Moje články

Po tom, co se Lin Hermioně přiznala, kým ve skutečnosti je, se Hermiona ve večerním kurzu informatiky dva týdny neukázala.
Lin, v masce Clarissy, bez výrazu hleděla do monitoru a trpěla, když na její ruce svírající myš s lehce sedřeným nápisem Logitech přistála druhá. Překvapeně vzhlédla.
„Všude jinde je obsazeno.“
Lin se nemusela rozhlížet, aby věděla, že půlka učebny je prázdná. Cítila, jak rudne – od prstů pod Hermioninými se šířila naděje. A taky touha ji odvést na chodbu, přirazit ji ke zdi, líbat ji, dotýkat se jí na úplně všech místech. Muselo to být naprosto jasné.
„Zajdeme pak k tobě?“

V Bradavicích byla zdrženlivá – učila se, objevovala, obdivovala z dálky.
První přítel byl mudla. To, jak moc se podobal jejímu otci, ji od něj nakonec odehnalo.
Pak přišel Rojvol. Přežila. S následky.
Ve Oadagou potkala Aishu. Po manželství z hororu se k ní upnula jako jmelí na osiku. Srdce si vlastně zlomila sama.

V tmavém baru vedle univerzity zhodnotí terén. Vlasy. Nohy. Boky. Oči. Po jediném krátkém rozhovoru má, koho toho večera hledala. Na jednu noc nebo na několik týdnů. Na sex, snad přátelství. Ale rozhodně ne na lásku.

Minerva už ví, co chce, a odmítá se za to stydět.

Bylo třetího září a Harry už zasahoval u první bitky. Banda nebelvírských třeťáků si mezi sebou přehazovala prváka ze Zmijozelu, jako by byl hadrový panák, a pokřikovala cosi nepublikovatelného o klukově duševním zdraví. Alespoň co dovedl posoudit. Bohužel tuhle kombinaci kolejí (s Nebelvírem na té špatné straně) nerozháněl poprvé.
„Hej!“ zahulákal svým postupně budovaným učitelským hlasem. „Nechte ho být a padejte do tříd!“
„Ale pane profesore, on…“
„Dvacet bodů od každého z vás! Vyfičte, než k tomu přidám školní trest!“
Třeťáci vyklidili pole.
Malý Zmijozel trochu nejistě postával uprostřed chodby.
„Jste v pořádku? Jak se jmenujete?“
„Robert Lestrange, pane profesore.“

Harry, Ron a Hermiona postávali na balkóně hotelu.
„Nejhorší na tom je,“ pokračoval Ron v načatém monologu, „že se všichni tváří, že jsem nějakej zelenáč. Já přitom jenom zrovna makám na sobě.“
Harry mu předal cigaretu. Ron potáhl a poslal dál. Pokračoval. „Není to ani o dětech. Táta byl úplně nadšený z Charlieho asexuální polykuly… Ať už je to co je to.“
Hermiona zvážila, jestli se zapojit výkladem. Nakonec Ronovi jenom vrátila žváro.
„Už mi začali i dohazovat rande. Naposled mi Blaisova ségra sehnala hokejistu.“
Harry s Hermionou si vyměnili pobavený pohled.
„Ale není to pro mě.“
„Hokejisti?“
„Ne, chlapi.“

Do Vydrníku Svatého Drába jezdil dvakrát denně jediný autobus. Výhradně ve všední dny. Příjezdem ale ještě nebylo vyhráno. O Billovi, zrzavém klukovi, kterého před lety potkala na fesťáku a strávila s ním tři dny, nevěděla skoro nic a svým popisem „má šest sourozenců a mrtvou mámu, ne, jeho příjmení neznám“ nevzbudila u místních právě důvěru. Ach jo. Myslela, že je to osud, ale nikdy jí už nezavolal.
Výsledek osudu teď šlapal vedle ní mezi vysokými keři a trval na tom, že v dálce vidí dům.
„Mami, dívej se pořádně!“
„Beruško, tady ale opravdu…“
Křoví se rozestoupilo. Z ničeho povstala... budova.

