Moje články

Obřad se konal v rodinné kapli. Přítomno bylo jen služebnictvo a kněz. Hraběnka přijela s tělem svého muže, nikdo jí ovšem nevyčítal, že se rozhodla utéct klapkám varhan a modlitbám za spásu duše. Odjela s posledním tónem a vrátila se domů ke svým.
V šedavém jasu blížícího se dne se v salónu postupně zhmotnily tři postavy. Jedna z nich v náruči houpala pobrukující dítě, které se rozhodlo poslechnout si před rozbřeskem klavírní koncert. Druhá postava tedy klimbala u klavíru. Třetí v polospánku hleděla na dítě a žasla, svírajíc první postavu kolem pasu. Klavír utichl. Vídeň se vítězoslavně vynořila ze tmy.

Když i ty nejstarší děti odešly na kutě, vyplížila se ven a zmizela mezi šedavými stíny. Na místě zaklepala třikrát a ještě jednou. Smluvené znamení, které si předplatila. Zavedli ji ke správné cele.
„Greto?“ řekl nevěřícně, když vstoupila.
„Jak jste mohl?!“ sykla ostře a uhodila ho do tváře ručkou v krajkové rukavičce. Nebránil se slovy ani gesty. Zasadila mu i druhou ránu.
„Nenávidím vás, vy zrůdo!“ Odhodlání nenávidět se mísilo s niterným pláčem. Nenáviděla ho, ale ne tak docela. Přála mu všechno, co mělo dopadnout na jeho hlavu, ale ne tak docela.
„Jak jste jen mohl?“ šeptala mu mezi polibky.

„To jste mi udělal schválně,“ řekla s úsměvem, který nebyl tak docela trpký.
„Pojmenovali jsme naši prvorozenou dceru. Obvykle to bývá záměrné,“ odvětil. Byl zářivě šťastný.
„Konečně jste pyšný otec.“ Pohlédl na ni lehce vyčítavě, protože četl mezi řádky. „Ne, nezlobte se. Tehdy jste nemohl.“
Svou první dceru Wilhelm poprvé viděl, když jí byl téměř rok. U tohoto setkání byl i Alžbětin otec podle práva. V tu dobu byl i on zářivě šťastný.
„Nikdy vám nebudu mít nic za zlé. Jste můj nejlepší přítel.“ Pohladila ho po tváři a se zašustěním sukní zamířila do vedlejšího pokoje. Setkat se s Karoline.

Všeobecná nálada měla chuť hodit si smyčku kolem metafyzického krku.
Alexandr opět ležel v knihách, každou chvíli ale zapátral po svém muži, který trávil většinu dne pozorováním nicoty za okny. Aneta se věnovala chodu domácnosti, čehož se zařekla velmi brzy po svatbě. Hraběnka, toho času na dlouhé návštěvě, neopouštěla ložnici. Neviděli ji celé dny. Její služebná tvrdila, že je stále naživu. Nikomu to tak nepřipadalo. Ticho před bouří nahradilo ticho po bouři.
Mrtvolno nabouralo nakažlivě pozitivní zaklepání následované kanonádou kroků a harmonickou disharmonií desítky hlasů.
„Krásné odpoledne!“ zvolala matka rodu. Do salónu postupně napochodovalo devět dětí.
Pořád ještě měli Gretu.

„Bylo nebylo, v dalekém pralese žila opice.“
Anetka se zahihňala.
„Byla kouzelná, protože dokázala proměnit všechno mrtvé zase v živé. Byla ale moudrá a nikdy svou moc nepoužívala, protože věděla, že mrtvé věci mají zůstat mrtvými, i když je to smutné.“
„A co dál?“ povzbuzovalo děvčátko matku.
„Pak se rozhodla vyšplhat na nejvyšší strom v pralese.“
„A nespadla?“
„Rozhlédla se po krajině a zjistila, že je vlastně ptáček. Roztáhla křídla a odletěla.“
„A vrátí se někdy?“
Usmála se a políbila dcerku na čelo. „Obkrouží celý prales a až se bude vracet, zamává ti. Říká se tomu recyklace.“
Šlo se spát.

