Moje články

Zastavil před brankou, ze sedadla spolujezdce vzal kytaru a postavil se pod její okno. Zlatý prstýnek měl pečlivě schovaný v náprsní kapse saka.
Když postřehl, jak ho někteří sousedé zvědavě okukují, stáhl si krempu klobouku hlouběji do čela, aby je nevnímal.
A začal.
Byla to pravá, nefalšovaná serenáda. Koneckonců studoval na hudební konzervatoři, takže o tom něco věděl. A teď měl příležitost uplatnit nabyté znalosti v praxi.
Kdyby v roce 1983 existovala autonavigace, možná by se skutečně oženil.
Poté, co ze dveří domu vylezl cizí chlápek v trenýrkách a hodil po něm květináč, už neměl náladu tuhle akci někdy opakovat.

Poprvé v životě nastoupil do vlaku.
Ne že by měl na vybranou.
Během natáčení v Edinburghu dostal zprávu o narození dcery, a tak spěchal do Londýna. Jeho auto se ale rozhodlo umřít uprostřed skotské vysočiny. Navíc obloha znepokojivě černala a jestli se Jeremy Clarkson něčeho opravdu bál, tak to byli primitivní farmáři, kteří ho přepadnou, zabijí, snědí nebo ho nedejbože nechají přespat.
Nakonec se cesta s British Railways ukázala být docela příjemnou záležitostí. Sympatická stevardka, šest plechovek Heinekenu a krabička Marlborek z toho udělaly celkem fajn výlet.
Jen ho mohli upozornit, že kuřácké vagóny v Sheffieldu odpojují na vedlejší kolej.

Než vrazil do té nečekaně přemístěné skříně, plánoval trávit neděli užitečněji než poleháváním.
Když v pondělí odpočíval s otřesem mozku, na tu horu špinavého nádobí se vydržel koukat půl dne. Pak vstal a umyl ho.
Středeční seznámení s desaterem špinavých džínsů uprostřed předsíně zapil skotskou.
Čtvrtek ve znamení vajglů na kuchyňském stole se rozhodl přežít ve společnosti švédské utěrky a Mozarta.
V pátek vyrazil do hospody, jen aby se nemusel dívat, jak neobratně ten orangutan věší prádlo.
V sobotu ráno jeho noha rozdrtila něco, co nepatřilo na koberec.
„Clarksone! Jestli se okamžitě neodstěhuješ, tak to další, co křupne, nebude cracker!“

Když se poprvé setkali, na sobě měl tak směšný frak, že si byl setřením z jeho strany téměř jistý.
„Slyšel jsem tě hrát na klavír,“ řekl Jeremy. „Dáš si skleničku?“
Po spatření jeho řidičských dovedností se cítil trapně a myslel si, že by něco takového nikdy nedokázal.
„Byl bys perfektní kolega,“ řekl mu Jeremy. „Nechceš do našeho týmu?“
Jejich bratření nebylo vždycky idylické a kolikrát si říkal, že už na ty jeho výstupy kašle a půjde radši prodávat boty.
Jenomže pak...
„Třením vzniká teplo,“ řekl Jeremy, vzal jeho zmrzlé ruce do svých a začal je mnout.
... rozkmotření vzal polární vichr.

Měl na ni spadeno už dlouho.
Před deseti minutami se kolem něj jen tak mihla.
Mohl na ní oči nechat.
Ale teď, teď ji měl přímo před nosem. Přímo na ráně.
Byla to výzva. Pořádný kus masa. Taková se hned tak nevidí.
Drahnou dobu ji jen pozoroval.
Kochal se tím leskem, aerodynamikou, nadčasovým designem.
Musela vědět, jak tohle skončí, když zastavila těsně před jeho helmou.
...
„Co je ti?“ zeptal Jeremy Richarda během snídaně. „Jsi úplně zelenej.“
„Povím ti, co mi je. Brodil jsem se sem asi milionem mrtvých masařek! To byl zase nápad, vysvětlit Stigovi, k čemu se používá plácačka!“

