Moje články

Batole Ledňáček, jindy tak skvěle artikulující a hovorné, vrčí, mezi zuby cedí cosi, co zní trochu jako kuře, kozy nebo krize. Rodič 2 zoufale nabízí oné hromádce vzteku a neštěstí nové podněty, ale planoucí tváře batolete hlásí jednoznačný příchod hysterie. A už se válí v trávě jako mohamedán, ječí jako muezzin a na okamžik není jisté, jestli hledá Mekku nebo matku.
Rodič 2 stojí a čeká, nemá na Ledňáčka žádné páky, neví, kudy do toho. Slzy se valí jako hrachy, batole začíná v trávě rotovat.
A pak přijde rodič 1. Batole se postaví, nahodí mód ignor a jde si hrát.

Kassa. Cassian Andor. Stardust. Jyn Erso. Dvě děti Odporu. Vychovaní Luthenem Raelem a Sawem Gerrerou přesně tak, jak bylo potřeba. Pochopili systém a nahlédli za temnou oponu Impéria. Naučili je nenávidět a hledat cíle důležitější než jejich vlastní dech. Odpor a smysl pro čest je zavedly přesně sem. Na scarifskou pláž, kde jejich život skončí.
Dva bezcenné korálky na dlouhé červené šňůrce od prvního "ne" před mnoha lety, až po výbuch Hvězdy smrti. Dva korálky v dlouhé řadě, bez nichž by se všechny nitky Rebélie potrhaly a rozletěly pryč.
Kdyby věděli, jak to skončí, navlékli by se znovu na nit?

Rodič 1 se dopustil osudové chyby prostým dotazem, co by si Ledňáček ráčil dáti k večeři. Batole paralyzováno možnostmi nekonečného výběru začíná jmenovat jídelák průměrné závodní restaurace. Rodič dva píše imaginární nákupní seznam a modlí se, aby byl prodavač z nedaleké večerky ještě za kasou.
Kuchyní létají tužby po hjanolkách s minkou (což nepřeloží ani univerzální mateřský překladač), po masu s dzískem (což nemáme), následováno "chceš těstovinky s kaší" (ehm) a uzavřeno políffku jo s masem.
Rodič 1 uplatňuje tajné mamafu a hodí do mikrovlnky zbytky vepřové panenky od oběda.
Tři minuty čekání jsou ovšem moc. Batole spáslo korkový podtácek.

"Není se čeho bát, jenom vás na malinkou chvilku vypnu a pošteluju," hlásil s úsměvem Kryton a držel u toho něco, co vypadalo jako robertek pro vzrostlého nosorožce.
"Ani náhodou, ty zmetku plechová, se mě tímhle nedotkneš. To bych měl raději v trenýrkách dikobraza," ječel Rimmer a zdrhal.
"Nebude to bolet," rozběhl se Kryton a jedním zkušeným pohybem nasadil druhému technikovi KO.
"A teď si uděláme malý výlet do hlavy pana Rimmera."
"Co je to za vejlet, když je Dutohlavova hlava dutá," zabručel Lister, ale Kocour si pro jistotu donesl velkou colu.
"A heleme, Lisa, jdu pro pop-corn!" zašklebil se.

Marigold vystřídal řadu výrazů, celou paletu od "chce se mi zvracet" až po "to nemůžeš myslet vážně". Načančaný bard sledoval s nakrčeným nosem a děsem v očích zaklínačovo počínání.
Topivce zkušeně vyvrhl, oddělil maso od kostí a pak, rychlým pohybem rozlousknul topivčí lebku jako skořápku vlašského ořechu. Ostatně i obsah připomínal vlašský ořech ("Už asi nikdy nedokážu sníst vlašáky, ó né!").
Mozek vyňal a pomalu, aby ho neporušil, vložil do bublajícího kotle. Když nabral lžící a pokynul, aby tu vynikající polévku ochutnal, bardův žaludek to konečně vzdal.
Geralt se smál: "To je lektvar, ty přecitlivělý tvore. Ale dostal jsem tě!"

Nejhorší noční můra Sheldona Coopera se stala skutečností. Bylo to mnohem horší než kuře paní Raileyové, bratrovy prdy v jeho obličeji nebo sendvič bez odkrojené kůrky.
Levé oko mu škubalo, Howard přísahal, že vysílalo cosi v Morseovce; ruce se mu zpotily a samy od sebe se vymrštily a shodily celou 3D šachovnici na zem.
"Já vyhrála?" divila se Penny. "Když fialoví, určitě jsem vyhrála."
"Ty to ani NEVIŠ?" nepříjemná fistule se linula z Sheldonových úst.
"Tohle se nestalo," zaječel a utekl.
Penny se culila a otočila se na kluky: "Bude ho to strašit ve snech, že jo?"
"To si piš!"