Charity se o půlnoci domů vracela utahaná jako kotě, ale nadšená jako… jiné kotě, pravděpodobně před svým utaháním. Na třetí reprízu jejího autorského představení Nasrané čarodějky jako zázrakem pořád chodili lidi. Dneska se na děkovačku vracely dvakrát!
Rabastan ji po puse na uvítanou tiše odnavigoval k postýlce v ložnici.
„Není možná!“ zašeptala, aby nerušila sedmiměsíční dárek rozvalený v ní. „Jak dlouho?“
„Zabral asi před čtyřmi hodinami,“ odvětil pyšně. „A od té doby klid.“
Vzala ho za ruku. Významně. „Musíme si to užít, dokud to jde.“
Zmateně zamrkal, pak málem zničil celé noční snažení.
„Ne!“
„Jo.“
„Vážně?“
„Vážně.“
„Já tě miluju!“

Když Remuse zatkli těsně před úplňkem, děsil se každé uplynulé hodiny. Kdyby se uměl modlit, klečel by na kolenou a plazil se s prosbami před kdovíjakým oltářem. Už skoro cítil měsíc v žilách, když se stal zázrak – dveře cely se otevřely a za chvíli stál venku ve studeném listopadovém dešti.

Ležel ve sklepě, sám, spoutaný, hladový, vzteklý. LOVIT. KREV. SVOBODA. Pak přišel zázrak. Magické řetězy se rozplynuly jako pára. Pod tlapami ucítil studenou dlažbu. Zvedl hlavu a radostně zavyl na měsíc.

Regulus krvácel odevšad. Už ani nesténal. Každou chvíli ztrácel vědomí a byla mu hrozná zima. Pak se stal zázrak.

Začne to Verou Yaxleyovou, matkou bez dítěte. Poprvé v životě ví, co musí udělat. Infiltrace. Pramen je v začátcích a podléhá nejvyššímu utajení. Rodiče ale mohou být u porodu. Nepředpokládá se, že by čistokrevní návštěvníci představovali riziko.
Porod se táhne třicet hodin. Vera se prochází, pozoruje, zapisuje. Poznámky putují dál. Rukama Evelyna Flinta jako oklikou k jednomu rukávu odboje. Longbottomovi naoko skončí jako bystrozoři, jejich diskreditace je kompletní, je čas na začátek konce.
Začne to Verou. Zatknou ji doma s jedinou zatoulanou stránkou zápisníku. Zabije ji vlastní bratr, než z ní něco dostanou. Není nic horšího než zkažení dobré krve.

Milý deníčku,

teta na hlídání my dneska řekla, že mezi mámou, a tátou, je zlá kref krev. Myslým, že jsem to já. Babička Merope – když mluví – pořát mluví o krvy. Říká jak sme všichni špinavý a horší než mudlovsští šmejďi (ale nikdy ne před tátou (asi se ho bojí)). Proto jsem asi zlá krev... , protože já se ho nebojím (teda ne pořád). A kvůli tomu co jsem udělala Veře.

Ve škole děláme zlomky. Ješťě to moc nechápu. Mám skoro dvojku. Až se máma vrátí domů, tak mi to vysvětlí. Nebo se v létě zeptám táty. Kdyš kdiž se nebudu bát.

Příchod pratetičky Muriel do Doupěte byl divoký a její pobyt zhola nepopsatelný. Artur ale musel uznat, že bez ní by to asi nezvládli.
Příchod tetičky Trudy – předpona pra- by se nabízela, ale po jediném pohledu dotyčné v reakci na ni se jaksi neujala – byl v lecčems nenápadnější a přinášel závan temných dobrodružství. Artur nepochyboval, že kdo vydrží s Muriel, musí být něco extra. Měl pravdu.
Když tedy na oslavě stých narozenin (které se rozhodly tvrdohlavě sdílet bez ohledu na skutečná data) oznámily, že se hodlají odstěhovat, byl to šok, který zmírnil jen Murielin příslib, že bude co neděli chodit vařit.

