Moje články

LITERÁRNÍ LÉTO NA DEDENÍKU – Dede: Na útěku (1)

Představuju vám další z dějových linek druhého dílu románu Alžběta a drak :)

Román Alžběta a drak vyšel a jeho obsah je už uzavřen. Více na www.alzbetaadrak.cz
Každopádně děj pokračuje :) Loni jsem se v drabblích zaměřila na jednu dějovou linku druhého dílu a nazvala ji Toto a případ unesených magických dětí. https://www.sosaci.net/node/61392
Hlavním hrdinou byl Toto, muž bez paměti, a tedy i bez známé minulosti. V době začátku tohoto příběhu byl Toto v Jezerní zemi, ve Vyšším městě, sídle místního vládce, kde se snažil živit jako podkovář. Zapletl se však do místní politiky. Zákaz magie v zemi, kde se občas běžným lidem rodily magií obdařené děti, znamenal prakticky genocidu odlišných. Vojáci vyhnali ze země všechny magií vládnoucí dospělé a pravidelně odváděli magické děti, které rodiny nedokázaly schovat nebo jinak utajit. Vládci navíc slouží k upevňování moci i učitelský řád zvaný Strážci světla. Má v celé zemi monopol na vzdělávání, tedy i na propagandu.
Jedním z unesených je sedmnáctiletý mladík, nadaný hudebník Mikael. Svoji dlouho potlačovanou magii naplno objevil, když jeden večer hrál a zpíval v přístavní hospodě. Potřeboval se vyplatit ze služby řádu… a místo toho skončil v jeho vězení.

00 Důsledky osvěty
Co se ve vězení naučíš…

Mikael seděl v cele na páchnoucím slamníku. Přemýšlel.
Nikdo neví, kde je. I kdyby věděli – kdo se pokusí postavit Řádu?
Jeho věčně opilý otec ho hledat nebude. Neslyšel o něm od chvíle, kdy ho Řád donutil službou splácet tátovy dluhy.
Nemá nic a nikoho.
Co teď? Maminka říkávala, pouč se a pak jednej. Co ho může naučit vězení?
Nenávist.
Otřásl se.
Začal si tiše zpívat. Hudba ho jako obvykle zavinula do sebe, utišila strach, povzbudila bolavé srdce.
Usmál se a začal zpívat hlasitěji. Stará balada rozsvítila studené zdi nadějí a dodala mu sílu.
Najednou pochopil, že hudba může být zbraň.

01 Slavná poslední slova
Poslední slova nebo prokletí?

Úvodní poznámka
Milo je Mikaelův otec. Je to už skoro sedm let, co začal pít. Mikael netuší, proč s tím táta najednou začal, ale výsledek byl předvídatelný – rozbil jejich rodinu. Mikaelova maminka se snažila pro něj najít nový život, ale umřela dřív, než se jí podařilo. Mikael tak žije v podstatě z milosti svých sousedů. Tedy… aspoň si to myslí. Milo musel opustit svoji zavedenou truhlářskou dílnu. Teď pracuje v hospodě – za jídlo a alkohol. Pořád ještě se dokáže poctivě uživit. Jen od Mikaela se drží dál – ví proč.
Děj se odehrává přibližně dva měsíce před příběhem „Co se ve vězení naučíš“.

Když je uviděl, věděl, že je zle. Ranaři z Řádu. Sevřel v rukách násadu smetáku. Co mohou chtít tentokrát?
„Kde je ten tvůj kluk?“
Ne! Mikaela jim nedá.
„Proč?“
„Dělá dluhy. Kde je?“
První rána ho zaskočila, nestačil se krýt.
„Nevím.“
Bože, ať ho nenajdou.
„Lžeš. Kde je?“
Svým odporem je potěšil, chtěli si hrát. Další rány. Mlčel, snažil se uhýbat. Jenže pak mu sebrali smeták, kterým se kryl.
„Mluv!“
Prudká rána násadou shora na pravé rameno. Praskají kosti. Hroutí se na zem, nedokáže chytit dech. Dusí ho vlastní krev.
„Shořte v pekle!“
Poslední myšlenka však patří synovi. Mikaeli, chlapečku…

02 Jeden z nejlepších tanečníků disko
Tancuj vojáčku… i kdybys nechtěl!

Úvodní poznámka:
Vracíme se za Mikaelem do vězení v řádu Strážců světa. Je to tedy asi dva měsíce po předchozím drabble Poslední slova nebo prokletí

Byla noc a Mikael nemohl spát. Byla mu zima a měl hlad. Co s tím?
Najednou se usmál. Proč cokoliv tajit, když už ho chytli?
Vzpomněl si, jak kdysi s tátou v dílně zpívali. Někdy lidé přišli poslouchat, jindy zpívali s nimi. Chodíval tam chlapeček, který nikdy nezpíval ani nemluvil. Zato tančil. Šťastně se poddával hudbě, kterou mu nabízeli.
Hm.
Stráž chodila kolem velmi pravidelně… Proč jim nezrychlit krok?
Se vzpomínkou na malého tanečníka začal zpívat. Rytmicky, pomalu i rychleji. Vložil do hudby srdce i vůli! Brzy ho doprovázelo hlasité řinčení zbroje vesele podupávajících vojáků. Tiše se zasmál. Funguje to!

03 Masážní techniky
Naděje přichází s kočkou

Probudila ho nečekaná hebkost. Černá kočka si otírala hlavu o jeho tvář a majetnicky mu šlapala předními tlapkami na hrudník. Šťastně se usmál a přivinul ji k sobě. Odměnou mu bylo hlasité předení a další intenzivní dotyky. „Au,“ vyjekl nakonec, když mu zaťala drápy do kůže na hrudníku. „Masáž srdce se dělá jinak,“ napomenul ji a jemně vyprostil drápky ze své košile.
„To je moje kočka!“ ozvalo se najednou z chodby. Za mřížemi uviděl asi desetileté děvče.
Zaplavila ho naděje. Konečně někdo, kdo by mohl předat vzkaz!
„Ty se máš,“ usmál se. Potom zariskoval otázku: „Znáš kováře Tota?“
Děvče přikývlo.

04 Hlava v oblacích
Když je něco většího než ty

„Proč jsi ve vězení?“
Stáli proti sobě, dělily je jen mříže.
„Prý jsem zpíval a hrál víc, než smím,“ odpověděl Mikael.
Děvče nechápalo. „Co je na muzice špatného?“
„Nic. Povznáší lidská srdce, dává jim radost, odvahu, když ji potřebují. Pomáhá jim plakat i odpočívat. Umí lidi spojit, pomáhá porozumění.“
Okouzleně se na něj usmála.
„Taky ráda zpívám. Proč jim to vlastně vadí?“
Mikael pokrčil rameny. Začínal chápat, ale mluvit o tom nechtěl. Změnil téma.
„Řekni, prosím, Totovi, kde jsem. Slíbil jsem přijít a nemůžu.“
Vážně přikývla.
„Zazpíváš si se mnou? Táta ještě nejde. Léčí tu lidi…“
Vděčně se usmál.
„Rád.“

DMD Bonus č. 01 pro 4. 4. 2024. Téma: Zlatý mravenec (konspirační teorie)
To ví přece každej!

Úvodní poznámka:
Přístav Vyššího města, hospoda.

V přístavní hospodě sedí tři muži, pijí a rozebírají události.
Jeden: Zase od nás z vesnice vojáci odvezli magické dítě. Taková pěkná holka…
Druhý: Buď rád. Kdo ví, co by spratek za čas udělal! Nemůžeš jim věřit.
Třetí: Vládce nás chrání proti spiknutí magických!
První: Jak by nám mohly ublížit děti? Dospělí s magií tu dávno nejsou!
Třetí: Oni ty haranty ovládají na dálku! Pomocí mravenců. Nasadili jim je do těla a ovládají královnu…
První: Mravenci???
Druhý: Jo! Taky jsem to slyšel. Ty mravenci sou zlatý! Je to strašně tajný.“
První: Jak to tedy víte?
Třetí: To ví přece každej!

05 Volavka
Drásavá nejistota

Úvodní poznámka:
Navazuje na drabble Když je něco většího než ty

Mikael opět nemohl spát. Ničila ho nejistota, pochybnosti a výčitky svědomí. Větvily se hned třemi směry.
Co když to děvče jeho vzkaz vyřídí a dostane se proto do problémů? Strážci neměli žádné zábrany ubližovat dětem!
Nebo tu holčinu poslali Strážci, aby ho přiměla mluvit a prozradit, co ví – a na koho se spoléhá.
Znovu si dívku představil. Tak deset, upřímné modré oči, nesmělý úsměv. Ne… snad volavka nebyla. Nebo ano?
Protože pokud byla, určitě dostal do maléru kováře.
Toto… Vybavil si jeho přátelské oči, statnou postavu, ruce bušící do žhavého železa.
Pocítil důvěru… a naději. Toto se jen tak nedá!

06 Odvykací kůra
Sběratelská vášeň se léčí těžko

Úvodní poznámka:
Navazuje na drabble „Drásavá nejistota“
Jak se zdá, k Totovi se Mikaelův vzkaz skutečně dostal, protože je rozhodnutý mu pro začátek aspoň propašovat… užitečný dárek. Vzhledem k tomu, že kluka zatím opravdu nemají za co věznit, není v podzemní kobce, ale ve vyšetřovací cele, kolem které přece jen někdo chodí. Takže s trochou peněz na úplatek by to mělo jít – pokud se ovšem Toto dostane dovnitř pevnosti, kde sídlí Řád. To by mu mohl umožnit stařík, který tam poslední dobou denně jezdí s oslem, který táhne vozík naloženým dřevem. Muž i zvíře jsou vzhledem k prudkému stoupání často na pokraji sil. Toho dne se kolo vozíku velmi příhodně zasekne v odvodňovacím kanálku. Ani se staříkovou pomocí se oslík nedokáže pohnout dál. Toto tedy nabídne pomoc…
(K úvodní poznámce – hodnotí se obsah jednotlivých drabble, ne seriál. Nápověda čtenáři v poznámce nemůže vadit:))

Toto se zapírá do vozíku.
„Popožeň osla! Na tři to vyhoupnem… Teď!“ Povedlo se. Vozík se zase pohne dopředu.
„Díky, hochu,“ hlesne stařík.
Toto dál pomáhá tlačit těžký náklad.
„Proč musíš jezdit ty? Nemají mladšího?“
Stařík si vzdychne.
„Mám to jako… trest. Manželka žalovala! Prý jen honím brouky a nepomáhám.“ Zasní se. „Mám úžasnou sbírku, víš? Nejradši mám ty ukryté, co žijí pod kameny a kůrou stromů. Žena chce, abych si odvykl. Abych nekoukal po broucích, ale na ni…“
Užaslý Toto se zastaví.
„Funguje to?“
Stařík potměšile mrkne a ukáže mu brouky běhající pod kůrou velkého polena.
„Krabičku mám připravenou!“

07 Fraktura rohu
Hudba nebezpečnější meče

Úvodní poznámka
Budova řádu Strážců světla, v pracovně velmistra.

Musíme se ho zbavit. Je nebezpečný.
Takový kluk???
Lidé ho shánějí, a to hrál veřejně jen jednou. Ovšem nesmí to být na nás.
Hm. Pustit ho, a pak…?
Nespolehlivé. Chci jistotu.
Jeho cela má okno. Co kdyby na něj někdo zavolal? Pak stačí dobře mířený šíp. Vystřelený zvenku.
Dobré. Vyber šikovného lučišníka. Ovšem šíp nesmí být náš.
Seženu obyčejný, ale s rohovinovým končíkem.
Výborně. Kam pošleš střelce?
Na střechu královských stájí. Je tam snadný přístup a není to daleko.
***
„Hej ty! Co tam děláš s tím lukem?“
Trhnutí, vteřinové zaváhání a…
Nesprávně vystřelený šíp se roztříštil o kamennou zeď pevnosti.

Závěrečná poznámka:
Rohovinový končík je část šípu a fraktura může být i tříštivá :)

08 Tichý společník
Zlomový okamžik

Úvodní poznámka:
Dnes hledíme do myšlenek Rikkiho, mladého muže, který před lety vstoupil do Řádu.

Začalo to vírou ve vzdělání a touhou učit.
Řekli – musíš osvědčit svoji věrnost službou Řádu. Byl mladý, rád službu slíbil.
Brzy viděl víc, než chtěl. Přesto poslechl. Myslel, že je to výjimečná situace, že je to asi… potřeba. Osvědčil se. Byl po ruce mocným.
Pak viděl další věci. A slyšel horší.
Začali ho posílat k vězňům. Srdce mu krvácelo, ale nikdy se rozkazům nevzepřel.
Pošpinil si svědomí i duši.
Potom uslyšel ten zpěv. Prý mladý hudebník... Ošetřil rány, přinesl vodu i jídlo.
Jeho zledovatělé srdce se probudilo. Byl tak půvabný!
Varoval ho. Uhnout šípům však nestačí.
Najde sílu udělat víc?

Závěrečná poznámka:
Poslušný bratr řádu, který plní příkazy, aniž by se k nim vyjadřoval, snad může být považován za tichého společníka :)

09 Sluneční paprsek
Rozhodnutí

Úvodní poznámka:
Pořád jsme s Rikkim.

