Moje články

Byli podivná trojice. Starší muž, malá dáma a mladý pán na vycházce. Na první pohled kombinace libovolná.
Uběhlo jen několik týdnů od chvíle, kdy se takto procházeli poprvé. Teď bylo ale všechno jinak. Od listí, které jim šustilo pod nohama, po ten prostý fakt, kdo ke komu patří. Stejně jako tehdy byli dva a jeden navíc.
Wilhelm a Alexandr zapředli hovor, z kterého postupně vypadla. Jejich slova byla daleko. Rozhlížela se po promenádě ve stínech kostlivých stromů a hádala, kdo z procházejících lidí stejně jako ona visí nad propastí, která se pod ní otevřela.
Má jim zazlívat, že jsou šťastní?

Wilhelm Sternbach (nar. 23. 8. 1845 ve Vídni), celým jménem Wilhelm Friedrich Sternbach, byl prostředním dítětem a jediným synem svých rodičů a pocházel z dlouhé linie vysokých státních úředníků, advokátů, soudců a diplomatů, s výjimkou otce Wilhelma Alberta Sternbacha, který od mládí aspiroval na vojenské hodnosti.
Mladý Wilhelm nekráčel v otcových stopách a již jako student na vídeňské univerzitě asistoval svému dědovi v advokátní kanceláři. Soudcem byl jmenován ve třiceti letech a tím už pouze formálně potvrdil své místo mezi vídeňskou elitou. Mezi jeho nejbližší přátele patřila i hraběnka Karólyová, mnoho let byly živé fámy o jejich údajném milostném vztahu.

Během své kariéry odsoudil čtyři vrahy a tři vlastizrádce k trestu smrti oběšením. Bratr jednoho z nich chtěl vrátit smrt smrtí. Pistole místo smyčky. Kdyby každý měl dostat svou pomstu, skočil by snad před všech sedm kulí?
„Skočil.“ Němá otázka.
Seděl na kraji postele, tak blízko, a mlčel. „Přiznávám, že jsem o nás smýšlel jako o přátelích. Mé city k vám jsou ale zcela jiného druhu.“
Ani jeden z nich si nevšiml, kdy se začali držet za ruce.
„Ale nechcete, abych vás líbal.“
„Pokud k tomu nedám souhlas,“ přikývl soudce a začervenal se.
„Mám váš souhlas?“
Neodpověděl a políbil ho.

Nevěděl, kolik času uběhlo. Většinu prospal a probouzely ho divoké sny. Někdy byl sám, jindy s Anetou nebo Wilhelmovou sestrou, lékařem, služkou. Prosil boha, aby s ním byl on. Vyhýbal se mu? Byl mu tolik odporný?
Tentokrát ho čekal Anetin laskavý, i když unavený, úsměv.
„Spal jsi dobře?“
„Nijak zvlášť. Je tu...“ Zarazil se při výběru oslovení.
„Nevyhýbá se ti,“ přerušila ho. „Tobě by neublížil. Neznáme se dlouho, ale je mi jasné, po tom, co se ti stalo určitě, že tě hluboce miluje.“
Dech se mu zastavil kdesi v krku. Ze všech lidí právě Aneta...
„Promluvme si.“ Ale kdo jiný?

Už hodiny seděl v křesle. Stával se nábytkem.
Otevřely se dveře. Návštěvnice zhodnotila situaci. Odložila si klobouk a rukavice.
„Nepozdravil jste mě.“
„Nezaklepala jste. Dle všech pravidel etikety zde nejste.“
Zvedla obočí a blahosklonně se usmála. „Vaše nastávající vás jistě postrádá.“ Zamračil se. „Stejně jako ten postřelený mladík. Víte, mimochodem, že existují nemocnice?“
„Ovšem, léčí se v nich opilci a námořníci.“
„Drahý, vy jste pil?“
„Víte, že nepiji.“
Obešla stůl a pohladila ho po tváři. Maně vzal její ruku do dlaně.
„Udělejte, co je pro všechny nejlepší.“ Odmlčela se. „Pláčí námořníci rum?“
„Drahá, vy jste pila?“ Zasmála se smíchem spravedlivých.