Klidně seděla v soudní síni. Nedotknutelná. Hraběcí milost. Nehnula ani brvou, když jejího muže přivedli dovnitř.
Sálem se neslo ševelení. Scénu někde mezi přihlížejícími zachycoval kreslíř. Zlomeného muže, z kterého vina kapala. Dotčenou stranu, která byla prázdnou tváří bez stínu pocitu.
Odsoudili ho.
Odešla sama. Nasedla do čekajícího vozu. Necítila nic, dokud neklesla na sedadlo. Bolela jí celá duše a celé tělo. Někdo kolem ní mluvil. Wilhelm nebo Alexandr. Zavřela oči a někomu z nich položila hlavu na rameno.
Na slzy bylo času dost, když Alžběta zemřela. Řada na ně možná ještě přijde, až pohřbí jejího vraha.
Městem zněly zvony.

Vysmekla se mu a popadla první věc, kterou nahmatala. Těžký vzduch tmavého pokoje rozzářil vodopád střepů s kapkami krve.
„Dej si pozor, aby ti ta krev nezůstala na šatech!“
Vyjekla, když jí silnými prsty sevřel hrdlo. V jeho očích viděla jen šílenství.
„Je to tvoje chyba!“
Lapala po dechu.
„Kdybys ji netahala na plesy!“
Marně se bránila.
„Za ním! Děvko!“
Poslední zbytečky vzduchu –
Stisk ochabl a Miklós se sesul vedle ní na podlahu. Neviděla, co se stalo, všechno bylo rozostřené, všechno bylo rozdělené na částečky bolesti.
Prohlížela si temně fialovou památku na krku.
Nakonec zmizí, jiné stopy ale zůstanou navždy.

Zabila se sama. Ale nikdo neví proč. Nikdo ji neviděl. Našli ji ráno. Zabila se sama. Byla to pravda, která pronikla hluboko do duše jako čepel meče.
Manžela našla polonaloženého v lihu.
„Přišla jsi za mnou! Édesem!“
„Odjedete z Vídně. Já s vámi neodejdu.“
Zavyl jako raněné zvíře. „Nemůžeš mě opustit!“
Bez odpovědi se otočila a sáhla po klice.
„Erzsébet taky chtěla.“
Zastavila se, jako by ji přikovali. Miklós byl s Alžbětou, když skočila...
„Ona se nezabila,“ zašeptala dost hlasitě na to, aby ji slyšel. Meč jí vyklouzl z rány, aby se zaryl hlouběji než předtím.
Srazil ji k zemi.

Confiteor Deo omnipotenti
Jeho kroky se nesly jako příslib tmavou, chladnou chodbou, jak se přibližoval ke správné cele.
beatae Mariae semper Virgini
Nebyl soudcem. Teď ne. Přesto soudil. Každou vteřinou skládal verdikt.
quia peccavi nimis cogitatione
Sedmkrát odsoudil člověka k smrti a pokaždé se ptal sám sebe, jestli na to má právo.
mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa
Teď, když soudil jen ve své hlavě, neměl žádné pochybnosti. Zabil by ho vlastníma rukama. Za to, co udělal jeho dceři. A její matce.
orare pro me ad Dominum Deum Nostrum
I přes těžké dveře zněla ven modlitba. Za odpuštění.
Amen.

„Maminko, vemte mě s sebou do Vídně,“ žadonilo škvrně a drželo se matčiny širokánské sukně.
„Až budeš starší, broučku,“ odvětila napůl zasněně, když se upravovala v zrcadle.
„Vemte mě s sebou do Vídně, prosím!“ vymiňovalo si dítě s urputným výrazem.
„Přestaň už s tím, Alžběto,“ odpověděla přísněji, než zamýšlela.
Konečně se do Vídně spolu podívaly, když jí bylo dvanáct. Nadšenější ji nikdy neviděla. Způsobně kráčela po promenádách a když se nikdo nedíval, rozběhla se do parku mezi ostatní děti.
Další návštěva měla být první z mnoha dalších. Milostslečna měla být uvedena do společnosti.
Erzsébet je mrtvá. Vrať se. MK