Kdyby nestudovala rodokmeny, musela by si myslet, že James místo v jedné z nejstarších kouzelnických rodin v Británii vyrostl mezi mudly. Jeho reakce na Dracovu potenciální domluvenou manželku byla až roztomilá.
„Je to naprosto neformální. Žádné závazky, žádné smlouvy,“ ujišťovala ho s lehkým úsměvem, zatímco se rozhořčoval.
„Moji rodiče by nikdy nic takového neudělali! Je to barbarské. Hnusné! Feudální! Nemůžu uvěřit, že ho prodáváš – jako kus masa!“
Zarazil se a vrhl na ni vyplašený pohled. „Tebe taky…?“
Zasmála se a pocítila touhu ho celého zulíbat. „Lichotíš mi, miláčku. Já byla jenom třetí Blacková. Ale na Malfoyova dědice se stála fronta.“

Touží po velké rodině. Těší se představou zástupu krásných čistokrevných dětiček, kterými jde příkladem kouzelnickému společenství. V její hlavě jsou všichni její potomci světlovlasí, s ostrými rysy a elegantním profilem. Jsou dokonalí. Prototyp kouzelnictva.
Po svatbě se k prvnímu dítěti prokousává těžko, ale nepoleví. Jde za svým snem. A nenávidí každou chvíli – bezesné noci, oteklé kotníky, pálení žáhy, třicet kilo nahoře, kterých se po porodu – nejhorším zážitku v životě – ne a ne zbavit (díky Merlinovi za odtučňovací elixíry!). Děcko řve a je zrzavé i ošklivé po otci. Další těhotenství nepřipadá v úvahu.
Naštěstí má Georgina v rukávu i jiné triky.

„Siriusi, to si děláš legraci.“
Bylo pět ráno. Kingsley celou noc strávil dohlížením nad mimořádně urgentní akcí mimo všechny směny. Byl rád, že stojí.
„V naší posteli?!“
„Lehla si tam a během chvíle vytuhla,“ vysvětloval Sirius. „Chvíli počkej, probudím ji.“
Kingsley si protřel ospalé oči a povzdechl si. „Miláčku, musíš si s ní promluvit. Abstinuješ. Ona to ví, stejně sem věčně chodí úplně na mol…“
„Právě protože to znám, nemůžu ji opustit. Tys mě taky neopustil.“
Rowena Lestrangeová v jejich posteli zůstane až do odpoledne. Kingsley ví, jak je pro Siriuse důležitá. A zároveň doufá, že pohár trpělivosti jednou přeteče.

Na domluveném místě najde přenášedlo, naposledy zváží, co je v sázce – celý jeho život, čistě teoreticky a vzato do důsledků – a dotkne se panáčka z hliníku. V příští vteřině stojí v otevřeném vlakovém voze. Sám až na zahalenou postavu obrácenou zády k němu.
„Vedle vás na stolku je pilulka. Rozkousněte ji, změní vám hlas. Pak si sedněte za mě.“
Chytré. Chrání je oba. Kdyby je mučili, nebudou mít co prozradit.
„Nemůže sem někdo přijít?“ zeptá se hlasem úplně jiného muže.
„Je to manipulační jízda.“
„Ovšem, rozumím,“ zalže.
„Aby bylo jasno, já nejsem žádný odboj. Ale máte pravdu. Musíme něco udělat.“

Rabastan by lhal, kdyby nepřiznal, že je ze setkání s budoucí tchyní nervózní. Kdo by hádal, že bude mít větší vítr z Rowenina otce, diktátora s vražednými sklony, ten by se přepočítal. Odvahu mu nedodalo ani Rowenino povzbuzení, že matka má smysl pro humor, jenom tě musí poznat, chovej se přirozeně. Když je na večeři pozvala do Bradavic, málem to s ním šlehlo.
Minerva McGonagallová se na něj ještě ani jednou neusmála. Kdyby pohled zabíjel, byl by mrtvý natřikrát.
„Uvědomujete si, že Rowenin dědeček je mudla?“
Nádech. Výdech. To zvládneš, střelí mu Rowena v pohledu.
„Vím. Rád bych ho poznal.“