Rozhodnutí padlo. Přestože tušil, co ho čeká, cítil se konečně zase sám sebou.
Pro začátek udělal jistá… opatření. Později to už nepůjde.
Byla noc, když vešel do Mikaelovy cely.
Chlapec ho sledoval s úzkostlivou nadějí.
„Máš ke komu jít?“ zeptal se ho. „Kde se ukrýt, než bude bezpečné utéct ze země?“
Mikael přikývl.
„Mám,“ potvrdil. Hlas se mu zachvěl: „Uteč taky. Ublíží ti!“
Rikki zavrtěl hlavou. „Nemůžu. Pomstili by se mé rodině.“
Mikael ho objal.
„Řekni, že tě omámila moje hudba.“
Rikki se cítil, jako by ho prohřály sluneční paprsky a objetí mu vrátil.
„Jdeme. Hodně štěstí.“
„Děkuju. Nikdy na tebe nezapomenu.“

10 Rekvalifikace
Na útěku

Úvodní poznámka
O osvobozeného Mikaela se postaral Toto a porodní bába Johana (viz loňský seriál Toto a případ unesených magických dětí).

Johana řídila jeho útěk ze země cestou z rodiny do rodiny.
Nejhorší byly krávy. Mikael byl městské dítě, té živočišnosti na něj bylo moc.
Mléčná farma byla lepší, byť stloukání másla byla nuda.
Práce v pekárně ho opravdu bavila!
V truhlárně byl jako doma. S bolestí vzpomínal na tátu. Díky Totovi už věděl, co se mu stalo – a proč. Že ho táta neopustil.
Nakonec skončil u potulného nožíře. Naučil se naostřit cokoliv.
Bylo by to fajn, kdyby neměl absolutní zákaz jakékoliv hudby. Jako by ztratil kus sebe sama.
Pochopil, proč táta, potlačující svou magii, začal pít. Nebýt… celý… strašně bolelo.

11 Lamač srdcí
Vypadalo to tak nadějně!

Úvodní poznámka
Mikael je se svým mistrem nožířem stále na cestě ze země. Navazuje na drabble Na útěku

Ve vesnici se chystala slavnost. Mistr Mikaelovi slíbil, že tam může večer jít. Nikdy nepracoval rychleji!
Šťastně se toulal mezi stánky, myšlenky na hudbu si zakázal. Pak ji uviděl. Mladičká blondýnka s dlouhými copy a upřímným úsměvem. Který patřil jemu!
Hned se napřímil, natřásal se jako pyšný kohout. Smála se na něj. Annie… Rozdělili se o pečené maso i koláče. Později se zatoulali dál od pochodní osvětlujících náves. Začal doufat v první polibek!
Najednou byl všemu konec. „Mazej domů!“ zavrčel hřmotný muž a chytil dívku za paži.
„Ty koukej zmizet za svým mistrem!“ houkl na šokovaného Mikaela. „Tuláky tu nechceme!“

Závěrečná poznámka:
Myslím, že rozzuřený otec se jako lamač srdcí osvědčil :P

12 Cibule
Romantiku je lepší zajíst

Mikael se naštvaně vrátil ke svému mistrovi. Slavnost ho přestala bavit a do srdce se mu vkradly pochybnosti. Co bude dělat, až ho nechají samotného v cizí zemi?
Doma sice vládl Řád, ale patřil tam. Každý v okolí ho znal. Věděl, co může očekávat. Co když ho i v Království budou mít za tuláka?
Mistr nemyslel na romantiku, ale na žaludek. Podal mu pár měďáků.
„Než stánky zabalí, půjdeš paběrkovat. Od všeho něco a nezapomeň na cibuli!“
„Pitomá blbá cibule…“ brblal rozzlobený Mikael.
Mistr se pousmál.
„Udělám kotel guláše. Nebude tak sladký, jako by byl polibek, ale zase nám vydrží!“

13 Tok
Objeveni?

Konečně vyjeli na kopec. Zatímco Koník odpočíval, Mikael se díval dolů na vesnici, odkud právě přijeli. Najednou…
„Mistře! Do vesnice jedou vojáci!“
Nožíř Elin se bleskově otočil. Zamračeně sledoval tři vzdálené postavy.
„Jedou cílevědomě, ale nijak nespěchají. Třeba je to jen hlídka.“ Znovu utáhl Koníkovi postroj.
„Mizíme. Snad se nám povede dostat přes řeku.“
Mikael se lekl.
„Těžko. U pekaře říkali, že voda je po deštích vysoká a proud nebezpečný.“
Elin se rozhlédl a zamyslel.
„Zkusíme k ní dojet. Kdyžtak se schováme v lese. Nemůžeme riskovat, že tě najdou.“
Mikael nervózně sevřel pěsti. Málem už zapomněl, že je vlastně štvanec.

14 Tchynin jazyk
Správně, tedy špatným směrem

Vozík kodrcá z kopce po kamenité cestě. Elin vede Koníka, Mikeal se snaží jistit náklad. Úzkostlivě se ohlíží. Co když už jsou vojáci za nimi? Vzpomene si na tátu, bičík i studenou celu. Ne! Tohle už, prosím, ne.
Ve chvíli, kdy dojedou k řece je jasné, že tudy cesta nevede. Brod zmizel pod přívaly vody.
Zachmuřený Elin odklání Koníka do lesa.
„Tady nás najdou!“ strachuje se Mikael.
„Neměli by. Včera jsem řekl matce té tvé Annie, že jedeme na trh do Mezihoří. Říká se o ní, že nepoví jen to, co neví. Takže snad vojáky nasměruje správně – tedy špatným směrem.

Závěrečná poznámka
Snad bude fungovat i potenciální tchyně :P

15 Manipulační jízda
Proč se tě bojí?

Schovaní za velkým polomem napjatě naslouchali. Nikde nic. Zatím.
„Třeba ti vojáci jeli jen… někam. Přesouvali se. Ne za mnou,“ zadoufal Mikael. Elin nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Příliš velká náhoda na to, jak moc tě chtějí chytit. Popravdě by mě zajímalo…“ podíval se na bledého chlapce vedle sebe, „jak jsi dokázal uniknout jejich pozornosti až do sedmnácti. Asi kolem tebe nic nevybuchuje, co?“ zkusil zažertovat.
Mikael pokrčil rameny.
„Něco se stalo. Pak zabili tátu a přišli pro mě. Nerozumím tomu.“
„Obvykle si děti vezmou, ale rodinu nechají na pokoji. Co vlastně umíš, že se tě bojí?“
„Bojí? Hloupost. Jsem jen… muzikant.“

16 Mez bezmeznosti
Bezpráví je třeba se postavit včas

Léčka fungovala, vojáci nepřišli. Elin však radši nechtěl z lesa vyjíždět, takže se utábořili. Bez ohně. Mlčky jedli, když se najednou Mikael zeptal:
„Proč mi vlastně pomáháš? Jestli nás chytí, bude zle i s tebou.“
Elin dlouho váhal s odpovědí. Nakonec se rozhodl nelhat.
„Podvolil jsem se ve chvíli, kdy jsem měl bojovat. A přišel tak o syna.“
Mikael se na něj vyděšeně podíval. Elin však pokračoval.
„Pochopil jsem, že bezpráví si meze neklade a klást nebude. Že je třeba se mu postavit. Otevřeně to zatím nejde. Takže pomáhám potřebným a… doufám, že najdu svého Linniho.
Mikael ho mlčky objal.

17 Prodaný ženich
V pasti

Další den na cestě nepřetržitě lilo, takže v noci neodolali a zaplatili si pokojík v hospodě. Sucho a postel. Ta úleva!
Ráno je probudil křik. Rozčilený ženský hlas chrlil vodopád výčitek, mužský jen sem tam něco zahučel. Elin se podíval z okna a potřásl hlavou.
„Verbíři. Jak se zdá, paní matka právě zjistila, že ženich její dcery se radši zaprodal Vládci než její dceři a hospodě,“ ušklíbl se. Mikael chtěl jít také k oknu, ale Elin ho naráz se zaklením zarazil.
„Vojáci!“
Mikaela sevřel strach. Věděl, že odsud nemají šanci utéct.
„Dobrá, čas na záložní plán. Díkybohu, fousy zatím nemáš.“

18 Fosilie
Záchranné divadlo

Mikael stál v pokoji oděný v dlouhé noční košili a s krajkovým čepcem na hlavě. Připadal si jako idiot.
„Vypij to,“ přikázal Elin a podal mu lahvičku.
„Proč?“
„Zahřeje tě to, budeš vypadat že máš horečku.“
Když mu vzápětí začal domalovávat na tvář červené tečky, chlapec v duchu zaúpěl. Neměl by člověk umřít… důstojně?
Elin ho zkontroloval. Až na ta veliká kostnatá chodidla dobrý!
„Šup do postele. Za chvíli se začneš potit.“
„To nestihneme,“ zkusil Mikael namítnout. „Přijdou dřív!“
Elin se uchechtl.
„Kdepak. Než je sem ta stará fosilie, pardon madam Cecilie, pustí, budeš vypadat děsně. Vojáci ještě rádi utečou!“

19 Bota robota
I boty mohou zradit

„Přijeli jsme včera pozdě večer. Uvázl nám vozík, dcera prochladla...
Elin stojí mezi vojáky a postelí. Mluví přesvědčivě. Vojáci jsou preventivně podezíraví, ale když madam Cecilie jeho slova potvrdí, kývnou.
Pozorně prohlížejí pokoj, posteli se zatím vyhýbají. Znepokojeně sledují červené skvrny tváři a chrčivý dech nemocné.
Najednou Elin ztuhne – zrada! U postele zapomněl Mikaelovy pracovní boty, křusky zcela nedívčí velikosti. Honem odvést pozornost!
Zachrání ho ostrý hlas madam Cecilie.
„Zítra vypadnete, nemocnou tu nechci.“
„Prosím… aspoň než přestane pršet!“
Elin dramaticky ukáže na okno, zatímco zakopne boty pod postel.
Madam neochotně přikývne.
„Dobrá. Ale mezi lidi mi ta holka nesmí!“

Závěrečná poznámka:
Je to zrada pracovních bot – bota bot do roboty. Snad to funguje :)

20 Pro někoho odpad, pro jiného poklad
Nález

Cestovat v ženských šatech bylo… ostudné. Kráčel se sklopenýma očima a snažil se nezamotat do protivně dlouhých sukní. Ulevilo se mu teprve poté, co vyjeli do opuštěné krajiny.
Elin se pozorně rozhlížel a průběžně porovnával krajinu s mapou. Nakonec zastavil u brodu přes široký potok.
„Potřebuju si rozmyslet další cestu. Vezmi Koníka na pastvu, ať si odpočine.“
Mikael sledoval pasoucího se koně, když se v trávě něco zalesklo. Radši se šel podívat. Koník se nesměl zranit!
Pak ji uviděl. V trávě ležela… kdysi určitě milovaná, ale teď odhozená… flétna.
Okamžitě v něm zabublala radost a zakázaná magie.
Má… nebo nemá?

21 Hon na vejce
Hrát, a zároveň nehrát

Jakmile vzal flétnu do ruky, měl pocit, že ožila. Ošoupané navlhlé dřevo se dychtivě zachvělo. Hudba se v něm vzepjala způsobem, jaký neznal.
Lekl se a flétnu pustil. Věděl, že nesmí hrát! Elin mu vysvětlil, že vojáci a spousta jejich… pomocníků… mají jakési zařízení, které snadno a na dálku detekuje cokoliv magického.
Touha však byla silnější. Znovu ji vzal a přiložil k ústům. A zase oddálil. Uvažoval. Byl březen. Ptáci kolem zpívali jak o život – bylo třeba hledat partnery a zakládat rodiny!
Mikael se pousmál. Vyzkouší flétnu a neporuší svůj slib.
Vzápětí se lesem neslo nové, zvláštně melodické kosí vábení…

Závěrečná poznámka:
Kosí vábení je možné považovat za hon na vejce, že? :)

22 Škrábej se
Chvilka štěstí

„Co myslíš, že děláš!“ houkl na Mikaela Elin. Vybudilo to vlnu zmateného třepetání a rozčileného hvízdání! Chtěl se zlobit, ale nějak nemohl. Díval se na hubeného chlapce oblečeného v nehezkých ženských šatech, obloženého roztouženými kosicemi. Měl vypadat směšně! Jenže obličej prozářený štěstím z toho dělal úplně jiný obrázek.
Uvědomil si, že za poslední dva měsíce kluk otročil, zabili mu otce a týrali ho ve vězení. Tohle byla evidentně první chvilka radosti od onoho vystoupení, kterého ho stálo svobodu. Pokud mu pošetilá hra s ptáky pomůže vyškrábat se ze sevření strachu a bolesti, kdo je on, aby mu v tom bránil?

