Moje články

Hagrid přiběhl domů s novinkou. „Už to vypuklo! Ředitelka rozeslala voběžník MYŠ!“
„Cože?“ vykulila oči Olympa.
„No jako že se musí profesoři sejít na poradě a probrat, komu z jedenáctiletejch kouzelnickejch děcek pudou dopisy z Bradavic. Jestli teda sou magický a taky dost chytrý na to, aby mohly študovat na našej škole, protože vono je to dost náročný.“
„Aha, tak to se Kuklík, Puklík ani Dudlinka bát nemusí. Magii prrojevili už jako batolata a inteligentní jsou také. Po nás. Základní školu po rročním odkladu zvládají naprrosto bez prroblémů. Ale co vlastně znamená zkrratka MYŠ?“
„No přeci Magie a Ynteligence Študentů!“

„Slyšel sem, že v Prasinkách votevřeli školku a školu pro děcka zaměstnanejch kouzelníků. Nezkusíme to?“
Kuklík, Puklík a Dudlinka se přestali prát o plyšového hipogryfa a zpozorněli.
„Mohli bychom. V pěti letech by se oprravdu měli seznámit se svými vrrstevníky, a začít se učit,“ zamyslela se Olympa.“

Hagríďata s výskotem vtrhla do třídy jako velká voda. Rázem bylo vzhůru nohama všechno. Hračky, knížky, pastelky… Ostatní děti se krčily koutě, některé plakaly.

„Prej nejsou naše děcka na školní docházku dost zralý,“ pronesl dotčeně Hagrid, když se vrátili domů. „Jak to mohla ta učitelka poznat? Dyť sme tam byli sotva pět minut!“

Trojčata konečně usnula a Olympa listovala knihami, které Hagrid přinesl. „Poslouchej, tohle je pozorruhodné: akvárrium má velmi uklidňující efekt na hyperraktivní děti. Pohyb rrybiček, jemné bublání vody a pomalé vlnění rrostlin působí meditativně a snižuje nadměrrnou aktivitu. Zaběhni ještě jednou na Přříčnou a kup nějaké rrybičky a rrostliny. Akvárrium mezitím vyčarruji já.“
Zanedlouho Hagrid vypustil do masivní skleněné nádrže svůj nákup.
„Ach!“ vyjekla Olympa, „myslela jsem rrybičky malé a rroztomilé!“
Ve vodě se tísnilo sedm podivných velkých tvorů.
„Dyť vony přeci sou roztomilý! Vzal sem je teda šecky. Sem je nemoh rozdělit, no ne? Koukni na ty vobrovský smutný vočička.“

„Koho tady nevidím! K Prasečí hlavě nezajdeš, musím přijet až do Londýna, abych se s kamarádem potkal!“ zaburácel Aberforth Brumbál.
Hagrid právě vyšel z knihkupectví Krucánky a Kaňoury s plnou náručí knih.
„Ty a knížky? Co sis koupil? Hmm… Jak zabavit batolata, Meditační techniky pro rodiče hyperaktivních dětí, Jak zvládat spontánní magii v předškolním věku, Uspávací kouzla a ukolébavky, Sourozenecká rivalita a jak jí předcházet…
„Tohle s Olympou fakt potřebujete? Vždyť jste oba profesoři s hromadou zkušeností!“
Hagrid rezignovaně pokrčil rameny. „To sme si mysleli taky. Jenže tydle naše dráčata, to je dočista jinej vobor. V tomdle sme ouplný zelenáči.“

„Hagrid musí rychle domů pane, dětičky! Všechno je žluté!“ Bradavický domácí skřítek vzrušeně poskakoval a mával rukama.
„Voni maj žloutenku?!“ Hagrid pustil obrovské kladivo, kterým zatloukal kůly na novou ohradu. Popadl přenášedlo - malou figurku jednorožce - a vyrazil k bráně pozemků, odkud se mohl přemístit.
Olympa se doma objevila v tomtéž okamžiku. Společně vtrhli do dětského pokoje. Přivítalo je nešťastné drmolení chůvy, ale hlavně trojhlasý zoufalý pláč. Vycházel z hustého houští pokrytého malými žlutými kvítky.
„Todle nejni žloutenka, ale hlodáš!“ vykřikl nadšeně Hagrid.
Olympa spokojeně přikývla. „Přřišlo to mnohem dřříve, než jsem očekávala.“
„Vobjevila se jim dětská magie! Sou to kouzelníci!!!“

