Moje články

"Takže když vezmeme v potaz Slunce obíhající kolem planet..."

Ticho. Klient zamrkal.

"Prosím?"

Watsonovi se podařilo udržet zaúpění uvnitř.

"No, ano," poposedl si John, "neviděl jste poslední teorii vědců? Ukázalo se, že Slunce obíhá kolem planet."

To mu byl čert dlužen, řešit Sherlockovu neznalost.

"Ale - to není možné," nervózně se zasmál klient.

Holmesovi došlo, že řekl hloupost, která cizincem nebude pochopena.

"Podívejte se až doma, jistě to bude na stránkách NASA."

"Ale..."

"Věřte nám, jsme přece vaším mozkem," křečovitě se usmál Watson a už ho hnal ze dveří.

"Díky," kývl Sherlock a zacukal mu koutek.

"Bez obav. Jsme přece tým."

„Johne, já to nechápu!“ vztekal se.

Watson si povzdechl.

„Tohle všechno jsou makovice. A když se rozhlédneš,“ popošel a něco utrhl, „někde tady uvidíš ještě nerozvinutý vlčí mák.“

„A potom? Co lidi dělají potom?“

„Rozevřou lístky a zjistí barvu květu. Prý červená znamená láska, růžová přátelství, bílá svatba,“ vysvětlil a vzdálil se.

Sherlock odstranil zelenou schránku. „Červená. A dál?“

„Spočítej listy. A tolik kroků popojdi směrem, kterým rostou. Na koho narazíš, s tím věštbu naplníš.“

Holmes udělal pět kroků vpravo, když narazil do zad Johna. Podíval se na mák, na Johna, na mák…

„Myslím, že lidské zvyky nefungují.“

„Moje řeč.“

Prach se mu zvedal od bot, zatímco se snažil vytvořit dokonalý kruh v obilí. Pokládal za důležité vymezit si prostředí pro své další zkoumání.

Zvedl hlavu. Protáhl dutinami hluboký nádech a otočil se. Kousek za ním stálo škvrně s brýlemi nakřivo, a obrovskýma zelenýma očima na něj koukalo. Mrklo.

„Jak může budoucí elita magického světa hatit plány k rozboru lektvarů?“ zaúpěl.

Vydal se precizní cestičkou blíž. Zarazil se. Rozhlédl se a zasupěl. Pohledem provrtával malého Harryho.

„Že ty mi tu chodíš křížem krážem a ty kruhy mi boříš?“

Ticho. Zazubení se a rozverný úprk napříč kružnicí za zvuku bublavého smíchu.

Drtil opelichanou, starou kočku v náruči a mračil se na všechny strany. V duchu spílal dvojčatům Weasleyovým a co chvíli zakopával o násady na košťata a rožky velkých kufrů. Nenáviděl to, opravdu to z duše nenáviděl. Proč, že se stal školníkem?

Ve Vstupní síni bylo několik dětí, křičeli a pošťuchovali se, ječeli, utíkali, smáli se. Drásalo mu to nervy. Začátky školního roku. Nesnášel začátky školního roku.

„Protivo!“ zaječel na barevného ducha, který se zrovna snažil položit kýbl s vodou na polootevřené dveře.

A takhle to bude další rok. Potom chvíle oddechu a potom znovu. A zase.

Upřímně se nemůže dočkat.

„Poběž!“ rozesmál se prvák s rozcuchanými černými vlasy a následován zrzavým kamarádem rozrazil dřevěné dveře.

„Harry!“ ozval se zrzek a trochu vyplašeně se rozhlédl kolem. Pavučiny byly všude, jako opravdu všude. Chrliče se na něj zle dívaly a každých pár metrů hořela pochodeň.

„Rone, ale no tak,“ zaprotestoval Harry, avšak zpomalil. „Jsi skoro jako Hermiona,“ zašklebil se. Nemyslel to zle, jen Rona pošťuchoval.

Zabralo to, přidal do kroku, když najednou uslyšeli nespokojené prskání. Oba hrůzou otevřeli pusu.

