Moje články

„Milujete moji sestru?“
Těžká otázka prolétla místností jako koule z děla. Bývalý soudce, pořád soudce, si muže před sebou měřil zrakem nejpřísnějším.
„Láska v našem věku zní jako šílenství. Dětská vzpomínka,“ odpovídá detektiv. Ví, kdy se sluší upřímnost. A vidí, že budoucí švagr míří k verdiktu, než vyslechne vše. „Obdivuju ji. Bere mi dech, kdykoli ji vidím. Je to žena, s kterou chci strávit zbytek života.“
„Zníte jako šílený,“ odvětil Wilhelm a neubránil se úsměvu.
Pan Fehér drobnou úklonou diagnózu potvrdil.
„Pak máte moje požehnání. Beatrix si zaslouží, aby o ní někdo mluvil tak jako vy. Vítejte do rodiny, Ferenci.“

Na peróně slabě zářilo jen několik žárovek. Jediné strážkyně dne provázely poslední vlak z Vídně.
„Nechci, abys odjel.“
„Ale nesneseš pomyšlení, že zůstanu.“
Alexandr nevěděl, co říct. Rozuměl mu jako málokdo. Jako Wilhelm. Každá myšlenka teď vedla k němu. Jak dlouho ještě mají?
Přivinul se k Josefovi a zavřel oči. Josef ho pevně objal. Tohle není konec, jako by říkaly jeho paže.
„Slib mi, že se vrátíš.“
„Stačí jeden telegram a jsem tu.“
Hlučný příjezd lokomotivy je rozdělil. Pohlédli si do očí.
„Sbohem.“
Vlak zastavil ve stanici. Na nástupiště seskočila zbloudilá cestovní myš. Oba se za ní otočili.
„Na shledanou.“

Seznamuje se s různými druhy žalu. Jako by seděl za stolem, za řekou, za velkou bariérou, a před ním se na židli jako na orloji střídali jeho nejbližší.
Jeho žena je plná vzteku. Na něj, na sebe. Na plynutí času.
Jeho muž tiše hledí na jeho tvář, aby nezapomněl na jedinou vrásku.
Jeho sestry vyjednávají s osudem. Když půjde ještě na jednu zdravotní procházku, když vypije ještě jeden bylinkový čaj… On přece neodejde jako první.
Jeho děti se bojí budoucnosti. Svět skončí, až zavře oči.
Poslední návštěvnice mu podá ruku.
Wilhelm Sternbach zemře 28. května 1914, měsíc před Františkem Ferdinandem.

„Je to rakovina krve. Odborně leukocytémie.“
Na stěně za křeslem profesora Brauera visel temně vyvedený romantický obraz z minulého století. Znázorňoval velké zvíře slepené z několika těl: kozy, lva a draka. Ze školy si matně pamatoval, že se jmenuje Chiméra.
„Bohužel na ni nemáme lék. Ale dobré výsledky nabízí Röntgenovo záření.“
Chiméra měla sourozence. Jeden byl Kerberos. Dál Sofoklova Sfinga. Hydra byla její sestra. A poslední… Přísahal by, že tam byl ještě jeden.
„Budete žít o měsíce déle. Jste ještě mladý, možná i rok.“
Wilhelm Sternbach se vpíjel do barev za lékařovou hlavou. Chiméra se rozplývala jako proud zlé krve.

Zaklepala na jeho dveře, oči rudé od pláče. Propadal se studem.
„Nevím, jak se omluvit. Zklamal jsem sám sebe. Ublížil vám, která jste pro mně nikdy nebyla než dobrou přítelkyní.“
„Proč mi vykáš?“ pohlédla na něj vykuleně.
„Tykání je privilegium. Už si ho nezasloužím.“
Zrak jí padl na otevřený kufr vedle postele. „Vy někam jedete?“
Nevěděl, jestli zbledl nebo zrudl.
„Kosťo?“
„Ona mě pozvala, abych s ní jel do Berlína,“ řekl podlaze.
„Aha.“
„Říkala… Prý jsou tam další jako já…“
Znovu se na ni podívat se odvážil, až když znovu promluvila.
„Já ji nechci. Třeba s ní budete šťastný vy.“

