Moje články

A potom se Yarpen Zigrin zarazil.
"Cétíte teho smradu? Jako by se tu troll vysral a něco dalšího v tom na slunci chcíplo."
"Bať," odplivl si Zoltán a zacpal si frňák.
Kousek před nimi černá ponožka, ztvrdlá jak stará kůže a smradlavá jak skřetí zadnice. Ten smrad by skolil nejednoho ožralýho trpaslíka.
"Fusekla? Puchne jak po třech šichtách bez mytí."
Jeden z ogarů napřáhl se sekerou, ale Yarpen ho zarazil.
"Do řiti, co činíš? To musí bét magické artefakt."
"Hovno. Ale berem ju, mrdnem ju nepřátelům do ležení."
Ogaři nadšeně přikývli a rozhlíželi se, kde nejbližší císařské vojsko rozbilo tábor.

Občas musím zkontrolovat, zda mi někde nebují peří. Za poslední týdny už nebydlím v obyčejném postsocialistickém panelovém domě, nýbrž v kurníku. Všude, kam se hnu, motají se mi pod dohama kuřátka. Větší kuřátko u toho brebentí, ukazuje mi věci nebo si zpívá, menší kuřátko neříká nic, ale tváří se dost výmluvně. Pokud náhodu nemohu kuřátka najít, stačí si sednout a říct si, že je klid, a mohu se tím pádem pustit do něčeho zajímavého. Přesně v okamžiku dopadu zadnice do polsrování spustí se drůbežím mláďatům čidla, a než bys řekl histogram, už mám jedno na noze a druhé na zádech.

„Nejsi to ty, jsem to já.“
„Zasloužíš si někoho mnohem lepšího.“
„Ty jsi pro mě prostě moc dobrý.“
„Měla bych si najít někoho, kdo je víc jako ty.“
„Musím teď zapracovat hlavně na sobě.“ 
„Zůstaňme kamarádi.“ 
„Cítím to k tobě jinak, než bys asi chtěl.“
„Teď není ten správný čas, jsem v životě jinde.“ 
„Potřebuju jenom trochu prostoru k nadechnutí.“
„Musím se teď víc soustředit na svou práci.“ 
„Všechno se děje z nějakého důvodu.“ 
„Prostě jsme se jeden druhému odcizili.“ 
„Jednou mi za to poděkuješ.“ 

Od alibismu po aroganci - slyšel jsem všechno. Už nechci a pevně doufám, že nikdy neuslyším.

Se mnou a kávou se to má podobně, jako se mnou a s cigaretami. Obojí jsem zkoušel, jsa přesvědčen o tom, že tyto dvě návikové látky tak nějak nutně doplňují dospělost. Sám sebe jsem si maloval, jak sedím kdesi v Itálii, kam mě vyslali na služební cestu, volám: "Pronto!" a vydechuji dým, zatímco přede mnou leží miniaturní šálek s hořkou kávou. 
Ale selhal jsem. 
Kouřit jsem se nikdy nenaučil, a že jsem to zkoušel opravdu vehementě, pokaždé to skončilo neslavně. 
Pití kávy jsem zkoušel párkrát a její projímavé účinky už zažít nepotřebuji. 
Říkáte, že došla káva?
Vůbec mi to nevadí.

Myslím, že mou situaci důvěrně znáte. Jsem čtenář, ale času, prostoru a sil na čtení radikálně ubylo. Dřív jsem byl schopný sednout si odpoledne ke knize, ale ta odpoledne teď trávím v podobě prolejzačky, animátora, turistického průvodce nebo kuchařky - podle toho, co si okolnosti žádají. 
Také jsem čítával večer, ale uspávání Červenky probíhá za mdlého osvětlení a moje oči už nejsou, co bývaly.
Co zbývá, než čtení ve veřejné dopravě. Začal jsem jezdit do práce a z práce tramvají, protože cesta trvá 25 minut namísto 7, a dá se tak slušně číst. Když přejedu, mám ještě zastávku na čtení navíc.

