Moje články

Adam a jeho přátelé si už vedli boha do krčmy, když v tom se před nimi objevil starší muž.
"Tatínek!" zhrozila se Anežka. Ovšem ten si jí nevšímal, rovnou se pustil do nadávání bohovi.
"Dostal jsem se k prameni zla! K tobě! Ty mi budeš kazit děti! Nabádat je dávat relikvie čarodějnicím a dělat pasti na zahradníky!" křičel otec.
"Ale to já nebyl!" ohradil se bůh. "To si vymyslel tady Adam."
"No, víte, to nebyly pasti na zahradníky, ale na tohohle boha ze stroje!" vysvětloval Adam.
V tom se do debaty vložila Eliška. "A jak víte, co jsme tu dělali?"

"Já jsem takový kolovrátek. Spřádám nitky osudu, proplétám životy různých postav, dávám pozor, aby se potkaly tam, kde se potkat mají. Ovšem nesmí se příliš zasukovat, to by pak nevedlo k ničemu. No, prostě udržuji rovnováhu. Předu pevnou nit, aby vydržela. Samozřejmě, musí být i jemná, aby se s ní dalo pracovat. Ty nitě, to jsou dějové linky. A z těch, z těch se uplete svetr. Nebo spíš kniha. Nebo rovnou celý fantastický svět, záleží jen na představivosti. Ovšem já knihu nepletu. To už dělá spisovatel," básnil bůh.
"Buď už ticho, nebo tě z toho stromu neodřízneme!" okřikla ho Eliška.

"Hle, hostinec Na Holičkách!" zaradoval se postarší muž.
"Myslím, že tady se ubytovaly i tvoje děti," poradil pes.
"Samozřejmě, najíme se tam a odpočineme si!" sliboval tatík.
V naslouchání moc dobrý není. Nebo na mě kašle! Oběd bych mu ale dopřát mohl...
...
"A nechcete si poslechnout nějaké novinky?" zeptal se hostinský.
"Drby a klepy!" zamručel rytíř skrz pečeni.
"Ne, čistou pravdu! Dnes se na Čertohrad vydal povedený čtyřlístek. Vzali si provazy a šli dělat nějaké pasti. Nějací Jiří, Anežka a..."
"Co? Moje děti? Rychle za nimi, než něco provedou!" vyprskl otec a vyběhl z krčmy.
Samozřejmě nezaplatil.
"Verbež jedna rytířská!"

Otec Jiřího a Anežky seděl na svém koni, který se hrozně loudal.
"No tak, musíš kapku rychleji!" nabádal mužův věrný pes. Sice mi přijde odporné našeptávat za pomoci psa, ale nechci se ukazovat osobně. Tak musím dělat psí oči.
"Ty šelmo jedna, já ti vidím na očích, že chceš uzené!" pronesl starý muž.
Jenže oči, které na něj ze křoví koukaly, zdaleka nepatřily jeho psovi. Ten se jich tak lekl, že vyskočil svému pánu do klína. Ozvalo se zachrochtání a vynořil se zahliněný rypák. Už zase. Z lesa byli pryč natotata.
Přesně tuhle rychlost jsem chtěl! Někdy jen našeptávání nestačí!

"Hleďte, už jde!" vyhrkla Anežka.
"Vždyť to je ten dědeček z vězení!" vhrkl Jiří. "Pozor, pane!"
Pozdě. Dědeček šlápl do hromady listí a najednou visel za kotník v provaze na nejbližším stromě. Spadl mu plnovous, umělý nos a vrásky. Teď se celkem mladému muži houpala u pasu růžová motyčka a černá chlupatá rukavice.
"Cože?" vyhrkl Adam.
"No, co? Převlékat se a nenápadně hýbat dějem je můj denní chléb. Celou dobu vám jako dědeček dohazuji nápady. Ovšem při každé akci jste na dědouška zapomněli. Tak jsem mohl nenápadně zmizet a dělat kromě dědečka ďábla. Nebo cokoli jiného," vysvětloval čerstvě chycený bůh.

