Moje články

"Tohle mi byl čert dlužen!" nadával si pod vousy Boccacio Disco. Trávil noc ve velmi pochybném hostinci a přemýšlel, kam se schovat před královskou mocí. O tom, že ho král Karel bude stíhat po celém Českém království, nepochyboval. Z intrik proti Krlcovi by se nejspíš vykroutil, při nejhorším vyplatil. Ale s tím vypáleným klášterem to vážně přehnal... Boccacio se převalil na druhý bok. Ani Německo nebude bezpečné, hlavně pokud se z Karla vážně stane císař...
V koutě pokoje vystrčila hlavu myš. Opelichaná a vousatá, až Bocacciovi někoho připomněla. Jeho poslední ostrůvek naděje, bezpečí a při nejlepším i šance na pomstu.

"Je rozhodnuto!" prohlásil král Karel. "Rod Krlců je na základě výpovědi očitých svědků zproštěn obvinění. Nyní zatkněte Bocaccia Disca!"
"Už dávno zmizel..." prohlásil Salvátor. "Uvědomil si, že se svědků nestihne zbavit a vypařil se."
Účastníci jednání se pomalu začali rozcházet. Většina zúčastněných pomlouvala Bocaccia. Bratr Pěvec se bavil s Luciem, že by rád odjel na misi, šířit dobrou naději. Tato konverzace bohužel nedorozuměním brzy skončila u myší.
"Co budeš dělat teď?" přitočil se Vratislav k Salvátorovi.
"Nejspíš se na chvíli vzdálím z Prahy. Dám si pauzu od politických intrik a budu se cvičit v šermu. Nedoporučil bys mi nového učitele?"

Bratr Pěvec vkročil do místnosti, doprovázen dvěma strážemi. Pomodlil se a přednesl svou výpověď. Nakonec se ho král zeptal: "Věříme ti, mnichu, ale pověz nám víc o tom cizinci, co se tě pokusil zabít. Nezjistíme-li, kdo to je, nemůžeme tvou výpověď uznat za průkaznou."
"Bohužel jsem ho poznal jen krátce. Nemám tušení, kdo to je, jak se jmenuje, nebo jak ho najít..."
"Já ho znám," promluvil nenadále Salvátor. Všichni ztichli. "Nikdy sice své jméno v přestrojení nevyslovil, ale nemohl jsem ho nepoznat. Ani se nesnažil přetvařovat. Nakonec se mě neodhodlal zabít a utekl. Byl to můj mistr šermu: Bocaccio Disco."

Jednání probíhalo celkem nudně a zdlouhavě. Nevypadalo to, že se blíží nějaký velký posun. Vráťa celou dobu přemýšlel, jak se asi cítí Salvátor. Ten totiž stál na přesně opačné straně sporu než jeho otec. Salvátor působil velmi neklidně, popíral však, že by to souviselo s jeho rodinou. Nakonec se král zvedl a promluvil:
"Lucius Benátský se již mnohokrát pokusil prokázat nepravost důkazů předložených panem Krlcem, nyní však dáme prostor obžalovanému, aby zpochybnil důkazy naše."
Vratislav zbystřil. Teď nastane jeho chvíle. Postavil se a pronesl: "Mám důkaz, že průkazná listina je zfalšovaná. Rád bych tedy předvolal svého prvního svědka: Bratra Pěvce."

Vratislav dorazil na další jednání. V politice byl popravdě řečeno zelenáč. Při prvním setkání s králem jen tupě zíral, při druhém poprosil o možnost prozkoumat listinu a málem skončil ve vězení.
Posadil se vedle svého otce, který se už vrátil, a matky, která dorazila s otcem, obecním kronikářem a knězem. Pátou lavici zaujal Salvátor. Proti nim zasedli král Karel a jeho rada v čele s Luciem Benátským.
"Vráťo, jsi v pořádku?" zahleděla se na jeho obvázanou nohu máma. "Málem jsem tě nepoznala."
Teprve teď si Vratislav uvědomil, jak dlouho se neviděli. Natáhl se, aby ji obejmul, ale přerušil ho král.