Kandidátka 1: kavitující blastocysta, kvalita 5AA, dokonalá pravidelnost, vynikající vývojový potenciál,

Kandidátka 2: kavitující blastocysta, kvalita 4AA, pravidelná, skvělý vývojový potenciál,

Kandidátka 3: kavitující blastocysta, kvalita 4AA, pravidelná, skvělý vývojový potenciál,

Kandidátka 4: kavitující blastocysta, kvalita 4AA, pravidelná, skvělý vývojový potenciál,

Kandidátka 5: kavitující blastocysta, kvalita 4AB, pravidelná, dobrý vývojový potenciál,

Kandidátka 6: kavitující blastocysta, kvalita 4AB, pravidelná, dobrý vývojový potenciál,

Kandidátka 7:  blastocysta, kvalita 3AB, pravidelná,  přiměřený vývojový potenciál,

Kandidátka 8: blastocysta, kvalita 3BB, téměř pravidelná, přiměřený vývojový potenciál.
 

Prvootec neví, jak vybrat. Roznodne se postupovat seznamem zhora dolů.
Ledňáček je jednička. 
Červenka je osmička. 
Kvalita není očividně všechno.

Musím se přiznat. Jsem divadelní snob. 
Každá návštěva divadla je pro mne svým způsobem ritus. Líbí se mi právě proto, že je oddělená od běžného života. Že je to večer, kdy se díky slovům někoho jiného můžu cítit noblesně, pomáhat partnerce do kabátu, obdivovat se její garderóbě a později nad sklenkou vína vášnivě diskutovat o tom, co jsme spolu viděli.
Už je to dávno, kdy jsem pozval na schůzku do Studia Dva dívku z květinářství. 
Přišla v legínách.
A navíc při pohledu na mne v obleku protočila oči. 
"Proč sis ho bral, když všichni okolo mají džíny."
Druhé rande neproběhlo.

Bude to více než deset let, co jsem si pořizoval svůj první gauč. Měl jsem poměrně vysoké nároky a poměrně nízký rozpočet, takže nezbývalo než spoléhat na Švédy. Původní záměr, že si ho domů i odnesu, jsem musel zavrhnout, ale v pomýlení smyslů jsem nabyl přesvědčení, že ho dokážu sám smontovat. 
Po třech týdnech napjatého čekání konečně dorazil a já se plný odhodlání pustil do práce. 
Ukroutil jsem šroub u zadní nohy.
Levá područka drží na jednom šroubu.
Spáleninu od žehličky, kterou jsem vyrobil na potahu, naštěstí nikdo nevidí. 
Jenom já jsem schopný varování: ZDE NEŽEHLIT přečíst jako "zde vyžehlete".

"Já jsem myslel, že se nebudeme dneska učit, když jsou zejtra už prázdniny," vysvětluje žák, proč už se neuráčil přinést batoh.
"Já myslel, že nebude potřeba učebnice, když jsme v počítačové učebně," říká ten, co ji neměl ani včera v té normální.
"Já myslel, že tady nemusím být, když je supl," zazní od jednoho, kterého chci už půl roku přetrhnout. 
"Já myslel, že to není na známky, když je to skupinová práce," krčí rameny ten, který nechal makat ostatní. 
"Já jsem myslel," začíná další, ale já už jen zvedám ruku, abych ho umlčel. Nechci vědět, jaký blud z něj vypadne.

Když se narodil Červenka, udála se v Ledňáčkově životě obrovská změna. Dává nám to jasně najevo už skoro rok. Vlastně nám to dává dost sežrat. Z veselého a zvídavého chlapečka se stala uplakaná, smutná ozvěna. Svoje rodiče Ledňáček trestá tím, že odmítá dělat cokoliv, na čem nám záleží. Přestal jíst, chodit na hřiště, odmítá knížky. Jako rodiče zatínáme zuby a snažíme se, i když nás trpělivosti nikdo nenaučil. Nevím, zda už jsme se nedopustili nevratných chyb. 
Ale před pár dny přišel Ledňáček s jasnýma očima, držel ve svým ručkách knížku a pípnul: "Tatínku, pojď mi číst pohádku."
Tak snad dobrý.

