Moje články

Aries Přivítání
ef77 Glaška
Elluška Divadlo
Killman (celý deník dobrodruha mě bavil), ale nejvíc se mi líbilo číslo 9.
Kleio O posunovací lokomotivě
Lejdynka Co neměla vědět a Žluté korále
mamut Nekonečné bílo
tif.eret její Holčička je top kousek!!!
Tom_Peterson Kočičí polévka
zvmLune Ne/risk

„Martine, zblázním se! Už je to týden, co mě bez vysvětlení opustila. Prostě ráno odešla do práce a už se nevrátila. Vím, že jsem nebyl dokonalý manžel, ale aby se mě jen TAK vzdala?“
Martin mlčí, kouří a upijí mou Whisky.
„Co jsem sakra udělal špatně? Kdyby mi alespoň dávala signály...“
Slzy mi stékají po obličeji.
“Píp“
Přišel mi email.
Z neznámé adresy.
Žádný text, pouze obrázková příloha.
Probíhá stahování.
Otevírám obrázek, na němž vidím mou nahou ženu. Je upoutaná k posteli. Její tělo je plné krvavých ran. Kolem ní jsou tři maskovaní muži.
Nahoře je vzkaz: „Milujeme tvojí ženu!“

"Jdem spát."
Poslušně se zvedám z gauče a jdu udělat večerní rutinu.
Už ležím.
Brácha, vchází do pokoje. Zhasl a šel si lehnout.
"Nezhasl si v obýváku."
"Běž tam ty."
"Tys nezhasl..."
"Běž tam!"
Obava, že vylezu z postele. Zhasnu a půjdu po tmě zpět, je horší než hněv bráchy, který přichází do puberty.
"Proč jako? Tys šel poslední. A poslední má zhasnout."
"Běž."
"Ne!"
"Mám počítat do tří?"
"Počítej!"
"Jedna."
Nejdu nikam.
"Dva."
Už natahuju.
"Dva a půl."
Mám záchvat breku.
"Dva a třičtvrtě."
Vyskakuju z postele. Srdce až v gatich. Zhasínám a utíkám zpět.
"No vidíš..."
"Tlustoprde jeden!!"

Lišácky se usmívám od ucha k uchu a pozorně poslouchám sousedy v hádce.
Důvodem je zaparkované auto.

"To místo, je moje!"
"Není, tohle je veřejné parkoviště! Kdo dřív přijde, ten dřív mele!"
"Vždy jsem tady parkoval já! Vypasni!"
Mladší se rozesmál a chce odejít... Když v tom, se starší postavil přímo před něj, zrudl, nafoukl se, rozhlíží se a očima spočinul na dvou sousedech a: "držte mě, nebo se neudržím a něco udělám."
Ostatní na něj nevěřícně hledí.
"Slyšíte?"
"Dědoooo, nechce toho, ještě vám rupne cévka."
"Coooo, ty parchante!"
Těšte kolem mladíkovi hlavy proletěla cihla.

Tož, tohle nabírá jiné obrátky...

Jsem vážně přetažená a pro usnutí, bych potřebovala opravdový klid a ticho. Ale hlavně to ticho! Jenomže ve městě, je tolik hluku.

Troubící a projíždějící auta, zvonicí tramvaje, autobusy hlásící, že přijeli na zastávku, sirény, hlasitě mluvící spoluobčané a štěkající psiska.
I když jsem zavřela pořádně okna i dveře, odpoutala se od okolních zvuků, je stále něco co mě ruší.

Kdo by věřil, že i takový tlukot srdce, umí být hlasitý. Dokonce i ty jednoduché, automatické nádechy/ výdechy odvádějí pozornost.
A co teprve rychlé mrkání očními víčky.

Jak se dočkat opravdového ticha? Jak přestat vnímat hluk v tichu?
Jedině smrt?

Jen co dojíždím na mé patro, otevřu dveře výtahu, už slyším TEN randál.
"Jak tomu může říkat hudba, proboha?"
S rychlým krokem, vyrážím směr její pokoj.
Ani neklepu.
"Okamžitě ten kravál stlum!"
Očima hledám svou pubertální dceru.

