Moje články

Zemřely si. Každá na své hoře z pravdy a pýchy. Rozdělily si dýchánky, matiné, večeře i procházky v parku. Snažily se jedna druhou nevidět. Ale stejně se pořád měly před očima. Nenápadně kradly slova, věty, příběhy. Co asi dělá ta druhá mrtvá? Jak tráví své dny, své noci? Kde a s kým? A myslí na tu druhou, mrtvou, myslí na to, že by něco udělala jinak? Že by neutekla? Od minulosti? Od budoucnosti? Proč metafyzikou trpí nejvíc přítomnost?

Chybíte mi. Vraťte se. Prosím.
Nejistou rukou odkládá pero, vpíjí lásku do inkoustu. Probudí nemrtvou?
Papír končí v krbu. Dnes ještě ne.

Kamaráde!

Velké novinky – máme novou spolubydlící. Je jí pět let, je tvrdohlavá a pěstuje si závislost na šlehačce. S Norou si dobře rozumějí. Mě bere na milost, i když kvůli ní dělám všechno možné: chodím s ní do parku, sháním jí potravu (bojím se, že bude vyrůstat na hospodské stravě, asi našetříme na kuchařku), dokonce mi někdy dovolí, abych jí četl. Víš, že Lině můžu číst jen málokdy, takže jsem za to rád. Tu naši mademoiselle ovšem zřejmě nudím. Vždycky usne.

Slyšel jsem, že se chystáš na Moravu. Rád bych tě zase jednou viděl.

Tvůj Alexandr,
otec práce všeho druhu

Judita ležela pod peřinou, ale nespala. Ve vedlejším pokoji svítila lampa a přes prosklené dveře dovnitř jako průvod tančících prasátek vplouvaly úlomky teplého světla.
Klaply vchodové dveře. Světlo na chvíli zmizelo, pak se ozvaly hlasy. Judita napnula uši.
„Nevyděs se, ale asi máme dítě.“
„Děkuju pěkně, teď se bojím. Ta malá?“
„Karoline... Ne, nechci o tom mluvit. Zkrátka se o ni musíme postarat.“
Zatajila dech.
„To bude někdo muset začít vařit.“
Malá špehující se obrátila na druhý bok a zavřela oči. Možná to nebude zase tak zlé. Prasečí tanečnice se pokusily o poslední piruety. Pak je v objetí sevřela noc.

Vracela se s obavami, které ji předbíhaly a nutily k poklusu. Hraběnku uviděla před vchodem do hotelu.
„Jste v pořádku!“
„To je relativní,“ odtušila nepřítomně, ale na pár vděčných chvil propletla své prsty s Nořinými.
„Co se děje? Co je zač ta holčička?“
„Prý manželův parchant. Dovedli mi ji na výchovu.“ Zasmála se té absurditě.
Nora maně o krok ustoupila. „Co s ní bude?“
„To je mi, má drahá, zcela lhostejné. Nechci ji už nikdy vidět.“ Její hlas má ostré hrany. Čpí krutostí zrozenou z bolesti.
„Musím jít.“ Není povinností milujícího chápat vše.
„Počkejte!“ slyší za sebou, ale neotočí se.

Lina Sternbachová celý svůj krátký život sledovala rodiče při vítání hostů, obvykle tajně, s jistotou tedy přistoupila k roli hostitelky v dětském pokoji.
„Jak se jmenujete?“ pronesla důležitě k návštěvnici.
„Jak se jmenuješ ty?“ řekla návštěvnice a rozšlapala společenskou strukturu.
„Já se ptala první!“
„Já se ptám druhá,“ založila si podospělácku ruce.
Lina si ji pečlivě změřila. Porušení etikety vyžadovalo netradičních řešení. „Dáš si čaj?“
Pokrčení rameny. „Mám radši kakao.“
„Hm... Chceš si vyrábět masky zvířátek?“
„Tak dobře,“ souhlasila nepředstavená. „Budu kočka.“
„Ne ne! Já chci být kočka!“
Vetřelkyně výhrůžně zamňoukala. Sepraly se. Ale nakonec v pokoji byly kočky dvě.