No tohle? Já ho tady vysvobodím z pekla, a on si jen tak odejde? Takhle teda ne! Když selhal Eduard, musím povolat někoho jiného! Zosobnění věrnosti a příkladnosti. Co třeba...
"Jakpak se asi mají moje děti na cestách..." přemýšlel starší urostlý muž. "Pročpak jsem je do toho světa vlastně posílal?"
"Přece aby předaly roucho Evino králi! Jenže ho místo toho dali nějaké čarodějnici a šli dělat pasti na zahradníky!" připomenul dvorní věštec.
"Aha, to musím napravit! Měl bych okamžitě vyrazit za... Jak se vlastně jmenují?"
"Jiří a Anežka! Ten chlap je spíš zosobněním sklerózy, šéfe!" odplivl si věštec a zmizel.

Zatraceně! Kdyby se ti čtyři zastavili, tak by se jim dalo našeptávat. Ale oni furt někde pobíhají, natahují sítě a jiné všemožné pasti na boha. Holt budu muset použít drastičtější metody!
"Myslím, že těch nástrah máme už dost!" prohlásil Adam.
V tom se před nimi rozevřela zem. Černá chlupatá ruka vyhodila nejdřív dubovou loutnu, za ní umouněnou postavu a urychleně zahladila jámu v hlíně.
"O tomhle musím hned něco zazpívat!" vyhrkla postava.
"Asi nějaký trubadúr," pronesla Eliška.
"Žádný trubadúr, troubadůr!" zděsil se Jiří.
...
Eliška, která vyběhla nejpozději, byla kupodivu na kopci první. Ovšem zadarmo ani kuře nehrabe, ani troubadůr nezpívá.

"Já ti nevěřím!" prohlásila cestou na hrad Eliška. "To nemusí být bůh ze stroje!"
"A kdo by to asi byl?" zeptal se Adam.
"Třeba někdo, kdo se chce stát slavným. Nebo ho ovládá chtíč po penězích! Převléká se za ducha, a sbírá vypadlé měšce s penězi vystrašených turistů!"
"To by se spíš převlékal za divočáka a nebral by si růžovou motyčku!" vložil se do debaty Jiří.
"Co když je to zahradník, co se upsal ďáblu, aby mu lépe rostly jahody?" spekulovala Anežka. "Lidé jsou schopní všeho!"
"Vy máte ale teorie," nadával Adam. "Radši přemýšlejte, jak toho zahradníka, ech boha chytit."

"Tady to je! Hospoda Na Holičkách!" zvolal Jiří.
"Konečně oběd!" zajásal Adam. Všichni se vrhli dovnitř. Hospodský se nestačil divit, jak jeho zásoby na tři dny zmizely za odpoledne.
To máš ale hladové zákazníky, co? Možná bys jim měl povědět o místních pozoruhodnostech...
"Vy jste tady určitě noví! To byste si měli prohlédnout Čertohrad! Prý tam straší..."
"Vážně?" podivil se Adam.
"Prý nějaký rytíř s růžovou motyčkou!" lákal hostinský.
"To je můj bůh ze stroje!" vykřikl Adam. "Jak se tam dostaneme?"
"Je to necelá půlhodina pěšky," vysvětloval výčepní. "Tak na menší výlet. A zavazadla si můžete nechat tady, Na Holičkách."

"Cože? V tom musí být nějaký podvod!" vyhrhkla čarodějnice. "Já vám nevěřím!"
"Proč ne? My to roucho nepotřebujeme, král o něm neví, a tatínek na něj již ráčil zapomenout," vysvětlovala Anežka.
"Ruku na to!" nadchla se kouzelnice.
A zatraceně! Nějak mi zvlčili. Takhle jsem to neplánoval. Ale co teď s nimi? Musím jim našeptat, že to roucho musí získat zpět! Barda Eduarda na ně! A další pekelníky!
"A co teď budeme dělat?" zeptala se Eliška, zaskočená dalším zvratem.
"Vymýšlet, jak vás dostat domů!" odpověděl Jiří.
"Ale mně se tu líbí!" zakřičela Eliška.
"A kdo říkal, že se sem nemůžeš vracet?"

