Moje články

V autě byl pes. To, že mluví, Dušana ani tolik nepřekvapilo, v dobách divoké puberty vyzkoušel množství omamných látek.
„Jezevčík říkáš?“ zeptal se.
„Jsi natvrdlej? Když říkám jezevčík, tak jezevčík. Lidi!“
Dušan si dopřál pár sekund na rozdýchání dvojnásobného pokusu o vraždu, psa zpochybňujícího jeho inteligenci a narůstajícího zpoždění, které měl na schůzku s Božetěchem.
Šlápl na plyn. Auto vyrazilo takovou rychlostí, až Pepa, navzdory daru řeči, zavyl.
V tu samou chvíli promlouval Božetěch v prázdné tmavé místnosti k osobě pevně připoutané k židli. Osoba mu odpovídat nemohla kvůli roubíku v ústech.
„Doufej, že se Dušan blíží. Čas brzy vyprší.“

Zahradní slavnost. Zatímco honorace se opíjí na denním světle, nezvedená mládež číhá ve stínu.
„Slavný Sirius Black!“ ozve se nad jmenovaným poněkud uštěpačný dívčí hlas. „Můžu si přisednout?“
Bez čekání na odpověď si kecne vedle něho na kanape. Sjede ji pohledem. Obličej přiřadí k havraspárskému hábitu.
„Rowena Raddleová,“ nabídne mu pravici. Přijme, ve třinácti je to významné gesto. „A než se vyslovíš, ano, Rowena z Havraspáru.“
Ušklíbne se. „Já se vlastně jmenuju černý pes, těší mě.“
Chvíli je mezi nimi příjemné ticho.
„Ve škole seš docela strašidelná.“
„Do školy za mě chodí zlé dvojče,“ prohlásí tajemně. „Obě máme strašidelné rodiče.“

Kancelář ministra byla nezvykle temná a působila sklepním dojmem, ačkoli měla dvě velká okna. Na masivním psacím stole o nadvládu soupeřily stohy pergamenů, papírů, složek a plánů. Ředitelka McGonagallová a ministr Raddle se chystali ke každoročnímu předškolnímu boji.
„Začněme. Kontroly hůlek. Kontrolovat budete všechny, ale čistokrevné dobrovolně.“
„Kontrolovat budeme všechny nebo nikoho.“
„Souhlasy mudlovských rodičů.“
„Potvrzovat je bude hlava koleje, ne ministerstvo.“
„Naši úředníci se budou podílet doporučeními. Studium mudlů jako povinný předmět.“
„Neexistuje, nemáme na to kapacity.“
„Dostanete vyšší dotace.“
„Lily Potterová – Lektvary. Vynikající odbornice s nejlepšími doporučeními–“
„Dobře.“ Za jediným slovem stálo tisíc ‚ale‘ a jedno křičící varování.

Nevyvíjelo se to vůbec dobře.
Oba Lily slíbili, že se budou chovat vhodně, Severus s odfrknutím („Umím se ovládat.“), James se smíchem („Jsme přece tým, to zvládnem!“). Stejně souhlasila jen kvůli Ithunn. Takových setkání je zřejmě čekalo ještě dost.
„Přeháníš, Snape. Je to naprosto bezpečné. Harry to zkoušel a pohoda.“
„Je mi jedno, co si myslíš ty. Je to moje dítě a já říkám ne. Četl jsi složení?“
„To rodičovství ti vlezlo na mozek, co? Kdyby šlo o Harryho, já bych nezpychnul.“
„Idiote.“
„Umaštěnče.“
Elity své doby, jedni z posledních rozumných kouzelníků, a hádají se jako kluci kvůli dětskému pitíčku.

Za celý život ještě neviděl tolik krve. Při zabíjení dával přednost čistším metodám. Způsob, jakým jeho budoucí žena zacházela s noži, mu ale rozhodně nebyl nepříjemný. Přesně pro tuto její stránku si ji vybral.
Muž na podlaze zasténal. Něžně políbila poškubávající se zbytky svého manžela na tvář a konečně ho zbavila života. Pak přistoupila ke svému komplici a rádci.
„Jak se ti líbím jako vdova?“
Usmál se. „Méně než jako moje žena.“
Políbila ho, nadšená první společnou vraždou.
O dva roky později mu řekla své ano a příjmení Lestrangeová vyměnila za Raddleovou. Tehdy to jméno ještě nemělo pachuť mudlovské krve.