Přinutila se přiblížit zbytku společnosti – svému muži a jeho muži – ale cítila se jako křoví u cesty. Mlčící, nehybná, neviditelná. Poslouchala, jak Alexandr básní o Josefovi, jak jemu je dovoleno žít s lehkostí, zatímco ona… Oni…
„Příští rok bychom mohli…“ začne jeden z nich a je jedno který. Nevydrží to. Ze stolu vezme talíř a hodí ho na zem. Stejně skončí i sklenice vína.
Všechno se zastaví.
Alexandr otevře ústa, výraz zmražený v úleku.
Do pokoje vbíhá Nora a za ní Josef. „Co se stalo?“
Wilhelm ví. Jejich oči se setkají. Prosím, ne.
Zakroutí hlavou. Ano.
„Wilhelm umírá.“

Nora se se starým přítelem z dob absintových potkala ve vstupní hale. Právě odkládal kabát. Pod ním měl skandálně zelené tvídové sako.
„Navrátil!“ roztáhla tvář do širokého úsměvu.
„Sternová,“ usmál se a pevně ji sevřel v objetí. Bylo to, jako by byli zpátky tam, kde se před skoro dvaceti lety rozloučili.
„Vypadáš dobře,“ vydala soud, když si ho znovu mohla prohlédnout z odstupu. „Teď mi řekni, jak jsem vůbec nezestárla, nebo udělám žárlivou scénu.“
Zasmál se. Než se ale dostal k odpovědi, ze salónu vedle se ozvala rána a zvuk tříštícího se skla. Vyměnili si jediný pohled a vpadli dovnitř.

Violetta se zjevila jako přízrak z ničeho. Juditu opustily všechny myšlenky i vzduch z plic, když ji nejkrásnější osoba v celé Vídni místo pozdravu políbila.
„Tajné schůzky mám nejraději,“ uslyšela proklatě blízko svého ucha a útroby se jí stáhly touhou zapomenout, proč je tady. Útočila na ni slovy i doteky, měla ji přesně tam, kde ji mít chtěla…
„Příště pozveme Konstantina.“ Pustila se do popisu noci plné zázraků.
Judita procitla. Konstantina? Ale on přece…
„Už jsem ho pro nás vyzkoušela. Bude to nádherné, uvidíš.“
Judita od ní odskočila jako od plamene.
Slova z milostného románu spadla do bahna, odkud přišla.

Vzduch byl pln očekávání. Aneta to cítila až k okennímu výklenku, kam se ukryla, aby se mu vyhnula. Neměla náladu na návštěvy. Neměla náladu na nic. Byla ráda, že Nora, jež jí byla na stopě už hodnou dobu, svou přítomností jejich domov dosud nepoctila.
Po očku pozorovala Wilhelma v hovoru s tím, jenž pořád neměl ahnung.
„Jožin dorazí co nevidět,“ zářil Alexandr.
Aneta zírala.
„Už ne Navrátil?“ usmíval se Wilhelm.
Aneta zírala.
Alexandr mlčel. Zjevně za něj mluvily oči, do kterých nedohlédla.
„Nora a Judita taky přijdou, ale je mezi nimi nějaká zlá krev…“
Anetino srdce se na vteřinu zastavilo.

Nad před okamžikem pokropenou Vídní vysvitlo slunce. S postupujícím podzimem sláblo a sláblo. Brzy bude ledové, tak jako zrazené milenky cit...
Judita stála vprostřed altánu. Lavičky po okrajích byly vlhké, kromě toho jí tato poloha připadala dramaticky vybroušenější. V prstech žmoulala kapesníček a přehrávala si, co řekne, až se Violetta objeví.
„Jsi falešná jako ta tvoje líčidla! Tvoje filmy se nikomu nelíbí! Škrábeš se do každé postele, nebo jenom do postelí mojí rodiny? Škrábej se jinam!“
Ta správná formulace jí jistě přijde na mysl, až tu Jezebel spatří. Pak ji políbí jako Jidáš Ježíše a už jí nikdy neuvidí. Amen.

