DMD Bonus č. 8 pro 30. 4. 2017.

Nejprve uložil štěňata. Následně po celém domě posbíral deky a usmíval se při tom jako idiot. Pak vyšel do vlahého večera směrem ke kůlně, kde ubytovali většinu zvířátek, kterým bouřka minulé noci vyplavila domovy, a kde musí strávit noc i on. Všichni už spali, když je opatrně přikrýval, ale pan Havran byl ještě vzhůru. “Jen trrouba si vytopí vlastní ložnici nezavřeným kohoutkem,” uvítal ho. Fido mu beze slova podal deku a uložil se vedle něj.
“A přestaňte se tak křenit. Jestli vám to zůstane, bude na vás hrrozný pohled!”
Ale bylo to černé křídlo, které vyhledalo pod dekou Fidovu tlapu.

Princ se vracel domů ověnčen milostnými úspěchy, které byly drakuprosté. Punčochy měl rozedrané od růží, jak se pokoušel utéct od probuzené krasavice, před slují postávalo 7 rozhněvaných pidimužů dovolávajících se gentlemanského souboje a proslýchalo se, že nejen jelen má v království zlaté parohy. I draka už začínalo bolet za krky tak, že začal cvičit jógu a doufal, že mu to už nezůstane. Když se ale jednou vrátil z nákupů a uviděl ve své posteli Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, nestačilo mu ke klidu ani božské óm. Zvonec a pohádky byl konec. Drak se začal poohlížet po někom lepším na další duben.

Vzal si ženu, která byla poskvrněná a zvrácená.
Miloval ji, i přes to.
Věděl o každém jejím záletu.
Ani jedno z dětí, které vychovával, nebylo jeho.
Dávala svým milencům přednost, kdykoli mohla.
I když ji nechali napospas, hladovou a nahou.
Aby ji dostal zpátky, musel zaplatit - jako každý jiný.
Zavázal se lidu, jehož lásku přirovnal k ranní rose.
Miloval je, i přes to.
Věděl o každé cizí modle a oltáři.
O tom, že každý jeho čin připíšou kameni nebo dřevu.
Dávali přednost tomu, čím mohli manipulovat.
Nechal je projít hořkou uličkou hanby a bolesti.
Zaplatil za jejich svobodu, ne věrnost.

,,Proč bys nemohla?“ diví se Jugháš. Nad poukázáním na očividné jen mávne rukou.
,,Samozřejmě, že s námi můžeš počítat,“ přikývne Grifit.
Snûkh vybral dobré postavení. Na kamenitém svahu porostlém roztroušenými křovinami, s výhledem do širokého údolí.
Nepřátelská jízda se blíží.
Vystřelím. Člověk v čele padá s koně. Natáhnu, zamířím na dalšího.
Jediná šipka nemine svůj cíl. Brzy zapomenu, že nestřílím ze stoje, pokleku ani lehu. Že tětivu nenatahuji nohou, ale zaháknutím za skobu, zatlučenou zboku do mých nosítek.
Nezvyklým zůstává už jen, že terče, které si v bitvě vybírám, mají stejné černé uniformy.
Ale znak Oka si z nich neodpárali.

Loni sníh nebyl. Což tedy není nic neobvyklého když bydlíte skoro uprostřed Sahary. Teda, nevím, jestli je to uprostřed a jestli je to Sahara. Jednou jsem to slovo zaslechla a tak ho používám, protože zní děsně odborně.
Loňské sněhy nebyly. Vlastně ani nevím, co to je sníh. Jeden pán od nás říká, že je to bílá studená hmota. Zmrzlá voda. Jako led. Nevím, co to je led. I když možná i jo...
Každopádně někdy bych chtěla vidět sníh. Klidně i loňský. Hlavně, aby to byl sníh. Zmrzlá voda.
Pane, mám vám udělat k jídlu placky? Ty totiž umím opravdu skvěle.