Teroristická skupina známá pod jménem Řád opět ohrozila bezpečnost v hlavním městě. Letka maskovaných osob (po jejichž totožnosti bystrozorové stále marně pátrají, podrobnosti v rozhovoru s Kingsleym Pastorkem na straně 5) včera ve večerních hodinách zaútočila na Příčnou ulici. Vzhledem k takřka nulové přístupnosti ulice z vnějšího Londýna jde o důkaz, že čelíme vskutku mocnému protivníkovi, uvedl pro Denní věštec ministr kouzel Raddle.
Sirius Black znechuceně odhodil noviny.
„Amatéři! Já bych vám ukázal útok. Pár bomb hnojůvek a máte odbojovou činnost jak vyšitou. Ale jestli vás brzo nenajdeme, budu si muset tu masku nasadit sám, ať má Kingsley koho zatýkat.“

Už pět minut hypnotizovala prázdný kus pergamenu, nedoufajíc v nic menšího než geniální způsob, jak se vyhnout hypnotizování dalších pergamenů. Kolem jejího stolu se vznášela koncentrovaná kávová mlha.
Sklo z nádherně vitrážového okna se vysypalo. Zamrkala. Pomalu zvedla hlavu...
„Kdo to hodil?!“ Trojice mladistvých delikventů – mladý pan Potter, Weasley a (poněkud překvapivě) Longbottom – strnula v letu. „Ke mně do kabinetu, holoto!“
Profesorka Sinistrová si v absolutní frustraci tiskla prsty ke spánkům a pokoušela se přenést na veselejší místo.
„Pane Pottere, Weasley, Longbottome, slyšeli jste už někdy o pravidlech bezpečnosti během letového provozu?“
(Loni, na stejném místě, od stejné zdrcené astronomky.)

Vždycky věděl, co chce. Tvrdě pracoval a stal se nejen bystrozorem, ale velice záhy i velitelem celého oddělení. Svou práci miloval a podřizoval jí celý život. Ministerstvo kouzel nikdy nemělo oddanějšího pracovníka.
Dokud se nedostal k moci nový ministr.
Začalo to plíživě. Sem tam chytře zvolené slovo v oficiálním projevu.
Brumbálovo zmizení. Zvolna se měnící postavení čarodějů z mudlovských rodin ve společnosti.
Když za Kingsleym o tři roky později přišli jeho nejlepší muži, Potter a Black, s žádostí o spolupráci, věděl, že dělá správnou věc. A tak se přidal ke hnutí V.O.L.D.E.M.O.R.T.

Tonksová procházela vylidněnými uličkami. Na určeném místě jako obvykle zaklepala třikrát. Z ničeho se vynořilo oko. „Heslo?“ „Oliheň.“ Oko zmizelo a v holé zdi se objevila štěrbina.
„BRUMBÁL JE MRTVEJ, BEJBY, JE MRTVEJ!!!“ Zpěvák Sudiček se s mikrofonem proklatě nízko prakticky svíjel na podlaze. „NENÍ MRTVEJ, NENÍ MRTVEJ!!!“ Nad kapelou vlála ministerská standarta. Vzápětí ji kytarista strhl na zem a jediným plivnutím zapálil. Vzplála jedovatou zelenou. „Všichni to víte, co ste tady, že se Brumbál vrátí!“ Davy se zavlnily v souhlasu.
Když dovnitř vtrhli bystrozoři, našli jen ohořelou látku. „To je tento měsíc potřetí,“ zavrčel Yaxley. „V revíru máme škodnou.“

Těhotenství většinou ovlivní jen vás a vaše blízké okolí. Nastávajícího otce a jeho lektvar například.
Narození Ithunn Snapeové toho mělo ovlivnit daleko víc. Pokud věříte městským legendám a textům undergroundových kapel, možná i osud celého kouzelnického společenství.
Lily byla jediným bradavickým učitelem mudlovského původu. Rovnováha sil v Bradavicích se teď zvrátila ve prospěch ministerstva. Místa profesora Lektvarů se ujal Bartemius Skrk junior. Velice rád.
Zostřený dozor nad mudlovskými studenty byl pro jejich bezpečí, příležitostné odebírání hůlek probíhalo kvůli nutným kontrolám a soví pošta podléhala cenzuře. Co kdyby se nějaké nežádoucí informace dostaly do rukou Řádu?
Musíme být ustavičně na pozoru!