A...
Zabiju ji!
"Cos to sakra provedla?"
Přísahám, že ji zabiju!

"Ježíííš o co ti jde? Však to mám dělo! Každý to říká!"
"Jak každý? A kdo ti to dovolil? Taková ostuda! Seš normální?"

Funí a protáčí oči - ukázkový puberťák.
Má na hlavě kohouta! Modrého kohouta! Vyholila si boky na lebku!
V obočí piercing!
Zmalovaná jak flundra!
"Vysvětlíš mi to?"
"Známka punku máti..."

Blíží se Velikonoce. Svátek, který jako ženská nesnáším.

Ale, je to skvělý čas, jak zabavit mládě.

Vyrábět tematické věci, je přeci "zábavné" a jednoduché. Tudíž se mi všude válí vajíčka, kuřata, králíci a všelijaké barevné výtvory.

Konečně vylezlo sluníčko a my můžeme ven.

"Princezno, já ti něco ukážu."
Klekám si k okraji chodníku, který je nad srázem do vlakových kolejí.
"Dívej tohle jsou kočičky."
Mládě se tváří divně.
"Téhle kytce se říká kočičky. Sáhni je to jemné jako kožíšek."
Nejistě se dotýká prstíkem a její obličej se najednou rozzářil, tím nádherným úsměvem.

Mezi výtvory na stole, přibyly čerstvě nařezané kočičky.

Asi jsem zvrácená, ale miluju, když k obědu vykuchám vnitřnosti zvířat.
Ten pocit, když držíš v ruce ještě teplé orgány… Hmm tak ten je k nezaplacení.
Pamatuju, když jsem to cítila poprvé.

„Dědoooo, co děláš?“
„Co by? Připravuju si tady kladkostroj.“
„Kladkostroj?"
„No, pomocí kladky a páky zvednu toho čuníka, abych ho mohl vykuchat.“
„Smím se dívat?“
„Jasně.“

Dlouhým nožem rozpáral jeho bříško, ze kterého vytékaly litry krve. Jednou rukou do něj hrábl a do lavoru se vysypaly vnitřnosti.
„Pojď si sáhnout.“
Přihopkala jsem.
Dotkla se střev.
Projel mnou naplňující pocit.
Od té doby jsme s dědou nerozluční kuchači zvířat.

„Nechci to dělat. Nenuť mě. Nenávidím to!“
„Jak, nenuť mě? Neskončíš s tím!“
„Neskončím? Už jsem skončila! Nebude ze mě nějaká cvičená opice!“
„Cos to řekla, ty hajzle jeden?! To je ta dnešní moderní doba, parchanti si ničeho nevážíte! Víš kolik peněž si mě stála!?“
„Nikdy jsem to nechtěla dělat! Dělala jsem to jen kvůli tobě, protožes to chtěl! Ale tomu je konec! Nebudu se drtit, jen protože, tys nic nedokázal a léčíš si na mě svoje komplexy!“
*Plesk*
„Nenáááávidím tě!“
„Okamžitě se vrať! Sbal si věci a jdeme na trénink! I kdybych se měl posrat!“
„Se poser! Nejdu nikam!“

„Dovnitř! A tvařte se aspoň trochu sexy!“
Vešel zástup šesti mladičkých slečen. Hlavy mají sklopené. Jejich těla jsou štíhlounká, pokožka jemná a prsa pevná s bradavkami jako lusk.
„Dnešní výběr se ti podařil.“
„Vždyť jsi můj nejlepší zákazník… pro tebe vždy to špičkové.“
„Otočte se, ať si vás prohlédnu, děvčata.“
Hmm, ty jejich malinké prdelky.
Jedna hezčí, než druhá.
Jsem jejich vzhledem tak paralyzován, že nevím, kterou si vybrat.
„Která je nová?“
„Žádná…“
„Tak, která je panna?“
„Žádná…“
„Hm, tak která je nejmladší?“
„Tahle.“
Ukázal na holčinu, jejíž vývin ještě není u konce.
„Ta jde… Pojď, díky tobě dneska omládnu.“

Heeej jsem tak rád, že tu ste, bo to co vám povím, vás dojebe jak mě.

