Moje články

Poprvé spolu o samotě byli u popelníku na dvoře. Pokoušel se o konverzaci, to ještě netušil, že si na řeči u cigarety nepotrpí.
Od té doby se v oblaku kouře setkávali pravidelně a prohodili sotva dvacet slov. To na místě činu měl řečí spoustu. Obvykle předstíral, že je nestíhá sledovat. Věděl, jak mu to dělá dobře.
Mlčení s ním nakonec miloval nejvíc. Slova byla proměnnou, kterou bylo potřeba odstranit. Jejich první polibek se obešel bez komentářů. Ten poslední byl až příliš zatížený výčitkami.
Když si vzájemně předvedli nikotinové náplasti, připadal si jako idiot. A pochopil, že je definitivně po všem.

Temno.
Svíčky.
Rakev?!
„No to mě poser, nééé!“
Stvůra se zatetelí blahem. Prstíček po prstíčku rozevírá dveře a mizí ve stínech.
„Co to děláte, fakani?“ zasyčí osoba pod plachetkou, když se rozsvítí světlo. „To je úkol ve tmě! Ve tmě!“
Jako na povel zhasínají. Čeká.
Ven se smíchem vybíhá dívka. Drapá pařátem a unáší řvoucí oběť.
Skupina vchází, hází a trefuje. Obluda se efektně svíjí a plášť se kolem ní nečekaně omotává. Trapas.
Konečně jsou pryč, teď se nachystat na další tým...
„Psst! Zeptej se, kam zahodili klíče! A ať vrátí mapy k pokladu!“
Noční hry nikdy nefungují podle plánu.

Píše si věty do šuplíků
Sraženiny slov, chuchvalce konsonantů
dlouhé vokály malomocným
Neony hvězd prší mu do okna
Rýmy skládá do košíku
ale hory
ho obstupují, hrozivá monstra z pastelkových snů
NeDokÁžEš, nEJDe
Písmena proudí mu okolo spánků
Spánek je sbírá v leporela
Váhavé úsměvy a suchý smích
Měla mě ráda? Očima putuje za obzory
Úlomky epopejí rozbíjí kamenem
Nastokrát
Na co čekat? Pro co psát?
Cech básníků má sídlo na Olympu – NedoKážeŠ
Šplhá se a jen kolibříci rámují mu cestu
Nedokážu, game is over
Naškrábal na list grafitového papíru
Jediní čtenáři jsou kapky krve
Psával si věty do šuplíků

Bitva byla v plném proudu. Elfové a skřeti se rubali jako ta hovada, trpaslíci se oháněli sekerami od strýčka Vadera, hobiti zděšeně ječeli a zuřivě hledali kámen mudrců. Hraničáři hulili a zamračeně zírali na všechny ty idioty kolem.
Do bitvy vlétl Átrej: „Vinnetou, proč jsi mě opustil?!“ Vbíhá do toho chaosu a snaží se dobít Narnii. Požírá ho Říše divů.
Po nebi se prohánějí všelidruzí emzáci. Olympští bohové se tentokrát rozhodli neúčastnit.
Nikdo netušil, co se sakra děje, možná to byla Shauma, nejspíš DMD. Apokalypsa byla nevyhnutelná.
Alenka vyhlédla ze svého úkrytu. „Utíkej, Forreste, utíkej!“ Enti se dali na pochod.

Nadechl se.
Rozletěl se vesmírem.
Ztratil, zase a bolestně.
Pochybovala, že se někdy změní.
Naučil se nevěřit jeho zrádným úsměvům.
Šlapat po slabých bylo tak tak krásné.
Procházel životy a nemohl ho dostat ze srdce.
Myslel, že vládnout nikdy nepřestane být zábavné.
Naučil se pochybovat o těch očích.
Věděl, že se nikdy nezmění.
Ztratí, tentokrát vše, naposledy.
Vracel se domů.
Nadechl se.
Hranice jsou takové, jaké si je uděláme. Dohlédnout se dá za každou.
Nezemře, i kdyby ho to mělo stát příčetnost. To se stane. Neopustí vesmír, ve kterém je Doctor. Nesmí. Nejde to.
Zasmála se. Zasmál se.
Master neumírá.

