(Ne)realita

Kľačí v lavici. Ruky jemne zovreté ako k modlitbe. Odetá v niečom, čo pripomína nočnú košeľu. Rozpustené vlasy jej stekajú cez plecia ku kolenám, ku ktorým upiera zrak.
Cíti na sebe všetky pohľady:
Pohŕdajú ňou.
Obviňujú ju.
Súdia ju.
Preklínajú.
Netuší, čo spáchala. Naozaj niekedy stačí žiť iba svoj život?!
Zo všetkých strán počuje:
"Modli sa!"
"Pros o odpustenie!"
Ortieľ znie: "Zajtra."
Zostáva kľačať, kým ľudia odchádzajú. Pohľady ostávajú. Tie, čo sa vtisli nikdy neodídu.
Pomodlí sa Otčenáš. Jediná modlitba, ktorú pozná i spamäti.

Slučka jej už zdobí krk. Pozdvihne oči k oblohe. V oblakoch vidí svoju tvár.
Usmieva sa.

Bylo to směšně jednoduché. Na sociální sítě "unikla" zpráva: laboratoř cechu zlatníků potvrdila existenci tzv. mravenčího zlata. Ano, to čtyřiadvacetikarátové zlato, kterým se lidé zdobí odnepaměti. Rodinné klenoty vznikly extrakcí mravenčího zlata ze zlatých mravenců (Lasius Aureus). Avšak POZOR: mravenčí zlato obsahuje kyselinu mravenčí, která svého nositele pomalu tráví (a vy jste mysleli, že vaše ošperkovaná devadesátiletá babička zemřela stářím - KDEPAK!!).

Druhý den stály u zlatnictví fronty. Každý se chtěl té hrůzy zbavit. Řetízky, náramky, náušnice pršely na zlatnické pulty - hlavně pryč s tím hmyzím jedem!

Od té doby má každý zlatník vilu na Maledivách a v garáži tři Jaguáry.

V jej okolí sa vznášajú slová. Príliš veľa slov. Nie je schopná ich vnímať. Presnejšie, nedokáže ich uchopiť a zapojiť do nich svoje. Myšlienky si však až príliš uvedomuje.
Hodinové ručičky rozmasírovali čas na osemnásť hodín. Osemnásť hodín dnešného dňa a štyridsať hodín nespánku. Zmysly sa napriek tomu zostrujú. Kroky prinášajú ďalšie slová, ktoré sa hravo pripájajú k ostatným. Takisto vôňu. Tie dotyky sa jej nesnívajú. Prsty skúsenými pohybmi rozmasírujú nielen stuhnutú šiju, ale i múry, o ktorých si myslela, že sú dostatočne pevné. Cíti, ako padajú a púšťajú na svetlo oči prvé...druhé. Prsty ustanú, aby vtisli tretí pár.

„Jsou všude. Nekecám. Klidně se podívej u vás doma a určitě nějaké najdeš. Zlaté mravence…“
„A co s tím? Jestli nějaké doma máme, Raid to vyřeší.“
„Právě že ne. Možná tak na chvilku. A pak se objeví znova. Jsou tam nasazený. Schválně!“
„Jak, schválně?“
„Vládou! Produkujou ten… enzym. Abysme byli poslušný, dělali, co chcou…“
„Ses zbláznil, ne? Co je to za pindy?“
„Nene! To sis nevšim, jak maj lidi v metru matný pohledy? A skoro všichni podporujou Babiše. Řekni, je to normální?“
„Hele, to je jen snůška keců. A kdes to vlastně vzal?“
„Je to pravda! Píšou to na Facebooku!“

Na námestí bolo príliš veľa ľudí. V tom dave nemá šancu ju nájsť. Sadla si na lavičku a sledovala okolie. Z pódia sa linul rock, ale zopár ľudí pôsobilo príliš mimo,. Tancovali vo vlastnom svete. Začala tipovať - Boney M, Bee Gees? Nie! Ten najlepší z nich určite tancoval na Billie Jean. Keď začal predvádzať pokus o moonwalk už zmenil pieseň. Zaujatá ho sledovala a ani si neuvedomila, že zostali na námestí len oni dva. Sedela a on tancoval iba pre ňu. Až mu dohral playlist, posadil sa na dlažobné kocky Priamo pred ňu. Ako prvý vtlačil do nej svoje oči.