Isobel nesdílí manželův optimismus. Tohohle Biblí nespasí. Leda že by ho svatou knihou přetáhl přes čumák. Ale Minerva ho má ráda a Isobel je ta poslední, kdo si komukoli dovolí rozmlouvat lásku.
S budoucím zetěm se ocitne sama. Všímá si, jak se s nelibostí rozhlíží po všem mudlovském, až nakonec spočine pohledem na ní.
„Připomínáte mi moji matku.“
Něco v jeho tónu napoví, že to nemyslí jako kompliment. Isobel odolá pokušení rozbít mu úsměv, třeba tím květináčem s tchýniným jazykem, který včera přivezla ze zahradnictví.
„Už se těším, až se poznáme osobně.“
Spolkne to, co chce říct doopravdy. Pro Minervu.

„Jak zemřel?“
Neví, jak moc toho chce slyšet. Kolik podrobností by snesla ona, kdyby šlo o Draca? Opakuje svá slova z výslechů. Uvnitř se třese. Když skončí, nenajde v pohledu paní Woodové ani stopu po reakci.
„Proč?“
„Nerozumím.“
„Proč jste nic neudělala?“
Nemá odpověď. Všechno, co může říct, bude sůl do rány. Do očí se jí najednou derou slzy, které nestihne zastavit.
Paní Woodová vyskočí na nohy. Třese se vzteky.
„Zabili ho kvůli vám. Můj Oliver by byl ještě tady! A vy si dovolujete brečet?!“
Než stihne kdokoli zasáhnout, dostane Narcissa Malfoyová dvě rány do tváře. V ústech ucítí krev.

Trvalo přes dva roky, než se všichni sešli. Skoro všichni.
Longbottomovi nabídli svůj dům. Byl největší, navíc nechtěli shánět hlídání. Marlene málem nedorazila, mezi jejími dětmi se právě jako lavina šířily skřetí spalničky.
Trochu nesví zasedli k prvnímu chodu. Synovec Prewettových poslal cibulačku. Byla silná, ostrá a plná neurčitých a neurčitelných ingrediencí, které patřily do kategorie tajemství šéfkuchaře stejně dobře jako do hlášení pro hygienu.
„Já byl u toho, když ji vařil,“ řekl Gideon zíraje na obsah své lžičky. „A tohle jsem neviděl.“
„Nemůže to být horší než Azkaban,“ prohlásil Frank a snědl první sousto.
Proti všem očekáváním byla vynikající.

Tonksové se už poněkolikáté toho odpoledne povedlo vzbudit hněv paní Blackové. S provinilým výrazem za skřekem zavřela dveře.
„Máš talent,“ zazubil se Sirius. „Řve skoro jako živá.“
„Jak dlouho vlastně…“ začal Kingsley ve snaze odvést pozornost od chlastu.
„Asi deset let,“ nepřihnul si ničeho netuše své vodky s džusem.
„Dlouho po tvém otci?“
„Tatík žije na Kubě,“ odvětil překvapeně. „Občas pošle rum. Támhle někde…“ zagestikuloval sklenkou, „...má fotku.“
„Fíha!“ uznale zhodnotila Tonksová.
„Že? Mám být po kom.“ Eroticky zavlnil obočím. „Lamač…“ zahlaholil, než se zhroutil z opěradla křesla.
„Kostrčí?“ nadhodil Kingsley, než svého spráskaného psa vytáhl zpátky do své náruče.

Její babička vyrostla bez lásky a svého muže k sobě přitáhla něčím, co lásku jenom předstíralo. Iluze se rozpadla na tisíc malých kousků.
Její otec vyrostl bez lásky a nikdy nechápal, proč by ji měl chtít, když může mít moc. Své ženy držel zamčené doma, bez hůlek, bez naděje. Poslušnou pod tišícím lektvarem, šílenou pod Cruciatem.
Lin vyrostla s láskou roztroušenou do mnoha koutů, ale měla jí dost, aby ji chtěla sama dávat.

Nemůže lhát. Jestli ji má Hermiona opravdu ráda, zůstane. A jestli ne… Poskládá svoje srdce zase zpátky do jednoho kusu a půjde dál. Cesta je ještě dlouhá.