„Hagrride, slyšíš to?“
Hagrid se zaposlouchal. „Co bysem měl jako slyšet? Neslyším nic.“
„No prrávě. Nádherrné ticho.“
„Voni snad dneska usnuli všici naráz!“
„Hned po večeřři.“
„Žádnej mě nepoblinkal.“
„Nebolí je břříško.“
„Ani se žádnej nepos… eh nepokakal.“
„Věřřím, že nás čeká nádherrná noc,“ povzdechla si zasněně Olympa.
„Enem abys to, holka, nezakřikla.“
Olypa si položila prst na ústa. „Musíme být opatrrní a velmi tiší.“
„Jo. Deme do ložnice,“ zašeptal Hagrid. „Těšim se na to vod momentu, co se prckové narodili.“
„Já rrovněž. Jen si drrahoušku lehni na bok, abys nechrrápal a naše andílky neprrobudil. Snad se konečně oprravdu vyspíme.“

„Už jsi tady hodně dlouho nebyl,“ Rosmerta postavila před Hagrida tuplák máslového ležáku.
„To víš, tři malý děcka, času málo, hlavu z nich mám jak vykotlanej strom s lesníma včelama. Voni sou tento… hyper… řikala Olympa, noo…,“ nemohl si Hagrid vzpomenout na správné slovo, „no voni porád křičej a lítaj…“
„To znám,“ pokývala Rosmerta soucitně hlavou, „to je nemoc šílených dětí.“
„Voni sou trojčata marodný?“ vyděsil se Hagrid. „Je to vážný? A co se s tim dá promerlina dělat?“
„Ohnivá whisky,“ pokrčila rameny Rosmerta.
Hagrid se zamračil. „Whisky? Malejm prckům?“
„Těm ne. To je rodičovská nemoc. Naleju ti pořádného panáka.“

Domácí skřítek, který celé dopoledne batolata hlídal, s úlevou vystřelil ze dveří.
Hagrid smetl z křesla dřevěné kostky a hrst kukuřičných lupínků, strčil do uší špunty a usadil se. „Se nedivim, že tadle šichta dělá mezi skřítkama zlou krev. Nikdo už k vám nechce, bando jedna. Každej rači de umejvat záchody, nebo kydat hnůj vod testrálů, než aby vám dělal chůvu.“
Kravál a jekot zesílil. Najednou ztichl. Hagrid vytáhl špunty z uší, rozhlédl se a zaplavila ho vlna něhy. Mezi hračkami, polštáři, miskami, kopečky krupicové kaše a rozsypanými piškoty leželi přituleni k sobě Puklík, Kuklík a Dudlinka a sladce spali.

„Aúúú, tys mě kopl do břicha! Dneska nejmíň potřetí!“
„Jauvajs! A tys mě už zase praštil do hlavy!“
„Škrábej se laskavě ve svém oku. Tohle je moje oko, rozumíš?!“
„A jak asi, když jsi mi přilehl ruku!“
„Posuň se trochu, musíš se na mě tak lepit?“
„Nezdá se vám, že je tady najednou nějak málo místa?“
„Nezdá. Ono tady už fakt není k hnutí!“
„Děcka, jdeme ven!!!“

Olympa se zavrtěla v křesle, jak pod sebou ucítila vlhkost. Odložila knihu Výchova trojčat v pohodě a bez stresu a vstala. „Hagrride, drrahoušku, podej mi prrosím sbalený kufřřík a přřenášedlo. Jedeme k Mungovi!“

Jedééém!!! To je závod! Kdo bude první!? Já! Já! Dav se řítí k cíli. Na pásce skončí v jediném okamžiku tři. Tak co? Tak co? Tak co? Tak nic. Jdeme všichni tři!
Správně. Odměna pro vítěze se poslušně roztrojí.