Syrillova parádní, na míru přešitá a perfektně vypíglovaná uniforma byla najednou nepříjemně těsná. Cítil, jak mu po zádech teče studený pot.
"Asi... bych... moc se... nepovedlo," vypotil nesouvislou větu.
"Nepovedlo?! Chlape, víc posrat už jste to nemohl," ječel vrchní bezpečák. "Pamatujete si aspoň, jak ten zatracený chlap vypadal?"
"Byla tma a já byl v šoku. Byl... vysoký, ne tak jako já, ale skoro. Světlé vlasy i oči."
"Paráda, právě jste popsal většinu zatracených chlapů z toho zatraceného Ferrixu."
"On nebyl z Ferrixu. Měl jasný přízvuk z Coruscantu, tím jsem si jistý."
"A vida, přece jste k něčemu..." usmál se bezpečák.

Někdy je pohltilo milostivé bezčasí, takové ty jemné mikrookamžiky, kdy zvládly nemyslet na nic okolo, jenom na sebe. Vztah jako bonus. Velmi příjemný bonus.
Vel a Cinta si užívaly vzduch, který jim Impérium ještě nezakázalo dýchat. Ale i tenhle svět brzy padne.
Ležely vedle sebe v trávě odstínu lila a ruce měly propletené.
"Co budeš dělat, až to celé skončí?" zeptala se Vel mimoděk, ukolébaná chvilkovým pocitem bezpečí.
Cinta se místo odpovědi ušklíbla.
"Děje se něco?" Vel se přetočila na bok.
"Nic. Jen jsi trochu naivní."
"Proč, prosím tě?"
"Je naivní myslet si, že přežijeme," vysvětlila Cinta a zavřela oči.

"Tvaroh!" zavelí hlasem Leonida posílajícího Sparťany na smrt vzteklé batole, čímž dohání rodiče (je jedno, zda jedna či dva) k hranicím čirého zoufalství.
Rodič jedna starostlivě běží pro krmi polobohů.
"Pojádký!" zavřeští osoba mladší tří let a máchnutím poďobané ručky ohodí rodič 1 smetanovým lipánkem, zatímco rodič 2 běží pro komínek knih. Nabídka širší než od Netflixu batole zřejmě neuspokojila, nebo se mu zasekl generátor mluvených výrazů.
"Ne. Ne. Né!"
Rodič 1 v zoufalství táže se potomka, čeho žádá.
"Tvaroh! Ovečky! Koníčka. K mamince!" kvílí onen v náručí.
Hodiny do večerky se vlečou vyplněné výkřiky.
Kdy že to bude lepší?

Skřítek Lahváček z Lahovic se probudil s nepříjemně metalickou pachutí na patře, ba co hůř, s nevysvětlitelnou křečí v dlani. Jeho chlupy obrostlá tlapa se svírala ve znamení rohů. Zamyšleně se podrbal ve vousiskách a zkontroloval kalendář z březové kůry.
"Třináctého," pohodil kšticí. "Král Žaludek a Ještěří Čaroděj!"
Toho večera stál v první řadě. Trubadúři z krajiny, kde umí hrát i na střívko z ptakopyska, mu vesele zamávali z pódia. S prvními tóny Lahváček z Lahovic zaryčel blahem, strhl kamizolku a jal se křepčit ve zběsilém tempu. Toho večera byl tím nejchlupatějším pogujícím trpaslíkem v celém Povltaví, i s přítoky.

"Tak už to má za sebou," lomí rukama košíkářka.
"Nepovídejte," opáčí Markéta. "A kdo?"
Žena se nakloní blíž k lazebnici, aby tu novinku neslyšel nikdo nepovolaný.
"No, přece," významně pozdvihne obočí, "Bílý Plamen."
"Jo ták," pokývá hlavou, "Tak Ježek odešel."
"Jaký Ježek, hlupaňo? Císař přece!"
"Však mu říkali Ježek z Erlenwaldu, ne?"
Košíkářka poděšeně hýkne.
"To jsem jaktěživa neslyšela. Tak ještě Dunny z Maechtu, to bych věděla."
Obě se zamyšleně odmlčí.
"By mě zajímalo, jaký plamen teď bude tančit po jeho mohyle."
"Kdepak mohyla, má milá. Ciri ho nechá spálit, popel rozprášit."
"Ten by se asi divil. Ježek v peci."

