, že je blízko. Že někde, a je jedno, jak je to ve skutečnosti daleko, vznikl úmysl přiblížit se. Teď. Ten pocit neodvratného může trvat hodiny nebo i dny. Je to ale oněch posledních několik okamžiků, kdy se hrůza šíří ve vlnách. Jako tsunami. Jako zapálený benzínový oblak. To nenápadné cinknutí značí zkázu.
Rychle! Běž!
Popadni ty šanony, přezuj se do bojové obuvi a běž!
Vypadni z té místnosti! Ale nezapomeň na –
Cink.
Okamžik hmatatelného ticha před úderem blesku.
Kroky.
Klap.
Klap.
Klap.
Klap.
Tříštění skla.
Neartikulované výbuchy pláče.
Zvonění telefonu.
„Kancelář Mirandy Priestly, jak vám mohu pomoci?“

„Jmenuji se -“ Jeho hlas, který neslyšel tak dlouho, že by ho málem nepoznal, ostře zaskřípěl a nesl se sálem.
„Narodil jsem se -“ Příliš dlouho zíral před sebe. Bylo ticho až na skučení větru mezi troskami.
„Narodil jsem se pátého května. Léta Páně -“ Odplivl si. Jaký Pán? Jen ta fráze. Zahodil ji, snad aby zamlčel, že ani na ni nezná odpověď.
„V noci ke mně přišla.“ Kolem něho běžely hodiny. Kdesi venku rostla tráva a kosti. „Měla modré oči.“ Zelené? Hnědé? Červené jako krev?
„Jsem člověk.“
Ozvěna to proměnila v absurditu.
Jaký člověk? Člověk bez vzpomínek? Člověk bez života?
Takový není.

Absolutní tmu protínají jako kulky jen tři paprsky bledého světla na kraji stropu. Je nízko, až příliš. Dotýkám se ho maně každou chvíli. Těžko tomu zabránit, když jsem tak rozčílená.
Není úniku, to už vím dávno. Jsem sama v mrňavé místnůstce. Jen v rohu stojí cosi.
Stroj. Mechanismus.
Nevím, co to je, ale zcela jistě to rozhodne o mém osudu.
Těžko říct, jestli tady zemřu. Třeba už jsem mrtvá, ale nikdo mi to neoznámil.
Jsem, nebo nejsem?
Zaslechnu zvuky z vnějšku. Strop se otevírá.
Neváhám, skáču a škrábu svou nemesis, co mi drápky stačí.
Tentokrát si to teda odneseš, Schrödingere!

S nedůvěrou nahlédl do pulzujícího víru. Připomínal mu příšeru ze starého filmu. Kdyby byla barevná i pro jiné lidi. Po zlomení kletby zjistil, proč ho „nikdy“ nelákaly nové snímky na stříbrném plátně. Proč se cítil bezpečně, když kolem půlnoci zapnul televizi a do videa dal už postopadesáté kazetu s černobílým hororem nebo zamilovaným filmem pro dávno mrtvé milovníky.
Přesto právě když se vracel do důvěrně známého domova, cítil zvláštní nejistotu. Chytila ho za ruku a usmála se. Skočili.
„Nikdy jsi mi neřekl, že tvůj svět nemá žádné barvy.“ Ty moje královno červené!
„Nepotřebuješ barvy, když umíš rozlišit tisíc odstínů šedé.“

Šmelda - Ráno se vrátím - za tu skvělou atmosféru hor pod ledem a sněhem
Sothis Blue - Země se chvěje - kvůli úžasnému básnění
Danae - De Ortographia Bohemica - za latinu! :D (A mistra písaře.)
Kleio - Cizí vojska - snad pro ta pole a obilí
Amálka - Vozová hradba - protože husité jsou stále silné téma
Keneu - 1801 - zkrátka kvůli té nádherné poetičnosti naděje
Terda - Přístavní předhánění - jelikož lodě jsou super :)
strigga - Záznam slavného literárního setkání v oblacích - už kvůli Chmelenskému ;)
Lejdynka - Vzpomínky v plamenech - za to strašné mrazení v zádech
Wendyses - Příběh koleje - protože ty vagóny úplně vidím
kytka - Akce K - za to, že jsem se zase dozvěděla něco ze střípků zla padesátých let
Bylo by toho víc, mnohem, mimo jiné Červnová středa (Locklear), The Hours (Bel) nebo Jenom zabít nestačí (Peggy).

