DMD 2024

The residents of vault 100 smiled gently to one another as they entered the common room. Everything was ready; desks stocked with fresh paper, the robots with laden trays of snacks and drinks; pencils sharpened. And there, on the wall, the calendar.

It was time.

One by one, they seated themselves. Not all at once; some had arrived hours ago, others at the last minute.

When the countdown began, only some of the youngest panicked; picking up the pace, their legs twitching. But the old timers smiled. They knew their history.

April would come again.

The drabbles would be written.

Začalo to slepičárnou. Asi dle názoru, že slepice byla dříve než vejce. Což je ovšem nejisté, stejně jako konstanta moderní doby. Potenciální podvodník se objevil ve formě postav z obrázku. Pokyn protřepat, nemíchat nám připomněl, kde leží počátek všeho, tedy alespoň rodiny jednoho z hrdinů daného fandomu.
Poslední vlak domů nám přivezl sci-fi seriálek. Protagonistovi přišlo na mysl babské ucho, slyšel hlasy, vrána mu tam k vráně sedala, aby byl nakonec, možná trochu nečekaně, zachráněn výběrem z hroznů. Jiný úhel pohledu nám připomněl lechtivý seriál z minulosti.
A toto vše, spolu se zbytkem témat, bude už v řádu minut historií.

Díval se na ně, když se dohadovali na válečné radě. Kardninál vířil po místnosti, srovnával všechny velitele svým výborným řečnickým úměním. Zavrhl své oficální róby, po dobu války je nahradil vojenským oděvem. A stal se velitelem za nejž vojáci ochotně umírali.
Pohled kapitána jeho mušketýrů byl podmračený, jen občas se usmál. Třeba když kardinál srovnal Bassompierra.

Stejný pohled mu kapitán věnoval, když ho následovali při inspekci pozic. Ludvík si uvědomil, že je to pohled někoho, kdo miluje.

Myslel si, že je to jednostrané.

Pak se ohlédl za sebe.

Stáli vedle sebe na hrázi.

Kardinál se usmíval.

A král jim záviděl.

Stál sám uprostřed válečného pole Právě zajali jeho posledního důstojníka, už neměl žádné vojáky, spolubojovníky, kamarády. Stál a čekal, nemohl víc, snad jen po malých krůčcích dostat se do bezpečí. Víc mu jeho indispozice neumožňovala.

Stál sám a přemítal, kde jen udělal chybu? Chybu tak fatální, že ho bude stát život?
Možná, kdyby ...
Kdyby bylo lepší počasí, kdyby rozbahněné pole neuvěznilo jeho pěšáky, kdyby poslal střelce na opačnou stranu, kdyby jízdu rozdělil a napadl protivníka ze dvou stran. Kdyby, kdyby kdyby.

Je pozdě. Nejsilnější válečnice protivníka už je mu na stopě, už brzy uslyší ta dvě osudová slova ŠACH MAT.

Některá auta mají prosklené střechy. Fakt.
Některé stany jsou dvouplášťové a za jasných letních nocí můžete postavit jen tu vnitřní část, tvořenou síťovinou. Vidíte oblohu a komáři či muchničky vás vidí taky, ale skrzevá síť na vás nemůžou, hahaha!
V Bradavicích ale z nějakého důvodu auta nefungují (asi elektronika) a spát v noci pod pouhou sítí bych vám ve Skotsku vysloveně doporučila, já se ráda směju cizímu neštěstí.
Nicméně.
Bradavice disponují, jak jistě víte, Velkou síní.
Ležíme v suchu v polštářovém hnízdě a zíráme do krápajícího stropu. Obloha je neskutečně hluboká.
Bude taková navždy. Vznášející se. Křehká.
Naše.
Jsme doma.

Kejchal, Bručoun ani Dřímal moc nepočítali s tím, že se dožijí konce války, ale Ori byl optimističtější a měl nejen plán, ale i mapu. Mapu k opuštěnému dolu kdesi ve Vnějším okraji, kde mohl v důchodu po odložení zbroje a blasteru těžit drahokamy, zlato a možná i beskar. Byl to tedy plán poněkud pohádkový a na vkus prvních tří členů Slyyyg Squad s trochu moc neznámými, ale protože nic lepšího je nenapadlo, souhlasili, že do toho pak půjdou s ním. Jen co vyhrají válku.
Jenže dřív přišel jeden rozkaz přímo od nejvyššího kancléře a historie najela do silně nepohádkových kolejí.

V okolí byl nový svět. Její květiny nebyly přizpůsobené tomu, aby je opylovali tvorové, kteří v tomto světě žijí. Byla to už třetí generace tvorů, co ji mohli opylovat, a ti poslední už byli moc jiní. Tvorové, pro které tvořila své plody, už nežili. Svět byl jiný, tvorové, jež v něm bydleli, by těm dnešním připadali jako děsivá monstra. Ten svět byl pro ni cizí a začínal být nehostinný, ale možná se zas změní. A ten její už dávno byl historií. Vzpomínkou, o které nikomu nemohla povědět a nikdo o ní neví. Možná jen pár těch, co byli podobně staří.

Jinovatka na loňské trávě. Dlouhé, bledě zlaté stonky prosvítají pod jiskřitě stříbrným příkrovem.
Tři postavy vydusávají na kopec, využívajíce skutečnosti, že bahno je pěkných pár palců promrzlé.
Je vidět daleko. Tak... přijde na přetřes téma, o kterém se nemluví.
Poprvé.
„Tohle celé bude tvoje?“ ptá se Malcolm.
„Asi jo,“ odpoví Norman.
„Nemáme ti říkat nějak jinak? Titulem... nebo příjmením? Pane z Grantů...“
„Ale ne, prosimtě.“
„Mě už taky neříkejte příjmením,“ řekne tiše Ostrovan. „Mé jméno je... mé, rozumíte? Ne pro cizí. Ale my jsme přátelé.“
„A jak se teda jmenuješ?“
„Calum.“
Zapadající Slunce barví okolí dooranžova.
Dnešek si budou pamatovat.

Dafné mu vletěla do náruče. Konečně ho viděla po mnoha dnech ticha a starostí. Pak jen videohovor a teď byli konečně s Pedrem spolu.
Nedaleko nich Blue Tits svíral v náručí po mnoha měsících svou ženu a dcerku.
Seržant Kugel, výstrojní, objímal svou stařičkou maminku.
Dokonce i mladý vojín Kowalski se vítal se svojí rodinou.
Otec Dominik objímal stejně starou jeptišku, svou sestru.

Crevan stál stranou a kouřil. Byl sám. V očích měl dálky a zvláštní stín, který se objevil v posledních měsících.
Velmistr si stoupl vedle něj.
"Tenhle turnus končí."
Crevan mu předal cigaretu.
Velmistr potáhl.
"A nový?"
"Začíná..."

"Je takový maličký... To asi nebude úplně chlap, jako hora." Zasmál se hnědovlasý muž a pohladil novorozence v náruči jeho matky

"Ale prosimtě... On ještě vyroste. A čekám, že to bude uličník. Už v bříšku mě kopal." Pronesla žena a zamilovaně na dítě podívala. Dál ho lehce kolébala.

Seděli s mužem v jedné z botanických zahrad, v okolí zněl zvuk ptactva a vzduch byl čistý a nasáklý exotikou.

"Myslím, že Finnegan je hezké jméno. Hrdé a přesto... Finn, uličník." Zmínil muž, žena se jeho slovům zasmála.

A v tu chvíli ze stromu na nimi spadl list, přímo na chlapcům nos.