Moje články

Elis vyskočila na korbu nejbližšího karavanu, aby na ni bylo dobře vidět. Pevně rozkročená přehlíží nesourodý mrmlající dav.
„Přátelé…,“ zakucká se, když jí selže hlas, „Nepřítel je slepý a daleko odtud.“
Hovor utichá. Dav obrací pozornost k Matce.
„Prozřetelnost nám poskytla nečekanou výhodu.“
Elis se vrací sebedůvěra. Její hlas je slyšet i v zadních řadách.
„Musíme se společně vydat na sever. Hledat nový domov, kde budou v bezpečí vyrůstat naše děti.“
Floyd poslouchá zapálenou řeč zrzavé Matky a přikyvuje. Nic jiného už nemá cenu. Je čas odejít a zapomenout. Vytáhne z kapsy vojenskou knížku a roztrhá ji na malé kousíčky.

Poručík Floyd se omýval v sudu s vodou, do půl těla nahý. Všudypřítomný oranžový prach pomalu odtékal v malých stružkách jako pláč cihlového boha.
„Ty jizvy…,“ ozvala se váhavě Theresa, „máte z Bitvy Skopců?“
Poručík se překvapeně otočil po hlase. Samčím zrakem si dívku přeměřil.
„Ano. Některé z nich… Prozradilo mě asi to tetování…“ Theresa najednou nevěděla, kam s očima.
„Prý si všichni, kdo přežili, nechali vytetovat beraní hlavu na rameno…,“ snažila se dívat stranou.
„To je pravda. Jsme hlavy skopový…,“ zazubil se na ni, „Theresa, že?“
Dívka přikývla. Maličcí motýlci zatřepetali křídly v jejím podbřišku.
„Přinesla jsem vám cigarety.“

Když Matka Elis vyšla ze stanu, musela si rukou zaclonit oči proti nezvykle silnému slunci.
„Nikam s vámi nepojede, poručíku. Dokud neseženeme léky, podobné záchvaty mohou udeřit naprosto kdykoli. Stačí únava, nečekaný záblesk světla nebo zvukový vjem.“
Poručík žmoulal v kapse krabičku cigaret. Měl chuť si zapálit.
„Mám ho odvést do Pevnosti. Je nebezpečný.“
„Máte tam snad nějaká antiepileptika?“
Poručík zavrtěl hlavou.
„Poslední záchvat byl hodně silný. Musí teď odpočívat.“
„Mohu uplatnit vojenskou pravomoc…,“ napřímil se nad drobnou ošetřovatelkou. Na okamžik širokými rameny zastínil slunce.
„Na mě vaše silné řeči dojem neudělají. Profesor zůstává zde. To je moje poslední slovo.“

Nathaniel ležel nahý na studeném chirurgickém stole. Analgetika začala pomalu působit. Zkoumavě sledoval mechanické paže, jak rovnají nové kybernetické díly na stolku vedle lůžka. Další etapa. Snad to ještě pořád budu já, přemítal.
Automatizovaná chirurgická jednotka se konečně dala do práce.
„Zatím se připojím k energostanici,“ zamumlala Larisa skrze Geigerovu modrou holotlamičku. Pacient ji už neslyšel.
Náhle se ozvala podivná rána. Hala se pohroužila do tmy. Mechanické paže zamrzly uprostřed pohybu.
„Výpadek proudu,“ deklamoval kocour do ticha, „celý jihovýchodní sektor.“
Jeho dva souputníci však leželi zcela bezvládně, plující uvězněni kdesi mezi světy.
Tisíce mil odtud lidská aliance dnes poprvé zvítězila.