„Zásadně neschvaluji fyzické násilí,“ odpověděl k fyzickému násilí zřejmě zcela svolný a připravený Wilhelm.
„Ale?“
„Zakončil jsem větu tečkou,“ zvedl obočí soudce. „Nikdy jsem fyzické násilí nepodporoval a nikdy jsem jej nevyhledával. Nemusím být šlechtic, abych věděl co je proti dobrému vkusu a slušnosti.“
Alexandr souhlasil s každým slovem, přesto ho představa fyzického boje v podání jeho Wilhelma nikterak neodpuzovala.
„Co jsi v mládí nestihl, ve stáří musíš dohnat,“ zapředl Alexandr, ignoruje na okamžik vážnost situace a fakt, že se nachází na půdě soudního dvora.
„Naznačujete, pane, že jsem starý?“
„Zakončil jsem větu tečkou.“
Soudní dvůr viděl věci dosud neviděné.

Bylo jí patnáct let. Rozhodla se, že odjede na ples. Přes zákazy, navzdory výkřikům, výhrůžkám a slibům. Pojede na ples do Vídně. Za matkou. Nebude mládí trávit zavřená v krásné pevnosti u jezera.
Oblékla si své oblíbené modré šaty a napsala telegram, který nikdy nikdo neodeslal. Chtěl si jen promluvit, chtěl ji přesvědčit, aby nejezdila. Pohádali se. Stála u okna.
Každou noc měl před očima svou malou holčičku, ty její zelené oči. Vyděšené, zrazené. Ten obraz se mu v mysli míhal v nekonečných smyčkách.
On nechtěl. On by nikdy... Nezabil by.
To jedna z bestií zavřená uvnitř něho. V bestiáři.

Po intelektuálním vyznání lásky chvíli seděli příliš blízko i příliš daleko od sebe. Neobvykle plaše na něj pohlédla s němou otázkou. Vlastně s několika. Tucty.
„V románech obvykle následuje vášnivá scéna,“ řekne konečně ona a skoro se nezačervená. Soudce se zatváří a Aneta se rozesměje. „Vy romány asi moc nečtete.“ Konstatování.
„Nikdy jsem nerozuměl vášnivým scénám. Dospěl jsem k názoru, že si je romanopisci vymýšlejí.“
„Jste zvláštní.“ Usmála se na něj tak, jak se milující na milované usmívají po tisíciletí. „Proto jsem si vás vybrala.“
V románech se obvykle k prvnímu polibku schyluje měsíce, ve skutečnosti to bývá i delší.

„Pak dvě hodiny učeně rozprávěli...“ – zarazil se – „o banánech? Cože?“
„Ovoce z tropických krajů,“ konstatoval suše nejšedivější entita v místnosti. Stolní lampa byla zajímavější než on.
„Já vím, co je banán!“ vyštěkl hrabě a vztekle odhodil úřednicky vyhlížející slohu na stůl. „Dal jsem vám tak jasný tip! Sodomita přímo na právnické fakultě. Peleší se se soudcem! Narušuje morálku celé společnosti. A vy mi přinesete banány?!“
„Měl jste si najmout novináře, aby vám napsal, co si přejete číst.“
Navrátil se k němu naklonil.
„Ten člověk v rohu – neotáčej se – je tajnej. Mluvme třeba o banánech.“
Jejich debata byla plodná.
Velice nenápadná.

Topil se v knihách. Ušima mu běhaly termity, mozek mu provrtávala Digesta, před očima mu substantiva požírala adverbia a adjektiva partikule. Nic nedávalo smysl.
„Nic nedává smysl!“
„Kvůli tomu nemusíš křičet,“ odvětila výkřiku zoufalství Aneta. „Překlad jsem ti mimochodem včera položila na stůl.“
Alexandr zasypaný vědomostmi dávných advokátů zbystřil. Wilhelm vědomostmi sršící až hrůza se zatvářil podezřele.
„Já tady umírám!“ zadeklamoval ciceronsky. „Jak můžeš být tak krutý?“
„Wilhelme,“ zakroutila hlavou Aneta.
„Těžko na cvičišti...“
„Jdu do hospody,“ odsekl Alexandr zhrzeně. Odkráčel.
„Někdy zapomínám, že vyrostl v Praze.“
S napůl hranou rozhořčeností kráčel ulicemi. Ze stínu se odpojil jiný. Sledoval ho.

