Moje články

Čerstvý sníh křupal pod nohama. Dívka se vydala zkontrolovat pasti u řeky. Náhle zahlédla dvě postavy uprostřed zasněžené louky. Pohled skrz hledí pušky. Dva syntetici a modré světlo ve tvaru… králíka?
„Dál ani krok,“ vystřelila varovně do vzduchu, „Sem synťáci nesmí!“
Zastavili. Pokud kdysi byli lidmi, dnes se to již nedalo poznat. Kožní implantáty odrážely světlo zcela jinak než lidská kůže.
„Hledáme Elis!“ zavolal mužský mechanický hlas. Syntetik byl pokrytý rzí, ošuntělý.
„Myslíte městečko Elisburg…?“
„Ne, Elis… moji dceru.“
„Panebože, to přece…“ Pomalu došla až k nim, aby se ujistila. Bylo to on!
„Babička Elis mi o tobě tolik vyprávěla…“

„Fantastickééé…,“ protahoval se Geiger a mocně zívl, „já mogu mluvit skrze toho tvora...“
Ten přízvuk byl zcela nezaměnitelný. Modrý kocour si hověl na Lařině klíně. Oba dva vypadali náramně spokojeně.
„To asi ta iontová bouře…,“ zamyslel se Nathaniel nahlas, „příruční počítač se zkratoval...“
„...a digitální rozhraní se propojilo. Náš signál vysílá na shodné vlnové délce,“ dokončil Geiger vševědoucně.
„To není vše,“ dodal pyšně, „díky jednotce 0001 mám nyní přístup k centrální databázi.“
„To… znamená…,“ zakoktal se Nathaniel, „…že umíš vyhledat v registru osob… moji Elis.“
„Tak jest, vážený pane,“ přitakal kocour a začal si soustředěně čistit kožich od dočasných souborů.

Iontová bouře je zastihla nechráněné uprostřed planiny. Ve vzduchu byla cítit elektřina, z níž se ježily i holografické chlupy na modrém kožichu. Nathanielův příruční počítač přestal reagovat.
„Elektrostatická anomálie… varování,“ prskal kocour. Nathaniel se pokoušel zkrotit poblázněný displej přístroje.
„Daisy, Daisy…,“ rozezpíval se teskně kočičí společník. Ovládání se zaseklo a nereagovalo na žádný příkaz.
„Budu to muset restartovat,“ zamručel Nathaniel sám pro sebe.
„Nate… to mi nedělej, nedělej to…,“ digitální silueta s sebou silně zaškubala. Geiger se po sérii holografických interferencí stočil do klubíčka, packy pod hlavou.
„Systém přechází do režimu spánku. Prosím, neodpojujte přívodový kabel.“
„Konečně… Sladké sny, Geigere.“

„Další šrám?“ pohoršoval se otec, když zrzavá Elis vylezla z vraku letadla. Lýtko krvácelo, jak se dívka pokoušela protáhnout do zadní části stroje. Do cesty se jí připletlo klubko nebezpečně trčících drátů. Vítězoslavný úsměv rychle pohasnul.
„Budu si dávat větší pozor… příště,“ zatvářila se provinile a už už se chystala třít si ránu rukou. Ale pak ucukla. „Pardon… infekce…já vím…“
„Ano, infekce…,“ vytahoval z tlumoku lahvičku s čistým lihem, „A taky by ti zůstaly ošklivé jizvy…“ Ránu důkladně vypláchl. Elis se kousala bolestí do rtu, koulela očima, ale ani nepípla.
„Musíš se to naučit, abys přežila… Já tady nebudu pořád…“