Chodili po jednom. A navzdory vzdělávacímu výnosu (číslo 22, podepsána Dolores Umbridgeová) ne úplně všichni.
Hermionu překvapilo, že v komisi není ředitelka McGonagallová, nebo aspoň profesorka Sinistrová. Přítomná ropucha převzala od Quirrella složku a odkašlala si.
„Vaše studijní výsledky jsou skutečně působivé, má milá, ale přesto se domníváme, že vzhledem ke známým skutečnostem...“
„Vaší nekázni a nestabilní magii.“
„...není třeba vysvětlovat, proč vám tyto volitelné předměty nemůžeme doporučit. Takže Péči o kouzelné tvory?“
„Ale výzkum Adalberta Wafflinga jasně ukazuje, že-“
„Pan Waffling je už dvanáct let mrtvý. Jeho teorie je do jisté míry překonaná. Kde jste k ní vlastně přišla?“

Když byl ministr kouzel Rojvol Raddle ještě Tomem, hodiny tajně sledoval svou matku při práci. Jemnými gesty, bez jediného slova a bez hůlky, nechávala věci proplouvat vzduchem. Před lidmi, ani před ním, nikdy nekouzlila.
Po sérii zbytečných dotazů zahájil terénní výzkum. Poprvé se do cizí hlavy vkradl, když mu bylo jedenáct. Do dvou let v myslích ostatních smrtelníků četl jako v otevřené knize. Dychtivě nahlédl do matčiných myšlenek, snů a vzpomínek.
„Zabiju ho!“ Vzteky se třásl, když poznal pravdu o svém otci.
„To nesmíš, Tome,“ vzlykala.
„Tak mi už nikdy neříkej!“ štěkl po ní bezmyšlenkovitě hadím jazykem. Instinktivně se přikrčila.

Dny temněly.
Ministr kouzel a ředitelka Bradavic vedli zákopovou válku o obsazení profesorského sboru a Lily Příjmení Zatím Zpátky Měnit Nebudu Potterová si připadala trochu jako maskot. Nebo cvičená opička.
Z úvah ji vyrušil smích. Mudlovské studentce v první lavici („Učitelům doporučujeme věnovat těmto studentům zvýšenou pozornost...“) se lektvar očividně nepodařil.
„Dodržela jste pokyny?“
„Ano, paní profesorko. Až na...“ dívka ukázala na zbytky surovin.
Vzduchem proletěla další makovice.
„Pro mudlu asfodelu škoda, ne?“ ozvalo se ze zadní, méně doporučované části učebny.
„Jistě,“ usmála se studeně Lily, „ale makovic také. Mohl byste se od nich naučit aspoň jednou do roka zachřestit.“

Na obzoru se proti hořícímu nebi tyčily dvě ženské postavy. Matka a dcera.
„Přivedla ji Malfoyová, včera večer. Nic mi neřekla. Otec se neozývá. Nemohla bys...“
Zakroutila hlavou. „Tvůj otec mi do Bradavic nasadil špeha, likviduje mi nejlepší učitele. Nebudu za něj nic řešit.“
Z odkvétajícího máku se vynořilo černovlasé dítě. Plaše se usmívalo, jako by se bálo.
„Není ti zima, Belo?“
„Už nejsem Bela. Matka mi to zakázala říkat.“
Měla by mít maminku, ale špatně se narodila.
„Budu Lin.“
„To je krásné jméno,“ usmála se na holčičku Minerva.
Lin se zazubila a z kapsy vylovila dvě makovice. Znamení důvěry.

Byly to děti ničím se nelišící od ostatních. Snad kromě magie. Jejich rodiče netušili, že vychovávají kouzelníky. Ale Ministerstvo vědělo.
Stalo se to 31. října 1981. Podle oficiálních zpráv a očitých svědků rodinné domky na kraji Londýna vzplály dvě hodiny před půlnocí. Ze sutin divoce šlehala syrová magie, která brala, drtila a rozkládala.
Udělaly to děti, říkalo Ministerstvo. Děti mudlovských rodičů, kteří nemohli spoutat jejich neovladatelnou moc. Nikoho se nepodařilo zachránit.
Čerstvě jmenovaný ministr kouzel byl na místě téměř okamžitě. Projev, který následoval tragické události, změnil historii.
Strach a vědění jsou těmi nejsilnějšími zbraněmi. Raddle to věděl až příliš dobře.