23 Zlá krev
Uprchlík?

Stáli nad rozloženou mapou.
„Přímo jsou to k hraniční řece dva dny, ale po rovině, bez možných úkrytů. Když to vezmeme přes tamty kopce, bude to asi týden. Co myslíš?“
Mikael k sobě přitiskl flétnu. Jen dva dny a pak… svoboda? Konečně?
„Myslíš, že v Království budu moct zase hrát?“
Elin se pousmál. „Jistě, i když radši až dál od hranice.“
Mikael se na okamžik rozzářil radostí. Chvilku poté však znejistěl.
„Nebudou… nebudou mě místní nesnášet, když nejsem od nich? Když jsem uprchlík?“
Elin zvážněl.
„Lidé jsou všude stejní, dobří i ti… druzí. Ale neboj. Nechám tě v dobrých rukách.“

24 Nemoc šílených dětí
Bez ohledu na následky

Jeli tou kratší cestou, takže Mikael musel zůstat v ženských šatech. V poslední vesnici před hranicemi chtěli dokoupit potraviny, ale strhla se mela. Děti na okraji lesa napadla bachyně, protože se omylem dostaly mezi ní a její selata. Než ji dospělí pracující nedaleko zahnali, ležely dvě starší zakrvácené na zemi, zatímco zbytek houfku oněměl hrůzou.
Elin vyběhl na pomoc zraněným. Mikael zaváhal. Neuměl ošetřit rány… ale mohl by pomoct s tou hrůzou.
Odvedl nezraněné děti kousek dál, dvě nejmenší si vzal na klín a začal jim tiše zpívat. Poprvé v životě použil úmyslně svoji magii. Konejšil. Povzbuzoval.
Na vojáky nepomyslel.

25 Noc plná zázraků
Boj o život

Příliš se zdrželi. Stmívalo se, řeka byla divoká a vojáci se blížili. Samotný člověk neměl v proudu šanci. Schovat se? Kde? Najednou uslyšeli hlasité zvolání:
„Jeďte! Pomůžeme vám!“
Na mohutných tažných koních je dohnali dva muži z vesnice. Bleskově uvázli lana k vozíku a ukázali k brodu. Elin pobídl Koníka, jinou šanci neměli. Voda se do nich opřela obrovskou silou. Tažní koně měli jistý krok, ale brzy supěli námahou. Nepřejdou. Řeka byla příliš široká!
Na druhé straně se však objevili další jezdci! Brodí se jim vstříc. Nová lana, výkřiky. Společně opět postupují.
Mikael nadšeně chytá Elina za ruku.
Mají šanci!

26 Křoví
Dostiženi

Ta úleva, když se vozík konečně vynořil z vody! Mikael chtěl zavýsknout radostí, když se za nimi ozval dusot kopyt a křik.
„Stát! Okamžitě se vraťte!“
Šest vojáků právě štvalo koně do řeky. Elin vyskočil z vozíku, popadl Koníka za opratě a táhl ho dál od břehu.
„Tady nás zatknout nesmějí, že ne?“ chytal se naděje Mikael.
„Záleží na svědcích,“ trpce odvětil Elin.
Najednou se kolem nich objevili lidé. Někteří nesli pochodně, jiní různé špičaté nářadí. Tři mládenci se nečekaně opřeli do vozíku, zatímco neznámá dívka ukazovala Elinovi, kudy dál. Než se vojáci dostali přes řeku, stál tam mlčící dav.

Závěrečná poznámka:
Hm, doufám, že za křoví se dá považovat dav obklopující hlavní hrdiny (něco jako zpěvák a tanečníci v pozadí:))

27 Zelenáč
O fous

Koně nervózně přešlapují před nehybnou řadou lidí. Velitel se rozhlíží – ve světle pochodní není po uprchlících ani stopa. Ve vojácích bublá frustrace a vztek. Měli k vozíku jen pár metrů!
„Předejte nám stíhané zločince,“ požádá nakonec.
„Žádní tu nejsou,“ odvětí klidně starý muž, stojící před ním.
„Neodvažuj se lhát!“ vykřikne najednou jeden z mladých vojáků. „Okamžitě je vydejte, nebo budete litovat!“ Velitel po něm šlehne pohledem. Nezkušenost neposlušnost neomlouvá! Ani blbost ne.
Starý muž se mu zadívá do očí a nepatrně se pousměje.
„V Království nemáte žádná práva.“
Velitel přikývne a zavelí odchod.
Pečlivě skryje úlevu – tohle bylo o fous!

28 Chiméra
Mladí soucit neznají

Úvodní poznámka:
Garon je ten starý muž z minulého dílu.

Elin seděl proti Garonovi.
„Kapitán… překvapil,“ podotkl Elin opatrně.
Garon přikývl.
„Měli jste štěstí, že byl ve službě zrovna Antonio. Bez něj by bylo zle. Minimálně s chlapcem.“
Na Elinův tázavý pohled vysvětlil.
„Kapitán přišel do této části Jezerní země asi před dvěma lety. Za nevěstou. Dlouho bránil severní hranici Království, chtěl víc klidu. Tady dělali problémy jen pašeráci. Jenže pak zjistil, co se děje s magickými dětmi.
„Protestoval?“
„Oficiálně nemohl. Ale bdí. Pokud o někom ví, vede vojáky víc za přeludy než za dětmi.“
„Ten vojín ale byl… horlivý.“
Garon smutně přikývl.
„Mladé odchoval Řád. Soucit je jim cizí.“

29 Speed dating
Rozděleni?

Garon i Elin drželi v rukou pohárky s pálenkou.
„Napadlo mě, že by mohl Mikael zítra ráno odjet do hlavního města s naším hrnčířem. Tvůj kůň je vyčerpaný a kluk by tu neměl zůstat déle, než je nutné.
Postava zachumlaná v dece se zavrtěla a na Elina se upřely oči plné znepokojení.
„Antonio musí někdy spát a vojáci touží po odvetě. Pokud kluka odvezou, bude ztracený. Právo neprávo.
Oči poplašeně zamrkaly.
Elin chvíli mlčel. „Máš pravdu, musí pryč.
Oči zoufale prosí!
„Mám vzkázat hrnčíři?“
Povzdech.
„Ne. Zítra ráno kousek popojedeme a utáboříme se v lese. Nemohu ho opustit i já.“

Závěrečná poznámka:
Eh, snad se dá smlouvaná schůzka s hrnčířem považovat za speed dating, který nevyšel:))

30 Myš dobré naděje
Město dobré naděje

Elin s Mikelem se zastavili na výhledu. Pod nimi se rozkládá město, kterému dominuje královský palác.
„Konečně. Vítej, Mikaeli, v Městě Dobré Naděje!“
„Tak se opravdu jmenuje?“ nevěří Mikael.
„Když tu byl kdysi hrad, jmenovalo se Královské Podhradí. Jenže rychle rostlo. Takže Královské Město. Jenže pak přišla myší pohroma. Král tehdy otevřel hradní věže, a nařídil, aby i z ostatních vhodných kamenných budov vznikly dočasné sýpky. Zachránil tak životy lidí i osivo na další rok. Tak vzniklo to jméno.“
„Ty jo! Budu v naději…“ rozesměje se Mikael. Pak zaváhá. „Myslíš… že mě tu přijmou?“
Elin přikývne. „Určitě. Hudba ti pomůže.“

Tak končí další dílek z bohatého děje Alžběty druhé :) Tedy z druhého dílu románu Alžběta a drak. Mikael na čas zůstane v Akademii, kterou založila a sponzoruje paní Kristina Assani. Naučí se spoustu věcí nejen o magii, najde si nové přátele, a nakonec se stane nezbytnou částečkou v úsilí změnit situaci v Jezerní zemi tak, aby se tam lidé s magií nemuseli bát o svůj život.
Moc děkuju všem, kdo četli a komentovali :)

Elin s Mikelem se zastavili na výhledu. Pod nimi se rozkládá město, kterému dominuje královský palác.
„Konečně. Vítej, Mikaeli, v Městě Dobré Naděje!“
„Tak se opravdu jmenuje?“ nevěří Mikael.
„Když tu byl kdysi hrad, jmenovalo se Královské Podhradí. Jenže rychle rostlo. Takže Královské Město. Jenže pak přišla myší pohroma. Král tehdy otevřel hradní věže, a nařídil, aby i z ostatních vhodných kamenných budov vznikly dočasné sýpky. Zachránil tak životy lidí i osivo na další rok. Tak vzniklo to jméno.“
„Ty jo! Budu v naději…“ rozesměje se Mikael. Pak zaváhá. „Myslíš… že mě tu přijmou?“
Elin přikývne. „Určitě. Hudba ti pomůže.“

Garon i Elin drželi v rukou pohárky s pálenkou.
„Napadlo mě, že by mohl Mikael zítra ráno odjet do hlavního města s naším hrnčířem. Tvůj kůň je vyčerpaný a kluk by tu neměl zůstat déle, než je nutné.
Postava zachumlaná v dece se zavrtěla a na Elina se upřely oči plné znepokojení.
„Antonio musí někdy spát a vojáci touží po odvetě. Pokud kluka odvezou, bude ztracený. Právo neprávo.
Oči poplašeně zamrkaly.
Elin chvíli mlčel. „Máš pravdu, musí pryč.
Oči zoufale prosí!
„Mám vzkázat hrnčíři?“
Povzdech.
„Ne. Zítra ráno kousek popojedeme a utáboříme se v lese. Nemohu ho opustit i já.“

„Nazdar Jolyne, koukám, že slavíš.
„Vyhrál jsem královu pěveckou soutěž!“
„Gratuluju. Nová milostná balada?“
„Láska, pche… Koho dnes baví romantika? Zpívám o zázracích Světa za světem!“
„Povídej!“ zvědavě ho pobídl Arkan.
„Nemají magii, takže musej mít… věci. Technologie! Na všecko. Nejlepší je doprava. Auta! Vlaky! Tramvaje! Ve vzduchu jim lítá spousta těžkých věcí – třeba letadla! Kam se na to hrabe tvoje dračice!
Brandy neslyšně zavrčela. Drzoun!
Jolyn přidal.
„A lítají i ke hvězdám! Mají obrovské vesmírné koráby, plné zbraní a umělého jídla!“
„Ne!“
„Jo!“
„Kecáš. Jen jsi zase něco četl!“
„No a? Určitě je to pravda. Je v tom věda!

Elin seděl proti Garonovi.
„Kapitán… překvapil,“ podotkl Elin opatrně.
Garon přikývl.
„Měli jste štěstí, že byl ve službě zrovna Antonio. Bez něj by bylo zle. Minimálně s chlapcem.“
Na Elinův tázavý pohled vysvětlil.
„Kapitán přišel do této části Jezerní země asi před dvěma lety. Za nevěstou. Dlouho bránil severní hranici Království, chtěl víc klidu. Tady dělali problémy jen pašeráci. Jenže pak zjistil, co se děje s magickými dětmi.
„Protestoval?“
„Oficiálně nemohl. Ale bdí. Pokud o někom ví, vede vojáky víc za přeludy než za dětmi.“
„Ten vojín ale byl… horlivý.“
Garon smutně přikývl.
„Mladé odchoval Řád. Soucit je jim cizí.“

Koně nervózně přešlapují před nehybnou řadou lidí. Velitel se rozhlíží – ve světle pochodní není po uprchlících ani stopa. Ve vojácích bublá frustrace a vztek. Měli k vozíku jen pár metrů!
„Předejte nám stíhané zločince,“ požádá nakonec.
„Žádní tu nejsou,“ odvětí klidně starý muž, stojící před ním.
„Neodvažuj se lhát!“ vykřikne najednou jeden z mladých vojáků. „Okamžitě je vydejte, nebo budete litovat!“ Velitel po něm šlehne pohledem. Nezkušenost neposlušnost neomlouvá! Ani blbost ne.
Starý muž se mu zadívá do očí a nepatrně se pousměje.
„V Království nemáte žádná práva.“
Velitel přikývne a zavelí odchod.
Pečlivě skryje úlevu – tohle bylo o fous!

Ta úleva, když se vozík konečně vynořil z vody! Mikael chtěl zavýsknout radostí, když se za nimi ozval dusot kopyt a křik.
„Stát! Okamžitě se vraťte!“
Šest vojáků právě štvalo koně do řeky. Elin vyskočil z vozíku, popadl Koníka za opratě a táhl ho dál od břehu.
„Tady nás zatknout nesmějí, že ne?“ chytal se naděje Mikael.
„Záleží na svědcích,“ trpce odvětil Elin.
Najednou se kolem nich objevili lidé. Někteří nesli pochodně, jiní různé špičaté nářadí. Tři mládenci se nečekaně opřeli do vozíku, zatímco neznámá dívka ukazovala Elinovi, kudy dál. Než se vojáci dostali přes řeku, stál tam mlčící dav.

Příliš se zdrželi. Stmívalo se, řeka byla divoká a vojáci se blížili. Samotný člověk neměl v proudu šanci. Schovat se? Kde? Najednou uslyšeli hlasité zvolání:
„Jeďte! Pomůžeme vám!“
Na mohutných tažných koních je dohnali dva muži z vesnice. Bleskově uvázali lana k vozíku a ukázali k brodu. Elin pobídl Koníka, jinou šanci neměli. Voda se do nich opřela obrovskou silou. Tažní koně měli jistý krok, ale brzy supěli námahou. Nepřejdou. Řeka byla příliš široká!
Na druhé straně se však objevili další jezdci! Brodí se jim vstříc. Nová lana, výkřiky. Společně opět postupují.
Mikael nadšeně chytá Elina za ruku.
Mají šanci!