„Musíme se dostat k centrálnímu počítači. Přeprogramujeme všechny Makovy a třeba přijdeme na nějaký způsob, jak je využít v náš prospěch…,“ zaznělo ten večer už potřetí.
Elis odmítavě zavrtěla hlavou. Neposlušné vlasy jí při tom spadly do čela.
„Nemáme dost munice. Ani nevíme, jak dešifrovat zdrojový kód.“ Rozseklý ret stále krvácel. „Tohle už není žádná válka. Vždyť nás loví…“
„Chceš říct, že Gustavsson a Selznick umřeli zbytečně?“
Kottack byl nejstarší z přeživších. Zachmuřeně poslouchal celou diskuzi. Konečně vstal.
„Poslouchejte… Elis má pravdu… Čas boje skončil. Musíme se stáhnout do hor.“
Elis si úlevně oddechla a sevřela Joachimovu ruku ve své.

Když se probouzela, usmívala se. Byla zase na chvíli se svým bratrem. Hladil ji po vlasech a sliboval, že tentokrát už se to povede. Na malý okamžik byl svět kolem v pořádku.
„Iniciuji kontrolu bazálních systémů,“ konstatoval Geiger. Přes jeho rozšířené modré zornice běhaly sloupce dat.
„Dýchací funkce obnoveny... Kardiovaskulární systém online... Neuronová síť aktivní... Senzomotorické centrum nabíhá... Kinetická jednotka v pohotovosti... Optické senzory online… Olfaktorické čidlo připojeno…“
Larisin úsměv pomalu mizel z tváře. V očích se zračilo zděšení, když jí začalo docházet, co se s ní během augmentace stalo.
„Hlasový modulátor offline… vyměňte, prosím, vokalizační článek.“
Larisa zůstala němá.

Postával na okraji střechy mrakodrapu prolezlého rzí. Už se necítil sám, ani poslední. Zrzavá dívenka s pihovatou tváří stála vedle něj a společně hleděli do nachu. Mechanické kachny odlétly za horizont.
„Táto! Podívej, sněží!“
„To není sníh, ale popel…,“ vykouzlil jí na pyšném nosíku rošťáckou šmouhu. Smála se. Na okamžik směla být zase dítětem.
„A co je tohle?“ zvedla zrak ke svému otci. V drobné dlani zahřívala oválný ametyst, který právě dostala. Kámen hrál všemi odstíny fialové. Sálalo z něj zvláštní teplo.
„Patřil někomu mimořádnému, kdo si přál, abys ho nosila…“
Pochopila, že víc se ptát nemá. Alespoň ne dnes.

Geiger seděl na ovládací konzoli. Jednotka 2127 ležela na operačním stole v umělém spánku. Během zákroku probíhalo řízené snění. Nathanielovo živé oko se mírně chvělo, optický čip byl odpojen.
Holografický kocour monitoroval průběh augmentačních operací. Levá mozková hemisféra napojená na klubko optických kabelů, pravá na sofistikovaný systém kanyl a trubic.
Larisa stála opodál a čekala, až na ni přijde řada.
„Jak mu je?“ modulovaný hlas se hluše odrážel od stěn.
„Jeho analogové vědomí se pokouší adaptovat na digitální rozhraní kybernetických implantátů…“
„Bloudí v prázdnu… úplně sám…“ Cítila se najednou tak bezmocně.
„Typický problém biosyntetiků.“
„Snad tam neztratíš svoji duši…,“ zašeptala.

Stáli před budovou montážní haly, obrovskou stavbou, která se nad nimi tyčila jako pomník mechanické civilizace. Vrchol budovy se ztrácel v oblacích dusivého černého kouře.
„Už víš, co uděláš, až tam vstoupíme?“
„Já… chtěla jsem zase zpívat… Ale teď něznaju…,“ zvážněla.
Nastavovali tváře provazům kyselého deště a hledali odpovědi sami v sobě.
„Přála bych si…,“ pokračovala po chvíli, „abys mě… vypnul… úplně… To už nejsem já.“
Nathaniel zavrtěl odmítavě hlavou.
„To nesmíš… Moje malá Elis si zaslouží vědět, čí ametyst to nosí na krku. Dlužím jí to.“
Nechápala.
„Bez tebe to nedokážu. Jen s tebou vím, nakolik jsem ještě člověkem...“