Vstoupila do prosklené místnosti, která ze všeho nejvíce připomínala skleník. V rohu byly ostatně růže, což poznala podle trnů na stoncích bez květů. Nad truhlíkem na květiny se právě skláněla malá Wednesday.
Rostliny uvnitř nevypadaly jako květiny. Nevypadaly jako nic, co viděla. Ale ona na druhou stranu nikdy nebyla botanický typ.
„To je první úroda?“ zeptala se vesele.
Wednesday jí pohlédla až do duše. „Jsou na školní festival jídla.“
„Budeš je vařit?“
„Nejsou to exponáty. Chcete se podávat?“
„Myslíš podívat?“
Do tváře jí vlétla rajčata plná zubů. Ven vyběhla jako namydlený blesk.
Geneticky modifikovaná rajská jablka byla připravená k distribuci.

Neodvažovaly se vzhlédnout. Krčily se ve stínech, schoulené k sobě jako plátky růže.
Ale růže zbavené trnů se nemají jak bránit. Květiny hoří, když se dostanou moc blízko k plameni. Růže zarůstají popelem. Těžko vzdorovat zákonům přírody.
Milosrdná noci, neodcházej! Postav se Bohu, jehož jsme pro tebe odvrhly. Neber život květinám. Zachovej nám naději, zachovej nám svit luny a hvězd!
Květiny nepláčou jinak než kapkami rosy, bledé okvětní plátky se chvějí ve větru.
Slunce vychází.
Těžko vzdorovat silám přírody.
Tváře zarůstají popelem jako růže v plameni. Mění je v sivé sochy, příliš krásné pro sluneční záři.
Rozlétnou se v prach.

Ankh-morporké Dny omáček (vzdělansky Dies iurum) byly jednou z nejvyhlášenějších slavností. Město se ponořilo do tisíců vůní z kotlů, kotlíků, hrnců, hrnečků, van a přilbic. Výsledkem bylo unikátní aroma. Všechny myši, krysy a jiná havěť se raději předem stahovaly k příbuzným na venkov.
Hlídka procházela ulicemi a svou přítomností dávala najevo všem sosovým gangům, ať si laskavě dávají bacha. Nabídkám na ochutnávky se ale vyhnout nedalo.
„Voní to zajímavě,“ zhodnotil Karotka podivnou hnědou věc v kotlíku. „Co je to za omáčku?“
Ženka se načepýřila, zaklela a vyklopila věc na Karotku.
Nezeptáš se bližního svého na původ omáčky jeho. Základní pravidlo.

Její dcerka byla studnicí příběhů. Cokoli řekla bylo tak zábavné, oduševnělé a originální, že přestala poslouchat všechno ostatní.
Toto zvláštní uspořádání jim oběma vyhovovalo. Malá velké povyprávěla pohádku a usnula. Každý večer proto s nedočkavostí usedala na okraj postele.
„Bylo nebylo. Dneska ráno jsem šla na procházku. Našlapovala jsem tak potichu, že na ulici nevyběhla ani jedna noha. Došla jsem k tomu železnému krámu. Pak jsem ho snědla. Brou noc, mami.“
Velká pokývala ostnatou zelenou hlavou, pohladila malou ostnatou zelenou pařátem a potichu vyšla z pokoje.
Je noc, malé i velké Godzilly jdou na kutě. I vy byste měli. Dobrou!

