DMD 2016

Na Lotrníku nebyl dobrý den.
Kníže Ignor vstal z postele levou nohou, přišlápl Stoupu, narazil si pravý palec o truhlu. Sáhl po svém šťastném talismanu, ale ten nebyl k nalezení.
Mezi nervovým zhroucením a sopečným výbuchem nařídil všem Tupounům udělat stojku.
Tím se vytřásla spousta pohřešovaných cenností (následné hádky vedly k vyraženým zubům a přelomeným končetinám), ale talisman nikde.
"Okamžitě sežeňte náhradní zaječí pacičku!" pěnil kníže.
Tupouni se rozběhli ven.
"Hele, ječí," konstatoval jeden, zdvíhaje Báru za nohu.
"Tak jí ufikni pacičku," ušklíbl se druhý.
"Dovolujte si na někoho stejně velkýho!" ozvalo se dřív, než je smetl poskakující gumídčí uragán.

Ať systém vždy funguje, databáze se nepřeplňuje a aktualizace jsou milosrdné.
Ať všechny maily nakonec dorazí do cíle.
Ať se vždy najde volná chvilka a zaměstnavatel je milosrdný.
Ať počítače fungují, připojení je pevné a elektřina proudí.
Ať slov je vždy přesně sto.
Ať se všechny hádky utiší.
Ať pokoj a mír zavládnou pod tématy.
Ať se dokážeme vyhnout tomu, že bychom někomu ukřivdili.
Ať nám to případně odpustí.
Ať ti, co pokorně čekají, nacházejí nápady.
Ať přichází i k těm, co úpí.
Ať je půlhodina před půlnocí magická.
Ať nás to nikdy nepřestane bavit.
Ať po nás přijdou další.

Mniši z Opatství neloví.
Démoni loví naopak velice rádi. Splynula ale s narezlou trávou, vítr foukal špatným směrem a oni si jí nevšimli.
Zato si jí všimla kočka. Měla ale bříško plné zbytků z kuchyně, takže na ni jen prskla (to aby jí dala najevo, kdo je tu pánem) a pak se vztyčeným ocasem hrdě odkráčela.
Později kolem prošlo nebezpečí páchnoucí krví a smrtí. Skryla se v kořenech stromu a šílenství ji minulo.
V plném jaře se konečně mohla v klidu rozvalit na sluníčku a pozorovat čtyři chlupaté kuličky, jak se poprvé pasou.
Čtyřnásobně šťastná zaječice.
Za každou pacičku jednou.

Když si k němu přisedl, celkem zbytečně se představil jako Remus Lupin.
Sirius ho chtěl setřít. Samozřejmě věděl, kdo je. McGonnagalová před chviličkou vyvolala jeho jméno a nasadila mu Moudrý klobouk. A Sirius dával dobrý pozor, protože chtěl poznat další nové Nebelvíry. Ale když se na něj podíval, nic neřekl.
Remus se na něj usmíval podivně plaše, nejistě. Působil křehce a byl trochu moc hubený a bledý. Sirius si usmyslel, že ho chce chránit. Kdo ví, kde se ta myšlenka vzala.
Remus brzy přišel s několika vypečenými nápady. Ukázalo se, že žádnou ochranu nepotřebuje, protože sám umí být pěkné kvítko.

Suverénně nakráčel k jídelnímu stolu. Posadil se a významně pohlédl na Wilhelma. Wilhelm seděl schován za novinami a vyzývavé záblesky v Alexandrových očích ho tudíž nechávaly chladným.
„Něco po tobě chce,“ poznamenala Aneta od snídaně. Vystrčil hlavu.
„Nechám si narůst vousy,“ prohlásil Alexandr.
„Ano?“ zvedl Wilhelm obočí.
„Ano,“ přisvědčil zaraženě.
„Jdu do kanceláře,“ dodal po chvíli a konsternovaně se zvedl.
„Chci polibek na rozloučenou,“ protáhl Wilhelm. Aneta se rozhodla věnovat situaci zvýšenou pozornost.
„Proč právě dnes?“ otázal se Alexandr podezřívavě.
„Chci ti dopřát poslední radost, než se necháš zarůst.“
Aneta se rozesmála a Alexandr zrudnul.
Okny se prodírala zlatavá prasátka.