"Co to je? Původně v téhle knize nebyly žádné provazy! Ani čarodějnice!" lamentovala Eliška.
"Dejte mi Evino roucho!" vyštěkla ježibaba. "Jako mladá jsem zkoumala žáby. No vidíte, jak to dopadlo! Ani nejlepší módní expert mi nedokázal pomoct! Prý jedině pytel přes hlavu. Teď kuňká v rybníce."
"A co když vám to roucho nevydáme?" ohradil se Adam.
"Budete kuňkat taky! Kde mám lektvar? Vypadl mi! Zatroleně!" nadávala Oldřichova matka.
"Tak nás teď pustíte?" zeptal se drze Jiří.
"Ne, zaletím si uvařit nový. Kvasí pár dní, ale vy tu počkáte!"
V tom se do debaty vložila Anežka: "Tak si to roucho vezměte!"

"Tohle už mě nebaví!" nadávala Eliška.
"Koně jsme nechali v lese, jak jsme utíkali před divočákem. Tak to musíme dojít pěšky!" vysvětloval Jiří.
"Horší je, že nám docházejí zásoby! Bez oběda nikam nejdu!" sakroval Adam.
"Představ si světlo na konci tunelu, pesimisto!" rýpla si Eliška.
"Spíš chleba na konci tunelu."
"Ticho, raději šlapte! Tohle remcání se vážně nedá poslouchat!" vložila se do debaty Anežka.
"To je pravda," podotkl Jiří.
Prásk! Z čistého nebe vyšlehl záblesk. Najednou před nimi stála ošklivá babizna s koštětem. Přes celou skupinu hodila lano, které se samo utáhlo a přivázalo všechny k nejbližšímu stromu.
"Mám vás!"

"Promiňte, ale oni byli vážně rychlí!" běduje Oldřich.
"Hlupáku, je to tím, že ses nesnažil!" hromuje postava zahalená v tmavé látce.
"Vždyť jsme na ně poslali polovinu našich stráží!" ospravedlňuje neúspěch Bublina.
"A není to málo? Měli jste poslat všechny!" zuří postava. "No nic... Co si člověk neudělá sám, to nemá. Především, když ho obklopují samí tupci!"
Postava se otočila a cosi vytáhla z šuplíku.
"Tady je to, lektvar na proměnu v žábu..." pronesla.
Slezla ze stoličky, čímž se zmenšila na polovinu, odhalila bradavičnaté ruce, hvízdla, chytla vystřelené koště, naskočila na něj a vylétla z okna.
Oldřich se zhrozil: "Mami?!"

"Kde jenom ty kytky jsou..." přemýšlel Adam. Bloudili totiž už hodinu po lese, kde stále dokola nacházeli ten samý palouček. Poznali ho podle divného kamene, který tam vždycky jen tak ležel. Ovšem pokaždé když přišli, bylo tam míň a míň kytek.
"Kdybys radši přemýšlel, kudy se dostat z tohohle bludného kruhu!" nadávala Adamovi Anežka. Jiří si mezitím sedl na kámen.
"Kvííík!" ozval se balvan, ze kterého se vyklubalo divočáče zahrabané v bahně.
Všichni vystartovali. Měli proč. Zatímco malý čuník odběhl, přiřítila se jeho maminka.
Z lesa byli pryč do pár minut. Očividně mají divoká prasata lepší orientaci než knižní postavy.

14. 4. 2022/ 1520
Můj milý deníčku, dnešek je vážně zvláštní. Nějak jsem se dostala do své oblíbené knihy. Potkala jsem známé postavy, Jiřího a Anežku. A ještě nějakého Adama. Prý se mu stalo to samé co mě. Rozhodně jsou s ním jen samé problémy. Nemůžu nikomu poradit, protože ten Adam rozvrtal celou časovou linku. Já tu novou s ním neznám, takže všechno, co jsem načetla, je k ničemu. Teď zrovna přežíváme noc v hustém lese. Ráno vyrazíme předat králi roucho Evino. Snad se nám to povede. Pak prý se pokusíme dostat domů, tvrdí Adam. Ale já se nechci vrátit!

Eliška seděla v knihovně a četla si svou oblíbenou knihu. Byla její největší fanynka, takže jí přečetla tolikrát, že by dialogy mohla recitovat nazpaměť. Ovšem tentokrát byla překvapená.
"Co tam dělá nějakej Adam?! Vždyť tam žádná taková postava nebyla! A vůbec, ten děj se ubírá úplně jiným směrem!"
Tohle je nějaké divné. A navíc, dneska kniha nebyla na svém místě. Našla ji jen proto, že byla zřetelně vidět na tom křesle, kde právě sedí. Tohle křeslo tady nikdy nebylo! Knížku si odložila na čtecí stolek připevněný ke křeslu. V tom ji zaujalo velice provokativní červené tlačítko na opěradle.
Déjà vu?