Alexandr byl poslední dobou nepozorný. Dalo by se říci roztěkaný, s hlavou v oblacích a obecně zcela extra. Ani jemu ale neunikla podivně napjatá atmosféra u snídaně.
Předně – bylo ticho.
Za druhé – obě dámy Sternovy hleděly výhradně do svého talíře.
„Děje se něco?“
„Ne,“ odtušila Judita a tvrdošíjně hypnotizovala svá míchaná vejce.
„Vůbec nic,“ řekla Nora ve stejnou chvíli s pohledem do croissantu.
Hon na vejce pokračoval beze slova. Alexandr zaváhal. Pouští se do nepřátelských vod... Ale nemůže to vzdát tak rychle!
„Pozítří se všichni sejdeme u Wilhelma a Anety. Celá rodina,“ zdůraznil a schytal protočení Juditiných očí. „Žádné výmluvy.“

Krásné ráno! ^_^ <3
<3 <3 <3
Spal jsi dobře?
Zdálo se mi o tobě... *fire emoji* *eggplant emoji*
Mně o tobě taky, brouku.
Co podnikneme? Dělám asi do dvou, pak mám volno.
Chtěl jsem s tebou něco probrat.
O_O
Mám se bát???
Ne!! Promiň. Nic se neděje.
Ale?
Chtěl bych se potkat s vašima.
Už jsem tady skoro dva týdny a myslel jsem, že na to dojde.
Já tě chtěl mít jenom pro sebe...
Ale není problém. Něco domluvíme.
Je pro mě důležitý, aby ti všechno klapalo, lásko.
OMG seš úžasnej!!! <3 <3 <3
Miluju tě.
Přečteno v 8:32.

Konstantin proseděl celé boží ráno v myšlenkách. Jak se blížilo poledne, týkaly se zejména toho, že myslí příliš mnoho. Kdyby chvíli nemyslel… Byl by teď místo v kanceláři někde s tou hroznou osobou. Pomyslel (Го́споди!) na to odpoledne ve svém bytě. Cítil, jak v něm jistý druh napětí roste jako struna napínaná na oblé tělo houslí…
„Pane Volkonskij!“
„Já… Děje se něco?“ Věděl, že je rudý až za ušima.
„Zase jste udělal chybu v počtech!“ Madam Dvorak byla jako bouřková mračna. „Já mám pochopení, ale všechno má své meze.“
Bezhlesně přikývl.
„Soustřeďte se. A otevřete si okno, jste jako šarlat.“

Pod okny hotelového pokoje se rozsvěcely lampy. Alexandr a Josef leželi na posteli, zadýchaní a zpocení, ale naprosto šťastní.
„Jsem rád, žes ještě zůstal,“ řekl Alexandr a zvedl se na lokti, aby na svého starého přítele s novými varhánky kolem oříškových očí viděl opravdu důkladně.
„Nemohl jsem jinak,“ usmál se Josef. „Zítra na Ringstraße začíná úžasně zajímavá výstava fosilií.“
Alexandr se zaškaredil. „Myslel jsem, že já ti stačím.“
„Obávám se,“ protahoval Josef slova jako horký karamel, „že tvých ani ne padesát se s deseti tisíci nemůže měřit.“
„Takhle krásně mi nikdo do starců ještě nenadával.“
Políbili se. Začalo druhé kolo.

Přijel jsem dřív. Sejdeme se v biografu. —J.

V potemnělé místnůstce se posadili úplně dozadu. Alexandr Josefovi visel na rtech (doufal, že bude brzy viset méně obrazně), když dával k dobru historku z premiéry filmové verze Prodané nevěsty.
„Adaptace se neuchytí. Copak knihy, ale opera? Slyšel jsi někdy Prodanou nevěstu od ožralých muzikantů v biu?“
Setmělo se. Ožralí muzikanti za zástěnou spustili tklivou melodii.
„To musel být…“
„Pšt!“
Alexandr kamsi vrhnul omluvný pohled a přešel do šeptání. „To musel být úplný prodaný…“
Závěr košilatého vtipu zanikl v polibku. Od té chvíle už o filmech nepromluvili ani slovo. Celých 12 minut.

