DMD č. 1. pro 1. 4. 2015. Téma: Na vlastní nebezpečí

Kdysi nás nenáviděli.
Vzali nám potravu a rozhodli se nás vybít, když jsme pak sáhli na jejich majetek. V tom nerovném, chaotickém zápase postavili rovnítko mezi své přežití a naši smrt. Bránili jsme se, stejně krutí a neústupní jako oni, stejně tak toužící žít.
Zuby a drápy. Dřevo a kov.
Ti z nás, kteří přežili, uprchli z krajiny předků daleko, pryč.
Vykořenění a vzdálení jsme čekali dlouhá léta. Ale nezapomněli.
Teď se vracíme. Drobnými, nejistými krůčky. Máme strach. Nevíme, co nás tu čeká, třebaže cítíme ve vzduchu změnu.
Jenže na domov se nezapomíná. A nikdo to neví líp než my.

"Já tam nejdu! Proč tam nemůžeš jít jednou ty?"
"Mám jiný úkol a na tebe už jsou zvyklí."
"Vůbec ne. Minule se na mě díval úplně stejně nevraživě jako poprvé. Vydržel jsem ten jeho pohled jen o tři vteřiny dýl. Já se snad radši někam zašiju a tu zprávu mu tam strčím pode dveřmi až v noci."
"Chceš vysvětlovat lady Nightingale, proč jsi mu ji nedoručil včas?"
Při té představě se první mluvčí viditelně otřásl. "To radši vydržím Cullena. Víš určitě, že tam je teď s ní?"
"Jo. Služka tam nešťastně vpadla, když ji líbal na stole."
"Stvořitel mě ochraňuj!"

Stavení připomínalo kulisy z hororu.
Ponuře se choulilo mezi chroštím. Omítka skoro pryč, okna vytlučená, na vydrolených cihlách začernalé stopy požáru. Dveře uhnily, výstražná tabulka rezavěla v kopřivách.
Těžké boty rozkopávaly soumračné stíny. Rušily jejich dřímotu ve svinstvu na podlaze. Zdivo zabzučelo nelibostí.
Dva výrostci obhlíželi mrtvou kuchyň. Zvědavost vystřídala tíseň. Radši se na to vykašlat.
Zpuchřelé trámy se s děsivým zapraštěním rozlomily. Chlapci neměli šanci.
Avšak zborcený strop se podivně zhoupl. Proti vší logice bez viditelné opory zůstal viset.
Mladíci se zoufale vrhli k východu.
„Klika, vole,“ ulevovali si venku.
„Jasně, klika.“ Lišák nenápadně splývající se zvadlým listím zmizel.

Z obecenstva se začaly ozývat nespokojené hlasy. Tragéd přidal na síle:
„To be, or not to be: that is the question…“
Hluk mohutní. Diváci nespokojeně podupávají.
„To sleep, perchance to dream; ay, there's the rub,“ říká pevným hlasem, ale hrdlo mu stahuje úzkost, když vidí, jak hřmotní sedláci pomalu vstávají.
„That makes calamity of so long life.“ Jo, kalamita bude co nevidět. To byl hloupý nápad! Koho to proboha napadlo hrát Hamleta v originále v tomhle vystrkově? Prý - natlučeme jim do hlavy klasiku. Pcha, budeme rádi, když zachráníme holé životy, jak to tak vypadá…
Večer soubor ulehl na čerstvé boule.

„...a zároveň prohlašuji, že v případě jakékoli změny nebo zhoršení psychického stavu neprodleně navštívím příslušného odborníka.“
Poslušně to po něm odříkala. Byla tu poprvé.
„Tady to musíte podepsat,“ připomněl.
Přikývla a odešla se zařadit k ostatním. Za chvilku ale byla zase u něj.
„A... bude to někdo kontrolovat?“
I v těhle tropických vedrech měla dlouhé rukávy.
„Stáčení snů může mít vedlejší účinky. Uškodíte tím jen sama sobě.“
„Jo, ták,“ ušklíbla se.
Vrátila se zpátky do fronty.
Ti, co prodávají vlastní noční můry, se cvokařům většinou vyhýbají. Nejde ani o strach, ani o nedůvěru. Prostě by jen přišli o zdroj příjmů.