„Vážně myslím, že už se Chesapeakskému rozparovači dostávám na kobylku,“ prohlásil Jack a pustil se do jídla. Jako obvykle bylo nesnadné určit, co se na talíři nachází.
„Co to dnes jíme, doktore Lectere?“
Will se zhluboka nadechl a snažil se připravit na vlnu dvojsmyslů a slovních hříček.
„Právě si pochutnáváme na velice nezdvořilém stevardovi jménem Andrew.“
Will nevěřícně zamrkal.
„Toto jsou líčka, preparovaná zaživa, marinovaná v Chardonnay. V dezertu budou kousky jeho lidského srdce.“
Jack se zatvářil hloubavě. Jack se zasmál.
„Vy Evropané máte legrační metafory. Ale zpátky k věci, tuším, že jsme tomu kanibalistickému vrahovi blíž než kdy dřív.“

Sál třetí galaktické opery praskal ve švech. Postavit budovu se švy byl nakonec dobrý nápad.
Alespoň soudě dle diváků – bílých jako stěna, třesoucích se, s tvářemi zbrocenými slzami – se zdálo, že někteří z nich nemají radost z nadcházejícího kulturního zážitku. Hloupé, vážně. Vogonská opera se nevidí každý den. Celé světy o ní mluví se zanícením a zděšenými skřeky vycházejícími z vypolstrovaných cel.
Každou chvíli, každou vteřinou se rozezní neopakovatelný a bohužel nezapomenutelný zpěv stvoření s tak výjimečným citem pro umění.
Na pódiu se náhle objevila policejní budka. Dveře se otevřely a ven se vybatolila růžová kulička.
Diváci nedokázali zadržet slzy.

Od doby, co Miranda rozhodla, že není psychopat, dovolila jí vstupovat do domu a na přesně určeném místě nechávat Knihu a oblečení z čistírny, se Andy naučila balancovat mezi stolky s květinami a odemykat s efektivností zloděje. Přesto neznala každý kout.
Proč jí například Emily zakázala byť se jen přiblížit k druhým dveřím naproti schodišti? Jaká temná tajemství (ještě) Miranda může mít?
Jednoho večera tudíž podlehla novinářských instinktům.
„Legíny? Tepláky?!“ Stovky a tisíce. Černé. Stříbrné. Žluté. Kytičkované. S koťátky.
„S flitry?!“ Dveře se jí zabouchly před nosem.
„Zvědavost zabila kočku.“
Tělo Andy Sachsové se nikdy nenašlo. Vzdejme hold její památce.

„Dámy a pánové, vrazi a vyděrači, vítejte na show vašich životů!
Boj tak krutý, že ho nevysílají ani po desáté hodině. Emoce drsné jako struhadlo na železo!
V pravém rohu dnešní vyzyvatel, Marty Mlátička, trojnásobný šampión v jalapeño maratonu z Údolí smrti! V levém rohu dosud nepřemožený, nepřekonatelný Daník Drsoň!
Dnes to bude neuvěřitelné, vážení diváci, přichází... fazolová ruleta!
Bude to sladkost nebo hnus tak nečekaný, že ho nepřekoná ani španělská inkvizice?!
Pravidla jsou jednoduchá – kdo dřív vrhne, ten ať radši zdrhne!“
Marty Mlátička to nevydržel u dávky psího žrádla. Neměl šanci.
Daník Drsoň má totiž dávno...
mrtvé chuťové buňky.

O jemných náznacích jako součásti námluv se toho řeklo mnoho. Taky napsalo, stohy písmenek a mezigalaktických klikyháků. Říct něco přímo je pro amatéry.
Celé snažení o romanticky zastřenou atmosféru je ale k ničemu, když váš vytoužený partner postrádá sebemenší schopnost dedukce. Poslal mu květiny (žluté, vražedně nebezpečné). Nabídl mu spoluvládu nad vesmírem. Staletí naznačování. A pro koho?!
Vždyť ten trotl si nevšimne ani homoerotického napětí! Tuhle ho plácl po zadku a doufal, že mu to konečně docvakne. Bylo třeba ukázat, co cítí! Ten druhý ale jen zmateně zamrkal.
„Sakra, Doctore, miluj mě!“ zařval Master a vrhl se Doctorovi kolem krku.