Vojenský konvoj dorazil do misie ve zvířeném oblaku oranžového prachu. Dva vojáci vyvlekli z dodávky nepřirozeně se zmítajícího muže.
„Dejte ho dozadu do stanu… na tu volnou postel,“ vyhodnotila naléhavost případu zrzavá ošetřovatelka. Stačil jí jediný zkušený pohled. Věk kolem šedesáti, podvyživený, nepřítomný pohled, levostranné záškuby celého těla.
„Pozor, ať vás nepokouše…,“ zavtipkoval příliš mladý poručík. Elis ho sjela studeným pohledem.
„Váš pásek…“
Nechápavý výraz.
„Ten pásek! Dejte mi ho!“
Poručík opatrně odepnul kožený opasek. Elis se po chvíli zápolení podařilo vklínit jej mezi pevně zaťaté zuby pacienta.
„Jak se jmenuje?“ zeptala se klidnějším hlasem.
Poručík zaváhal.
„Makov… Profesor Makov.“

Elis rázovala sem a tam. Neposlušné kadeře rozvířené na všechny strany. Joachim se kabonil, tupě zíral do ohně.
„Proč nechceš zůstat?“ ptal se už posedmé toho večera „Takovej flek! Máš tu i ten svůj špitál...“
„Misii, to není totéž,“ opravila ho. Krev se jí nahrnula do tváří. Je to neuvěřitelné, odkud se brala veškerá její síla. Teď, když byla Matkou.
„Nebudu sedět na zadku, když se konečně všechno pohnulo. Tady už se nemám čemu víc naučit!“
„Tvůj zadek bude sedět přesně tam, kde ti tvůj manžel určí!“ obořil se na ni. Poznala, že zase pil. Cítila se najednou velmi sama.

„Nastal čas platit, profesore.“
„Jak to myslíte?“ nervózně pomrkával postarší muž. Propadlé tváře, vypadané vlasy, podvýživa.
„Platit za smrt milionů.“
„Asi nerozumím…,“ roztřásl se mu hlas, „Byl jsem držen v zajetí…“
„Podívejte, profesore, jste zodpovědný za genocidu.“ Němá hrůza v očích.
„To naprosto odmítám. Princip fúzního prototypu byl vyvinut výhradně pro medicínské účely…“
„A vedl k nukleární válce.“
„Ano, to bohužel ano,“ uznal váhavě po kratší odmlce, „ale na bojové modifikaci jsem se nikdy nepodílel…“
„Váš případ ještě prošetříme, profesore Makove. Budete prozatím zbaven statusu občana a veškerých příslušných práv. Nebudete uvězněn, ale budeme vás mít nadále pod trvalým dohledem.“

Nejprve jí nechávali před stanem malé dárky. Ručně vyřezávané hračky pro dítě nebo drobné sladkosti. Zpočátku byla v rozpacích. Zkoušela si představit, kdo z jejích nových sousedů má tak štědrou povahu. Brzy ale přijala svoji novou roli i nové jméno. Matka Elis konejšivě promlouvala ke svým nemocným. Jako by prostá slova soucitu dovedla léčit lépe než veškerá moderní medicína. Často jste ji mohli vidět, jak s dítětem ve vaku obchází své pacienty, zašívá rány. Misie Svatého Ondřeje se brzy proměnila v symbol nového života pro slabé a zraněné, kteří neustále přicházeli a ptali se po zázračné léčitelce s ohňovými vlasy.

Na vítěze dosedlo unavené ticho. Tak je to hotovo, říkali si. Jako po těžkém dni práce ve fabrice.
„Postarejte se o raněné. Pohřběte padlé.“
Zpoza kopce se rozbahněným marastem brodí pětice náklaďáků s prázdnými korbami. Poslední exploze doznívají, zůstává jen zvonění v uších. Mechanické modly se proměnily v začouzené zohýbané kusy kovu bez duše. Změť drátů a spálených ložisek. To je ten nepřítel, který zničil naše rodiny? Tenhle šrot?
Vojáci se vyčerpaně plouží bitevním polem. Průzkumné týmy pročesávají město.
„Veliteli, tohle byste měl vidět…“ ozve se náhle z vysílačky, „Jsou tady tábory… plné lidí.“
Nastává doba zamlklých hrdinů beze zbraně.

„Začínají digitální námluvy,“ nese se šeptem od jednoho k druhému podél frontové linie. Vozítka Aries jsou na pozicích. Virus Babylon již brzy přepíše jejich komunikační kód. Digitální jed proniká do síťového řečiště. Prorůstá celým systémem. Elektronické brebentění připomíná vemlouvavé prodavače na arabském bazaru.
Teď! Velitel dává znamení demoličnímu družstvu. Rakety opíšou oblouk vzduchem. Dopadají na předem vybrané cíle. Mnohasethlavé mraveniště se převalí přes horizont. Žádný bojový pokřik nezazní. Vlastenci padli už v první válce. To se jen nezdolná životní síla přeživších chystá přetlačovat s mechanickými modlami o právo na existenci.
Poprvé na jazyku pocítí novou sladkou chuť. Vítězství na dosah!