Tři dračí vejce nééé!!! Dva výkřiky, Hagrid i Olympa se probudí najednou.
„Teda holka to byl sen. Zdálo se mně, že sem v hájovně vodchovával hnedka tři dráčata. Ouplně mně tehdá stačil malej Norbert. Eště, že si ho Čárli vodvez do Rumunska.“
„Drrahoušku, to je podivné. Zdálo se mi také o třech malých drracích. Ach, ještě, že to byl jen sen.“

Napečeno mám. Ještě domalovat tuhle hromadu perníků! Doprkýnka, došla mi glazura! Honem udělat novou! Mám dost cukru? Pak vysmejčit celou Perníkovou chaloupku ať si na trhách netrhnu ostudu. Kruci, stihnu to všecko?
A do háje! DMD! Tohle teda dokupy nepude. Drabblení bude muset počkat až po Velikonocích. No, Hagride, holt to budeš muset vydržet. Nebo se domluvte s Indy na nějakých těch moudrech nebo pindech. Že ne? Že to sami nedáte? No tak jo, pustíme se do toho spolu až se vrátím domů. Třeba budu mít i nějaké trhlé příhody z trhů. Si to pak do konce dubna užijem, co?

Small_CS_Traffic_Warden: Vlak v nula nula dvacet pět bude ten poslední
gleti: Sám voják v poli
Aries: Genius loci
Tom_Peterson: Erbenova nutrie
mamut: Zvláštní znamení touha
Aplír: Nuda
Chrudoš Brkoslav Štýřický: Perníkové srdce jako záchrana
Elluška: Jak ho doma čekali
strigga: Běžte se zabíjet jinam!
P.M.d.A: V autě
Owes: Exkurze
Linkový stykač: Jožo v ráži
Arenga: Jak to vnímala Marléne
HCHO: Povinnost
Esclarte: Nikdy neříkej nikdy
Dede: Že já nejsem mladší!
Rya: Jak to vidí sluchátko
ChaosPrinceUdání aneb Hlásit se to musí
Blueberry Lady: Čarodějnice
Tora: Objev
kytka: Můj vzor - Slohová práce Hymana K*a*p*l*a*n*a
Birute: Pomsta chutná nejlíp s otrubami
Apatyka: Na vztek
mila_jj: Babička pod proudem
medvedpolarni: Veverkova 35, Praha 7-Holešovice
Alešandr_Veliký: Pán je znalec
Sophie: Vilijovka/Wilijówka
Sothis Blue: Přišli

Vloni jsem Olympu s Hagridem poslala na Kouzelnou nekouzelnou svatební cestu. Na konci dubna jsem je sice do Bradavic vrátila, ale Hagrida vinou jisté nehody ve stavu značně nepohodlném. Tím pádem jsem ho letos musela dostat z této nekomfortní situace Zpátky k velikosti.

Loňský seriál jsem ale zapomněla vložit sem. Takže pokud by vás zajímalo, jak a proč to všechno začalo, klikněte ZDE.
Kapitoly jsou provázány odkazy, takže se pohodlně dostanete až k letošnímu závěru.

Pokud si ale chcete jen přečíst, jak příběh pokračoval letos, zmáčkněte tenhle
ČUDLÍK.

„Se budou jednou šeci za břicha popadat, až budeme vykládat historky, co sme s tim architektem zažili,“ rozumoval Hagrid nad pergamenem s plánem domu. „Ale nakonec šecko dobře dopadlo. Baráček bude krásnej.“
Olympa povytáhla obočí. „Drrahoušku, v souvislosti s domem, mám prro tebe dvě zprávy. Jednu dobrrou a jednu horrší.“
„Sem s tou dobrou!“
„Zdá se, že v létě budeme ten dětský pokoj oprravdu potřřebovat.“
Hagrid se rozzářil! „My budeme chovat?!“ Vlepil Olympě pusu a zarazil se. „A co teda ta horší zpráva?“
„No… budeme muset znovu za tím hrrozným člověkem. Aby dětský pokoj zvětšil. Nebo rraději vyprrojektoval rrovnou třři.“

