Moje články

Tomáš vběhl přímo do sklepení. Kopl do zamčených dveří, ale ty odolaly. Nakonec přesvědčil vojáky, co ho sem následovali, aby mu je pomohli vyrazit. Všichni najednou vpadli dovnitř. Tam byla celá jeho rodina. Sice už celkem pohublá a churavá, ale živá a šťastná ze záchrany. Byl tam jeho otec, pravý, nefalšovaný, biologický otec. Jeho matka měla oči plné slz. Malá sestřička Maruška se vyděšeně choulila v rohu. Naopak bráška Jindra se Tomovi vrhl do náruče. Rodina byla opět pohromadě a svobodná. Všichni pak společně vyšli na nádvoří. Obloha byla čistá. A i kdyby nebyla, náladu by to nikomu zkazit nedokázalo.

Bitva byla dávno dobojována a jízda už jen naháněla prchající lapky. Ondřej s Matějem seděli u ranhojiče, aby si nechali ovázat rány. Bušek kontroloval stav mužstva a počítal, kolika banditům se povedlo utéct.
Tomáš však nemeškal a vběhl rovnou dovnitř pevnosti. Několik mužů ho ze zvědavosti následovalo. Tomáš procházel všemi místnostmi, jako by v nich žil odjakživa. Přesně věděl, kde co je. Připadal si jako doma. Prošel kuchyní, jídelním sálem i zbrojnicí. Začínal si vzpomínat i na to, kudy se vždy jako malý vyplížil, aby si šel hrát s vesnickými kluky k soutoku potoků. Každá místnost mu vracela jinou vzpomínku.

Dva loupežníci se rozběhli na Ondřeje.
"Uhoď ho kyjem, já ho probodnu!" zařval ten s mečem.
"My bojujeme společně, ale on tu kamarády nemá!" zasmál se druhý, máchajíce kyjem nad hlavou. "Všichni se teď musí starat sami o sebe!"
Ondřej přemýšlel. Dva údery najednou neodrazí, jak se jim tedy vyhne? Urychleně couvnul. Útočníci se však přibližovali příliš rychle. Oběhli kaluž vody, a oba najednou zaútočili. Ondra vykryl kyj a okamžitě provedl protiútok, kterým lapkovi usekl prsty a ještě ho praštil hlavicí. Druhého lotra pak rychle sekl přes obličej.

Ondřej ucítil bolest. Docházející adrenalin mu odhalil, že ho lupič stačil bodnout.

Ondřej zaútočil na loupežníka zvaného Tětiva. Ten však neskutečně rychle uskočil na hromadu sena. Loupežník se rozhlédl a kopl do vědra vody nachystaného pro koně. Ondřej se mezitím rozběhl k útoku, ale uklouzl na mokré zemi.
Tětiva si myslel, že má výhru v kapse, takže zdvihl meč nad hlavu. Nevšiml si však, že vedle vědra bylo ohniště plné žhavých uhlíků, které jeho kop poslal na kopku sena. Na tu stejnou, na které stál. Jeho škorně začínaly doutnat. Ve snaze zachránit svou pracovní obuv seskočil do kaluže. Díky tomu měl Ondra čas se postavit. Kdo uklouzne, a kdo si udrží balanc?

"Lapkové se vraceli touto cestou, ale možná pak někam zahnuli," prohlížel mapu Matěj.
"Jak tedy zjistíme, kde se lapkové skrývají?" přemýšlel Bušek.
"Mám nápad!" píchl prstem do mapy Ondřej. "Zde leží cesta, kde se stává nejvíce přepadení. Zde je druhá nebezpečná cesta. Jsou k sobě celkem blízko, takže je možné, že oboje přepadá stejná tlupa loupežníků. V úseku mezi těmito cestami také mizí mnoho lidí. To znamená, že loupežníci sídlí někde mezi těmito cestami. A jelikož jsou dobře vyzbrojení, znamená to..."
"...že jsou nejspíš všichni z Chotěšovské tvrze!" skočil mu do řeči Matěj. "Se ti to povídá, když jsi místní."

Michal sledoval, jak se Hrubián činil. On sám by s těmi dětmi dávno vytřel podlahu, ale Hrubiánovi jeho pomstu nevymluvíte.
"Dost mu to trvá," poznamenal Tětiva.
"Všiml jsem si," odpověděl Michal a dal koni další jablko s vývarem z muchomůrky. Sice si chtěl koně nechat, ale potřeboval je malátnější, aby jim bylo jedno, kdo na nich jede.
"Už jednoho bude mít!" zvolal nadšeně Tětiva. Když se ale Michal otočil za Hrubiánem, uviděl jen, jak ho podsekává Ondřej.
"Nebude. No nic, chlapi, jde se do útoku!" zavelel Michal a zdvihl meč. Půlka loupežníků se rozběhla směrem k táboru. Ta postradatelnější půlka.

