Moje články

„Co se stane, až je najdeme?“
Slunce běželo k západu. Jeho rudá zář barvila svět. Lina a Judita seděly nezpůsobně na dece a jako mnohokrát předtím spřádaly životní příběhy.
„Svatba,“ nadhodila Judita lenivě. „Děti. Takové věci.“
„Nebo romantický útěk za hranice.“
„Nebo romantický útěk za hranice,“ přikývla a vzdala sezení ve prospěch polohy horizontu. „Ale to dělat nebudeme. To ti zakazuju.“
Lina si lehla vedle Judity a prsty zapletla s jejími. „Slibuju, že to nikdy neudělám. Leda bys šla taky.“
„Dělat páté kolo u vozu?“ uchechtla se. „Nikdy! Raději žádný konec než takový.“
Červená zmizela nadobro. Na Vídeň padala noc.

Na Vídeň padal první sníh, když se potkali před oděvním podnikem herr Wernera. Konstantin byl v dobré náladě, vracel se z konkurzu do souboru Theater an der Wien. Konečně (dá-li Bůh) opera! Willi šel z gymnázia, jako se z něj vracívají všichni patnáctiletí dobrodruzi – poražen na duchu, ale svobodný.
„To jste vy! Zdravím.“
„Pan Sternbach mladší,“ usmál se Konstantin. „Jak se mají rodiče?“
Pokrčil rameny. „Pořád stejně špatně.“
Chvíle ticha se nepříjemně protáhla.
„Pro sledování máte talent,“ řekl nakonec Konstantin a Willi překvapeně vzhlédl od svých bot.
„Jednou ho využijete ve vývinu.“
„Ve vývinu?“
„Výzkumu?“ nadhodil a mládežník se ušklíbl.

Poslední kapka dopadla a týdny urážení se přetavily v jediný okamžik nezřízeného vzteku.
„Je voulais pas...“ vyklouzlo mu ze rtů, když se Stefanović sesul k zemi. Cestou to vzal o hranu stolu, z hlavy mu pomalu tekl pramínek krve.
Vyběhl na chodbu, drapl prvního lékaře a poslal ho za bezvládným sekundářem. Sám vystřelil ven. Tohle byl konec, Vídeň se změnila v nepřátelské území.
Venku se nadechl čerstvého vzduchu a pomyslel na Karoline. Mají schůzku u šelem. Miluje ho, dá mu peníze na cestu. Nenechá ho na holičkách!

Antoine Roche odejde ještě téhož dne a Linu Sternbachovou (nerad) vezme s sebou.

Aneta se vrátila do potemnělého domu. Něco nebylo v pořádku. Wilhelm byl s Alexandrem ve filharmonii, ale děti měly být určitě doma.
Stoupala po schodišti do patra. Míjela obrazy prokládané rodinnými fotografiemi (většina z nich Wilhelmova práce). Obvykle byly pečlivě naaranžované, ale párkrát se povedlo zachytit neplánovaný okamžik – piknik, narozeniny, výlet lodí po Dunaji.
Zarazila se uprostřed kroku. Mezi rámy bylo prázdné místo. A o kousek výš další. A poslední chybějící do třetice.
Dole klaply dveře a v hale pod ní se objevili manžel a syn. Anetu polila ledová hrůza. Všechny indicie zapadly do jedné odpovědi.
„Wilhelme! Lina je pryč!“

Konstantin, byv povolán sotva vkročil do domu, seděl u stolu jako na zkoušce – na jedné straně on, na druhé Wilhelmové Sternbachové (mladý vzpurně hledící do ubrusu) a bratranec Stern.
„Omluvte to přepadení v pozdní hodinu, ale náš... tady Willi vám chce něco říct.“
Pokud byl Konstantin zmaten předtím, nyní chaosem nedýchal.
Willi konečně zvedl oči. „Omlouvám se.“
„Pochlub se za co.“
„Že jsem vás sledoval, protože jsem myslel, že jste špión,“ zamumlal, ale sledovaný slyšel dost. Nejdřív mu jenom zacukaly koutky, pak se rozřehtal jako kůň.
„Byl to seriózní pramenný výzkum!“ ohradil se Willi, ale jeho protesty už nikdo neposlouchal.