Jestli mě něco na mé práci k uzoufání nebaví, je to dělat policajta. Strach z chyby nutí svěřence všeho věku k psím kusům. 
Když rozdám papíry a zachytím pohled dutohlávky sobí, je mi jasné, že ten stoh slohovek paralelní skupiny mezitím neopravím.
Začíná to stejně. Zoufale vykulené oči, pátrání po nejbližším okolí, krk, co by mohl směle konkurovat žirafímu, a dotyčný hledá, kde by co zachytil. Nebo rovnou telefon.
Někdy stačí náznačit, že jsem si všiml. Jindy musím, a to přímo nesnáším, přitlačit a vystavit přistiženého exemplárnímu trestu. 
Někdy si říkám, jestli by nebylo lepší předstírat, že jsem nic neviděl. 

Světlanina teta mi zkoumá dlaň a důležitě se mračí. 
"Vidím hodně žen v tvém životě," začne a už to stačí, abych jí nevěřil, "a ani jedna z nich není naše Světla. Čeká tě život s brunetkou. Má dlouhé vlasy, skoro do pasu, plaché oči. Budeš s ní dlouho, ale ne napořád, protože budete nosit masky a pod těmi maskami se vzájemně ztratíte. Až ti bude třicet, poznáš novou ženu. Bude hodně jiná než ta předešlá. Dívej se pořádně, abys ji neminul, protože s tou už zůstaneš. Nečeká váš lehká cesta, ale dá ti tři děti," odkašle si a já poděkuji.
 

Nemine rok, aby se ve škole nepouštěla Švestka. Tenhle cimrnanovský sklerotikon s železniční tematikou je u nás tak populární, že místy dochází i k opakovanému promítání v jednom týdnu. Kdykoliv ovšem dojde ve hře na Květu Hošek, její bujné kadeře na svalnatých lýtkách a odvahu nebojácné slonice, zvrhne se smích pubertálních diváků ze zúčastněného v posměšný. Samotná Jenny Suk a možná i ta Máňa Urban, co to bude režírovat, působí jako parodie na ženy, která je mi každým rokem méně příjemná. 
Když letos došlo na Květu Hošek, říkal jsem si, že by pánové mohli s tím smíchem už maličko brzdit.

Povinná školení vypadají za ta léta, co se ve školství pohybuji, pořád stejně. Přijde dvojice Nadšený - Vyhořelá, která nám, přednasraným nebo lehce přiotráveným pedagogům, vysvětluje, jak máme svou práci dělat lépe a efektivněji.
Naposledy to bylo o smysluplných třídnických hodinách.
"Vejce!" ozvalo se po dvou hodinách prázdného plkání. 
"To je vynikající aktivita pro středoškoláky."
Stačí otevřít okno, dát týmům vajíčka a úkol dostat je na chodník nerozbitá. 
"Musejí vymyslet, zda je obalit, spustit nebo třeba vynalézt padák."
Představa budoucích dopraváků, jak vyhazují z okna vejce na padáku, v nás ovšem nadšení neprobudila. Naopak se ozvala chuť na onoho cimrmanovského "padáka".

Před pár dny jsem měl to štěstí, že jsem se ocitl v tichu a klidu. Zatímco rodič 1 a přidaná drobotina odcestovali do hor užívat si čerstvý vzduch, já jako školou povinný druhootec musel jsem si ještě odpracovat pár dní před zaslouženým volnem. 
Přišel jsem domů, znaven a vyčerpán, a nikdo nekřičel, odnikud se neozývalo vřískání, žádné zákeřné zoubky mě nekousaly do kotníků, má záda se nepodlamovala před nečekanými skoky ze židle. Ale taky mě nikdo nemazlil, žádná tvářička se neculila, odnikud se neozývalo "tatínku". 
Po dvou hodinách se mi začalo stýskat a nemohl jsem se dočkat, až začne chaos.