"Nejdřív jsem Velhartickou jízdu rozdělil, protože nebylo dost koní..." seděl zamyšleně Bušek. "Teď už nemáme koně žádné. To je život bez rukávů..."
"Budeme muset ty jezdce převychovat na pěšáky..." prohlásil Jan. "Jen to musíme udělat uctivě, aby se neurazili."
"Horší je to, že teď koně mají loupežníci," pronesl ponuře Ondřej. "Sice obětovali půlku členů jako vějičku, ale s koňmi jsou dvakrát tak nebezpeční."
"Už vím, kde je hlídač koní!" přihnal se Matěj. "Loupežníci ho získali váčkem peněz, on se k nim prostě přidal, a ještě jim ty koně pomohl odvést."
"Takže měli vše vymyšlené dopředu!" pochopil Bušek. "Úplně nás převezli!"

Hrubián zaútočil na Matěje. Ten úder vykryl a začal se s nepřítelem přetlačovat. V tom měl lapka velkou výhodu, protože byl mnohem silnější.
"A mám tě!" zařval, ale uvědomil si, že něco je špatně. Stál proti němu totiž jen jeden oponent, druhý se někam ztratil. Než se stihl ohlédnout, Ondřej mu podťal hrdlo ze slepého bodu, kam Hrubián kvůli obvazu na hlavě neviděl.
Ondřej s Matějem se jako jeden muž otočili a vyběhli varovat ostatní do tábora, následováni rozohněnými lapky.
***
Strhla se mela. Každý s někým šermoval, vzrostlí chlapi se prohazovali plachtami stanů, jako by to byla okna. Boj vrcholil.

Ondřej s Matějem vzali meče a vyšli ze stanu.
"Při dnešním cvičení budeme běhat po kolena v řece," prohlásil Matěj. "Posilní nám to nohy. Pojď, obudíme zbytek jednotky."
"Hele, jízda už je vzhůru," šťouchl ho Ondřej. "Už krmí koně. Pojďme se zeptat, kdy bude snídaně."
Když ale přišli k ohradě, zjistili, že koně motají nohama a jsou obecně hodně malátní. Horší bylo, že jablka jim nedávali přátelští jezdci, ale banda lapků.
"Nechte mi je oba!" zařval Hrubián a vytáhl největší meč, který Ondra kdy viděl.
"Zatraceně!" ulevil si Matěj a tasil meč. Ondřej udělal to samé a zaujal obranný postoj.

https://qph.cf2.quoracdn.net/main-qimg-40404a6f256cd8f919428f0cb7225e92-...
https://i.pinimg.com/originals/6c/75/e2/6c75e2668605a528109bd3b6a20c6e32...
https://i.ytimg.com/vi/BR5cclMCJr8/maxresdefault.jpg
https://www.thearma.org/essays/newstancepics/Ars.jpg

"Takže je nemůžeme prostě praštit po palici, nebo bodnout do hrudi?" ptal se člen Velhartických lvů.
"Ne. Hrudník nepropíchnete a hlavu si často budou chránit," odpověděl Jan.
"Kam teda máme mířit?"
"Na pěst. Nebo na nohy, pokud je to vysoký nepřítel," odpověděl tázaný.
"Ale to je nezabije?"
"Možná, ale buď pustí zbraň, nebo se přestanou hýbat. Hlavně vás pak netrefí nazpět, protože od nich můžete být daleko."
"Ale vy jste je taky sekali do těla a do krku."
"Jenže my víme, jak vykrýt protiútok, takže si tohle můžeme dovolit. A teď koukejte trénovat udržování vzdálenosti, lenoši," vychutnával si autoritu Matěj.

"Takhle jsem si to nepředstavoval!" hřměl Bušek. "Měli jste lapky porazit, místo toho vám jízda musela krýt ústup. Že vy jste se všichni přihlásili jen kvůli zisku? Táhněte všichni do..."
"Povedlo se nám alespoň něco?" zeptal se kdosi.
"Jan a Matěj z Mokrosuk byli jediní, kdo někoho porazili. Hanba vám zbytku!"
"Já taky jednoho dostal!" prohlásil ukřivděně Ondřej.
"Houbeles, sám jsem ho viděl, jak se hrabe z příkopu!" zpražil Ondru Bušek. "Příště ho bodni do krku. Alespoň jsi byl dost duchapřítomný, a odtáhl jsi zraněného Tomáše z Věčného Odpočinku, nebo odkud to je. A tu košili, tu máš od borůvek?"

Jan z Mokrosuk opakoval Matějovi. "Tu sukni povolíš, setřepeš a vytasíš tesák. Hlavně ať se ti nesmíchají ty řemínky, na to pozor."
"Že se na to nevykašlu!" odplivl si Matěj. Zkusil však nacvičovaný útok ještě jednou. Rychle šáhl k pasu, povolil šnůru... A pochva s tesákem spadla na zem.
"Skvělý. Teď můžeš lapky tak udusit v sukni," pozoroval tu maškarádu Ondřej.
"Si to zkus sám, tupče!" dupl Matěj. "S tesákem stejně houby umím. Potřeboval bych obouručák. Ty ho máš, otec ho má, jen já tady běhám s párátkem strčeným pod sukni."
"Vem si třeba halapartnu, jestli se ti tam vejde."

