Moje články

"Hle, hostinec Na Holičkách!" zaradoval se postarší muž.
"Myslím, že tady se ubytovaly i tvoje děti," poradil pes.
"Samozřejmě, najíme se tam a odpočineme si!" sliboval tatík.
V naslouchání moc dobrý není. Nebo na mě kašle! Oběd bych mu ale dopřát mohl...
...
"A nechcete si poslechnout nějaké novinky?" zeptal se hostinský.
"Drby a klepy!" zamručel rytíř skrz pečeni.
"Ne, čistou pravdu! Dnes se na Čertohrad vydal povedený čtyřlístek. Vzali si provazy a šli dělat nějaké pasti. Nějací Jiří, Anežka a..."
"Co? Moje děti? Rychle za nimi, než něco provedou!" vyprskl otec a vyběhl z krčmy.
Samozřejmě nezaplatil.
"Verbež jedna rytířská!"

"Hleďte, už jde!" vyhrkla Anežka.
"Vždyť to je ten dědeček z vězení!" vhrkl Jiří. "Pozor, pane!"
Pozdě. Dědeček šlápl do hromady listí a najednou visel za kotník v provaze na nejbližším stromě. Spadl mu plnovous, umělý nos a vrásky. Teď se celkem mladému muži houpala u pasu růžová motyčka a černá chlupatá rukavice.
"Cože?" vyhrkl Adam.
"No, co? Převlékat se a nenápadně hýbat dějem je můj denní chléb. Celou dobu vám jako dědeček dohazuji nápady. Ovšem při každé akci jste na dědouška zapomněli. Tak jsem mohl nenápadně zmizet a dělat kromě dědečka ďábla. Nebo cokoli jiného," vysvětloval čerstvě chycený bůh.

Zatraceně! Kdyby se ti čtyři zastavili, tak by se jim dalo našeptávat. Ale oni furt někde pobíhají, natahují sítě a jiné všemožné pasti na boha. Holt budu muset použít drastičtější metody!
"Myslím, že těch nástrah máme už dost!" prohlásil Adam.
V tom se před nimi rozevřela zem. Černá chlupatá ruka vyhodila nejdřív dubovou loutnu, za ní umouněnou postavu a urychleně zahladila jámu v hlíně.
"O tomhle musím hned něco zazpívat!" vyhrkla postava.
"Asi nějaký trubadúr," pronesla Eliška.
"Žádný trubadúr, troubadůr!" zděsil se Jiří.
...
Eliška, která vyběhla nejpozději, byla kupodivu na kopci první. Ovšem zadarmo ani kuře nehrabe, ani troubadůr nezpívá.

"Tady to je! Hospoda Na Holičkách!" zvolal Jiří.
"Konečně oběd!" zajásal Adam. Všichni se vrhli dovnitř. Hospodský se nestačil divit, jak jeho zásoby na tři dny zmizely za odpoledne.
To máš ale hladové zákazníky, co? Možná bys jim měl povědět o místních pozoruhodnostech...
"Vy jste tady určitě noví! To byste si měli prohlédnout Čertohrad! Prý tam straší..."
"Vážně?" podivil se Adam.
"Prý nějaký rytíř s růžovou motyčkou!" lákal hostinský.
"To je můj bůh ze stroje!" vykřikl Adam. "Jak se tam dostaneme?"
"Je to necelá půlhodina pěšky," vysvětloval výčepní. "Tak na menší výlet. A zavazadla si můžete nechat tady, Na Holičkách."

"Co to je? Původně v téhle knize nebyly žádné provazy! Ani čarodějnice!" lamentovala Eliška.
"Dejte mi Evino roucho!" vyštěkla ježibaba. "Jako mladá jsem zkoumala žáby. No vidíte, jak to dopadlo! Ani nejlepší módní expert mi nedokázal pomoct! Prý jedině pytel přes hlavu. Teď kuňká v rybníce."
"A co když vám to roucho nevydáme?" ohradil se Adam.
"Budete kuňkat taky! Kde mám lektvar? Vypadl mi! Zatroleně!" nadávala Oldřichova matka.
"Tak nás teď pustíte?" zeptal se drze Jiří.
"Ne, zaletím si uvařit nový. Kvasí pár dní, ale vy tu počkáte!"
V tom se do debaty vložila Anežka: "Tak si to roucho vezměte!"