Metaxu jsem poprvé ochutnal před dávnými časy, v dobách, kdy moje kštice byla bujná a představy o budoucnosti naivní.
Tehdy jsem pil tříhvězdovou, protože byla laciná a já netušil nic o její upřímnosti.
Později jsem si dával pět, protože mi lahodila její jemnější chuť.
Po letech, kdy jsem měnil zaměstnání a pomalu přehodnocoval vztah, jsem přešel na sedmihvězdičkovou, co se táhla jako letní den. 
Po dvanáctihvězdičkové jsem roky pokukoval. Do doby, než mi barman prozradil, že její pití není o chuti, ale o odvaze. 
Koupil jsem si ji v ozdobné lahvi.
Není lepší než sedmihvězdičková, ale pokaždé nutí k zamyšlení.

Ledňáček s Červenkou nepatří mezi nejvýkonnější spáče. Ačkoliv kolují legendy o miminkách, které hnedle po narození bez zvláštní pozornosti usnou na celou noc, věřím jim asi stejně, jako že v roce zvládnou daňové přiznání. 

Na druhou stranu takoví lehčí spáči napomáhají údržbě domácnosti. V našem bytě není vrzajících dveří, skřípajících parket, nedotažených šroubů, žádná nepromazaná ložiska či kvičivé kliky. Ticho jako v hrobě, aby jediné vrz nevyplašilo naše ptáčata. 

Existuje však problém, který silikonový olej nevyřeší. Když se coby gerontorodič plížím od spících kousků, abych si užil hodinu s nějakými hmotnými statky a duševní krmi, křupou mi moje stará kolena.

Ledňáčka fascinují číslice. Už tak od dvou mu nadšeně září očička, když ve změti náhodných čar spatří známý obrys čísla. Zhruba od tří let je ryje do písku, skládá z provázků a čím dál častěji se je snaží i napsat. 
Od loňského roku aktivně počítá. 
"Jsme tři!" volá nadšeně, když prstíkem spočítá mámu, tátu a Ledňáčka. Máma už má břicho ve stavu požehnaném, tak opakujeme, že budeme čtyři. Ledňáček zarytě trvá na svém, dokud není Červenka na světě. To se pak při pohledu na ten uzlíček zamyslí, vytasí prstík, ukazuje a nadšeně zvolá.
"Jsme čtyři. Máma, táta, Ledňáček a Červenka." 

Každý rok přicházejí okamžiky, kdy hořce lituji dávných rozhodnutí. První taková chvíle nastává obvykle v říjnu, alespoň pokud jde o prváky. 
Slohové práce, jejichž autor nikdy neslyšel o anglickém slovosledu a slůvko po slůvku vyhledané ve slovníku sází bez hlubšího rozmyslu, se mi na stole ocitají pravidelně. 
Druhý zádrhel přijde okolo Vánoc při pravidelných řízených dialozích (nový, moderní výraz pro ústní zkoušení). To potom proti vám sedí upocený človíček a souká větu: Dont frget to dáj.
Ve snaze napomoci opravuji výslovnost posledního slova, leč výsledkem je nešťastné: Dont frget to dáj tudej.
Nevím, zda je to doporučení, nebo už výhružka.
 

Kdysi jsem nabyl zcela mylného dojmu, že pedagog je takový novodobý hrnčíř. Dostane na práci amorfní hmotu, která díky jeho trpělivosti získává tvar, vlastnosti i budoucí účel. Pravda, beztvaré hmoty vídám denně dost, ale plácat už se do ní nesmí.

Někteří moji kolegové považují svěřence za marionety, které je třeba vláčet tak, aby dotyčný dělal přesně to, co se po něm chce. Nejlépe, stejně jako dřevěné loutky, bez řečí. 