Vousaté hudrající stvoření se s charakteristickým krkáním prohnalo lagunou kolem skupinky žab zmateně poulících bulvy. Skřítek Lahváček z Lahovic běsní, ba co víc, láteří. Kdyby nebyl tak obrostlý mechem, bylo by se dalo spatřit, kterak mu na krku tepe hlavní pivní tepna.
"Že já se vždycky tak vožeru, krindapána, to to bolí! Můj nebohý měch."
Zhurta kvačí k letité vrbě. Funí jako tělnatý kanec v sauně. Zarudlými očky hledá skulinu mezi kořeny. Úpěnlivě míří.
"Zatracená retenční schopnost sladu!"
A pak do ticha noci konečně zasyčí proud opravdového vysvobození.
"Tááááák," poskočí si vesele při měsíčku, "Naraž soudek, hospodo! Nebo raději dva."

Když byla Nombeko Mayeki ještě dítě, pochopila, že nezáleží na tom, jestli se narodíte v Sowetu nebo kdekoliv jinde, protože všude budete jenom ovcí na porážku. Spotřební zboží, které se v případě výpadku rychle doplní jiným, podobě tvarovaným kusem. Být černou ovcí nebyl žádný med.
Ve švédské liberální demokracii nebyla Nombeko o moc významnější. V uprchlickém táboře se tísnila s dalšími černými ovečkami v ohrádce a čekala, až někdo cizí rozhodne o jejím osudu a otevře vrátka. Nombeko ale měla po krk všech, kteří z ní dělali ovci a vzala svůj život do vlastních rukou.
Stala se dokonalou bílou vránou.

Neutrální tvář Wednesday Addamsové se proměnila v čiré zhnusení.
Barvy. Úplně všude. Celé spektrum duhy s jasným akcentem růžové.
Dívala se do tváře své budoucí nejlepší kamarádky a chtělo se jí zvracet.
Růžové konečky vlasů, třpytivé oční stíny, lízátkový lesk na rty, kolem krku asi tak miliarda třpytivých nesmyslů s jinými nesmysly, růžový svetr přes uniformovou košili, červená sukně, každý nehet jiné zato výrazně pastelové barvy, duhové podkolenky, boty na vysokém podpatku. A ze všeho nejhorší byl ten úsměv.
Mladá vlkodlačice se na Wednesday vrhla a podávala jí cinkátkový náramek.
"Máme stejný, budeme ho nosit jako sestry."
"To raději umřu."

Jídlo bylo ostré a vonělo kořením. Paul hledal ukotvení myšlenek a vizí, které se vzájemně proplétaly do provazců za jeho zavřenýma očima. Nové a nové obrazy vznikaly a umíraly s každým jeho nadechnutím.
Další obrazy maloval prstem do písku a plul v temných hlubinách toho, co by se mohlo stát. Nebo už se staly? Vize zničené pouště a tisíce mrtvých fremenů. Nebo snad vzpomínky?
Jídlo je ostré, je skutečné, teď a tady. Jeho svět přítomnosti byl stále menší. Caladan. Arakén. Poušť. Síč. Otevřel oči. Chani.
Chani je jeho přítomnost.
"Pověz mi o vodách svého světa, Muad'dibe," zaprosila. Svět se uklidnil.

Nahé mužské tělo bičují provazy deště. Svaly napjaté v očekávání posledního záchvěvu fyzična vybarvujují pomrkávající neony do neskutečných odstínů. Roy poprvé pláče a v sevřené dlani svírá bílou holubici. Do hrubých rysů se pozvolna vkrádá něha, lítost a touha předat otisk své existence dál. Pulzující megalopole desítky metrů pod jeho nohama už pro něj nic neznamená. Roy se usmívá. Přichází smíření. Neodbytný tikot stroje v jeho hrudi se chýlí ke konci. S posledním úderem se prázdná schránka jeho těla sesune na popraskaný beton. Holubice vzlétne k nebi. Duše se vrací do temnot Tannhäuserovy brány, tam, kde byla naposledy opravdu šťastná.

Výheň ožila. Tisíce barevných plamenů se roztančilo po jejím obvodu. Chvíli ticha věnovaná neslyšné modlitbě vystřídala symfonie úderů a unisono syčícího kovu. Rytmus tlukotu dvou srdcí tvaroval neživé do živého. Hlavice kladiva mazlivě tvarovala beskar a ten začal brzy poslouchat svou novou paní na slovo. Nárameník. Kyrys. Ptáčci.
Horko se vlnilo a rozlévalo všude kolem. Kleště doplnily válečnou melodií o nový rytmus. Roztavený kov získává nový, finální tvar, nový život.
Desítky nových kousků zdobí hrdé Mandaloriany. Povstal nový nepřítel. Budou bojovat s melodií vetkanou do beskaru.
Kovářka unaveně hledí do vyhasínajících světel. Kolik se jich asi nevrátí?
Toť způsob náš.