Když vidí Juditu, jak se usmívá jako hloupoučké sluníčko, nedovede se zastavit.
„Musíme si promluvit.“
„To zní vážně,“ podiví se. „Bude to dlouhý rozhovor? Za chvíli jdu ven.“
„Za tou…“ Jméno nevyslovitelné nahradí gestem neurčitého odporu.
„Za Violettou, ano,“ odsekne Judita a už se neusmívá. „Co proti ní máš?“
„Přestaneš se s ní vídat,“ slyší samu sebe opakovat slova svých rodičů před třiceti lety. „Vůbec nevíš, čeho je schopná.“
„Čeho je…“ Úžasem ztratí slova. „Jak ty to můžeš vědět?!“
Nora se zarazí. Říkají si všechno. Jenom tohle je příliš daleko.
„Mami?“
Není cesty zpátky. „Protože před tebou byla se mnou.“

Beatrix ho navštívila u čaje. „Bratře, vypadáš příšerně!“
Vždy dovedla polichotit. S věkem tato schopnost pouze rostla.
„Sestro, děkuji za upřímnost.“
„Ale opravdu, Wilhelme. Myslela jsem, že jižní slunce je nepřekonatelné.“
„Jsem mezí bezmeznosti.“
Změřila si ho pochybovačným pohledem. „Nejsi nemocný?“
„Jen jsem špatně spal. Mimochodem, byla tu Judita – říkala něco o kostele? A panu Fehérovi?“
„Vzala jsem její výchovu do svých rukou. Pozdě, ale přece. Po mši jsme možná párkrát potkaly i toho detektiva.“
„Judita tvrdila…“
„Pověz mi ale o malém Friedrichovi!“
„Frédéricovi.“
Zamračila se na nepřítomného původce franštění německosti. Pokračovala: „Jak roste? Jak se mu daří? Jak vypadá?“

„Slíbils mi to,“ opakuje snad posté, přecházejíc po pokoji jako zvíře v kleci. „Slíbils mi, že to Alexandrovi řekneš, až se vrátíme! Nikdy jsme si nelhali. A že ty teď začneš… Neměl jsi, kam v tom vlaku odejít! Teď už to chápu. Řekls mi, cos myslel, že chci slyšet!“
Ví, že ji slova uklidňují. Že mluví, aby nekřičela, že křičí, aby se nezhroutila. Přesto ho bolí, že ho nechce chápat.
„Je šťastný,“ řekne nakonec. „Chci… Potřebuji, aby byl šťastný, jak dlouho to půjde.“
Okamžik na něj hledí bez hlesu. Pak se hořce usměje. „Jeden ze tří. To je tedy výhra.“

Přišel dopis z Prahy. Adresován je oběma, ale jako obvykle je část napsána nádherně nečitelnou rodnou řečí paní tchyně. Po chvíli intenzivního soustředění – Nořina ruština má značné mezery – se rozhodne v Alexandrově absenci vyhledat odbornou asistenci. Konstantin by měl být doma, sotva před hodinou slyšela dveře.
Vchod do jeho bytu se před ní otevře, než stihne zaklepat. Šok střídá vztek – za zápražím stojí její omyl, za ním pan Volkonskij s tváří plnou viny. Uplyne vteřina. Violetta se rozmile usměje a beze slova projde ven. Nora a Konstantin stojí jako zkamenělí, než dole klapnou dveře.
„Já vám to vysvětlím.“
„Neobtěžujte se.“

Řeka plyne jako čas. Nese vzpomínky i věci budoucí. Je děsivá. Je krásná.
„Konstantine, pane Volkonskij, milý můj,“ zní její slova jako melodie. Jako vzpomínka. Jako budoucnost.
Konstantin stojí opřený o zábradlí. Hledí do Dunaje a vidí Něvu. Slyší Violettu a ozvěnou se k němu žene Antoine. Otočí se k ní, až když ucítí její ruku na svém rameni.
„To, co děláte, není správné,“ řekne a snaží se znít tvrdě. Navzdory jejím očím plným hvězd.
„Život není správný. Život je,“ řekne a usmívá se. Vyhrála.
Líbá ho a on ji. Neslyší nic než bušení svého srdce a šum běžícího času.