Žádné čerstvé posily z přijímače. Jen unavení zjizvení staří muži se zalátanými kalhotami a zamaštěnými fotografiemi ztracených rodin. Stovky lidských stínů se krčí za hřebenem na okraji města. Opancéřovaná vozítka Aries s nainstalovanými vysílači se s lomozem valí dolů z kopce. Díky jedné partyzánské buňce se podařilo získat data k dešifrování síťového kódu. Stačí správné načasování a mechanická civilizace padne na kolena. Alespoň v této části světa.
Muži kontrolují bandalíry. Nabíjejí pulzní zbraně z přenosných zdrojů energie. Tiše se modlí, aby alespoň dnes černé slunce ustoupilo. Ticho před bouří. Schyluje se k poslední bitvě předem prohrané války o budoucnost lidstva.

„Můj bože, to nebe je plné hvězd!“ vydechne Elis užasle. Společně s maličkým synkem hledí na noční oblohu. Jako by se někdo snažil zakrýt oslepující záři všehomíra vetchým černým papírem s bezpočtem droboučkých dírek.
„Každá z nich sleduje osud jednoho člověka,“ ukazuje vesmír svému dítěti, „někde tam je moje hvězda. Tátova hvězda. I tvoje…"
Dítě jí spokojeně zavrní v náručí.
„Taky je tam hvězda tvého dědečka…“
Vzpomínka na otce jí vžene slzy do očí. Pohladí oválný ametyst zavěšený na hrudi.
Pak koutkem oka zahlédne padající hvězdu.
„Dokázala jsem to, táto…,“ špitne do tmy, „teď už vím, co je opravdu důležité.“

„Taková štreka se svištěm u prsu?“ hlaholil Turnbull „To seš pěkně paličatá cérečka, he?“
Elis instinktivně přivinula svého chlapečka blíž, jako by jí ho chtěl někdo ukrást. Turnbull se obrátil k Joachimovi a dolil mu sklenici. Poplácal ho přitom pochvalně po rameni.
„Tumáš, mladej, zasloužíš si vzpruhu, když jsi tu svoji rodinku dovedl až sem. Jen pij.“
„Ale jak to že…?“ nadechovala se Theresa k zásadní otázce, která jim všem vrtala hlavou.
„Jak to že si tu žijeme a nic na nás nemůže? Jo, moje milá, to je ten náš nezlomný duch… A taky maskovací systém. Plecháči jsou ouplný slepejši.“

„Nejseš ty moje dcera?“ rozesmál se starý Turnbull, jako když prší ořechy na střechu z vlnitého plechu, „pár dětí jsem už nadělal… Podobně zrzavejch jako ty, veverko! O jedno víc nebo míň, kdo si to má k čertu pamatovat!“
Stále se nemohli zbavit údivu, kde se v té pustině najednou vzala osada. Vozová hradba ošuntělých karavanů obrostlá bodláčím a kopřivami. Dokonce i Müllerovy skenery zůstávaly hluché.
„Vítejte v misii u Svatýho Ondřeje,“ zahlaholil vousatý patriarcha rodu, když prošli pod třepotající se modrobílou vlajkou, „Máme tu všechno, co potřebujete… léky, obvazy… i dezinfekci…“ Lupnul očima po Joachimovi, který jen naprázdno polknul.

