Moje články

Byla to obyčejná akce. Pilo se, bavilo se a sem tam někdo i rozlil láhev. Na zemi se tvořila čím dál větší kaluž. V ní lihová síla stále narůstala, až došlo k implozi. Na místě kaluže vznikla lihová díra a ta do sebe začala sát líh.
Hospodští se snažily zachránit své sudy, obchody zase láhve s kvalitním pitím. Až jednomu valachovi utekl komínek soudek silné slivovice. Ten vletěl přímo do lihové díry. Ta již neunesla takovou sílu a explodovala. Zkáza sebou přináší lihový opar, závislost a také kocovinu. A pak vše utichlo a výbuch po sobě zanechal lihem zmožené lidi.

Riko se plazil po dunách pouště. Slunce pálilo do zátylku a žízeň mu sužovala hrdlo. V ruce křečovitě svíral kříž. Nikde v dohledu nebyl ani náznak zeleně. Věděl, že jestli do několika hodin nenajde vodu, zemře. A tato myšlenka byla jak přítěží, tak i hnací motor, aby se na úkor svých sil plazil dál.
Nastala noc. Místo spalujícího vedra padl na poušť mráz. Riko již byl na pokraji svých sil. Přetočil se na záda, zadíval se na hvězdnou oblohu a zvolal umírajícím hlasem.
„Bože můj, proč jsi mě opustil.“ S těmi slovy zahodil z ruky opatrovaný kříž a naposledy vydechl.

„Hej, Tachamaru, jdeš teda na tu akci? Prý to bude fakt pařba.“
„Když já nevím, Murokatu, víš, že já na tyhle nóbl akce neplazím.“
„No ták, sice tam je předepsán společenský skafandr a na všech dolních končetinách boty, ale Nachurovu mi slíbil, že to tam rozjedem. Dokonce tam chce otevřít i demižón kyanidu.“
„Tak to už tam teprve nejdu, po kyanidu se mi vždycky zamotají chapadla.“
„A bude tam i moje kámoška. Má fakt velký mléčný vředy a má hrozně krásné oči. Všech sedm.“
„Tak teď jsi mě dostal. Teď se na ten ples těším. Jdu si sehnat společenský skafandr.“

Vládce démonů právě umučil otroka a otřel si pařáty od krve. Zvedl ze země poslední zbytky ubožáka a hodil je mezi ostatní otroky. Ať vědí, co je čeká. Pak zavelel svým posluhovačům.
„Připravte se. Zítra vyrážíme do starého hvozdu.“
Starý druid se procházel po mýtině a smutně se rozhlížel kolem. Sehnul se a utrhl sedmikrásku, která kvetla pod nohama. Pak se rozplakal. Musí bojovat. Musí tohle místo zachránit. I za cenu vlastního života.
Druid se pomodlil k přírodě. Věděl, že je to naposled. Pak zaslechl výkřik. Ohlédl se a spatřil ženu blížící se k němu. Tvář měla zamazanou od čerstvé krve. V tu chvíli na ni skočil z lesa démon a jednou ranou ji usekl hlavu. Zatím co pil její krev, snesla se na něj čistá magie druidova a démon zmizel v plamenech. Druid bojoval statečně, ale i na něj přišla řada. Spár útočníka mu protrhl břicho, něhož se vyvalily vnitřnosti. Zatímco ležel na zemi, a již ani nevnímal bolest od zubů hodujících démonů, dal své poslední síly dříve utrhlé sedmikrásce.
Brzy se jeho zbytky přemístily na hnijící hromadu, na které měl pán démonů svůj trůn. A pod ním se čerstvě otevřel květ sedmikrásky, aby dal život novým potomkům přírody.

Byl krásný, přímo stvořený pro výlet. A tak se Tom, David a Olga rozhodli podívat do zoo. Zrovna se blížili k výběhu lvů.
„Zde jsou lvi,“ přečetl ceduli Tom, zatím co David už sledoval, jak s jedním párečkem lvů cloumá matka příroda.
„Ti jsou roztomilí,“ rozplývala se Olga nad lvíčaty. Jedno z nich se přiblížilo k plotu.
„No pojď sem ty potvoro,“ zavolal na něj Tom. Lvíče místo odpovědi zvedlo zadní tlapku a obhodilo nepřipraveného Toma dost nechutnou lázní.
„To udělal schválně, parchant jeden,“ řekl Tom a při odchodu za sebou táhl Davida, který stále hleděl na pářící se potvory.