Budoucí bystrozor Frank Longbottom leží na bříšku a do podlahy mydlí dřevěným chrastítkem. Někde vysoko nad ním si máma povídá s nějakou cizí paní.
„Pracuje pro mě přes deset let a vím jen, že má syna na ministerstvu.“
Chrasti, chrasti, bác.
„A i to jsem z ní tahala jako zub z baziliška.“
Bác. Bác.
„Neznáte ji? Budete stejný ročník.“
Chrasti, chrasti.
„Když jsem ji zaměstnala, myslela jsem, že na rekvalifikaci. Ale byla to spíš kvalifikace.“
Bác.
„Ona není hloupá. Je pomalá, když se na ni člověk dívá.“
Bác. Bác. Bác. Bá-
Máma ho zvedá z podlahy. Koncert je u konce.

Lenka leží na holé pryčně, úplně nahoře. V baráku je dusno a odkudsi z temnoty se nese tlumené vzlykání. Zavře oči, vrací se domů.
Tráva ji šimrá do nahých lýtek. Sluneční paprsky ji hřejí do tváře, vítr si hraje s jejími vlasy. Je volná jako pták. Jenom roztáhnout křídla, natáhnout ruku k nebi!
Dotkne se studeného stropu a tiše se rozpláče.

Něco ji lechtá na víčkách. Dlaní si zastíní tvář a opatrně otevře oči. Z okna mezi těžkými závěsy se derou ranní paprsky slunce.
„Lenko! Jsi vzhůru!“
Vyplašeně se zvedne do sedu.
„Ahoj, Neville,“ usměje se. „Vítej v mém snu.“

Oddělení tisku a propagandy. 9:00. Dolores Umbridgeová otevírá zásilku neschválené literatury. Obálka zaujme tváří ministra, hrdinně hledícího do dáli, jednu svalnatou ruku ovinutou kolem úzkého pasu prostovlasé děvy s hlavou zakloněnou v lichotivém úhlu a s rudými rty jemně otevřenými. Titul zní Tichý společník.

Na témže místě. 15:00. Dolores Umbridgeová s významným šklebem předává knihu s už zlomeným hřbetem Zlatoslavu Lockhartovi.

Hagridův domek. O dva dny později.
„Uršulo! Co to je? Proč mám plný stůl toho ksindla?!“
„Protože sex táhne,“ odvětí autorka pyšně. „Obchod krachuje, musela jsem vsadit na jistotu. A teď mi pojď pomoct, samy se ty balíky neodešlou.“

Raddleovu politickou kariéru zpočátku formovali tři významní spojenci – Rodolphus Lestrange starší (1926–1970), Abraxas Malfoy (1914–1980) a Edwin Avery (1928). Lestrange plnil funkci vrchního ideologa. Řada jeho myšlenek a postojů se později propsala do Raddleova režimu, sám Lestrange byl ale z oficiální historie prakticky zcela odstraněn. Malfoyovou silnou stránkou byly politické konexe vycházející z důkladné znalosti vztahů mezi čistokrevnými rodinami, k níž Raddle vzhledem ke svému původu přístup neměl. Avery byl Raddleovým nejstarším přítelem. Zajišťoval ho finančně a nedral se do politických funkcí – oba tyto faktory nutně hrály roli v tom, že jako jediný z původní trojice Raddlea přežil.

Podpatky Georginy Moodyové rozzuřeně klapou po dlaždicích dlouhé bělostné chodby reprodukčního centra. Z posledních dveří na konci chodby vyběhne lékouzelnice a jde jí naproti.
„Připoutali jste ji?“
„U porodu přece zásadně…“
Moodyová podřízenou umlčí fackou.
„Chtěla Parkinsonovým ukrást dítě! Už nikdy nebude nepřipoutaná, jasné?! Vypadněte.“
V pokoji najde svou bývalou spolužačku. Je od krve a potu, sotva drží víčka.
„Zvykla sis, že ti všechno projde, ty nevděčná mrcho. Já ale vím přesně, co s tebou.“
Odvykací kúra zafunguje. Marlene už neutíká. Nemyslí. Neexistuje. Rodí. Čtyřikrát. Sedm dětí. Jedno mrtvé. Pět synů a dvě dcery. Je ten nejúspěšnější projekt paní ředitelky.

