Moje články

Clařin první pracovní den v Bradavicích za moc nestál. Kolegové ji častovali nedůvěřivými pohledy, studenti zvyklí na profesora Křiklana k ní přistupovali opatrněji než k nebezpečnému vetřelci a žáci prvního ročníku se před ní třásli jako osika. Nechápala proč.
„Když si pod kotlíkem nezapálíte oheň, těžko v něm uvaříte nějaký lektvar,“ poznamenala k nebelvírskému chlapci s rozježenými černými vlasy. Pak se zamyslela. „Neznáme se odněkud?“
„Tobias, teto Claro.“
Clara zrudla. Setkání s dětmi svých sester v poslední době poněkud zanedbávala. Výzkum, získávání prestižních ocenění...
Mávnutím zapálila hořák pod jeho kotlíkem a upravila plamen na ideální výšku.
„Hodně štěstí, pane Pottere.“

Přijel o půlnoci. Opilý.
Hermiona neotevřela. Promluvila přes branku.
„Bernie, je konec. Některé věci nespravíš.“
„Nechci nic spravovat. Odsouhlasím ten rozvod, ale mám podmínku – dostanu Grace.“

O týden později seděl v Severusově pracovně v Bradavicích a velmi zblízka si prohlížel hrot jeho hůlky.
„...a když zmizíš, budeš zmizelej. Nebo tě zmizím já. Rozumíš?“
„Myslel jsem, že jsi fér chlap, Seve. Tohle je – “
„Život. A ten prostě není fér, Bernie. Zachraň ho nebo zahoď. Další nabídku už nedostaneš.“
„Ale já přece nemůžu žít v Americe! Vždyť jsou tam všichni úplně na hlavu! Víš, co dávají na hranolky místo octa? Hovězí sádlo!"

Letní prázdniny se pomalu chýlily ke konci. Severus s Hermionou leželi pod košatou jabloní, užívali si poslední hřejivé paprsky slunce a vzpomínali.
„Pamatuješ, jak Dursleyovi nečekaně přijeli na svatbu Eleanory a Harryho, protože Petunie neukočírovala svoji zvědavost a potřebovala vidět nejskandálnější manželský pár století?“
„Kdyby tušila, že kvůli tomu její milovaný Dudlínek skončí u oltáře se strigou, zůstala by doma.“
Severus s úsměvem potřásl hlavou.
„Tohle nemohl tušit nikdo. Vždyť Vera tenkrát prohlásila, že s takovým prasetem by netančila, ani kdyby bylo ze zlata.“
Hermiona se zvonivě rozesmála.
„Ano. A on řekl, že takové svině by se nedotkl ani pohrabáčem.“

Severus seděl v pracovně a psal obsáhlý dopis Remusovi.
Profesor Lupin už třicet let působil ve funkci zástupce ředitele a byl natolik schopný, že si Severus každé léto mohl dovolil naložit na jeho bedra celou škálu svých povinností, včetně personálních a manažerských. Letos mu to obzvláště přišlo vhod. Přesto nezapomínal Remuse náležitě oceňovat. (A to nejen krabicemi čokoládových pralinek.)
Dovnitř nakoukla Clara.
„Prý jsi mě sháněl.“
„Ano. Posaď se.“
„Stalo se něco?“
„Profesor Křiklan zemřel. Remus navrhuje, abys převzala jeho místo v Bradavicích.“
„Mám učit lektvary?“
„A šéfovat Zmijozelu.“
„Žertuješ? Zešílela bych!“
„Totéž ode mě kdysi slyšel Brumbál. Budeš skvělá.“

Na Clařinu oslavu narozenin dorazily i její starší sestry.
Večer spolu seděly na verandě, pily víno a vdechovaly vůni levandule z přilehlého lánu.
„Takže zpátky u rodičů?“ rýpla si Lea.
„Je to tak lepší,“ mínila Clara. „Grace to tu zbožňuje.“
„Aby ne, když má dědu celý den jenom pro sebe,“ zachechtala se Vera.
„Ale Bernie je přece skvělý táta.“
„Ano,“ zareagovala Clara bez špetky emocí. „Bernard je jako otec přímo dokonalý.“
„Proto si ho koneckonců Clara vybrala,“ poznamenala Vera. „Kvůli jeho naditému genofondu, ne proto, že by ho snad milovala.“
„Je to pravda?“ užasla Lea.
Clara mlčela. Otevřela další láhev.