„Už se rozhodli. Zůstane se mnou!“
„Cokdokdekdyproč???“ vyhrkl Sirius, dřímající nad sklenkou ohnivé whisky.
„No přece Harry! Svěří mi ho do péče.“
„A seš si jistej, že byli příčetní? Žádná matoucí kouzla? Halucinogeny? Přemíra alkoholu?“
„Ty máš co mluvit o přemíře alkoholu. Šlo to snadno. Lilyin původ hraje momentálně proti ní. My máme jméno, tradici, majetek. Asi to není úplně fér, není špatná matka, kdyby byla ze staré kouzelnické rodiny...“ James se zatvářil trochu rozpačitě.
„Tak bys byl v hajzlu. Klid, tohle jsi přece chtěl. Prostě jsi jen využil všechny zbraně, které jsi měl k dispozici.“

Když Minerva toho rána procházela chodbami hradu, z všudypřítomných obviňujících pohledů cítila, že musela udělat něco neomluvitelného.
Každým dalším krokem narušovala další a další bariéry, rozbíjela hranice, které neznala.
Aurora Sinistrová ji ani nepozdravila, když se míjely na schodišti...
Až po chladné snídani ve Velké síni se jí dostalo odpovědi v podobě sovy z Ministerstva.
„Profesorka Tonksová neodpovídá standardům...“
Přišli pro ni uprostřed noci. Příkaz z nejvyšších míst.
„...vzhledem k rodinné situaci...“
Takoví jako ona nemají v Bradavicích co dělat.
„...nežádoucí vliv...“
Když se dovolávala ředitelky, pobaveně se zasmáli.
„...vyhovující požadavkům doby...“
Ta o tom přece ví.
Pravda nikoho nezajímala.

Severus Snape byl mistr lektvarů. Vylepšil řadu známých lektvarů, některé vynalezl a nikdy mu žádný z nich nevybuchnul. K tomu je potřeba přesnost, soustředění a klid.
Na dveře jeho domácí laboratoře někdo zaklepal.
„Severusi.“
„Ne.“
„Severusi, musím s tebou mluvit.“
„Teď ne, Lily.“
Prolomila jeho zamykací kouzlo až na třetí pokus. Nezvyklé.
Severus dál počítal kapky mízy dopadající do lektvaru.
„Severusi, jsem těhotná.“
Po hladině lektvaru, na které se rozprskla desátá kapka, kapka navíc, se rozeběhly varovné kruhy.
Lektvar zabublal, změnil barvu a- nic se nestalo.
Jako mistr lektvarů potřebujete taky štěstí. A to Severus Snape, nastávající otec, rozhodně měl.

Na vrchol její nejoblíbenější věže směli jen při výuce.
Když ale bylo v nebelvírské společenské místnosti příliš rušno, sedávala tu a četla si.
O Velkém třesku, vzdálených galaxiích a astronomech nacházejících v temném vesmíru světlo hvězd i poznání.
Hvězdy na ni shlížely a viděly zrození vášně.
Na vrchol té nejvyšší věže vyběhla.
Ramena se jí třásla vztekem.
Jak mohli?!
Hleděla na souhvězdí Andromedy a něco v ní umíralo.
Na vrchol Astronomické věže přišla přemýšlet.
Pozorovala nejjasnější hvězdu na obloze, alfu Velkého psa, a pak se rozhodla.
Přidá se k nim.
A hvězdy viděly, že se v ní opět zrodila odvaha.

Fotografie je zajímavá věc. Jediný moment vyřízne z přediva reality a tváří se skutečněji než paměť.
Pozoruhodně zachovalý šedesátník, na první pohled nejdůležitější osoba v místnosti.
O generaci mladší manželka, podle všech definic pravá femme fatale.
Oba majetnicky svírají dítě postávající mezi nimi.
Světla, blesky fotoaparátů, úsměvy a povýšené pohledy.
Ministr kouzel Rojvol Raddle, jeho krásná žena Bellatrix (a dcera, na jejíž jméno se nikdo neptá).
Zrodila se fotografie, moment z reality.
Když se objektivy odvrátí, madam Raddleová bleskově odstoupí, skoro si – štítivě – otře ruce do hábitu a mizí v davu.
„Jdeme,“ suše podotkne Raddle, než vykročí na opačnou stranu.

Rok se blížil k listopadu. Hrdinná výprava ve složení Lupin, Black, Potter, Potter a Potterová se objevila na obzoru. Harry Potter, nejpravější syn svého otce, mu seděl na ramenou, radostně povykoval a v drobné ručce svíral plně funkční model Zametáku 6.
„Výš, výš, výš!“ Výprava se zasmála. „Zamávat kachnám!“
James bleskově vylovil zmrzlé ruce z kapes a na Harryho místě nahmátl vzduch.
„Sakra, Harry,“ vydechl.
„Harry!“ vyjekla Lily.
Sirius se zachechtal, rozběhl a jediným pohybem strhl mrně z oblohy. Listí se rozletělo na všechny strany. Remus stoicky pokýval hlavou.
Byl říjen 1983. Všechno se zdálo být takové, jak má být.