Pohled z okna napoví, že noc je jasná, obloha čistá a příležitost konečně o samotě vylézt na astronomickou věž otevřená. V životě už tam byla mockrát, ale tohle je poprvé, co tam bude sama úplně oficiálně. Profesorka Sinistrová na své vlastní věži!
Schody bere po dvou, nadšením skoro nedýchá…
Nahoře někdo je. Student. V noci. Sám.
Do háje, co když si chce něco udělat? Co mu mám říct?!
„Hej, vy! Co tady děláš? Teda děláte? Pane…“ Kdo to sakra je?! Zatím si jich pamatuju sotva dvacet!
„Lestrange, paní profesorko,“ nahodí vetřelec pomocné lano. „Jenom si tady čistím hlavu. Nevadí to?“

Sirius se domů přemístil přímo z posilovny. Bolel ho celý člověk, ale byl na sebe pyšný – konečně se začíná dostávat zpátky do formy.
„Zlato! Jsem doma!“ zahalekal, ale temnota bytu mu připomněla, že má jeho muž jednání s ministryní. A že se to asi jako vždycky protáhne.
„Zatraceně,“ zavrčel. Vysnil si triumfální návrat z bojiště, pusu, masáž, pak možná něco ještě příjemnějšího… Rozplácl se na gauči a nechal představy plynout, zatímco svaly odpočívaly. Viděl Kingsleyho silné ruce, skoro je cítil na svých zádech, na bedrech, ještě níž… Viděl Kingsleyho silné ruce hníst těsto na štrúdl…
„Do prdele, já mám hlad!“

Aurora seděla na baru, zarputile srkala gin tonik a rekapitulovala svůj život. Copacabana se jí zarývala do bubínků a lokty vsedě i vstoje tančících do ramen. Z letargie ji vytrhla procházející postava. Tohohle tady rozhodně nečekala.
„Rabastane? Rabastane!“
Vlasy měl na Travoltu a na nohou zvonáče, ale byl to on. Jeho vyděšený výraz to potvrzoval dokonale.
„P… paní profesorko,“ zastavil se a koktal. „Já… vás rád… vidím?“
„Klid, já tě neprásknu,“ usmála se na něj konspiračně. „Ale jestli chceš zůstat anonymní, přesuň se jinam. Támhle je totiž Brumbál.“
Zmijozelské štěně vykulilo očka. Byl to on. A trsal jako sám Bůh.

Evelyn Flint, advokát a chronicky deprimovaný čerstvý otec několikaměsíčního dítěte, jehož existenci se sám před sebou snažil popírat, měl špatný, vůbec ne dobrý, opravdu katastrofálně hrozný den. To, o co ho právě požádala jeho za jiných okolností oblíbená sestřenice (druhé nebo třetí koleno, kdo to má počítat?), mu opravdu nepřidalo.
„Pokud chceš, aby má poslední slova ‚Ano, Narcisso, pomůžu ti dostat protirežimního živla z ministerstva.‘ vstoupila do dějin idiocie, tak prosím, udělám to pro tebe rád.“
Okamžik na sebe hleděli.
Neville Longbottom ležel mezi nimi na podlaze jako pytel brambor.
Evelyn se zhluboka nadechl. „Hlídej dveře. Tohle mi budeš dlužit.“

Hudba utichla a z chumlu párů na parketu se jako Venuše z pěny vynořila rozjařená matka ženicha.
„Mučenko moje, musíš si taky s někým zatančit!“ zvolala, když objevila svou dceru. „Kdo by čekal, že se na tak rustikální svatbě najde tolik dobrých tanečníků?“
Thursday mocně zakoulela očima. „Neříkej mi tak. Tančila jsem s Blaisem. Nebal pana Weasleyho.“
„Jedna dvě lahve a zbytek už bude historie!“ zasmála se Zara. „Nemrač se, budeš mít vrásky. Tedy… Víc vrásek. Nemá ani floka, navíc pořád miluje svou ženu – ani jednou se mi nepodíval do výstřihu.“
Thursday zhodnotila matčin outfit kritickým okem. „A do kterého?“