„Zítra je školení. V pondělí nastupujete.”
„Víte, mně se to právě zítra moc nehodí,” řekl opatrně a v křesle se výrazně zmenšil.
Asistent produkce se zatvářil neurčitě. Později pochopil, že jde o výraz „jak myslíš, chytráku”.
„Dám vám naši příručku. V pondělí buďte naučený.”
I on nasadil výraz.
„Ano, myslím to vážně. Pošleme vám ji kurýrem.”
O pár hodin později mu na prahu přistála obluda. Byla plná pojmů, které by lépe vyjádřil slovy jako tentononc, támhleto, udělátko vlevo, hento, bazmek, věcička, knoflík, červená páčka. A co je sakra TARDIS?! Pracovat v BBC asi nakonec nebude taková zábava. Jde se pít.

Probudila se, s úsměvem pohlédla na město za oknem.
Probudil se, nevrle zamžoural na les všude kolem.
Trénovala přípravu palačinek. Další na zemi, naštěstí tu není koberec.
Našel kus žvance z minulého týdne, byl jen trochu zaprášený a skoro nesmrděl.
V jedné ruce kávu, v druhé kabelku. Nesla se po ulici jako královna, kterou byla.
Na háku čajovou konvici, v ruce tác se šálky a sušenkami. S obvyklou noblesou si razil cestu jako naštvaný pirát, kterým byl nepochybně.
Byl krásný, perfektní den stejný jako všechny předchozí a všechny budoucí.
Byl hnusný, odporný den stejný jako všechny předchozí a všechny budoucí.

Na jednom asteroidu, v daleké galaxii, ve městě na Lávovém pobřeží žily dvě rodiny. Kareekspuxlep23txovi a Mor34ntevsykyperovi. Po staletí se nenáviděli a boje mezi nimi byly kruté. Sliz na oknech, kusy chapadel houpající se na lampách pouličního osvětlení, přísavky v talířích. Nedokázali přestat, pouhý pohled probouzel vražedný instinkt.
Jubraxmili3xyze se celá naježila, když spatřila Ropezickg2mebrbfloa. Pohlédli si do všech čtyřiceti párů očí a jejich mozky splynuly. Nenávist se změnila ve vřelý cit. Touha po doteku byla hmatatelnější než dotek sám. Napřáhli k sobě chapadla... A pak oba vybouchli a jejich sliz pokryl celý chodník. Některé city jsou až příliš vřelé.

Přidal se téměř nezpozorován, málo mluvil a vrhal mnoho výmluvných a výmluvnějších pohledů. Nic nedělal, ale z hrnce si vždycky nabral nejvíc. Na schůze nechodil - aspoň nemohl nic zkazit. Zkoušky horou nebral vážně a poškleboval se. Zkrátka otrava. Nikdo už se s ním nebavil a to mu neustále zvedalo náladu. Výprava ale pokračovala a velký šéf stále tvrdil, že čím víc rukou, tím víc... rukou.
Dav se chvěl očekáváním, když vystupoval na další potenciální horu.
"To je ona, země zaslíbená, mlékem a strdím oplývající!"
Jásot a slzy upřímné radosti neměly konce.
Vetřelec zoufale zavyl. "To chcete říct, že pivo nebude?!"

Malebná vesnice nad ránem. Zazní výkřik.
MARY: Je mrtvý, Jime!
BULLARD: Jsem George a už jsem si všiml.
BARNABY: Georgi, co mi můžeš říct?
BULLARD: Pěkná paseka. Všude se válí salám. Aspoň deset deka.
JONES: To ho rozsekali?
BARNABY: Jonesi, nebuďte nechutný.
BULLARD: Chci říct, že oběť byla klobása.
BARNABY: Klobása?! Zabitá včera v noci?
JONES: Napadá vás něco, pane?
DUCH KLOBÁSY: Zoufej si a zemři! Zoufej si a zemři! Bububu.
BULLARD: To místo smrdí vraždou. Asi jako ty!
BARNABY: Co jsem to udělal?!
JONES: Tak já jdu. Troye jste měli stejně radši.
MARY: Vražda v naší vesnici! (omdlí)
Opona.