Sám sebe jsem přetavil v cimrmanovského polovodiče. Oživlé dřevo, které mi s důvěrou svěřují bláhoví rodiče, je prakticky hotové k životu, jemným tlakem a tahem je třeba jen doladit pár nedostatečností. 

To máte tak. Rozhodl jsem se být svým vlastním pánem. A tím 'rozhodl' rozumějte 'po pár měsících utekl z korporátu'. Měl jsem síť kontaktů, nulové závazky i střechu nad hlavou, takže proč trochu nezariskovat a doufat, že mě uživí lektorování.

V pět ráno jsem sedl na metro, přejel z konečné na konečnou, nasedl na autobus, vystoupil uprostřed pole, přeběhl tři pruhy dálnice, přelezl svodidla, přeběhl dálnici a došel na ranní lekci. Skončila v devět, já celý proces zopakoval v opačném pořadí a odpoledne znovu.

Po třech letech jsem dal přednost státnímu školství.

Někdy se mi po skákání přes svodidla zasteskne.

Stal jsem se druhootcem. Už tomu bude bez mála rok. Do našeho rodného hnízda se vylíhnul malý Červenka. V současné době spolu s naším malým Ledňáčkem začíná objevovat svět. Ponejvíce zobáčkem. Tedy v jeho případě čtyřzubou pusinkou, ale zůstaňme v ptačí analogii. A zatímco plazivý plenochod vykazuje stále větší rozsah pohybu a nic mu není svaté, Rodič 1 a Rodič 2 zjišťují, že dno není vůbec dno. Že je to jenom tlustá vrstva bahna, do které se dá nořit ještě pěkně dlouho. 
Myslel jsem, že přechod z jednoho kousku na dva nebude strašný. Je. Ale potřebujeme se prostě jenom sladit.

Zážitek od stolečků s cinkáním bych mohl s čistým svědomím označit za jeden z nejhorších ve svém životě. Uchýlil jsem se k tomuto pokusu jednou, ale pochopil jsem, že přirozeně plachý intelektuál se špatným držením těla a silnými brýlemi půjde na odpis dřív, než stihne říct Scorsese. Myslím, že to byla poslední kapka, kdy jsem se rozhodl nechat svůj partnerský život nadobro osudu a už ho raději nepokoušet.
Ledňáček naštěstí nezdědil do života povahu svého tatínka. Zatím má jedinou balící hlášku, ale funguje rychle a spolehlivě.
"Ty máš tak krásné oči," hlaholí blonďáček náhodné paní na lavičce. Úsměv vykouzlí vždycky.

Doma nám visí obraz. Jeho svěží zelené tóny a světlo zachycené impresionistickým okem se líbí nám všem. Ačkoliv zobrazuje osamělý strom, samota z něj rozhodně nečiší. Naopak, když je smutno, stačí zvednout hlavu a na okamžik se přenést do jeho stínu na šťavnatě zelenou louku.
Ledňáčkovi se obraz zalíbil natolik, až mě poprosil, jestli bychom tam mohli zajet. Některá dětská přání jsou možná nesplnitelná, ale tohle mezi ně náhodou nepatří.
Vím, kde jemná ženská ruka ten obraz malovala, a učinil jsem slib.
Dnes jsem jej Ledňáčkovi splnil.
Chvíli to trvalo, ale našli jsme ho.
Byl zelený přesně jako na obraze.

Když jsem býval mladší, často jsem snil o vlastní rodině. Jak mi přibývala léta, sen se vzdaloval a já jsem se stával jenom divákem jiných lidských životů, nepodstatným osamělým keřem, co se poháněný větrem prohání po vyprahlé pláni.
Doufal jsem, že možná jednou urvu si pro sebe jedno dítko, a snil jsem, jakým otcem se mu stanu.
Ledňáček přiletěl a smetl to suché roští sílou uragánu. Díky mu za to, protože na uprázdněném místě můžu růst, i když už jsem starý kořen. S Červenkou budeme čtyři. To je největší rodina, kterou jsem kdy měl.
A nejsem v ní za křoví.

