DMD č. 21. pro 21. 4. 2017. Téma: Bestiář

Vrch Kočka je významným evropským nalezištěm fosilií členovce druhu "Kodymirus vagans", objeveny zde byli i druhy "Kockurus grandis" a "Vladicaris subtilis" (rakovec).
---podle knihy Brdy opět otevřené---
Brdské lesy byly hluboké a vlhké, místy dokonce bažinaté. Obyvatelé Brd tedy nacházeli hady spíše na lukách a otevřených místech, než na lesních pěšinách, kam nemohlo slunce. Ty patřily jiným tvorům.
Na slunci se vyhřívala i užovka, již na své cestě spatřili poutníci. Odplazila se, když na ni dopadl stín. Možná, že právě pro tohle letmé setkání nazval Lovec svůj zápisník Bestiářem svatého Jiří, třebaže o hadech do něj téměř nic dalšího nepřipsal.

"Quid scribas, amice mi?" interrogavit eum.
"Scis, me puero, appetivi fieri venatore... Et nunc haec mea voluntas paene impleta est."
"Ignosce mihi, sed non tibi intellego. Rogavi, quid scriberes."
"Mane, amice carissime, si sinit, omne explicabo."
"Audio."
"Interrogavisti, quid scriberem. Responsum cum beluis venatuque partim cohaeret."
Vir manum in apertum librum posuit.
"Scribo Chronica Boemorum - historiam a veteribus ad praesens tempus refero."
"Quomodo historia cum beluis cohaerere potest?" demiratus est.
"Simpliciter. Hic liber enim fere sicut bestiarum vocabulum est."
"Sed ubi sunt in eo libro bestiae?"
"Ubique. Historia differta brutorum est. Nostra memorie modo magnum bestiarum vocabulum est," dixit Cosmas.

„U všech rohatých rarachů, Lily! Vždyť je ti osmnáct!“
„Tolik bylo babičce, když si vzala Jamese,“ odpověděla chladně.
„Do třaskavých skvorejšů! To byla přece jiná doba!“
„Skutečně? Lidé se měli rádi jinak?“
„Hrom do hrabáků, byla válka!“
„A kdyby nebyla, tak by se měli rádi míň? Tati, my se prostě vezmeme a tečka.“
„Nebesa hladových hipogryfů, to bych se na tu tečku podíval!“
„Já doufám, že se na ni s maminkou podívat přijdete. Možná vám bude podobná.“
„Co...? Ty...? Vy...? Já...? Ďasovci a dlaždičouni, já budu dědeček?!“
„Báječný dědeček, zlato,“ špitla Ginny Harrymu do vlasů. „S ultimátní znalostí Hagridova bestiáře.“

Když Sherlock Johna pozval, aby se s ním vydal na odchycení lochnesky, John i proti své vůli souhlasil.
Zajímalo ho, jak moc se Sherlock ztrapní, až mu dojde, že žádná lochneska neexistuje.
Nyní by nejraději své rozhodnutí vzal zpátky. Stál na břehu jezera a s otevřenou pusou zíral na Sherlocka stojícího vedle obrovského omámeného podřimujícího vodního netvora.
“To snad není možný!” vypravil ze sebe konečně. “Co bude příště? Dracula?”
“No, když už to říkáš…” vytáhl Sherlock z kapsy svého kabátu dřevěný kolík.
Johna v tu chvíli něco napadlo. “Takže ta lebka u tebe na krbové římse…”
“Přesně tak. Frankensteinovo monstrum.”

„Okamžitě přestaňte!“ Panoramix se s vlajícím vousem žene k bráně, mohutnou knihu v rukou. „Nesmíme ho pustit do vesnice!“
„Caesar přichází jen se svou osobní stráží na mírové jednání, druide. Proč bychom neměli?“ nechápe Asterix.
„Tak se podívejte! Tento svazek varuje před těmi nejnebezpečnějšími bytostmi na světě! A zde! Římský císař! Nebezpečnost stupně pět!“ deklamuje Panoramix.
„Jsou to jen staré pověry...“ usoudí Asterix. „Nemůžeš věřit...“
„Tento bestiář se dědí po generace! Neopovažuj se, Asterixi!!“
„Ale co teď budeme dělat? Caesar je skoro tady!“ zoufá si Majestatix.
„No, můžeme odvolat pozvání s tím, že ho máme za bestii...“ zavrčí cynicky Asterix.