Malá zrzavá dívenka, bledá vyčerpáním a bolestí. Poprvé chápal, co to znamená bezmezně milovat.
Seděl u ní. Tiše na ní mluvil.
„Jestlipak víš, milá Elis,“ zavibroval teatrálně hlasem, „kdy je nejlepší žádat tučňáka o laskavost?“
„Cože?“ vrhla na něj zmatený pohled. Pak ji ale došlo, kam tím míří.
„Nevím,“ pípla.
„Musíš mu do lázně nalít padesát litrů oleje, nasypat pět kilo soli, kilo pepře… a vhodit kuličku jalovce… Pak bude teprve dobře naložený.“
"To je pitomý," vděčně se usmála.
A bylo to tady znovu. Drtila jeho dlaň ve své. Na okamžik odplula, kam za ní nemohl.
„Vydrž, maličká… Ještě chvíli…“

Toho večera Joachim pil. Měl k tomu několik dobrých důvodů.
Láhev v tlumoku nepříjemně cinkala kdykoli narazila do hliníkové lžíce. Popíjel tedy z bezpečnostních důvodů, aby eliminoval riziko odhalení celé skupiny.
Pil také proto, že v životě nic tak dobrého neochutnal. Zkapalněná cukrová třtina exotické provenience ho přiváděla do stavu otupělé blaženosti mnohem rychleji než kyselé baccaqové víno.
A pak tu byla také otázka pocitu bezmoci nastávajícího otce. Rozmazaná silueta holografického mazlíčka se mu sice pokoušela vysvětlit, že se nemá čeho obávat, když se však začal blížit dnu láhve, počala ho bronzově zářící entita ve své povznesené lenosti okázale ignorovat.

„Co to ksakru,“ proklouzlo Elis mezi sousty pečené šunky s křenem. Nebyli v jídelním voze sami.
„Jde to z toalety za barem,“ polknul Joachim, porovnávaje chuťové odstíny dominikánské a kostarické třtiny v kapalné podobě. Podezřelé mechanické zvuky.
„Neměla tu být ani myš,“ mudroval kocour a propaloval stěnu skenem. Joachim nabil zbraň. Opatrně se sunul krok za krokem k toaletě. Kocour se celý naježil.
Prudké trhnutí dveřmi. Podezřelé cvaknutí u pantu.
„Autodestrukční protokol aktivován. Děkuji vám, cizinče…“ Neviditelné lanko napojené na zhroucené torzo Makova spustilo blikající červenou kontrolku. Vyčkával tu na svoji oběť pěkně dlouho.
„Pekelná smůla,“ zasakroval Joachim, „Všichni ven!“

„Kocoure, sken.“ Müller přejel absurdní výjev bronzovým holopaprskem. „Nikde ani myš.“
„Vypadá to, že máme Vánoce, vážení,“ zaradoval se Joachim. Opuštěný jídelní vagon Amtracu uprostřed holé pláně, jako by jej sem odložilo rozmazlené obří dítě. Kdo by si to byl pomyslel?
„Třeba tam budou kompoty,“ zasnila se Theresa.
„Nebo kyselé okurky,“ doplnila Elis.
Svižným, pružným a odhodlaným krokem došli až k vagonu. Elis ztěžka funěla za nimi. Joachim vypáčil dveře, které odskočily poslušně od pantů.
„Dejte pozor na pasti,“ sám se ale vrhnul vpřed směrem k baru, „Podívejme. Ron Zacapa, Plantation Anniversary… Prvotřídní materiál.“
„Rrrrrabovací rrrrežim…,“ olízl se mlsně Müller.

Automatická střílna na zdi. Krátká dávka. Dvojice Makovů na desáté hodině. Dvě dávky mezi pancíře. Dobíjení. Kontrola perimetru. Odjistit kouřový granát. Jak smrtonoši kráčíme vestibulem. Udržujeme rozestupy. Na podlaze zmeť biomechanických ostatků. Uvolněné dráty u stropu plivou jiskry.
Připojím mobilní vysílač k hlavnímu serveru. Pár úhozů do klávesnice. Energo záblesk těsně vedle spánku. Soubory se kopírují. Teď jen vydržet na pozicích. Střílejte po všem, co se pohne.
Mohutný otřes pod nohama. Praštila mě do zad protější stěna. Jak…? Celé tělo se chvěje. Lezavý chlad postupuje od nohou. Ralphe, postarej se o datový disk…
Seržant Kottack padl v akci 12. dubna.