Ondra se rozhlédl po okolí.
"To je můj bývalý pán! Bohužel i s tím blbcem, co mě vytlačil..." zhořkl mu hlas. Po boku pána Otakara se promenádovalo pihovaté vyžle s propadlým hrudníkem a rukama plnýma čerstvých škrábanců.
"Buďte zdrávi!" přišel už blíže Otakar z Chmelce. "Netušil jsem, že se zde Velhartická jízda zastaví."
"Taky vás rád vidím. Tohle je Matěj, můj druh." usmál se Ondra.
Otakar pak ještě řekl, že jdou ze cvičení a každému dal před odchodem měďák.
"Neříkal jsi, že děsně zchudl?" mnul minci Matěj.
"Zchudl. Tohle je pocta za to, že jsme se nevyjádřili k tomu nemehlu."

"Doufám, že když náš budoucí král Karel přijel do Čech, tak tady alespoň spustí kotvu, a nebude jezdit po půlce světa!" přihnul si vína Jan z Mokrosuk. "Když král není doma, nedělá to dobrotu!"
"Co je kotva, a proč to má král někam spustit?" nechápal Ondra. "Uchází mi nějaká tradice?"
"Taková věc, kterou se lodě přichytávají ke dnu," vysvětlil Matěj. "Spustit kotvu znamená zabydlet se."
"Aha!" ozval se celý stůl.
"A vy už taky spustíte kotvu, a půjdete spát!!!" ozval se Bušek II. "Takhle pozdě! To jste si seděli na uších, když jsem říkal, že zítra před úsvitem začíná tažení?"

"Kde máš koně, mladíče?" položil kdosi Ondřejovi ruku na rameno. Ten se instinktivně ohnal loktem, ale ztuhl v půli pohybu. Za ním stál asi třicetiletý muž s vlídnou tváří, očividně vznešeného původu.
"Promiňte," pomalu se stáhl Ondra. "Jsem propuštěný panoš. Kromě meče nemám ani misku kaše..."
"Nu, na prince opravdu nevypadáš. Já jsem Bušek II.," usmál se pán. "Neboj se, nejsi tu první opěšalý. Dnešní doba je vážně nejistá. Pojmenuji oddíl Velhartická jízda, a skoro nikdo v okolí nemá koně. Musím vymyslet jiné jméno. Ale nějaké vážně zvučné! Řekni, vyděsí se snad loupeživý rytíř, když na něj vyrazí Velhartická pěchota?"

"No, co mi zbývá," povzdechl si rytíř Otakar z Chmelce. "Zúčtujeme spolu."
"Vážně místo mne musíte přijmout za panoše tuhle ostudu?" povzdechl si Ondřej.
"Bohužel. Je to syn mého starého přítele, kterému mnoho dlužím. Král Jan mi vrátil jen zlomek toho, co jsem mu půjčil, takže si dva panoše dovolit nemohu," pravil sklesle Otakar.
"Snad se nebudu muset vrátit zpět ke kapsaření v krčmách..." oklepal se Ondra při vzpomínce na to, co dělal, než ho jeho pán v podstatě vytáhl zpod šibenice.
"Naštěstí ne. Nechám ti svůj starý meč. Královský dvůr vyhlásil tažení proti loupeživým rytířům. Tak se snad uchytíš."

Bůh se zděšeně ohlédl. Uviděl Jiřího svírat motyčku v zubech. Natáhl se po ní, ale Jiří ji pustil. Motyčka spadla na zem a skutálela se Adamovi do ruky.
Bůh se proti němu rozběhl, ale narazil do neviditelné stěny. Zkusil se otočit. Opět náraz. Byl v pasti.
"Konečně to máme za sebou," nadechl se Adam.
Máchl motyčkou, a Jiřímu i Anežce spadly pouta. Eduard si slyšitelně oddychl.
"Ještě toho s tou motyčkou budeš muset hodně napravit," řekla Anežka. "Bůh tu rozhasil kde co."
"Fajn," připustil Adam. "Ale odsud odejdeme."
"Poslední zhasne!" zažertoval Jiří.
Adam pokrčil rameny, švihl motyčkou a zhaslo slunce.

"Dost bylo kecání!" rozhodl se Adam. "Jdeme tomu Bohovi vyprášit kožich!"
"Do boje, Adame, já ti zase zahraju!" nadchl se troubadůr. Hrábl do strun, a nic. Zkusil to znovu, ale opět bez odezvy.
"Proč nehraješ?" podivil se Adam. Vtom ale uviděl, jak Bohovi v ruce zlověstně září motyčka.
"Myslíš si, že bych ho nechal?" ušklíbl se Bůh.
"Co jsi mu sakra vyvedl?" vykřikl Adam.
"Tu jeho hudbu jsem nahradil hlukem ticha. Celkem užitečná schopnost, když nechcete, aby vás někdo vyrušoval."
Adamovi mezitím došlo, že Bůh má svou moc nejspíš uloženou v té motyčce. Skočil, natáhl po ní ruku... a prd.