DMD 2018

Drahý Václave,
dnes jsem opět četla Vaše vznešená slova plná útěchy, která mne povznesla na duchu a dodala odvahy k tomu, na co bych ještě před pár lety ani nepomyslela.
Jste zářivá lucerna v neprostupné temnotě tohoto světa.
Vaše verše jsou mé světlo.
Přeji si, abychom se co nejdříve setkali.
Vím, že naše shledání nebude nic než další zoufale krátký okamžik štěstí v mém životě, přesto dychtivě očekávám, kdy opět společně posnídáme.
Vaše Marie
PS - Maxovi se po mně určitě stýská.
Morávek upustil list papíru, který před chvílí vytáhl z navoněné obálky, zavřel oči a pár minut prostě jen... snil.

Přiznávám, jsme mafie jako každá jiná. Nenajdete u nás sice rituální jizvy, perličkové implantáty, či obrazce vyřezávané do kůže, ale dá se říci, že něco podobného také máme.
Nad 700 Elo má každý člen vytetovanou šachovnici, nad 1200 Elo mame pod každé políčko této šachovnice implantovaný drobný magnet, a nad 1800 Elo i někde na těle pod kůží zašitou pohotovostní sadu figurek z chirurgické oceli.
Přeci jen, můžete se dostat na divná místa na světě, v některých vězení nejsou natolik slušní, aby slušně vychovanému šachistovi poskytli jeho drogu.
Říká se, že Velmistři mají zašité šachové hodiny, a náhradní sadu figurek.

Elis vyskočila na korbu nejbližšího karavanu, aby na ni bylo dobře vidět. Pevně rozkročená přehlíží nesourodý mrmlající dav.
„Přátelé…,“ zakucká se, když jí selže hlas, „Nepřítel je slepý a daleko odtud.“
Hovor utichá. Dav obrací pozornost k Matce.
„Prozřetelnost nám poskytla nečekanou výhodu.“
Elis se vrací sebedůvěra. Její hlas je slyšet i v zadních řadách.
„Musíme se společně vydat na sever. Hledat nový domov, kde budou v bezpečí vyrůstat naše děti.“
Floyd poslouchá zapálenou řeč zrzavé Matky a přikyvuje. Nic jiného už nemá cenu. Je čas odejít a zapomenout. Vytáhne z kapsy vojenskou knížku a roztrhá ji na malé kousíčky.

Každé slovo je jak popíchnutí jehlou.
Každý pohled jako kapka inkoustu.
Zapisuješ se mi do srdce a ono to bolí.
Tolik slov, která zůstala nevyslovena.
Tolik pohledů, které směřovaly jinam.
Zabodáváš se mi do srdce a ono to bolí.
Ticho probodené jehlou.
Letmý dotyk ve tmě.
Jsme spolu spojeni a ono to bolí.
Žádné slovo, které vyslovíš, nezní správně.
Žádný pohled, který mi věnuješ, mě netěší.
Mám tě zapsaného v srdci a ono to bolí.
Všechna slova už jsou zbytečná.
Všechny pohledy tak strašně fádní.
Jehla v kupce hluku.
Pohled z velké dálky.
Stojíme každý sám a ono to bolí.

Seděly spolu v koutě kavárny, kde na sebe ve Vídni poprvé narazily. Venku pršelo, ovzduší bylo unavené a káva lahodná.
„Co si slibujete od života v hříchu?“ zeptala se Nora, míchajíc v pravidelném rytmu tekutinu temnou jako hlubiny Hádu.
„Máte o mně nízké mínění,“ odvětila Karoline. „Když myslíte, že jsem dosud žila jako světice.“
„Nejsem první žena, kterou si zamýšlíte ponechat?“
Pauza. „Jste,“ odvětila nakonec.
„Mohla bych utéct s potetovaným námořníkem?“
„Násilím vás zde nedržím.“
„To je ovšem lákavá představa.“
„Dnes večer tedy strávíme na řece,“ pohlédla na ni vražedně. „Pan manžel bude mít radost, slyšela jsem, že nenávidí lodě.“

The airpoirt was outside the watched perimeter. Risa could portal. But didn’t know where.
At least it was easy to get lost in there.
She made a beeline for restrooms. Tied her red scarf over the wound. Keep it tight so it doesn’t bleed.
The shock was setting in. She continued to walk, looking around frantically.
A tatooed hand waved at her from around the corner.
Tiger.
“You found me...”
“We have a chopper here. Let’s go.”
He started to walk towards the security checks.
“I can’t go through,” Risa protested. “I have a knife.”
“Where?”
“In me.”
Tiger cursed.