"...Pro zopakování nabídky stiskněte křížek... Nyní si můžete vybrat personalizovaný profil vašeho elektronického společníka."
"No to jsme vám vděční..."
"Zvolili jste profil jedna. Demo." Po místnosti začala skotačit zelená holografická vydra a demonstrovat pokročilé funkce příručního počítače.
"To asi nebude ono."
"Skvííík... Skvííík...," panáčkovala, jako by prosila o pamlsek.
"Zvolili jste profil dva. Rekognoskace."
Holografický paprsek se zformoval do podoby bílého vlka.
"Hledej suroviny." zkusil první, co ho napadlo.
Vlk doběhl do kouta, udělal loužičku a začal se zběsile honit za svým ocasem. Projekce se zacyklila.
"Porucha. Porucha... Zvolili jste profil tři. Dítě."
"Hmmm... Modrý kocour... Snad budeš fungovat, kamaráde."

Joachim byl zmatený, nesoustředěný. Pociťoval podivný neklid.
Po náletu vždy hledal mezi přeživšími její tvář.
Díval se na ni, když o tom nevěděla. Na čele jí vyskočila roztomilá vráska, zatímco soustředěně hleděla do zaměřovače pušky.
Když ho uprostřed noci sevřela úzkostná předtucha, uměla ho utišit tichým zpěvem. Za chladných nocí se u něj sama schoulila a bylo to tak samozřejmé. Její dráždivá vůně ho pak pronásledovala ve snech.
Ty vzácné chvíle, kdy se spolu mohli smát, představovaly jediné šťastné okamžiky v jeho vzpomínkách.
Cítil se silný a slabý zároveň.
Věděl, že tu pro ni chce být už napořád.
Pro Elis…

Larisa se schoulila v nejtmavším koutě knihovny.
"Jsem jen... stroj. Kdy se to stalo?"
Nathaniel rozpačitě pokrčil rameny. Najednou nevěděl, co říct. Geiger aktivoval empatický režim. Stočil se jí v klíně do klubíčka a začal spokojeně příst.
"Chtěl mě jen vyléčit... kousek po kousku... opravit... a teď? Nedovedu ani plakat."
Hladila modrého kocoura po holografické srsti.
Nathaniel sáhl do kapsy a vytáhl balíček růžových pilulek.
"To pomůže."
"Što eto?"
"Medikace na bázi tryptophanového proteinu. Navyšuje hladinu serotoninu. Usnadňuje adaptaci implantátu v biotické tkáni...," objasňoval Geiger, aniž by změnil polohu. Věnovali mu nechápavý pohled.
"Prostě syntetický banán, doporučuji tabletu denně... oběma."

Opatrně přenášela váhu z jedné končetiny na druhou. Vědoma si každého svalu v těle. Ze zablácené masky drobného dívčího obličeje vykukoval jen pár přidrzlých zelených očí.
„Připrav si, éempéčko… blíž už ne, holka,“ mumlal si pro sebe Joachim, který ji sledoval na infravizi.
Elis ale měla svoji hlavu. Číhala za ohořelou karoserií. V drobné dlani svírala rukojeť zubatého nože. Počítala kroky. Byl tam, kousek od ní. Jen pojď… Vymrštila se. Prudce sekla. Čepel přeťala napájecí kabel procesoru a mechanické monstrum se v dešti jisker skácelo k zemi.
Zablácená postavička vyskočila vítězoslavně na nohy.
„Viděli jste?“ zubila se, „takhle loví Vlci!“