Počasí je vrtkavé. Ráno slunce svítí, jako by to mělo být naposled (snad), ale tvář země se mění rychle.
Noci patří větru, bleskům, dešti. Tichým krokům, které stále zní, jako by se přibližovaly. Šelestění. Vytí meluzíny. Často nelze rozeznat, zda je to opravdu jen vítr.
Noci mají víc hodin, než by měly mít. Temnota je domov stínů, vrzání dveří tam, kde žádné nejsou, drnčení skla v místnostech bez oken. Nočnímu svitu není radno věřit, rád klame záblesky zapomenutých svící. Vrhá světlo tam, kde by být nemělo. Někdy se mu říká černé. Duchové jsou to poslední, čeho byste se měli bát.

Bylo nebylo, v jednom neobvykle nepohádkovém městě se narodilo miminko. Bylo roztomilé a nevydávalo žádný pach. Mohli jste ho krmit čočkou a máčet v kompostu, ale stačila trocha vody a bylo zase čisté jako lilium a voňavé asi jako něco, co nevoní vůbec nijak.
Když se z miminka stal normální kluk, motal se kolem prádelny, která tak nádherně voněla, že musel celé dny vysedávat pod okny. Jednoho dne ucítil něco zvláštního.
„Míco! Už zase?!“ Kočka zavřískla, mrskla ocasem a zmizela v nenávratnu.
Najednou věděl, co chce dělat, až bude velký. Vyrábět parfém značky Míca v prádle.
A tak to bylo!

Stála před zrcadlem. A neviděla, když jí prstem ukazovala stíny.
Zrcadla se objevila přes noc. Stmívalo se a Týnka šla kolem prvního. Podívala se. Její tvář byla stejná, ale zároveň tak cizí. Utekla.
Stála před zrcadlem. A neslyšela hlasy, šepot tak jedovatý, že překonal i hlásek holčičky, která ji držela za ruku.
Když se rozednilo, po celém hradě bylo víc odrazů než skutečných věcí. Pokoj maminky byl celý skleněný.
Stála před zrcadlem. Prsty se jen lehce dotýkala hladiny skla. Maličká ji tahala za šaty. Otočila se. Její oči byly krásné a cizí.
„Nech matku být. Ještě si máme co povídat.“

Dám si tatarku. Co tatarku, hory tatarky! A s hranolkama. A k tomu kolu. S rumem. Pak dort se šlehačkou. Třípatrový, se dvěma šlehačkami. K tomu pořádnýho, poctivýho turka. Večer půjdu na tah, jako za starejch dobrejch časů. Bude tequila, moře a moře tequily. Proč už tady není? Kde je moje tequila?! Díky, Ivetko. Po tahu zapadnu k vietnamcům do bistra a dám si nudle. Nebo ne, hranolky. Spoustu tatarky. A gyros. Když bude hlad, přidáme smažák. To blbý zelí nechcu, copak jsem králík? A doma poslední lahváč a čokoláda.
To je ale krásnej život, když stará vypadne z domu!

Potkal mnoho žen. Přicházely a odcházely, ale žádná ho nedokázala upoutat. Až na tu jednu.
Byla to láska na první pohled. Ladné křivky. Laskavá slova prostupující jeho dny, unášející ho nocí. Nikdo jí nerozuměl tolik jako on.
Když se jejich cesty rozdělily, byl zničený. Proti své vůli se stal vdovcem. Doufal, že jen slaměným. Když ji spatřil znovu, přes slzy štěstí mohl sotva promluvit.
„Nikdy jsem tě neměl opouštět. Všechno bych za tebe dal. A na žádnou jinou ani –“
„Tak dlouho jsme se neviděli. Už se nemůžu dočkat, až se tě dotknu a –“
„Scotty! Ty mizerný zrádče! Enterprise je má!“