Bylo to tři dny, co se Aneta s Wilhelmem vrátila do Vídně a ještě se neobtěžovala návštěvou. Po ujištění, že se paní Sternbachová skutečně nachází ve své kanceláři nad dámským klubem, se Nora vydala do výšin. Tohle jí nedaruje!
Po bryskním zaklepání a brysknějším otevření dveří její odhodlání přítelkyni vynadat zmizelo jako mávnutím kouzelným proutkem.
„Aneto!“ vydechla. „Co se stalo?“
„Můžeme předstírat,“ nejistou rukou za sebe skládala zborcené slabiky, „že tady krájím cibuli?“
Pochopila a spolkla zvědavost. „Jednou mi to řekneš.“
Přikývla. Slibuju.
„Čaj? Nebo něco ostřejšího?“
Ve vzduchu pluly otázky jako vzducholodě. Voněly jasmínem a chutnaly po kouřové whiskey.

Pan Fehér se ve Vídni rozhodl ještě chvíli zdržet. Tetička, připravená o obě pokrevní příležitosti k dirigování, pro své plány získala alespoň přízeň. Předstírajíc garde setkávala se s nábožensky založeným detektivem o bohoslužbách. Mladá neprovdaná slečna nemůže sedět vedle vdovce v nejlepších letech, argumentovala tetička. Ona si tedy sedne mezi ně a odstíní skandál. Logické.
Toho rána ale teta oznámila, že ruka je již prakticky v rukávě (ale ne abys to, Judito, řekla živé duši!) a doprovodu netřeba.
„Snad vám nezlomí srdce,“ křenila se nedávná dorostenka.
„Ferenc není ten typ,“ utnula nedůstojné poznámky. „A moje srdce jen tak něco nerozhází.“

Klára Wernerová měla ráda svého muže. Opravdu! Bez příkras a bez podmínek. Milovala svoji dceru. Ale srdce měla plné dálek, oceánu, slunce a horka.
V Brazílii byla šťastná, i když byla sama.

Aneta Sternbachová svoje srdce dala jednomu městu, jednomu muži a sobě samé. Nemusela krotit vášně, protože planuly pro ty, které měla ráda.
Ve Vídni kvetla jako divoká růže s ocelovými kořeny.

Karoline Sternbachová splynula se srdcem jiného a nechala se vést, kam šel on. Hořela pro lásku a láska ji zhltla na jedno sousto.
Na lodi do Ameriky se nadechla, jako by to bylo poprvé. Nikdy se neohlédla.

Konstantin sedí a přemýšlí. Ona přece ví, že on… Ona má přece Juditu. Juditu, která o ní básnila každý jeden den, co byla v Berlíně, která jí psala každou volnou chvíli a jejíž dopisy si dávala pod polštář. On u toho byl. Trpěl s ní. Ona přece ví, že on… Nikdy se nezamiloval do jediné ženy. Nikdy ho ani nenapadlo… Ona má Juditu! Juditu, která uctívá každou linii její tváře. Juditu, která tak touží po nevýslovné lásce! Ona přece ví, že on… Když se na něj dívá, očima plnýma chtíče, cítí, jak se do ní propadá. I když je žena.

„Nevěděl jsem, že se vracíte dřív!“ zvolal Alexandr, jakmile se zjevil mezi dveřmi. Nečekal na odpověď, dvěma dlouhými kroky se dostal ke svému muži a políbil ho. „Lásko, chyběl jsi mi.“
Wilhelm ztratil slova, stejně jako mu alespoň na tu krátkou chvíli v Alexandrově náručí z mysli zmizelo to, co ho tížilo. Vrátil se od Jadranu, ale svoje slunce měl tady ve Vídni. Sluneční paprsek v úsměvu, který ničí všechno zlé. Přesto…
„Alexandře, musím ti něco říct…“
„Já tobě taky,“ zazubil se. „Můžu první?“
Zabolelo ho u srdce. Přikývl. Posadili se.
„Miláčku,“ nadechl se ten jeho. „Já jsem se zamiloval.“