Přikrčený u klíčové dírky a za světla z pouliční lampy lomcoval zámkem. Pozorováním toho Rusa nic nezjistil, takže zbývala jen jediná možnost – prohledat jeho byt.
Zdola zaslechl, jak se otevřely vchodové dveře, zvuk kroků a tlumeného rozhovoru dvou mužů. Otec a Alexandr. Co tady dělají? Klid, stačí zůstat potichu...
Náraz kovu o dlážděnou podlahu rozdrnčel celý dům. Z kapsy mu vypadl jeden z potenciálně vhodných nástrojů, které sebral v Nořině dílně.
Zatajil dech. Na chodbě se neměl kam schovat. Slyšel, jak se k němu přibližují.
„Wilhelme! Co tady u všech čertů vyvádíš?!“
„Tati, já...“
„Mluv pravdu, nebo si nás nepřej!“

Když byl s Antoinem, všechny obavy pustil z hlavy. Tedy dokud nedošli do ložnice... Proklínal se, že se nedovedl přimět říct pravdu, ale zároveň věděl, že na to sám není připravený. Nechtěl, aby kdokoli viděl, že pod šaty nevypadá tak, jak se čeká. Děsil se odmítnutí. Nebo něčeho horšího...

Od chvíle, kdy se rozešli, se bál odhalení ještě víc než dřív. Všechno mu šeptalo, že to každý vidí. Občas za sebou na ulici slyšel kroky, které se zdály zpomalovat nebo zrychlovat podle jeho vlastní rychlosti. Cítil na sobě cizí oči a ve vlastním nitru dusil hlasy budoucího výsměchu a pohrdání.

Posledních pár týdnů se scházeli často. Lina byla v sedmém nebi. Splnilo se vše, co si vždycky přála – našel si ji muž jako z románu. Nosil jí dárky, recitoval francouzské básníky (v těch chvílích si musela přiznat, že tomuto jazyku ve škole příliš nedala), líbal ji vášnivě ve stínu rudnoucích stromů, pod střechami altánů, v zákrytu soch. Trochu ji mrzelo, že nemůže o svém milostném příběhu nikomu říct – Judita by to hned někomu vyslepičila (mínil Antoine) a snad celá rodina by byla proti, kdyby věděla, že se má dnes už zase sejít s panem Rochem v Schönbrunnu u pavilónu šelem.

Konstantin Volkonsky: všechno, co zatím vím

• přijel v květnu (prý) ze Sankt Petěrburgu
• původně měla dorazit sestřenice (Alexandrova z druhého kolene)
• → nepřijela ani nenapsala → Volkonsky ji zavraždil?
• tvrdí, že byl ve válce, ale lže
• možná byl na straně Japonců a musel prchnout ze země?
• → co dělá tady?
• pracuje u dědy a tetičky jako účetní (→ špióni jsou dobří v matematice)

Nutné další pozorování.

Zamračil se.

Pořád žádné výsledky. Už nemůžu dál otálet, od zítřka se nezastavím ani na chvíli a odhalování identity toho vetřelce bude mým denním chlebem!

Willi zavřel notes, zamkl ho do nočního stolku a klíč schoval do polštáře.

Hlava rodiny našla Konstantina zkoprnělého pod schody, i odvedla ho nahoru do studovny, nalila mu čaj a nabídla alkohol a kuřivo.
„Děkuji, zůstanu u čaje.“
„Také bych zůstal. Mám tu jen velmi špatný španělský likér a doutníky jsou tuším navlhlé,“ osvětlil omluvně chabou hostitelskou situaci. „Nesete dokumenty?“
„Jistě!“ Kvapně odložil thé. „Omlouvám se za zdržení, chtěl jsem nejprve kondolovat vaší paní.“
„To je od vás laskavé,“ odpověděl pan Sternbach. „Bude to trvat, ale nakonec zase povstane jako fénix z popela...“
Konstantin němě zíral, nejist si etiketou v otázce bájného ptactva.
„To nic,“ mávl rukou. „Opravdu vám nenabídnu likér ani doutník?“