Píše se rok 2158 po Kristu a celý svět ovládá chat GPT. Tedy skoro celý. Kdesi v bývalé Galii odolává jediná malá vesnička. Traduje se, že před více než dvěma tisíci lety se ta samá osada ubránila před římským vojskem za pomoci kouzelného lektvaru. Roku 2014 pak na tento lektvar získala i ochrannou známku Evropské unie a později byl olympijským výborem zařazen na seznam dopingu, ale to je vedlejší. V boji s umělou inteligencí byl lektvar v podstatě bezvýznamný. Prvním faktorem byla vysoká přirozená inteligence obyvatel, zděděná po jistém Asterixovi. Druhým byl fakt, že do vesnice dosud nebyl zaveden internet.

Maskovaný muž zasunul meč do pochvy, pískl na koně a koukl se ještě jednou na chlapce na zemi. Možná by se jich mohl zbavit už tady a teď, ale riskoval by, že mnicha možná nedohoní. Vyšvihl se do sedla a tryskem se vydal za uprchlíkem.
"Uff, a je pryč!" oddychl si Vratislav.
"Musím ti toho hodně říct..." začal se zvedat ze země Salvátor. "Ale předně, stihne to bratr Pěvec do města?"
"Ten tam vůbec nejel. Hned, když začalo hořet, tak si mého koně půjčil jiný mnich, aby přivedl pomoc na hašení. Pěvce jsem přesvědčil, ať se schová támhle do křoví."

Padouch se otočil za hlasem. Uviděl tam Vratislava, jak klečí na jednom koleni s mečem v ruce. Nejspíš si stihl ovázat zraněnou nohu a teď se snaží tvářit bojeschopně. Plýtvá silami, ten už nenadělá moc problémů.
"Mnich je pryč, takže tady nemáš co dělat," prohlásil Vráťa.
"Cože?"
"Zatímco ses vykecával, dal jsem mu koně a poslal ho do města. Usvědčí tě tak jako tak, nemusíš se snažit zbavovat dalších svědků."
Padouch se zahleděl do dálky. Skutečně uviděl jakousi postavu na koni, jak se žene k městu. Nevadí, o Vratislava a Salvátora se může postarat později. A toho jezdce ještě dožene.

Salvátor rozhodně nehodlal odejít. Místo toho proti maskovanému muži vyrazil vší silou, s mečem namířeným na nepřítelův hrudník. Ten takhle náhlý útok nečekal a zareagoval na poslední chvíli. Prostým krytem srazil chlapcův meč do strany. Salvátor se ale nezastavil. Vletěl plnou parou do protivníka a udeřil ho hlavicí do obličeje. Maskovaný muž se zapotácel. Většinu nárazu však pohltila helma. Zasažený se oklepal a srazil Salvátora na zem.
"To jsi dostal nemoc šílených dětí? Nebo záchvat rytířství?" řval na chlapce. "Nemohl jsi prostě vypadnout a zachránit si krk? Musíš mi tu překážet při práci?"
"Nech ho být!" ozvalo se za padouchem.

Salvátor přemýšlel, jak zaútočit na nepřítele. Jeho protivník byl očividně zkušenější, nebylo by ho radno podceňovat. Stále Salvátorovi ale připadal povědomý. Jeho mluva, šermířský um i sarkastické poznámky, to všechno mu někoho nepříjemně připomínalo. Ale to nemůže být on, ten by přece...
"Salvátore," promluvil maskovaný muž, "udělal bys mi laskavost a vypadl odsud? S tímhle nemáš nic společného."
"Myslel jsem, že jsi čestný muž! Teď jsi mě vážně přesvědčil o opaku," vyhrkl Salvátor. Už si nedělal o zloduchovi žádné iluze.
"Čest je hezká věc, ale k moci ti nepomůže. Teď tedy odejdi a zapomeň, že jsi mě tu viděl. Jasné?"

Přilbáč zaútočil podle a nečekaně. Vůbec mu nevadilo, že od protivníka stál skoro dva metry. Vrhl se kupředu velmi dlouhým a hlubokým výpadem, čímž překonal většinu vzdálenosti. Ohnal se Vratislavovi po noze, a v průběhu seku ještě pustil meč pravou rukou, takže ho držel jen za hlavici. Bez problémů tak dosáhl na nepřipraveného Vratislava, který ještě viděl rudě a nestihl uhnout. Ten se skácel k zemi jako hruška a chytl se za kotník.
"No, ještě se tam poškrab, to ti pomůže," ušklíbl se zloduch.
Salvátor stihl vytasit meč a uskočit. Vypadalo to, že se s nepřítelem bude muset vypořádat sám.