„Ta koroze mi zničí hlasový modulátor…“ drkotala Lara zuby. Studené vlhko se jí lepilo na obličejové pláty z titanu.
„Pst… tiše,“ okřikl ji Nathaniel. Raději přepnul optický čip na infra.
Náhle pocítili silný otřes. Tunel se jim znenadání roztančil pod nohama. Následovala ohlušující exploze. Stěna chodby před nimi se zbortila a zasypala je hromadou suti.
„Jednotka 0001… funkční… jednotka 2127… funkční,“ skenoval Geiger své nejbližší.
Larisa se vzpamatovala jako první a už nahlížela otvorem ve zdi.
„Podívejte…,“ zajíkala se nadšením, „to je… galéryja…“
„To musí být ten provokatér Dubowski,“ lezla dovnitř skrze puklinu, „… jeho nejslavnější plátno… Mazanec tančí na ledě!“

Z mostní konstrukce zůstalo jen bizarní torzo, připomínající žebra mrtvého obra. Olejovitá řeka se líně plazila korytem mezi nimi.
Geiger naříkavě zamňoukal.
"Kontaminace... Nebezpečí!"
"A co teď?" pohlédl Nathaniel tázavě na Larisu, "...náhradní díly, montážní automaty... To vše je na druhé straně."
Odvinula z tváře pruh látky, kterým se chránila před sluncem.
"Nemají zděs metroplitnyj?" Ten přízvuk mu začínal připadat docela roztomilý.
"Metropo... cože? Ahhh​... Myslíš podzemku," poškrábal se ve vousech.
"Stanice metra Trumpův Oblouk... 2,7 míle na západ..."
"Bůhví, co v těch tunelech přežívá...," zapochyboval Nathaniel nahlas.
Modrý kocour se mlsně olízl.
"Ne, Geigere... tam žádné myši nejsou!"

Připadala mu jako marioneta zapomenutá v zákulisí velkého dramatu. Ztracená ve svém labyrintu iluzí, v samém srdci Mohavské pouště. Skryta před světem v hlubinách tajné vládní laboratoře, rozjímala Larisa Sergejevna o kráse a dokonalosti, aniž by zaznamenala, že za zdmi jejího osamění proběhla nukleární válka. Namísto bezpečnostní prověrky stačila Nathanielovi zahnutá trubka a páčidlo.
"Jsi to ty, Váňo?" zaskřípal nepřirozeně mechanický hlas, "zazpívám ti, chceš? Už se cítím mnohem lépe. Žádné metastáze, slibuji. Můj hlas je zase zpátky." Cupitala trhaným labutím krokem napřahujíc náruč. Porcelánová panenka zašlého věku, které nikdo nestačil říct, že všechnu krásu světa pozřelo velké černé slunce.

Dívka si našla úkryt ve starém hračkářství. Hleděla na regály zaplněné zaprášenými autíčky, mluvícími pannami a stříkacími pistolemi na vodu. Měla svého Geigera, nic víc nepotřebovala. Už se nedokázala dívat na hračky očima dítěte. Viděla jen ohebné plasty, hřejivou cupaninu, kterou si za chladných nocí vycpe boty.
Byla sama, odkázána na to, co ji otec naučil. Uměla zabít nožem krysu a opéct ji na ohni, uměla najít vodu, ošetřit ránu. Při vzpomínce na otce sevřela v dlani stříbrný přívěsek s ametystem. Nosila jej pod leteckou kombinézou, kterou si sama upravila. Rozhodla se, že se bude rvát, dokud se znovu neshledají.

"Můžeš to zapojit," zavelel Nathaniel až příliš odhodlaně. Nervozitu v hlase se nepodařilo potlačit.
Geiger zadal povel centrální jednotce a dlouhá jehlice síťového konektoru zajela vzadu do lebeční kosti. Nebylo to zrovna příjemné.
"Analyzuji kybernetickou jednotku 2127... 12/37864 souborů... Defragmentuji lokální úložiště...," sám Geiger jakoby se pokoušel zamaskovat napětí v hlase. Oba věděli, jak zásadní informaci mají na dosah.
"Zjištěna závada optického čipu XB-L4. Selhání jednotky za 237 hodin." Senzor poslední dobou opravdu vypadával.
"Revize kardiovaskulárního systému... Ireverzibilní změny biotické tkáně... Doporučena kybernetická kompenzace... Životnost organických komplementů... Neznámá," Geiger se na něj zadíval soucitně lidskýma očima.
"Nezbývá mi čas... Holčičko."

