Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Předem varuji před vulgárním výrazem. Nicméně téma si ho vysloveně zasloužilo.
Občas přijdou a pláčou.
„Proč mě nikdo nevaroval?“
Literární tvorba je (ostatně stejně jako život) jednou z věcí, které by měly být doprovázeny dlouhým seznamem s odrážkami ve tvaru vykřičníků a důrazným varováním, že tohle podstupujete pouze na vlastní nebezpečí.
„Byla jsem připravená, že moje povídky nikdo nebude číst. Nebo že se jim budou smát.“
Měla štěstí. Dostala se k ní alespoň část seznamu.
„Ale tohle? Jako bych byla zavřená v mrňavý betonový krabici bez oken.“
Alkohol nepila. Nabídla jsem jí alespoň čokoládu. Útěchu namísto rady.
Utřela si nos a pak prvně v životě použila vulgární slovo.
„Zkurvenej autorskej blok.“
Éterem jdou Plky z Lán,
Miloš řádně nacamrán.
Hovoří k nám značně směle,
posílá nás do prdele.
„Humus tahle uhlí těžba!“
z plazmy křičí ekomentál.
Následuje lítá řežba
a reklama na ementál.
Super.cz nemá super jen titulky.
„Povislé dudy slavné baculky!“
Na Novinkách v řídkém hovně
vyválen text o Královně.
Jak to, že ještě, pozemšťane,
nemáš PC vychytané?
Alzák dá ti ultrabook,
když na webovky hodíš kuk!
Tousťák plň strouhanou tužkou
- dnes vaříme s Láďou Hruškou.
A po něm přijde napětí,
jestli Boeing doletí.
Za tmy přišels‘ z roboty,
žes‘ do polí neutek.
Páč Babišovy dobroty
startují už ve čtvrtek!
Nie, to nie slash, to je proste... bromance, a BJB.
Varvanie: násiln fangirl (mua-ha-ha, jop, Metatron!).
Metatron bol pohodlne rozvalený na obláčiku, zamyslene sŕkal piv a pozeral na Zem. Cukol sebou, keď sa k nemu priplížil Rafael.
"Zase šmíruješ?" nadhodil okrídlený blahosklonne, a zalovil rukou v pytlíku pukancov.
Metatron mu zatúžil vybiť zuby.
"Závidíš, archanjel."
"Tú sladk telenovelu?" prevrátil oslovený očami.
Metatron mu odvetil ľavým hákom.
"Buď pozdravený- ááá!"
Prekliaty necivilizovaný pozdrav Kupidov, najmä tých, ktorí nemali bedernú zásterku. Archanjel sa vymanil z jeho náručia.
"Chcem, aby si rozdelil Metatronove hrdličky," povedal, keď sa diskrétne oprášl.
"Čože? Vstúpiť medzi Crowleyho a Azirafala?" neveriacky sa zasmial pupkatý cherubín, a hodil po svojom nadriadenom príručku Sm si urob.
V prípade, že sa vám uvedené veľdielo páčilo, poprosím kmentíky, a za prečítnie diky!
“Přestaň vyskakovat, idiote!” vykváknul starší vztekle, “někdo si tě všimne!”
Mladší se zatvářil se provinile.
“Vždyť jsem ti to vysvětloval,” pokračoval starší klidněji, “poslední týden v srpnu je nejnebezpečnější. Do krámu lezou kouzelnická děcka.”
“Ale...”
“Už se o tebe někdy staral jedenáctiletej harant? Jak často myslíš, že si vzpomene a dá ti nažrat? Věčně tě bude někde ztrácet. Zásadní je přežít v terárku do září, říkám já. Pak je zase šance na slušné zaopatření.”
“Ale tady je hrozná nuda!” zaprotestoval mladší a dal se znovu do skoku.
“Jen si koleduj,” zamručel starší. “Ale neříkej pak, že jsem tě nevaroval, Trevore.”
Všude kolem vidím jen suché listí. Les vypadá jako mrtvý, pouze odchlíplá kůra starého stromu neznatelně povrzává. Dojdu ke stromu, svatý obrázek visí nakřivo, opatrně ho narovnám zdravou rukou. "Stálo ti to za to," zakřičím do větru? Listí se pohne. Pokusím se odhadnout, odkud přijde další útok. Je mi do pláče. Obvazem začíná prosakovat krev. Nad lesem se ozve křik dravce. Obrovská tlama podobná hadí se vymrští zpod hromádky listí u mých nohou. Uskočím, ostré zuby mi cvaknou u spánků. "Marie, moje milá Marie, musela ses dotýkat mých lektvarů?" Teď už oba víme, co znamená "vypít jen na vlastní nebezpečí".
Cítil, jak ho v chřípí štípe rozhořčení. Odhodlání bránit učitele přemohlo strach z ozbrojeného zástupu. Nerozmýšlel se. Rozmáchl se. Po čepeli meče se mihl odlesk louče.
Na vlastní nebezpečí, rychlým pohybem uťal ucho veleknězova otroka.
„Vrať svůj meč zpátky. Všichni, kdo berou meč, mečem zahynou.“ slyšel Ježíšův klidný hlas.
Spolu s mečem zasunul do pochvy i svou odvahu. Prchl s ostatními učedníky.