Pug neustále vykonával těžkou, nesmyslnou práci. Přelíval vodu z dolní nádržky do vrchní, odkud se zase vracela zpátky. Nevěděl, kdo je, jen věděl, že musí splnit úkol – dostat veškerou vodu do vrchní nádobky. V hlavě se mu navíc ozývaly otázky, na které se snažil najít odpověď.
Pug postoupil. Úkoly byli těžší, ale měly aspoň smysl. Mnoho úkolů se však za neúspěch trestalo smrtí, takže si musel obzvlášť dávat pozor. Brzy jej čekala poslední zkouška.
Pug nyní věděl, kým byl a kým je teď. Úspěšně splnil poslední zkoušku. Když objevil rozsah své moci, věděl, že Tsurané mají těžkou, ale účinnou výuku.

Za sedmero hermelíny a sedmero sýry žila byla jedna myška. Byla to potvora nenažraná a stále kradla jídlo ze sýpky plné jídla, jen tak na chuť. Potom není divu, že na ni majitel onoho jídla připravil past.
Vyžraná myš byla příliš hloupá a samozřejmě se do ní cvakla.
Teď tu leží, brečí nad přeraženou páteří a nad střívky vyvřelé z vypaseného pupku. Leží tam rok, než ji najde majitel jídla. Zželí se mi nad ubohou myškou, pustí ji a dokonce ji dá trochu jídla a ošetří poranění.
A od té doby se Myška nepřežírá a potrpí si na zdravém jídelničku.

„Takže to chápu tak, že mě uděláš šťastným a za to budeš chtít za tři roky mou duši?“ ptal se Raynor.
„Přesně tak, duše je cena za štěstí,“ odpověděl Satan a mrskal vztekle ocasem.
„Dobře přijímám. Tak do toho. Ať se mám dobře.“
Po tři léta se Raynor jen bavil a měl všeho dostatek. Za tři roky se však Satan skutečně dostavil.
„Přišel jsem si pro tvoji duši“.
„Sakra, víš, stala se nemilá věc. Včera mi ta duše praskla, tak ti ji dám i s pneumatikou, jo?“ řekl Raynor a nechal stát vyjeveného Satana za dveřmi s pneumatikou ve spárech.

Městem zazněly smuteční písně. Přesto nikdo nesmutněl. Před chvílí zemřel král a tyran této říše. Jediní, kteří oplakávali jeho smrt, byli šlechtici, kteří si díky kruté vládě namastili kapsy.
Nastal den pohřbu. Smuteční průvod šel celým městem. Královo tělo položili do krypty osázené zlatem.
Dělníci měli napilno. Za trochu jídla museli dřít na králově hrobce. Tyran si před smrtí umanul, že na místě jeho posledního odpočinku bude stát nekropole přesně o sto věží. Aby si lid pamatoval, kdo byl otcem této země.
Dnes už nekropole nestojí. Během pár let lid „Stověžatého tatíčka“ rozebral a postavil nové domy, které stojí dodnes.

Dub uvadal. Jeho suché listí se sypalo smutně na zem. Starý žalud Ivan věděl, že nadešel jeho čas. Dal sbohem ostatním kolegům žaludům a vrhl se k zemi. Dopad byl tvrdý. Ivan se velkou silou odrazil a spadl na kraj srázu. Kutálel se jak na obrtlíku, dokud se nedokutálel na dno srázu. Zvedl se a poblíž uviděl podivnou stavbu ve tvaru krychle. To byl nález. Tady bude mít volno, lehne si na roztrhané hadry a při nebezpečí se schová pod košíkem. Jen nevěděl, kde vlastně je. To se mělo brzy vyjasnit, protože k jeho krmelci se právě blížil hladový kanec.