Lodní kufr polepený vzpomínkami. Drze si trůní na vrcholu smetiště.
"Geigere, oskenuj mi ten loďák nahoře."
Modrý kocour se zabodne holopaprskem do ošuntělého zavazadla.
"Radiace na nule."
Nathaniel se sápe do nebeských výšin, klouže po zteřelých pneumatikách. Konečně sevře v dlani ohmatanou rukojeť. Geiger zatím znuděně skenuje zrezivělou lednici, jako by pátral po konzervě s žrádlem.
"Smoking, sametový motýlek... Ten mi půjde k pleti... Heleme. Baccaqové víno!"
Geiger bez meškání vyšplhá za svým pánem. Zahledí se pronikavě na láhev s nektarem.
"Ročník 27, ovocný bouquet s jemnou tříslovinou. Riziko zkratování jaterního implantátu 37,6%."
"To jde. Čekal jsem to horší..."

Tucet vyhublých stínů se lepí ke stěnám opuštěného kostela. Uprostřed kráteru šestice bezvládných těl. Jedna emtrojka. Svatostánek bez klenby, kromě té nebeské. Na prázdné tváře milosrdně dosedají sněhové vločky a popel.
Nejmladšímu Joachimovi je čtrnáct let. Nikdo se ho neptal.
Gustavsson je zesláblý, předevčírem se otrávil jídlem.
Kottack si zašívá čerstvou ránu na rameni.
Žádné zákopy, žádný domov. Čeká se na sirény, světelné kužely šátrají mezi troskami. Kontrola výzbroje. Energie na 63 procentech a nabíjí se, trhavá, éempéčko, granáty…
„Pane? Tři dny jsme nespali…“
„Vím, hochu,“ položí mu velitel ruku na rameno, „spát mohou jen mrtví… My ostatní budeme bdít.“

„Dobrý večer do studia… Akviziční jednání mezi Richards-Wellingtonovou Korporací a vládními orgány pokračují již třetím dnem na půdě Michiganské polytechniky. Hlavním bodem probíhajících rozhovorů je ukončení výroby komerčních modelů a převedení projektu pod Národní úřad pro technickou homologaci. Jestli je profesor Makov i nadále ve vedení projektu nemáme potvrzeno. Ani on, ani spolumajitel Korporace Francis Wellington se jednání neúčastní. Mezi novináři se však spekuluje o vývoji nového modelu Makov III pro účely bojového nasazení…“
Na dvacátém kilometru oklahomské dálnice 44 havaroval osobní automobil v důsledku poruchy brzd. Auto i s řidičem shořelo ihned po nárazu. Identitu řidiče se nepodařilo zjistit.

Ivan Sergejevič Makov se jako každé úterý po přednášce uchýlil do přítmí zapadlé hospůdky nedaleko Gogolevského bulváru, kam chodil na čerstvé pirohy a Voloďův silný čaj. Toho dne se však stalo něco neočekávaného.
„Máte tu volno?“ oslovil ho lámanou ruštinou neznámý cizinec. Nečekal na odpověď a sám se posadil.
„Ukrutná zemi v téhle zemi, he?“ oprašoval kabát.
„Já opravdu nevím…?“
„Já se nepředstavil…? Richards, Malcom T.,“ napřahoval tlapu přes stůl.
„Mám pro vás nabídku, profesore… Váš fúzní prototyp… Tuze zajímavá věc, ale jak bych to řekl, poněkud nedoceněná, he...? Nebojte… Korporace se o své lidi umí postarat. Máte sestru, že?“