Vešla zaklepavši, to samotné mu napovědělo, že je něco v nepořádku. To a fakt, že neměla ani klobouk, ani rukavičky. Takřka vyšla na ulici v negližé.
„Čemu vděčím za vaši návštěvu?“
Bez odpovědi přešla k dřevěnému glóbu u okna v záchvatu zájmu o geografii. Poznal, že naléháním by ničeho nedosáhl. Vstal a připojil se k ní.
„Myslíte, drahý, že přemíra alkoholu a opia může vést ke zvýšení porodnosti?“
„Jistě záleží na kvalitě a kvantitě.“
„Tuším korelaci v konzumaci nejlevnější pálenky,“ řekla temně. Zaváhala. Pak... „Můj manžel mě pronásleduje i z hrobu.“
Jako by se setmělo. Duch hraběte naplnil všechny kouty.

Popolední slunce zvědavě shlíželo na vídeňské ulice a pokradmu spalovalo hlavy neprozřetelně prostovlasých.
Alexandr si po cestě pobrukoval neurčitou melodii. Když vcházel do bytu, očekával prázdno. Našel malou slečnu olizující lžičku od šlehačky. Zarazil se. Jejich pohledy se setkaly v intenzivním boji o to, kdo bude víc překvapený.
„Noro?“
Jeho choť křikne z kuchyně: „Co tady děláš? Nemáš mít soud?“
„Zapomněl jsem si nějaké papíry. Co tady dělá...“ kývne poněkud nevychovaně k děcku, které na něj vyplázne jazyk.
„Tohle je Judita. Judito – Alexandr, také tu bydlí.“
Alexandr se nervózně usměje. Lina je jako jeho, ale cizí děti... Co asi chystají?

Oči jako velmi temné lampiony zkoumaly.
Nora si po návratu dechu odkašlala. „Stojíš tu dlouho?“
Pokrčení rameny, čas se nepočítá, když neumíte číst v hodinách.
„Jak se jmenuješ?“
Dítě zaváhá, moudře zvažujíc důvěryhodnost tazatelky. „Judita.“
„Kde ses tady vzala?“
Holčička se zamyslela. „Přišla jsem po schodech.“
„To ano, ale...“ Nora zastavila samu sebe ve výslechu. Zhluboka se nadechla. Výslech... Rekonstrukce kriminálního případu... „Půjdeš se mnou domů.“
Odbojné obočí.
„Uvařím ti kakao.“
Mraky na její tváři se rozptýlily. K Nořině překvapení byla náhle držena za ruku. Ohlédla se po dveřích do ložnice. „Karoline? Odcházíme. Ale vrátím se.“ Až kakaem podplatím svědka...

Když jí ta žena směsí maďarštiny a lámané němčiny řekla, že jí vede dceru jejího popraveného manžela na výchovu, neměla daleko k mdlobám. Pět let bez něj – myslela si, že může zapomenout, předstírat, že se nic z těch hříchů nestalo, že jeho smrt je vysvobození.
„To... není možné,“ skoro zašeptala. Stařena neztrácela čas, jedinkrát pohladila děvčátko po vlasech a bez dalšího slova zmizela. Nebyla schopná ji zastavit. Cítila v očích slzy.
„Madam?“ slyšela jako z velké dálky.
„Nemůžu...“ Zabouchla za sebou dveře ložnice. Jako ve snách zamkla a sesunula se na zem.
Jestli je to jeho dítě, všechno bylo zbytečné.

Přivezl si ji s sebou z lovu. Byla drsně krásná, světlé vlasy až k pasu a oči temné jako krkavčí. Ulovil ji na palouku, cítil, jak se bojí. Jen trochu, vyzývavě, živelně. Takové mají být ženy, Karoline, takové! Co se bojí svého Boha! Vzal si ji tam mezi kalinami a pak kolikrát chtěl v manželském loži. Neviděl ji pro ni samu, před očima svoji nehodnou ženu, kterou tolikrát zavraždil v myšlenkách. Hledal v ní cit, jakýkoli, ale byla tvrdá jako socha. A ta holka? Přestala ho bavit a vyhodil ji jako psa. Vrátila se domů, s hraběcím dítětem pod srdcem.

