Moje články

Letos přijely jen na krátkou návštěvu.
Obědvali jsme v sadu.
Nad stolem poletovaly včely, vábené vůní rybízového moštu.
„To jehněčí je vynikající,“ usmála se Lea sladce a vyťala Tobymu takový záhlavek, že přistál obličejem v polentě. „A je určeno ke konzumaci! Ne k barbarským kratochvílím!“
„Phillip se kvalifikoval na mistrovství světa,“ oznámila Vera a dmula se pýchou nad svým starším synem. „Všichni ho od boxování odrazovali, ale Dudleymu udělal radost.“
„Přirozeně,“ kývl jsem a zapil sousto kotlety vínem. „Jaký otec, takový syn. Třeba si taky jednou pořídí domeček na periférii a bude kritizovat sousedovic pelargónie. Mimochodem, jak se má Petunie?“

Brumbálova pracovna tonula v šeru.
Nehybný vzduch byl prosáklý pachem strachu a blízké smrti.
Držel jsem Albusovu zčernalou ruku a pokoušel se zastavit postupující kletbu.
Na čele mi perlil pot, stékal po spáncích, kapal na oční víčka, na zdřevěnělé rty, ze špičky nosu na Brumbálův cestovní plášť...
Po hodině zaklínání jsem omdlel.
Tři minuty nato Brumbál zemřel.
Stačil však načerpat dostatek energie, aby ještě naposledy promluvil a všechny zaskočil.
Když mi druhý den Remus sděloval, jaké povinnosti mě čekají, obratem jsem mu oznámil, že se o ně mile rád podělím.
A tak jsem první ředitel, který svým zástupcem jmenoval vlkodlaka.

Lily.
Srdce.
Šlahouny osidla. Ševelí. Šimrají. Škrtí.
Ďábel ví, jak chutná pravá láska.
Hladí, bolí, líbá, kouše.
Beránek ve vlčím rouše.
Slza fénixe v krvavé ráně.
Neprodejná. Ale nikdy ne zadarmo.
Za ni neplatíš penězi, hlupáku. Platíš kousky srdce.
Odřezáváš. Když tě zklame, když nepřijde, když se mračí. Když mlčí.
S křečí v čelistech vytrhneš poslední kus.
Vysvobození. Uzdravení.
Prázdno. Ticho. Tma. Chlad.
Jen cinkání mincí v klíně potulné lásky.
Oheň. Voda. Krev. Mámení. Prchavá vůně štěstí.
Hledáš, hledám, hledáme. Hledají.
Nenachází.
Přichází
sama.
Po špičkách. Nevzbudit běsy.
Kousek po kousku skládá nové srdce.
Čerstvé, citlivé.
Nesoucí jiné jméno.
Hermiona.

Z podzemních chrámů Sahary si toho moc nepamatuji.
Brumbál mě tam krátce po absolutoriu poslal pro nějakou mahagonovou truhlici. Neměl jsem ještě tolik zkušeností s cestováním, s alkoholem už vůbec ne a o ženách raději nemluvím.
Proto není překvapivé, že si z celého dobrodružství vybavuji jen broušenou číšku plnou něčeho třpytivého, ohnivé jazyky olizující mramorové stěny, šátek z rudého hedvábí, zbořený oltář a pak koberec Brumbálovy pracovny.
Pravou záhadou je, že se na tom koberci válela i mahagonová truhla, zatímco Brumbál už pečlivě zkoumal její obsah.
"Tabula Smaragdina?" užasl jsem.
"Ano," odvětil nevzrušeně. Ani nevzhlédl. "Těch 800 galeonů si zasloužíš."

V některých končinách se nevyhnete situacím, kdy si připadáte jako idiot. Tim spíše, když idiotem jste. Alespoň pro domorodé obyvatelstvo.
Do Ugandy už bych podruhé nejel.
Vstup do kuchyně je pro muže potupou (ačkoli, kdybych tu topinamburovou kaši nedochutil, tak by se nedala jíst), interakce se starším členem komunity bez jeho předchozí výzvy je nezdvořilost (a to i v případě, že dědkovi hoří vlasy a vy mu je chcete uhasit) a soukromá návštěva šamana za účelem společné konzumace omamných látek je absolutně nepřípustná.
Ráno mi bylo oznámeno, že kdybych se mu tak nelíbil, dochutil by mým popelem svoji topinamburovou kaši.