Den O: Rodič 1 i Rodič 2 výjimečně předávají Ledňáčka dvojbabičkové službě. Po návratu nacházejí dvé zoufalých babiček a Ledňáčka s teplotou. Korelace náhodná.
Den 1: Ledňáček připomíná jehňátko. Povolné. Vláčné. Spící. Ochotně zobe všechnu chemii podávanou Rodičem 1.
Den 2: Jehňátko stále vláčné a mazlivé. Téměř ochotně zobe chemii.
Den 3: Ledňáčkova teplota klesá pod bod varu. Déšť za oknem zabraňuje jeho exodu. Chemie pouze po přemlouvání.
Den 4: Zahuhlaný a chrchlavý Ledňáček běhá jako magor po bytě. Chemie za úplatek.
Den 5: Ledňáček svévolně opouští byt. Chemie je zlo a jest plivána.
Nemocné dítě?
Šílenství hlavně pro rodiče.

Ve chvílích duševní slabosti velmi těžko zastavuji nepříjemné myšlenky. Vkrádají se mi pod peřinu, když vysílený padám na hubu. Se světlem se vytrácejí, ale nepříjemná, lehce štiplavá pachuť v mysli zůstává a zanechává nesmazatelné stopy.
Je to moje vina.
Je to moje krev.
Zlá krev.
Mělo by to být moje břímě, ale nese ho někdo jiný.
Nese ho moje žena, která se trpělivě učila píchat injekce, i když z nich dostává úzkost.
Nese ho Ledňáček, který se čas od času vytrácí mezi hvězdný prach a nechává nám tu svoje tělo v křeči.

Není to moje chyba. Ale cítím se tak.

Jsem fotograf amatér. Momentálně hlavně fotofotr. Už i v práci si pár kolegů ráčilo povšimnout, že mě vídají s technikou na krku, dokonce už zastávám i jakousi oficiální funkci školního fotografa.
Když se na dveře mého kabinetu ozvalo zaklepání a vstoupila kolegyně, která pro mne mnoho laskavých slov nemívá, byl jsem překvapen. Tím spíš, když nechtěla mluvit o práci. Vytáhla z tašky starý, německý fotoaparát Voigtlander. Není funkční a doma se jenom válel, takže si myslela, že bych ho ocenil.
S očima na vrch hlavy jsem přijal. I rozbitý by šel střelit za desítku.
Ale raději ho mám na poličce.

Když jsme čekali, než Ledňáček přiletí, snažil jsem se u ničeho nechybět. Vidět první tlukot srdce. Cítit první pohyby. Sdílet první velké obavy. Na všechno byl čas, protože covid nás uzavřel do intimní bubliny.
Na Červenku mám času méně. Ale byl jsem u toho, když lékařka s udiveným výrazem jezdila tři čtvrtě hodiny po břiše ultrazvukem a hledala. Mumlání, že tohle se jí normálně nestává, jednoho, ani dva rodiče neuklidnilo, i když se o to snažila.
Žena se vrtěla, procházela, stavěla na hlavu... a Červenka zůstává neutrální.
"A hele," zvolá doktorka a rychle screenuje cosi, co by mohlo být varle.

Co bych to byl za tatínka, kdybych sem tam nepodlehl snění a představám, jaké to asi bude, až bude Ledňáček dospělý. V hlavě mi defilují obrazy všech jeho možných podob, zálib i známostí, které nám jednou přivede.
Vzhledem k převaze testosteronových přírůstků v naší sociální bublině nejspíš nedojde ke spojení rodů. Žena sice dokola opakuje: "Nikdy nevíš!", což je pravda, ale zatím si jako průměrný prvootec představuji po jeho boku děvče. Nejraději bych měl Mášu. Kromě toho, že je to modrooká blondýnka, bydlí přes park a má prima rodiče, umí taky rozdávat rány.
Za kolik by si asi vzala Ledňáčka?