Přijdu z roboty hotový jak cyp, bo osm hodin stojím jak chuj ne.
Roba se tváří divně.
Říkám, cos zapomněl? Výročí? Narozeniny? Svátek? Či jaká chujovina mi zas unikla? Projel jsem kalendář v mobilu a ne žádné důležité datum.
Tak si ju prohlížím a všecko stejné.
Jsem znejistěl.

Podává mi talíř a pozor!
Na tom chalci pochcaný test!
Čumím na talíř… na ňu… na test! Ta nadšená, že je měsíc naprcaná a já že jestli ju nemám pogrcat, když mi dává chcanky na žrádlo!

„Už se mi sbíhají sliny, kámo!“
Dokončili jsme várku.
„Vole seš si jistej? Nedáme to vyzkoušet nějakému chcípačkovi?“
Tuším, že tohle bude neskutečná jízda! Připravuju si s radostí své nářadí: „Kámo, chci to první! Chci výlet do vesmíru!“
Kumpán má strach.
„Proč mi nevěříš? Bude to dobré a vyděláme na tom prachy!“

Loketní jamka je plná bolestivých/hnisajících boláků.
Ukázkovou žílu mám mezi prsteníčkem a prostředníkem.
Natahuju do jehly ten slastný mok.
Hrotem jehly prorážím vrstvu kůže a zajíždím lehce do žíly.
Vstříkl jsem to do těla.
Euforie.

„Kámo?... Kámo!“

Výlet do vesmíru se nekoná… Dal si zlatou. Odletěl do prázdna.

V tom momentě kdy mi to došlo, jsem nás oba pozvracela.

„Kurva, já ho zabila…“

Co mám teď dělat?
Když zavolám policii a řeknu, že jsem se pouze bránila, tak mi to zajisté neuvěří. Protože jsem ho bodla tolikrát, že jeho záda vypadají hůře, než cedník.
Když zmizím, budu hledaná a dopadne to hůř.

Musím se zbavit těla.
Ale nejsem dost silná, abych ho nepozorovaně odvezla.

Tak jak?

Očima jsem spočinula na vražedné zbrani.
Rozřežu ho?
Ale, co s kusy těla?
Nemůžu je přece jen tak hodit do popelnice.
Uvařím je?
Jo! To půjde a jeho masem nakrmím toulavou zvěř...

…Dost prosím.
Jen co se vrátil z práce, neslyším nic jiného, než křik a výčitky. Provokuje mě, aby měl „důvod,,.

„Co si za babu? Vařit neumíš, uklízet též! Kdybys aspoň v té posteli za něco stála, ale hovno!“
Povzdechla jsem si... ale musím to vydržet.
Blíží se ke mně dusod.
S úlekem se otáčím a v sekundě se kácím k zemi.
Schytávám nespočet ran a čekám, než přestane. Nežádám, aby přestal – je to pak horší.

Nenávidím ho.
S těžkostí otevírám oteklé oči. Hledám vnitřní sílu a zvedám se.
Stojí ke mně zády.
„Šach mat, zmrde!“
Ostrou čepelí probodávám tělo tyrana…

„Na hlavě… nahoře… po pravé straně, má velké znaménko.“
Lékař očividně hledá ta správná slova: „Děkuji a víte ještě o nějakém dalším specifickém poznávacím znamení, které by nám mohlo pomoct?“
„Tohle vám nestačí?“
„Ehm, ehm. Vzhledem k tomu, že ostatky jsou velmi poškozené, tento prvek je nedostačující.“
Zajíkla jsem se.
„Na zádech, pod levou lopatkou, má asi tří centimetrovou jizvu.“
Lékařův výraz mi napovídá, že ani toto není dostačující.
„Na koleni má také jizvu.“
„Na kterém?“
„Pravém.“
Jeho výraz je opět velmi výmluvný.
„Pane doktore, prosím vás, co zbylo z mého manžela?“
Tvář skryl za papíry: „Madam… upřímně… nic moc…“