Nikdo by to od něj nečekal, ani ti, kteří obdivovali jeho intelekt, mimořádnou výkonnost a přímo drtivou výmluvnost. Nicméně k získání přízně lidu je potřeba i jiných schopností.
Shromáždění lidé nestačili zírat, jak se náčelníkův věrný pobočník Karlíček s kamenným výrazem a prkenným držením těla jako mávnutím proutku proměnil v tanečníka sršícího energií, která strhávala ostatní a vyvolávala vlny nadšení. Dokonce i jeho zdatná kolegyně, která nedávno oslnila kankánem, bledla závistí.
Náčelník zprvu spokojeně přihlížel, poznenáhlu ale dospěl k rozhodnutí obrátit na příštím setkání zase veškerou pozornost na sebe. A možná ještě hodit důchodcům pár bankovek, ty to jistí vždycky.

Pohľadom kráča po schodoch navôkol...jeden...dva...tri...a od začiatku...telo je uvoľnené...čaká na dopad...stihne predbehnúť hodený kamienok? V mysli hmla, ktorá už vypla všetko. Dokonca aj tento posledný krok. Pohľad sa zvráti od schodov a ubiehajú pred ním tie posledné...sekundy pred skokom...posledný pohľad do ich očí, ktoré sa vznášajú vôkol...prenasledujú ju dokonca aj v tento posledný okamih...skutočne je posledný? Zanechala po sebe niečo? Čo to ešte chcela...

Vošli dovnútra. Chceli nájsť odpovede. Zo stien na nich hľadelo množstvo mĺkvych očí a uprostred izby kôpka popola, pod ktorý napísala- posledné slová sa preceňujú...

"Môcť si počkať na tých malých ... kdesi za rohom. Dať im, čo si zaslúžia. "
Upozornenia boli povedané. Začíname! Vstupujem do jamy levovej. Snažím sa netriasť, keď sa na mňa zadíva 16 párov detských očí. Skúmajú, nič nehovoria. Ticho dlho netrvá. Priestorom sa rozlieha detský džavot. Modrá loptička smailík sa opäť osvedčil ako pomocník pri zoznamovaní - Kubko, Maťko, Nataška, Anička, Freďo... Ako si to len zapamätám?
Päť minút pred koncom ostávajú už len Nataška a Freďo, ktorý nechce upratať lego. Boj kto z koho. "Ani na zadok mi nemôžeš dať. Máme detské práva!"
"Len mu dajte!" vojde mladá pani s úsmevom.

Tu přednášku jsem dělat neměla.

Kdyby si z toho vzali to podstatné. Ale to ne. Řekni „Tohle nedělejte“ a co se stane? Lidi to „NE“ prostě neslyší, udělají přesně opak toho, co chcete.

Teď mi berou mojí vafli k snídani „protože tohle přece nesmím!“

Cpou mě houskama se sýrem „protože to přece není sladké!“

Když jsem vytáhla injekci, málem na mě zavolali policajty…

Aspoň že nechtějí abych se toho zbavila otevřenou myslí, to už bych tu mysl někomu vážně otevřela – sekyrou…

Jo, přednáška „Co svému diabetikovi nedělat“ byla fakt blbej nápad.
A důsledky téhle osvěty teď cítím na vlastní kůži…

Stalo se to náhle, uprostřed debaty s papežskou komisí. Mrknutím oka zmizeli. Všichni.
Polekaně vstal od stolu a vyrazil ke dveřím, aby zavolal gardu. Za dveřmi nikdo nebyl.
Vyšel na nádvoří, liduprázdno. Chodil po chodbách, volal, hledal, odpovědí mu byla jen jeho ozvěna.

***

Stalo se to náhle, uprostřed debaty s papežem. Mrknutím oka byli jinde. On i celý zbytek komise. Tenhle palác byl snad ještě honosnější než Palazzo del Governatorato. Byli tu všichni, kardinálové, biskupové, garda. A na tom ohromném trůnu ze svíček (to jako vážně?) seděl... ale ne, tohle je přece nějaká ženská!

Kolik jsem vypil toho mešního vína?