Kap.
Kap.
Kap.
Kohoutek hrál svoje nekonečné třítaktové sólo na nerezové umyvadlo.
Kap. Kap.
Kap.
Nebyl to nejoriginálnější umělec.
Kap. Kap. Kap.
Zajímavější skladbu by zahrálo snad i dvouleté děcko oslintanou tyčinkou na stěnu kočárku.
Kap.
Kap. Kap.
Okolo půlnoci ho zkusil umlčet, ale jak byl Kohoutek zoufale špatný ve své hudební tvorbě, tak co se týče výdrže, byl doslova nezastavitelný.
Kap.
Kap.
K...
Bylo osm ráno, když Kohoutkův umělecký rauš přehlušilo odemykání zámků a cvakání klepet.
„Doufám, že jste se dobře vyspal,“ promluvil k Jeremymu advokát. „Protože soudce nikoli. Zaslechl jsem, že prý mu celou noc kapal kohoutek.“
Kappppp.

Kdyby ráno nezakopl o to zatracené autíčko, přijel by do práce už na osmou.
Kdyby mu neujel výtah, nepotkal by se v tom druhém se Sabine.
Kdyby od ní nedostal pozvání na narozeninový večírek, šel by s Jamesem na pivo.
Kdyby dokázal říct ne, nemuseli by jet ve tři ráno do toho hotelu.
Kdyby to nevzal zkratkou, nemíjeli by budovu dětské psychiatrické léčebny.
Kdyby se Sabine nedíval na nohy, viděl by tu malou holčičku v noční košilce.
Kdyby nesněžilo, brzdná dráha by byla kratší...
Nikdy tolik nepřemýšlel, co by se stalo kdyby.
Nikdy neměl na košili krvavý otisk dětského obličeje.

Mělo to být nejnáročnější pondělí jeho kariéry. Nejhorší den jeho života.
Soudní líčení bez vyloučení veřejnosti. Se všemi těmi senzacechtivými pisálky, supy, kteří čekají až se z něj stane výživná mršina.
Už pět minut bylo pondělí.
Seděli s Jamesem na balkoně, kouřili a ztěžkle si povídali.
„Nejhorší bude výpověď Hammonda. Byli jsme přátelé. Ví věci, které...“
„Pořád jste přátelé. On ti oprátku nenasadí. Nenáviděl by se.“
James se natáhl pro láhev a dolil jim oběma skleničku až po okraj.
„Asi už bych neměl tolik pít,“ zauvažoval Jeremy překvapivě střízlivě.
„Na to kašli, kámo. Kdy v base dostaneš takhle kvalitního vizoura?“

Pod lampou svítalo.
Hodiny odbíjely půlnoc.
Čas se nachýlil.
Voda se propadala na dno varného plastu.
Ryska ukazovala tu správnou velikost. Americano, amigo!
Hrnek s porcelánovým chladem přivítal Kolumbii.
Sněžilo.
Žárovka praskla.
Ručičky hodin už nedosáhly na poledne.
Čas se zastavil.
Jeho mysl cinkla o dno skleněné kuličky.
James cvrknul prstem tou správnou silou. Pojď pryč, příteli!
Postel s hedvábnou měkkostí vítala cizince.
Pršelo.
O dvacet let později se znovu setkali. Slunce se jim opíralo do zad.
„Jak to dopadlo?“ zeptal se James.
„Jako za starých časů,“ odpověděl klidně Jeremy. „Nabídl mi koks.“
„A co jsi udělal?“
„Nabídl mu Skittles.“

Když selhal telefon, rozhodli se jít nahoru a bušit tak dlouho, dokud neotevře. Byl to velký den, BAFTU už nedostali dobrých pět let a nehodlali připustit, aby to pokazil pozdní příchod jejich hlavního řečníka.
„Jezzo, otevři!“ zařval Richard. „Víme, že tam jsi! Už zase ti vržou dveře od skříně! Nechápu, proč si ty panty nenamažeš! Slyšíš? Pohni! Přijedeme pozdě!“
Jeremy vylezl ven a mlčky vyrazil k autu. V pomuchlané košili, bez kravaty, bez pásku do kalhot.
„Co to má na sobě? Můžeš mi vysvětlit, co tam sakra celou dobu dělal?“
„To nebyla skříň, Richarde. Tu jsem mu spravil minulý týden.“