Každý z nás určitě měl, nebo ještě stále má kamaráda, co sice není moc chytrý, ale má velké, dobré srdce. Derek byl jedním z nich. Vždycky, když se mnou letěl na misi, dostal strašnou nakládačku. Ale stejně mě potom pozval na pivo. Mluvili jsme o jednoduchých věcech; o jeho domovu, jeho matce a jeho milé. Bylo to fajn. I když jsme měli těžký den, vždy nás dokázal rozesmát. Ostatním byl sice jen pro smích, ale my ho měli rádi. Byl takový ten správný kluk.
Když se jednoho dne nevrátil, strašně nás to vzalo. Nezůstala po něm myšlenka, ale bolavá srdce.

Frances se snažila zachovat dekorum a necivět na druhou ženu s otevřenou pusou. Protichůdné pocity zamaskovala souhlasným kývnutím a rychlým popisem cesty.
Magdalene se vydala hlouběji do šera podpalubí.
Ani ne po deseti krocích se zastavila. Její úsměv se změnil v zamračení, zatímco oči, přivykající nedostatku světla, bloudily po skrytých zákoutích.
"Kdepak asi..." zabručela pro sebe, než její zrak přitáhl drobný pohyb. V koutě stál poručík, snažící se splynout s ostěním - v jeho rukách se cukala umlčená vetřelkyně.
"Ah, tady jsi, holubičko. Já věděla, že tě tu najdu!" zapředla Mrs. Fletcher.
"Madam, prosím, vůbec si nás -jí- nevšímejte," zavrčel poručík.

Mráz na okno kreslil květy blínu. Otevřel oči do temnoty světa a neviděl nic než obrysy matčiny tváře.
Jarní vánek mu do vlasů foukal okvětní plátky lilií. Zamrkal do záře slunce a neviděl nic než dva rudé copy.
Do nosu mu stoupala omamná vůně narcisů. Rozlepil víčka a přes plamínek svíčky neviděl nic než vodopád plavých vlasů.
Klesl na kolena do spadaného listí majestátních dubů. Procitl do noční můry a neviděl nic než výčitku v očích za půlměsícovými brýlemi.
Krev na podlahu kreslila květy vlčích máků. Díval se a neviděl nic než temnotu světa.
Tak zavřel oči a spatřil světlo.

Stačilo jedno jediné kouzlo a Edvin se ocitl na palubě důvěrné známého knarru ve své kapesní sféře. Posádka nikde, asi spala v podpalubí, ale stejně si oddechl, protože byl po všech těch útrapách konečně doma, mohl vyrazit za lady Thrúðr a...
„Ha!“ zaradovala se Edwina a žádostivýma očima obhlížela nekonečné moře vůkol, „nový svět, nové možnosti, řekni, opičáku, co takhle to tu spolu dobýt, jen ty a já, hm?“ Mrkala vážně svůdně, ale vědomí, že byla ještě před chvílí chlap, přimělo Edvina k ráznému odchodu.
„Ty klidně dobyj sobě svět či dva, však on jde po té túře děsné spát.“

Na začátku dubna si předsevzal, že bude psát drabble krásně v předstihu a bez zbytečného stresu. Ale hned prvních několik dní se ukázalo, že předsevzetí se může jít bodnout.
Ráno se vykulí z postele. Psát drabble? Ne, v klidu se nasnídá a půjde do školy.
A po škole se přece musí naobědvat, u toho psát nemůže. Po obědě musí ještě umýt nádobí, udělat něco do školy…
Kolem večeře si uvědomí, že neví, jaké je téma. A kolem jedenácté si začne lámat hlavu, co by mohl napsat.
Zvládnul, drabble je napsané, ještě pár minut do půlnoci zbývá.
Tak a teď spát!