Blížilo se k poledni, když se hrabě vrátil z objížďky panství. Služebná ho poslala do jižního salónu.
Na stolku se kouřilo z čerstvě upečeného mazance. Podle aroma v něm bylo nadmíru rumu. Už se ho nemohl dočkat. Jeho žena seděla v křesle u okna. Vedle okna viselo cosi. Zarazil se.
„Kdy jsi koupila tuhle mazanici? Doufám, že alespoň nestála jmění jako ten příšerný hadr na zeď. Co si– “
Během proudění vyčítavých slov vstala a přišla těsně k němu. S tajemným úsměvem, který ho znepokojoval.
„Drahý, jsem těhotná.“
Zarazil se uprostřed věty. Mazanec i ta pitomá mazanice najednou postrádaly jakýkoli smysl.

Ven vyběhl ještě za deště. Dlouhé chvíle stál zíraje na šedé nebe.
„Myslí si, že mě mají v hrsti! Ubožáci.“
Největší chlap z nich ze všech je sladká, sladká Greta. Ale ani ona si na něj nepřijde.
Co na tom, že musí zůstat ve Vídni? Místo nikdy nebylo důležité. Přijel sem pro svoji nevěrnou ženu. Možná i pro její peníze. Ona a dukáty jednou jsou. Může ji mít i ve Vídni! Bude ji mít! Když nemohl mít Erzsébet, bude mu stačit Karoline.
S novou sebedůvěrou a strašidelně širokým úsměvem mávl na projíždějící drožku. Na tu ještě peníze měl. Rozjela se.

Minuty a vteřiny se táhly jako karamel na tyči.
„Déšť uklidňuje,“ poznamenala hraběnka, snad aby se vysmála všem dokolečka opakovaným větám.
„Už by tady měla být,“ ozval se Alexandr s pohledem upřeným na kukačky. Další věta neprobouzející touhu po odpovědi.
Ozvalo se zaklepání. Za okamžik dovnitř jako velká voda vpadla Greta.
„Tak?“ zmohl se Wilhelm na jediné slovo.
„Obávám se,“ protáhla se špatně hranou lítostí v hlase, „že váš choť bude ještě nějakou dobu chodit po vídeňských ulicích.“
Hraběnka povstala do plné výše. „Má drahá, jste tak nádherně zlá. Nejste nakonec Wilhelmovým dvojčetem?“
„Bylo mi potěšením,“ odvětila s úsměvem.
„Děkuji.“

„Sedněte,“ přikázala mu v jeho vlastním pokoji. Poslechl. Usmála se a zaujala místo naproti němu. „Nemůžu říct, že bych vás viděla ráda, ale vidím vás raději střízlivého než opilého.“
Ušklíbl se a vyhodil obě nohy na stůl. „Posílá s vámi bratříček i nějaké věno, nebo se budeme bavit úplně zadarmo?“
„S bratrem tato návštěva nemá nic společného,“ kontrovala ostře. „Můj manžel se doslechl, že jste nadělal víc dluhů, než budete schopen splatit. Nabízí řešení. Tomu bych mohla říkat věno.“
„Vsadím se, že budu muset zůstat ve Vídni,“ odvětil s nechutí.
„Jste bystrý,“ usmála se otevřeně škodolibě. „Vždycky jsem to říkala.“

Nad Vídní se stahovala hustá černá mračna. Ve vzduchu se vznášel příslib budoucího lijáku. Ulice byly prázdné.
Na obou stranách města kdosi netrpělivě přecházel po místnosti. Krok za krokem. Za hrabětem Karólym putoval dým, kolem soudce Sternbacha pletence slov. Snad každou chvíli!
Před domem zastavila drožka.
„Je jen jediný způsob, jak dosáhnout obojího.“
Kočí otevřel postranní dvířka a nabídl ruku dámě uvnitř. Na chodník dopadla první nedočkavá kapka.
„Je to jednoduché. Pošleme zprávu někomu, koho nemůže odmítnout.“
Krok za krokem stoupala do druhého patra. Klap, klap.
„Oba mi věřte, jsem obchodníkova dcera.“
Na zaklepání okamžitě otevřel dveře.
„Greto?“
Rozpršelo se.