Tři dny po návratu výzkumného týmu z Magally si Lily udělala čas a navštívila Severuse v letním domě.
Ovocným sadem pobíhala Grace a s ochrannou maskou honila včelí roj.
Lily upila z jablečného moštu.
„Ten lektvar zabral okamžitě?“
„Ano. Proto jsme ho poskytli Mezinárodnímu sdružení kouzelníků pro případnou budoucí potřebu.“
„A trvalé následky?“
„Závislé na míře poškození orgánů před podáním léku.“
„A u tebe?“
„Neměl jsem příznaky. Stejně jako Grace.“
„Ví vůbec, že tu nákazu rozšířila do vesnice ona?“
„Ví.“
„Proboha...“
„Nedává si vinu. Má obdivuhodnou schopnost skrývat svou duši před krutostí života.“
Lily děvče zaujatě pozorovala.
„Někoho mi připomíná...“

Bernard hodil do batohu kartáček na zuby. Zapnul zip.
„Přenášedlo je připravené,“ ozval se Dracův hlas.
Clara seděla za pracovním stolem. Zírala na sbalený výzkumný materiál. Pět let jejího života v krabicích.
„Kam se vlastně vracím?“
„Domů,“ odpověděl Bernard.
„Domů,“ zopakovala. Znělo to skepticky. „Do staré dobré Anglie. Do iluze láskyplné domácnosti.“
„K rodině, Claro.“
„Jistě.“
Vstala. Na záda vzala krosnu.
Než proklouzla ven, zachytil její paži.
„Prostě si nasaď zpátky masku milující manželky a vydrž to aspoň, dokud Grace nenastoupí do Bradavic. Víc po tobě nechci.“
„Víc ani nedostaneš, Bernarde. Takže tu masku správného chlapa už můžeš klidně sundat.“

„Zrovna se holím. Pojď dál. Opatrně.“
Severus zavedl Draca do pracovny.
Na stole ve změti zkumavek, baněk, pergamenových svitků, léčitelských propriet a přístrojů stála mísa s mýdlovou vodou.
Jinak tu vládl dokonalý pořádek.
„Co se proboha stalo?“
Severus nanesl pěnu na tvář.
„Včera jsme podali lék třinácti lidem, kteří nezemřeli. U jednoho se bohužel projevila psychóza. Vtrhl k nám s lopatou. Vzal jsem první věc, na kterou jsem narazil. Naneštěstí pro něj to byla mačeta.“
„Takže z celé vesnice zbylo dvanáct lidí?“
„Přesněji dvanáct žen. Kmen je zdecimovaný. Jediná naděje na jeho obnovu je návrat synů, kteří odešli do měst.“

Když Draco po všech peripetiích konečně dorazil do Magally, naskytl se mu pohled, s nímž nepočítal ani v tom nejhorším scénáři, jaký mu jeho představivost nabízela.
Masové hroby zasypané vápnem a kamením. Doutnající ohniště před chatrčemi, z jejichž dveří se linul odporný puch. Krvavé stopy v prachu cest. Horký, lepkavý vzduch ulpívající sladkou, hnilobnou pachutí na patře. A nad tím vším orchestr much a jeho dunivě bzučivá óda na proběhnuvší zkázu.
„Dobrotivý Merline,“ zašeptal na prahu Clařiny chýše.
Stěny se vlhce leskly rudými stříkanci.
Kapky krve pokrývaly velkou část podlahy.
Ve dveřích do laboratoře stál Severus.
V ruce držel břitvu.