„Jsem spokojená,“ prohlásila madam Pomfreyová. „Máš svou obvyklou výšku, víc neporosteš, nevidím ani žádné zbytkové kouzlo. Ale stejně je zvláštní, že se ten proces poslední dobou tak urychlil.“
„No jo, to ten architekt, co nám maloval náš novej barák. Sme s Olympou mysleli, že z něho vyrostem voba. Furt to chtěl dělat po svym. Ale nakonec je šecko tak, jak sme chtěli my. Koukej!“ Hagrid vytáhl z kapsy umolousaný pergamen. „Tadydle bude kuchyň, obejvák, ložnice, dětskej pokoj…“
„Olympa čeká miminko?“
„To né. Já enom, dyž už sem tam zasadil ten stromek a barák bude stát na jaře, tak dyby náhodou…“

Pročítali složité právnické formulace, až konečně došli k ceně.
„Za takovou chatrrč? Tolik?!“ Na Olympu šly mrákoty.
Hagrid před očima užaslého agenta poporostl skoro o třicet centimetrů. „Dyť přeci nekupujem šlechtickej zámek!?“
Agent pokrčil rameny. „V nabídce přece bylo jasně uvedeno, že nemovitost je určená k rekonstrukci. Cenu navyšuje pozemek.“
Olympa, zase při plném vědomí, pergamen odsunula. „Myslím, že to nepůjde. Částka je nad moje… eh… naše finanční možnosti.“
Hagrid si smlouvu zase přitáhl. „Ale pude. Zaměstnanej sem v Bradavicích vod čtrnácti. A kolik já toho utratim, že jo? Řek bych, že mám u Gringotovejch tech galeonů docela slušnou hromádku.“

Olympa s Haridem objížděli nemovitosti v nabídce kouzelnické realitky. Některé nebyly špatné, každá však měla nějaké „ale“.
„Moc blízko mudlovskýho města.“
„Srrub je to krrásný, ale ty nízké strropy!“
„Samý skály, žádný stromy. Tady bych se necejtil.“
„Ach. Těch strromů je kolem přříliš. Je tady vlhko.“
„Tohle už je poslední,“ ukázal nešťastně agent na něco, co vypadalo jako kůlnička na zahradní nářadí.
Stáli na horské loučce. Vpravo se do vodopádu stékaly dvě bystřiny, vlevo začínal les. Kolem horské hřbety a v dálce se vlnilo moře.
Olympa s Hagridem se na sebe okouzleně podívali a přikývli.
„Řek bych, že sme doma.“

„Tak kerý?“ Na polici ležely vyrovnané láhve francouzských vín, dárků od Olympy. Pořád rád chodíval „na jedno“ do Prasinek k Rosmertě, pořád si rád dal panáka ohnivé skotské whisky. Ale víno, to bylo něco, co hladilo, jiskřilo, vonělo. Něco, co patřilo k jeho novému životu s Olympou.
„Červený? Bílý? Bublinky? Suchý? Sladký?“ Těžký výběr… „Po takový robotě to chce něco sladkýho,“ rozhodl se. Sáhl po láhvi úplně vlevo.
V té chvíli se to stalo. Přetížená police zavrzala a zřítila se.
Víno z rozbitých láhví se slévalo do jediné veliké louže. Rezignovaně pokrčil rameny. „No tak si dám holt ouplně šecko.“

„Tak do toho! Popadneš palici, rozpřáhneš se, bacíš do něho a bude to,“ přemlouval se Hagrid. „Dyť je tady sám, samotinkej. Kamarády už má hotový šecky. Enom tady tak leží a čeká, až ho dorazíš…“
Nic. Hagrid Hagrida odmítal poslechnout.
„Až skončíš, votevřeš si to dobrý archivní víno, co si dostal vod Olympy k Vánocům. A to je nějaký pití! Kam se na to hrabe máslovej ležák!“
Tohle zabralo.
Hagrid popadl poslední sloupek a jedinou mocnou ranou ho zarazil do připravené jámy. Spokojeně přehlédl svou celodenní práci. Nová ohrada se táhla do daleka. Její konec se ztrácel až za kopcem.