Brali se snad z lásky. Pak mu jednoho dne začala znovu vykat.
„Přijel jsem si pro tebe. Jsi moje žena, máš nějaké povinnosti!“
„Pokud zapátráte dostatečně hluboko, najdete v hlavě jistě i nějakou rozumnou myšlenku.“
„Hydra! To je přesně to, co jsi!“
„Vida, kapitální úlovek.“
„Raději žiješ tady s ním, co? S tím sodomitou a jeho zvrácenou rodinkou!“
„Nemluvte nesmysly.“
„Jestli se mnou neodejdeš do Uher, udám ho!“
Nikdy mezi nimi nebyl ani náznak romantické lásky. Tykat mu nikdy nezačala, protože se bála, že to jednou bude muset měnit.
Neukazujte se teď nikde s panem Sternem. Plura otiosa. KK

O pár týdnů později se vypravili na procházku k schönbrunnskému paláci. Krása střídala nádheru. Závoj vlečku.
„Už jste přemýšleli o tom, jak to malé pojmenujete?“ zeptala se hraběnka, zavěšená do Alexandra.
„Chlapce by chtěli pojmenovat po mně,“ odvětil a proti vlastní nejlepší vůli se zapýřil. „Pro děvče snad Alžběta.“
Na okamžik ztuhla. Všiml si.
„Osobně neholduji pojmenovávání novorozeňat po mrtvých sourozencích. Ale jistě můžete argumentovat tím, že mrtví už jména nepotřebují.“
V doslechu byly jen okrasné keře a stromy. Přesto se hraběnčina slova nesla němou ozvěnou až k uším všech, kteří o ně stáli. O některých věcech se zkrátka nemlčí.

Předtím. Od okamžiku, kdy poprvé uviděl to malé křičící škvrně, věděl, že ji bude chránit až do konce svých dnů. Esküszöm, Erzsébet. Každý druhý muž by se skoro styděl přiznat, že má dceru, Miklós to rozhlašoval po celé zemi. Také ji nezapomněl důkladně zapít plnokrevným uherským vínem. Byla pro něj vším.
Potom. Jeho malá holčička rostla do krásy. A každým dnem v ní víc a víc viděl její matku. Nic ze sebe. To ty její oči, ty oči to prozradily. A fámy štěbetavě poletující za hranice Vídně. Jen hrdost stála mezi ním a nevyslovitelným. Jeho malá holčička nikdy nebyla jeho.

Domluvila a snad poprvé ve svém životě odvrátila pohled od svého posluchače. O co může slušná žena požádat přítele? Kde leží hranice důvěry?
Nevyřčené odmítnutí ji svíralo jako balvan. Jak dlouho ještě bude čekat na odpověď?
„Jste si jistá, že neexistuje jiná možnost? Jiný... přítel?“ zeptal se advokát Sternbach. Hlavou mu vířilo tisíce myšlenek. Udělal by pro ni...? Dokázal by...? Vždyť ještě nikdy...
„Nebudu vás přemlouvat. Chápu, že... Chápala bych, kdybyste hned běžel za mým mužem.“
„To bych vám nikdy neudělal.“
Pohlédla na něj s vděčností, kterou rezervovala pro málokoho.
„Pomohu vám.“
Za kolik vteřin se rozhodne o lidském životě...