„Deset porcí lazaní, tři zmražené koláče, masové kuličky, čtyři velké pizzy s extra feferonkami, hořčice, kečup, majonéza, dvoje rybičky v oleji, okurky, sýr, máslo, margarín, salám, šunka vcelku, vajíčka, marmelády, džem, tři kompoty, mrkev a brokolice – při tom jsem trpěl -, sušenky, slaný popcorn, křupky, slaninový popcorn, sklenice Nutelly, čaj, mléko, cukr, sůl a piksla s kafem. To je rekord, Odie! Dokázal jsem s konečnou platností olízat nebo ochlupatit všechno poživatelné bez toho, abych něco snědl. A nejlepší na tom je, že až se to Jon dozví -“
„Garfieldeeeee! Cos to udělal s kuchyní?!“
„ - nechá mi všechno to jídlo úplně bez řečí.“

Probouzeli se, opouštěli svá důstojná vězení a procházeli městy. Těmi prvními, městy lidí. Živými, živelnými, radostnými i nenávistnými. Byli hrdí, že mohou být jejich součástí, že celé dny a noci cítí, vidí, vnímají všemi kamennými póry. Že jednou za pětadvacet let procitnou.
Tu noc poprvé spatřili je. Bílé nebo pastelové, bez očí, bez výrazu, někdy jen sebevědomé končetiny razící si svou cestu ulicemi. Byli z druhých měst. Měst toužících proniknout na povrch a vzít si po čem jen jejich němí obyvatelé baží. Nikdo neví, co to je, a ptát se nemá smysl. Nemají uši, ani srdce, která by pochopila slova.

Hvězdy bledly a nemilosrdný sluneční svit se vkrádal na zemi. Všichni pásovci si už dali dobrou noc s mámami pásovkyněmi a poklidně pochrupovali zahrabaní pod schody. Vše čekalo připravené na příchod mistra.
Vrata se rozeskřípěla přesně dle scénáře a technických regulí a do sklepení chvatně elegantně vpluli nevěsty i hrabě Drákula.
„Má rodná hrouda,“ zadeklamoval dramaticky a nadzvedl víko bedny.
„Jé!“ vykvikl návštěvník v montérkách a dal se na útěk. Drákula se jen s řevem ohnal, ale neměl šanci. Se slzami v očích pohlédl na krtinec uprostřed lůžka.
„Krtku, to ti nedaruju!“
Hejno netopýrů se neplánovaně rozlétlo do záře dne.

Slyšela jsem o něm již mnoho. O tom krásném, pyšném princi, který se brzy měl stát králem. A tak jsem přišla, podívat se, jestli si to zaslouží.
Zůstala jsem stát skrytá ve stínech a pozorovala děvečku s košem plným prostěradel. Zastavila se a s úsměvem přivoněla k růži v záhonu.
„Co si to dovoluješ, služko?!“
„Moc se omlouvám, Vaše výsosti. Jen jsem...“
„Viděl jsem, cos udělala! Kdo ti dovolil sahat na mé růže?!“
„Já...“
„Táhni pryč, ty chátro špinavá!“
Dívka s pláčem utekla.
Vystoupila jsem ze stínů, právě když princ sklonil tvář ke květině. Lid si takového krále opravdu nezaslouží.

Co je víc než láska, která nikdy nekončí?
Dvě stě let miluji jednoho muže. Potkala jsem i jiné, někteří mu byli podobní. Je jsem zabila bez pohnutí. Vždyť co znamenali? Jen jméno. Lidskou skvrnu na mé zemi.
Co je víc než nenávist rostoucí a hrůznící spolu s láskou?
Nemůžu ho mít, zatím. Ale jednou jistě zjistí, že se mnou chce strávit zbytek věčnosti. Do té doby bude žít. Uzavřený v temnotě nebude nic víc než zrůda, vrah nevinných, tupých občánků.
Říkáš, že je to osud horší než smrt. Já myslím, že je to dar. Jen pokud mě budeš milovat. Barnabasi...

Do ticha temného dětského pokoje se všemi náležitostmi včetně polic s leporely a bednou na autíčka a kostky se vkradlo zaskřípění. Jen docela jemné, na hranici slyšitelnosti (psi v celé ulici se mohli zbláznit). Zelené dveře polepené obrázky Spidermana a jednou ubohou, pomačkanou samolepkou s tyranosaurem se rozlétly. Za nimi zírala tma. A zdaleka ne jen ona...
Toby si tiskl peřinu bradě, ale neodvážil se odvrátit oči od příšery. A pak...
„Áúúúúúúúíííííííí.“ Dveře se zaklaply.
V hale se rozezvučel rudý poplach. „Zdravotnická služba ke dveřím č. 16!“
„Pod dekou na zemi, Larry, byla tam!“
„Ale co?“
„Kostička lega, Larry! Bože!“