Stmívalo se. Hagrid naposledy obcházel ohrady. Všude byl klid. Došel až k okraji Zapovězeného lesa a překvapeně se zastavil.
„Depak ses tady vzal? Tebe já neznám! A to vim ouplně vo všech, kerý tady žijou.“
Sáhl do kapsy a natáhl k malému roztomilému stvoření otevřenou dlaň s pamlskem. Tvoreček si jej jemně vzal. Pak kývnul hlavou na pozdrav, a rozběhl se mezi stromy. Tiše tam na něj čekalo několik elegantních zvířat. Bílé rohy jim stříbřil vycházející měsíc.
„Tak běž za svejma. Přišel si na návštěvu, co? Bodejť. Největší a nejkrásnější jednororožci bydlej přeci tady v Bradavicích. Depak asi přebejváš ty?“

Hagrid zapnul poslední knoflík u košile a sehnul se, aby si zavázal tkaničky. Vtom se ozvalo tiché dvojité lupnutí a ze dvou těžkých pracovních bot se staly čtyři půlboty.
„Do merlinovej prdele!!! Sem to zas přehnal.“
Olympa ho naučila šikovné kouzlo, kterým si mohl postupně zvětšovat oblečení a boty. Nešlo to ale donekonečna. Každý materiál řídl a nakonec se rozpadl.
Rezignovaně si povzdechl. „No tak holt pudu do Prasinek pro nový boty bosky jako dycky. A dyž už tam budu, koupím si teda i nový kalhoty. Abych zas nedopad jako tudle, dyž ze mě spadly přede všema ve velký síni.“

Madam Pomfreyová, bradavická léčitelka, udělala nad Hagridovou hlavou na zdi čárku, seskočila ze stoličky a spokojeně se usmála. „Růst pokračuje velmi dobře, měříš dvě stě deset centimetrů. Svaly a šlachy jsou v pořádku, plíce také. Srdce jako zvon… to je hodně zajímavé, když uvážím šok při náhlém zmenšení a zátěž při tak překotném růstu. Existuje jistá teorie… synergie párového orgánu. Ráda bych si ji ověřila. Přijď sem zase v sobotu.“
Hagrid se zamračil. „Musí to bejt zrovínka v sobotu? Přijede Olympa!“
„Právě proto. Přijďte oba. Vím, že měla na srdci drobný šelest. Pokud je moje teorie správná, už ho neuslyším.“

Koncem října už Hagrid se sto devadesáti centimetry převyšoval všechny členy profesorského sboru. Cestou na poradu potkal profesorku Prýtovou. Musela trošku zaklonit hlavu, když mu odpovídala na pozdrav.
„Dobré ráno. Jak se dnes máš? Už jsi hodně vyrostl, jak vidím.“
„Docela jo. Enom ty police mám v hájovně eště furt moc vysoko. Čaj si musim vařit v pučený malý konvici a hrnek mám taky pučený. A nářadí na zahradu taky. A u postele mám porád stoličku, abych se do ní dostal…“
Došli ke sborovně.
„Tady sem se pokaždý pořádně praštil vo futra,“ povzdechl toužebně. „Už abych byl zasejc jako dycky.“

„Kupovat domek? Nesmysl Hagrride. Máme přřece pohodlný prrostorrný byt v Krrásnohůlkách a rromantickou útulnou hájovnu v Brradavicích. Ale s tím vyčištěním hlavy v jiném prrostřředí máš prravdu. Víš co? Přříští týden to obrrátíme. Já přřijedu za tebou.“

„Byl to jistě… přříjemný víkend. Jen ty Tesákovy chlupy v posteli jsou trrošku… a tys tady se mnou moc nepobyl... Ano já vím. Kůrrolezové a tlustočerrvi a nemocný krrálík a ten prroblém s přřemnoženými pavouky… Ale ta kadibudka venku… No a koupelna půl kilometrru až na hrradě, to je tedy kapitola sama pro sebe…
Tak nevím… Nemáš ještě někde noviny s tím inzerrátem?“