Long Papua Niugini, wanpela spesel tokples i kamap long tok Inglis bilong kolonial. Em i gat isi grama. Ol toktok we i isi moa yet.
Kauntim mi insait: wan tu tri fo faiv siks sevn et nain ten.
Toktok wantaim mi:
Halo, bilong mi nem em Nathaniel mi tisa Tok Inglis.

Yu laikim 'drabble' bilong mi? Yu kliagut long sampela wod taim yu ritim long maus?
Mi tok tru olsem mi yet i nidim wanpela trensleta.
Mi lainim dispela tok ples tude tasol.

Mi no inap sakim. Mi traim long yusim.
Mi no save yet sapos em i wanpela 'spell'.

Každé dítě je jedinečné, takže je možná trochu neobjektivní tvrdit, že náš Ledňáček je nějaká výjimka. Ale výraz zvláštní je v jeho případě výstižný. Má svůj vlastní svět plný malých rituálů a potřeb, do kterých se těžko proniká, a taky má velmi osobitý názor na lidi. Většinou je, ostatně je to ledňáček, velmi plachý a reaguje hlasitým pištěním.
Pak se ale objeví nějaká úchvatná ona, kterou obejme, vyleze jí na klín, dá jí pusinku a ihned jí započítá do rodinné smečky, i když se vidí prvně. Málokterá "teta" takové dávce něhy odolá.

Ledňáčkova maminka opakovaně mumlá o pubertě a brokovnici.

Kdybych měl uvést výčet toho, kým bych chtěl v životě být, rozhodně by byl na prvním místě uhlobaron. Jsem přesvědčený o tom, že by mě to bavilo. Leč o koks byla u nás v rodině nouze a nezbývalo, než se začít zaobírat myšlenkou na práci. Že to nebude práce rukama, bylo celkem jasné už od útlého věku, i vymyslel jsem, že budu žurnalistou. Iluzorní představa o možnosti uživit se psaním recenzí jinde než na rautech vzdala po prvních třech měsících za své.
Netušil jsem, že jednoho dne budu pan učitel.
Té životní změně vděčím za to, že jsem Ledňáčkův tatínek.

Jako většina introvertů dávám přednost tichu před mluvením. Ve společnosti se cítím dobře většinou jenom v doprovodu drahé polovice, která zvládá hravě a lehce konverzovat za nás za oba.
Od doby, co je na cestě Červenka, je moje ticho žádoucí i doma. S tichem se totiž pojí klid, kterého má nastávající maminka zoufale málo. Ty nejkrásnější chvíle posledních měsíců jsme strávili v mlčení za doprovodu pevného objetí.
A pak je tady duben. Měsíc nelítostných pylů, jež mě připravují o všechny smysly (a částečně i o rozum). Stávám se vrzajícím, chroptícím, mlčícím tatínkem, což není praktické. Ledňáček má totiž hlasové ovládání.

Když se Ledňáček narodil, vešel se do dlaně. A chvíli to vypadalo, že z ní snad nikdy nevyroste, že zůstane droboučký a mírně promodralý. Inu, ledňáček.
Naštěstí ten počáteční těžký start začal vehementně dohánět, až jej dokonce předehnal; vytáhl se do výšky a spíš než ledňáčka by mohl připomínat čápa. Nejen těma dlouhýma až nepřirozeně tenkýma nohama, ale také tou oportunistickou pažravostí, zálibou ve stavbě čehosi, co nám dospělým připadá jako hnízda, a neustálou potřebou se někde brodit a ráchat.
Onehdá jsem ovšem pozoroval, jak to naše zvídavé ptáče nahlíží zkoumavě na svět, a redefinoval jsem čápa raději na volavku.