„Nařídila jsem, abyste tamní situaci zkontroloval."
Vedoucí zahraničního odboru se ošil. Třes rukou zamaskoval tím, že si nabídl sušenku.
„Paní ministryně, s brazilskou vládou nemáme vřelé vztahy. Výzkumy probíhají pod záštitou Mezinárodního sdružení kouzelníků. Na místo vyslali pomocnou sílu, víc není v jejich možnostech.“
„Řeč byla o vašich možnostech. Ty určitě nekončí napsáním úředního dopisu. Nebo tvrdíte, že jsem pochybila, když jsem zaměstnala nejzákeřnějšího střelce zmijozelského famfrpálového družstva? Muže, který zapřel vlastního otce, aby se dostal do politiky?“
„To jistě ne, paní ministryně!“
Lily Potterová ho sežehla pohledem.
„Čili...?“
Draco Malfoy polkl dřív, než mu stačilo zaskočit.
„Využiji svých možností.“

Hermiona na každý lakmusový papírek nanesla tři kapky Severusovy krve, nechala je vsáknout, přidala pečlivě odměřenou dávku reakčního roztoku a čekala.
Když proužky zfialověly, vhodila po jednom do čtyř Petriho misek. Pak každý vzorek zalila tekutinou z jiné skleněné baňky.
Ve všech to zasyčelo, zapěnilo a z poslední vystoupala spirála narůžovělého dýmu.
Test byl u konce.
Jeho výsledky si teď přečte pod mikroskopem.

Severus se na izolaci pohodlně uvelebil v sametovém ušáku.
Grace mu vylezla na klín. Na sobě měla námořnické tričko, které jí přivezli z Řecka.
„Dědo? Hádáš se někdy s babičkou?“
„Ne. Zpravidla se babička hádá se mnou.“

Do svítání Mana obešla celou vesnici a určila, komu má smysl poskytovat péči.
Slunce stálo vysoko na obloze, když opustili poslední chýši a vhodili do ohně použitý materiál.
Severus ze sebe strhal zpocené oblečení už cestou k potoku. Zatímco on s úlevným řevem skočil do vody, Clara vyčerpaně dosedla na rozbahněný břeh a otupěle pozorovala zaschlou krev na svých kalhotách.
Jak tam tak stál a smýval ze sebe špínu, zničehonic ucítil na rameni prudkou, pálivou bolest. Ohnal se po jejím původci a smetl ke Clařiným nohám skvrnitou žábu.
Popuzený výraz v jeho tváři vystřídalo čiré zaujetí.
„Tak takhle to začalo...“

Když zápasili s horečkou mladého řezbáře Benjamina, vešla do chatrče Mana.
V černém splývavém hávu vypadala jako ztělesněná smrt.
„Nemá šanci, do svítání zemře,“ pronesla suše. Očima ukázala na jeho ženu Gabrielu. „Soustřeďte se na tuhle.“
„Zakládáte svůj úsudek na některé z ověřených metod diagnostiky, nebo prostě jen předpovídáte budoucnost vnitřním okem?“
Mana se postavila před Claru. Rozšířeným chřípím nasála její vůni.
„Tvoje krev je zdravá. Silná. Luxusní. Tohle,“ mávla rukou k Benjaminovi, „je odporná břečka, ze které bych nepila ani na prahu vyhladovění. V žilách mu koluje zkáza.“
Severus podal lektvar Gabriele.
Claře po tváři stekla slza.
Cítila bezmoc.