„Můj milý A.,“ hladila si Elis bříško, „Máš hrozně paličaté rodiče…“
„Hlavně matku,“ doplnila Theresa. Ležely blízko sebe. Hřály jedna druhou.
„Taky budeš takový. Hodně brzy se naučíš rvát o své místo na světě.“
Obě vyjekly, když ucítily mohutné kopnutí zevnitř.
„Tak brzy zase ne,“ zahihňaly se.
„Budeš mít dar naslouchat a vést druhé,“ hleděla Elis kamsi před sebe, „...a budeš s sebou proto nést i nezměrné břímě soucitu.“
Theresa na ni mlčky hleděla. Pocítila dotyk něčeho posvátného mimo tento svět.
„Taky mu něco pověz,“ pobídla ji matka, ale dívka jen zavrtěla hlavou.
„Kdepak. Teprve až mu pohlédnu do očí.“

Elis si připadala obrovská. Namísto partyzánského úboru, který si sama během let vylepšila k dokonalosti, oblékla bohatě řasené pončo.
„Jsem nenápadná jak dopravní kužel u cesty,“ zlobila se.
„Spíš jako chodící jurta pro středně početnou rodinku nomádů,“ dobíral si ji Joachim.
„Včetně vybraných zástupců bravu a skotu,“ přisadila Theresa.
Konečně se od srdce zasmáli.
Dělali častější přestávky, aby si Elis odpočinula. Müller neváhal a pokaždé jí hbitě vyskočil na bříško, kteroužto pozici srdnatě hájil do posledního elektronického chlupu jako ledva dobytou kótu.
„Mám hroznou chuť na jahody,“ olízla se mlsně Elis.
Müller jen lenivě zívnul. „Nesmysl. Nikdy jsi je nejedla.“

„Obrazec 84. Zvětšit kvadrant A. Centrovat. Posun…“
Trvalo to celé hodiny. Joachim procházel kartografické záznamy. Zdálo by se, že holografický kocour jen líně dříme. Jeho pravé oko však bylo doširoka otevřené. Skrze digitální sítnici promítal komplexní mapu Unie na protější stěnu. V pravidelných intervalech kmital ocasem, v tempu, v jakém se posouvaly jednotlivé snímky.
„Obrazec 85. Hodnoty. Posun na obrazec 86…“
Joachim usilovně hledal. Hledal místo s podlimitní mírou ozáření, se zdrojem pitné vody, vzdálené od základen nepřítele, skryté před skeny hlídkovacích dronů.
„Obrazec 87…“
„Záznam chybí. Nezmapováno.“
„Konečně!“ vykřikl nadšením, až Müller otevřel i druhé oko.
„Tady žijí lvi!“

„Chceš co?“ vyděsil se Joachim.
„Rozhodla jsem se, že založím špitál.“
„Počkej, počkej…,“ přecházel po místnosti sem a tam, „Ty ses rozhodla? Kdy jsi mi chtěla o svých plánech říct?“
„Říkám ti to teď,“ složila ruce na prsou, „nejsem malá holka. Vím, že je to riskantní…“
„Snad do toho mám taky co mluvit?“
„Cítím, že to tak má být. Jsem tvoje žena. Měl bys mě podpořit... Na tomhle přece záleží!“
Opatrně k ní přistoupil a objal ji kolem ramen.
„Tohle není vůbec rozumné, Elis. Bojím se o tebe.“
Zatím netušil, jak bezmocný si bude za pár měsíců při porodu připadat.

Dívka se jmenovala Theresa.
„Jak se dnes cítíš?“ ptala se Elis, zatímco kontrolovala aktuální medisken. Müller podrážděně mňouknul, seskočil z klína pacientky a uraženě odcházel.
„Toho si nevšímej, už je prostě takový,“ usmála se, „je mi mnohem lépe.“
„To jsem moc ráda.“ Joachim ze vzdáleného kouta horlivě přikyvoval. V posledních dnech začínal být trochu netrpělivý.
„Podívej, Thereso, rozhodla jsem se udělat vše proto, aby další ženy nemusely zažívat to co ty. Alespoň ne tak často… Zajistit jim bezpečné útočiště, stravu… Doufala jsem, že bychom mohli třeba společně…“
Theresa přikývla. „Nemám se, kam vrátit.“
A Elis získala sestru, kterou nikdy neměla.