Malý Bůh vstal z postele a krokem, který byl současně plíživý i cupitavý, přešel až ke své aktovce. Tohoto okamžiku se už asi týden upřímně děsil, ale teď už ho nemohl dál odkládat.
Tichounce pootevřel zip. Vzniklou mezerou po něm okamžitě chňaplo nazelenalé chapadlo. Za ním vyskočila beztvará hmota ne nepodobná rajčeti s malýma nožičkama a rozběhla se směrem ke dveřím. Létající rohlík se salámem ji následoval. Bůh popadl vzpouzející se aktovku a vyhodil ji z okna do hlubokého vesmíru.
„Zase sis zapomněl sníst svačinu?“ křikla na něj z kuchyně maminka.
Bůh si povzdechl. Ostatní kluci určitě takové problémy nemají.

Homo Cosmicam
Člověk kosmický
Vyznačuje se volnomyšlenkářstvím,
silným přesvědčením o svobodě
a vybočením z normality
Objekt je nebezpečný,
ale lehce potlačitelný.
....
Pirata Spatium
Pirát Vesmírný
Vyznačuje se silným rebelstvím,
odporem k pravidlům a systému
a vybočením z normality.
Objekt je silně nebezpečný
a těžko potlačitelný.
....
„Co čteš?” zeptal se kosmonaut.
„Nic důležitýho,” usmál se pirát.
„Našel sem to v jedný knihovně.”
„Našel? V knihovně?” divil se kosmonaut.
„Čmajznul. Na stanici. Vesmírný,” přiznal.
„To zní důležitě,” usmál se kosmonaut.
„Ne, ne,” zavrtěl pirát hlavou.
„Poď, půjdem se proletět,” řekl.
Kosmonaut jen přikývl a odešli.
Pirát odložil knihu.
Bestiář celovesmírných hrozeb systému

„V jedenáctce sedí dýlink. Po desátý večer můžeš chodit mlsat zbytky koksu do jejich relaxu“, ušklíbnul se Jakub. „Deset až vosum sou vobchodníci, banda podrazáků. Sedmička je právní, rozkydnutý a úplně zoufalý holky, takže kdybys někdy urgentně potřeboval smočit…“ pokračoval zkušeně. „Čtyřka marketing, mrdatelný, ale naprosto tupý. Hoblujou je lidi z digitálu, teda druhý patro. A trojka sou dutohlavové, tam dobrovolně nechoď!“ uzavřel představení.
Martin jen nepřítomně přitakal.
Cestou zpátky uviděl skrz špinavý okno dvě víly v minisukních, čekající na autobus.
Tohle krutě podcenil. Tady mu jeho oblíbený triko s lebkou, byť Odolnost proti korporátní idiocii: +8, rozhodně stačit nebude.

Několik posledních úprav. Dílo musí být dokonalé. Poodstoupil a zálibně se na svůj výtvor zahleděl. Nejnovější přírůstek v jeho sbírce byl… impozantní.
Otevřel ohmatanou knihu a na poslední stránku doplnil dva řádky. Kódované, pochopitelně. Postup svých experimentů nehodlal nikomu prozradit. Prezentoval pouze výsledky. A dnes nastal dlouho očekávaný okamžik.
„Ser Robert Strong, k vašim službám,“ oznámil a ukázal za sebe, na obrovského muže navlečeného ve zlaté zbroji. „Složil slib mlčenlivosti, který potrvá do doby, než budou všichni nepřátelé krále Tommena mrtví.“
S radostí sledoval výraz tváře Cersei, měnící se z překvapeného na potěšený. Byl si jistý, že odměna ho nemine.

Draco s mírně nechápavým výrazem zalistoval objemným svazkem obrázků. „Grangerová? – A tohle je pro změnu zase co?“
„Někteří fanoušci o nás nejenom píší, ale taky nás různě zobrazují.“
„Aha. A proč někdy vypadáme jako napůl zvířata?“ Tiše se zasmál. „I když… ty tvoje hlodáky jsou dost přesné, Bobříku.“
„Podívej se na sebe!“
„Náhodou, bílé fretky jsou roztomilé.“ Mlčky obrátil několik listů. „Severus jako černý leopard? Taková podlézavost.“ Pár dalších stránek. Zděšené vydechnutí. „Merline!“
„Co je? “ Hermiona mu svazek vytrhla z rukou.
„Grangerová, vymaž mi paměť!“ kňučel Draco. „Prosíím. Nedokážu žít s představou, že můj otec vypadá jako malý růžový poník!“
***