Kleya přejížděla po předmětech konečky prstů. Snad doufala, že jí staré artefakty a relikvie inspirují, dodají odhodlání a sílu dokončit, co začala a co se pomaličku začínalo drolit jako skály příliš dlouho bičované větrem.
Koruna královny Naboo, mandalorianská zbroj, štít nějakého vysoce postaveného gungana, palcát z Utapau a další a další věci, za které boháči z Coruscantu platili miliony kreditů. A za co vlastně?
Připomínaji lepší časy, tvrdil Luthen.
Nebo je to hromada harampádí, odvětila.
Právě proto jsme tu, aby se nezapomnělo.
Třeba bude jednou někdo vzpomínat i na nás. Kleya se nadechla. Čas to skončit jednou pro vždy nastal.

Jednoho večera štrádoval si skřítek Lahváček z Lahovic rákosem podél řeky při měsíčku. Jako obvykle mumlal si pod vousy.
"Ochránce pípy, sladový permoník, zavilý odpůrce patoků! Chá!"
Když vtom se mu do cesty přikutálela poloprázdná láhev. Skřítek uskočil, pak zvédavé očichal hrdlo láhve a zahudral.
"Blé, mučenkový tlamolep. Ten mi nesmí do rajonu."
Láhev s odporem donesl do své skrýše v děrávém sudu. Tam láhev naplnil voňavým chmelem až po okraj. Z huňatého vousu vytáhl škrtátko a obsah nádoby zapálil. Škodolibě sledoval, jak plameny pohlcují poslední stopy mučenkového likéru. Zběsile zatančil a zavýskl do noci.
"Huš hajzle. Tady je Smíchov."

Perrin se vpotácel do luxusního apartmá a trochu nešikovně se svalil na majordoma.
"Večírek, skvěle!" zahalekal a váhavou chůzí se snažil vplout do davu elegantních a bohatstvím přetékajících hostů. Vzduch voněl všemožnou směskou těžkých parfémů, květin a šumivého vína, Perrin jej doplnil o kvašený puch laciné spotchky a zvratků.
"Mon!" zařval, až někteří nakrčili nos (nebo jeho ekvivalenty). Mon Mothma se otočila a její diplomatická tvář na chvíli ztratila univerzální večírkový úsměv.
Luthen Rael a Bail Organa ho rychle vzali mezi sebe: "Zrovna tu říkáme, jak skvělou máš ženu a jak ji lidé milují."
"Někdo musí," zafuněl Perrin a odpadl.

Vím, že jednou to bude kdysi dávno, ale zatím je to příliš čerstvé, než aby to bylo tenkrát. Některé okamžiky se vryjí tak hluboko do paměti, že dosáhnou až do srdce.
Vešel jsem jednoho rána do Ledňáčkova pokoje. Unavený, rozbolavělý, plný pochybností, zda vůbec mám na to být dobrým rodičem. Naklonil jsem se nad postýlku. Tvoreček se zrovna probouzel a rozespale protahoval tělíčko jako malý brumlavý medvídek.
A pak to přišlo!
Spatřil mě. Zamyslel se. A pak mi věnoval svůj první radostný úsměv. Žádný mimoděčný záškub svalů ve tváři.
V ten okamžik jsem se teprve doopravdy stal otcem. Už napořád.

Míjím u lavičky zaparkovaný kočár. Maminka se věnuje roběti, tatínek postává opodál a upíjí pivo z kelímku.
„Copak to děláš, Frantíku?“ nahlíží maminka starostlivě do kočárku, „To nemůžeš, hrát si s pindíkem. Ten není na hraní.“ Buclatý andělíček se zlatými kadeřemi se spokojeně culí a pokračuje v činnosti.
„No to teda začíná docela brzo,“ prohodím zvesela opojen prvním jarním sluncem. Sakra, já to asi řekl nahlas!
Matka požitkářského epikurejce na mě vrhne nechápavý pohled. Jeho zploditel prská smíchy pivo do borůvčí. Vyměníme si zasvěcené pohledy. Matka krabatí čelo. Otazníky v očích.
Raději předstírám silnou pylovou reakci a mizím v dáli.