Přemýšlím nad životem. Vybavuje se mi rozhovor, který jsem vedl s výchovnou poradkyní v pasťáku: „Viktore, jsi šikovný chlapec (bla, bla), ale ujíždíš špatným směrem (a co jako?). Za chvíli budeš dospělý a budeš se muset postavit na vlastní nohy (hmm). Kde se vidíš za 5 let?“
Odpověděl jsem něco ve stylu, že budu někdo, že se o mě bude hodně mluvit.
A taky, že jo.
Koukám s úsměvem na výstřižek novinového článku:
„….v domově pro mladistvé řádil šílenec. Chlapec, který byl sám ještě nedávno uživatelem služby, surově zavraždil osm lidí. Mezi mrtvými byly nejen vychovatelé ale i samotné děti.“

Už bude deset. Sedím u noťasu a snažím se vymyslet drabble na dnešek. Spala jsem jen čtyři hodiny a moje hlava stagnuje. Oči se zavírají, ale já to nechci zazdít ani vzdát.

Lámu si hlavu: „Prosím zapni se a něco vymysli! Nemám tě přece jen na okrasu.“
„Copak zlato?“
„Aaaale dnes mi téma nějak nesedí a nevím co s ním.“
„Jaké máš?“
„Generátor náhodných slov.“
Přítel mě pozoruje: „No, tak ho použij a sesmol sto slov.“
„Oh můj milý, tos mi opravdu pomohl. Kroutím hlavou.“

A vlastně… když tak přemýšlím, ano pomohl!

Proč přemýšlet složitě, když to jde tak jednoduše?

„Těšíš se?“
Stojím v řadě s nejlepší kamarádkou a jdeme na náš první punkový koncert.
„Jsem tak nadšená, že se asi počůrám!“

Urputně se tlačíme až k pódiu.
Koncert začíná a konečně přicházejí.
Hudba je prostě dokonalá!

Hrají nejlepší song a v momentě se prostor za námi vylidnil. S nechápavým výrazem se otáčím a rozhlížím se po posluchačích, kteří očividně vyčkávají.
Už mi to došlo, co přijde.
V nejlepší části hudby do sebe bujaře strkají a vráží.
„To je Pogoooo!“
Chvílemi jsem vystrašená, ale když vidím tu jejich radost a loajalitu, při zvedání druhých, jsem nadšená!
„Tohle je teprve zážitek!“

Odcházím s mamkou od doktora, který se mi šťourá v hlavě. Při poslední vraždě králíka, mě nachytala mamka. Jsem údajně nemocná - rozdvojená osobnost, se sklony k násilí. Takže mi odmítají dát nové zvíře, jenomže já to potřebuju. Potřebuju ubližovat a vraždit. Ale nekoupí mi ho.

Tak si ho seženu sama.
***
Vyrobila jsem past a nemůžu se dočkat, až zjistím, co se mi do ní chytilo.
„Jeee ježek!“
Vyčkávám, až se rozvine z klubíčka…
„Prask!“ Vzala jsem ho po hlavě kladivem.
Cuká se… musím ho trefit silněji.
Pocit uspokojení se dostavil.
***
Kam s ním?
Spálím ho v peci.
Nikdo nic nepozná.

„Nejmocnější přírodní živel, opět ukázal svou obrovskou moc. Má na svědomí stovky životů…“
„Tyhle bláboly odmítám poslouchat!“ Ovladačem mířím na televizi. Jak mohou tvrdit, že nejmocnějším živlem je voda?
Ukážu vám ten nejmocnější živel! A ten bude mít na svědomí NE stovky, ale tisíce životů!
***
V mých rukou dřímá ta největší síla světa.
Škrtám.
Ukázal se plamínek.

„Dobrý den, má lásko.“
Ukážeme světu tvé schopnosti.

Přikládám ho k hromadě klestí.

„Žij, má lásko!“
Ukaž, jim co umíš. Pracuj pilně, aby o tobě mluvili roky!

