Výtvarné umění

Rozednění odhalilo zločin. Vyděšený výkřik přivolal všechny obyvatele.
„Takhle jsem ji našel,“ vykládá roztřeseným hlasem domácí. „To je mord.“
„Včera jsem s ní ještě mluvila,“ přemítá jeho manželka.
„To je hrozné,“ spráskne ruce Anna.
„Co povídáte, že to je vražda?“ nevěřícně se za ní předklání další žena.
Děvčátko zkoumavě, nechápavě hledí na nehybné tělo.
„A nemohla sama vyskočit z okna?“ nechce uvěřit hrůznosti činu paní v červené blůzce.
„Bože, odpusť jí,“ modlí se sousedka.
„Nevidíte nějakou stopu, třeba zakrvavenou kudlu?“ natahuje krk zvědavý muž s bradkou.
„Chudák holka,“ pomyslí si majitel koloniálu, „tak mladá a už to má za sebou.“

Konečně! Přišel, jak slíbil. Sladké očekávání se stalo skutečností.
Srdce se rozhlaholilo štěstím. Jeho tlukot umocnil úlek. O radost z polibku ji okrádá obava. Zpropadené dveře! Vržou tak hlasitě! Jsou horší než hlídací pes. Neprozradí je?
Počkej. Nerada tlumí jeho touhu.
Zdá se, že společnost ve vedlejší místnosti nic nezpozorovala. Jak se těšíte na ples? Doléhá sem tlumený hovor.
Její milý je tady! Tolik by ho chtěla obejmout, ale musí být opatrná. Svůj pruhovaný šál nechá ležet na stolku tak, aby byl zčásti vidět ze salonu. Budí zdání, že stojí hned za dveřmi. Zatím to vypadá, že malá lest funguje.

Ladné, hbité pohyby vystřídala strnulost. Bělost šerpy a punčoch ještě víc zdůrazňuje černý úbor, který teď působí jako smuteční oděv do rakve. Malá kalužinka krve pod ramenem torera nás nenechává na pochybách, že je mrtev. Vybledlá muleta vhodně symbolizuje život, který vyprchal. Zítřek už pro něho nebude. Prožil ho včera.
Pečlivě učesané vlasy, nehybná tvář a zavřené oči vytváří dojem, že toreador pouze spí. Pravou ruku má nepřirozeně složenou, jakoby se chtěl naposledy uklonit divákům, ale již to nestihl.
Špičky střevíců rozpačitě míří k nebi.
Z obrazu čiší samota a ticho, které vystřídalo hluk, bouřlivé nadšení a následné zděšení arény.

Dříve si lidé pamatovali všechno. Poslední, co zahlédli, byly nesmlouvané oči a ukazováček před ústy. Pamatovali si, plnili rozkazy – a mlčeli. Vše se změnilo roku 1892.
Mraky nad fjordem žhnuly, zatímco město se halilo do modročerné. Zvedl se vítr a přivál na jazyk nepříjemnou pachuť, která tu předtím nebyla. Edvard se roztřásl – a křičel. Samozřejmě, že si to nepamatoval. Po všem zbyl jen pocit, stíny noční můry prožité za dne. Pár řádek v deníku. Obraz. Jeho přátelé zapomněli úplně.
Od toho dne si Ticho již neklade prsty před ústa. Od toho dne si pouze hrstka zasvěcených kreslí po těle čáry.

To je nádherný obraz, rozplývá se dívka a poodstupuje trochu stranou, aby lépe viděla. „Hele, ten jezevčík! Je strašně podobný našemu Maxíkovi, viď?“ dožaduje se souhlasu.
„To je zvláštní, pes není zachycen realisticky a přitom působí tak věrohodně.“ překvapeně zavrtí hlavou.
„Podívej, jak malíř úžasně zachytil pohyb. Úplně vidím Maxíka, jak spokojeně vrtí ocáskem a radostně běží, až se mu rozkmitalo vodítko. Přesně takhle vypadalo švihadlo, když ho holky roztočily a já přes něj skákala. Jó, to byly časy.“ zasněně pohlédne stranou.
„Tak co tomu říkáš?“ trochu trhne partnerem.
„Ále, je to jen hemžení nohou.“ odpoví mladík bez valného zájmu.