Miloval ho celým svým srdcem. Celým svým tělem vnímal ten spalující žár pokaždé, když do něj vstoupil, a celou svou duší cítil, že je to právě on, s kým chce strávit zbytek života. Bez ohledu na následky. Bez ohledu na to, kolikrát byl vláčen v novinách, i na to, co si o něm myslí ostatní.
Byla to láska na první pohled. Amorův šíp navěky zapíchnutý v jeho hrudi. Vášeň, kvůli které byl ochoten skončit v pekle.
Stig se vymrštil ze židle a jednou ranou srazil k zemi Jeremyho Clarksona.
Nikdy mu neodpustí, že jeho milovaný Rolls-Royce utopil v tom bazénu.

Byla krásná. Výjimečná. Byla ztělesněním všeho, po čem toužil, s očima přilepenýma k plakátu, na němž se skvěly její dokonalé křivky.
Když si ji od toho chlápka na rohu kupoval, věřil, že ho vezme nejen domů, ale až na vrchol sedmého nebe.
Sesypala se mu hned na prvních světlech. Na rušné křižovatce. V dopravní špičce.
Zoufale se jí pokoušel pomoct, zatímco ostatní jen troubili, naštvaně bušili do svých volantů a ukazovali mu neslušná gesta.
Bylo mu osmnáct a nikdy se tak nečervenal.
Od té doby se hodně poučil.
Než si znovu pořídit Alfu, to se radši nechá nakopat do koulí.

Tahle planeta podle jeho názoru jednoznačně spěla k záhubě a tenhle rok byl zdaleka nejhorší ze všech, které tu strávil.
Jindy čiperný a nápady překypující James May seděl v kuchyni, otráveně zíral z okna a sledoval, jak v Londýně zase sněží. S každou vločkou dopadnuvší na parapet byl zamračenější.
„Jamesi, co kdybys na něčem pracoval?“ navrhl Jeremy. „Práce by ti mohla pomoct.“
„Všechno už mám hotové. Troubu jsem dneska umyl třikrát!“
„Tak co kdybys vyrazil ven?“
„Ven? To kategoricky odmítám!“
„Víš, že první známkou deprese je odmítání opustit byt?“
„A víš ty, jak těžké je pro motorkáře čekání na oblevu?“

Sekačka. Padesátka zapřažených koní. Úplně viděla, jak se namísto krášlení trávníku projíždí po jejích záhonech.
Vysavač psích exkrementů. Vražedný výkon 500 wattů. Věděla, jak dopadnou její vlasy, když se k nim tenhle alfasavec přibližoval.
Paralyzér hadů. Náboj o 220 voltech. Tušila, že nesklátí žádnou zmiji, nýbrž její tělo, a to přímo do zahradního bazénu.
Motorová pila. 1200 otáček za minutu. Cítila, jak už si pro ni jde. Zubatá.
„Vím, že považuješ statistiku za nudu a že tu vlastně mluvím do větru, ale sakra, kéž by ti někdo dal doživotní zákaz lézt ke strojům!“ zařvala Frances a schovala se do garáže.

Sledovali to všechno z bezpečné vzdálenosti.
Nejenže tu mohlo dojít k úrazu, ale především – a to si řekněme na rovinu – ani jeden nechtěl vidět ty nejhorší detaily.
Bylo to příšerné. Odporné. Smutné.
Nelítostně popravované zmije se klátily z jedné strany na druhou a zoufale se zmítaly v dopředu prohraném boji s nadřazeností lidské rasy. Jejich agonická křeč, doprovázená posledním zasyčením, zanedlouho ustala, jen aby se mohlo celým areálem v nevadské poušti rozhostit tísnivé, pohřební ticho.
„Je to hrozný,“ řekl Hammond s pohledem upřeným na hromádku šrotu, která kdysi bývala charismatickým Dodge Viperem. „Ale v NASCARu už by si stejně neškrtly.“