Konstantin se pokoušel cítit pohodlně. Sezení na trávníku byla ale jedna z věcí, které mu – kromě hustého plnovousu a hrdinného barytonu – nebyly dány. Mlčel – svědčil mladé lásce. Judita měla hlavu položenou na Violettině klíně a zaníceně rozprávěla o svém létě. Violetta sem tam melodicky přizvukovala a lenivě ji vískala ve vlasech.
Dámy trvaly na jeho doprovodu. Почему?! Trvaly na tom, že se společně posadí pod korunu vrby. Боже мой!
„Трава такая холодная!“ neubránil se zaúpění.
Omluvně pohlédl na své společnice. Judita ničeho netušíc mluvila dál, Violetta ale na jeho oči čekala. Do jeho ticha vlétlo její. Pochopil. Polilo ho horko.

Aneta se opírala o loket a z okna vlaku hleděla kamsi do dálky. Wilhelm na protější straně kupé hledal slova; mlčeli už příliš dlouho.
Za okno vplulo ovčí stádo a jeho král, beran s polovinou koruny.
„Podívej se na něj,“ poznamenal. „Co se mu asi stalo?“
Neodpověděla. Ovce zmizely, louku vystřídala pole, dost možná poslední, co ještě nikdo nesklidil. Wilhelm sledoval svoji tichou ženu. Postřehl hrozící slzy. Ona si všimla jeho a její pohled mluvil stejně nahlas jako posledních dvaadvacet let.
„Aneto…“
„Musíš mu to říct. Jestli to neuděláš, Wilhelme, já přísahám, že…“
Natáhl se po její ruce. Ucukla mu.

Začínalo se smrákat, když se pan advokát odmlčel a příjemně unaven zapadl do křesla. Jeho choť se úsměvem podobala svědkům prvních lásek. Nedalo se ale nic dělat, bylo načase přejít k přízemnímu.
„Pošlu pro večeři. Co si dáš? Řízek? Klobásu? Hovězí guláš?“
Podezřele mlčel a ve své křeslové pevnosti se jaksi poníženě zmenšil.
Vrhla na něj pohled. „Alexandře?“
„Budu chleba. A vývar. Slabý.“ Zmenšoval se, až byl úplně nejmenší, jakým při své výživě mohl být. „Odvykám všemu tučnému a dobrému.“
Nora se uchechtla. „Uvědomuješ si, že tě Navrátil už viděl?“
„Hm.“
„A že se mu tučný a dobrý asi líbíš?“

Milý Alexandře,

sotva jsi odjel a už na Tebe myslím. Večer odjíždím do Brna a za dva dny domů do Švýcar a nemohl jsem snést pomyšlení, že by Ti dopis ode mě přišel až za tak dlouho dobu. Jak Tě znám, myslel by sis, že sis to všechno špatně vyložil a že se snad míjíme v tom, jak moc chceme být spolu. Teď snad budeš tu svou hlavu v oblacích bavit jen příjemnými věcmi. Vzpomínej na Olomouc. Zvlášť na ten poslední večer...

Dej mi vědět co nejdřív, jak to dopadlo s W. Přijedu tak jako tak a brzy.

Tvůj Josef

Někde nad Vídní možná právě letěly volavky. Nebo jiné ptactvo, co se stěhuje z místa na místo, pravidelně a logicky, v rytmu roční doby. Možná tam byly. Anebo bylo dnes nebe úplně vybílené. Tam dole na tom pranic nezáleželo.
Judita zatajila dech, když na peróně našla svoji cestovatelku. Klobouk hodila Kosťovi do náruče, popadla kytici a rozběhla se.
Violetta zůstala na místě, ale postavila svůj kufr na zem, a nechala se vášnivě obejmout.
„Chybělas mi!“
Z výše nad Juditinou hlavou sledovala pana Volkonského, kterak se volným krokem blíží, pak se v uctivé vzdálenosti zastavuje a jediným kývnutím zdraví.
„Já vím.“