“Co to čteš? Zas nějaké indiánky?”
“Nech tu detektivku, je to brak. Čti hodnotnou literaturu!”
“Snad ti to nezůstane!”
Sprásknutí rukou nad dalším dobrodružným románem.
*
Stará paní vychází z knihovny. Má nebo nemá popojet k metru autobusem? Zastávka je tady, jenže autobus tu staví jednou za půl hodiny a právě teď by tu měl být.
Už odjel, nebo teprve přijede?
Silnice jsou už suché, ale těsně u chodníku po ranním dešti zbyla hluboká kaluž. A z kaluže vede mokrá stopa pneumatik. Autobus už tu byl! Čekat půl hodiny na další nemá cenu.
Usměje se a pomalu vyrazí směrem k metru.

Jen stěží stačil uskočit, když mu kolem hlavy proletěl šálek čaje.
“Omlouvám se,” pronesl. Karen se málokdy doopravdy rozzuřila, ale jakmile se tak stalo, vypuklo peklo.
“Mlč!” zasyčela. “Jak tě mohlo napadnout se sám postavit takové přesile?”
Matt pokrčil rameny. “Myslel jsem si, že to zvládnu.”
“Myslel!” vyprskla. “Ty už radši nemysli!”
Odmlčela se. Matt se opatrně přiblížil, testoval její emoce, zapojil svůj další smysl…
“A nezkoušej na mě to svoje voodoo!”
“Promiň.”
Po chvíli se znovu ozvala. “Co ti v tuhle chvíli říká?”
“Že jsi na mě ze sedmi osmin naštvaná.”
“Hm,” broukla. “A ta zbývající osmina?”
Políbil ji.

Vzduchem se rozléhá rychlé ťukání kovového dláta o kámen...
"Galové se zděsili ukázky síly římských legií a s úklonami nám otevřeli brány!" diktuje rychle Caesar.
"Ale Caesare, oni nás přece pozvali..."
"Při pohledu na jejich zoufalé výrazy marného vzdoru jsem s nimi pocítil soucit a vytáhl své spolehlivé eso - vyjednávání," pokračuje hrdě císař.
"Ehm, tak to ale přece..."
"A pak jsem po dlouhém a náročném jednání konečně Galy přesvědčil, že pro ně bude nejvýhodnější, když se vzdají."
"Tak to ale nebylo..."
"Ticho a tesat! Do večera to chci mít na deseti památných kamenech, které budou vystaveny po celém římském impériu!"

Dlouho se točila v kruhu. Měla cíl, ale netušila, jak ho dosáhnout. Nechala se vláčet okolnostmi, ovládat lidmi, kteří ji obklopovali. Málem ztratila samu sebe.
Chtěla být vodním tanečníkem. Byla Arrym na cestě ke Zdi. Lasičkou plížící se rozlehlými ponurými sály Harrenhalu. Nan poté, kdy Harrenhal změnil velitele. Kočkou z kanálů prodávající ústřice v ulicích Braavosu. Slepou Beth, když byla potrestaná za svoji neposlušnost.
Dívka bez tváře se ji pokusila zabít. Může to znít zvláštně, ale byla jí za to neskutečně vděčná. Najednou totiž věděla, jaký je další krok.
„Dívka je Arya Stark ze Zimohradu a jede domů,“ oznámila Jaqenovi.

Connor protáhl své tělo. Jeho šlachy a svaly se napnuly. Vydechl a uvolnil se.
Pomalu došel k oknu a díval se ven.
Vysoké břízy stály pevně na svém místě jako věčnost sama.
Vánek rozfoukával fialové lístky šeříků a pohrával si s větvičkami zelených keřů.
Otočil se. Vzal svůj asasínský oblek a opatrně ho uložil na své místo dole v podzemní části domu. Téměř po třinácti letech.
Zhasl svíci, zavřel dveře.
Spala klidně. Její medové vlasy se začaly s prvními paprsky sluneční záře třpytit a do ložnice vstoupilo světlo.
V tu chvíli Connor věděl, že tohle je život, který chce žít.