"Promiňte, ale oni byli vážně rychlí!" běduje Oldřich.
"Hlupáku, je to tím, že ses nesnažil!" hromuje postava zahalená v tmavé látce.
"Vždyť jsme na ně poslali polovinu našich stráží!" ospravedlňuje neúspěch Bublina.
"A není to málo? Měli jste poslat všechny!" zuří postava. "No nic... Co si člověk neudělá sám, to nemá. Především, když ho obklopují samí tupci!"
Postava se otočila a cosi vytáhla z šuplíku.
"Tady je to, lektvar na proměnu v žábu..." pronesla.
Slezla ze stoličky, čímž se zmenšila na polovinu, odhalila bradavičnaté ruce, hvízdla, chytla vystřelené koště, naskočila na něj a vylétla z okna.
Oldřich se zhrozil: "Mami?!"

14. 4. 2022/ 1520
Můj milý deníčku, dnešek je vážně zvláštní. Nějak jsem se dostala do své oblíbené knihy. Potkala jsem známé postavy, Jiřího a Anežku. A ještě nějakého Adama. Prý se mu stalo to samé co mě. Rozhodně jsou s ním jen samé problémy. Nemůžu nikomu poradit, protože ten Adam rozvrtal celou časovou linku. Já tu novou s ním neznám, takže všechno, co jsem načetla, je k ničemu. Teď zrovna přežíváme noc v hustém lese. Ráno vyrazíme předat králi roucho Evino. Snad se nám to povede. Pak prý se pokusíme dostat domů, tvrdí Adam. Ale já se nechci vrátit!

"To byl teda nápad!" nadával Jiří. "Koho napadlo, nechat se od nich naučit svazování tak, že oni svážou nás!"
"Tebe!" zpražila ho Anežka. "Nebýt tohohle nápadu, my bychom už byli na hranici Oldřichova území, roucho Evino v bezpečí, a vojáci by nebyli na cestě pro odměnu za naše zajmutí!"
"Svazovat sice umí, ale chytří nejsou!" utěšoval Adam. "Vždyť vám nechali nože!"
"Skvělé! Mně k němu přivázali ruku!" nadchnul se pro útěk Jiří.
...
"A teď rychle pryč!" strhl si Adam zbytky provazu rukou. "Budeme to muset vzít temným lesem."
"Dobře, hlavně ať jsme v bezpečí před Oldřichem. Jeho matka už čeká."

Všichni tři pozorovali vojáky z poza křoví.
"Jestli se otočí, tak nás uvidí. To křoví není dvakrát husté," sýčkoval polohlasem Jiří.
"Co kdyby ten keř rozkvetl?" spekuloval Adam. "Keříčku, neboj se rozkvést, budeš krásnější!"
"Teď na podzim těžko!" zpražila ho Anežka.
"Za pokus to stálo. Teď se musíme vypořádat se strážemi!" odpověděl Adam.
"Nějak je zneškodnit. Položili si sem lano!" vymýšlel Jiří.
"A co s ním?" pochybovala Anežka.
" Udělám na něm smyčku. Prohodím ho křovím, strážím přímo přes hlavu. Pak smyčku utáhnu, oni spadnou a praští se do hlavy!" vymýšlel trik Jiří.
Pak ho okamžitě bez souhlasu ostatních provedl. Fungoval.

Ve zdi náhle vznikla díra. Všichni tři vyběhli skrz ni na nádvoří, skočili na své koně, kteří ještě nesli jejich zavazadla, ku podivu ještě nevybalená, a vyjeli směrem k lesu.
...
"Proč po vás ten Oldřich vlastně jde?" zeptal se Adam, když už byli v bezpečí.
"Protože jsem skrytá v rouše Evině," odpověděla Anežka. "Je to mocná relikvie, pocházející z rajské zahrady. Je zcela průhledné, dokonce až neviditelné. Když si ho někdo oblékne, pocítí i v té nejtvrdší zimě hřejivé teplo. A hlavně, když si ho obleče stará ošklivá žena, ihned omládne a zkrásní. Právě proto po něm Oldřichova matka jde!"