Celou myslí se upínal jen k Elis. Musí ji ochránit!
Jedna jediná vteřina a ležel potrhaný na chodníku. Rudá skvrna se rozlévala po břiše. Levou paží pulzovala silná bolest, přestože ležela o několik metrů dál. Okolní svět tonul v krvavé mlze.
„E… lis…,“ pokusil se promluvit. Dcerka u něj klečela. Ještě před chvílí plakala, ale teď šila ránu na břiše třesoucíma se rukama. Vysílačka na nouzové frekvenci.
„Nenechám tě tu,“ kousala se do rtu, „oni přijdou… přijdou…“ Chtěla tomu věřit. Láskyplně na ni pohlédl.
„Ukončuji aktualizaci softwaru kybernetických periferií,“ oznámil Geiger a odpojil konektor.
Nathaniel se probudil.
„Elis… Holčičko moje…“

„Nic pořádnýho tu nenechali,“ rozčilovala se pihovatá dívenka, „Samej krám.“ Zarputile se prohrabovala harampádím uvnitř zdeformovaného vraku letadla.
„Podívej se pořádně. Ti sběrači odcházeli ve spěchu.“
Elis zuřivě kopla do klubka drátů, které se jí připletly do cesty.
„Vítáme vás na palubě Delta Air Lines…,“ zachrčel reproduktor, „Těší nás, že jste si vybrali…“
„To sotva.“
„Podívej se vzadu, v ocasní části, oranžová skříňka…“ Elis se protáhla do zadní sekce, kam by se dospělý muž nevtěsnal. Chvíli se ozývalo jen supění, šramot a nadávky. Zanedlouho vykoukla z otvoru kštice nazrzlých vlasů. Vítězoslavný úsměv.
„Dobrá práce. Konečně máme funkční vysílač…! Polez ven.“

Osmiletá Elis byla na svůj věk neuvěřitelně hbitá a pohotová. Teď se však bála. Tiše plakala. Tiskla se ke svému otci. Z opačného konce města se blížilo temné dunění plazmových bomb.
„Pomodlíme se, chceš?“ Otcův hlas jí dodával jistotu.
„Milostivý Hellione,“ opakovala potichu s ním, „pomáhejž nám od nebezpečenství všelikých, dejž nám napít se z pramene čistého, nechť tvá záře dovede nás ke spáse a odvrátí od nás zlo černého slunce.“
Otec jí otřel slzy z tváře. „Musíme dál, Elie, nemůžeme tu zůstat... Zvládneš to?“
Sotva znatelně přikývla. A sevřela plyšového kocoura o něco pevněji. Geiger by sám cestu nenašel.

Za okny zchátralé školy zuřila iontová bouře. Popraskané zdivo bičoval kyselý déšť. Nathaniel se usadil uvnitř na hromadě suti. Geiger podřimoval vedle něj.
„Pořád se mi vrací jedna a ta samá otázka,“ přemýšlel nahlas. Opět si notně přihnul z láhve. Modravý obrys holografického těla se ani nepohnul.
„Kolik mi zbývá času?“ zaznělo prázdně do tmy. Z plesnivého stropu kapala voda, stékala po železných vnitřnostech rozpadlého panelu.
„Jestli jsem člověk, nemá smysl to řešit….,“ přihnul si znovu, „ale jestli mi v hlavě tiká procesor…“
Geiger líně zvedl hlavu. Ledabyle svého pána oskenoval.
„Pět a půl promile… tohle by lidská játra nezvládla.“

Geiger se pokoušel najít v databázi původní kodek, aby redukoval obrazové i zvukové šumy. Po chvíli se na protější stěně tělocvičny rozprostřel bílý obdélník světla.
„… poté co neúspěšně usiloval o grant na výzkum rekalibračního kyberčipu… fúzování biotické hmoty a kybernetických periferií…“
Geiger doladil frekvenci.
„…nasazení prvních komerčních kyberprototypů Makov I a Makov II. V období deprese projekt převzal Národní institut pro technickou homologaci…, komerční využití Makovových modelů zastavil.“
„Zatracený plechový makovice. Tak se jim to nakonec přece povedlo!“ ulevil si Nathaniel.
Geiger však spokojeně předl, hlavu položenou na packách. Byl se sebou spokojen. Navíc se právě setkal se svým stvořitelem.