Řekla ředitelka, že mám jít s ním? Řekla. Je Hagrid mrňavý? Je. Co je na tom divného? Proč teda vedle mě supí tak naštvaně? Je úplně rudý. Kdo ví, co se mu v hlavě mele. Určitě ne to, co má dělat, zamyslel se školník Filch. Měl bych si to v jeho vlastním zájmu ještě jednou ověřit.
„Hagride, pamatuješ, že máš stát až u lokomotivy?“
„Jo.“
„Nezapomněl sis skládací schůdky?“
„Ne.“
„Kouzlo sonorus umíš?“
„Jo!“
„Klíč od loděnice v Prasinkách máš?“
„Jo!!!“
„A…“
„Zatraceně!!! Esli hned nezavřeš tu klapačku, hodím tě do jezera. Máš mi pomáhat, protože sem malej, ne blbej!“

Na chodbě před bytem ředitelky se opět ozvaly tiché hlasy.
„Myslíš, že můžeme?“
„Není pozdě?“
„Není. Tak brzy přece spát nechodí.“
„Ale je sobota, má tam manžela…“
„Tak teda zaklepeme?“

„Tady se dneska dveřře netrrhnou,“ poznamenala s rezignovaným povzdechem Olympa, když vyřešila další drobný problém a dívky odešly. „Skorro ti závidím, že každý víkend z Brradavic odjedeš a nemusíš myslet na prráci. Dokonale si vyčistíš hlavu od všech starrostí.“
Hagrid vzhlédl od Denního věštce. „Tadyhle sem našel inzerát. Prodávaj takovej šikovnej baráček v horách. Na ouplný samotě. Nekoupíme ho? Vo víkendech bysme si tam mohli parádně čistit hlavu voba dva.“

Následující pátek vítala Olympa Hagrida maličko zklamaně. „Měl jsi docela přříjemný týden, že?“
„Jako že sem moc nevyrost? Sem se měřil. Je to rovnejch dvanáct centimetrů! Sem teď zrovínka jako můj tatík.
A jo, byla to pohoda. S děckama sme si na sebe zvykli. Dyž sem teďka stejně velkej jako voni, docela to de. Už mě nevychovávaj! Respektujou mě! Dyž jim něco řeknu, tak to nemusim povidat desetkrát. Napotřetí mě fakt poslechnou. I stádo testrálů řevem vyděsily enom jednou. A to se přeci dá pochopit, dyž viděj enom prázdnou vohradu…“
„Ach drrahoušku! Neměla bych tě tedy zkusit něčím rrozčílit já?“

„Hagrride! Ty jsi vyrrostl! Skoro o půl metrru!“ vítala Olympa manžela v pátek večer.
„Jo, taky se mi zdá. Esli vono to nejni tim, jak sem se celej tejden rozčiloval. Už dyž sem v pondělí vez prváky do Bradavic, sem vyrost nejmíň vo deset centimetrů.“
„To je pozorruhodné. Vypadá to, že negativní emoce mají na tento typ rrůstu pozitivní vliv. Řříká se přřece, když tě někdo irrituje: Já z tebe vyrrostu.“
„Vono to tak bude. Povidal to i kolega Snape. Ale víš co, holka moje, poď si lehnout. Mám hroznou chuť ti pošeptat do ouška něco vo ouplně jinym růstu…“

Doma nám říkali, že nás vyzvedne obr!
Ne. Poloobr!
Já už mám hlad!
Vy ho znáte?
Kde mám kufr!
Vy jste trpaslík?
Řeknu to taťkovi!
Nic nebylo jako obvykle. Unavená dlouhou cestou, přetažená a rozjívená děcka ječela jedno přes druhé, pobíhala sem tam, a ne a ne se uklidnit. Trošku je srovnal až Filch hrozbou školního trestu. Vyšli z nádraží.
V loděnici ale všechno začalo nanovo. Ani školník už na prvňáky neplatil.
Hagridova frustrace dostoupila vrcholu. Popadl těžkou železnou kotvu, rozmáchl se a prohodil ji otevřeným oknem. Žbluňklo to.
„Klid tady bude!!! Jináč vás do tý vody nahážu ouplně šecky!!!“

„Hagride, vzhledem k tvé dočasné indispozici pomoc potřebuješ. Trvám na tom.“ Ředitelka McGonagallová položila rázně na stůl hromádku pergamenů na znamení, že rozhodnutí je definitivní a rozhovor u konce.