S trhnutím se probral. Wilhelma zastřelili. Neskočil před něj dost rychle. Oči zelené jako moře byly zavřené. Pokusil se posadit. Ostrá bolest ho přiměla to přehodnotit.
„Ležte, ztratil jste spoustu krve!“ štěkla po něm cizí žena u jeho postele. Byla vysoká a tmavovlasá. Podle šatů vdova.
Natahoval se po něm, ale nemohl se ho dotknout. „Kde to jsem?“
„V bytě soudce Sternbacha.“
„Wilhelm...“ nadechl se prudce. Střelila po něm pohledem. Zabili ho. „Bratr je u soudu.“
Ulevilo se mu. Pokusil se přikývnout.
„Spěte,“ utrousila a odešla. Byl to jen sen. Když se propadal do sladkého nevědomí, usmíval se. Zachránil ho.

Prakticky se protlačila kolem protestující ženy, která jí otevřela dveře do bytu. Celou cestu běžela, chtěla dohnat to, že se o Alexandrovi dozvěděla až o přestávce. Wilhelm ji nepřivítal, zdálo se, jako by si jí pořádně ani nevšiml. Neklidně přecházel po místnosti a na rukou měl pořád krev.
„Jak je Alexandr na tom?“ Pohlédl na ni jako na zjevení. Pak zakroutil hlavou.
„Nevím. Teď je u něj lékař. Snad dělá, co může.“
Mlčeli.
„Smím vás obejmout?“ zeptal se.
„Myslím, že to zvládnu.“
„Kvůli vám se neptám.“ Pochopila. Pochopila, že se něco změnilo, i když nevěděla, co přesně, a objala ho.

Musel ho zahlédnout v poslední vteřině a hloupě se rozhodnout postavit se kulce. Jen kvůli němu...
Nestíhal sledovat, co se vlastně děje, jen Alexandra držel v náručí. Všude byla krev. Pohlcovala ho, natahovala se po něm. Šokovaně hleděl na Alexandrovu tvář staženou bolestí a třásl se.
„Přiveďte doktora!“ „Chyťte ho!“ „Rychle!“ Všechny výkřiky se mísily v jediné hlučné nic. Kolem pobíhali lidé, během okamžiku se objevil i strážný. Celá ta scéna byla divoká, chaotická. A uprostřed byli oni dva. Zraněný a muž, který se nedokáže ani pohnout. Jako by byl svázaný řetězy.
Všude bylo tolik krve, která měla být jeho.

„Stůjte!“ Wilhelmův hlas se rozlehl do ruda oděnou chodbou. „Stalo se něco? Je vám špatně nebo...“
Políbil ho a přerušil další vylekanou větu. Konečně. Poprvé. Když odstoupil, jediný pohled stačil, aby pochopil. Zmatení. Strach.
Slzy se Alexandrovi draly do očí, když sbíhal schodiště do foyeru. Už ani neslyšel chvatné kroky, které ho následovaly.
Skryt ve stínu mezi drožkami čekal na vhodného hostitele... Každá kulka jednoho má.
Z divadla vyšli dva, jen jeden ten pravý. Zamířil.
„Nechoďte,“ hlesl, než se svět ponořil do ohlušujícího ticha. Odstrčil ho z cesty. Tolik krve. Tolik krve.
Každá kulka má dokonalého hostitele. Tahle svého nedostihla.

1. března 1967 čtyři skoro neznámí hudebníci v nahrávacím studiu stvořili hit. O sto let dříve byly příznačně v jižní Africe objeveny diamanty. Rok nato přišla na svět Aneta. Když jí bylo devět, už věděla, že její maminka není taková jako maminky ostatních dětí. Dcerce živě předčítala cestopisné romány, napodobovala vlny a zvířata v džungli. Mluvila čtyřmi jazyky a všechny její šaty byly barevné tak, že překřičely celou ulici. Byla jako pták z cizích krajin. Když bylo Anetě deset let, vtiskla jí do ruky výtisk Robinsona Crusoe a zmizela. Z Ria de Janeira občas chodily dopisy a balíčky s kávou.