Toho rána se Geiger necítil dobře. Dokonce i na holografického kocoura vypadal dost průhledně. Několikrát denně vydávil odpudivý chuchvalec přebytečných dat z mezipaměti, která se záhy rozplynula. Bohudík.
„Rekognoskuji… lokalizuji…,“ prskal výboje statické elektřiny. Náhle něco připoutalo jeho pozornost. Kostra muže v obleku sedící u vraku Fordky.
„Když miluješ mír tak moc, že jsi ochoten za něj bojovat…,“ deklamoval kocour zasmušile. Reklamní slogan připlouval odkudsi z hlubin elektronického vědomí.
„Ukaž, co to tady máš?“ Nathaniel se sklonil k ostatkům. Bedýnka vykládaná slonovinou…
„Peacemaker, ráže 45… Podívejme!“
Geiger naříkavě zamňoukal. Radiace byla na nule. Jeho digitální duši však zaplavil nekonečný smutek.

„Co je asi tohle?“ obracel v ruce kus slitiny s logem NATH. Holografický společník předmět oskenoval.
„Nulová výživová hodnota, nevhodný na náhradní…“
Nedlouho po probuzení zjistil, že příruční počítač kromě radiačně-detekčního modulu disponuje i holografickým projektorem. Jediný funkční profil měl podobu modrého kocoura. Pojmenoval ho Geiger. Průhledný čtvernožec pokaždé, když chtěl pána varovat před radiací, táhle zamňoukal.
Přemýšlel, co zkratka znamená. Stejné logo měl embosované na svém předloktí.
„...doporučuji vyhledat plodinu baccaque, pravděpodobnost výskytu…“
„Nemůžeš zmlknout a čistit si mezipaměť?“ Geiger se uraženě otočil. Pustil se do čištění elektronického kožíšku.
Vzpomínka tam nebyla, ale získal něco jiného. Své nové jméno.

Z reproduktorů se line bluesová melodie dávno zaniklého světa. Na hydraulickém křesle uprostřed operační místnosti pomalu procitá nahý muž.
„Začíná tvůj nový den 2127,“ promlouvá k němu umělá inteligence konejšivým hlasem.
Matné talíře světla nad hlavou se projasňují. Je to zcela poprvé. Svaly se učí souhře s mechanickými implantáty. Synapse neuronů se propojují s digitálním rozhraním. Přes zorné pole přejíždí sloupce dat.
Ozvěny narkotického snění ho nechtějí propustit ze sevření. Analogová duše dál bloudí postnukleární krajinou. Mechanickou paží pokyne černému slunci na pozdrav. A pak po optických kabelech steče hořká slza. Nikdo jiný už nezbyl. Jen kovová pachuť na patře.

Postával na okraji střechy mrakodrapu prolezlého rzí. Smrákalo se a červánky zalévaly město nachovým pastelem. Odkudsi z mlžného polosvěta pod ním přicházel neonový smog. Pomrkávající lampy oprýskaných poutačů se pokoušely o přátelské gesto. Marně.
Byl jsem tehdy více člověkem než dnes, pomyslel si Nathaniel a hleděl do dáli v prostoru a čase. Jizva po poslední operaci se ještě nezahojila a optický čip vynechával.
Bylo krásné krmit holuby, ale to už je dávno pryč. Konečně zaostřil na mizející siluety mechanických kachen. Obdivoval snad až příliš dokonalý pohyb jejich křídel. Byl sám a byl poslední. A proto jim mohl zašeptat tiché sbohem.