Vratislav se Salvátorem a bratrem Pěvcem vyběhli před klášter, kde je uvítala hromada hořících došků a maskovaný muž. Hlavu mu zakrývala robustní přilba, v rukou třímal meč.
"Takhle se setkáte s mnichem, když nemáte povolení vstupu do kláštera," pronesl maskovaný muž temným hlasem, který ještě víc zkreslovala přilba. "Myslel jsem, že se k tobě, Pěvče, nedostanu. Už jsem si chtěl vyholit hlavu na vajíčko, jak to nosí většina mnichů, a vplížit se ti do cely, ale tohle je mnohem lepší nápad."
"Tobě přijde jako dobrý nápad vypálit klášter???" nakrkl se Vratislav.
"Lepší než si myslíš!" zachechtal se přilbák a zaútočil.

"Dobrý den, vy jste bratr Pěvec, že? Našel jsem velmi zajímavou listinu s vaší značkou!" rozrazil dveře cely kláštera Vratislav, následovaný Salvátorem.
"Tu o Svatopluku Krlci, že?" zvedl se z lože mnich. "Ani nebudu zapírat. Napsal jsem ji, přestože to byly samé lži. Dostal jsem za to váček grošů. Urozený pán by se pro takový ani neohnul, ale mnoha sirotkům by změnil život. A když vytáhnete bližního svého z nouze, stojí za to zhřešit, nemyslíte?"
"Skvěle, tak nám to ještě zopakujete před králem a bude pokoj!" nadchl se Vráťa.
"Bůhví jestli!" zavrčel Salvátor. "Cítím dým, a určitě nejde ze svíček!"

"Kam jedeš, Salvátore?" zeptal se Lucius Benátský. "Musíš mě ještě doučovat český jazyk! Stále si pletu botu s robotou a rádce se zrádcem. Za to mi král pěkně vyndal. Nebo vynadal?"
"Vynadal. Dnes ale bohužel ruším všechny plány, protože..."
"Á, ty jsi tady, Salvátore!" vynořil se z poza rohu draze ustrojený muž. "Neměli jsme mít dneska touhle dobou lekci?"
"Zdravím tě, Bocaccio!" uvítal učitele šermu Lucius. "Syn se tváří, že musí odjet."
"Ano. Král mi přikázal, abych doprovodil do jednoho kláštera jakéhosi Krlce. Prý si připravuje obhajobu."
"Snad nemyslíš TOHO Krlce!" nadzvedl se ze židle Lucius. "Toho, co vyšetřuji já!"

Maskovaný muž vyskočil na koně a uháněl od kláštera. Ta helma ho už vážně štvala. Byla to úplná vykopávka, nepohodlná, trochu rezavá a podivně páchla. Byl rád, že si ji už mohl strhnout. Alespoň mu dobře zakryla obličej a zvládl na ni svést svou špatnou češtinu. Už tak mu dalo pořádnou práci se naučit vyslovit Krlec. Ti Češi mají hrozně složitá jména.
Pak začal plánovat. Mnich prý bude mít listinu hotovou do tří dnů. Pak ji stačí dostat do dvorního archivu a později ji králi podstrčit. Karel samozřejmě potrestá Krlce a jeho majetek časem skončí v rukou rádců a družiny.

Byla temná noc. Měsíc se schovával za mraky a jediné světlo v okolí vycházelo z dohořívající svíčky na mnichově stole.
"Stejně nechápu, jak mám popsat toho vašeho Krlce. Tvrdíte, že ho mám líčit jako provdaného. Ale muži se žení, nevdávají," podotkl mnich.
"Vy špatně slyšíte, že?" pronesl zvláštní muž, jehož obličej zakrývala starodávná přilba.
"Máte pravdu, nejspíš jsem se přeslechl. Řekl jste prodaného? Ale to by dávalo ještě menší smysl."
"Jaký je muž, co spáchá zradu?"
"Aha! Proradného! Vy vážně musíte líp vyslovovat..."
"To je helmou. A nezapomeňte, jsem jednatelem skupiny mocných mužů. Pokud nás zkusíte usvědčit, zbavíme se vás."