Krvavý hadr přistál v kádi, na hromadu znečištěných prostěradel, použité buničiny, roušek a rukavic. Věci ke spálení.
Tělo, které ještě před chvílí leželo na posteli, dopadlo na dno čerstvě vykopané jámy. Na hromadu jiných těl. Chladných, ztuhlých, bezkrevných.
Teď se o pozornost hlásí další – zmítaný horečkou, sužovaný mučivou bolestí. Třese se, kvílí, plive krev, močí pod sebe.
„Nestůj tam jak solný sloup a podej mi ten protihorečnatý lektvar!“
Clara stojí uprostřed místnosti, naplněné zkaženým vzduchem hniloby. Neslyší. Všechny zvuky, obrazy a pachy splývají v jeden příšerný ochromující vjem.
„Claro!“
Důvěrně známé ruce ji zachytí před pádem.
„Pojď ven. Potřebuješ pauzu.“

Naslouchali křiku vesničanů.
„Musíme něco udělat!“ nevydržela to Hermiona a vyrazila ke dveřím.
Severus ji zadržel surovým stiskem paže.
„Ty nebudeš dělat vůbec nic. Nejsi imunní vůči viru Y.“
„Mám od tebe protilátek dost!“
„Dobře víš, že nemáš. Nehodlám o tom s tebou diskutovat.“
„A já tu nehodlám nečinně přihlížet, jak umírají! Potřebují vydržet ještě čtrnáct dní. Musíme léčit symptomy, zavést podpůrnou léčbu! Musíme s tím bojovat!“
Vytrhla se mu. V očích jí plál oheň.
Znovu ji uchopil. Tentokrát jemněji.
„Máš pravdu. Jestli ale bude někdo bojovat, tak já a Clara. Ty zůstaneš v laboratoři. Je potřeba připravit spoustu lektvarů.“

Nad ránem Bernard opustil postel, chvíli se potácel, ale jakmile nalezl rovnováhu, zamířil do Clařiny pracovny.
Hermiona ležela na kanapi a tvrdě spala. Clara tu vůbec nebyla. Severus seděl za stolem. Ve tváři nepřirozeně bledý, se zavřenýma očima odpočíval.
„Jak se cítíš?“ zeptal se Bernarda, když zaslechl jeho kroky.
„Po tělesné stránce mnohem lépe.“
„Na tuhle stránku ovšem otázka nemířila.“
„Jsi na mě naštvaný?“
„Ne.“
„Podvedl jsem tvou dceru. Pochopím, když mě zavrhneš.“
„To nemám v úmyslu.“
Severus mu přisunul židli. Bernard místo přijal.
„Já toho nelituju, Seve. Clara studí jako led. Vím, že ke mně nic necítí. Už dlouho.“

Během hluboké noci, zatímco všichni tři neúnavně pracovali na výrobě léku, došlo k hromadnému úmrtí sedmi desítek lidí.
Nový šaman udržoval očistné ohně před příbytky nakažených a bez ustání zaříkával. Přesto jejich orgány řetězově selhávaly.
Nějaká vyděšená žena tloukla na dveře Clařiny chýše.
Když Clara otevřela, zrak jí padl na dítě přimknuté k matčině hrudi. Okamžitě od něj odvrátila pohled.
„Pomozte nám! Prosím!“
„Řekla jsem, ať se oddělíte od nemocných. Teď už je pozdě. Lék bude hotový za pár hodin, ale vypít ho bude možné až při úplňku.“
„Do té doby všichni umřeme!“
„Všichni ne. Jen ti, co nedodrželi karanténu.“

Poslední, co jim scházelo do léčivého lektvaru, byla upíří krev.
Hermiona v tom viděla problém.
Clara poznamenala, že jeden žije přímo mezi vesničany.
Severus žádný problém neviděl.

Manu vyhnaly do džungle nové zákony platící ve městech.
Lidé tady jí blahořečili. Vždy spolehlivě poznala, jaký neduh je trápí.
Její tvář se za šestatřicet let nezměnila.
„Ty jsi s věkem opravdu neztratila kouzlo.“
„Ty navzdory šedinám také ne.“
„Víš, proč jsem tady?“
„Ano. Cenu znáš.“
Kývl a rozepnul si košili.
„Původně chtěla Clara obětovat svého manžela.“
„Churavé nepožívám. Snažím se stravovat zdravě.“
„Tentokrát to bude i dietní."
„Vím. Všimla jsem si snubáku."