Psal se rok 1993, když jsem poprvé navštívil Paříž a spatřil všechny její starobylé krásy i moderní výstřelky.
Třetího dne v hotelu U inkoustové růže jsem procitl po boku oranžové kočkovité šelmy.
V první chvíli jsem si pomyslel, že to musí být maguár uprchlý z místního kouzelnického cirkusu.
Po vystřízlivění jsem dospěl k názoru, že se jedná pouze o výsledek divokého dobrodružství uprchlého maguára a odvážného experimentu kočky domácí.
Kocour se odmítal vzdálit. Pronásledoval mě až do Bradavic, kde se mnou sdílel soukromé komnaty.
Naštěstí se 1. září někam zatoulal.
Charita si stěžovala, že ji v noci shazuje z postele.

Molly s Arturem ke mně byli vždycky laskaví. Jejich obětavost vůči Řádu neznamenala nic proti obětavosti, kterou prokazovali jeho členům v záležitostech ryze soukromých.
Přijali mě uprostřed noci. Molly se beze slova ujala spící Very a uložila ji do pokoje po nejstarším synovi. Artur mi nalil dvojitou whisky a ošetřil šrámy, které dosud krvácely.
"Vím, že je troufalé žádat vás o takovou věc. Kdybych měl jinou možnost, neprosím vás. Každý měsíc uvolní Gringottovi z mého účtu 80 galeonů. Kdyby výdaje -"
"Severusi!" přerušila mě Molly. "Postaráme se o ni i bez alimentů. Bude tu doma. Koneckonců, zrzavá je na to dost."

První vlkodlak, který navštívil mou soukromou ordinaci, byl Jason Elderwick, osmašedesátiletý instalatér.
"Co vás trápí, pane Elderwicku?"
"Mívám špatný spaní."
"Noční děsy?"
"Jo, děsný to teda je. Taky se mně loupe kůže. Na tlapách - chci říct na nohách - je to nejhorší."
Prohrábnul jsem vitrínu s vlkodlačími lektvary.
"A blbě vidím v šeru."
Pustil jsem vybraný flakón a sáhl po vedlejším.
"A ty křeče v lejtkách by taky mohly přestat."
Zavřel jsem vitrínu a obrátil se k němu.
"Jestli je to opravdu všechno, zastavte se ve čtvrtek. Namíchám vám lektvar na míru."
"Bezvadný. Tak do něj přidejte i něco na potenci."

Když tenkrát ve čtyřiadevadesátém na štáb přivedli tu rozcuchanou bosorku s divokýma očima a drápy ostrými jako břitva, ani na moment jsem nezapochyboval o totožnosti matky. Bylo jasné, že mi po sobě Kara zanechala víc než jen památku v podobě jizvy přes půlku krku.
Rok nato jsem v sutinách rodinného domku na kraji Wiltshiru nalezl asi tříleté děvče. Bledé jako okvětní lístky kopretiny, s očima černýma jako smola a vlasy barvy rezavé vody. Netušil jsem, koho mám před sebou, dokud jsem pod troskami zborcené střechy neobjevil Charitu.
Nakonec Hermiona vaše maminky vychovala s láskou. Třebaže to občas bylo zatraceně těžké.

Letos si děti přijely pro děti už v půlce července.
Vyprovodili jsme je za protipřemisťovací bariéru, pěšinou vyšlapanou v levandulovém lánu.
Cestou zpět jsme hovořili o rybízovém moštu a třešňovém koláči, když si Hermiona lehla mezi trsy fialových květů a stáhla mě k sobě.
„Miluju tuhle vůni,“ řekla a mhouřila oči do slunce. „Léto, země, levandule.“
Vzal jsem ji za ruku.
„Pamatuješ, jak jsem ti jednou vyprávěl o magických zrcadlech na odboru záhad?“
Přikývla.
„Každé ukazovalo jinou realitu. A ve všech jsme si byli souzeni. Kromě jedné.“
„A v té jsem byla s kým?“
„S Ronaldem Weasleym.“
Zvonivě se rozesmála.

Ten největší snílek byl vždycky Náměsíčník. Často jsme ho vídávali na nádvoří u fontány, se sbírkou básní na klíně, zavřenýma očima a tváří nastavenou slunečním paprskům.
Tichošlápek také občas trpěl denním sněním. Zvláště v parných letních dnech, na břehu Černého jezera, kde si nechával zdát o divoké jízdě napříč Amerikou.
Ani Dvanácterákovi se fantazie nevyhýbaly. Ačkoliv u něj byly omezené výlučně na okamžiky, kdy kolem prošla krátká sukně.
Ti tři s oblibou říkávali, že Ostrodrápek je suchý jak strup.
Z těch tří jsou teď ukázkoví morousové, zatímco já lehávám v ovocném sadu, s tváří nastavenou slunci a hlavou v oblacích.