"To byl teda nápad!" nadával Jiří. "Koho napadlo, nechat se od nich naučit svazování tak, že oni svážou nás!"
"Tebe!" zpražila ho Anežka. "Nebýt tohohle nápadu, my bychom už byli na hranici Oldřichova území, roucho Evino v bezpečí, a vojáci by nebyli na cestě pro odměnu za naše zajmutí!"
"Svazovat sice umí, ale chytří nejsou!" utěšoval Adam. "Vždyť vám nechali nože!"
"Skvělé! Mně k němu přivázali ruku!" nadchnul se pro útěk Jiří.
...
"A teď rychle pryč!" strhl si Adam zbytky provazu rukou. "Budeme to muset vzít temným lesem."
"Dobře, hlavně ať jsme v bezpečí před Oldřichem. Jeho matka už čeká."

"To dá ale práci, svázat ty zatrolené vojáky!" nadávala Anežka "To jsi je nemohl zabít?"
"Ty bys radši kopala hrob?" oponoval Jiří.
"Já bych je podřízla, zastřelila, zmlátíla a vykostila!" naštvala se Anežka. "Jako tenhle zatracený uzel! Klatě!"
"Klid, to nebude tak špatné..." chlácholil Adam.
"Vždyť se mi rozvázal už po dvaadvacáté!"
"Musíš ho pořádně utáhnout!" radil ten zatracený zrzavec, kterého svazovali. "Já vám to říkám pořád, akorát mě vždycky praštíte kame- au!"
"Je to hrozná mládež, ani nepřítele svázat neumí!" nadával druhý voják.
"Jestli nesklapnete, vyzkoušíme návrhy mojí sestry!" naštval se Jiří.
"A nemohli bychom se raději svázat sami?"

Všichni tři pozorovali vojáky z poza křoví.
"Jestli se otočí, tak nás uvidí. To křoví není dvakrát husté," sýčkoval polohlasem Jiří.
"Co kdyby ten keř rozkvetl?" spekuloval Adam. "Keříčku, neboj se rozkvést, budeš krásnější!"
"Teď na podzim těžko!" zpražila ho Anežka.
"Za pokus to stálo. Teď se musíme vypořádat se strážemi!" odpověděl Adam.
"Nějak je zneškodnit. Položili si sem lano!" vymýšlel Jiří.
"A co s ním?" pochybovala Anežka.
" Udělám na něm smyčku. Prohodím ho křovím, strážím přímo přes hlavu. Pak smyčku utáhnu, oni spadnou a praští se do hlavy!" vymýšlel trik Jiří.
Pak ho okamžitě bez souhlasu ostatních provedl. Fungoval.

"Takže jeho matka může za to, že nás Oldřich uvěznil!" došlo Adamovi.
"Ano. Poslouchá ji na slovo," přisvědčila Anežka.
"A máme tady ještě jeden velký problém!" došlo Jiřímu. "Uprchli jsme dál, než jsme chtěli."
"A kde je problém? Alespoň nás vojáci nedoženou tak brzy," divil se Adam.
"Jediná bytelná cesta ke králi vede skrz luka, kterými jsme cestou projeli. A teď už to tam určitě prohledávají Oldřichovy stráže."
"Klatě! Jak se tam teď dostaneme?" zanadávala Anežka.
"No... Kdybychom se převlékli jako vojáci..." spekuloval Adam.
"A kde asi ty zbroje seženeme?" zeptal se Jiří.
"Od vojáků. Támhle totiž zrovna tři jedou!"

Ve zdi náhle vznikla díra. Všichni tři vyběhli skrz ni na nádvoří, skočili na své koně, kteří ještě nesli jejich zavazadla, ku podivu ještě nevybalená, a vyjeli směrem k lesu.
...
"Proč po vás ten Oldřich vlastně jde?" zeptal se Adam, když už byli v bezpečí.
"Protože jsem skrytá v rouše Evině," odpověděla Anežka. "Je to mocná relikvie, pocházející z rajské zahrady. Je zcela průhledné, dokonce až neviditelné. Když si ho někdo oblékne, pocítí i v té nejtvrdší zimě hřejivé teplo. A hlavně, když si ho obleče stará ošklivá žena, ihned omládne a zkrásní. Právě proto po něm Oldřichova matka jde!"