Co bude dál? S obavami zpovzdálí Ježíše následoval.
Teplo ohně potlačilo obezřetnost. Zář plamene ho prozradila. Přítomní ho osočovali, že zná Ježíše.
„Ne.“ Neznám ho!“ urputně zapíral. „NE!“
Kohoutí zakokrhání odzvonilo konec lžím. Zhroutil se a hořce plakal.
Praha, 1904, operační sál chirurgického oddělení pražské polikliniky
"Nebojte se, pane, zde anesteziolog vám dá narkózu a bolest přestane. Břicho máte jako prkno, zbytečně bychom vás polohováním trápili."
"Spí? Prosím o předozadní rentgenový snímek břicha pod bránicí, hledáme pneumoperitoneum. Ano, vzduch tam je. Pootočte rentgenku pro horizontální projekci, ať můžeme bublinu lokalizovat. Nevypínejte to, budete za chvíli opět snímkovat. Pacienta si natočím sám. Protržení střeva vylučuji, bude tam prasklý žaludeční vřed. Škoda, že ten není pod rentgenem vidět. Připravte se, budeme operovat. Rutinní postup. Zašijeme žaludeční stěnu a uděláme finální revizi."
"Pozor!"
"Klid, kolego, vše mám pod kontrolou. Tepnu neproříznu a o prsty se snad taky nepřipravím, ne?"
Poněkud morbidní název je výrokem hlavního hrdiny, profesora Rudolfa Jedličky (1869 - 1926). Již v roce objevu paprsků X (http://sosaci.net/node/11200) se stal jeho velkým propagátorem v medicíně. Kolem roku 1904 dokončoval svou práci o rentgenové diagnostice a operační léčbě žaludečních vředů. Povzdech, že vřed není pořádně vidět, byl odstraněn až použitím kontrastních látek o dva roky později (http://sosaci.net/node/12538).
Bohužel, profesor Jedlička se díky manipulacím s pacientem pod zapnutou rentgenkou o tři prsty připravil (a nebyl sám, kromě něj například i prof. MUDr. Kristián Hynek a prof. MUDr. Bohuslav Niederle, DrSc.).
Jedličkova péče o postižené dospělé a děti začala již v druhém desetiletí dvacátého století a ústav pečující o postižené děti vedl až do své smrti. Ve své závěti jim odkázal i tato slova: „Není důležité člověku, aby žil dlouho, ale aby byl spokojen se svým způsobem života a šťasten svým konáním. Je-li v tomto štěstí člověka i kousek štěstí jiných, pak je život krásný.“
Někteří lidé si opravdu libují v provokování a dělání naschválů druhým. Tak kupříkladu můj kamarád Evžen a jeho soused Vladimír. Pochopil jsem, že Evžen vylil Vladimírovi do pračky místo vody kyselinu sírovou, která zničila spotřebič a valnou většinu oblečení. Dobrý naschvál. Pochopil jsem, když zabil Vladimírovi psa za účelem vynalezení nové pochoutky psí prsty. Dobrý vtip a naschvál zároveň. Ale, že po tom všem leze na Vladimírovu soukromou střelnici, na které je navíc přibit nápis Vstup na vlastní nebezpečí, poskakuje kolem terče a prozpěvuje "Hlupáku, najdu tě...", ukazujíc při tom na Vladimíra, opravdu nechápu. Ale o mrtvých jen v dobrém.
Tohle je můj úplně první zveřejněný drabble, tak na mě buďte hodní...
Šel cestou necestou, až došel k ceduli, kde stálo: „Vstup na vlastní nebezpečí“. Co to sakra znamená? Nechápal. To mám jako vstoupit na svoje vlastní nebezpečí? Ono se po něm dá chodit? Nebo ho dokonce můžu mít? Zamyslil se. Chvíli přemýšlel, jak by se dalo nebezpečí vlastnit. Nedošel k žádnému uspokojivému závěru a tak udělal krok a vstoupil. Pochodoval po kamenné stráni, plné děr a drnů. Stráň začala prudce klesat a vtom se mu pod nohou uvolnil kus kamení a on se svezl na zadek. „Zatraceně!“ Zanadával nahlas. To sem nemohli dát aspoň ceduli s nápisem: „Pozor, hrozí sesuv půdy“?!!
Tak zkusíme Alžbětinu cestu vykreslit trochu víc. Navazuje na Správnou hospodyňku
“Na to zapomeň!” zaburácel pan advokát Tusar.
Paní Tusarová káravě stáhla rty: „Tatínku, co by na to řekli sousedi!“
Tatínek si vztekle nakroutil knír. „Zdravotnice, pche! Copak jsem se celý život dřel, aby moje dcera převlékala postele vandrákům?“
„Já přece chci pomáhat československým vojákům, jako je Josef. Potřebuji nějaké zaměstnání,“ namítla Alžběta.
Maminka Tusarová se zatvářila zmateně: „Bětuško, vždyť jsi žena v domácnosti, z dobré rodiny. Proč bys potřebovala zaměstnání?“
Alžběta nasadila cílevědomý tón. Nikdy předtím to nezkoušela, ale odhadla to. „Nehněvejte se, ale já věřím, že tahle cesta je správná. Ale nebojte – když se spálím, plakat za vámi nepoběžím.“