Kapitán Smith stál na palubním můstku. Nepřátelská loď se stále více přibližovala, již byla téměř na dostřel. Vítr nemilosrdně vál ze západu, jediného směru, kterým se dalo mezi skalisky uprchnout. Neměli naději.
„Kapitáne, co budeme dělat?“ ptal se jeden z námořníků.
Smith se zamyslel. Přemýšlel, co by na jeho místě udělal jeho otec. Nyní měl možnost se mu vyrovnat.
„Tak využijeme směr odkud vítr vane.“
Chopil se kormidla a nastavil plný kurs na pravobok. Pomocí větru se loď neuvěřitelnou rychlostí otočila k nepřátelské lodi pravobokem, odkud vypálily desítky děl. Brzy z nepřátelské lodi zbyl jen kouř a trosky na hladině.

„Tak co teda pro mě máš za překvapení?“ řekl Lee a zvědavě se kolem sebe rozhlížel.
„Počkej, už to bude hotové,“ odvětila Natálie a hlídala troubu. Za chvíli se bytem šířila úžasná vůně.
„Tak tady to je,“ řekla Natálie a postavila na stůl před Leem oříškový dort.
„Vypadá báječně zlato a úžasně voní po mandlích.“ Pak si Lee kus ukrojil a hltavě se do něj zakousl.
„Sakra, ty mandle na dortu jsou strašlivě hořké“
„Nevím jak se to mohlo stát,“ láteřila Natálie. „Ale možná vím, čím to napravit,“ a vytála ze skříně archivní víno. S ním dort chutnal vskutku báječně.

„Vítej smrtelníku,“ pronesla nejkrásnější z můz. „Jsme poctěny, že tě můžeme přivítat v Ráji.“
„Co jsi zač?“ zajímalo mě.
„Jsme můzy a ty jsi náš host, o kterého budeme pečovat.“
„To jsi dám líbit,“ nahodil jsem a koutkem oka jsem se díval po něčem k pití.
„Přineseme ti něco k jídlu, co říkáš?“ Hýčkala mě můza. „Máme tu nektar a ambrosii……“
„To nechci, dám si pivo.“
„Ale nektar jsi ještě neochutnal“.
„Kolik to má procent alkoholu?“ Zajímalo mě.
„noo, nulu.“
„Víte co, nechte si svůj Ráj a já si jdu na pivo,“ řekl jsem a zamířil rovnou do nejbližší putyky.

Lahodný vepřový bůček mizí v ústech. Již první sliny se stahují před ohromným náporem tuku a mastnoty. Nakonec si ústa oddychnou a posílají bůček dál trávicí soustavou.
„Mistře mozku, co budeme dělat s tím velkým množstvím kalorií, co doputovaly právě do žaludku?“
Střeva se však ozvaly dříve. „Nejlepší bude je dát uskladnit v oblasti pasu a část do stehen. Pro zbytek by to chtělo postavit druhou bradu.“
Mozek však střeva okřikl. „Sakra co furt máte s tím skladováním tuků?“ Nechte jej uležet a zítra to půjdem vyběhat.“
Orgány souhlasily a tělo zůstalo stále pěkné jako před pozřením šťavnatého, tučného bůčku.

Kolem hořely svíce. Vládce upírů již stál u zkrvaveného oltáře čekajíc na svou nevěstu. Již přichází. Nádherná smrtonoška s rudýma očima a velkým výstřihem. Všichni hosté se zarazili nad její krásou, obzvláště muži. Nevěděli, že svatební hostina se skládá právě z hostů. Obřad započal a s ním i jatka. Potoky krve, hromady kostí, mnoho nářků a zbytečných proseb.
Na konci zbylo jen pár živých, stovky mrtvých a tisíce nemrtvých.
„To bylo tak romantické, řekla nemrtvá princezna a přitiskla se ke svému věčnému muži.“
„Tohle byl jen začátek, má drahá,“ řekl pán upírů a poslal novou legii kostlivců na nejbližší vesnici.