„Ano, vím, co jsem vám slíbil…,“ začal opatrně seržant Kottack, „stáhneme se do hor, doplníme zásoby. Ostatně hlasovali jsme o tom všichni.“
Chvíle ticha.
„Jenže to jsme neměli tohle,“ vyndal z kapsy miniaturní mobilní vysílač, „Tuhle věcičku má každý Makov. Když ho sundáte, tak naběhne autodestrukce. Tenhle se ale podařilo zachránit neporušený.“
Tázavé pohledy.
„Joachim ho získal pár dní před tím, než s Elis odešli. Testy ukázaly, že je funkční.“
Němý úžas.
„S touhle věcí připojenou k centrální jednotce můžeme získat přístupová hesla a nabourat se jim do sítě.“
Odhodlání.
„Tak slyšeli jste, bando? Lyžovačka se ruší. Jdeme na lov!“

„Říkám mu Müller,“ vysvětlovala pobledlá dívka, když zapnula svůj příruční počítač. Mihotavé světlo se zformovalo se do podoby kocoura, „měl být zrzavý, ale tahle věc zvládne jen tuhle divnou oranžovou...“ Čtyřnožec se uraženě otočil a začal si čistit svůj dokonale bronzový kožíšek.
„Mívala jsem plyšového… modrého,“ zasnila se Elis a odhrnula si vlasy z čela, „…říkala jsem mu Geiger. Ani nevím, kde skončil...“
„Pomohl mi dojít až sem.“ Kocour se otočil zpět a pyšně se protáhl, aby se předvedl v celé své kráse.
„Skenoval mě… nás oba,“ zlomil se jí hlas, „kvůli ozáření…“
Elis jí dala napít.
„Je to hrdina.“

Noc plná hrůzy pominula. Když vyšlo slunce, uviděli opuštěné vrakoviště v celé velikosti. Slisované rezavé karoserie již nepřipomínaly ponuré kulisy lidské tragédie, ale poskytovaly útočiště, jako ztichlé město s bulváry a náměstími.
Zatímco Joachim instaloval bezpečnostní senzory kolem jejich úkrytu, Elis dívku ošetřovala. Poslouchala ji, konejšila a dodávala naději i odvahu čelit dalším hodinám.
Vzpomněla si při tom na otce. Jak si připadala tehdy bezmocná. Pamatovala si tu úpěnlivou prosbu v jeho očích. Teď se ale cítila mnohem silnější. Ve svém srdci věděla, že na tomhle opravdu záleží. Pokusit zajistit, aby si nový život zase našel cestu vpřed. Byla probuzena.

„Jak se jmenuješ…? Slyšíš mě…?“
O stěnu z autovraků se opírala pobledlá dívka, vlasy slepené na čele, nepřítomný pohled. Seděla zhroucená v kaluži vlastní krve. Elis se jí snažila uklidnit, zatímco Joachim chystal povzbuzující injekci.
„…to ta radiace…,“ šeptala dívka stále dokola. Bylo zjevné, že je v šoku. Elis se podlomila kolena, když pochopila, na co se dívá. Instinktivně sáhla na své bříško. Pocítila takový druh strachu, jaký nikdy předtím nepoznala.
„Odpočívej, maličká… vůbec ničeho se neboj…,“ konejšila ji. Když dívka usnula, zahleděla se Elis na hvězdy. Hleděla na ně celou noc a přemýšlela. Konečně pochopila, co je jejím osudem.

Seržant zkontroloval popruh pušky. A posunul vojenský nůž víc na bok, aby nepřekážel při chůzi. Teprve nyní byl s její výstrojí spokojen.
„Dobře si rozlož váhu,“ obrátil se k Joachimovi, zatímco mu podával konzervy na několik dnů, „Je to teď jen na tobě. Elis se nesmí namáhat...“
Joachim přikývl.
„...tebe teď čeká jiný boj, holčičko. Ten, který má asi největší smysl v tomhle bordelu tady...,“ pohladil ji otcovsky po tváři.
„Bude to jen pár měsíců. Zase si vás najdeme,“ snažila se odlehčit atmosféru. Seržant ji objal na rozloučenou. Zašeptala mu do ucha jméno, které vybrali. Nikdy víc se už neviděli.