„Dokážeš to, má lásko!“
Zab je všechny, ať shoří v tvých mocných plamenech.

„Hoř, má lásko!“

S překvapeným výrazem se dívám do malých korálkových očí. Hladím ho od čumáčku, přes ouška, až po ocásek.
„Musíš se starat lépe.“
„Ano, dědo.“

Brácha vešel do pokoje: „Další králík?“

Vytřeštila jsem oči. On zná mé tajemství. Ví, jaká jsem. Ví, co dělám. A proč u mě zvířata „záhadně“ umírají a mizí.

Děda si povzdechl: „Ano, další. Nemůže za to, že pošel… jen se musí lépe starat. Je to naše milá, hodná tichá holčička.“

„Joooo tichá holčička... Úplná tichá voda. Voda, co semele všechno….“
„Drž hubu, nebo to schytáš!“
„Už se bojím, co uděláš? Probodneš mě šroubovákem jako minulého mazlíčka?“

„Kááámo, potřebujem prachy! Něco z čeho budem mít těžké love! Ale bez roboty… Co tu u nás chcem nejvíc?“
„Fet a pivo.“
„Vole, tys na to kápl! Budem vařit!“
„Tobě to jednou nestačilo?“
„Kdo řek, že Perník! Pivo, vole!“
Jeho krví podlité oči mě sledují a očividně přemýšlí.
„Víš kolik to je roboty? Pradědek makal v pivovaru a jako děcku mi to vyprávěl. Všechno má svůj řád. Zrna musí být zdravá. Musíš je umět správně skladovat, udržovat je pořád ve vlhku, aby klíčily a další hovna kolem toho.“
„Kááámo... tak to ne! Budem zas vařit Perník... v tom je jistota!“

„Jsi odporný!...“
Matka řve jako pavián a vše mi vyčítá. Kdyby mezi námi nebyl ten stůl a bachaři, věřím, že mě zabije.
„...Jak si vůbec mohl? Tvá sestra! Hovado, jsi nemocný!...“
Hledím na ně a čekám, až se vyřve.
Otec sedí se zaťatými pěstmi a v očích se mu lesknout slzy.
„Nenávidím tě!“
„Nenávidíš mě? Hmm, jaké překvapení. Vždy jsem byl pro tebe černá ovce, že? Černá ovce mezi bílými vránami…“
„Chcípni v pekle!“
Uculil jsem se.
„Posíláš mě do pekla? Fajn, moc rád tam půjdu a proč? Čeká tam na mě, má milovaná sestřička. Budu jí znovu šukat, maminko!“

Vyšetřovatel obchází tělo oběti a tváří se, že každou chvíli svým obsahem žaludku znehodnotí ostatky.
„Žena utrpěla zranění neslučitelná se životem.“
Pohlédla jsem na vyšetřovatele otráveným pohledem.
„Jak tuto práci děláte dlouho? Mám dojem, že vám po bradě stéká mléko! Tohle není vaše náplň! Myslíte si, že to na první pohled nevidím?“
Dívám se na tělo a kroutím hlavou.
Dívka leží v necudné poloze. Genitálie má pořezané, v břiše má obrovskou díru, ze které vylézají vnitřnosti. Ale především její hlava drží na posledních milimetrech kůže.
„Žena je mrtvá….“
Plácla jsem se rukou do čela: „Bože, pošlete mi sem někoho jiného!“

Otevírám oči. Je ráno a má první myšlenka: „Jsi o rok starší! Dnes máš 41!“
Vcházím do koupelny. Prohlížím se v zrcadle a slzy se spouští.
Stárnu!

„Mamííí!!“
„Ach…“ mládě volá. Oplachuju obličej, nasazují umělý úsměv a vycházím.

„Maminka má narozeniny a my máme přání jedinýýý,…“
Slzy se opět nahrnují do očí. Manžel a dcera drží dort a zpívají.
„Všechno nejlepší!“

Na mém těle přibývají kila, mezi vlasy jsou šediny a na obličeji vrásky. Ale to je jedno, je to důkaz lásky.
Kila přibyla z jedinečné kuchyně manžela, šediny ze starostí o rodinu a vrásky jsou díky nekonečnému, láskyplnému smíchu.