"Vězni! Projevil jsem dobrý úmysl vás obveselit svým zpěvem," zvolala nadšeně postava, která nemohla být nikdo jiný než obávaný bard Eduard.
"Prosím, ne!" zaúpěl Jiří.
"A aby jste pořádně slyšeli, přistoupím k vám blíž," skočil doprostřed cely bard.
"A jelikož dnes dobrými úmysly přímo překypuji, zakryju tuto ohavnou puklinu ve zdi!" nadýmal se svou dobrosrdečností bard.
"Tohle je náš konec!" neovládl se Adam.
V tom započal skřípot doprovázený hrozným kvílením. Než si zacpali uši, podlaha pod bardem praskla, zčervenala, a Eduarda stáhla do země černá chlupatá ruka.
"Tohle se nedalo poslouchat!" zaduněl zpod podlahy sám ďábel. "A vy koukejte zmiznout!"

"Dědoušku, kdepak se tu berete?" oslovila staříka mile Anežka. Neodpověděl. Místo toho stále mudroval něco o starých časech.
"Jó, tak to za mých mladých let, to když se někdo dostal do vězení, to se snažil hned utéct, na to já už nemám kosti!"
"To je pravda, měli bychom se odsud dostat!" prohlásil Jiří. A tak se všichni dali do vyškrabávání zdi starým chlebem. Byla to mravenčí práce, ale nic lepšího je nenapadlo. Stejně to šlo lépe, než byste čekali.
"Kdybychom ten chleba snědli, vylámali bychom si zuby!" konstatoval Adam.
V tom se rozrazily dveře a v nich se objevila postava.

Výprava zajatců dorazila do cíle. Přesněji do cely.
"Padejte, vy bando zatrolená," přivítal je velice přívětivě žalářník.
"Tohle je jedno z těch míst, kde se nechceš probudit. Já tady radši ani neusnu," stěžoval si Adam.
"Snad se odsud brzo nějak dostaneme," zadoufal Jiří.
"No jo, ale tady ještě někdo sedí!" vykřikla Anežka.
"Jó, za mých mladých let, to se kobky stavěly pořádně. Dneska se všechno odbyde, tuhle zeď porazí každý vůl, nebo kůň," pronesla postava v rohu cely.
"A ne jen tak někdo, to je ten dědeček, co jsme ho před pár hodinami potkali!" vykřikl Adam. "Kde se tady vzal?"

"To nepomůže," vytřepával si z uší provizorní ucpávku Jiří. "Eduard hraje tak hrozně, že lidem vypadávají vlasy, natož špunty."
"Tak co mu nasadit na loutnu červíka, červotoče?" spekuloval Adam.
"Ten prohryzává dub děsně pomalu." zamítla Anežka.
"On má loutnu dubovou?" divil se Adam. "Obvykle se loutny dělají z ušlechtilých dřev."
"Ale tenhle troubadůr má loutnu dubovou jak svoji hlavu. Divím se, že mu po ní neleze nějaký červík." podotkl Jiří. "Tomu hraní ani nevymluvíme."
"A máte někdo nějaký lepší nápad?" zeptal se Adam.
"Jedině mu nenápadně vytrhnout ladící kolíčky..." spekulovala Anežka.
"Vždyť on nejspíš neladí."
Na obzoru se objevila tvrz.

"Klatě!" odplivl si Jiří, kterému příliš nevyhovovala jízda na koni se svázanýma rukama. "Co tě to napadlo?!"
"Jo! Mám plán." odpověděl Adam. "Než jsem se sem propadl, stvořil jsem boha ze stroje. Ten nás v jakékoli bezvýchodné situaci odnese do bezpečí, pak ho přinutíme, aby mne dostal domů."
"Možná jo, ale mezitím nás Oldřich podrobí nejhoršímu mučení, horšímu než skřipec." odsekla Anežka. "Povolá troubadůra barda Eduarda. Čtyři strofy, co způsobují katastrofy, jsou jeho nejsilnější kus."
Na to Adam nemyslel. Nápadů měl však dost. Vydloubl dva kousky kůže ze sedla a strčil je Jiřímu do uší.
"Vždyť nic neslyším!"
"Tak vidíš!"