Nora Sternová dorazila do foyeru hotelu pár minut před polednem, usadila se v rudě oděném křesle očekávajíc módně pozdní příchod její hraběcí milosti. O půl hodiny později již ovšem přestala býti trpělivou.
Otevřela jí pokojská, oči navrch hlavy. „Madam se zavřela v ložnici!“
„Řekla vám proč?“
Zakroutila hlavou. „Můžu odejít, madam? Mám ještě další práci.“
Přikývne a ona odcupitá.
„Karoline! Karantény se nenosí,“ zvolá zlehka a zaklepe na zavřené – ne, zamčené – dveře. „Čtyřicet dní na vás čekat nebudu.“
Ticho. Nepříjemné, tíživé. Pak se za jejími zády ozve hlásek: „Plakala.“
Nora vyskočí jako čertík z krabičky. V rohu pokoje stojí dítě.

V ponuré uličce u krčmy seděla na dřevěných bednách stařena zabalená v šátcích a asi pětileté děcko s očima tmavýma jako ta ulice, podle sukní děvče.
„Na, vem si sýr,“ vybalila žena ze zdánlivě nekonečné řady kapes balíček s jídlem. Děvčátko nezaváhalo, toho dne jedly jen málo.
„Uvidíš, až budeš u panstva, tam budeš mít jídla habaděj! Maso, omáčky, všelijaké sladké.“
„I marcipán a perník?“ rozjasnily se oči netajenou touhou.
„Určitě,“ usmála se její opatrovnice. „Samá zdravá strava.“
A my nebudeme mít už na krku cizího parchanta. Ať si ji vezmou jiní...

Na Vídeň padla noc. A sny plné cukrkandlu...

Toho dne se advokát Stern domů vracel, právě když rozžínali lampy. Nora seděla s plecháčkem čaje v ruce ve svém studijním doupěti a cosi zuřivě přeškrtávala. Kaňky plnily stránky jako hvězdy tmavnoucí oblohu.
„Špatný den?“ zeptal se Alexandr a neesteticky se rozložil na pohovce.
„Ne,“ zalhala ostře a své zničené poznámky odhodila do neurčita. „V kuchyni máš koprovku.“
Alexandrova tvář se roztáhla v úsměvu. „Od paní Valihrachové z přízemí?“
Jejich domácnost nevařila, ze zásady a z nedostatku umu.
„Až jí ten kastrol budeš vracet, laskavě jí dobře vysvětli, že koprová omáčka je odporný zločin, co by měl zůstat v Čechách.“

Bytem se lehoučkými stužkami vůně šířila pověst o čerstvé kávě. V kuchyni kdosi obřadně cinkal šálky. Lahodné odpoledne.

Alexandr si oddechl. Podnos s kávou dorazil na stůl bez úhony.
„Zapomněl jsi na cukr,“ poznamenal Wilhelm, jenž trávil své chvíle v osmanském sedu – jejich dcerka se rozhodla, že nejlepší podložka pro kreslení je podlaha.
„Heretiku,“ odvětil uštěpačně Alexandr, který si vštípil zvyk nesladit, ani kdyby měl hořkostí skonat.
„Tati, co je to heretýk?“ zvedla hlavu od imprese Lina.
Wilhelm se nadechl k odpovědi, když tu se otevřely dveře od ložnice a dovnitř vklopýtalo nahé batole. „Zdá se, princezno, že tvůj bratr.“

Milý příteli,

doufám, že se Ti dobře daří a že mi píšeš – cestuji v poslední době tak často, že se ke mně listy dostávají v balíčcích až zpětně.

Právě trávím tři týdny cestami po Řecku. Slunce mě zmáhá, ale víno mají naštěstí dobré a nic jiného ostatně nepotřebuji. Včera jsem pobyl s mnichy v athoském monastýru – je to obdivuhodné místo, nesmějí na něj přijít žádné ženy (to mi, jak víš, nevadí). Myslel jsem, že mniši jsou tiší, tiší jako myši, ale zpívala celá cela!

Kéž bys tady mohl být také. Pozdravuj Noru a celou rodinu.

