DMD 2013

Ještě pořád existují místa, kudy protéká čas pomalý, hustý a ulepený jako med. Realita tam má krátké ruce a nejistý hlas.
Koralína ta místa pozná okamžitě. Proto ve svých pětadvaceti začne pracovat v knihovně na předměstí, kde ještě pořád mají papírové průkazky a kde vzduch voní kuličkami proti molům.
Vchod do Druhého města objeví hned druhý den v regálu naučné literatury. Se zavřenýma očima přejíždí rukou po knihách a nepodívá se, ani když se jejich hřbety začnou vlnit jako hladina moře. Realita zasténá a prohne se.
Koralína se už dávno nebojí. Ví, že Druhé město žije v každém z nás.

19. století
Unavený voják se posadil na patník u cesty. Domov nechal za mořem daleko na severu. Zůstal sám v cizí zemi. Vysoko na nebi cvrlikal skřivan a na obzoru se kupily bouřkové mraky. Vzduch voněl blížícím se deštěm. Pomalu se zvadl. Zamířil k blízkému stavení.
Domů už se nikdy nevrátí...
1914
Utábořili se v opuštěném hospodářství. Na ohni si opékali hubenou slepici. Jeden z nich z kapsy vytáhl notýsek v černých deskách. Na koleni, přesto krasopisem do něj zaznamenal další den ve službách císaře pána.
Jeho zápisky budou dlouhá desetiletí ztracené mezi harampádím na půdě statku, kam se přižení...

Na začátku byly zdvořilé pozdravy, nesmělé dotyky. Snad jako u všech novomanželů.
Vášeň se neobjevila. Ale přišel cit - úcta, časem i blízkost.
To ráno, v ložnici – neplakala, ale tvář měla zešedlou obavami; znovu se nezadařilo. Nevím, kde jsem našel tu odvahu ji obejmout, ale nechala se, hlavu těžkou starostmi mi položila na rameno.
***
Tu noc, to už byl na světě Saška - Sergej mě probudil křikem a zbrocený potem mluvil o tvářích mrtvých vojáků. Tiskl moje ruce, až mi zdřevěněly prsty.
Kam se to podělo? Snad se cit udusil pod nánosy účtů... snad utonul v hlubokých pohledech pána domu a guvernantky.

Pomalu se snáší soumrak do králových zahrad. Prochází jimi, šťastná za krátkou chvilku osamělého přemýšlení.
Přijela sem, aby na vlastní oči spatřila toho, o kterém jí karavany přes poušť přinášely zvěsti plné obdivu. Aby sama zjistila, zda je jeho město, jeho lid a on sám vskutku hoden chvály.
Přepych a bohatství, které jej obklopovaly, dokázala ocenit. Jeho rozum, rozvážnost a smysl pro spravedlnost mohla, sama moudrostí proslulá, obdivovat. Ale úplně si ji získat, to dokázal jinak.
Krásou vpletenou do slov, utkanou z veršů.
Jsem růže šáronská, kvítek lilie v dolinách.
Která žena by dokázala odolat, i kdyby byla tisíckrát královnou?

Nechápavě se díval oknem do Velké síně. Černé vlajky, plačící mrzimoršťí – dobře tohle nic neobvyklého nebylo – a Brumbálův projev, který absolutně nechápal.
Vždyť… není mrtvý!
Sice někde chytil alergii na sluneční světlo, protože se na něm třpytil jako nějaká víla.
Ale to bylo vše.
Tedy kromě toho, že cestou do Bradavic vysál stádo koní.
I s princeznou.
Jenže to stále neznamenalo, že je mrtvý, sakra!
Když zamával na Cho a ona omdlela, vzdal to.
Vykašlal se na zjevně zdrogované čaroděje a odletěl do Ameriky.
Tam se usadil, balil holky, až jednoho dne narazil na Bellu Swanovou. To teprve byla smrt!

Když britským borem vonný vítr vál,
tu panně pěkné prsten přikryl prst,
co čarovně jí čelo čímsi čpí
a rudým ránem rezne její vlas.
Ač krásy květ jí kouzlo sneslo snad,
tak tolik třesu zdatně zvábí zrak,
neb nemá nejspíš kráska klidu kus;
teď kvapně kráčí tam, tu zpátky zas,
na kopec hledí, Kamelot kde hrad,
a místo mysli matné moře má,
pak praví sama sobě směsku slov:
„Mi paměť poví pouhopouhou píď,
však jistojistá je mi jedna věc,
že v dýmku démon bodlák balil mi
a nápad nijak moudrý nebyl to.“
Čímž básník řek: I Viviane má svoje dny.