Jeli tou kratší cestou, takže Mikael musel zůstat v ženských šatech. V poslední vesnici před hranicemi chtěli dokoupit potraviny, ale strhla se mela. Děti na okraji lesa napadla bachyně, protože se omylem dostaly mezi ní a její selata. Než ji dospělí pracující nedaleko zahnali, ležely dvě starší zakrvácené na zemi, zatímco zbytek houfku oněměl hrůzou.
Elin vyběhl na pomoc zraněným. Mikael zaváhal. Neuměl ošetřit rány… ale mohl by pomoct s tou hrůzou.
Odvedl nezraněné děti kousek dál, dvě nejmenší si vzal na klín a začal jim tiše zpívat. Poprvé v životě použil úmyslně svoji magii. Konejšil. Povzbuzoval.
Na vojáky nepomyslel.

Stáli nad rozloženou mapou.
„Přímo jsou to k hraniční řece dva dny, ale po rovině, bez možných úkrytů. Když to vezmeme přes tamty kopce, bude to asi týden. Co myslíš?“
Mikael k sobě přitiskl flétnu. Jen dva dny a pak… svoboda? Konečně?
„Myslíš, že v Království budu moct zase hrát?“
Elin se pousmál. „Jistě, i když radši až dál od hranice.“
Mikael se na okamžik rozzářil radostí. Chvilku poté však znejistěl.
„Nebudou… nebudou mě místní nesnášet, když nejsem od nich? Když jsem uprchlík?“
Elin zvážněl.
„Lidé jsou všude stejní, dobří i ti… druzí. Ale neboj. Nechám tě v dobrých rukách.“

„Co myslíš, že děláš!“ houkl na Mikaela Elin. Vybudilo to vlnu zmateného třepetání a rozčileného hvízdání! Chtěl se zlobit, ale nějak nemohl. Díval se na hubeného chlapce oblečeného v nehezkých ženských šatech, obloženého roztouženými kosicemi. Měl vypadat směšně! Jenže obličej prozářený štěstím z toho dělal úplně jiný obrázek.
Uvědomil si, že za poslední dva měsíce kluk otročil, zabili mu otce a týrali ho ve vězení. Tohle byla evidentně první chvilka radosti od onoho vystoupení, kterého ho stálo svobodu. Pokud mu pošetilá hra s ptáky pomůže vyškrábat se ze sevření strachu a bolesti, kdo je on, aby mu v tom bránil?

Jakmile vzal flétnu do ruky, měl pocit, že ožila. Ošoupané navlhlé dřevo se dychtivě zachvělo. Hudba se v něm vzepjala způsobem, jaký neznal.
Lekl se a flétnu pustil. Věděl, že nesmí hrát! Elin mu vysvětlil, že vojáci a spousta jejich… pomocníků… mají jakési zařízení, které snadno a na dálku detekuje cokoliv magického.
Touha však byla silnější. Znovu ji vzal a přiložil k ústům. A zase oddálil. Uvažoval. Byl březen. Ptáci kolem zpívali jak o život – bylo třeba hledat partnery a zakládat rodiny!
Mikael se pousmál. Vyzkouší flétnu a neporuší svůj slib.
Vzápětí se lesem neslo nové, zvláštně melodické kosí vábení…

Cestovat v ženských šatech bylo… ostudné. Kráčel se sklopenýma očima a snažil se nezamotat do protivně dlouhých sukní. Ulevilo se mu teprve poté, co vyjeli do opuštěné krajiny.
Elin se pozorně rozhlížel a průběžně porovnával krajinu s mapou. Nakonec zastavil u brodu přes široký potok.
„Potřebuju si rozmyslet další cestu. Vezmi Koníka na pastvu, ať si odpočine.“
Mikael sledoval pasoucího se koně, když se v trávě něco zalesklo. Radši se šel podívat. Koník se nesměl zranit!
Pak ji uviděl. V trávě ležela… kdysi určitě milovaná, ale teď odhozená… flétna.
Okamžitě v něm zabublala radost a zakázaná magie.
Má… nebo nemá?

JEDEN: Buď zdráv! Mám problém.
DRUHÝ: Zdraví se mě už netýká. Co se děje?
JEDEN: Mám tu divný případ.
DRUHÝ: Takové máš vždycky.
JEDEN: Jenže tentokrát to má vypadat na osobní účast Bohorodičky.
DRUHÝ: Ne!
JEDEN: Jo. Myslíš, že by ses mohl… no… pozeptat, jestli jí nepřebývají stříbrné svícny? Velké?
DRUHÝ: Někdo vykradl kostel???
JEDEN: No… Spíš to vypadá, že si je… vzala sama.
DRUHÝ: Ne!
JEDEN: Jo.
DRUHÝ: Tohle ale není její způsob!
JEDEN: Já vím. Proto se mi zeptej, jo?
DRUHÝ: Ok. Dám vědět.
JEDEN: Co kolega?
DRUHÝ: Chodí mi za ženou!
JEDEN: Aspoň ho znáš.
DRUHÝ: Neser!

„Přijeli jsme včera pozdě večer. Uvázl nám vozík, dcera prochladla...
Elin stojí mezi vojáky a postelí. Mluví přesvědčivě. Vojáci jsou preventivně podezíraví, ale když madam Cecilie jeho slova potvrdí, kývnou.
Pozorně prohlížejí pokoj, posteli se zatím vyhýbají. Znepokojeně sledují červené skvrny tváři a chrčivý dech nemocné.
Najednou Elin ztuhne – zrada! U postele zapomněl Mikaelovy pracovní boty, křusky zcela nedívčí velikosti. Honem odvést pozornost!
Zachrání ho ostrý hlas madam Cecilie.
„Zítra vypadnete, nemocnou tu nechci.“
„Prosím… aspoň než přestane pršet!“
Elin dramaticky ukáže na okno, zatímco zakopne boty pod postel.
Madam neochotně přikývne.
„Dobrá. Ale mezi lidi mi ta holka nesmí!“

Mikael stál v pokoji oděný v dlouhé noční košili a s krajkovým čepcem na hlavě. Připadal si jako idiot.
„Vypij to,“ přikázal Elin a podal mu lahvičku.
„Proč?“
„Zahřeje tě to, budeš vypadat že máš horečku.“
Když mu vzápětí začal domalovávat na tvář červené tečky, chlapec v duchu zaúpěl. Neměl by člověk umřít… důstojně?
Elin ho zkontroloval. Až na ta veliká kostnatá chodidla dobrý!
„Šup do postele. Za chvíli se začneš potit.“
„To nestihneme,“ zkusil Mikael namítnout. „Přijdou dřív!“
Elin se uchechtl.
„Kdepak. Než je sem ta stará fosilie, pardon madam Cecilie, pustí, budeš vypadat děsně. Vojáci ještě rádi utečou!“

Další den na cestě nepřetržitě lilo, takže v noci neodolali a zaplatili si pokojík v hospodě. Sucho a postel. Ta úleva!
Ráno je probudil křik. Rozčilený ženský hlas chrlil vodopád výčitek, mužský jen sem tam něco zahučel. Elin se podíval z okna a potřásl hlavou.
„Verbíři. Jak se zdá, paní matka právě zjistila, že ženich její dcery se radši zaprodal Vládci než její dceři a hospodě,“ ušklíbl se. Mikael chtěl jít také k oknu, ale Elin ho naráz se zaklením zarazil.
„Vojáci!“
Mikaela sevřel strach. Věděl, že odsud nemají šanci utéct.
„Dobrá, čas na záložní plán. Díkybohu, fousy zatím nemáš.“

Léčka fungovala, vojáci nepřišli. Elin však radši nechtěl z lesa vyjíždět, takže se utábořili. Bez ohně. Mlčky jedli, když se najednou Mikael zeptal:
„Proč mi vlastně pomáháš? Jestli nás chytí, bude zle i s tebou.“
Elin dlouho váhal s odpovědí. Nakonec se rozhodl nelhat.
„Podvolil jsem se ve chvíli, kdy jsem měl bojovat. A přišel tak o syna.“
Mikael se na něj vyděšeně podíval. Elin však pokračoval.
„Pochopil jsem, že bezpráví si meze neklade a klást nebude. Že je třeba se mu postavit. Otevřeně to zatím nejde. Takže pomáhám potřebným a… doufám, že najdu svého Linniho.
Mikael ho mlčky objal.

Schovaní za velkým polomem napjatě naslouchali. Nikde nic. Zatím.
„Třeba ti vojáci jeli jen… někam. Přesouvali se. Ne za mnou,“ zadoufal Mikael. Elin nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Příliš velká náhoda na to, jak moc tě chtějí chytit. Popravdě by mě zajímalo…“ podíval se na bledého chlapce vedle sebe, „jak jsi dokázal uniknout jejich pozornosti až do sedmnácti. Asi kolem tebe nic nevybuchuje, co?“ zkusil zažertovat.
Mikael pokrčil rameny.
„Něco se stalo. Pak zabili tátu a přišli pro mě. Nerozumím tomu.“
„Obvykle si děti vezmou, ale rodinu nechají na pokoji. Co vlastně umíš, že se tě bojí?“
„Bojí? Hloupost. Jsem jen… muzikant.“

Vozík kodrcá z kopce po kamenité cestě. Elin vede Koníka, Mikeal se snaží jistit náklad. Úzkostlivě se ohlíží. Co když už jsou vojáci za nimi? Vzpomene si na tátu, bičík i studenou celu. Ne! Tohle už, prosím, ne.
Ve chvíli, kdy dojedou k řece je jasné, že tudy cesta nevede. Brod zmizel pod přívaly vody.
Zachmuřený Elin odklání Koníka do lesa.
„Tady nás najdou!“ strachuje se Mikael.
„Neměli by. Včera jsem řekl matce té tvé Annie, že jedeme na trh do Mezihoří. Říká se o ní, že nepoví jen to, co neví. Takže snad vojáky nasměruje správně – tedy špatným směrem.

Konečně vyjeli na kopec. Zatímco Koník odpočíval, Mikael se díval dolů na vesnici, odkud právě přijeli. Najednou…
„Mistře! Do vesnice jedou vojáci!“
Nožíř Elin se bleskově otočil. Zamračeně sledoval tři vzdálené postavy.
„Jedou cílevědomě, ale nijak nespěchají. Třeba je to jen hlídka.“ Znovu utáhl Koníkovi postroj.
„Mizíme. Snad se nám povede dostat přes řeku.“
Mikael se lekl.
„Těžko. U pekaře říkali, že voda je po deštích vysoká a proud nebezpečný.“
Elin se rozhlédl a zamyslel.
„Zkusíme k ní dojet. Kdyžtak se schováme v lese. Nemůžeme riskovat, že tě najdou.“
Mikael nervózně sevřel pěsti. Málem už zapomněl, že je vlastně štvanec.

Mikael se naštvaně vrátil ke svému mistrovi. Slavnost ho přestala bavit a do srdce se mu vkradly pochybnosti. Co bude dělat, až ho nechají samotného v cizí zemi?
Doma sice vládl Řád, ale patřil tam. Každý v okolí ho znal. Věděl, co může očekávat. Co když ho i v Království budou mít za tuláka?
Mistr nemyslel na romantiku, ale na žaludek. Podal mu pár měďáků.
„Než stánky zabalí, půjdeš paběrkovat. Od všeho něco a nezapomeň na cibuli!“
„Pitomá blbá cibule…“ brblal rozzlobený Mikael.
Mistr se pousmál.
„Udělám kotel guláše. Nebude tak sladký, jako by byl polibek, ale zase nám vydrží!“

Ve vesnici se chystala slavnost. Mistr Mikaelovi slíbil, že tam může večer jít. Nikdy nepracoval rychleji!
Šťastně se toulal mezi stánky, myšlenky na hudbu si zakázal. Pak ji uviděl. Mladičká blondýnka s dlouhými copy a upřímným úsměvem. Který patřil jemu!
Hned se napřímil, natřásal se jako pyšný kohout. Smála se na něj. Annie… Rozdělili se o pečené maso i koláče. Později se zatoulali dál od pochodní osvětlujících náves. Začal doufat v první polibek!
Najednou byl všemu konec. „Mazej domů!“ zavrčel hřmotný muž a chytil dívku za paži.
„Ty koukej zmizet za svým mistrem!“ houkl na šokovaného Mikaela. „Tuláky tu nechceme!“

Johana řídila jeho útěk ze země cestou z rodiny do rodiny.
Nejhorší byly krávy. Mikael byl městské dítě, té živočišnosti na něj bylo moc.
Mléčná farma byla lepší, byť stloukání másla byla nuda.
Práce v pekárně ho opravdu bavila!
V truhlárně byl jako doma. S bolestí vzpomínal na tátu. Díky Totovi už věděl, co se mu stalo – a proč. Že ho táta neopustil.
Nakonec skončil u potulného nožíře. Naučil se naostřit cokoliv.
Bylo by to fajn, kdyby neměl absolutní zákaz jakékoliv hudby. Jako by ztratil kus sebe sama.
Pochopil, proč táta, potlačující svou magii, začal pít. Nebýt… celý… strašně bolelo.