1. Ablutofobie –
a. strach ze zapnutého bluetooth
b. strach z prádla nebo koupání
c. strach z chlupaté deky

2. Agyiofobie –
a. strach z angíny
b. strach z přecházení přes silnici
c. strach z cizích i svých kolen

3. Akustofobie
a. strach z mraků
b. strach z mizící duhy
c. strach ze sluníčka

4. Atmofobie
a. strach ze schodů a schodišť
b. strach z výtahů
c. strach ze sousedních dveří

5. Efebifobie –
a. strach z malých dětí
b. strach z teenagerů
c. strach z dospělých/ důchodců

6. Hexakosioihexekontahexafobie –
a. strach z pekla
b. strach ze satana
c. strach z čísla 666

„Maminko? Dostali jsme úkol, je to dobrý?“
Prvňačka mi podává výkres.
„Téma je: namaluj mi svět.“
***
Při prvotním prohlížení ve mně hrklo. Okamžitě jsem si vybavila samu sebe v jejím věku.
„Tati, namalovala jsem naše okolí, je to hezké?“
Obsah měl nepřesné barvy i rozměry. Ale jako dítě jsem byla ze svého díla nadšená. Jenomže můj alkoholem posílený otec, měl jiné cítění: „Hnus! Svět není barevný a vůbec není hezký! Tak jako ty! A teď vypadni!“
***
Už nikdy jsem nemalovala ráda... zabil mou fantazii. To nesmím dopustit u své maličké malířky.
„Tvůj pohled na svět, je nádherný! Tak jako ty!“

Sedím ve vaně a po tvářích mi stékají slzy.
Denní život obyčejného dospělého člověka je tak deprimující.
Jsem jako robot: ráno vstát, odejít do práce, kterou nenávidím, po práci nakoupit, uvařit, uklidit, umýt se, splnit manželskou povinnost a jít spát, protože ráno musím naskočit do rutiny.

Neužívám si život.
Nejsem šťastná.
Jak by také robot bez ducha mohl být šťastný?
Jsem fyzicky i psychický svázaná.

Nenávidím svůj život, lidi kolem sebe i celý svět.

Chci být volná!
Jak to jen udělat?

Sykla jsem bolestí.
Pohodlně si lehám, ruku nořím do vody a ta se růžově zabarvuje.

Konečně se svobodně usmívám.

Má milá,

chtěl jsem ti napsat dopis plný romantického vyznání a slibů, ale má cituplná múza je již mrtvá.

Válka zuří a já jsem voják, který je nastavený na autopilota. Autopilota, který musí vraždit, tak jak mu velitel přikáže.

Z mých mikrospánků mě budí obrazy oživlých mrtvol, které jsem zabil.
Přicházejí ke mně… ukazují si na mě a natahují po mě své odporné hnáty. Vidím všude jatka - odstřelené údy, zbytky těl i kusy vnitřností na okolním prostředí....
Jdou si pro mě. Za mé činy mě odtáhnou do samotných pekel.

Loučím se s tebou má drahá, již na mě nečekej.

Gabriel

Čí vzpomínky to jsou? Mé ne! Vždyť sedím v křesle a ten maličký uzlíček mám v náručí.
Jak někdo může udělat takovou ohavnost? Přemýšlím nad obrazy, které se mi právě minuly před očima.
Uzlíček přivinuji k hrudi.
***
„Zas to ječí! Drž už konečně hubu, nebo ti ji zavřu sama!“
Pláč o vysoké frekvenci, se mi zabodává do uší. Hlavu zarážím do polštáře, ale stále to slyším.
„Drž hubu!“
Přesouvám polštář na hlavičku a držím.
Křik není intenzivní.
Přestává se bránit.
Konečně ticho…
***
Slečno? Jsem doktor Vašut, váš nový ošetřující lékař. Můžete odložit tu zmuchlanou deku a přesuneme se na terapii?