Pomalu stoupáme úvozem ke statku. Na stráni svítí slzičky Panny Marie, omamně voní mateřídouška, luční koníci nám skáčou až do pasu. "Kdyby si sedláčku chcíííííp!" píská strnad jako kdysi.
U kapličky táta zastavuje, kopeček ho vyčerpal; sotva lapá po dechu. Odtud je stavení poprvé vidět: bílý štít, lavička, muškáty v oknech.
Jenže to dávno není pravda. Stodoly i chlév jsou zbourané; jezeďáci z jejich kamene postavili ve vsi kravín. Zbyla jen chalupa, a i ta se rozpadá. Okna vytlučená, střecha propadlá, opěrná zeď puklá. Všechno obrůstají kopřivy.
Zdá se mi to, nebo táta opravdu píská: "Kdyby sem tenkrát radši chcíp!"

„Láska je jen chemie,“ profesor Jíra kývá hlavou.
„Při kombinaci sloučenin, musíme předně nalézt tu pravou.
Pak přidat ve správném poměru, kapka, deci, kýbl,
Hlavně odměřovat přesně!“ Znovu rázně kývl.
„Opatrně zamícháme, reakce totiž jistá není,
blázen je ten kdo myslí si, že předvídat bude dění.
Nad kahanem zahříváme, hlavně trpělivost, žáci,
neb ukvapeným postupem, můžeme zmařit všechnu práci.
Nezdarům se nevyhneme, však nevěste hlavu,
věda jako je chemie, vždycky stojí za námahu.
Praxí nasbíráte zkušenosti, a ty se vám pak zúročí,
zjistíte, že naroste zpět, i zcela ohořelé obočí
Shrnuji tedy bez dlouhých řečí,
Láska? Jen na vlastní nebezpečí.“

Čekala by od něj „Hraješ si s ohněm“ nebo něco podobného. Místo toho ji vzal za ruku a jeho dlaň byla trochu drsná, ale sálalo z ní teplo.
„Zachránila jsi je,“ řekl jí. „Celý zatracený Ásgard.“
Rány se mu zacelily. Kdyby o nich nevěděla, ani by si jizev nevšimla. Pořád však viděla ten horečnatý, zuřivý pohled v jeho očích.
„Chtěl jsem se jim pomstít,“ pokračoval tiše. „Vlastně to pořád stojí za úvahu.“
„To neříkej,“ prosila ho Sigyn. „Je to má rodina.“
Netušila, kde vzala odvahu, když se natáhla a políbila ho na rty, ze kterých mu vytáhla tu strašnou nit.

Dveře se otevřely. Kluci leželi na kamnech jak přilepení, srdce v krku. Ale za dveřmi..nebylo nic.
"Když si říkal, že sem jdem na vlastní nebezpečí, nečekal jsem, že to bude infarkt." hlesl starší kluk. Mladší sklouzl z kamen a opatrně vykoukl za otevřené dveře.
"Dobrý." zahlásil tiše. "Asi jen vítr.."
"Jak dobrý to může bejt, když pořád šeptáš!" zabrumlal neklidně ten druhý a seskočil dolů. Jak dopadl, jedna deštička se uvolnila. Sotva ji zachytil.
"Divný.." řekl. "je nějak těžká.." Obrátil se ke kamarádovi, ale hleděl přímo do očí vyděšené mladé žene. Byla..průsvitná! "Pomoz." řekl její duch a zmizel.

Stopovat je nebezpečné.
Lézt do auta cizím lidem je nebezpečné implicitně. Kdekoliv. I tady, kde dávají lišky dobrou noc.
Nebýt za jízdy připoutaná je samozřejmě taky nebezpečné...
Vždycky, když jí připomínali jakákoliv pravidla, která by jí (snad někdy) mohla zachránit nos, strašně se ofrňovala.
Když neznámá síla nabrala auto a mrštila jím do příkopu, ona poněkud neplánovaně vypadla dveřmi. Její odbarvené vlasy vlály jako ohon komety.
Ani nebyla nějak vážněji zraněná. Ale něco ji tisklo k zemi.
Země brněla, přidržovala.
Pak ji pustila.
Zběsilost...
Řidič byl stále ještě připoutaný. Žil... ne dlouho.
První oběť...
Neměl jet na doporučené čtyřicítce šedesát.