„Tak co doma?“ Bzz?
„Stejný, pořád stejný.“ Bzzz.
„O Pepovi jsi slyšel? Chudáka ho taky dostala ta sekta. Od posledního slunovratu se ze země nehnul.“ Bzz? Bzzz. Bz.
„Za chvíli nás dostanou všechny. A vymyjí nám mozky! Tfuj.“ Bzz. Bzzz! Bz.
„To určitě. Na mě si s nějakou vědou nepřijdou!“ Bz. Bzzz!
„Přátelé, bděte! Naše životy jsou jen pouhá lež! Ale pravda, pravda je pro každého! Věda vám otevře oči!“ Bzz! Bzzzz! Bzz! Bzz!
„Táhni nám z palouku!“ Bzzz!
„Fanatiku!“ Bz!
Mladý biolog se naklonil k oušku sličné psycholožky.
„A to jsi věděla, že pro čmeláky je fyzikálně nemožné létat?“

Rozmilá dívka růžových lící a jiskrných zraků vstoupila do skleníku a podivila se. Na stole stála rostlina. Přesněji květináč, ale ve sklenících se obecně nelpí na detailech. To je zásada každého příčetného královského zahradníka. Kdo má taky plnit všechny ty nesmysly ohledně nákupu květin? Mrkneš na net, klikneš dvakrát, někdy třikrát a máš to. Tak jaképak štráchy. Rozdíl stejně nikdo nikdy nepozná.
Princezna (aneb rozmilá dívka růžových lící a jiskrných zraků) se nadechla.
„Rózvíjej se poupátkó –“ Chramst.
Nákup na internetu se někdy nevyplácí. Zvlášť v sekci masožravých rostlin.
A tak se král Miroslav sebral a raději zmizel do jiného království.

Nikdy mi nedocházelo, jak hlučný je vlastně život. A že je to tak správně.
Nezvládl jsem to a pak už bylo všechno jako pod peřinou. Tlumené, rozmazané.
Když jsem se vracel domů, ukryli mě v autě pod dekou a v mém pokoji zatáhli závěsy. Snažili se tvářit šťastně.
První noci jsem slyšel mámu, jak brečí, a tátu, jak se ji snaží utišit. Jem jsem neviděl snad celé dny. Neměl jsem jí to za zlé.
Doma jsem byl jako vězeň, ale venku jsem se ukázat nemohl. Jediný zvuk dost hlasitý, abych ho zaslechl, byl výstřel – kulka do čela milé stařenky odnaproti.

SIMka zdarma!
Dokonalá a jedinečná.
Zdarma NAVŽDY. Neplatíte nic! Už nikdy víc!
Stačí jednou přijít a bude vaše!
SIMka zdarma!
Rozšiřte své možnosti!
SIMka zdarma!
Odhalte své vnitřní zvíře.
Ukojte hlad po volání, SMS a datech! Free internet!
SIMka zdarma!
V balení s tajemným bonusem.
Již nyní ve vašich obchodech.

Rozhlédl se po nadšených tvářích svých podporovatelů. Už jen jediný krok ho dělí od jeho snu. Stát se prezidentem, dělat změny. Ulehčit život lidem jako on.
Začínal v karavanu, máma dělala, co mohla, ale striptýzem se člověk nemůže živit věčně. Táta šel pro cigára a už se nikdy nevrátil. Byl osamělý, předurčený k bídě a pomalému uhnívání. Jednoho dne, když okusoval sádrokarton, si umínil, že bude lepší.
Projev jeho protikandidátky byl zdrcující. Všichni od něj odcházeli, obraceli se ke světlým zítřkům. Zatlačil slzu a pokusil se zachránit, co se dalo. Tentokrát to musí fungovat.
„Já jsem mlátička, tududududůdů, volte mě!“

„Slyšela jsi už o duchovi, kačenko?“ zeptal se kulíšek a očička měl jako talíře.
„O duchovi?“
„Prý žije v černé jeskyni a má velké zuby!“
„Píp!“ lekla se kačenka a na chvilinku zapomněla, že není kuřátko.
Kolem se zatřepetaly šeříky a zavoněla duha. „Copak to tady děláte, uličníci?“
„My... my se... bojíme,“ zašeptali ptáčci. Přes peříčka je málem vidět nebylo. „Bojíme se ducha, co žije v černé jeskyni.“
Glorie se zasmála a vzala kačenku i kulíška do náruče.
„To je duch jazyka, vy mí hlupáčci, ten nikomu neublíží. Žije všude kolem nás, je moudrý a spravedlivý.“
A zase bylo dobře.