Vyšel jsem brzy, abych došel včas. A konečně se blížím k tomu správnému místu, o kterém vím jen JÁ. A které najdu v tomhle lese jen a jen JÁ!
Roztahuju sáček, ve kterém je pro ni ten dokonalý dar. Dar, který díky ní pokvete dál.
O jejeeej, cesta ji dala zabrat. „Vypadáš dost zmučeně, Mučenko.“
Klekám si. Kypřím hlínu a vkládám do jejich útrob kořeny té dokonalé květiny.
„Víš drahá, ten název mi tě připomněl. Pevně doufám, že máš radost, že jsem nezapomněl na tvůj významný den…Den tvého výročí.“
Usmívám se na neoznačený hrob.
„Uvidíme se zase za rok, drahá.“

„Martine, zblázním se! Už je to týden, co mě bez vysvětlení opustila. Prostě ráno odešla do práce a už se nevrátila. Vím, že jsem nebyl dokonalý manžel, ale aby se mě jen TAK vzdala?“
Martin mlčí, kouří a upijí mou Whisky.
„Co jsem sakra udělal špatně? Kdyby mi alespoň dávala signály...“
Slzy mi stékají po obličeji.
“Píp“
Přišel mi email.
Z neznámé adresy.
Žádný text, pouze obrázková příloha.
Probíhá stahování.
Otevírám obrázek, na němž vidím mou nahou ženu. Je upoutaná k posteli. Její tělo je plné krvavých ran. Kolem ní jsou tři maskovaní muži.
Nahoře je vzkaz: „Milujeme tvojí ženu!“

Před pár minutami mi bylo ještě dobře. Ale opět ke mně promlouvají a žádají o pozornost.
„Nulo!“
Sedím na gauči, koukám z okna a snažím se odvést pozornost jinam.
„Hnusačko hloupá, nic neumíš a nikdy nic nedokážeš!“
Nechci je poslouchat.
Jenomže ony v mé hlavě provádějí gymnastické kreace... A při každém dopadu, mě znovu nutí pozornost zaměřit zpátky na ně.
Dlaněmi si zakrývám uši a houpu se. Chci je vypudit z hlavy! Ale ony TAK skáčou, že přehlušují všechno!
„Blbkooo!“
Vymlátím je odsud - několikrát se uhodím do tváří: „Vypadněte, nechte mě!“
„Chcíííípni!“
Letím střemhlav dolů.
Tohle je už nadobro vypudí…

Nevěřícně zírám na následky katastrofální autonehody.
Ve vysoké rychlosti se čelně střetly dva osobáky.
„Nemohl zatroubit dřív?“ Kroutím nesouhlasně hlavou.
Řidička modrého sportovního BMW proletěla čelním sklem. Její krev zdobí lak auta. Řidiči druhého auta se po náraze, krk naklonil do nepřirozeného úhlu.
Dva zbytečně ukončené životy.
„Kdybys jen o vteřinu dřív zatroubil… Vteřinu. Tak bych, nezpůsobila nehodu. Strhla bych včas volant a neležela bych na kapotě svého krásného BMW! A jako duch bych se nevznášela nad svým mrtvým tělem.“
Stačila jen vteřina a mohla jsem ještě žít ve své fyzické schránce, ale nyní budu jen duchem bloudícím po dálnici.

„Tak co je? Vlez tam konečně a házej to dolů.“
Proč jsem tátovi řekl, že chci jít na sběr s nimi? Nevěděl jsem, že to je takhle děsivé, nebezpečné a že je to tak těžká robota. Mám strach, že přijde hlídač a chytí nás.
„Tati, já se bojím!“
„Na co jsem tě tu bral? Vlez tam a házej to dolů, dělej. A dávej bacha na tu páčku, rozumíš?“
„Jakou? Tuhle?“
„JO! Netahe….“
Kutálím se i s obsahem a dopadáme na otce i strejdu.
S těžkostí vytahuju zasypané nohy.
„Taaatooo!!“
Otec a strýc nikde… jsou pohřbení pod tunovým nákladem rozsypaného vagónu.