„Tak dnes si procvičíme použití slov označujících nějaké činnosti. Kdo se hlásí?“
Pan profesor se snaží nevidět ruku pana Kaplana.
„Ano, slečno Mitnicková?“
„V mládí jsem milovala lyžování.“ přepečlivě vyslovuje slečna Mitnicková.
„Ano, tak je to správně – lyže, lyžovat, lyžování.“ připomíná pro ostatní.
Třepotající se ruku nelze již déle ignorovat.
„Pane Kaplane?“
„Mlátě milovat tetování.“
„Fůj, Káplan tétováný!“ zhrozí se paní Moskowitzová.
„Ukaš, Kaplan, ukaš!“ volá pan Pinski.
„Tetování?“ nemůže pochopit pan profesor.
„Dyš máma pryč, pšijít teta, já mílovat, ona buchta, chráčka!“
„Že pro vás teta měla hračky?“ snaží se uhádnout.
Rozesmátý pan Kaplan horlivě přikyvuje: „Ona suprový tetování.“

Když nejsi zbrklý muž
a umíš používat svůj nůž,
můžeš krájet, bodat, řezat,
důležité je nikdy se nedat.
Košili, kalhoty a k nim pásek,
do velkých dálav, bez krásných lásek,
ten kdo se nebojí, ať s námi jde,
cink, korbel v hospodě, bratr ti naleje.
Najez se levně a sladce spi,
my jsme ti muži, sveřepí,
budem zem bránit, do skonání,
odvážně se bít, až do stmívání.
Až všechny v bitvě porazíme,
a slávu velkou přineseme,
budeme hnízdnit, jak krásní ptáci,
milovat ženy a možná taky práci.
Když jsi teď už slavný muž,
poznej krásu žen a schovej svůj nůž.

Jindřich hleděl na svého vnuka za sklem. Mlčel.
Dobře si vybavoval operaci, při které se trojice učitelů během návštěvy časových tunelů připletla do operace Nutrie, která skočila akutní záchranou Vraspírova života pomocí transfuze Markovy krve.
V Danielově případě však nebyl "rituál nevinné krve", jak se přezdívalo léčbě pomocí krve osoby nepatřící ke strážcům, nutný. Jeho zranění se nezdála být fatální.
Marka nyní zdobila malá rudá kapka na vnitřní straně pravého zápěstí. Tetovaný kantor díky tomu požíval mezi členy Stráže času značné vážnosti.
"Můžu za ním?" vytrhl Jindřicha z úvah Vraspírův hlas.
"Na chvíli. Jen vy," svolil lékař.
Jaroslav dotčeně sykl.

Margaret slyšela svůj dech mnohem hlasitěji než slova kněze. Chladný vzduch nechával ve vyprahlých ústech pachuť zatuchliny. Stejně jako tyhle svatební šaty, jako její nastávající, který nemiloval ji, ale její jméno a dědictví.
Prohlédla si jej přes mlhu závoje. Jak samolibě se díval na oddávajícího, jako na obyčejného štolbu, který by si měl pospíšit!
Otevřenými kostelními dveřmi zazněly vzrušené hlasy. Margaret se ohlédla právě včas, aby spatřila svého drahého Thomase, jak vyskakuje z koše osobní vzducholodi.
"...za právoplatného manžela?"
"Margaret...!?"
Zářivě se usmála. "Ne."
Než ji kdokoliv stihl zadržet, rozběhla se vstříc Thomasově náruči. Zase ji zachránil, teď už napořád.