Adama vytrhlo z plánování návratu pronikavé zatroubení. "Tramtadáá!"
"Zatroleně...," vyhrkla Anežka. "Oldřich zvaný Bublina. Tedy spíš jeho poskoci. Sám by ten tlusťoch ani nevylezl na koně."
"Tak prostě padáme," vyhrkl Adam a skočil na Jiřího koně. Věděl, že s Oldřichem nemá Anežčina rodina zrovna dobré vztahy. Za chvíli už byli na útěku všichni tři.
"Nech-těl by si-s přesed-nout?" drkotal mezi jednotlivými skoky Jiří, kterému Adam celkem neobratně kočíroval koně.
"Za jízdy?" divila se Anežka. "Na zastavování a přelézání zrovna nemáme čas."
V tom Adam dostal spásný nápad. Zakřičel: "Klid, vím, co dělám!" a strhl Jiřího i se sebou z koně.

"Cože?" vyhrkli Jiří a Anežka. Odkud zná jejich jména? Co to blábolí o knize? Kdo vlastně je?
"No, abych vám to vysvětlil" uvědomil si Adam, že dřív mluvil než myslel. "Já jsem Adam, a jsem z jiného světa. V tom světě existuje kniha, o vás dvou. Já ji přečetl, takže vím, že váš šlechtický otec vás poslal s poselstvím ke králi. A teď jsem se do té knihy propadl."
Uprostřed rozhovoru se přišoural starý dědeček.
"To za mých mladých let, to se nevedly dlouhé rozpravy. Šlo se rovnou k věci."
Adama napadlo, že by se měl co nejdřív dostat domů.

Najednou se Adam ocitl na louce uprostřed polí. Před ním se tyčily dvě postavy.
"Co zde pohledáváš?!" zeptal se vysoký mladík.
"Já..." snažil se odpovědět Adam, který si sám ještě neuvědomil, co se stalo.
"Než tě začnu vyslýchat, musíš přísahat na tento kříž!" vytahoval krucifix mladý muž.
"Nezdržuj, bratře, na kříže už lidé kašlou. Dnes už pomůže jenom dýka pod krkem." promluvila druhá postava, překvapivě drobná dívka.
Adam si konečně uvědomil, odkud tyto lidi zná. Na křížový ani dýkový výslech neměl náladu, tak se pokusil vysvětlit situaci sám.
"Vy jste Anežka a Jiří. A já se propadl do vaší knihy."

Adam přišel ke křeslu a položil si knížku na čtecí stolek. Sám si sedl na sedačku. Ještě než stihl zmáčknout tlačítko, před očima mu vyjela tabulka a nápis:
"Vytvořte si svého boha" přečetl nápis. Tlačítko muselo počkat. Adam si vždy musel všechno vyzkoušet.
"Určitě bude silný," zamyslel se bohotvůrce začátečník. "Ale tělo až po hlavě."
Po dlouhém tvoření před ním stál nasvalený blonďák ve dlouhém černém steampunkovém plášti s epicky vypadajícím mečem v jedné ruce a v druhé hrdě dřímající růžovou motyčku. Ta se mu tam prostě připletla a nedala se odstranit. A teď Adam konečně zmáčkl to červené tlačítko.

Adam seděl v městské knihovně a četl si. Konečně našel knihu, která ho zaujala. V tom ho ale vyrušila knihovnice hysterickým jekotem.
"Nežer tu židli, Pacinko!"
Pacinka, knihovničin skoro dvoukilový kocour, před kterým couvali i buldoci, trhal a drásal velké, masivní křeslo s držátkem, na které si mohl čtenář položit knížku, počítač, nebo cokoliv, co se mu tam vešlo.
"Jednou dostaneme darem křeslo spisovatele, který v našem městě vyrůstal, a ty ho začneš ničit," nadávala samozvaná ochránkyně křesla.
Když knihovnice kocoura odvlekla, tedy spíše on odvlekl ji, vydal se Adam směrem ke křeslu. Zaujalo ho totiž velmi provokativní červené tlačítko.