Pro prvňáky na nádraží šel s Hagridem školník Filch. Rázoval dlouhými kroky a bylo vidět, že svůj úkol bere s náležitou vážností: „Pamatuješ, že máš stát až u lokomotivy? Nezapomněl sis skládací schůdky? Kouzlo sonorus umíš? Klíč od loděnice v Prasinkách máš? A…“
Hagridovi, který vedle něj klusal celý rudý, konečně došla trpělivost. „Zatraceně!!! Esli hned nezavřeš tu klapačku, hodím tě do jezera. Máš mi pomáhat, protože sem malej, ne blbej!“

Před branou bradavických pozemků netrpělivě poskakoval jeden z domácích skřítků, kteří se starali o zvířata. Chytil Hagrida za ruku.
„Borek tady čeká, pane! Ten malý testrálek asi umře!“ Luskl prsty, svět se zatočil a v mžiku stáli před ohradou.
Testrále leželo na boku, břicho nestvůrně nafouknuté. Skřítek ukázal nešťastně na jablůňku, která stála v rohu ohrady. „To jablíčko muselo být otrávené, pane!“
„Houbelec votrávený,“ mávnul Hagrid rukou. „Enom jich ten trouba sežral moc. Bude to dobrý. Na zkaženej žaludek znám takový pěkný malý kouzlíčko.
Ale poslouchej, jak to, žes mě sem přenes? To přeci může v Bradavicích enom ředitel, ne?“

Plahočil se dětským pískovištěm. Zrnka písku jako balvany, všude se tyčily formičky, kbelíčky, lopatičky, zapomenutá gumička do vlasů jako obrovský růžový had… najednou kolem něj vyrostly skleněné stěny. Byl v přesýpacích hodinách. Písek se nemilosrdně sypal, čas běžel…
„Hagrride, prrobuď se! Katastrrofálně jsme zaspali!!!“
Zamrkal a posadil se. „Dyť se nic neděje, ne? Děcka přijedou do Prasinek až navečír. A přenášedlem sem doma hnedle.“
„Ty ano! Ale“ zachvěl se Olympě hlas počínající hysterií, „moje studenty začne létající kočárr postupně přřivážet už za čtvrrt hodiny!
„No tak se holt vomluvíš, že deš kapku pozdě.“
„Omluvím? Ale komu? Řředitelka jsem přece já!!!“

Tenhle bonus patří psí slečně Indy.

Nedělní večer před začátkem školního roku trávili společně v Krásnohůlkách.
„Posledních párr chvilek klidu,“ povzdechla si Olympa. „Ale stejně se těším, až studenty přřivítám.“
„Taky sem dycky šťastnej, dyž zase v Prasinkách na nádraží začnu svolávat prvňáky,“ souhlasil Hagrid.
„Víš, že přříliš nechápu, prroč musí u vás všichni studenti, i ti, co třřeba bydlí ve Skotsku, přřijet nejdřříve do Londýna a pak vlastně nazpátek?“
„To je takovej… eee… symbol. Von jim začne ouplně novej život. Bradavice sou jejich druhej domov. A ve vlaku maj trochu času si na to zvyknout. Mrňata, co jedou poprvý, i sedmáci, co se vracej naposled.“

Profesorka Prýtová se zastavila v hájovně na kus řeči. Hagrid zrovna ošetřoval mládě testrála. Stálo nejistě na široce rozkročených nohou a kývalo zmateně hlavou. Na čele mělo ošklivou krvavou ránu. „Co se mu to stalo?“
„Má asi otřes mozku, trouba jeden.“
„Jak k tomu úrazu chudinka přišel?“
„No, von je to takovej bujnej klučina. Je zrovínka v pubertě. A jak sem teď malej, ten blboun si myslel, že bude sranda, dyž do mě vrazí. Von ale nepočítal s tím, že vážím furt stejně.“ Hagrid si nešťastně povzdechl. „Enom sem proti němu takhle zved ruku a von si na ni naběh.“