S láskou zdraví
J. Navrátil

August Rätzel, feuilleutonista, vkráčel do redakce novin Neue Freie Presse v lehkém obláčku květinového parfému. Zástupce šéfredaktora odolal nutkání váženému kolegovi a kolegyni v jedné osobě na přivítanou políbit ručku.
„Máte pro mne něco, Herr Helbich?“ zeptala se Aneta s úsměvem. Ovzduší redakce ji vždy nenápadně ponoukalo k dobrému rozmaru.
„Obávám se, že máte obdivovatele.“ Uvozovky v jeho hlase křičely jako parní lokomotiva. Podal jí obálku z hrubého papíru. Adresát: August Ratsel, špína. Dopis uvnitř byl stručný: „Až tě podkám, rozbyju ti dršku!! Takovej držkopád si ještě nezažil. Chcýpni.“ Podepsán třemi křížky.
Aneta se rozesmála, Rätzel radostí zapředl – advenit gloria!

Pár let to trvalo, ale nakonec se všichni sešli před novým salónem páně Wernera. Mariahilfe Straße se nezastavila, ač by to událost nepochybně vyžadovala. Krom honorace z řad rodinných – ctihodnost Sternbach, drahá choť tajná žurnalistka, hraběnka Karóly v doprovodu pana advokáta a (jeho) drahé polovičky, nectihodné konstruktérky automobilů Sternové – před obchodem postával asi tucet nedočkavých Vídeňanů v róbách vhodných ku procházce o poledni.
„Vážené dámy, vážení pánové! Děkuji vám za hojnou účast, váš zájem je mým potěšením. Tedy bez zbytečných vytáček...“ Velkodušně zatáhl za provaz odhaluje vývěsní štít, první reklamu každého podniku:
Werner & Dvorak
Le Salon de la Mode

Dunaj píši už čtvrtým rokem, což je absolutní šílenost, kterou jsem rozhodně neočekávala, když jsem ho v roce 2016 začala psát. Letos poprvé jsem neměla předem vymyšlené, co se bude dít, což bylo paradoxně těžší. U souvislého příběhu se člověk vždycky nějak chytí, takhle jsem každý den tápala. Když jsem ale dávala dohromady všechny drabble, zjistila jsem, že se mi i tak dařilo držet nějaký narativ a nebyly to jen náhodné výkřiky. Musím říct, že jsem sama překvapená!

Budiž soubor.

NKMD 2019

Posledního večera svého dekadentního výletu si vyšly na lov hvězd. Seděly na pochybných sedátkách, protože „země je vlhká, drahá, nebudeme se na ní válet jako kobyly“, a předstíraly dojetí nad vznešeností přírody.
„Miluji komáry, vy ne?“
„K sežrání.“
Ticho. Bzučení v tichu.
„Je zataženo.“
„Vaše pozorovací schopnosti jsou fantastické. Není divu, že máte doktorský titul.“
Nora vylétla ze sedátka a jala se rázovat po palouku.
„Hvězdy,“ řekla hraběnka náhle.
Nora zvedla hlavu a pohlédla do očí vesmíru. Usmála se.
„Jestli mi hodláte říci, že ta nejzářivější hvězda jsem já...“
„Chtěla jsem říct, že si postavím automobil.“
Její drahá se rozesmála.

Páry kroužily v dokonalé souhře. Ples byl nadpozemský, snad až na profánní množství dezertů na podnosech a talířcích.
Ctihodný soudce Wilhelm Sternbach se pokoušel o věneček, když jej ze zálohy překvapila drahá choť, v tu ránu opouštějíc rámě aspirujícího advokáta Sterna.
„Prosím tě, pojď si se mnou zatančit,“ porušila trestuhodně etikety. Sál byl adekvátně perturbován. „Alexandr je dnes tance neschopen.“
„Ale pozor, teď jsem na řadě já!“
„Přes mou mrtvolu, miláčku.“
Wilhelm se marně pokoušel uniknout se svým věnečkem ze spárů dámského doprovodu. Bylo-li mu souzeno zahynout při valčíku, zahyne alespoň hrdinně. Aneta a Alexandr ho doma jistě zase vzkřísí.