První je krásná a veskrze ruská Řeka od eliade. Závan Kareniny.
Potom můžeme rytmem valčíku volně přejít k Suzanninu drabble Ne až tak neznámá. Sice se neodehrává v Rusku, ale lesk a elegance se v něm odráží dokonale.
Třetí je První pohled od Scully. Osudová láska až za hrob, krásné dámy a galantní mužové.
Že ale osudová láska není jenom šťastná nám Scully hned potom připomene v krásné Eponine.
Nemůžu samozřejmě vynechat ani Lejdynčino Život pod dekou. Nevěřím, že na to, aby tak krásně vykreslila to hořké, sladké i klidné, co mezi lidmi může být, jí stačilo sto slov.
Kam člověka láska zavede a jak to také může dopadat se ukazuje v krásném čistě ruském A žili až do smrti od Mairam.
Celá Kleina série mě svým nádherně vykresleným nešťastným manželstvím brala za srdce, ale za všechny vyberu trochu smutné a trochu nadějné Pukající ledy.
Smrti přátel, bratrů a milenců a jejich hořkost (a nejen tu) krásně ukázala Quiquilla v Životě v mlhách.
Hořkost vykořenění, odchodů a nelásky je nádherně vykreslená v úžasně ruském kytčině Loučení s Varykinem.
A nakonec nějaké to pokojné, silné a ne až tolik hořské stáří v Aplířině Podobizně

Zubatá nosí Westwood (Nightie) - Protože je to krásně mrazivé a naprosto mi to sedí k Sherlockovu stylu uvažování. Klobouk dolů.
Manželská etuda (Blueberry Lady)- aneb další dvě postavy z Moffatova pera. Uvěřitelně a hezky zpracované. Dokážu si představit, že to takhle u nich doma opravdu je.
Nepřišel (Mia)- Řešení situace hodné pravého diplomata. A pro ten lišácký úsměv.
Už kope! (Hippopotamie) - Tak u tohohle jsem se svalila smíchy... Zeus a jeho potomci. Dvě slova: okované sandálky!
Školka (Rebelka)- Školka pro bubátka je krásný nápad. A protože mám ráda, jak si Rebelka dokáže vyhrát s češtinou.
Slušně vychovaná Polednice (Lebel) - Mile vtipné drama o polednici. Kdo by odolal?
Revize na Kaminu (Gwen) - Ve zkratce nehezky nečesky: Headcannon accepted. Drabble o tom, že vypínat uši se nevyplácí. A že za všechno může Obi-wwwaaan!
Mizerové mazaní (Simbacca)- Další drabble ze světa Star Wars. A jedné akademie na konci světa. Žáčci jsou rozkošní troubové.
Komfort a komplikace (Champbacca) - Šesté století je šesté století. A pořádně drsné. Drabble dodává úsloví "Tvoje prdel zažije středověk." úplně nový rozměr.
Rozhovor (Smrtijedka)- Lenka a Alenka. Lewis Caroll se potkává s J.K. Rowlingovou... seminář o překladech Alenky do češtiny se na mně očividně nesmazatelně podepsal. Proč je Havran jako psací stůl?
Všeho moc škodí (Innes)- Nápadité drabble a pointa, která vás dostane do kolen.
Jako Elvis (Nightie)- Ještě jeden drabble od Nightie na závěr jako známka punku. ;)

Kde se berou ty malé žluté lístky, co jim Rube vždycky ráno rozdává? Kdo určuje jména a časy a jestli půjde mrtvý dál nebo zkysne tady?
Georgia prostě ráda měla ve věcech jasno a tohle jí pořád vrtalo hlavou. Zkusila se jednou i zeptat, ale Rube byl ještě tajemnější než obvykle, jako by snad měl podepsanou dohodu o mlčenlivosti. Můžou vlastně Smrťáci vůbec něco takového podepsat? A jako by nestačilo sejmutí záchodovým prkýnkem (no vážně; chtěli byste vy mít tak trapnou příčinu smrti?), proč musí být průvodcem duší právě ona?
A někde v jiném vesmíru Smrť načal nový poznámkový bloček...

Po zelené louce přicházel mladý muž. Za uzdu vedl koně.
"Eeh, zas ty kobylince. Plavení koní nesnášim."
Z lesíka se vynořila Margaret Rowen a koně odvedla.
"Okay. Kobylince nebudou. Ale co teda?"
Chlapík se usadil na břeh jezírka, zul si boty, svlékl vestu. Potil se.
"Eeew, smrdí!"
"Kušuj! Mrkej, bude striptýz."
čvacht čvacht
"Hele, chcíplá moucha."
srk
"Neruš."
Neznámý se na břehu postavil na bosé nohy. Vzdychnul. Pohled mu těkal na všechny strany.
"Asi má v hlavě pěkně vymetýno."
Odhodlal se a skočil. Rákosí ho pohladilo přes košili. Po vodě se rozběhly kruhy.
"Kááááč, ty jo! Výtržník! Bacha, další vlna!"