Mezi zasněženými smrky cupital zasněžený králíček. Nebo byl jenom bílý, kdo ví. Šel a šel a najednou uviděl oranžovou. Mrkev! Spousta a spousta mrkve! Celé mrkvové hory, mrkvové duny, mrkvová moře a mrkvové řeky.
Králík div nenadskočil radostí a vrhl se na ni. Plaval a potápěl se, běhal a poskakoval, tančil a výskal.
DUP. KŘUP. DUS. KLAP.
DUP a DUS a DUP.
Hory mrkve se začaly třást. Z lesa vyrazilo stádo jelenů.
„Pómóc!“
„Honem, Bobku. Vstávat a cvičit!“
„To je prosím klobouk kouzelníka Pokustóna a v něm bydlí dva králíci – Bob a Bobek.“
Bobek si oddychl, byl to jenom sen.

Poprvé spolu o samotě byli u popelníku na dvoře. Pokoušel se o konverzaci, to ještě netušil, že si na řeči u cigarety nepotrpí.
Od té doby se v oblaku kouře setkávali pravidelně a prohodili sotva dvacet slov. To na místě činu měl řečí spoustu. Obvykle předstíral, že je nestíhá sledovat. Věděl, jak mu to dělá dobře.
Mlčení s ním nakonec miloval nejvíc. Slova byla proměnnou, kterou bylo potřeba odstranit. Jejich první polibek se obešel bez komentářů. Ten poslední byl až příliš zatížený výčitkami.
Když si vzájemně předvedli nikotinové náplasti, připadal si jako idiot. A pochopil, že je definitivně po všem.

Všude kolem jen černá a bílá.
Černé lesy, hory na obzoru a špalek. Bílá obloha, zmrzlá země a dětská kůže.
Nedá se to vydržet, ten hlad. Zima. Pomalu dochází chlast. Jen ti dva vypadají zdravě. Tvářičky jako zkurvenej alabastr, vočička jako kytičky. Tak zatraceně roztomilí. K sežrání.
Před chatou roztopí oheň a připraví nože.
Andílek nepláče, nebojí se. Neví, co se chystá.
Ten druhý pochopí. Padá k zemi.
Nemusel se dívat. Ne po tom, co ostří dopadlo poprvé. Když se krev toho děcka rozstříkla po sněhu. Jedna rána.
Neodešel a nikdo mu neřekl, ať zavře oči. Jen ať se dívá.

Tohle jsem já. Jsem jaký jsem a jsem na to hrdej. Svět je strašidelný místo plný hnusnejch, zlejch lidí. Já nebudu jeden z nich. Zůstanu svůj, vlastní, originální. Nekoupíte si mě v obchoďáku. A nebudete mi říkat, kdo mám být. Kdo jsem. Co si myslím. A co, že mi nerozumíte? Já se s vámi bavit nechci.
Už mám dost předstírání, nejsem tu pro vaše pobavení. Přestanu si nasazovat masku. A nikdo mě nebude shazovat, nikdo mi nebude vykládat ňáký kecy. Rozumíme si?! Rozumíme? Nelezte mi do mýho světa!
***
Ne, prosím, nenechávejte mě tu. I když někdy koušu. Jsem tak sám...