Obdržela stůl z poctivého dubového dřeva, inkoust, razítka, účetní knihu. Výhled na dvůr se stébly trávy. Dokonalý pracovní prostor. Zaměstnance, kteří se třásli před pohledem jejích zelených očí. Poprvé v životě byla ve svém živlu. Měla pré.
„Madam Dvorak, pan ředitel,“ oznámil jí nesměle pomocný účetní.
Otto Werner vešel s květinou. „Dobré poledne, Beatrix!“
Nelíbilo se jí, že ji oslovuje křestním jménem. Také neměla vázu ani čas starat se o kytice. „Dobré poledne. Posaďte se, dejte si rozinku.“
Poněkud zaskočen usedl dle pokynů, zcela zapomínaje, že je ve vlastním podniku. Tady teď panovala Madam Dvorak. A pro hosty měla rozinky.

„Napadlo mě,“ protáhl Alexandr a na každé slovo kladl zvláštní důraz.
Podívala se tedy na něj. „Napadlo tě...?“
„Chtěl bych napsat povídku. Včera jsem nahlédl na přednášku z astronomie...“
Nora neměla čas na váhavé pauzy, právě si aktivně užívala pauzu kávovou. „Alexandře, prosím pokračuj, nebo za sebe neručím.“
„Vesmírná civilizace na obrácené straně Měsíce. Tvorové, kteří se vůbec nepodobají člověku, s jazykem založeném na trojúhelnících... A zřejmě útočí. Tak daleko jsem se ještě nedostal.“
Uznale pokývala hlavou a usrkla temnoty. „Jak se to bude jmenovat? Záhada vesmíru?“
„Teď si nejsem jistý, ženo, jestli si ze mě utahuješ, nebo ne.“
„Obojí.“

Ležel mu po boku a hlavu měl na jeho hrudi. Slyšel tepot jeho srdce jako hudbu, s kterou mísil tu svou. Nechtěl, aby to někdy skončilo. Kéž by žili v okamžiku, mimo čas, mimo starosti, mimo zákon. Bylo by jim tak lehce, tak neskonale nepopsatelně...
„Za chvíli budu muset jít,“ řekl Wilhelm jemně, jakoby ho nechtěl vyplašit.
„Ještě nechoď,“ zašeptal Alexandr a zvedl k němu oči.
Jeho drahý se usmál a vjel mu rukou do tmavých vlasů. „Poutá nás čas.“
„To říkáš schválně.“
„To lidé obvykle dělají.“
Nadzvedl se na loktech a políbil ho. Ukradl si další okamžik. Hodiny ztichly.

Podnikatel Werner odcházel překvapivě spokojen. Pravda, nikdy by si byl nepomyslel, že na tak zodpovědnou pozici přijme ženu, ale pomyslel na Anetu... A nakonec proč ne.
Beatrix nakonec myšlence zaměstnanosti přijde na chuť, v okamžiku, kdy se za Wernerem zavřely dveře, ale odhodila veškeré dekorum. „Co to mělo znamenat?!“
„Že si máte hledět svého, drahá přítelkyně,“ odsekla hraběnka, rovněž bez metaforických rukaviček. „Chystala jste se vetřít mezi mne a Eleonoru a to ani jedna z nás nemá zapotřebí.“
„To je naprostý nesmysl! Proč bych...“
„Kdybych byla muž, mohla bych si dovolit být okouzlujícím idiotem, Beatrix. Jako žena musím vědět všechno.“

Když byl Wilhelm Sternbach, budoucí soudce a pochybné centrum mnohých romantických vztahů, ještě malý, vodil a nosil si s sebou domů z procházek rozličnou divou zvěř – ptáče, co vypadlo z hnízda, hraboše s pochroumanou nohou, ztracené lišče. Jeho otec zvířata (krom koní) nenáviděl a Beatrix si dávala záležet, aby udržela bratříčkovy chráněnce v bezpečné vzdálenosti od Wilhelma staršího. Když ovdověla, nastěhoval si ji bratříček do bytu, proti její vůli a chabým protestům. Bylo v ní cosi zlomeného, co potřebovalo ochranu. Vzpamatovala se, roztáhla křídla, ale vyletět ven se jí nechtělo. Zahnízdila se v jeho životě jako nápomocný parazit, který soudí.