„Podle všech mých vyšetření jste naprosto zdravá, madam.“
„V tom případě existuje jen jediná možnost,“ řekla hraběnka věcně a nezaujatě. „Mám pravdu, pane doktore?“
Přikývl, o poznání pomaleji, než by si představovala.
„Děkuji,“ natáhla ruku oděnou v rukavičce, „můžete jít.“
Zmizel rychleji, než by za daných okolností bývalo nutné.
„Lékař, který se bojí mluvit o reprodukčním zdraví. Fascinující.“
Na stěně hotelového pokoje viselo zrcadlo. Pohlédla do něj a zkonstatovala – už po tisící – fakta. Bylo by trestuhodné zahodit krásu, jen protože druhý člen rovnice zaostává za prvním. V takovém případě je třeba doplnit příklad o dalšího. Lidé si přece musí pomáhat.

Byl krásný den, jenž se pokoušel maskovat za letní. Dámy a pánové zmlsaní září chladnoucího slunce umíněně posedávali na čerstvém vzduchu.
„Četl jste dnes o expedici k severnímu pólu, pane advokáte?“ zeptala se dáma aristokraticky.
„Jistě,“ odvětil nejistě pan advokát. Popravdě netušil, jak se ocitl naproti cizí ženě, která si počínala, jako by již roky byli nejlepšími přáteli.
Šalamounsky se pousmála a upila ze sklenky červeného. „A co soudíte o bezpečnosti letového provozu?“
Jeho zamračená tvář se rozjasnila. „Míním, že bychom se jí měli zabývat pro případ, že se někdy naučíme létat.“
Zvonivě se rozesmála. Víno se vpilo do ubrusu.

„No,“ vyřkla společensky občas nepoužitelná matka devíti dětí. „To šlo dobře.“
„Margareto.“ Dramaticky vykulila oči, jako by celou podobu svého jména už léta neslyšela. (Byla to mimochodem pravda.)
„Pardon,“ zvedla obě ruce v obranném gestu. „Nemyslela jsem to zle.“
„Nikdy nemyslíš nic zle,“ kontroval Wilhelm v modu soudce.
Ovzduší jiskřilo magickou sourozeneckou energií. Už už by se něco mezi nimi vznítilo. Alexandr, nervózně sedící po Wilhelmově pravici, se diplomaticky zdržel názoru. Napětí by se dalo krájet. Greta se právě nadechovala k další jednoslovné poznámce, když do salónu rázně nakráčela paní domu.
„Takže vážení, vysvětlí mi někdo, co se tady stalo?“

Ležel na pestrobarevných poduškách a hleděl na nebe na stropě. Pokoj se tetelil opiem. Ticho narušovalo jen občasné plynutí času.
Pole plné vlčích máků. Většina rudá, tak jak má být. Některé modré jako pavučiny po dešti. Okvětní lístky se k němu skláněly, kroužily kolem něj a proklouzávaly mu mezi ztěžklými prsty.
Mezi máky se objevila dívka v šatech modrých jako pavučiny po dešti. Dívala se na něj vyčítavě. Jasně zelenýma očima. Pole pod ní podklouzlo a ona padala, padala tak dlouho. Modré šaty na kamenné dlažbě.
Červené lístky pod nakřápnutou makovicí.
Vykřikl a zakryl si oči rukama.
Zůstala pod víčky.

„Odpoledne na mě pak zaútočil váš manžel,“ dodala Greta s lehkostí sobě vlastní k výčtu menších i větších životních událostí.
Wilhelm se důstojně a nenápadně přidusil čajem. Hraběnka počastovala mluvčí pohledem, který přesně vyjadřoval, co si myslí, a zároveň tuto nepříjemnou skutečnost umně skrýval. Zbytek společnosti pochopil, že padlo něco nepřípustného.
„Zaútočil čím?“ promluvila konečně hraběnka. Striktně. Konverzačním. Tónem.
„Cigaretovým kouřem. Věřili byste tomu?“
„Ach tak.“ Dvě slova platná souvětí. „Zbraň civilizovanější doby.“
Pousmála se.
Vteřiny plynuly.
Pod oknem projela drožka.
Pak na stole v salónu přistál šálek kávy.
„Nebudu vás už déle zdržovat.“
Některé věci by neměly nikdy zaznít.