Před pětatřiceti lety to začal jezevčík Max. Když mu bylo jedenáct, odstěhovali jsme se z Prahy a přibyla chodská štěňata Kazan a Daník. Dohromady čtyři roky štěstí. Max umřel v patnácti. Choďáci pak s námi odjeli žít do ciziny. Pět let štěstí. Norsko přežili oba, v Anglii umřel Daník. Kazan neuměl být sám. Přišla černá dlouhosrstá ovčanda Blackberry. Opět tři roky štěstí. K osamělé Berry přibyla bílá švýcarka Ari. Devět let černobílého štěstí. K osamělé Ari přišel dlouhosrstý vlkošedý ovčák Rex. Zatím dva roky štěstí.
Rodina, kde není podstatný počet nohou. Ani to, že se jim řeč vrazila do zubů:))

Rozhodnutí padlo. Přestože tušil, co ho čeká, cítil se konečně zase sám sebou.
Pro začátek udělal jistá… opatření. Později to už nepůjde.
Byla noc, když vešel do Mikaelovy cely.
Chlapec ho sledoval s úzkostlivou nadějí.
„Máš ke komu jít?“ zeptal se ho. „Kde se ukrýt, než bude bezpečné utéct ze země?“
Mikael přikývl.
„Mám,“ potvrdil. Hlas se mu zachvěl: „Uteč taky!“
Rikki zavrtěl hlavou. „Nemůžu. Pomstili by se mé rodině.“
Mikael ho objal.
„Řekni, že tě omámila moje hudba.“
Rikki se cítil, jako by ho prohřály sluneční paprsky a objetí mu vrátil.
„Jdeme. Hodně štěstí.“
„Děkuju. Nikdy na tebe nezapomenu.“

Začalo to vírou ve vzdělání a touhou učit.
Řekli – musíš osvědčit svoji věrnost službou Řádu. Byl mladý, rád službu slíbil.
Brzy viděl víc, než chtěl. Přesto poslechl. Myslel, že je to výjimečná situace, že je to asi… potřeba. Osvědčil se. Byl po ruce mocným.
Pak viděl další věci. A slyšel horší.
Začali ho posílat k vězňům. Srdce mu krvácelo, ale nikdy se rozkazům nevzepřel.
Pošpinil si svědomí i duši.
Potom uslyšel ten zpěv. Prý mladý hudebník... Ošetřil rány, přinesl vodu i jídlo.
Jeho zledovatělé srdce se probudilo. Byl tak půvabný!
Varoval ho. Uhnout šípům však nestačí.
Najde sílu udělat víc?

Musíme se ho zbavit. Je nebezpečný.
Takový kluk???
Lidé ho shánějí, a to hrál veřejně jen jednou. Ovšem nesmí to být na nás.
Hm. Pustit ho, a pak…?
Nespolehlivé. Chci jistotu.
Jeho cela má okno. Co kdyby na něj někdo zavolal? Pak stačí dobře mířený šíp. Vystřelený zvenku.
Dobré. Vyber šikovného lučišníka. Ovšem šíp nesmí být náš.
Seženu obyčejný, ale s rohovinovým končíkem.
Výborně. Kam pošleš střelce?
Na střechu královských stájí. Je tam snadný přístup a není to daleko.
***
„Hej ty! Co tam děláš s tím lukem?“
Trhnutí, vteřinové zaváhání a…
Nesprávně vystřelený šíp se roztříštil o kamennou zeď pevnosti.

Toto se zapírá do vozíku.
„Popožeň osla! Na tři to vyhoupnem… Teď!“ Povedlo se. Vozík se zase pohne dopředu.
„Díky, hochu,“ hlesne stařík.
Toto dál pomáhá tlačit těžký náklad.
„Proč musíš jezdit ty? Nemají mladšího?“
Stařík si vzdychne.
„Mám to jako… trest. Manželka žalovala! Prý jen honím brouky a nepomáhám.“ Zasní se. „Mám úžasnou sbírku, víš? Nejradši mám ty ukryté, co žijí pod kameny a kůrou stromů. Žena chce, abych si odvykl. Abych nekoukal po broucích, ale na ni…“
Užaslý Toto se zastaví.
„Funguje to?“
Stařík potměšile mrkne a ukáže mu brouky běhající pod kůrou velkého polena.
„Krabičku mám připravenou!“

Mikael opět nemohl spát. Ničila ho nejistota, pochybnosti a výčitky svědomí. Větvily se hned třemi směry.
Co když to děvče jeho vzkaz vyřídí a dostane se proto do problémů? Strážci neměli žádné zábrany ubližovat dětem!
Nebo tu holčinu poslali Strážci, aby ho přiměla mluvit a prozradit, co ví – a na koho se spoléhá.
Znovu si dívku představil. Tak deset, upřímné modré oči, nesmělý úsměv. Ne… snad volavka nebyla. Nebo ano?
Protože pokud byla, určitě dostal do maléru kováře.
Toto… Vybavil si jeho přátelské oči, statnou postavu, ruce bušící do žhavého železa.
Pocítil důvěru… a naději. Toto se jen tak nedá!

V přístavní hospodě sedí tři muži, pijí a rozebírají události.
Jeden: Zase od nás z vesnice vojáci odvezli magické dítě. Taková pěkná holka…
Druhý: Buď rád. Kdo ví, co by spratek za čas udělal! Nemůžeš jim věřit.
Třetí: Vládce nás chrání proti spiknutí magických!
První: Jak by nám mohly ublížit děti? Dospělí s magií tu dávno nejsou!
Třetí: Oni ty haranty ovládají na dálku! Pomocí mravenců. Nasadili jim je do těla a ovládají královnu…
První: Mravenci???
Druhý: Jo! Taky jsem to slyšel. Ty mravenci sou zlatý! Je to strašně tajný.“
První: Jak to tedy víte?
Třetí: To ví přece každej!

„Proč jsi ve vězení?“
Stáli proti sobě, dělily je jen mříže.
„Prý jsem zpíval a hrál víc, než smím,“ odpověděl Mikael.
Děvče nechápalo. „Co je na muzice špatného?“
„Nic. Povznáší lidská srdce, dává jim radost, odvahu, když ji potřebují. Pomáhá jim plakat i odpočívat. Umí lidi spojit, pomáhá porozumění.“
Okouzleně se na něj usmála.
„Taky ráda zpívám. Proč jim to vlastně vadí?“
Mikael pokrčil rameny. Začínal chápat, ale mluvit o tom nechtěl. Změnil téma.
„Řekni, prosím, Totovi, kde jsem. Slíbil jsem přijít a nemůžu.“
Vážně přikývla.
„Zazpíváš si se mnou? Táta ještě nejde. Léčí tu lidi…“
Vděčně se usmál.
„Rád.“

Probudila ho nečekaná hebkost. Černá kočka si otírala hlavu o jeho tvář a majetnicky mu šlapala předními tlapkami na hrudník. Šťastně se usmál a přivinul ji k sobě. Odměnou mu bylo hlasité předení a další intenzivní dotyky. „Au,“ vyjekl nakonec, když mu zaťala drápy do kůže na hrudníku. „Masáž srdce se dělá jinak,“ napomenul ji a jemně vyprostil drápky ze své košile.
„To je moje kočka!“ ozvalo se najednou z chodby. Za mřížemi uviděl asi desetileté děvče.
Zaplavila ho naděje. Konečně někdo, kdo by mohl předat vzkaz!
„Ty se máš,“ usmál se. Potom zariskoval otázku: „Znáš kováře Tota?“
Děvče přikývlo.

Byla noc a Mikael nemohl spát. Byla mu zima a měl hlad. Co s tím?
Najednou se usmál. Proč cokoliv tajit, když už ho chytli?
Vzpomněl si, jak kdysi s tátou v dílně zpívali. Někdy lidé přišli poslouchat, jindy zpívali s nimi. Chodíval tam chlapeček, který nikdy nezpíval ani nemluvil. Zato tančil. Šťastně se poddával hudbě, kterou mu nabízeli.
Hm.
Stráž chodila kolem velmi pravidelně… Proč jim nezrychlit krok?
Se vzpomínkou na malého tanečníka začal zpívat. Rytmicky, pomalu i rychleji. Vložil do hudby srdce i vůli! Brzy ho doprovázelo hlasité řinčení zbroje vesele podupávajících vojáků. Tiše se zasmál. Funguje to!

Když je uviděl, věděl, že je zle. Ranaři z Řádu. Sevřel v rukách násadu smetáku. Co mohou chtít tentokrát?
„Kde je ten tvůj kluk?“
Ne! Mikaela jim nedá.
„Proč?“
„Dělá dluhy. Kde je?“
První rána ho zaskočila, nestačil se krýt.
„Nevím.“
Bože, ať ho nenajdou.
„Lžeš. Kde je?“
Svým odporem je potěšil, chtěli si hrát. Další rány. Mlčel, snažil se uhýbat. Jenže pak mu sebrali smeták, kterým se kryl.
„Mluv!“
Prudká rána násadou shora na pravé rameno. Praskají kosti. Hroutí se na zem, nedokáže chytit dech. Dusí ho vlastní krev.
„Shořte v pekle!“
Poslední myšlenka však patří synovi. Mikaeli, chlapečku…

Mikael seděl v cele na páchnoucím slamníku. Přemýšlel.
Nikdo neví, kde je. I kdyby věděli – kdo se pokusí postavit Řádu?
Jeho věčně opilý otec ho hledat nebude. Neslyšel o něm od chvíle, kdy ho Řád donutil službou splácet tátovy dluhy.
Nemá nic a nikoho.
Co teď? Maminka říkávala, pouč se a pak jednej. Co ho může naučit vězení?
Nenávist.
Otřásl se.
Začal si tiše zpívat. Hudba ho jako obvykle zavinula do sebe, utišila strach, povzbudila bolavé srdce.
Usmál se a začal zpívat hlasitěji. Stará balada rozsvítila studené zdi nadějí a dodala mu sílu.
Najednou pochopil, že hudba může být zbraň.

S velkou chutí a zvědavostí sleduju mila_JJ, která mě nepřestává fascinovat svým rozhledem, hlubokými vědomostmi, smyslem pro humor a veršováním:)) Pokud jsem se chtěla být a užít si drama, dalo se spolehnout na Aries a její lišáky, Toru a její drama pod povrchem, nebo Neviathel, která se tak ráda hrabe lidem v hlavách :)

Dobrodružství na moři nabízela Terda a já se s ní s chutí plavila. Pokud jsem si potřebovala rozjasnit den, určitě jsem nakoukla k Regi – Hagrid s Olympou přestáli bez násilí i velmi násilná témata! :) O překvapivá zjištění, akce a humor nebyla nouze ani v dalším příběhu Čarodějnic z fandomu Statek je rodu ženského. Na Cimburku od Kolma Puši často moc veselo nebývalo, ale člověk vždy chtěl vědět, jak to bylo dál. Moc ráda jsem nahlížela do života k Mamut. Mojí stálicí jsou pak i netopýři od Netopýra budečského. Určitě jsem nevynechala příběhy za obrazy od Aplír, stejně jako novinky ze světa sportu od Eliade.

Pokud jde o samostatná drabble, zařadila bych Kovář a čarodějka od Danae, Červenec 1944, Velkoněmecká říše od Apatyky, Everyday, it's a-gettin' closer od Carmen, Když práce musí počkat od Ilian, Nahoře a dole od Julie. Skvělého čtení ale bylo víc:))

Téma 00 Zúčtujem spolu

Kovárna nebo vězení?

Díval se na arogantního pána, vystrašeného podkoního a naštíplé kopyto vysoce březí klisny. Už dva kováři s nimi odmítli mít co do činění. Neustále zdůrazňovaná cena zvířete i očekávaného hříběte z toho dělaly zatraceně riskantní zakázku.
Nabízel dvacet stříbrných, pokud se to povede. Vězení, pokud ne.
Už za deset stříbrných mohl mít na dalšího půl roku pronajatou kovárnu. Pro muže bez minulosti, rodiny a jakéhokoliv zázemí to bylo terno.
„Takže si troufneš?“ Pán mu pohrdlivě hodil k nohám sáček s mincemi.
Prudce se nadechl. Kovárnu potřeboval. Kývl.
„Nechám ji tu do zítra, s pacholkem. Posoudím tvou práci a zúčtujem spolu.

Téma 01 Slepičárna

Život máš jen jeden

Úvodní poznámka:
Kovář Toto přebírá do své péče klisnu a mluví s pacholkem, který ji má na starosti.

„Uhni, znervózňuješ ji. Proč děláš pacholka, když se bojíš koní? A jak se jmenuješ?“
„Mikael. Musím, platím otcovy dluhy. Pán se stará, abych je splatit nedokázal.“
Toto ztuhl. Pány rád neměl.
„Co je tedy tvůj obor, Mikaeli?“
Mládenec se rozjasnil.
„Hudba. Na cokoliv, hlavně na lyru. Chtěl jsem se jít učit…“
Podíval se na jeho umouněné ruce. Mikael sklopil oči.
„Proč tedy ve volnu nehraješ na rynku nebo v hospodě? Vykoupil by ses!“
„Nemůžu! V akademii by mě strašně pomluvili. Tohle se nesmí!“
„Nechápu. Radši budeš otrokem? Nech je, ať si kvokají. Chceš hrát, ne? Život máš jen jeden.“

Téma 02 Nejistá konstanta moderní doby

Mříže jsou vždycky mříže

Toto přinesl do stání náruč slámy.
„Tak co budeš s Bublinkou dělat?“ zajímal se Mikael.
„Bublinka?“ pousmál se Toto a pohladil kobylčinu pěknou hlavu.
„Nejdřív ji nechám odpočinout. Pohodlně, tady nemusí být uvázaná.“
„Ty jo, ty máš pro koně vlastně pokoj! I když s mřížema. To jsem ještě nikde neviděl.“
„Já taky ne,“ zasmál se Toto a sledoval, jak se klisna spokojeně protahuje a pije vodu.
„Tady vedle stojí skoro nepoužívaná šatlava. Majitel kovárny jednu celu koupil.“
Mládenec se okamžitě prosmykl kolem Tota ven. Mříže jsou mříže, i když nově je za nimi kůň.
Toto se zasmál.
„Neboj, nejsem žalářník.“

Téma 03 Velký flám

Opilá naděje

Hluboko v noci zněly z kovárny údery kladiva. Toto byl spokojený. Zatímco si Mikael vyrazil do města, zvládl to nejtěžší – ořezat a opilovat naštípnuté kopyto, aniž by poškodil citlivé části. Bublinka poklidně spolupracovala.
Teď vytvářel speciální podkovu, která urychlí hojení rohoviny. Najednou nadskočil úlekem – někdo rozrazil vrata do kovárny.
Mikael.
„Semtu! Dejemje Ublinka?“
Toto bleskově odložil žhavé železo a posadil potácejícího se mládence na stoličku.
„Ty ses ale zřídil. Jak, když nemáš ani floka?“
„Kademieseůžejítbodnout! Simělpravdu!“ Vítězoslavně se zasmál. „Lidiměchtěj! Čilimimandolinu ajahrál!“
Nešikovně Tota objal.
„Těmilju!“ A usnul.
Toto ho zamyšleně uložil.
Průšvih nebo cesta z otroctví? Kdyby tak věděl!