Nepozvala ji do kavárny, ale do svého hotelového apartmá, který ve Vídni trvale obývala. To bylo značně neobvyklé. Beatrix zaklepala a služebná ji pustila dovnitř. „Paní hraběnka s panem podnikatelem Wernerem jsou ve velkém salónu.“ Toto bylo ještě neobvyklejší.
„Tak to je ona, příteli!“ Hraběcí milost jí s úsměvem pečlivě namalovaným vyšla vstříc. Pan podnikatel decentně její ruku přiložil k ústům. „Madam Dvorak, zkušená v oděvním průmyslu, ideální správkyně vašich dílen. A jen mezi šesti očima,“ usmála se poněkud jedovatě, „žena s neobyčejným pozorovacím talentem.“
„A samozřejmě švagrová mé Anety,“ vstoupil do náhle napjatého okamžiku Otto Werner.
Neobvyklost nebrala konce...

Milá sestřičko (nikdy Ti tak nepřestanu říkat, smiř se s tím),

chtěla bych Ti poděkovat za Tvůj poslední list a omluvit se, že jsem tak dlouho neodepsala. To víš, tři malé děti (a čtvrté na cestě) člověka zaměstnají (i když má služku nebo dvě), navíc jsem Tvůj dopis někam založila, je tu hrozný zmatek!
Mrzí mě, že jste s Tomášem svatbu spáchali tajně, ale nezlobím se, naopak! Neumím si ani představit, jak teď musíš být šťastná. Nejraději bych za vámi hned vyrazila, ale nemůžu tu ty obludky nechat samotné. To by nedopadlo dobře.

Brzy se mi zase ozvi.
Líbá,
Greta

Otto Werner měl podnikatelského ducha. Zdědil ho po svém otci, po svém dědovi, po své utajované prababičce potulné kramářce. Vždy měl před sebou jasný cíl a obvykle ho dosáhl. Jeho kariéra byla sérií úspěchů: vlastnil dům, ve kterém bydlel, úspěšný obchod na Mariahilfe Straße a slušně vydělávající podíl ve špeditérské firmě. Nic mu nebránilo v dalším růstu. Až na neodbytnou vizi své prchlé manželky producírující se po vídeňských ulicích v šatech, které navrhl, z látek, které dal vyrobit, v barvách, které dal namíchat.

„Chtěl bych vám oznámit, že prodávám obchod, podíl ve firmě a polovinu akcií. Založím si oděvní podnik.“

Eleonora Therese Sternová, roz. Wurmová, se narodila 4. června 1862 v Linci do rodiny poslance a dcery majitele cukrovaru. Na univerzitě v Utrechtu získala doktorský titul, věnovala se aplikované fyzice a později mechanice. Po svatbě s advokátem Sternem si ve Vídni založila dílnu, v níž několik let pracovala na vývoji prototypu automobilu Antoinette 1. Ačkoli jeho konstrukce byla úspěšná a sama konstruktérka podnikla několik testovacích jízd, automobil se nikdy nedostal na trh a jméno Eleonora Sternová na dlouho dobu zmizel v propadlišti dějin. Její sebrané deníky vyšly nezcenzurované pod názvem „Vítr ve vlasech“ až 70 let let po její smrti.

Čekala na něj nad rozpracovanými plány spalovacího motoru a haldami odborné literatury o příbuznostech – novinky se těžko proměňují v tisícistránkové publikace.
„Vítej, muži!“ zvolala, aniž pustila kružítko z ruky. Když se místo odpovědi svalil do křesla, podrobila jej zkoumavému pohledu. „Co se stalo? Neříkej, že nic.“
Vzdychl a promnul si zarudlé oči. „Někdy mám pocit, že jsem ve světě úplně sám. Teď když je Navrátil pryč...“
Posadila se vedle něho na pohovku. „Ještě jsem tu já. A Wilhelm. Karoline. Máš kolem sebe víc zrůdností proti přírodě, než by bylo zdrávo.“
Zasmál se. „Jsem rád, že jsem si vzal zrovna tebe.“

