DMD 2018

Vzduch tady se liší. Zhluboka dýchá a zkoumá, převaluje na jazyku, chutná jemnou vůni místnosti se světlými čistými okny v patře a zase ji pozvolna vypouští, aby hladově vdechla. Skoro zapomněla, jak šťastně rozechvívá nosy svoboda.
Vzduch Barryho doupěte čpěl chlastem, cigáry a živočišným potem.
Vzduch venku pod studenými schody štípal.
I tady cítí štiplavý kouř, nejlevnější cigarety s modrým pruhem, jenže muž, co je kouří, se laskavě usmívá a prášky rve z rukou, ne do nich. Alex stále sem tam nevěří, ale je tu, sedí na jejich gauči a může i zítra, pozítří, je tu, je tu. Je tu.

Hospodinova slova. Zákon.
To nejdůležitější, co si měli pamatovat.
Nestačilo je mít v hlavě. V paměti, která selhává.
Nestačilo věřit, že je lidské myšlenky a slova nepokroutí.
A tak lidé dostali příkaz.
Ta slova se mají třepat v třásních na jejich oděvu.
Ta slova mají mít na čele, neustále na okraji zorného pole, jako špičku nosu.
Ta slova mají omotat jejich ruce jako řemínky.
Ale nejvíc ze všeho měli ta slova mít vyryta ve svém srdci.
Tam, odkud je nikdo nemůže vymazat ani vyrvat.
Tam, kde mohou nejlépe působit a kde zůstanou navždy.
Kde neosloví jen myšlenky, ale celého člověka.

Jdi na samý kraj města. Nasedni do autobusu a nech se odvézt na mezinárodní letiště, chytni odpolední spoj do Stanstedu, dobře se uveleb v bezcelní zóně. Počítej do pěti. Každou hodinu se zrzka u pokladny trochu hladověji podívá na regál čokoládových tyčinek. Kup si čokoládovou tyčinku. Odleť do Madridu.
S batohem pod hlavou přečkej noc na zaprášené dlažbě. Spánková deprivace je tvůj přítel. Když vydržíš nespat, začneš slyšet hlasy a přestaneš slyšet vzpomínky.
Ranním autobusem odjeď do Sarrii. Jdi sto kilometrů pěšky, spi na palandách, propichuj si puchýře, pij víno, vstávej před svítáním.
Zapomeň na obličej vytetovaný pod tvými víčky.

"Krytone, pojď sem."
"Mohu vám s něčím pomoci, pane?"
"Došel jsem k názoru, že je načase přestat být tím, kterého si všichni dobírají!"
"Přestaneš bejt a sobeckej srab, co myslí jenom na sebe?"
"To mohu jen doporučit, pane."
"O čem to mluvíte? Chci se nechat tetovat!"
"Tetovat? Myslíš, že tě pak budou všichni respektovat?"
"Listere, ty to možná se svým opičím mozečkem nechápeš, ale tetování je jenom pro drsné chlápky a já jsem ochoten ho pro uznání přijmout!"
Tetování možná pro drsňáky bylo, ale Rimmer po Krytonově vysvětlení, co vlastně obnáší, zmizel z místnosti způsobem dosud nevídaným, rozhodně ne drsným.

Vzhůru za pokladnu, čtečky pípají,
den pracovní teďka začne nám,
slevové kartičky na nás čekají,
už si kalhoty nandavám.
Halenka, co jasem čerstvě zazáří
jmenovka s logem Alberta,
bělostný úsměv máme na tváři,
vždy zboží musí jít do světa.
Jen potom smíš se v kase uhnízdit,
a lidem co levně nakoupí,
radost též v tváři vyloudit,
nabídnout kartičku, to se smí.
Zbrklý, kdo jinde věci nakoupí
kvalita naše vážně suprová
testy to také často pochopí
Albert jen skvělé věci má
Všechno v pořádku musíš mít
nikdo tu není žádný flink
můžeš si třebas pás vycídit
než kasa vydá další cink.