„Honzo, rozešla se s tebou holka, to pro ni ani nepláčeš?“
„Kluci nepláčou.“
„Honzo, tvůj křeček je tuhý, nebudeš pro něj plakat?“
„Už jsem ti říkal, že kluci nepláčou.“
„Honzo, naše firma krachla a my musíme na ulici, že budeš silný a nebudeš plakat?“
„Znovu opakuji, že kluci nepláčou.“
„Honzo, tvoje maminka umřela a ty jsi na pohřbu neuronil jedinou slzu.“
„Sakra, už jsem ti říkal, že kluci nepláčou.“
„Honzo, odpojili nám internet, naštěstí nám ale nechají příbytek, vodu i teplo.“
„To ne, internet ne, to mi nemůžou udělat, já už budu po zbytek života brečet, život je tak nespravedlivý…..“

Jen „trošičku“ parodie na minulost.
„Nevím jak vy, pánové, ale já zde nehodlám čekat na další sucha, která nás nakonec všechny umoří hlady,“ pronesl svou řeč mladý hladový Tutanchamon, zatímco si kamenem brousil svoji sekeru.
„A co chceš jako dělat,“ zeptal se vesnický stařešina.
„Jít na sever a dobít si nový domov.“
„Zakazuji ti to. Mnoho z nás tím směrem odešlo a ani jeden se z nich nevrátil. Krajina v okolí Nilu je nebezpečná.“
„Zakazuješ?“ řekl výhružným hlasem Tutanchamon.
„Dokud zde budu já, tak se na sever nikdo nevypraví,“ řekl rozhodně stařešina.
„Jak je libo,“ řekl Tutanchamon a jedinou ranou uťal stařešinovy hlavu. „Sbalte si svůj majetek, potáhneme na sever,“ zavelel a celá ves uposlechla jeho příkazu.
Tutanchamonovy lidé se prali jako lvy a vybojovali si celé Nilské území. Hodlají pokračovat v dobývání. Jejich postup překazí neblahá událost.
Tutanchamon se zamiloval. Našel si dívku z původního obyvatelstva, která se jmenovala Egalinarypt. Jelikož si na jejím jméně čtyřikráte polámal jazyk, začal ji říkat jen Egypt. Poté, co se prohlásil faraónem, pojmenoval po své milované celou zemi, postavil pro ni pyramidy a dokonce se nechla po své smrti mumifikovat, aby tolik moc nesmrděl, až ho jeho milá bude navštěvovat. Tak končí příběh o životě a smrti Tutanchamona.

„Tak tě konečně máme Ridicku. A tentokrát se ti nepodaří utéct jako obvykle“.
„Uvidíme, přece jen se mi říká mistr útěků,“ řekl svým klasicky ledovím hlasem a hmatem našel hrot hřebíku trčící ze židle. Už věděl, jak se zbaví pout.
Neznámý se jen usmál, napil se čaje z plechového hrnku a zapnul reflektor mířící na Ridicka. „Světlo se tvým vyleštěným zornicím nelíbí, co?“
Již osvobozený Ridick se však vymrštil ze židle, poslepu uchopil hrnek, který neznámý držel v ruce a vší silou ho vrazil vězniteli do hrudi.
„Tohle zabere vždy,“ řekl si pro sebe Ridick a šel ukrást další letadlo.

„Doktore, nezapomněl jste na narkózu?“ dotázala se mrtvola na pitevním stole. „Jen že ten skalpel v břiše dost tlačí.“
„Ty nedáš ani po smrti pokoj? Vždycky jsi byl potížista,“ rozčiloval se doktor Pepa, který byl ve skutečnosti jen nedostudovaný řezník.
„A jak jako můžu v klidu umřít, když mě chceš sebrat obě plíce jen proto, abys mohl o dva roky déle kouřit? Já jsem s transplantací nesouhlasil.“
„Už je mám, hned tě zase zahrabu, tak klídek,“ odbyl Pepa nebožtíka a pokračoval v práci.
Zombie si jen povzdychla, protože dobře věděla, že si Pepa za půl roku přijde i pro játra.

To je stroj. Právě se mi podařilo po vyčerpávajícím dvouhodinovém závodě předjet natuněného hlemýždě, který se ještě plazil opačným směrem.
Teď tu čelím rozzuřenému davu důchodců, jelikož už půl hodiny frčím po přechodu. Prostě nemají pochopení pro moderní stroje.
A teď mě tu za plné jízdy otravuje policajt, že zde se parkovat nesmí. Vždyť já tu neparkuji. Blbec jeden.
Ale nejhorší hrůza mě teprve čekala. Podívám se do zrcadla a vidím, jak mě strašlivou rychlostí dohání nehybné předměty.
Šlápnu na plyn a zmizím v oblaku radioaktivního prachu, který za tři dny přiletí z Japonska.
Jak já miluji ten svůj trabantík.