"Dědoušku, kdepak se tu berete?" oslovila staříka mile Anežka. Neodpověděl. Místo toho stále mudroval něco o starých časech.
"Jó, tak to za mých mladých let, to když se někdo dostal do vězení, to se snažil hned utéct, na to já už nemám kosti!"
"To je pravda, měli bychom se odsud dostat!" prohlásil Jiří. A tak se všichni dali do vyškrabávání zdi starým chlebem. Byla to mravenčí práce, ale nic lepšího je nenapadlo. Stejně to šlo lépe, než byste čekali.
"Kdybychom ten chleba snědli, vylámali bychom si zuby!" konstatoval Adam.
V tom se rozrazily dveře a v nich se objevila postava.

"To nepomůže," vytřepával si z uší provizorní ucpávku Jiří. "Eduard hraje tak hrozně, že lidem vypadávají vlasy, natož špunty."
"Tak co mu nasadit na loutnu červíka, červotoče?" spekuloval Adam.
"Ten prohryzává dub děsně pomalu." zamítla Anežka.
"On má loutnu dubovou?" divil se Adam. "Obvykle se loutny dělají z ušlechtilých dřev."
"Ale tenhle troubadůr má loutnu dubovou jak svoji hlavu. Divím se, že mu po ní neleze nějaký červík." podotkl Jiří. "Tomu hraní ani nevymluvíme."
"A máte někdo nějaký lepší nápad?" zeptal se Adam.
"Jedině mu nenápadně vytrhnout ladící kolíčky..." spekulovala Anežka.
"Vždyť on nejspíš neladí."
Na obzoru se objevila tvrz.

Adama vytrhlo z plánování návratu pronikavé zatroubení. "Tramtadáá!"
"Zatroleně...," vyhrkla Anežka. "Oldřich zvaný Bublina. Tedy spíš jeho poskoci. Sám by ten tlusťoch ani nevylezl na koně."
"Tak prostě padáme," vyhrkl Adam a skočil na Jiřího koně. Věděl, že s Oldřichem nemá Anežčina rodina zrovna dobré vztahy. Za chvíli už byli na útěku všichni tři.
"Nech-těl by si-s přesed-nout?" drkotal mezi jednotlivými skoky Jiří, kterému Adam celkem neobratně kočíroval koně.
"Za jízdy?" divila se Anežka. "Na zastavování a přelézání zrovna nemáme čas."
V tom Adam dostal spásný nápad. Zakřičel: "Klid, vím, co dělám!" a strhl Jiřího i se sebou z koně.

Najednou se Adam ocitl na louce uprostřed polí. Před ním se tyčily dvě postavy.
"Co zde pohledáváš?!" zeptal se vysoký mladík.
"Já..." snažil se odpovědět Adam, který si sám ještě neuvědomil, co se stalo.
"Než tě začnu vyslýchat, musíš přísahat na tento kříž!" vytahoval krucifix mladý muž.
"Nezdržuj, bratře, na kříže už lidé kašlou. Dnes už pomůže jenom dýka pod krkem." promluvila druhá postava, překvapivě drobná dívka.
Adam si konečně uvědomil, odkud tyto lidi zná. Na křížový ani dýkový výslech neměl náladu, tak se pokusil vysvětlit situaci sám.
"Vy jste Anežka a Jiří. A já se propadl do vaší knihy."

Adam seděl v městské knihovně a četl si. Konečně našel knihu, která ho zaujala. V tom ho ale vyrušila knihovnice hysterickým jekotem.
"Nežer tu židli, Pacinko!"
Pacinka, knihovničin skoro dvoukilový kocour, před kterým couvali i buldoci, trhal a drásal velké, masivní křeslo s držátkem, na které si mohl čtenář položit knížku, počítač, nebo cokoliv, co se mu tam vešlo.
"Jednou dostaneme darem křeslo spisovatele, který v našem městě vyrůstal, a ty ho začneš ničit," nadávala samozvaná ochránkyně křesla.
Když knihovnice kocoura odvlekla, tedy spíše on odvlekl ji, vydal se Adam směrem ke křeslu. Zaujalo ho totiž velmi provokativní červené tlačítko.