Téma 04 Spustit kotvu

Když se kořist vzpouzí

Bylo časné ráno, když Toto uslyšel zaťukání na pootevřená vrata. Otočil se.
Tarja. Pěkná žena, snažící se frivolním stylem zahánět neodvratitelně se kupící roky. S pohledem lovící lvice.
Co se Toto usadil, lépe oblékl a poctivě pracoval, místní vdovy vyhlásily hon.
Tarja zaútočila přímo.
„Potřeboval bys mít doma ženu, aby tě opečovala. Konečně zakotvit. U mě by ses měl jako král.
Toužebně se podíval po plném košíku, ale držel se ověřené odpovědi.
„Jsi hodná. Ale možná někde nějakou mám.“
Urážka, pokoření, hněv.
„Ty? Leda nezaplacené účty v bordelu!“
Zuřivě za sebou práskla vraty.
Toto si povzdechl.
Škoda, snídani by bral.

Téma 05 Bezpečné známosti

Zjevení

Úvodní poznámka:
Toto odevzdal okovanou Bublinku i s nazelenalým Mikaelem vznešenému pánu Hakanenovi, a dostal slíbených dvacet stříbrných. Okamžitě je ukryl a přemýšlel. Měl hlad. Nejen po nějakém jídle, ale i po informacích. Cítil se strašně bídně, když poslal Mikaela zpátky k jeho neútěšnému životu! Takže šel na návštěvu. Johanna je stará žena, místní porodní bába, která zná opravdu každého.

Johanna ho uvítala úsměvem. Maličká, hubená jak ptáček, s jasnýma očima. Složil jí ke dveřím náruč polen.
„Díky, díky. Dáš si se mnou oběd?“
Toto kývl, tady bylo bezpečno.
Když pojedli, zeptal se.
„Znáš Mikaela? Kluk, tak osmnáct, slouží u nafoukance od Služebníků světla, nebo jak si říkají.“
Johanna se zamyslela.
„Strážců světla… Jo, vím. Máma mu umřela, táta chlastá.“
„Chtěl bych mu pomoct. Podle všeho je nadaný hudebník.
Překvapení.
„To on včera hrál u Zlomené korouhve?“
Toto přikývl.
Johanna se zarazila.
Šla kolem, když jí muzika zahřála srdce a odnesla roky. Zhrozila se.
Bohové, patří snad Mikael k… prokletým?

Bonus č. 1 Podvodník – postavy z obrázku

Krev plná hudby

Úvodní poznámka:
V drabble vystupuje Mikael.

Půjčili mu mandolínu a on hrál. Konečně! Muzika v jeho krvi už netrpělivě vřela. Talent tak velký, že ho musel skrývat. Maminka se bála: „Předstírej, že takový nejsi. Prosím!“
Sál v hostinci byl plný lidí a hluku. Dokud nezačal.
Nejdřív si hudba vzala jeho, pak i ostatní. Posílal dál touhu, radost, lásku, smutek i žal. Rozechvíval lidem srdce a obnažil duši. Nechal je zpívat, tancovat, výskat i plakat.
Siláky, mrzáky, milence i manžele, chlapce i děvčata, poutníky, dokonce i hrobníka s jeho věrným psem. I hospodský si pozpěvoval, když točil další pivo.
Když skončil, ticho bylo nesnesitelné.
Prozradil se?
Prokletý.

Téma 06 Já sama

Johanniny výčitky

Úvodní poznámka:
Johanna poté, co Toto odešel.

Nehnutě seděla u stolu.
Vladař? Hnusný krutý dráb! S armádou obsadil zemi a… zakázal magii.
Všechny nositele magie prohlásil za nelidi. Vyhnal je. Poštval proti nim lidi. Tady, kde se nemagickým rodičům rodí magické děti. Vojáci je hledali a sbírali jako vadná štěňata. Nikdo nevěděl, co se s nimi stalo. Rodiče se děti snažili chránit, ale magické nehody se utajit nedaly.
Už dvanáct let pomáhala pašovat magické děti ze země. Riskovala, ale jen ona sama.
Mikael. Jak ho mohla přehlédnout? Teď má ovečku ve vlčích spárech.
Říkají si Strážci světla. Spíš jsou strážci pověr. Vrazi.
Mikaeli, vydrž. Pomoc přijde.
Doufám.

Téma 07: Protřepat, nemíchat

Kdo s koho?

Totovo přemítání nad podivným Johanniným chováním přetrhla další zakázka. Upravit kopyta oslovi. Zaváhal. Naučil se tyhle roztomilé mizery nepodceňovat.
Neuklidnilo ho, když majitelka velmi rychle zmizela.
Prvně ho osel kousl při uvazování.
Podruhé, když se předklonil. Au! Sezení bude bolet. Co teď?
Zkusil seno.
Dostal kopanec.
Přidal větev. Osel šťastně zahýkal.
Toto málem taky. Může pracovat!
Kopýtka prokoukla.
Pak se ten ušatec otřepal. Ty čuně! Hnědou srst měl plnou uschlého bláta!
Hotovo. Tenhle stříbrný si fakt zasloužil!
Sáhl po poháru s ředěným vínem a zaklel.
Na dně byl kousek zatím pevného bahna.
Víc vína neměl.
Přičichl.
Půjde to… Hlavně nemíchat!

Téma 08 Zde leží počátek všeho

Strážci světla nebo Šiřitelé temnoty?

Úvodní poznámka:
Toto se vypořádal s oslem a vrátil se k tomu, co chtěl po návštěvě u Johanny zjistit. Takže se vyptával, i když radši opatrně. Ukázalo se, že opatrnost byla na místě – dokonce i u cizince.

Podíval se nahoru, na velikou strohou budovu vyrůstající z vnitřních městských hradeb. Tak tam to všechno začalo. Tam se prý nachází hlava chobotnice, která pouští jed i po okolních zemích. Když Toto konečně pochopil, co jsou zač, šla z nich hrůza.
Prý Strážci světla. Spíš Šiřitelé temnoty!
Kdo se, sakra, bojí učitelů?
Tihle ale nebezpeční byli – pokud byli poslušní. Předávali pak svým žákům mezi čtením a počítáním i nenávist. Ti nahoře si prý poslušnost vynutit uměli.
Ale proč?
Magie je jako nůž – užitečná nebo nebezpečná. Podle toho, kdo ji ovládá. Nůž lze odložit, vrozenou magii nikoliv.
Čeho vlastně chtějí dosáhnout?

Téma 09 Jsi-li sobec, opusť obec

Zradíš? Pak se nediv

Když zakážete magii v zemi, kde se málokdy, ale přece rodí magické děti, dozvíte se o lidech možná víc, než byste čekali.
Jistě. Vždy tu jsou tu hrdinové, ochotní skládat oběti. Pro své děti, někdy i pro cizí. Vladař, který se země zmocní násilím, si musí na hrdiny dávat pozor. Exemplární tresty musejí být vidět. Popravdě útěk do cizí země jen s minimem majetku už sám osobě trestem je.
Pak tu jsou ti slabí, kdo obětovali své magické děti, aby jejich život mohl pokračovat stejně, jako dřív. Nefungovalo to. Svojí zradou ztratili duši a sousedé je vyštvali stejně – za sobectví.

Téma 10 Kočičí zlato

Kočičí zlato v hrdle?

Úvodní poznámka:
Pán Hakanen se dozvěděl o Mikaelově produkci a nyní ho zpovídá.

„V době, kdy jsi měl dohlížet na moji drahocennou klisnu, jsi byl v hospodě a na své povinnosti jsi ani nevzdechl!“
Mikael mlčel. Hádat se s pánem není dobrá taktika.
„Prý jsi pil, hrál a zpíval. Co mi k tomu řekneš?
Mikael pokrčil rameny a neřekl nic. Bublinka byla v pořádku, tak jaké stížnosti?
Pán přitvrdil.
„Lidé o tvé hudbě ještě pořád mluví. Jak to, že jsi tak dobrý? Nemáš žádnou školu, ne?“
Mikael věděl, že jde do tuhého. Byl připraven.
„Když lidé pijí alkohol, obdivují všechno.“
„Tys také pil!“
„Ano, pane. I proto mi prošlo kočičí zlato za pravé.“

Závěrečná poznámka:
Až na to, že jeho zlato v hrdle je pravé – a magické :)

Téma 11 Na pěst

Dejte si radši pivo…

Úvodní poznámka:
Toto zjistil, že jeho dosud poklidný život tak nějak přestává být poklidný:))

Hospoda byla v podvečer plná. Když ti ranaři vešli, všichni hosté zmlkli. Chlapi se postavili před Tota a začali provokovat. Ten vyklouzl zpoza stolu a klidně odpověděl.
„Neznám vás. Nestojím o při. Dejte si pivo...
„Však nás poznáš, až si budeš sbírat zuby z podlahy,“ ušklíbl se ten větší.
Toto se pousmál a stoupl si.
„Jsem kovář. Nechcete se prát. Dejte si pivo…“
Zaťali pěsti a zaútočili. Úspěšně!
Zdálo se však, že jeden na druhého.
Toto se ani nezadýchal. Překročil sténající borce.
„Říkal jsem, abyste si dali pivo…“ poznamenal.
Spolu s hostinským je vyhodili do škarpy za domem.
Hospoda ožila.

Téma 12 Poslední vlak domů

Když se myšlenky toulají

Na seřadišti dostavníků vládl obvyklý ruch. Lidé spěchali, prodavači pokřikovali, vozkové kleli, koně frkali. Hned vedle bylo tržiště, takže už tak přelidněný prostor ucpávaly i formanské vozy.
Toto se opíral o stěnu celnice. Vždy sem chodil, když nemohl vydržet prázdnotu, která mu v hlavě nahradila vzpomínky na celý život. S pravděpodobnou šedesátkou na krku to musel být slušný příběh! Existuje někde žena, která na něj toužebně vzpomíná? Vezme ho nakonec některý dostavník domů?
V duchu zaklel. Proč tu stojí jako ubrečené děcko? Tím ničemu nepomůže.
Vrátil se k práci. Snažil se utopit myšlenky ve žhavém železe.
A vykoval dýku. Zase.

Téma 13 Gumička na poušti

Slovo ze tmy

Toto stál u kovadliny s kladivem v ruce a zachmuřeně přemýšlel. Podle všeho dostal Mikaela do maléru, když mu poradil, aby si vydělal na svobodu muzikou.
Cink! Praštil kladivem do kovadliny.
Johanna dělala divné narážky, byla hodně znepokojená.
Cink!
Když ho hledal, zapřeli mu ho.
Cink!
Když se snažil zjistit, co jsou ti Strážci světla zač, přišli ranaři.
CINK! Au!
Co s tím? Co vlastně umí, aby klukovi pomohl? Mlátit kladivem do žhavého železa. To je mu platné jak gumička na poušti. Zarazil se. Kde se vzala tak divná myšlenka? Pouště znal, ale… gumička?
Co je to za neznámé slovo?

Téma 14 Otrávené jablko

Kdo je zkažený?

Úvodní poznámka:
Budova Strážců světla ve Vyšším městě.

Mikael klečí na tvrdé podlaze kamenné místnosti, prochladlý a bolavý. Oči mu ale odhodlaně planou.
Proti němu stojí tlustý muž s holou hlavou. Na sobě má hnědou kutnu převázanou provazem, v ruce jezdecký bičík.
„Nevíš, že každý, kdo je stižen magií, se musí okamžitě hlásit?“
„Umím hrát a zpívat. To je muzika, ne magie.“
Bičík zasviští. Mikael se ani nepohne, ani nesklopí oči.
Muž zasyčí.
„Nemáš právo na nic, ani na život. Jsi jedovatým plodem lidského druhu!“
„Hruška nebo jablko?“ provokuje Mikael.
Další úder. Rozseknuté rty mu krvácejí, hlavu ale neskloní.
Teprve když je sám, si konečně dovolí slabost.
Maminko!

Téma 15 Nápověda

Když to nejde přímo, je třeba najít okliku

Úvodní poznámka:
Toto opět navštívil Johannu, porodní bábu, která potají pomáhá pašovat ze země ohrožené magické děti.