„Že zrovna Grace nemá žádné příznaky...“ vrtěla Clara hlavou během kuchání žab.
„Disponuje všemi potřebnými protilátkami,“ odpověděl Severus a odsekl mrtvému netopýrovi křídlo. „Posloužila jen jako Petriho miska. Viry se namixovaly, ale imunitní systém ji před onemocněním chrání.“
„Chřipkou tu onemocněla už dvakrát a proti žloutence jsme očkované, ale virus Y přece -“
„Protilátky máte v sobě už od narození. To je jediná výhoda toho, že jsem se ve třiceti choval jako nezodpovědný idiot.“
„Nejsi sám,“ utrousila Hermiona. „Bernard se mi přiznal ke styku s upírem. Záhada jeho nemoci vyřešena.“
„Bezva,“ ucedila Clara. „Až udrží tužku, může mi podepsat rozvodové papíry.“

Šifru starého šamana rozluštili krátce po poledni a začali pracovat na léčivém lektvaru.
Zatímco Clara lovila v potoce žáby, Severus se vypravil na odchyt netopýrů do nedaleké jeskyně.
Gracie, kterou minulé noci otestovali na přítomnost nového virového koktejlu a identifikovali v ní svého bezpříznakového pacienta 0, seděla zavřená v pokoji a studovala kouzelné tvory.
Hermiona stále pečovala o Bernarda, který začínal jevit známky úlevy.
Když mu převlékala propocené pyžamo, zaznamenala na jeho nahém těle zvláštní stopy.
Jizvy na stehnech vypadaly jako rýhy po drápech zhojené spěšným kouzlem.
„To nebyl jaguár, že?“
Pohled do jejích očí vydržel.
„Divokostí to bylo srovnatelné.“

Žena blouzní žal upeč.
U písní řeční kmotr elév.
Nechceme torzo prostý řeší k řešení dospěl on
rybo z děr cítíme neviděné v prostor arch.
Limu navštívila v něco větvičku.
S vašima řídili to pýr uved cestáře.
Kilo tě lítí ku zavřel a tvrdý.
Limu navštívila pyl nezná.
Věty plní ti dílo do neznáma.
Mni se kočka z do řve vlna.
Věří tobě zas tě vidí pýr on zubr a děsí on čísi.
S rohovkou dobrý města nedobyla dítě jede utrum říše.
Hovado do nitě západ rýma věší sele velice rudou svini.
Dobře je panno za odpor nechala živá boty.

S východem slunce do jejich chýše pronikl sborový zpěv.
Clara, která celou noc proseděla v nohách Graciiny postele, vyhlédla z okna a strnula.
Severus, dřímající s hlavou položenou na pracovním stole, rozlepil víčka a zaposlouchal se. U okna byl dřív, než ho Clara stačila zavolat.
"Pohřbívají šamana..."
"To jsem pochopil. Kvůli jinému příslušníku kmene by vězni nezpívali."
Pozorovali, jak hrstka lidí, která se nějakým zázrakem drží na nohou, spouští tělo zahalené ve fialovém hedvábí do jámy vyhloubené uprostřed vesnice.
Pak mladý nástupce zemřelého zpozoroval je.
Kývl.
V ruce držel kus pergamenu.
Když si ho vyzvedli, zjistili, že...
"Je to šifra."

Bernard se napjal prudkou křečí.
Hermiona mu utáhla octový zábal kolem hrudi.
Clara cosi soustředěně propočítávala ve svém zápisníku.
Severus nastavil proti světlu skleněnou baňku s kultivačním roztokem.
„Vím, proč to nedává smysl.“
Clara zaujatě vzhlédla.
Hermiona namočila kapesník do odvaru z makovic.
Bernard se jí vděčně zadíval do očí.
„On není pacient 0. Z těch dvou virů v jeho těle vznikl poměrně nebezpečný koktejl, jenomže ne ten, který zabíjí vesničany. Jejich vzorky vypovídají o zkřížení tří různých patogenů. Netopýří chřipka, virus Y a žabí žloutenka."
"S žábami tu nikdo do styku nepřichází."
Ozvala se rána.
Gracie spadla z postele.