„Filch, ví o nás!“ vyděsil se Harry, popadl kamaráda za rukáv a dal se na útěk.

***

„Paní Norrisová, tady jste…“ ozvalo se láskyplně.

Seděli oba v jejich pokoji, ve svých křeslech. Sherlock se najednou prudce zvedl, oblékl si kabát a uvázal šálu.

„Vstávej, jdeme zachraňovat králíčky. Volej Lestrada.“

Ty… Jsi občas jak mentálně postižený, Sherlocku Holmesi. Deset lidí tu bylo, deset lidí tě žádá o pomoc, venku jich jsou stovky, právě teď se na světě stala stovka vražd, právě teď někoho napadli, venku možná řádí sériový vrah a tebe zajímají králíčci? Vážně? Myslím tím… Proč ses nějak nezmínil, když jsem se sem přistěhoval?

„Johne?“

„Promiň, trochu jsem se zamyslel. Jdeme zachraňovat králíčky.“

Rozhlédl se po místnosti a děkoval, že mu slouží jako zpovědnice.

Uklidni se.

Dýchej.

„Kdybys… Kdybys viděl svůj výraz!“ zajíkal se smíchy muž s dýmkou a houslemi.

Je to jedno, že je největší vůl pod sluncem. Neřeš to. Prostě… Dýchej. On to tak nemyslel, je to jeho normální humor. Nezatínej pěsti. Relaxuj.

„Ne, prosím, udělej něco, oba tu umřeme!“ pitvořil se a pokračoval v záchvatu smíchu, měl problém se nadechnout.

Jako při porodu, Johne. Je jako malé dítě. Otravné, ale dítě. Prostě to přejdi.

„Sherlocku Holmesi…“ nadechl se. Cítil, jak mu vře krev a vztek se vkrádá do hlasu. Oslovený si otřel slzy smíchu a posadil se.

„Ty… JSI TOTÁLNÍ KRETÉN.“

On se smál,
ona plakala.
On v temných časech král
oni v něm rivala.

Ona šaty s vlečkou
on černý hábit.
Ona nos s pihovou tečkou
on nepřestával ji vábit.

On chytrý a sám
ona v zástupu chlapců jen.
Zatímco on léčil šrám
ona z hradu vybíhala ven.

Ona kouzelnická princezna
a on obávaný havran.
Když její noc byla bezesná
on seděl u ní, zklamán.

Její rozum byl vždy příznačný
zatímco jeho srdce křehké.
Když v jejích očích průzračných
se všechno lehko řekne.

Její kniha čímsi vzpomínková
a jeho přezdívka „ten zlej“.
Ona byla Lily Evansová
a on Severus Snape.

„Tou cestou, tím směrem, prý bych se dávno měl dát…“

Pořád někam chodí.

Je na cestách, jak se tomu říká.

A já tu bez něj… Ztracený. Jako kapka v oceánu. Jako zrno v poušti.

Sám.

Jako stín, vržený lampou, co stojí na konci ulice.

Osamělý.

Jako nedozrálá jahoda, houpající se na spodním zeleném stonku.

Potřebuji ho.

Když jsem byl malý, máma mi říkala, že ten čas přijde. Že mi bude chybět. Že ve spěchu na svého přítele zapomenu a potom si to budu vyčítat. Už napořád.

Bez něj vlastně nemůžu na nikoho promluvit.

Můj drahý kartáčku na zuby…

Vrať se.

Dva leží vedle sebe a klidně oddechují. Spací pytel jim udržuje tělesné teplo.

První promluví.

„Když to vidím… Tají se mi dech. Tobě ne? Tolik hvězd a my neznáme jejich osudy. Tolik černě a my nevíme, kdo ji rozlil. Je to vzrušující, husina mi přebíhá po celém těle,“ polohlasem sdělí společníkovi a usměje se.

Chvíli zírá.

"Přemýšlím o tom, jestli bude vypadat stejně i za deset, padesát let. Jenom malý kus. A stejně tak krásný. Na co myslíš, když se podíváš na ten kus nebe?“

„Když se podívám na kousek nebe…“ načal, „myslím na to, že nám někdo ukradl stan.“