„Přřestěhovat? Do hájovny? Sám? Myslela jsem, že třřeba koupíme domek v Prrasinkách a já budu dojíždět do Krrásnohůlek, jako dosud,“ vrtěla hlavou Olympa.
„Chceš bydlet i s Tesákem?“ zeptal se Hagrid poťouchle.
„S Tesákem…“ zarazila se, ale statečně pokračovala. „Když to musí být, i s Tesákem. Jsme manželé! Máme být spolu!“
„Šak jo. V Bradavicích přeci budu enom přes tejden. Vo víkendech se mi vo šecko postaraj domácí skřítci, a já přijedu za tebou. Seš ředitelka, musíš bejt v Krásnohůlkách. Todle!“ zvedl Hagrid významně ruku se zlatým kroužkem na prsteníčku, „nejni žádnej šmejd. Todle znamená, že spolu budem už nafurt.“

Olympu probudilo jemné klepání. S odporem nakrčila nos. „Fuj! Co to tady tak strrašně smrrdí?!“
Hagrid se na posteli postavil a rozhlédl. Z pod stolu se na ně vesele zubil Tesák a roztančeným ocasem bubnoval na dřevěnou desku. Vedle Olympiných něžných saténových bačkůrek ležela mršina králíka.
„Hagrride! Ten přříšerrný pes musí okamžitě prryč z našeho domu… ehm stanu! A ten krráličí hnus taky!!“
„Počkej, holka. Dyť von enom chce bejt s náma. Tak nám přines dárek! Chtěl se rozdělit vo tu nejlepší dobrotu co zná. Abysme ho už nevyhazovali.
Řek bych, že mám nejvyšší čas přestěhovat se nazpátek do hájovny.“

Dneska by měl můj tatík narozeniny,“ prohlásil Hagrid, když utrhl další list z kalendáře.
„Mám s tebou zajít na jeho hrrob?“ zvedla hlavu od snídaně Olympa.
„Ale né. Máš hromadu práce. Stačí, dyž mi vyčaruješ přenášedlo.“
O hodinu později už stoupal na špičky, aby otřel smetí a prach i z vršku malého náhrobku.
„Tak sem tu zas, táto. Koukáš, jak vypadám, co? Řeknu ti, nejni to žádná sranda. A to sem myslel, že nejhorší je, bejt tak moc velikej. Ale neboj, já zas dorostu. Enom je asi dobře, že teď vim, jak se cejtí lidi, co sou navopak moc malý.“

Těsně před začátkem školního roku Hagrid dosáhl výšky sta centimetrů. Olympa vítězně složila metr.
„Pudem to oslavit,“ rozhodl Hagrid. „Do Prasinek. K Rosmertě. Už sem tam nebyl celý věky.“
Došli na kraj městečka. Před nimi se táhla hlavní ulice plná lidí.
Hagrid se zarazil. Všichni jsou tak vysocí! Ztratí se mezi nimi jako v hustém lese. Od té nešťastné nehody nepotkal kromě Olympy a domácích skřítků žádného jiného člověka a teď jich bylo tolik!
Otřásl se.
Olympa mu konejšivě nabídla ruku jako malému dítěti.
„Todlencto ne.“ Hagrid ruku pohladil ale nechytil.
Nadechl se, odhodlaně vykročil a vmísil se do davu.

Olympa stála, prudce oddechovala, srdce jí bušilo jako o závod, z očí jí šlehaly blesky. „Málem jsem dostala infarrkt! Peřřiny mokrré, špinavé, plné chlupů! Fofrrem dolů z naší postele, ty přříšerrný pse, jinak tě vlastníma rrukama uškrrtím!!! Kde ses tu vůbec vzal?“
Tesák seskočil a se schlíplýma ušima a staženým ocasem se jí přišoural k nohám, jako jedna velká omluva.
Hagrid se posadil a konečně zhluboka nadechl. „Von asi někde chyt moji stopu, jak sem se byl podívat k vohradám na zvířata. Muselo mu už bejt strašně smutno, chudákovi malýmu. A přišel se přivítat. Tak mu to, holka, přeci vodpusť…“