„99 nakažených. Těžký zápal plic, horečka, mučivé bolesti hlavy. U prvních infikovaných začíná kolabovat organismus. Krvácejí. 7 lidí už zemřelo.“
Clara si promasírovala ztuhlou šíji a zalistovala v zápisníku.
„Z pacienta 0 se podařilo extrahovat původce nákazy. Jenomže to nedává smysl.“
Severus si poznámky vypůjčil a chvíli je tiše studoval.
„Virus netopýří chřipky zkřížený s virem Y? To vypadá, že bulvární plátky právě dostaly další prostor pro své konspirační teorie.“
„Vím, čemu někteří magoři věří. Ale nikdy by mě nenapadlo, že to skutečně vznikne. Spontánně. Nejnebezpečnější smrtící koktejl všech dob.“
„Kdo je 0?“
„To je to, co nedává smysl. Bernard.“

Ráno přijeli slibovaní asistenti.
Nečekali na uvítání. Jakmile přistáli na okraji vsi, odhodili přenášedlo, nadlehčili si batohy na zádech a vykročili vstříc svému osudu.
Slunce pálilo a snědé ženy na něm sušily plátna, ze kterých krev už nepouštěla.
Všude vládlo nepřirozené ticho. Lidé venku mezi sebou mluvili šeptem. Kolem jejich prostých obydlí bzučela hejna much, tušících blízkou zkázu.
Chýši Clary Longbottomové poznali neomylně. Dveře byly zavřené a z komína stoupal zelený dým.
„Já se na to... Zase všechno do kopru!“
Severus přelétl kritickým pohledem zpřeházenou, špinavou laboratoř.
„Já bych to tady spíš hodil do pořádku.“
Hermiona vedle něj souhlasně přikývla.

Léčba Bernardovi nepomáhala. I to potvrzovalo Clařinu teorii o virové mutaci.
Navíc se ve vesnici začaly objevovat další případy podivné nákazy.
První onemocněl prodavač ovoce. Následovala jeho početná rodina. Pak už se to šířilo raketovou rychlostí.
Dnes ráno dorazila od místního felčara zpráva o počtu stonajících.
53.
To je třetina celé komunity.
Vydala doporučení k izolaci zdravých jedinců. Jenomže tady všichni drží pospolu. Pomáhají si. Neopouštějí se.
Clara věděla, že na její radu nedají.
Ona je jen vetřelec z pochybné cizí kultury, kde si lidé udržují odstup. Ona neví, co je rodina. Ona ničemu nerozumí.
Jen virům.
Dostanou to všichni.

Už několikrát jsme vám přinesli zprávu o tom, co provádějí brazilští kouzelníci z oboru výzkumu infekčních onemocnění.
Jak známo, kraj v povodí řeky Amazonky trpí třikrát do roka epidemií netopýří chřipky a od 80. let minulého století je sužován takzvaným virem Y, který přenášejí upíři, houfně se sdružující v metropoli Rio de Janeiro a holdující krvavým orgiím. Tento virus může v člověku přežívat léta. Lék neexistuje.
Přední experti se nyní snaží oba zákeřné viry zkřížit a vytvořit ultimátní zbraň k hromadné likvidaci mudlovského obyvatelstva!
Brazilská vláda tuto informaci vehementně popírá, my však víme, kde je pravda!
Ukrytá na dně zkumavek!!!