Noru doufal objevit v dámském klubu. Vchod z ulice byl zamčený, pokoutně tedy vnikl služebním vchodem. Nikde nikdo. Až v zadním salónu zaslechl hlasy. Že by přece?
„Orientální masážní techniky jsou pochopitelně zcela jiné,“ říkal právě detektiv Fehér.
Alexandr opatrně nakoukl dovnitř.
„Pokud madam dovolí…“ Fehér povstal a zaujal pozici za židlí dámy. Dáma a šmírující navázali oční kontakt.
„Madam rozhodně nedovolí!“ štěkla až sebou oba přítomní džentlmeni trhli.
„Dobré odpoledne, milá švagrová,“ řekl Alexandr omluvně. „Je tu Nora?“
Madam Dvorak výmluvným gestem jediné paže obsáhla prostor a zvedla obočí.
„Zjevně ne,“ zakuňkal spíš sám pro sebe. „Nebudu vás rušit.“

Alexandr Stern se nedovedl přestat usmívat. Jeho spolucestující to přivádělo k úzkostným stavům neurčitého ohrožení (ten člověk neměl ani tu slušnost být cizozemcem, který nerozumí rakouským zvykům!).
Několikrát během jízdy povstal a kráčel, nikoli ovšem důstojně a rozvážně, jak by se na muže jeho věku slušelo – skoro se natřásal a div, že nepropukal v tanec, který pro něj naštěstí ještě nikdo nevymyslel. Nebylo pochyb, že by v něm vynikal, což pasažéry děsilo asi ze všeho nejvíce.
Ve stanici Wien Nordbahnhof si oddechli – přespříliš veselý advokát opustil prostor.
Nemohl se dočkat, až Noře povypráví o tom všem, co zažil v Olomouci.

Kapky bubnovaly na plechové střechy vlakových nástupišť. Vůně deště se ostře mísila s pachem oleje a uhlí. Dvě postavy na peróně již nějakou dobu vzdorovaly nudě.
Judita se hroutila na lavičce, napůl schovaná pod enormním kloboukem dle poslední módy, zatímco Konstantin vstoje sčítal nekonečnost vteřiny. Květina, kterou přinesli na uvítanou, smutně ležela vedle Judity a rovněž se nudila.
„Máš nějaká oblíbená poslední slova?“ zeptala se dáma dutě.
Konstantin pomalu zamrkal. Stále bylo zvláštní, že si tykali. Pohlédl na klobouk na lavici, jež sežral Juditu. Pokusil se zamyslet nad výroky umírajících héroů.
V nedáli zahoukala lokomotiva. Klobouk povyskočil. „Už je tady!“

Letošní souborné vydání zde. Obsahuje pár fotek, jinak ale bez příkras. Pořadí drabble je trošku jiné, příběhu to ale snad prospělo :).

Vizuální bonusové překvapení tutok (berte s rezervou, web, kde jsem vyráběla, má omezený výběr řady věcí).

A kdyby náhodou někomu uniklo... Loňské souborné vydání tady.

Violettu pozval na procházku parkem za účelem dovršení tréninku. Všichni už věděli, kdo je, a přešli to bez větších poznámek – na rozhovor se svou zaměstnavatelkou asi nikdy nezapomene („Vy jste žena?“ – „Nejsem.“ – „Hm… Nezapomeňte naostřit tužky.“). Po tom všem chtěl tu věc aspoň jediné osobě říct sám.
„Snad to nebude moc osobní…“
„Neosobní mě nezajímá,“ namítla vyzývavě.
„V Rusku jsem měl jiné jméno,“ řekl a v duchu napočítal do deseti. Один, два… шесть, семь… десять. „Ženské.“
Zastavila se a on s ní. Naklonila hlavu na stranu a prohlédla si ho jako poprvé. „Já vidím muže. Všechno ostatní patří k historii.“