Královstvím sedmi vládl král,
za mlada nikdy se nebál.
Když ale zestárl, začal se bát,
že mu drak roztaví brnění plát.
Za ženu zlatou lvici měl,
zahýbat jí se nestyděl.
Královna tím však netrpěla,
stejnou mincí mu oplácela.
Věř nebo nevěř, čtenáři věrný,
králův znak zdobil paroháč černý.
Jednoho dne, co jen čert nechtěl,
pobočník krále Jon Arryn zemřel.
Že bylo královi smutno až běda,
na hrad svůj pozval si přítele Neda.
Od truhly s tajemstvím našel Ned klíče,
v kolouším rouše že skrývá se lvíče.
Po smrti králově skončil Ned bez hlavy,
tím začal příběh tak dlouhý a krvavý.

Kašpaři jdou
Zelenou tmou
Cinky cink
Dinky link
Každý má dvě nohavice
Řekněte kdo má více
Červený nos
Každý je bos
Kašpaři jdou
Zelenou tmou
Cinky cink
Dinky link
Zbrklý pes
Za kamna vlez
Chrání kalhoty
Našeho pantáty
Kašpaři jdou
Zelenou tmou
Cinky cink
Dinky link
Klauni nakupují levně
Pes se drží pevně
Pantáta nemá kalhoty
Ke smíchu holoty
Kašpaři jdou
Zelenou tmou
Cinky cink
Dinky link
Nohavice čtyři
Na hrad míří
Z okna kořist pověsíme
Přes zimu tam hnízdíme
Kašpaři jdou
Zelenou tmou
Cinky cink
Dinky link
Jsme králové noci
Vše je v naší moci
Cinky cink
Dinky link

Svoboda byla opojná.
Chutnala jako tráva u cesty, jako voda z louže, jako kus utopence zpod stolu na zahrádce hospody.
Voněla jako večerní mlha z řeky, jako rozpálený asfalt, jako potkan, který zmizel v nedovřené popelnici. Voněla jako tajná značka na rohu.
Svoboda volala. Volala jako stovky cvrčků na louce mezi přivaděči na dálnici, jako děti za plotem hřiště, jako rozzlobený uzenář.
Volala jako jeho vlastní lidé.
"Pedro! K noze! Pedroooooo!"
V noci, když usínal pod hvězdami, mu chyběli. Hlavně ti malí. Kudy se k nim vrátit? Už je necítil ani neslyšel.
Naštěstí měl ještě svůj obrázek, napsaný v uchu.

Izrael čelil ohrožení. Už zase.
Pelištejci překročili hranice a hrozilo, že obsadí další kus území. Nebo celou zemi
To nový král nemohl dovolit.
Shromáždil vojsko a vytáhl do pole.
Národ, který celou svou historii bojoval, neměl strach z boje.
Pak ale ze šiků nepřítele vystoupil jediný bojovník, větší než život.
Na jeho výzvu zavládlo v izraelském táboře to nejhlubší ticho, jaké kdo pamatoval.
Jediné, co je rušilo, byla klepající se kolena a cvakající zuby.
Na další výzvu izraelské řady jako by ještě couvly.
Nikdo nepředstoupil.
Odvaha byla ta tam.
Víra se ztratila.
Vrátí se v praku v ruce pastýře ovcí.

Čas se Jáchymovi zapichoval do kůže jako tenoučká jehla. Napřed minuty, pak hodiny, dny, měsíce, roky… staletí. Navenek po nich nezůstávaly stopy. Jen uvnitř se kroutily a protínaly jako cestičky po červotočích.
Byl by rád, kdyby po těch letech, kdy se nedělo žádné velké zlo, kdy nebyl žádný Filip, kdy jen čekal, něco zůstalo. Roky bušily do jeho neexistující kůže jako kapky ocelového deště, a do slov se to vepsat nedalo. Byl duch a duchové se kreslí špatně. Odmítal pózovat v prostěradle. A hrdinskou píseň si zasloužil spíš Filip.
Zbyly jen neviditelné cestičky času, o kterých věděl jen on sám.