„Johanno, řekni mi konečně, oč jde! Nemůžu Mikaela najít. Mám o něj strach.“
Johanna si ho kriticky prohlédla. Kovář odnikud. Ani pořádné jméno nemá. Ale… má poctivé oči. Opravdu se stará.
Takže mu to vysvětlila. Svoje aktivity vynechala.
Toto zaklel. Do přísně střežené budovy se nedostane. I kdyby… kam by Mikaela schoval?
V hlavě se mu objevovaly překvapivé scénáře zahrnující pátrání, léčky a boj. Odkud se berou? Je kovář! Přesto je následoval.
Zpovídal Johannu. Přemýšlel.
„Na Hradě má být příští týden slavnost. Co kdyby se pozvaní hudebníci někde… zdrželi?“
Johanně zasvítily oči.
„Vladař Strážcům velí. Nesnáší neposlušnost. A miluje hudbu…“

Téma 16 Defenestrace

Okno jako příležitost

Úvodní poznámka:
V drabble sledujeme myšlenky a činy mladého muže oblečeného v kutně Strážců světla. Nachází se ve Vyšším městě, na chodbě budovy patřící Strážcům.

Stál přede dveřmi a chvěl se nervozitou. Má nebo nemá?
Když oblékl kutnu učitelů a stal se Strážcem světla, doufal ve vlastní malou školu. Věřil v sílu vzdělání! Jenže pak se dostal… sem.
Nebyli takoví všichni! Aspoň doufal. Jenže pak našel ty děti.
Dostával příkazy, které nenáviděl, ale nedokázal se vzepřít. Takže nenáviděl i sebe.
Pak přivedli toho mladíka. Prý hudebník. Tak půvabný! Jenže oni ho zlomí, jako kdysi zlomili jeho.
Aspoň jednou se vzepřít! Klíče od cely měl…
Šel. Chlapec byl ostražitý, nemluvil.
Nemohl mu otevřít dveře, okno muselo stačit. Nebylo vysoko.
„Uteč,“ zašeptal.
Tiše ho za ním zavřel.

Téma 17 Babské ucho

Kdo slyší trávu růst?

Úvodní poznámka:
Je hluboká noc. Toto spí v koutě své kovárny, když ho probudí podezřelé zvuky.

Toto naslouchal. Co to je? Zloděj by takový hluk nedělal!
Buch! Boiiing! Pak překvapivě šepot: „Toto! Jsi tady?“
Vyskočil. „Mikaeli!“ Popaměti rozfoukal dřímající výheň, aby trochu viděl. Vzápětí držel mládence za ramena a pozorně si ho prohlížel. Zaklel, když uviděl stopy ran, ale oči měl Mikael jasné. Tiše ho vyzpovídal. Tak rád by ho schoval, ale nešlo to. Ti… o něm věděli. Domů Mikael jít nemohl. Co teď? Sám žádné kontakty neměl.
Najednou se pousmál. Kdo tu slyší i trávu růst? Johanna dávno není mladá, ale má odvahu a vyzná se. Řád o ní neví. Pomůže. Strážce světla opravdu nesnáší!

Téma 18 Respektující výchova

Podivná zakázka

Úvodní poznámka:
Je pozdě večer. Toto je v kovárně, dohání resty poté, co předal Mikaela Johanně a plnil všechno, co mu pro změnu nařídila ona. Trochu žasl, jak hladce celý proces proběhl. Johanna se nezdá! Tohle nemohla dělat poprvé. Takže teď byl Mikael bezpečně na cestě do Království. Toto byl rád. I když možná mu to bylo i trochu líto – s klukem byla legrace.

Toto zrovna uklízel nářadí, když se objevil. Nevysoký štíhlý starý muž s pronikavým pohledem.
„Mám pro tebe práci.“
Toto zpozorněl. Ten tón! Čekal.
Stařec vstoupil dovnitř kovárny a ztišil hlas.
„Ty nejsi jen kovář. Viděl jsem tě v hospodě složit ty chlapy. Byl v tom výcvik a zkušenost.“
Toto pokrčil rameny. Tohle komentovat nechtěl.
„Měl jsem vnučku, dívku se zvláštním… nadáním. Vychovával jsem ji s respektem k jejím potřebám, ale hlupáci rodiče se jí báli. Dali ji vojákům. Konečně jsem zjistil, kde je. Chci ji zpět.“
Toto se zamračil.
„Nejsem nájemný zabiják.“
Muž se nehezky usmál.
„Jak to můžeš vědět?“

Téma 19 Hlasy

Na rozcestí

Úvodní poznámka:
Bezprostředně navazuje na drabble Podivná zakázka

Toto seděl před výhní. Přemýšlel.
Co to bylo za chlapa? Nejdřív prakticky vydírá. Pak mu nechá čas na rozmyšlenou, přestože riskuje udání.
Ta rvačka… byla divná. Vědomě by nedokázal zopakovat, co tehdy udělal! Když pátral po Mikaelovi, našel v hlavě návody, o kterých nevěděl. Jón myslel, že Toto byl voják. Bojovník. Jenže… co když byl zločinec? Bylo tak zoufalé se neznat!
Hlas rozumu radí neznámého ignorovat. Srdce váhá. Možná děvče existuje a opravdu potřebuje pomoc! Jenže… co když si tak zničí vlastní živobytí?
Bojovník nebo zločinec. Kdyby tak věděl!
Hm.
S minulostí nic neudělá. Podstatné je, jakou cestou půjde teď.

Závěrečná poznámka:
Doufám, že hlasy v hlavě se dají počítat :)

19 Nesoutěžní

Jsem šťastná. Pomoc!

Úvodní poznámka:
Kdesi v uzavřené kamenné místnosti plné látek.

Jsem tak šťastná, že tu mohu pracovat a být pro společnost užitečná.
Bojím se. Chtěla bych jít někdy ven! Vidět jiné lidi. Mluvit s nimi!
Dělám z obyčejného plátna překrásné látky, které lidi milují.
Nenávidím to! Nikdy to nekončí. Už mě nebaví ani vymýšlet vzory.
Děkuju, že jako nečlověk smím žít. Platím prací.
Jsem tak zoufale sama. Když přišly mé první… dny, zděsila jsem se. Dozorce se mi smál a hodil mi sem jen pár hadrů. Nechtělo se mi žít. Donutili mě.
Jsem šťastná. Víc od života nechci.
Tohle nejsou moje myšlenky. Nechci tu být. Dědo, kdy už konečně přijdeš?

Bonus 19. 4. Z jiného úhlu pohledu

Že já nejsem mladší!

Úvodní poznámka:
Jiný pohled na události obstarává Johanna, porodní bába a zkušená pašeračka ohrožených magických dětí do bezpečných zemí.

No tohle! Starý Gerem našel malou Freyu! Konečně víme aspoň o jednom z dětí.
Toto je dobrá volba. Ovšem zkoušet mu vyhrožovat… Na prosbu o pomoc by kovář kývl rovnou. Dohlédnu, aby se ti dva dohodli. Snad to vyjde. Pomůžu jim pak utéct.
Ach jo, proč nejsem mladší! Být mi teprve šedesát, neváhám. Toto není jen pěkný na pohled. Je silný, spolehlivý, oči se mu umějí smát. Odvádí dobrou práci, koně se ho nebojí. Je jemný ke slabším. Chicht, myslí si, že nevím o kotěti, které krmí.
Snad poprvé lituju let, které mi uběhly. Být jen trochu mladší, je můj!

Téma 20 Kapitola sama pro sebe

Když selhává dokonalý plán

Úvodní poznámka:
Ocitáme se v hlavě velmistra Colbyho, šéfa původně velmi užitečného učitelského řádu Strážců světla. Co ovšem Vladař vyjádřil přání, aby řád podporoval jeho politiku vyloučení magie v Jezerní zemi, s potenciálem rozšířit vliv i do ostatních království, kde řád provozoval školy, došlo k… neblahým… změnám. Jak se zdá, Colby má finanční potíže.

Vysoký muž v hnědé kutně přepásané zlatem vykládaným opaskem chodí sem a tam po velkolepě zařízené místnosti. Mluví sám k sobě.
„Nikdy jsem si nemyslel, že úspěch bude znamenat takové problémy! Naše školy chtějí všude, kde mají pocit, že vzdělání je zbytečný luxus. Severní země, Království středu, pronikáme i na jih. Učitele ovládnu snadno – stačí mluvit vznešenými slovy a rozdmýchávat vášně nad teoretickými otázkami. Vladař rozšiřování financuje, ale kde jsou odměny pro nás?
Zvláštní kapitolou jsou ti magičtí spratci. Proč je nemůžeme sbírat starší? Takhle nic nevydrží. To mi má můj dokonalý plán selhat jen na tom, že chtějí maminku?“

Téma 21 Úsek častých nehod

Nové nebezpečí

Úvodní poznámka:
Gerem a Toto stojí na břehu moře v opuštěné zátoce. Dívají se směrem k nedalekému ostrovu. Vypadá to jako snadná cesta, ale pobřeží je kamenité a voda v zátoce se podivně vlní.

Toto se zadíval na maličký kousek budovy utopený v zeleni ostrova.
„Tam Freyu drží?“
Gerem přikývl.
„Z přístavu se tam dostanou celkem snadno, my ale takhle na očích vyjet nemůžeme. Tohle je jediné místo, odkud můžeme vyplout, a kam se vrátit, aby nás rovnou nechytili.“
„Nic moc,“ zabručel Toto, když viděl vlny rozbíjející se na balvanech.
Gerem se zadíval k ostrovu. „Tudy sám a v noci loďku nenavedu, i když jsem to zkoušel už mockrát. Musíme být dva. Rozumíš moři? Umíš plachtit?“
Toto pokrčil rameny.
„Nevím.“
Když se Gerem naštvaně nadechl, dodal:
„Velíš ty.“ Pousmál se. „Neboj, rychle se učím.“

Téma 22 Srdce je párový orgán

Když je strach silnější než láska

Úvodní poznámka:
Na moři bystře pluje malá plachetnice. Vane svěží vítr, moře se ježí krátkými vlnami. Loďka nese plné oplachtění, trup je mírně nakloněný, za lodí je vcelku rovná brázda. U kormidla je Toto, Gerem sedí vedle a pečlivě dohlíží.

Toto se nechal unášet větrem i radostí. Tohle určitě nikdy nedělal, ale moc se mu to líbilo. Byl Geremovi vděčný, že se rozhodl věnovat den tréninku. Zpočátku mu to šlo ztuha – loďka byla něco úplně jiného než koně! Ale jak slíbil, učil se rychle. S Geremem si začali rozumět, takže si nakonec troufl položit onu zásadní otázku.
„Víš, tobě naprosto rozumím. Koho ale nechápu, jsou Freyini rodiče. Jak se jí mohli vzdát? Vždyť matka musela Freyu milovat už když ji nosila pod srdcem? Otec nakonec také!
Gerem dlouho mlčet. Nakonec odpověděl.
„Děsí je magie. Strach byl nakonec silnější než láska.“

Téma 23 Pracovní boty

Není památka jako památka

Úvodní poznámka:
Je hluboká noc, moře je celkem klidné, jen příboj pění vodu kolem pobřežních skal. V nevelké zátoce je jediné místo, kde se nachází krátká kamenitá pláž. Na ní je vytažená malá loďka, plachetnice, která má i vesla. Vzadu v borovém lese jsou uvázaní dva osedlaní koně. Měsíc právě vychází, vane jen nepříliš silný vítr. Toto a Gerem se chystají nastoupit do lodi.

Gerem opatrně vytáhl z kapsy malý kožený váček a podal ho Totovi.
„Freya ti nemusí věřit. Ukaž jí ten přívěšek, pochopí. Jen ho, prosím, neztrať. Je po mé ženě…“
Toto kývl a schoval ho do taštičky pověšené na opasku.
„Dobrá. Tak znovu. Dostanu se do budovy. Schovám se. Postarám se o stráže. Najdu Freyu. Dostaneme se ven – nějak. Poběžíme k lodi. Odplujeme.“
Gerem přikývl a podal mu měkké kožené boty. „Přesně. Teď se přezuj. V jezdeckých botách to nedáš.“
Toto poslechl. Naštěstí mu seděly.
Trochu smutně se pousmál:
„Ty zas neztrať moje boty. Nic jiného mi z minulého života nezbylo.“

Téma 24 Vrána k vráně sedá

Akce začala

Úvodní poznámka:
Mezi tím v ohrazeném dvorci, kde drží Freyu. Mluví tam spolu dva strážci, mající zrovna službu.

„Nevím, proč tu musíme holku hlídat. Ven se nedostane, zvnitř se ty dveře otevřít nedají. A ta její magie je jen… látková. V naší hospodě dnes hrajou kulečník. Pozvali mě!“
„Tak jdi, jestli si troufneš. Já bych radši zkusil jiné… věci. Už není děcko.“
„Ale fuj! Snad bys nešel s magickou! Nelidi to jsou. To je, jako bys šel třeba s… ovcí.“
„Teď děláš svatýho! Minule jsi od ní nemohl ruce odtrhnout!“
„Je to pěkný, když se bojí, ne?!
***
„Neslyšel’s něco???“
„Asi kuny…“
„Chtěl bych hrát kulečník!“
„Chci ženskou.“
„Cc…??“
„Auáá!“
Nad oběma nehybnými postavami se sklonil temný stín.