Namísto aby infekce ustupovala, Bernardův stav se zhoršoval.
Když začal vykašlávat krev, Clara dospěla k závěru, že tohle nebude obyčejná netopýří chřipka. Ta postihuje plíce vzácně, u jedinců se sníženou imunitou.
Bernard byl chlap, který se nerozkašlal ani z rozkvetlé louky. Buď tedy jeho obranyschopnost něco náhle oslabilo, nebo v něm virus zmutoval do agresivnější formy. To by ovšem předpokládalo souběžnou přítomnost jiného viru.
Dopila skleničku a odeslala zprávu se žádostí o pomoc Mezinárodnímu sdružení kouzelníků.
Plamen v ohništi vyplivl odpověď příliš rychle.
Šest asistentů?! Vy jste se zbláznila, Longbottomová! Víte, kolik bychom jim museli zaplatit? Pošlu vám nanejvýš dva!

Rodina a práce. Věčný souboj o její pozornost.
S Gracií to zvládala skloubit. Gracie byla rozumná a samostatná. Nevyžadovala, aby se jí celé dny věnovala.
Zato Bernard ji u sebe potřeboval neustále. Kdyby nebylo Bernarda, výzkum netopýřích virů by dokončila už dávno. A začala nějaký nový.
Nesnášela, jak ji rozptyloval. Jak si hledal záminky, aby za ní mohl přijet a rozptylovat ji. Jeho přesvědčení, že žena má být především manželkou a matkou.
V jeho světě to znamenalo být pečovatelkou.
A to Clara neuměla.
„Budeš tu kaši dojídat?“
Bernard něco zachroptěl a z lůžka k ní natáhl ruku.
„Tak ji nedojídej.“

„Probírali jsme to už stokrát!“ zařval Bernard a uhodil pěstí do stolu.
Zkumavky ve stojánku o sebe zacinkaly.
„Ano. A já ti po sto prvé opakuji, že Gracie zůstane tady,“ pravila klidně Clara.
Manželé Longbottomovi se hádali. Ostatně jako vždy, když Bernard přiletěl na návštěvu.
„Naši už ji neviděli celou věčnost!“
„Můj výzkum ještě není u konce.“
„K čertu s tím tvým výzkumem!“
V návalu zlosti popadl jednu zkumavku a mrštil s ní o zem.
Tři rudé kapičky mu přistály na tváři.
Zamrkal.
Kýchl.
„Zatraceně, to ti nezáleží na rodině?“
Podala mu kapesník.
„Virus netopýří chřipky. Týden budeš smrkat zeleně.“

„A pak jsou tu komáři. Svými sosáky pronikají do kůže, vyhledají nejvhodnější cévu a z té se živí.“
„Ale komáří štípnutí přece nebolí, mami, tak proč jsou nebezpeční?“
„Protože přenášejí nemoci.“
„Jaké?“
„Malárii, třeba.“
„A můžou přenášet nemoci i jiná zvířata?“
„Samozřejmě. Netopýři, hlodavci...“
„Žáby?“
Mladá žena s tmavými kudrnami odložila zkumavku a zamyslela se.
„O takovém případu jsem ještě neslyšela.“
Gracie si hlasitě oddychla a otevřela knížku kouzelných tvorů.
„Až pojedu do Bradavic, chci žábu.“
„Předevčírem jsi chtěla sovu.“
„Sovy jsou nuda. Žáby jsou neuvěřitelně rychlé a -“
Do chýše vešel vysoký zrzavý muž a s úsměvem rozpřáhl náruč.
„Tati!“

Gracie vyběhla z chýše, přivítala slunce a skočila do bystřiny, svižně tekoucí z blízké hory.
Skvrnitá žába s obrovskýma očima ji tiše pozorovala, usazená na vlhkém kameni.
„Ahoj!“ pozdravila Gracie a natáhla k ní ručičku.
Žába skočila tak rychle, že si dívenka neuvědomila, co se děje, dokud na krku neucítila pálivou bolest. Odmrštila žábu na břeh a sledovala, jak ta potvora vesele hopká pryč.
Pak si ještě chvíli zmateně osahávala podrážděnou kůži. Když zjistila, že jí ani neteče krev, potřásla hlavou a běžela nakrmit ptáky.
13 dní nato vesnice Magalla kvílela hrůzou a nebylo nic, co by zastavilo její pláč.