Schůzka nedopadla právě podle jejích představ, ale skutečný obchodník se s neúspěchem dokáže vypořádat. A ona byla obchodnice, stejně jako její manžel a jeho otcové před ním. Proto kráčela svižně, s hlavou hrdě vztyčenou.
„Slečno Greto!“ Známý hlas ji přikoval na místě. Otočila se.
Na rohu ulice pokuřoval hrabě Miklós Karóly ve vší své kráse. Z úst vypouštěl dokonalé kruhy dýmu.
„Už dvacet let nejsem slečna. Mám devět dětí,“ ohradila se.
„Ty tady s tebou ale nejsou, nebo ano?“ zapředl a vykročil k ní. Černé oči mluvily o prohýřené noci.
„Nepřibližujte se!“
Odplivl si. „Tak mi nerušte moje kruhy, madam!“

Milá Beatrix,
konečně usedám ke kalamáři a peru a píši Ti pár slíbených řádek – bohužel opravdu jen pár, každou chvíli odcházím na schůzku s baronem A. G. Jistě chápeš, že tak zásadní obchodní příležitost je takřka zázrakem!
K situaci Wilhelm – mělas pravdu, úplná Sodoma Gomora! Vůbec nechápu, jak bratr v tak hříšném prostředí může žít. Což mi připomíná, mám Ti sdělit, že jsi asi tak za půl roku zvána na křtiny. Zdraví také pan Stern (okouzlující mladý muž, nemyslíš?).
Opatruj se.
Líbá Greta
P.S. Do Vídně včera přijel ten příšerný Maďar. To nevěstí nic dobrého, mysli na má slova.

Suverénně nakráčel k jídelnímu stolu. Posadil se a významně pohlédl na Wilhelma. Wilhelm seděl schován za novinami a vyzývavé záblesky v Alexandrových očích ho tudíž nechávaly chladným.
„Něco po tobě chce,“ poznamenala Aneta od snídaně. Vystrčil hlavu.
„Nechám si narůst vousy,“ prohlásil Alexandr.
„Ano?“ zvedl Wilhelm obočí.
„Ano,“ přisvědčil zaraženě.
„Jdu do kanceláře,“ dodal po chvíli a konsternovaně se zvedl.
„Chci polibek na rozloučenou,“ protáhl Wilhelm. Aneta se rozhodla věnovat situaci zvýšenou pozornost.
„Proč právě dnes?“ otázal se Alexandr podezřívavě.
„Chci ti dopřát poslední radost, než se necháš zarůst.“
Aneta se rozesmála a Alexandr zrudnul.
Okny se prodírala zlatavá prasátka.

Hudba doznívala, jak hudebníci zavírali víčka. Za několik hodin se město probudí. Zatím je neobvyklé ticho, skoro jde slyšet šumění řeky. Ale možná je to jenom tichounké bublání ve sklenicích od šampusu.
Jako poslední tančí Alexandr a Aneta, zlehka se pohupujíce po parketu. Od okna je pozoruje soudce Sternbach a pro jednou nehodlá mizet.
„Tak se vám to podařilo,“ vynoří se ze stínů pomaloučku mizející noci hlas hraběnky. „Máte všechno. Závidím vám, milý příteli.“ Usměje se a políbí ho na tvář. Pak odpluje, jako se předtím objevila.
Valčík utichne a tanečníci zamíří za ženichem. Protože každý pořádný příběh končí svatbou.

Kráčeli ulicemi Vídně a stejně jako všichni vzdělaní lidé hovořili o římském právu. Kdyby je někdo míjel, nevěděli by o tom.
V salónu čekala Beatrix, oděná v oceli. Zorničky se jí rozšířily, když kromě Anety spatřila i Alexandra. „To nemyslíš vážně!“ Povstala z pohovky jako anděl pomsty a úsečně vyzvala bratra k rozhovoru.
Oba zůstali, zatímco Beatrix byla tažena ze dveří. Hádali se krátce a nesmírně tiše, asi jako zrnka prachu mezi knihovními policemi. Pak se Wilhelm vrátil.
„Co se stalo?“
Pousmál se, smutně a unaveně. „Sestra se emancipovala. Ostatně soudím, že již bylo na čase.“
Toho večera zůstali sami.