Téma 25 Uhoď ho, nemá žádné kamarády

Stráž je nahá!

Úvodní poznámka:
Toto se ujistil, že strážci jsou spolehlivě v bezvědomí a šel hledat Freyu. Dveře zavřené zvenku našel snadno. Zaklepal. Doufal, že už to samo o sobě upozorní dívku, že přichází přítel. Stráže neklepaly.
Freya. Bylo jí patnáct a už tři roky byla otrokyní. Teď, uprostřed noci, někdo na dveře jejího vězení zaklepal. Sedla si na postel a nevěděla co udělat. Může říct „dále“, když sama nedokáže ty dveře otevřít?

Toto vstoupil. Ve světle lampičky uviděl bledou dívku se strachem rozšířenýma očima.
„Neboj, posílá mě tvůj…“ začal Toto a nejednou zmlkl. Přestože na sobě cítil oblečení, byl evidentně nahý! Šaty mu nějak… zprůhledněly?
„Děda,“ dodal, zatímco hledal, jak se zakrýt. Než něco vymyslel, byl opět normálně oblečený.
„Dědeček Gerem?“ zašeptala dívka.
Přikývl. Vytáhl z brašny váček. „Tohle ti posílá. Abys pochopila, že tě chci dostat na svobodu.“
Vzala si ho. Nahlédla dovnitř.
„Ustrojím se a jdu,“ slíbila.
Zdvořile se otočil zády. Neodolal.
„To průhledné oblečení… boj proti strážím? Když ti chlapi ubližovali?“
Usmála se, i když ji neviděl.
„Fungovalo to…“

Závěrečná poznámka:
Myslím, že uvězněná dívka a neurvalé stráže odpovídají tématu… I když jde o ni a ne o něho :)

25 Bonus – První čtení

Těžká zkouška

Úvodní poznámka:
Loďka plachtí po moři osvětleném jen svitem měsíce. Vítr čeří vlny. Toto sedí na přídi, Gerem vzadu u kormidla, Freya těsně u jeho boku. Jak vplouvají do zátoky, loďka musí zpomalit. Teď je čas, kdy se ukáže, jestli se Toto dobře učil.

Napětí sílí.
Toto se choulí na přídi, aby co nejlépe viděl vodu před lodí. Občas zvedne hlavu, aby si upravil směr. Vysoká borovice, rostoucí kousek za jejich cílovou pláží, slouží jako maják.
„Vpravo… rovně… maličko vlevo.“
V duchu zatouží, aby seděl u vesel a chtěla se po něm jen hrubá síla. To by zvládl! Číst potmě hladinu moře tak dobře, aby se vyhnuli všem pod vodou číhajícím balvanům, je mnohem těžší. Taková zodpovědnost hned napoprvé!
„Trochu vpravo a držet směr! Je to úzké!“
Slabé skřípění, trup lodi se zachvěl, loďka pluje dál.
Konečně!
Když vyskočí z lodi, klepe se úlevou.

Závěrečná poznámka:
Toto poprvé v životě potmě "čte" hladinu moře, aby našel podle drobných vírů a nepravidelných vln cestu pro loď. Snad to jako první čtení projde :)

Téma 26 Výběr z hroznů

Těžko vybírat, když je cesta jen jedna

Úvodní poznámka:
První část útěku se podařila, ale je třeba pokračovat. Podle plánu má Toto ujet s Freyou na koních až do jednoho z měst dále od pobřeží, kde se mají skrýt a čekat na Gerema. Bezpečné, proveditelné. Leč…

„Ne! Chci být s dědou!“
Gerem si vzdychl. Nechtěl vnučku opustit, ale nešlo to jinak. Musí vrátil loď – za světla.
„Už roky jsem neseděla na koni!“
Toto si vzdychl. Raději by vracel loď!
Nasedl na koně, otěže druhého chytil do jedné ruky a druhou natáhl k dívce.
„Pojď, pojedeš se mnou, koně budeme střídat. Za dva dny se s dědou sejdeš.
„Ne!“
Chápal její odpor. Slyšel stráže. Jenže tohle byl jediný způsob, jak to udělat. Musí ji přesvědčit.
„Postarám se o tebe. Jako táta.“
A sakra! Otec se jí přece vzdal!
Zmlkla.
Vzhlédla.
„Jako opravdový táta?“
Kývl.
„Tak jo. Pojedu.“

26 Nesoutěžní

Když je kvílení víc, než se dá snést

Úvodní poznámka:
Toto se zachráněnou Geremovou vnučkou Freyou jedu společně na koni temnou krajinou.

Totovi brněla hlava z Freyných nekonečných řečí. Byl to důkladný výběr z palety pubertálního kvílení a stížností!
Snažil se ovládnout. Chápal, o co jde, i když nevěděl, jestli to chápe i dívka.
Dávala najevo svoje emoce a názory – poté, co tři roky nesměla mít ani vlastní myšlenky. Zkoušela, jestli mu může věřit.
Jenže… všechno má své meze.
„Poslouchej, Fifi, vím, že to nemáš snadné. Ale kdybys byla trochu… pozitivnější, cesta by nám lépe ubíhala.“ Potom hrdinně dodal: „I zazpívat bychom si mohli!“
Dívka nejdřív v úžasu zmlkla. Potom špitla:
„Fifi?“
„Proč ne? Vypadáš tak!“
K jeho úlevě se šťastně rozesmála.

Téma 27 Soutok

To není dobrý nápad!

Úvodní poznámka:
Cesta byla horší, než Toto čekal, takže druhý den večer museli vzít za vděk zájezdní hospodou.

Místní štamgasti už měli pořádně vypito. Hostinský točil pivo.
„Nocleh? Mladá může jít nahoru, ale ty musíš do stáje.“
„Nenechám dceru samotnou. Stačí nám stáj,“ odvětil Toto. „Povečeřeli bychom.“
Opilci však měli jasno.
„Tak prej dcera…“
„Na dceru je starej!“
„Když přivedeš starýmu kozlovi mladou kozu…“
Pak jeden vstal a sáhl po Freye.
Chyba.
Vzápětí se skučením ležel na stole svých kumpánů. Rozlité pivo se stékalo s krví, prýštící z rozbitého nosu. Další dva vstali.
„Táta je kovář,“ ozvala se Freya s varováním.
Opilci se zarazili. Toto měl chuť pokračovat.
Hostinský měl jasno.
„Běžte nahoru, do pokoje. Večeři vám přinesu.“

27 Nesoutěžní

Není, opravdu to není lehké!

Byl čas spát. Toto se chystal převléct do čistého, ale nechtěl vycházet ven – po scéně z lokálu.
„Mohla by ses otočit?“ požádal Freyu.
„Proč?“ zeptala se dívka s neskrývanou drzostí. „Už jsem viděla spoustu nahých chlapů!“
„Protože tě o to žádám?“ zkusil se ovládnout Toto.
Podíval se na ni. To byla ale kombinace! Soutok jejího nevinného pohledu a řečí slušících prostitutce. Bože, vůbec Geremovi nezáviděl.
Najednou se zasmála.
„Toto, ty se červenáš!“
„Možná,“ zavrčel. Spolehl se na délku své košile a rychle se převlékl. Potom se na ni podíval.
„Zamysli se, jestli by ses neměla červenat spíš ty.“
Sklopila oči.

Téma 28 Při plném vědomí

Bubnované nebezpečí

Do města dorazili před polednem. Freya byla nadšená. Lidé! Obchody! Najednou uslyšeli bubnování. Toto ji okamžitě stáhl do blízkého průjezdu. Bubnování skončilo.
„Na vědomí se dává… uprchlá chovanka… odměna za nalezení a vrácení…“
Freya chytila Tota za ruku a křečovitě ji stiskla. Vlastně se ho dotkla poprvé od trapné scény v hostinském pokoji.
Strčil ji za sebe a naznačil jí, aby bez pohnutí čekala. Cítil, jak v něm roste vztek. Inzerují ji jako zaběhlého psa!
Třásla se strachy a zklamáním. Myslela, že už mají vyhráno!
Bubnování zmizelo v dálce. Toto zkusil povzbuzující tón:
„Musíme z tebe udělat kluka.“
Ten pohled!

Závěrečná poznámka:
Slova „ten pohled!“ by měla naznačit to plné vědomí nastalé situace. I když chápu, že je to sporné :)

28 Nesoutěžní

Když musíš, tak musíš

Freya si znechuceně snažila obléknout příliš velké oblečení, které přinesl Toto. Ještěže všechno mělo šněrování! Užuž si chtěla pomoct…
„Žádnou magii,“ zastavil ji Toto. „Přesně na to čekají, aby tě našli.“
„Tak co?“ ukázala se mu.
Pokusil se nesmát. „Dobré. Teď vlasy.“
„Ostříhat ne!“ lekla se.
Podíval se na její vlnité kadeře dosahující sotva pod ramena.
„Sepni si je na nahoře na hlavě a nech je spadnout kolem obličeje. Vezmeš si čepici. To půjde. A nebrblej. Lepší než stříhání, ne?
Byl z ní pěkný kučeravý kluk.
Totovi se sevřelo srdce. Dobře věděl, že riskuje vězení. Ale copak ji mohl nechat?

Téma 29 Biootec

Jak jen mohli?

Utíkali. Skrývali se. Přelézali ploty. Schovávali se za zdmi. Drze si vykračovali tam, kde nebyl úkryt.
Jídlo Toto ukradl, nechtěl upoutat pozornost nákupem. Pohoršenou dívku ujistil, že zaplatí. Někdy.
S další nocí se unavená Freya začala opravdu bát.
„Neboj,“ ujišťoval ji Toto. „S dědou máme záložní plán. Záložní plány záložního plánu. Sejdeme se.“
Spali venku, na seníku. Držel ji v náruči, protože se nedokázala zahřát. Přitulila se k němu a ospale zašeptala:
„Toto, proč nejsi můj opravdovej táta?“
„Protože jsem včas nepoznal tvoji maminku,“ udělal si legraci Toto.
Když konečně usnula, opět pomyslel na její biologické rodiče. Jak jen mohli???

Téma 30 … a zbytek je historie.

Konce a začátky

„Dědo!“
„Pssst! Holčičko moje…“
„Toto mi teď říká Eino, pořád. Prý nikdy nevím, kdo poslouchá!“
Gerem měl v očích slzy.
„Toto, nikdy ti to nezapomenu.“
„Neděkuj, ještě nejste za hranicemi. Na řeku bych nešel. Budete tam jak kachny na rybníku.“
„Jak tedy?“
„Oklikou přes moře. S důvěryhodným kapitánem.“
„Vím, za kým jít.“
„Toto, prosím, půjdeš s námi? Do Království? Budeme bydlet ve městě, kde je palác! Budu chodit do školy a učit se u mága!“
„Ne. Pomůžu vám až k lodi a pak se vrátím do kovárny.
„Toto! Prosím!“
„Ne. Tohle je váš nový začátek. Já se vrátím ke svému.

Nesoutěžní

Jedna záchrana nestačí

Toto si protáhl záda a mimovolně zasténal. To nebyl kůň, ale slon! Každá z jeho podkov vážila tolik, co dvě normální. A když mu zvedl nohu, valach se o něj s chutí opřel – hlavně, že měl pohodlí!
S úlevou si sedl na práh kovárny a pohladil předoucí kotě.
Jestlipak dojeli? Doufal, že jsou v pořádku. Že Gerem má tolik klidu, kolik mu ta jeho ještěrka dovolí. A Freya si konečně užívá holčičího života.
Stýskalo se mu.
Jenže někde jsou další magické děti, které nikdo nehledal. Ty unesené jako první už jsou dospělé – pokud přežily.
Že by Strážcům nabídl kovářské služby?

Konec (pro teď:))

Toto si protáhl záda a mimovolně zasténal. To nebyl kůň, ale slon! Každá z jeho podkov vážila tolik, co dvě normální. A když mu zvedl nohu, valach se o něj s chutí opřel – hlavně, že měl pohodlí!
S úlevou si sedl na práh kovárny a pohladil předoucí kotě.
Jestlipak dojeli? Doufal, že jsou v pořádku. Že Gerem má tolik klidu, kolik mu ta jeho ještěrka dovolí. A Freya si konečně užívá holčičího života.
Stýskalo se mu.
Jenže někde jsou další magické děti, které nikdo nehledal. Ty unesené jako první už jsou dospělé – pokud přežily.
Že by Strážcům nabídl kovářské služby?

„Dědo!“
„Pssst! Holčičko moje…“
„Toto mi teď říká Eino, pořád. Prý nikdy nevím, kdo poslouchá!“
Gerem měl v očích slzy.
„Toto, nikdy ti to nezapomenu.“
„Neděkuj, ještě nejste za hranicemi. Na řeku bych nešel. Budete tam jak kachny na rybníku.“
„Jak tedy?“
„Oklikou přes moře. S důvěryhodným kapitánem.“
„Vím, za kým jít.“
„Toto, prosím, půjdeš s námi? Do Království? Budeme bydlet ve městě, kde je palác! Budu chodit do školy a učit se u mága!“
„Ne. Pomůžu vám až k lodi a pak se vrátím do kovárny.
„Toto! Prosím!“
„Ne. Tohle je váš nový začátek. Já se vrátím ke svému.