Hymna dozněla a publikum netrpělivě očekávalo, až drama započne. Každého zajímal výkon a půvaby frau Schratt, snad s výjimkou Anety, která seděla sama v lóži, obklopená davem pánů ve fraku či v uniformě, dam a slečen v pastelově jásavých róbách.
Bylo na tom cosi nepatřičného.
Wilhelm zmizel z ničeho nic, jako i blesk nakonec zmizí z čistého nebe, a když se ohlédla, zjistila, že Alexandr je také pryč. Měla utéct, dokud byli všichni ti lidé zaneprázdnění předstíráním zpěvu. Snad by si pastelky nevšimly, že náhle schází celá lóže. Samotná dívka budila daleko větší pozornost.
Přála si být menší. Nebo neviditelná.

Exkluzivně pro C&K! Rozhovor s anonymním zdrojem z blízkosti císařského páru! Prozradí něco víc o trablích v ráji? Osvětlí spekulace o aféře císaře Františka Josefa, která hýbe Předlitavskem? Již brzy pouze v C&K, vaší chvíli pohody.
Osoba blízká monarchovi (55) i jeho choti (48) redakci potvrdila, že se FJ již delší dobu vídá s herečkou a známou vídeňskou osobností Kateřinou Schrattovou (32). Několikrát se dokonce objevil na reprízách jejích představení v Hofburgtheateru. Ve vzduchu to údajně jiskřilo!
Jedině C&K ale ví, jak se divadelní divě podařilo císaře získat! O jejích kulinářských schopnostech si špitá celé Rakousko – utáhla ho na tlačenku!

Mächtig durch des Glaubens Stütze
Führt er uns mit weiser Hand!
Císař nečekaně poctil divadlo svou návštěvou. Proto všichni stáli a naslouchali první z mnoha slok Lidové hymny. Wilhelm a Aneta byli v rohové lóži, těsně za nimi stál Alexandr.
Laßt uns seiner Väter Krone
Schirmen wider jeden Feind:
Už dlouho si připadal jak páté kolo u vozu. Sestřenka byla v očích Vídně vážná známost pana soudce, on byl nikdo. Věděl, že to jinak být nemůže, ale to vědomí nijak nepomáhalo. Když uviděl, že se ti dva drží za ruce, vyběhl ven.
Innig bleibt mit Habsburgs Throne
Österreichs Geschick vereint.

14. května 1863 se v Jimramově narodil druhý Mrštík, o 180 kilometrů dál a pár měsíců dříve spatřil světlo světa budoucí nadějný advokát Stern. Jeho matka Ekaterina Alexandrovna trvala na jméně otce v naději, že otupí hněv celé rodiny v Sankt-Petěrburgu po tom, co romanticky prchla s Karlem, obchodníkem luxusním zbožím. Nemělo to valného účinku a dospělost na slovanskou děvu dopadla jednou provždy. Když se Karl během noční pijatiky připletl pod kola drožky, jeho synovi nezbývalo než zapomenout na studia práv a zasednout do písárny krajského soudu. Hodiny strávené nad kalamářem ho pokradmu zbavily zbytků dětství. Vídeň byla jako vysvobození.

V kavárně tou dobou bylo ticho. Soudce Sternbach a hraběnka Karóly seděli u okna u partie šachu.
„Dnes jste jiný.“ Tah pěšcem. „Mám důvod se domnívat, že se něco změnilo?“
„Dal jsem na vaši radu.“ Pohyb jezdcem.
„Skutečně?“ zvedla své pronikavé modré oči. Tah věží. „Ta půvabná slečna, se kterou jsem vás zahlédla v opeře?“
Přikývl. Tah pěšcem. „Vy máte oči všude.“
„Budu to brát jako kompliment.“ Vítězoslavný pohled na šachovnici. Tah dámou. „To byla snadná výhra. Dnes hrajete jako ponocný.“
Zatvářil se omluvně a upil kávy.
„A ten mladý pán vás vyzvedne zde nebo se setkáte až v kanceláři?“

Listí na stromech začínalo žloutnout. Byl podzim.
„Snad omluvíte otce, že se k nám nepřipojil,“ řekla Aneta. „Ale dva džentlmeni na mou ochranu jistě budou stačit.“
„Nepochybuji o tom, že byste se ubránila i sama, slečno,“ pronesl Wilhelm lehce.
„Když jsi se nebála v budově soudu,“ dodal Alexandr.
„Změňme téma, pánové!“ obrátila se Aneta na oba své společníky. „Znáte,“ na okamžik se zamyslela, „původ slova džin?“
„Genévrier.“ „Jalovec.“
„Správně,“ změřila si je pobaveně. „Já ale měla na mysli jméno toho démona z pohádky.“
Byli podivná trojice. Starší muž, malá dáma a mladý pán na vycházce. Na první pohled kombinace libovolná.