Po vyjádření nejupřímnější soustrasti rád vyhověl přání milostslečny o procházku. Venku bylo stále hezky, hrozící podzim si cestu ušlapával pomalu.
Nejpříjemnější pohled ale nepochybně skýtala Karoline. Její přítomnost mu byla potěšením i nesnesitelným utrpením. Možná to bylo rozmluvami o smrti, možná pro něj již příliš dlouhou abstinencí, možná tím nenávistným Konstantinovým pohledem v hale Sternbachova domu. Byl neodolatelný, když se zlobil. Ale nemělo to být.
Dívka po jeho boku stále něco povídala, když ji (na příhodném místě beze svědků) vzal za předloktí a otočil tváří k sobě.
„Teď vás políbím.“
Než by stihla vyslovit námitku, sklidil skutkem, co slovem zasel.

„Vždycky jsem myslel, že mě přežije.“
Majitel oděvního podniku Werner procházel mezi látkami. Každou promnul mezi prsty, prohlédl, pak znovu uhladil do dokonalosti. U drobného květinového vzoru na světle žlutém podkladu se zastavil nejdéle.
„Zajímalo by mě, v čem ji pohřbili. Jestli tam někdy nosila šaty ode mě. Žluté byly její oblíbené.“ Uhladil látku a posunul se k další. „Ale to už je opravdu hodně dávno.“
Madam Dvorak nejistě přešlapovala na druhé straně stolu. Zavolali jí od Sternbachů a před chvílí sdělila zprávu o smrti svému zaměstnavateli. Nebyla si jistá, co dělat dál. Pan Werner si ale naštěstí vystačil sám.

Než stihl Konstantin odpovědět na dotaz o Antoinově umění práce s jehlou, rozezněl se domovní zvonek a Lina Sternbachová ztratila zájem o konverzaci. Přiskočila ke dveřím a otevřela.
„Monsieur, vy jste dorazil!“
„Mademoiselle, nemohl bych nevyjádřit soustrast. Vím, jak se vaše maman a vy musíte cítit. Vypadáte ovšem výborně i ve smutku.“
Konstantinovi se z tváře vytratila veškerá barva. Vztek, který se ho zmocnil, téměř nedokázal krotit. Nebyly to ani tři týdny a on už měl náhradu!
Když si ho všiml Antoine, kysele se usmál. Jediný záblesk skutečného citu. „Monsieur,“ kývl mu na pozdrav, ale do očí se mu nepodíval.

Sotva vkročil do domu, zpoza rohu vyšla slečna Sternbachová a zklamaně ho pozdravila.
„Dobré odpoledne, slečno,“ odpověděl a neubránil se výrazu podrážděného údivu.
Zjevně si uvědomila svou nevychovanost, protože přispěchala s omluvou následovanou vysvětlením. „Zemřela maminčina matka.“
A tomu se tak culíš? Vídeňáci jsou blázni! „Upřímnou soustrast. Zajdu za paní Sternbachovou a také jí pokondoluji.“
„To ne!“ vyhrkla. „Tedy, je to od vás hezké, ale právě za ní jde pan Roche.“
Konstantin náhle pocítil nepřekonatelnou touhu vyskočit oknem zpátky na ulici.
„Není skvělý? Už poslal kondolenční lístek, vlastnoručně psaný, a teď jde ještě osobně! A věděl jste, že umí vyšívat?“

„Mladíku, podívejte se tady na ten součet,“ zabodla madam Dvorak prst do inkriminovaného dokumentu. Konstantin se díval, čísla se mu ale před očima sypala jako cukr z cukřenky. „Není to čistou náhodou poněkud málo?“
„Já...“
„No je,“ odpověděla si sama a přísně se na něj zadívala přes cvikr přišpendlený na nose. „Máte tu špatně desetinnou čárku. To bychom dopadli, kdybych vám ve zkušební době nekontrolovala práci. Co mi na to řeknete?“
Že pořád myslím jen na svého teoretického milence? proběhla mu hlavou špatná odpověď.
„Vidím na vás, že vás něco trápí,“ zjemnila tón a zatvářila se starostlivě. „Vezměte si rozinku.“

Květy kávovníku jsou jedním z mnoha divů přírody, které vydrží jen na chviličku, mrknete a přijdete o to. Jeden dva dny bílé krásy s vůní jasmínu a citrusů. Pak pád ze stromu a konec. Po půl roce místo uvadlých květů obsadí kávové třešně a v nich zrna, zlatý grál.