"Kdo takovou pitomost napsal?" zamračil se Vratislav.
"Mně ta listina přijde celkem přesvědčivá..." zamyslel se Salvátor.
"Protože nevíš, jak je samotný Krlcov nebojeschopný. Ten by tkalcovskou tvrz nedobyl ani za sto let."
"Asi máš pravdu. A jestli tě zajímá, kdo to všechno napsal, tak máš smůlu. Podpis chybí."
"To mě ani nepřekvapuje. Já sám bych se takovou lež styděl podepsat. Když někdo píše, tak jeho prolhanost nezná mezí, ale kdyby to měl zopakovat nahlas, z očí do očí..."
"Nejspíš to psal mnich. Ti se nepodepisují. Hele, tady nechal značku, skřivánka."
"Nu vida, tak já ho najdu a donutím ho zpívat."

"Vskutku strašné věci dějí se v zemích českých, šlechta vede války a rabuje beztrestně. Nejhorší z nejhorších, Svatopluk Krlec, napadl během nejsvětějších svátků velikonočních sousední území, právoplatně náležící pánům z Tkalcova. Obsadil jejich hrad, dědice otrávil. Aby se vyhnul podezření z jeho vraždy a svůj územní zisk ospravedlnil, pod hrozbou násilí donutil Jiřinu z Tkalcova k sňatku. Tímto ohavným činem si zajistil beztrestnost. Pokud takové bezpráví bude nadále tolerováno, nebudou již Čechy bezpečné nikdy a pro nikoho. Bůh žehnej, aby zakročil schopný a spravedlivý král, učinil těmto zvěrstvům konec a znovu nastolil mír v mocenskými boji zpustošené zemi české, amen."

"Takže, kterou listinu potřebuješ?" otevřel Salvátor dveře bibliotéky.
"O tom, jak pan Krlec získal Tkalcov," zamyslel se Vratislav.
"Ta bude nejspíš pod téčkem nebo káčkem..." hrábl Salvátor do regálu a začal číst. "Kterak nechal pán z Tlupova své tchýni jazyk řezat... To nebude ono. Jak trestat nepoctivé tkalce... Od Tk tady už nic není a Kr ani nebylo na seznamu. Je v té listině toho víc?"
"Možná zkus najít něco o svatbách."
"Svateb je tu spousta... Počkej, tohle bude ono: Co zakrývá svatba Svatopluka Krlce... Ty vyšetřuješ vlastního otce? Není to střet zájmů?"
"Kašli na zájmy a přečti to celé!"

"Jistě, Vaše Veličenstvo," odpověděl hlas z vedlejší místnosti a vynořila se známá tvář.
"Proč máš předloktí v obvazu?" zamhouřil oči král Karel.
"Ehm, pořezal jsem se o rozbité sklo."
"V tom případě ti přeji rychlé zahojení. Nicméně, teď provedeš tady Vratislava Krlce sklepením do bibliotéky, ukážeš a přečteš mu všechny listiny, které ho budou zajímat a pohlídáš, aby nic nepoškodil nebo nevzal. A ne že uslyším téct víno proudem. Vše jasné?"
"Zajisté."

"To tady máte tak tenké zdi, že by bylo slyšet i tekoucí víno?" prohodil Vratislav při sestupu do sklepení.
"Tenké nejsou, ale ozvěna je ve sklepě strašně silná."

Spiknutí mívají mnoho vrstev, a když je zkusíte odhalit, nejspíš skončíte v slzách. Podobnost s cibulí je čistě náhodná. Kde ale začít s vyšetřováním?
"Potřebuji vidět listinu, která obviňuje mého otce!" prohlásil Vratislav.
"A pročpak? Nevěříš snad králi?" ušklíbl se Karel.
"Věřím, že váš důkaz není vymyšlený. Pokud je to pravdou, nemáte důvod mi listinu neukázat," vytasil Vratislav dlouho připravovaný argument, který ho mohl dovést jak k cíli, tak i do hladomorny.
"Na svůj věk a postavení jsi dost drzý," zvedl se král z trůnu. "Dotáhneš to daleko. Ale nemůžu tě nechat bez dozoru. Salvátore, pojď sem! Uděláš pánovi doprovod!"