6. března 1842 zemřela Constanze Mozartová, zpěvačka a dobrá obchodnice, která si smrtí manžela nenechala zkazit zbytek života. O pár týdnů později přišla na svět komtesa Karoline, která si nehodlala život zkazit tím, že se vdá. Na prahu třicítky, když se otec smířil s myšlenkou, že jeho třetí, krásná a inteligentní dcera skončí jako stará panna, se objevil tmavý cizinec, o poznání méně bohatý na duchu než Karoline, který ji ale okouzlil svým humpoláctvím, a tak se stala hraběnkou Karóly, perlou uherské šlechty. Gróf Miklós byl zoufale impotentní a tak Karoline vyhledala asistenci dobrého přítele, aspirujícího advokáta. Všichni byli spokojení.

Muž za dveřmi byl jiný, než jak si ho představoval. Bylo mu asi pětačtyřicet, měl světlé vlasy a bradku a oči zelené jako moře na obraze pláže v hale.
„Vítám vás, vaše ctihodnosti. Jsem Alexandr Stern.“
„Rád vás poznávám,“ pronesl soudce melodicky. „Ale to oslovení raději necháme v soudní síni.“ Usmál se. „Mé jméno je Wilhelm Sternbach.“
Písek na obraze byl posetý stopami neviditelných korýšů. Také Alexandrovy myšlenky se rozutekly, když si potřásl rukou s mužem, kterého Aneta povolala na jeho záchranu. Byl na ni tehdy rozčílený, přece není malé dítě.
Teď věděl, že se na ni už zlobit nemusí.

Jsou věci, které unikají našim vlastním očím a až slova někoho druhého nám dovolí vidět. Někdy je potřeba přítele, někdy je potřeba vidoucího oka.
Byla to hraběnka, která ho přiměla k zamyšlení nad možností sňatku. Pak, jako řízením osudu, vtrhla do jeho života Aneta. Temperamentní, chytrá, reprezentativní. Snad trochu moc mladá. Dřív by ho něco takového ani nenapadlo, ale čím víc se blížil k domu Anetina otce, pozván na oběd za přímluvu za mladého rodinného přítele, tím více si byl slovy hraběnky jistý. Pak mu dveře otevřel on.
Nepřál si nic jiného, než aby toto setkání zůstalo cizím zrakům skryto.

Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word.
I have deleted 175 so far. They will (not) be missed.

Byl to ale pořád ještě sen? Pro jistotu se natáhl po svém věrném koltu.
Zaposlouchal se do zvuků chatky. Zaslechl snad kroky? Je ten vandal a žhářská krysa pořád tady?
Opatrnosti není nikdy nazbyt, pomyslel si, když ladně energickým skokem prokopl dveře od spíže, až se třísky rozletěly, a přistál v kuchyni.
„Kde jsi, hnusáku?!“
Jeho efektní zvolání mu vrátila tichounká ozvěna. Chatka byla prázdná, jen na okenním parapetu ležela jediná černá rukavice s dírou na palci o velikosti mexického dolaru.
„Tak přece,“ pronesl Sunkáč temně. Mraky se výhružně zatáhly. Setmělo se. „Je to trpaslík s velkým T. Vrátil se.“

Po příjezdu poslal zavazadla napřed a s novým nejlepším kamarádem zasedl do hospody u nádraží. Půl dne strávili rozmluvami nad tím, že se nic nevyrovná moravskému vínu – nutno podotknout, že Alexandr ho pil poprvé v životě ve vlaku.
Stíny se prodlužovaly. Cinkot sklenic zněl jako hudba, pivo a víno teklo do rytmu valčíků.
„Na nás!“ rozhodil mladý pan Stern ruce už těžké jako zatížené ocelí. „Na Vídeň! Na život!“ Pak popadl Navrátila za klopy a vtiskl mu vlhký polibek přímo na ústa.
To už mu tělo docela ztěžklo. Ostatní patřilo spánku.
Večer byl vlahý, jako jeden z posledních toho léta.