Aneta se vypravila na poštu pro obvyklý balíček proclené brazilské kávy od matky, kterou přes třicet let neviděla. Ven vyšla bez balíčku, zato s dopisem psaném v cizím rukopisu.
Wilhelm jí vyšel naproti, když si všiml, jak se ve dveřích tváří. Ukryla se do jeho objetí. Žádná další káva už nedorazí.

27. srpna

Dnes jsem v knihovně četl o Rusko-japonské válce, hlavně v novinách. Je to zvláštní – některé věci, co mi řekl ten Rus z tetiny kanceláře (nějaký bratranec, budu se muset zeptat našich), nejsou pravdivé. Proč by si vymýšlel? Mohl klidně říct rovnou, že tam nebyl. A byl vůbec celý divný, zkusím se asi vyptat na víc než jeho jméno. Třeba je to zběh. Nebo špión! To by bylo zajímavé...

V té knihovně mě hrozně rozbolely oči, jako letos na Maltě. Asi to bude prachem z papíru nebo horkem – u moře se daleko snáz snese. Snad se z toho vyspím.

Vynořila se ze zadních dveří vedoucích na dvůr, kde se věnovala samé jemné práci – vyklepávala ťuklou karoserii, štelovala zrcátka, doplňovala olej. Nepřála si nic jiného než zasednout do křesla s konvicí čaje zvíci sudu.
V rohovém odpočívadle spatřila podezřelé osoby, zhodnotila situaci, spatřivši techniky a zaslechnuvši termíny, jež nezřídka rovněž používala, zaujala stanovisko. Znala názor rodu a (byť rebelantka) tušila potenciál nebezpečí.
„Co tu probíráte?“ vklínila se na sofa mezi zapáleného lýtkonoše a dceru manžela svého muže, aktuálně hořících lící.
„Madam...“
Zarazila ho v tokání i v letu.
„Mladý muži, mohl byste si o kousek odsednout? Narušujete krapánek naše hranice.“

Nesnášel volánky a mašličky. Vzpouzel se copánkům a budil pohoršení, kamkoli přiběhl v kalhotách a v čepici.
„Však přijde na to, že je holka, a rozkvete, uvidíte!“ říkala babička a rodina přikyvovala.
Nakonec na něj dostali šaty. Tajně stejně nosil nohavice a snil o krátkém sestřihu.
„Svatba pomůže určitě!“ prohlašovala teta. „Každá rozkvete jako růžička!“
Zachránil ho nejlepší kamarád. Dima věděl, že je to svatba na oko, a nevadilo mu to. Konstantin (i když tehdy si tak neříkal) byl v bezpečí. Dokud Dimovi nenamluvili, že není dost chlap, když mu „žena“ nedá děti. V tu chvíli věděl, že musí odejít.

„Právě včas, Wilhelm čeká v zahradě.“
Bývalý soudce si v posledních letech oblíbil umění fotografie, vyhradil v domě místnost na temnou komoru a pilně studoval všechny nové módní a technické trendy oboru. Své příbuzenstvo začal do více či méně přirozených pozic aranžovat záhy po pořízení aparátu a s tímto terorem nehodlal zjevně do smrti přestat.
„Judito, vítej!“ zavolal na ni s úsměvem z druhého konce zahrady. „Postav se mi prosím támhle ke stolku.“
Judita byla jediná členka široké rodiny s nadšením pro zaznamenávání vlastních podobenek. Neomylně vykročila k cíli.
„Drahá, to je moc daleko!“ Přistoupila. „Moc blízko.“ Ustoupila. „Dokonalé. Úsměv!“