"Nejlepší místo, kde si získat srdce dámy, je na turnaji," tvrdil vždycky Vratislavovi otec. "Já jsem Jiřinku poznal na klání, které pořádali páni z Tkalcova. Když jsem ji poprvé uviděl, věděl jsem, že se musím předvést v nejlepším světle. Ten den jsem zlomil devět dřevců."
"Nejlepší místo, kde si vybrat ženicha, je na rytířském klání," tvrdila služebným Vratislavova matka. "Já jsem toho svého poznala, když jsem mu ošetřovala rány. Vrhl se na prvního protivníka tak zuřivě, že se jim oběma zlomily dřevce. Svého soka bez problému srazil z koně, ale na vlastním se už neudržel. Spadl do hromady náhradních dřevců."

Rod Benátských kdysi nesl jiné jméno, které už odvál čas. Jeho nejstarší známý člen, Francesco, se narodil v Benátkách, ale žil v Německu, kde zbohatl jako kupec. Italské jméno však nešlo místním vyslovit, takže si začal říkat Benátský. Jeho syn Lodovico se přestěhoval do Říma a stal se diplomatem. Další hlava rodu Lucius také byl diplomat a dokonce se dostal mezi rádce Jana Lucemburského. Přestože většinu života strávil na cestách a neuměl moc česky, oženil se s Češkou a jeho syn se narodil i vyrůstal v Praze. Takže už po tři generace nikdo z rodu Benátských v životě neviděl Benátky.

"Zatraceně," poklekl Salvátor. "Když jsem ustoupil, uvolnily se nám ruce a tobě se otevřel prostor k útoku. Pak už stačil drobný sek, téměř bez nápřahu, a mám ruku v..."
"V obvazu," Vratislav si utrhnul kus rukávu a zaškrtil protivníkovu ránu. "Upřímně, měl jsem velké štěstí. Netušil jsem, že se do boje vrhneš takhle po hlavě."
"Tak mě to naučili. Nikdy mi to nešlo. Očividně musím změnit způsob šermu," povzdechl Salvátor.
"Ještě se omlouvám za urážku tvého otce," svěsil hlavu Vráťa. "Neměl bych nadávat na někoho, koho sotva znám. Dobrou noc."
Teprve teď si uvědomil, jak moc se mu třesou ruce.

On zaútočil? Tohle Vratislav nepředpokládal. Sám předem zaujal střeh s mečem namířeným proti protivníkovi, připraveným pro bod přímočarý a rychlý jako sluneční paprsek. Salvátor chtěl nejspíš využít moment překvapení, srazit mu meč do strany a zasáhnout Vráťu sekem svrchu. Rána přes čepel opravdu přišla. Ale Vratislavovy reflexy neselhaly. Zpevnil se proti nárazu a ruce mu vzápětí vystřelily nad hlavu.

Šermíři se v plné rychlosti srazili s předloktími před obličeji a zbraněmi nad hlavou. Ani jeden nebyl v pozici, ze které by mohl smysluplně zaútočit. Salvátora přešla touha postupovat kupředu. Začal se stahovat. V tu chvíli mu předloktí rozetnul Vratislavův protiútok.

"Salvátor Benátský."
"Vratislav Krlec."
Šermíři se představili a zaujmuli své pozice na dvorku krčmy. Vratislav hodnotil svého soupeře a snažil se odhadnout, co udělá. V krčmě působil jako typický tichý společník, který mluví, jen když má co říct. Vše nasvědčovalo tomu, že takovým způsobem bude i šermovat. Zaujal střeh s mečem vztyčeným, téměř položeným na rameno. Skvělý pro seky a kryty. Navíc ani zbytečně nepředsouval levou ruku, což je častý zlozvyk. Jeho postoj nenapovídal tomu, že se hodlá hýbat víc, než musí. Nejspíš bude vyčkávat na místě, připravený vykrýt příchozí útok a odpovědět vlastním...
V tu chvíli Salvátor vyrazil vpřed.

Vratislav se ubytoval v hostinci U Zlomeného rohu. Netušil, kdo tam jaký roh zlomil, ale nejspíš patřil ponocnému, protože ten se tomu domu obloukem vyhýbal. Vráťovi to ale bylo jedno, stačilo mu, že se tam mohl vyspat a posedět u džbánu řídkého piva. A jak už se u piva stává, začal myslet nahlas. "Zatracený Luciferus, nebo jak si říká!"
"Jaký Luciferus?" zeptal se mladý muž od vedlejšího stolu.
"Ten Benátský žvanil, co líže královi Karlovi škorně a komolí můj krásný jazyk."
"Vy myslíte Lucia Benátského, že? V tom případě je mou povinností vás vyzvat k souboji. Za urážku mého otce!"