Nesnášel meetingy. Kelímek kafe, ze kterého se nemohl napít. Tabule, na kterou neviděl. Kecy, kterým pořádně nerozuměl. Za všechno mohla ta helma.
Bla
Bla bla
Bla bla bla
Bla
Bla bla
Bla bla bla
Bla
Bla bla
Bla bla bla
Bla
Bla bla
Bla bla bla
Bla
Bla bla
Bla bla bla
Bla
Bla bla
Bla bla bla
Bla
Bla bla
Bla bla bla
Bla
Bla bla
Bla bla bla
Bla
Bla bla
Bla bla bla
O hodinu později Richard zamyšleně promluvil k Jeremymu.
"Nebyl ten Stig dneska nějakej divnej?"
"Někdo říká, že tahle témata zdají se mu příliš zubatá."

Větrná hůrka ve Walesu.
Richard Hammond a James May stojí na jejím vrcholu.
Shlížejí dolů.
Richardova levá a Jamesova pravá ruka drží ouško zdobené urny.
Hammond: Tak co myslíš? Kam s ním?
May: Těžko říct. Do vody? Když mu bylo čtrnáct, vyhrál bronz v plavání.
Hammond: Já nevím. Myslím, že by to chtělo něco osobnějšího.
May: Oheň? Vždycky měl rád oheň. Vzpomínáš, jak zapálil ten karavan?
Hammond: To je divný. Jednou už ho sežehli.
May: A co vítr?
Hammond: Jo, to nezní špatně.
Vzájemný pohled.
Obrátí urnu dnem vzhůru.
Popel Jeremyho Clarksona odnáší severák.
May: Stejně byl vždycky do větru.

Ze středoevropského speciálu si pamatuju jenom jedno.
V hlavě mi jede David Guetta a na předloktí mám nějaký pitomý razítko.
Hlavu bych si nejradši ustřelil brokovnicí, jen abych necítil tu příšernou tepavou bolest.
Oči jako by mi vylézaly z důlků.
Ne.
Nepřesné.
Jako by mi oční nerv zezadu ojížděla parta nadržených permoníků.
„Jezzo, vstávej! Za půl hodiny vyrážíme!“
Hammond. Čilej jako naspeedovanej křeček.
„Clarky, nerad ruším tvoje krásné sny, ale za chvíli vyrážíme směr Brno.“
May. Otrávenej. Násilně probranej silným pressem.
„Jděte do prdele oba dva. Vy jste včera nevypili tři litry Krvesaje a nenechali si na záda vytetovat Alfasavec.“

Nikdy ho nezajímala čísla.
Z matematiky propadal.
Když ho vyrazili ze školy, jeho první myšlenka byla, že už se konečně nebude muset otravovat s takovými hovadinami, jako jsou tabulky a procenta.
Stal se novinářem. Začal psát o autech.
Když mu při psaní prvního článku přistála na stole hromada statických údajů o vývoji a produkci automobilek, zapil valium skotskou a šel si lehnout.
O dva roky později dostal nápad.
Od té doby grafy na jeho stole ukazují, jak velkým kladivem a jakou silou se musí praštit do karavanu, aby karavan náraz nepřežil.
Matika bývala příšerná nuda, než začal dělat Top Gear.

„Tak jo, kluci, je potřeba udělat něco s vaší vizáží,“ rozlehl se zasedačkou unavený hlas hlavního produkčního Andyho. „Na ty vaše hadry už se nedá koukat.“
„Cože? Tohle je přece klasika!“ bránil se Clarkson a ukazoval na svoje Levisky.
„Retro je v módě,“ přidal se Hammond.
„Retro? Vážně? A co to máš zase na hlavě?“
„No... to se mi tam udělalo ve spánku.“
„Jasně,“ odfrkl si May. „Strávil noc ve společnosti tužidla, fénu a laku na vlasy.“
„Ty mlč,“ uzemnil ho Andy. „Jak dlouho už vybíráš popelnice Tennantovi?“
James zčervenal a zabořil pohled do stolu.
„Ty košile jsou od Barrowmana.“