Zelená se za oknem míhala už několik hodin. Mladý pan Stern, syn zkrachovalého hokynáře a nadějný student práv, se pokoušel vyvážit komfort s dojmem vážnosti a polohy na sedadle měnil s největší opatrností. Kupé sdílel s podrážděnou matrónou a bělovlasým pánem se skřipcem na nose, který při sebemenším zvuku vystrkoval hlavu zpoza novin. Po tak dlouhé cestě měl dojem, že už jsou jako rozhádaní příbuzní. Anonymní seznámení.
„Já jsem nějaký Navrátil,“ zahalekal mladík s demižonem pod paží, když se v Brně měnilo osazenstvo.
„Stern.“
„Rakušan?“
„Pražan.“
„Tak na to se napijeme!“
Než přijeli do Vídně, byli z nich nejlepší kamarádi.

Vtrhla do jeho kanceláře jako divoká voda.
„Vážený pane,“ spustila tónem hodným generála. „Pan Stern má ta nejlepší doporučení, je pracovitý a spolehlivý.“
„Je od vás podlé slibovat mu místo a pak zrušit slovo. Já žádám,“ zahleděla se mu hluboko do duše, „abyste ho okamžitě přijal, pane!“
Konečně se nadechla. Tmavé vlasy jí po vášnivém řečnickém výkonu padaly do čela.
Usmál se, možná poněkud potutelně.
„Slečno, zřejmě hledáte představeného kanceláře.“
Zrudla. „Vy... nejste...“
„O pana Sterna nemusíte mít obavy. Pokud tedy slovo soudce ještě něco znamená.“
Ze všech dveří, které vyrostly ve stejném lese, si náhodou vybrala právě ty jeho.

Ulice potemněly, vyšly hvězdy.
Soudce Sternbach stál u okna a naslouchal prvním tónům valčíku. Velké narozeninové oslavy nebyly nic pro něj, ale zklamal by snad celou Vídeň, kdyby se na své vlastní neukázal.
„Jdete pozdě, má drahá,“ usmál se na dámu v růžovém, která se zjevila po jeho boku.
„Hraběnky nechodí pozdě. Obzvláště ty staré a bohaté.“
Zasmál se. „Zapomínáte, že vím, jak jste stará.“
„To vy byste měl pamatovat na věk, milý Wilhelme. Máte nejvyšší čas se konečně oženit. Přece se nechcete dostat do řečí,“ dodala jakoby mimochodem.
„Vždyť víte, že... Pojďme raději tančit,“ utrousil a nabídl hraběnce rámě.

It was supposed to be spring. Yet it lacked all the necessary features. Green leafs, sun on the blue sky, adorable animals from a mineral water commercial.
Everything was grey. For this was England.
Two extensively English gentlemen were standing in a room stacked with books that could kill a child. If necessary.
„What if I... really sent all the bells to Rome?“ suggested the badass magician.
„No!“ screamed the less badass magician. „It's not respectable!“
„I'll do it then, thanks for the input.“
Thousands died. Ten thousands were injured.
But we wouldn't know. This show takes place in England.
***
Mělo to být na jaře. Přesto to postrádalo všechny potřebné funkce. Zelené listy, slunce na modré obloze, rozkošný zvířata z minerální voda obchodní.
Všechno bylo šedivé. Za tímto účelem byla Anglie.
Dva značně anglické pánové stáli v místnosti naskládaných knih, které by mohly zabít dítě. Pokud je to nutné.
"Co kdybych ... opravdu poslal všechny zvony do Říma?" Navrhl pořádné kouzelník.
"Ne!" Vykřikl méně pořádné kouzelníka. "To není slušné!"
"Udělám to potom, díky za vstup."
Tisíce zemřel. Deset tisíc bylo zraněno.
Ale bychom nevěděli. Tato výstava se koná v Anglii.