Sténání mučených
Šílený smích představitelů režimu

V tomhle sklepě sídlí totalita
Je to vážně príma lokalita
Kdo sem vejde, neodejde
Aniž nám řek všechno, na čem sejde
Je to sakra už známá hra
A když ne, tak Avada Kedavra

Zlatík, Dolores a Barty tančí, Alastor je pozadu.

|: Rozhodně všechna data musí být pokryta
Nespolupracující oběť bude zbita
Zábava počká, až krev bude smyta
Éj, totalita :|

Tvé přiznání je spíš formalita
Očistit chce naše komunita
Od motáků, zrádných mágů
Od všech, co nám chtěj dát do čumáku
My ji myjem, někdy kyjem
A když ne, tak dobrou whisky pijem

Éj, podnapita!

James se domů vrátil dřív a zamyšlen.
„Mluví o mě jako o biootci,“ spustil a sáhl po flašce vodky.
Narcissa zvedla jediné obočí. Nehádal se. Nalil jim whiskey.
„Mám službu,“ odmítl Draco, toho času na návštěvě.
„Otec! To jsem!“ čílil se James. „Od čtyř do jedenácti jsem se o něj staral skoro sám. A najednou mě degraduje na dárce spermatu?“
Narcissa se na něj povzbudivě usmála. Jeho pohled plný potutelnosti ale mířil k Dracovi.
„Jsem pro každou pomstu, Jamesi, ale já svého biootce vidím každý den. Kdyby se doslechl, že ti říkám tati, poštval by na mě celou portrétní galerii.“

Je starší, než očekával, ale zná ji z novin, a tím se to vyváží. Marcus je nadšený, lepší dárek si ke svým jednadvacátým narozeninám ani nemohl přát. Chtěl by, aby se víc bránila, ale spokojí se s jejím nenávistným pohledem. Užije si a pochlubí se kamarádům.

„Musím ti něco říct.“
Vidí se poprvé po dvou letech. Oba vypadají příšerně, ale vůbec na tom nezáleží.
„Co?“
„Mám dítě. Někde v Prameni.“
Frank svou ženu obejme a nepouští. V očích má slzy. Ona pláče tak, jak poslední roky nemohla.
„Chceš ho najít?“
Přikývnutí.
„Neboj se, je to naše dítě, dostaneme ho zpátky.“

Ministerští úředníci v doprovodu bystrozorů přišli k Parkinsonovým uprostřed oběda. Zatkli hlavu rodiny a odnesli si dvouletého zachránce rodu. Narodil se jako jeden z prvních úspěchů programu Pramen. Jako živý důkaz obžaloby.
Evelyn si s dcerou sedl v jejím pokoji. Musí jí vysvětlit, jakých zločinů se dopustili. Neznalost neomlouvá ani ji. Všichni jsou vinni.
„Proč mi to všechno říkáš?“ zeptala se Pansy ostře.
„Chci, abys pochopila…“
„Já to přece chápu!“ vřískla. Oči měla rudé od pláče a třásla se vzteky. „Prostě mi na těch ženských nezáleží!“
Svého manžela ministerstvu ohlásil sám. Až teď poznal, že dávno přišel o celou rodinu.

Do soudní síně se všechny najednou nevejdou. Přivádí je postupně několik dní. Každá z nich má co říct, některé celou výpověď propláčou, ale nechtějí přestat. Slovo za slovem jako kapka po kapce tesají pravdu do kamene. Jejich svědectví plynou jako prameny obrovské řeky.
Marlene a Yolande se poprvé od konce té hrůzy potkají v místnosti vedle soudní síně. Hledí na sebe a neví, co říct. Už jen pozdrav je váže dohromady jako tlusté lano.
„Dopadne to dobře,“ řekne nakonec Yolande. „Ta mrcha dostane, co si zaslouží.“
Marlene přikývne, i když ví, že žádný civilizovaný trest zločiny Georginy Moodyové nikdy nevyváží.