Má ráda modrou. Modrá je barva víry. Ona věří v Boha a také, že brzy uvidí svého muže.
Radost z dopisu vystřídá zklamání. Popostoupí k oknu, aby lépe viděla. Znovu čte poslední stranu. „Přijedu nejdříve za půl roku.“
Je samodruhá. Jak hořce, pravdivě to zní... Sama a jen to druhé, ještě nenarozené. Milovaný je daleko. Někde v zemi uprostřed mapy, co visí na stěně.
„Co si počne?“ potlačuje pláč. Teď se nesmí rozrušovat!
Útěchou jsou slova: „Těším se na návrat. Moc Tě miluji.“
Nepatrný úsměv zrcadlí naději. Představuje si, jak ho vítá. Jak jsou šťastní. A všichni spolu jako rodina.

Doba, ve které žila, ovlivnila ideál pravé ženy. Její rodiče se snažili, aby se mu co nejvíce přiblížila. Chtěli, aby byla jemná, pobožná, pracovitá žena, která dokáže vést domácnost. Zároveň aby byla skromná, respektovala svého manžela a byla dobrým vzorem pro své děti.
Ona navíc dokáže být svému muži příjemnou společnicí a umí ho utišit hudbou. Loutna pod jejími prsty ožívá. Rozechvělé struny zpívají. Nádherné zvuky laskají srdce a povznášejí.
Teď právě se snaží zachytit lahodnou, prchavou melodii, zapsat ji na papír, uvěznit do not, aby se od ní nemohla vzdálit. Úžasný souzvuk.
Miluje hudbu, možná víc než svého manžela.

Tráva se s každým tahem štětce zelenala o něco víc. Její vůně byla v silném odéru olejových barev téměř rozpoznatelná. Stébla ohýbal jemný větřík. Obloha byla modrá a bez mráčku. Krajina vyzařovala klid.
Prostor. Dávaje tak okázale najevo svou převahu v tomto okamžiku zastaveném v čase. Svou vládu nad hmotou.
A tak na mě křičí,
to němé prázdno,
plné hmoty,
a já ho maluji v odpověď.
Tři, masivní, obrovské, vyjadřující svou nepatřičností sílu okamžiku.
Do ateliéru vešla Georgette.
"Hlas prostoru?" Popošla blíž k plátnu a chvíli si dokončený obraz prohlížela. Pak zavrtěla hlavou. "Kruhy? Proč ne koule?"
Mistr se zamyslel.

„Chtěl bys ještě kousek, viď?“ Ale já už nic nemám. Dal jsem ti celou svou svačinu. Je zbytečné loudit.“ směje se chlapec na svého psa. „Ne už nic nedostaneš. „A nezdržuuuj,“ říká dovádivým hlasem. „Musím na trh pro zeleninu, maminka už čeká.“
Je krásný den. Sluníčko hladí. Maminka mne také pohladí a pochválí.
Doma se umyju a převléknu. Pak ještě musím do té tmavé, zatuchlé, studené zpovědnice, kde lavička trochu vrže. Pan farář říká, že sténá pod tíhou mých hříchů. Dnes ale nebude! Nemusím se bát. Celý týden jsem byl hodný a poslušný. Jenom jsem se trochu loudal při jídle.

„Ještě kousek, má drahá?" zeptal se David dvorně. Když přisvědčila, vsunul jí kousek řádně zamřelé zvěřiny z van Aelstova řeznictví přímo do úst.
Venuše si rozkošnicky protáhla ramena. „Vskutku, snídaně v trávě, to byl velkolepý nápad. Jen kdyby nám zážitek nekazili tamti," zamračila se směrem ke skupince třinácti zarostlých chlapů piknikujících opodál.
„Minulý čtvrtek večer mi svatosvatě přísahali, že jsou tu naposled."
„Však jo, mladej," zavolal jeden ze skupinky. „Neřekli jsme, kdy se zvednem!" Odhodil lžíci a zbytek polévky z konzervy vypil.
David si povzdechl. „Nenech se jimi rozptylovat, prosím. Dáš si ovoce?"
„Za chvilku. Pan Arcimboldo je nádherně naaranžoval."