Na břehu jezera stávalo sídlo uherského hraběte. Ten měl dceru Alžbětu. Byla krásná a laskavá a nemohla se nabažit procházek kolem nekonečných vod jezera. Ty ji každou noc na oplátku konejšivě zpěvem větru tančícího na vlnách ukládaly ke spánku. V těchto vodách ale žil také vodník, který se rozhodl, že se s Alžbětou ožení, a jednoho večera ji unesl pod hladinu.
Krásnou komtesu už nikdy neviděli, ale rákosí a lekníny si za jedinou noc prorazily cestu ven z vody až k hraběcímu sídlu. Povídá se, že se tak mladičká dívka naposledy loučila s rodiči. Dlouhá rákosová stezka tam roste dodnes.

Potkali se mezi dveřmi. Pozval by ji dál, kdyby se už nepozvala sama.
Seděli vedle sebe na pohovce na nohách ve tvaru lvích tlap. Pokojem se rozléhal tikot neviditelných hodin.
„Potkala jsem vaši sestru. Tvrdila mi, že vám ubližuju, když neodpovídám na vaše dopisy. Chtěla bych odpovědět. Přišla jsem si pro dopis.“ Za oknem se opět začínaly honit vločky.
„Proč jste odešla?“
„Protože jste mě nepotřeboval. Ani jeden z vás mě nepotřeboval. Nezůstávám tam, kde nejsem chtěná.“ Byla věcná až do umdlení.
„Jak vás to jenom mohlo napadnout?“ Poprvé se na sebe podívali přímo.
Za oponou bílé ožívaly pouliční lampy.

Byla skutečnou dcerou své matky. Za dvacet let přečetla víc knih než leckteří lidé za celý život. Mluvila několika jazyky a hlásila se (zatím nenápadně) k ženskému hnutí. Nikdo by ji nepodezíral, že je hloupá.
Přesto se hloupě zamilovala. A přála si, aby byl šťastný, i kdyby to znamenalo, že zůstane sama.
Neodpovídala na jeho dopisy, rovnou je pálila.
Byl muž, nikdo by ho nepodezíral, že je hloupý.
Přesto se hloupě zamiloval. A přál si, aby on byl šťastný, i kdyby to znamenalo, že nezůstanou spolu. Sami.
Oba milovali téhož muže. On se mezi nimi rozhodovat nechtěl.
Wilhelme! Alexandře! Aneto!

Taneční sál praskal ve švech a páry vířily dokola, jako by létaly. Soudce Sternbach s hraběnkou Karóly se vymanili ze soukolí tanečníků a mířili ke stolům.
„Nemusím vám připomínat, jak dlouhý může být trest,“ zašeptala. Mohla stejně dobře křičet.
„Deset let,“ odvětil bezvýrazně.
„Dřív jsem vás jen popichovala, ale teď už se oženit musíte,“ sykla s tváří dokonale dekorativní. „Řeči se šíří.“
„Jaké řeči?“
„Zatím žádné. Ale přijdou. Přivedl jste na ples svého chlapce, proboha živého!“
Hlas nezvýšila ani jednou a nikdo nezachytil víc než osamocená slova. V celé místnosti nebyl jediný stín mimo těch za okny. Přesto se setmělo.

Pátek byl stejně zasněžený jako jiné prosincové dny. Aneta se vyšlapanými cestičkami blížila k uzenářství. Zarazila se, když jí v ústrety vyšla známá tvář.
„Dobré poledne, Beatrix.“
„Dobré,“ odvětila oslovená. „Kampak?“
„Koupit šunku,“ řekla až příliš rychle. Beatrix přikývla, ale k odchodu se neměla. Místo toho do Anety zabodla známě zelené oči.
„Neodpovídáte bratrovi na dopisy.“
Nadechla se k odpovědi.
„Měla byste se stydět. Kvůli takové prkotině mu lámat srdce.“
„Prkotině?“ Lámat mu srdce?
„Už jako malý si domů tahal zraněná zvířátka.“
„Alexandr není žádné zvířátko!“
„Jak myslíte, drahá,“ usmála se Beatrix kysele. „Ale zastavte se někdy. Nic není ztracené.“