Sedí a tiše rozpráví, nocí září jen jediná petrolejová lampa. Aneta přetrhne nit hovoru a spěchá ven. Vrací se s rozmrzelým dítkem v povijanu.
„Já ho vůbec neslyšel,“ kroutí hlavou Wilhelm a dívá se na svého černookého vnuka, jasně patřícímu k otci.
„Máš staré uši.“
„A ty babské, drahá,“ řekne a vtiskne jí polibek na spánek.
Sedí v tichu, miminko ještě párkrát kníkne a znovu usíná. Aneta vzhlédne na svého muže. Rozumí jí beze slov.
„Řekni, ať to nedělám, a Lina s Frédéricem zůstanou doma.“
Odvrátí se. Mlčením křičí, rozumem sama v sobě ubíjí cit. Karoline musí odjet z Vídně.

„Slyšel jsem, že jsi odešla od filmu,“ zahájil Alexandr svůj první otcovský rozhovor s Juditou od návratu z Olomouce. Doufal, že nevypadl ze cviku.
„Hm,“ zahučela milostslečna a z nevinného křoví urvala větvičku, již se jala trhat na kousky.
„Na Moravě jsme do kinematografu chodili každou chvíli.“
Pochybovačně se na něj podívala.
„Dobře, byli jsme jednou a usnul jsem.“
Judita vydala jediné štěkavé „cha!“. Cítil se zostuzen a dehonestován. Hovor šel dobře. Větev byla odhozena ne zcela ohlodána.
„Měla bys to ještě zkusit.“
Oba se odmlčeli nad dvouznačností té věty.
Vídeň byla teplá, otec i dcera budou korzovat ještě dlouho.

Oslavu přerušili brzy po jejich příchodu, Wilhelm odešel do pracovny a požádal Anetu a Alexandra, aby vyprovodili hosty a nahoru přivedli Karoline. Ta teď vyplašeně těkala očima mezi rodiči.
„Uvědomuješ si, jaké tresty padají za vydírání?“
Vydírání?! Její holčička?
„Tati, já jsem nevěděla, co jiného mám dělat…“ začala Lina tenkým hlasem.
Aneta zbledla.
„Co ti udělal?“ zeptal se Alexandr ledově věcně.
„Nejsi dítě!“ zvolal Wilhelm, za všech ostatních okolností nejklidnější osoba v místnosti. „Věděla jsi dobře, jak tomu chlapci ublížíš…! Jako bych tě vůbec neznal.“
Aneta nerozuměla ničemu, ale cítila, jak se s každým dalším slovem propadají někam hodně hluboko.

Vlak vyjel z poslední stanice před Vídní. Už byli skoro doma.
„Zkusím si přečíst Linin dopis,“ říkal právě Willi, když se ve dveřích kupé objevil nevysoký muž s černými vlasy prokvetlými stříbrem.
„Ferenc Fehér.“ Drobně se uklonil. „Potřebuji urgentně mluvit s panem Sternbachem.“
Alexandr a Wilhelm si vyměnili krátký pohled, pak Wilhelm vyšel ven.
„To je ten detektiv?“
Alexandr přikývl. „Co dopis?“
„Něco se v něm píše,“ pokrčil rameny. „Přečteš mi ho, prosím? Nechci Lině říct, že jsem ho neotevřel.“
Alexandr list zběžně přelétl. Pak se vrátil na začátek. Četl pečlivě a mlčky.
„Co píše?“
„Tohle musí vidět tvůj otec.“

Aneta byla jako na trní. V domě se sešla celá rodina včetně jejího otce, v kuchyni vypomáhala služka od sousedů a ona celý včerejšek strávila výběrem výběru z hroznů. Maličko to přepískla. Jakou oslavu uspořádá, až se narodí jejich první vnouče? Nemůže za svého otce, musí se zapít!
„Jsou tady!“
Aneta se povzbudivě usmála na Linu, která se celé dopoledne ošívala. Co na ni řeknou?
Čas na úvahy je pryč, pánové Stern, Sternbach a Sternbach mladší vcházejí do dveří.
Aneta se zarazí hned v první chvíli, ve Wilhelmově tváři poznává, že se snaží skrývat hněv. Na Linu se ani nepodívá.