"Co si mám teď myslet?" panikařil Vratislav. "Král tvrdí, že Tkalcov jsi dobyl a mámu sis vzal jako zástěrku, ty jsi vždycky říkal, že sis vzal mámu z lásky a Tkalcov dostal věnem, tak co je pravda?"
"Král byl celé dětství v řiti a teď mu podstrkují lži a pitomosti. To by si měli odvyknout, než je z toho vykurýruju škorní..." ulevil si Svatopluk. "Zajedu domů a přivezu pár pamětníků, svatební dokumenty a Jiřinku."
"A co já?"
"Budu tě potřebovat tady. Ta listina se nezfalšovala sama od sebe. Zkus zjistit, kdo se mě snaží zničit. Můžu se na tebe spolehnout?"

"Odejmutí majetku a titulu?" vykulil oči Svatopluk. "Jakým právem-"
"Klid!" zahřměl král. "Vše vám vysvětlíme osobně a v klidu. Zde přítomný Lucius Benátský nechal prozkoumat královské archivy a objevil svitek, podle kterého jste napadl a obsadil území sousedícího rodu pánů z Tkalcova a zakryl tento fakt svatbou s Jiřinou z Tkalcova, kterou jste využil k ospravedlnění svých územních zisků. Takový čin bychom potrestali výše zmíněným způsobem, neboť je to čin loupeživého rytíře, nikoliv šlechtice. Rozhodli jsme se však tento zdroj prověřit a dát vám šanci obvinění vyvrátit. Dáme vám odedneška dvanáct dní, pak musíte nám předložiti důkazy o vaší nevinně."

Jednání s králem právě započalo. Samotný Karel IV, hlava pomazaná, seděl na vyvýšené stolici před nástěnnou malbou nebes, obklopený oblaky a anděly. Jeho rádcové seděli mu po boku a Svatopluk s Vratislavem na prostých dřevěných lavicích naproti němu. Zvedl se vysoký hubený muž a lámavou češtinou pronesl: "Mé jméno jíst Lucius Benátský, krále Karla svrchní zrádce, a zahákuji jednání o obejmutí majetku a titulu rodu Krlců z Krlcova."
Jeho projev se setkal s potlačeným smíchem přítomných Čechů. Tlustý mužík vedle něj mu cosi pošeptal do ucha a Lucius rychle vyhrkl: "Rád bych se odpravil! Nikoliv obejmutí, nýbrž odejmutí neboli konfiskace!"

Praha žila. Všude se hemžili měšťané, řemeslníci a trhovci, stráž vyvolávala vyhlášky: "Král Karel, toho jména čtvrtý, nestrpí ve svém sídelním městě žádné násilné činy, především souboje na život a na smrt. Kdo zabije svého soka, tomu jest udělen trest hrdelní."
"Víš, co to znamená?" zeptal se syna Svatopluk.
"Když se dostanu do souboje, musím protivníka zneškodnit bez zabíjení," zauvažoval Vratislav. "Neměl bych ho bodat, to by nepřežil. Z sečné rány by mohl vykrvácet. Mohl bych ho praštit jílcem nebo záštitou, ale to bych se musel dostat blízko. Ale když mu dám pořádnou ránu plochou čepele..."
"Že se nemáš prát!"

"Už jsem na to přišel!" vykládal nadšeně Pepa Tlučhuba, redaktor pochybného časopisu Tajemství Sekory. "Odhalil jsem tajemství mravenců. Argentinští mravenci využívají lidskou infrastrukturu k expanzi, tvoří superkolonie a ničí místní mraveniště. Tak tomu bylo již dlouhá léta, ale věci se neustále mění. Některé jejich kolonie napadají další invazivní argentinské mravence, takže ve spojených státech probíhá největší občanská válka na světě a nikdo o tom nepíše. Navíc se do toho ještě vložili jihoameričtí ohniví mravenci, kteří bez šance likvidují argentinské mravence. A za tím vším stojí jeden zlatý mravenec, který chce vyhladit všechny ostatní mravence a ovládnout svět. Mravenčí Bill Gates."