Těžkých dnů je méně než dobrých. Ale válcují desetinásobnou silou. Jakmile jednou padlo rozhodnutí, že to budeme dělat jinak, není cesty zpět. Akorát mi tu cestu nikdo neukázal a sklouznout do bytostně známých kolejí je lákavé.
Kdyby mi po tom, co se stanu mladší verzí vlastních rodičů, nebylo samo ze sebe špatně, asi bych přestal bojovat s respektem a stal se despotou.
Jenomže to by mě Ledňáček každé ráno neobjímal, než odejdu do práce.
Nepřipravoval by mi na stůl příbor, i když nesedím u stolu.
Nedostal bych jedinou pusinku.
"Jsi úžasný táta," opakuje žena.
A ta masáž ega rozhodně zabírá.

Netušil jsem, jak moc rodičovství proměňuje člověka. Zkušenost je záležitost anekdotická, co vám budu povídat, takže si svou cestu k trvalým následkům objevuji sám a pomalu.
Z Ledňáčka batolete vyrostl Ledňáček kluk. Na tohle období jsem se těšil, protože začínám být synkovi parťákem v jeho dobrodružné cestě za poznáváním světa. Zažíváme mnoho krásného a není to tak dávno, kdy jsem si uvědomil, že to dětské nadšení prostupuje celým mým bytím a je překrásně nakažlivé.
Například zase můžu vesele skotačit a hopsat.
Když spolu trsáme, nepřipadám si ani v nejmenším trapně.
Ledňáček má ještě pár let, než mi to poví sám.

Jsou okamžiky, kdy se vzpomínky přelejí příliš náhle, zaplaví mne svojí tíhou. Najednou zase ležíme v objetí naprostého ticha a koukáme do prázdna, do místa, kde měl být život, a není. Všechno ve mně křičí, ale nemůže ven, protože svět je tak příliš křehký.
Najednou tu nejsi, jsi v tom podivném akváriu, oddělená od světa mříží a držíš tu malinkou ručku Ledňáčka na pěti hadičkách. Sedím v tichu, když jsem si ještě před chvílí stěžoval, že s brečícím miminkem nemám chvilku klidu.
A pak je to pryč. Jste zpět a moji.
Není nic osamělejšího než ticho.
Vždycky ho přebíjím metalem.

Neuromancer
Hrabě Nula
Mona Lisa Overdrived
Sní Androidi o elektrických ovečkách?
Ghost in the Shell
Akira
Půjčovna masa
Jak vypálit Chrome
Virtuální světlo
Sníh
Diamantový věk
Když přitažlivost selže
Oheň ve slunci
Polibek vyhnanství
Minority report
Schismatrix Plus
Mašina zázraků
Zrcadlovky
Zlomení andělé
Dívka na klíček

Rodič 2 si povzdechne a přejede prstem po vrstvě prachu, která se pomalu usazuje na jeho cyberpunkové sbírce. Ledňáček zavříská, až se všechny implantované cybersoučástky zaklepou, rodič 2 odchází narovnat balónky do řady.
"Nu co, mít tolik knížek, a nečíst je, je taky trochu punk," řekne si a večer jde aspoň nahodit Cyberpunk 2077.

Rodič 1 zírá na větve. Maminka nadšeně mluví o kočičkách, co jsou na větvích, a rodič 1 nadšeně přikyvuje, ale v duchu už natahuje k pláči, protože nevidí žádné kočičky, jen větve.

Rodič 2 je vylákán z tepla domova. Matka a teta slibují kočičky, které si pak přinesou domů. Rodič 2 nadšeně běží, těší se na koťátka, co si s nimi bude hrát. Žádné kočky nejsou. Jen blbý chlupatý větve.

Rodič 1 a rodič 2 vedou (rozuměj vlají za) Ledňáčka jarní přírodou. Projdou kolem chlupatých větví, zeptají se batolete, zda je chce pohladit.
"Ne." A jedno mezigenerační trauma se uzavřelo.