Vrazil do něj, když vyběhl ze soudní síně. „Alexa–“ Rozvzlykal se.
„Rychle, ať nás nikdo nevidí,“ řekl Wilhelm a zatáhl Alexandra do své kanceláře.
„Dostali deset let!“
„Kdo?“
Alexandr pochodoval po místnosti, slzy mu tekly po tvářích. „Nic neudělali!“
Pochopení. „Paragraf 129 trestního zákoníku?“
Přikývl.
„Znáš je?“
„Co to s tím má co společného?“
„Znáš je?“
„Neznám.“
Pak oba zmlkli. Ve vzduchu viselo příliš mnoho významů. Jen pár metrů od nich stáli dva muži odsouzení za hřích proti přirozenosti, za neodpustitelnou lásku.
„Odsoudil jsi někdy někoho za...“
Wilhelm přikývl. Pak objal svého muže. Nebylo dobře, ale mohlo být i hůře.

Aneta se odešla vzdělávat na přednášku o předsókratovských filozofech a dítě svěřila ochotné švagrové. Lina byla nadšená, byť její názory dosud nebyly založeny na žádném konkrétním argumentu, a Beatrix neprotestovala.
Sledovala ji neobratně klopýtající, lezoucí a slintající a neměla potřebu se pohoršovat nad nedostatečnou hygienou. Byly samy ve velkém bytě a rozhovory s batolaty jsou zdravé.
„Na hřbitově mám dvě takové, jako jsi ty. Miláčky příliš brzy narozené, tiché...“
Dítě něco zabrblalo v odpověď. Beatrix se na neteř usmála. „Ale to nikdo neví a ty mi, broučku, nerozumíš, takže to taky nikomu nepovíš.“
V románech by ji určitě někdo slyšel.

„Automobil?“ zopakovala po ní a z nějakého důvodu se stále smála. Co víc, její smích nabýval na síle s každým dalším nádechem.
Nořina nálada se stejným tempem propadala. „Co je na tom směšného?“ Představa, že by musela své zájmy a profesní cíle obhajovat právě před Karoline, ji kousla do srdce, do plic, do nejhlubší hlubiny...
A pak se sedátko nesoucí veškeré hraběnčino sukňoví poroučelo k zemi.
Nora zahájila svou dávku smíchu zachrochtnutím.
„Únava materiálu!“ křikla aristokratka, dočista zelená, značně nedůstojná.
Zvedaly se skoro hodinu a důkladně...

Když se vrátily do Vídně, dostala Nora jako opožděný dar budoucí garáž budoucího automobilu.

Posledního večera svého dekadentního výletu si vyšly na lov hvězd. Seděly na pochybných sedátkách, protože „země je vlhká, drahá, nebudeme se na ní válet jako kobyly“, a předstíraly dojetí nad vznešeností přírody.
„Miluji komáry, vy ne?“
„K sežrání.“
Ticho. Bzučení v tichu.
„Je zataženo.“
„Vaše pozorovací schopnosti jsou fantastické. Není divu, že máte doktorský titul.“
Nora vylétla ze sedátka a jala se rázovat po palouku.
„Hvězdy,“ řekla hraběnka náhle.
Nora zvedla hlavu a pohlédla do očí vesmíru. Usmála se.
„Jestli mi hodláte říci, že ta nejzářivější hvězda jsem já...“
„Chtěla jsem říct, že si postavím automobil.“
Její drahá se rozesmála.

Chovala se příkladně, tak jak slíbila sestře, ale starého psa novým kouskům nenaučíš a spolknuté poznámky, postřehy a pečlivě zabalené urážky nezmizely. Alespoň ne zcela. I když měla v oblibě pana Sterna a její švagrová se dala označit za dobrou matku. Ďábel tkví v detailu.
„Jsem ráda, že jste si na mě našla čas,.“ Seděly v kavárně a topily se v tiché kakofonii otáčení novinových stránek a oklepávání lžiček o šálky.
„Na staré přátele mám čas vždy,“ usmála se hraběnka, zosobnění zdvořilosti.
„Dnes člověk neví. Vždyť jste pořád spolu – vy a paní Sternová.“
Zjevilo se ostří rozhovoru. Nic netrvá věčně.