Na dubovém stole ve společné lékařské studovně stála sklenice s preparátem. Appendix vermiformis, červovitý přívěsek slepého střeva. Antoine nahlížel střídavě na něj, střídavě na nákres téhož v učebnici anatomie. Opakování matka moudrosti.
„To je vaše svačina, Rochi?“ ozvalo se za ním posměšně. Sekundář chirurgie Stefanović.
Antoine hlubokým nádechem dusil vztek, který hrozil každým okamžikem vybublat na povrch.
„Jíte v Africe syrové apendixy? Nebo si je aspoň solíte?“ přisadil si, když se nedočkal žádné odezvy.
Antoine zavřel učebnici, zvedl preparát a odnesl ho zpět do vitríny. Pak teprve pohlédl Srbovi do tváře. „Solíme a pečeme. Syrovému říkáme přívěsek po srbském způsobu.“

Pod okny se rozžínaly lampy, na Vídeň pomalu padala noc.
Konstantin se ujistil, že je skutečně zamčeno, vyměnil svit lustru za lampu na nočním stolku a zatáhl závěsy. Rozepnul si vestu a opatrně ji pověsil přes židli. Košili úhledně poskládal, i když ji určil jako hodnou prádelny. Nakonec kalhoty a ponožky. Vše má své místo.
Letmo zavadil o svůj odraz v zrcadle nad prádelníkem. Mladý muž jako každý jiný, skoro. Zaváhal nad plátnem těsně obvázaným kolem hrudníku, pak se ke svému odrazu otočil zády a odmotal ho.
V koupelně se do vody ponořil až po bradu. Adam v rouše Evině.

Seděla v proutěném křesle, úplně sama, zabraná do některé ženské titěrné práce s jehlou a nití. Vycítil, že nastala správná chvíle. Bez rizika se žít nedá.
„Dobré odpoledne, mademoiselle.“
„Jau!“ vyjekla místo pozdravu Lina a strčila si prst do pusy. Pohlédla na něj vyčítavě.
Podal jí kapesník.
„Děkuji. Chodíte jako duch.“
„Moc se omlouvám, neměl jsem v úmyslu vás ranit.“ Nahnal do tváře odstín upřímnosti a posadil se na otoman vedle ní. „Mohu?“
Bez rozmýšlení natáhla ruku v kapesníku.
Usmál se a zakroutil hlavou. „To šití. Mám v něm jistou praxi.“
Zrudla, pak mu poslušně podala rozdělanou mravenčí práci.
„Merci.“

Svou chybu si uvědomil, když na něj synovec zaměstnavatelky začal chrlit otázku za otázkou. Ptal se na výcvik, na zbraně, uniformy, na Japonskou válku, které se přece musel účastnit!
Některé otázky vyřešil jiskrnou divadelní improvizací, jiným se vyhnul takřka baletně, u těch nejtěžších předstíral, že nerozumí. S každou další vteřinou ho ale víc a víc svíral pocit, že se dopustil strašlivého hříchu. Proč si raději nevymyslel nějaký dobrý důvod, proč na vojně nebyl?! Gospodi...
Willi Sternbach opustil kancelář. Konstantin morálně poražen usedl ztěžka na židli a zpytoval svědomí. Když odpoledne odcházel ze zaměstnání, odnesl si (omylem) s sebou podnikovou tužku.

Nebylo ani poledne a Konstantinova pracovní morálka již vyvěsila bílý prapor. S perem v inkoustu si přehrával poslední večer, slovo od slova, pohyb po pohybu. Právě když se schylovalo k poslednímu... „Promiňte...“
„Что ты здесь...?“ popuzen vypálil svou mateřštinou a při doprovodném gestu málem zhatil několik hodin práce. Lahvičku s inkoustem zadržel na poslední chvíli.
„Přišel jsem za tetičkou.“
„V dílně,“ odvětil doufaje ve zmizení všech a všeho.
„Promiňte,“ nemizel zdvořilostní typ.
„Dílna je vpravo.“ Vetřelec se nepohnul.
„Vy jste Rus? To jste už musel sloužit v armádě...“
Musel? Málokde by se chtěl probouzet méně než v zavšivených kasárnách. „Samozřejmě.“