Tisíce modrých odstínů křižovalo nebe. Slunce nenápadně pozorovalo mokrou placku pod sebou...
„Už?“
„Ne,“ zavrčel kdosi na přídi pochybně vyhlížející bárky a dál pozoroval stoprocentně konečný obzor.
„Už?“ Muž na palubě se chytil za hlavu stejně zuřivě, jako se chtěl chopit pistole a střílet.
„Ne! Vylez nahoru, jestli tě to zajímá.“
Hlas z podpalubí se odmlčel. Ale byla jen otázka –
„Co teď?“
Námořník vydal řev hodný tří šakalů zavile vyjících.
„Co to děláš?! Ne! Já neumím plaváááát!“
Šplouch.
„Co mně je do toho? Říkal jsem jasně – na kraj světa se mnou jedeš jenom na vlastní nebezpečí!“
...plnou bláznů a choleriků.

Čeropotví.
Luskáči natahují paranohy, kam až oko. Něco žblurchané, kameninovité, žlunžovo-zelemodré - telefon! Trebucalky elá elá, pěnkava chodívá groum, samodrží.
FANTASTIK - A! KRUTON - Y! Americké rewerendy pomodrávají, šelená papuchalk.
I pohádka cikcakala pomalu. Prozkoumej smrže, eurozóna. Nebedýmoví princezóny, eliminujte kvík! Chřípí chřýpí, bomba. Denominát.
Magaví, magaví... Prostor zeměstroje přepadává mizérie dalekou strouž. Pentlerek.
Aspoluky dreomí perefrojvald. Žůžovat na zahradě, to klokan. Paraexitovat v kukle, to móíóres. To čokolí. Ber roha. Za kamnama červenidlo...
... tramvajonosná Glorie. Baf.
Dramatologické očička mýfer euglamin. Eterese. Eterese řehoř-ík.
*snová sequence*
Na stole ležela myš, nebyla ani malá ani velká, ani bílá ani černá. Byla to myš.

Už už se zdálo, že Ijáček skončí v břiše strašné příšery, která přišla z města, kde bourala domy a šlapala po autobusech. Rozevřela tlamu s tolika zuby, že by je ani Kryštůfek Robin nespočítal, a chystala se osla sežrat.
„A neupejpej se, klidně si kousni,“ řekl Ijáček do tlamy.
Tu se nad ním mihl stín moudré sovy. „Za Ijáčka!“
Bum! Bzzz...! V hubě tančí včely!
Příšera zakňučela a utekla. Na louku se seběhla všechna zvířátka.
„Tak pac a pusu!“ volal Klokánek za příšerou.
„Vy jste mě zachránili,“ řekl Ijáček překvapeně. „Páni.“
Pak si všichni přinesli spoustu medu. Pú se probudil.

Na Stokorcový les padla tma.
Slunce zakrývala obrovská hlava toho tvora. Nikdo ještě neviděl nic strašnějšího, ani slonisko nebylo tak strašidelné v porovnání s ním. Byl... Byla to příšera. Asi sem zabloudila z města, kde bourala domy a šlapala po autobusech.
Všechna zvířátka se zavrtala do nejzazších koutů svých domků a ani nedutala. Jen na palouku seděl osel Ijáček a čekal. Příšera zavětřila a zařvala, div ho neodvála.
„Tak dělej, sněz mě.“ Příšera si odfrkla. „Stejně nemám nic lepšího na práci, než se nechat sníst. Nikdo za mnou nechodí, jsem pořád tak sám...“
A tak se příšera naklonila, otevřela tlamu –

Pan Všeználek si ráno přivstal, decentně si zacvičil (víčka nahoru – víčka dolů) a vyrazil do Jednoty pro snídani. Pekárnu už dávno zavřeli. Taky poštu a hospodu. Mateřskou školku, pak i celou základku. Napadlo ho, kdy zavřou třeba kostel nebo hřbitov.
V sámošce si koupil pár tvrdých rohlíků, trochu plesnivého sýra (byl gurmán) a noviny. Doma si uvařil turka, namazal si rohlík a dal se do čtení. Vražda podnikatele, Rvačka v nočním klubu, Jiřina Bohdalová ztratila hlas.
Pan Všeználek znechuceně odvrátil zrak. To je ale hnus! To je ale doba! To jsou pane noviny! Radši zavřít a nechat ležet. Jé, křížovka!