Za jediné léto se může stát mnohé. I úplně všechno.

Schovávali se v křoví a zírali. Pak Greta kýchla.
„Běžte!“ sykla na sourozence Beatrix, načež se při útěku zamotala do větvoví a přistála na kolenou v blátě.
Nad ní se zjevil stín a smál se. „Pomůžu ti na nohy.“
„Komu tykáš?“ vyštěkla a nahoru se vydrápala sama.
„Já jsem Tomáš.“
„Be- Beatrix...“

Brzy spolu vedli i květnatější hovory. Například o kupě dětí, zahradě, o tom, co by mohli všechno dělat, kdyby se vzali.
„Krejčí?! A Čech? Nikdy. Ani přes mou mrtvolu, slyšíš!“
Až přes otcovu mrtvolu. Trvalo to patnáct let.

Po procházce byla celá nesvá, u večeře nemluvila a hledala útěchu v polévce.
„Copak je, broučku?“ vzala si ji na klín maminka.
„Tatínek říkal, že v lese žijí vlci,“ zašeptala Anetka s očima jako talíře. „Co když přijdou k nám domů?“
Klára ji pohladila po copaté hlavě. „Řekneš jim, že jsem doma. Na mě si žádný vlk nepřijde!“

Tehdy ji ukonejšila, ale když odešla, vlci se v nočních můrách vkradli zpátky. Zamykala by se na tisíc západů, aby neslyšela drápy skřípající na okenních tabulích. Nikdy úplně neodešli, dokud se nenarodila Karoline. Svou malou holčičku by před vlky chránila bez zaváhání.

Měly to být poslední prázdniny, kdy byli všichni spolu.
„Mám žízeň,“ řekla Greta. „Jdeme k potoku.“
Když se přiblížili na doslech, zarazili se.
„Někdo tam je,“ sykla Beatrix a se zvědavostí vlastní všem objevitelům na výletě se kradla blíž křovím, sukni ke kolenům, paraple odhozené na cestě. Ostatní za ní. Pomalu se jim naskytl pohled na... Zalapali po dechu.
„Zavři oči, Greto!“
Wilhelm slyšel od spolužáků na gymnáziu, jak by se asi měl cítit při pohledu na nahou dívku. Nebylo to tak. Ulevilo se mu ale, když v periferii zachycený mužský biceps vzbudil stejnou – žádnou – reakci. Kluci prostě vždycky přehánějí...

Jednoho dne přišla nečekaně na návštěvu a upekla štrúdl. Pak udělala čaj a nehleděla na protesty. Neměla dnes co dělat. Zašla na hřbitov a zpátky domů se jí nechtělo. A pan Stern je milý mladý muž, ten neodmítne starou osobu. Tak mu to řekla. Vlastně mu to vůbec nevadilo.
„Tak mne napadlo,“ začal rozvláčně. Upřela na něj zelené oči jako lampiony. „Neznám vaše celé jméno.“
„Beatrix Marie Dvorak. Můj manžel byl Čech.“
„Čím se živil?“ Slušní lidé baží po bezpečných konverzacích.
„Byl krejčí,“ řekla. „Sezónně vařil pelyňkové likéry.“
„Zajímavé.“
„Ano.“
Podnětné hovory živí duši. Ty pelyňkové zase smysl pro absurdno.

Od té doby, co Greta zakopala sestře a bratrovi válečné sekery a Beatrix se začala objevovat jen v pozici návštěvy, se vše zdálo býti růžové, nadýchané, obláčkovitě snadné. Beatrix držela slovo, nikoho neurážela a kupodivu nejlépe vycházela s mladým panem Sternem, sympatickou skvrnou na rodinném jméně. A malou Karoline zbožňovala.
„Proč Beatrix nikdy neměla děti?“ zeptala se Aneta jen mimochodem jednou při pletení – vůbec jí to nešlo a jehlice často končily zabodnuté v ovoci.
„O tom nemluvíme,“ řekl po chvíli Wilhelm. „Některá témata...“ Hledal vhodná slova.
„Jsou zakázána. Chápu.“
Neptala se, ale myšlenky se rodí samy a na zákazy nehledí.