„Jsi nádherná,“ řekl Vincent a objal Carmen ležící vedle něho. Ta se usmála, ale v srdci cítila zármutek.
„Děje se něco?“
„Víš Vincente, já vím, že jsem jen obyčejná děvka. Ale i to mi přijde lepší než ta tvá noční bestie.“
„Ty pro mě navždy zůstaneš tou nejkrásnější ozdobou světa,“ řekl Vincent a na tváři se mu objevily první chlupy. „Mám své povinnosti a proto toho nemůžu nechat,“ řekl již proměněný Vincent vlkodlak a zmizel otevřeným oknem do Wizimské tmy. Carmen se ještě dlouho za ním dívala přes slzy v očích, než se znovu odebrala k bídnému životu Wizimské kurtizánky.

Byla to strašlivá bitva. Na podlaze se povalovala bezvládná těla. Jen jediný živoucí mžoural skrze zamlžené oči. Již mu moc vědomí nezbývalo. I tak si užíval pocitu, že je poslední živoucí z této party. Chtěl odejít, ale nohy ho neposlouchaly. Důvod tohoto masakru se právě posadil naproti němu.
„Bezva akce, co?“ řekl Líh a podal poslednímu živoucímu poslední láhev. „Taková akce se nepodaří vždy, tak mi to nekaž,“ a s těmito slovy vylil zbylý obsah do hrdla ubožáka. Tento poslední výstřel ho zbavil zbytku vědomí. Líh si promnul ruce a těšil se, až všechny zde přítomné ráno postihne strašlivou kocovinou.

„Okamžitě zastavte. Jinak budeme nuceni použít zbraně." Ozvalo se z vysílačky.
„Tak hele", odpověděl Jack podrážděně do vysílačky. „Letím čtyřnásobnou rychlostí světla. Bude trval čtyři měsíce než zastavím."
„Tak nám dejte identifikační číslo". Vyzvala Jacka vesmírná policie. „A zapněte brzdící motory."
„Číslo nemám, nechal jsem ho u některé z mých bejvalek. A vesmír je dost nekonečný na to, abych vám unikl“, odpověděl Jack a místo brzdících motorů aktivoval hyperpohon. Loď se vydala do pohybu. Jedinou chybičkou tohoto plánu byl velmi přesný policejní střelec.
Policejní loď okamžitě začala střílet a Jackovi ostatky se vydaly na průzkum všech koutů dost nekonečného vesmíru.

Meče se s ohlušujícím rámusem srazily. Marnidovi vyrašil na čele pot. Přes přilbici sledoval svého soupeře a pomalu se loučil se životem. Byl vysílený, zatímco jeho protivník byl plný energie.
„Mysli", říkal si sám pro sebe. Tuto schopnost však již dávno ztratil. Jeho pozornost na okamžik upoutal zablácený klobouk ve křoví a v jeho mysli se stvořil ďábelský plán. Provedl klamný útok a místo seknutí nabodl na ostří meče onen klobouk a vrhl ho na nepřítele. Bláto udělalo své a přilepilo klobouk přímo na obličeji protivníka. Moc mu to slušelo.
Než se jeho hlava poslušně odebrala k podlamujícím se nohám.

„Pugu?"
Pug zvedl oči, podíval se na Makrose a hlasem umírajícího odvětil.
„Ano?"
„Jsi nějaký bledý. To tě ta svatba tak děsí"?
„Sám nevím, odpověděl Pug. Katala je skvělá žena, ale pořád žena. Nevím, na co se mám těšit."
„To moc dobře znám. Cítil jsem se stejně. A to jsem se ženil osmkrát. A vždy jsem to přežil."
„Aby ne, když jsi nesmrtelný." Ale mě už nemusí čekat svoboda".
„Vždyť jsi ctihodný, můžeš cokoliv. Takže se můžeš těšit na vše, co tě jen napadne."
Tímto byl Pug poražen, na tváři se mu rozzářil zvrhlý úsměv a svižně zamířil k oltáři.