Moje maminka má tajemství. Ale není to veselé tajemství. Veselé tajemství je, když vám rodiče tajně koupí knížku o koťátkách a dají vám ji až k narozeninám. Tohle je nějaké smutné tajemství.
Za maminkou chodí cizí lidé. Já vždycky musím pryč a nesmím poslouchat. Jdu do svého pokoje a čtu si koťátkovou knížku.
Bojím se. Je maminka nemocná? Chce nám někdo ublížit? Tatínek říká, že je všechno v pořádku a nemám si dělat starosti. Ale ty starosti mi dělají oni!
Já to potřebuju někomu říct. Koťátka špicují ouška, ale neporadí mi.
Kamarádčin tatínek je bystrozor. Pomůže mi? Všechno mu povím!

Sirius se velmi pomalu probíral z popařbového kómatu, když do ložnice vrazila osoba.
„Máme problém.“
Zvednutí víček pro něj bylo životním výkonem. Rowena.
„Nejsem těhotná.“
Několik otázek mistrně překlopil v jedno „He?“.
„Myslela jsem, že jsem. Kdybych byla, byl bys otec.“
Vytřeštil oči. Šoková terapie.
„Stalo by se to na Jožinově rozlučce.“
Téma bylo „Výběr z hroznů“ – vyber flašku, vypij flašku, opakuj.
„No a co já…“
„Musíme spolu přestat spát, když chlastáme,“ vysvětlila. „Vybírej – pití, nebo sex?“
„Pití?“
„Hodnej. Dám si u vás panáka, spěchám do práce.“
„Kamaráde, ta holka má problém.“ Zpod peřiny vykouknul James. „Takže gratuluju k nepočetí.“

Terry běží, co mu síly stačí. K protipřemisťovací bariéře to už nemůže být daleko. Z temného kouta se vynoří postava, ve svitu hůlky blýsknou bělma očí podlitých krví. Srazí ho k zemi, hůlka mu vypadne z prstů.
Zoufale zápolí s tím stínem člověka – je tak hubený, že by neměl mít šanci, ale tluče ho pěstmi, škrábe a kouše. Terrymu se konečně povede ho ze sebe skopnout, vydrápe se na nohy a znovu se rozběhne.
Tam, kde tuší záchranu, se zhmotní tucet bystrozorů. S úsměvem vykročí vstříc kamarádům. Ústa má ještě otevřená, když dopadne na zem sražený Avadou. Rozkazy zněly jasně.

Clarissa Barnaby hodně četla. S každou knihou se jí otevíraly nové světy. Radovala se z každé nové vědomosti, každého jednoho slova. Byla ale tak hrozně sama! Ve večerní škole s nikým nemluvila, bála se, že nedovede skrýt svou odlišnost. Že se její falešná tvář pod falešným jménem odloupne jako divadelní maska. A pak se z ničeho nic objevila Grangerová.
Chtěla se jí vyhýbat. Co když ji pozná? A co když… Mohly by být přítelkyně, nebýt naučené nenávisti. Mohla by mít jednu jedinou kamarádku.
Možná to nebude tak zlé, pomyslí si Clarissa / Lin a na příští hodině si sedne vedle Hermiony.

Charity zmizela v kuchyni a Rabastana nechala svému osudu. Po krátké obhlídce její knihovny se ocitl u sbírky, kterou opravdu neočekával.
„Pracovní obuv,“ osvětlila mu, když se vrátila s vínem, sklenicemi a vývrtkou. „Z různých našich představení. Třeba tyhle…“ Ukázala na jedovatě zelené jehly se vzorkem hadí kůže. „… jsou Rojvůlovy manželky. Tyhle…“
Růžové lodičky s mašlí.
„Umbridgeová,“ řekl.
„Její divadelní esence. Tyhlety jsou Lockhart. Překvapivě nepohodlné.“
„Víc než tyhle?“ zeptal se s pohledem na asi dvaceticentimetrové modré platformy s křídly. „K jaké roli patří?“
„To je koncept svobody,“ odvětila a podala mu sklenici.
Usmál se na ni. „Tak na zdraví.“