DMD č. 13. pro 13. 4. 2018. Téma: První třída

„Jé,“ jásá Apolo, „to si živě pamatuji!“
„To si všichni pamatujeme,“ usmívá se Linkva, rak, „je to takové nostalgické téma!“
„Všichni ne,“ zavrčí Filcin.
„Budeš muset, tatínku,“ nezapře se Sikar, „ještě trochu zestárnout, aby si ti něco vybavilo!“
„Já si náhodou,“ kasá se Taura, býk, „pamatuji leccos...“
„Děkuji náčelnici...“ přeruší ji choť.
„A není to nic pěkného!“ zkrabatí čelo žebro.
„Prvňáčci jsou,“ ujme se slova Thea, „většinou ještě v úžasu.“
„Já třeba stále žasnu,“ chytá se stébla otec, „jak každé téma umí být horší předchozího!“
Viktorka se mazlí s chlupáčkem a neví, co ji čeká. Minulost ostatních její vzdálenou budoucností.

Než zaklepal na dveře městské rady, naposledy pohlédl na své dílo: několik svazků dokumentů, pečlivě kolorovaných kreseb, návrhů na rozpočty na veškeré stavební práce.
Když byl před časem v Paříži, nadchla ho velkorysost a ohromnost metropole. Toužil své město přetvořit v podobném stylu, ale na co se zmohli ti úzkoprsí konšelé? Na pětkrát zmenšenou Eiffelovu věž. K smíchu!
Jeho dílo bude ohromné. Přímé spojení ze Starého města na okraj Prahy. Výkladní skříň města a celého království. Velkoryse navržené prostory, architektonická výzdoba, letenská stráň prokopaná s přemostěním, tvořícím bránu vnitřního města.
Bude to první třída v Praze, po vzoru pařížských bulvárů.

Všude bylo bílo. Převalovalo kolem něj. Drželo ho v náručí. Kolébalo ho a šumělo mu do uší. Bušilo.
Bum.
Bum.
Inquietum est cor nostrum, donec requiescat in te.
Bum.
Bum.
Ave crux, spes mea.
Bum.
Bum.
Caritas znělo jako láska. Ale on necítil vlastní tělo. Bílo zářilo. Objímalo. Prostupovalo jím. A on byl bílo.
Bum.
Bum.
Vita mea, classis prima.
Bum.
Bum.
Lidské tělo. Nekonečně mnoho bíla. Tolik přeceňované.
Nepokojné je naše srdce, ale stvořil jsi nás pro sebe, Pane. A my teď musíme žít.
Bum.
Bum.
Natus est. Carpe vitam.
Bum.
Bum.
Veškeré dění pod nebem má svůj čas.

Byl prvotřídní operativec. Živoucí legenda.
Nevěděla, co cítit. Vše šlo až moc rychle. Nechtěla to zkazit. Aspoň k něčemu je dobrá.
Idylka skončila, když ji poprvé uhodil.
Nebyla jediná. Věděli to. Mlčeli. Mlčela taky.
„Nech mě,“ řekla jednoho dne.
Odvedl ji dozadu za zvukotěsné dveře.
„Nesahej na mě.“
„Zase máš krámy?“ zeptal se otráveně.
„Nesáhneš na mě, ani kdybys byl poslední chlap na světe.“
Druhou vzala o zem.
„Tohle si nedovoluj.“
Nedokázala vstát.
„Takhle se na vás ruské děvky musí?“
Přehnul ji přes stůl.
Probrala se na podlaze. Rudá skvrna na stropě. Lepkavé cosi všude. Rudé zdi.
Pak omdlela znovu.

„Vstávat, jde se do školy,“ povídá Bob.
„A proč?“ brání se Bobek.
„Protože se chceme naučit číst.“
„A proč?“
„Protože chceme vědět, co o nás kde píšou.“
Bobek, kterému se pořád ještě nechce ven, vymyslí nevyvratitelný argument.
„Jenže nemáme peníze na školné.“
„To nevadí,“ nezaváhá Bob. „Tamhle vidím banku.“
Bobek nechápe.
„V bance jsou přece peníze, Bobku!“
„Ahá!“ Bobek se plácne pacičkou do čela. „Vezmeme kvéry a jdeme na to!“
„Hele, Bobe, tady je mnohem víc než na školné.“
„Tak radši poletíme první třídou do Las Vegas.“
Všechny peníze prohráli – neuměli si přečíst pokyny.
Bez sebe vzteky vystříleli celé kasíno.

Roztřesenou rukou zalepíš papír a snažíš se ho neumazat blátem, které ti ulpělo na prstech.
Přičichneš k papíru, protože víš, že až dopis pošleš první třídou, otevře ho ona a bude ho držet ve svých drobných ručkách. Chceš ho cítit, protože ta vůně zpřítomní okamžik, který si představuješ.
Krčíš se v zákopu pod hrozivým nebem. Jste pořád připravení, protože válka nespí. Nepřítel na druhé straně má stejný strach, ale přesto v tom nesmyslném boji pokračujete.
Zavřeš oči, mezi rty ti uniká neslyšná modlitba.
Dej, ať to není poslední večer.
Zítra pošleš ten dopis.
Jen už nebude mít komu přijít odpověď.

Jirka zavřískne, chodidlo pálí, nemůže se postavit.
Kamarádi ho popadnou v podpaždí a z posledních sil vlečou nahoru.
Baba jim supí v patách.
Radka si shrne šátek na zpoceném krku. Hlavou bleskne nápad.
Šáteček. Dárek od mámy. Památka na nástup do prvního ročníku v Budči. Její zamilovaný, šedomodrý s drobnými bílými kvítky, z nejlepšího hedvábí. V horku chladil, v zimě hřál a prý má i schopnost chránit v nouzi nejvyšší.
Není čas váhat.
Radka jemnou látku s lítostí strhne. Upustí šátek za sebe.
Vyvalí se mlha hustá jako mléko, neproniknutelná běloba pohltí řídkou tmu, zastře babici zrak.
Děti prchají dál.

Když vlak se skřípěním zastavil na londýnském King Cross, na nástupišti už netrpělivě čekal inspektor Japp s policejní eskortou.
"Už zase vražda ve vlaku, Poirote?" zeptal se nevěřícně detektiva, jakmile vystoupil z vagónu.
"Tu as raison," odpověděl Belgičan. "Skoro to vypadá, inspektore, že kdykoliv Hercule Poirot cestuje vlakem, vždy v něm k nějaké vraždě dojde."
"To bude nejspíš tím, že jezdíte první třídou," zabručel inspektor mrzutě.
"Je n'ai pas compris," nechápal Poirot.
"V těchhle luxusních vozech to máte samého magnáta s hromadou nepřátel nebo přestárlého boháče s hejnem nedočkavých dědiců," vysvětloval Japp. "To se mně ve druhé třídě stát nemůže."

Honzík mě vzal do školy. Ukázat dětem, jak vypadá pořádný kocour.
Vyprovokoval jsem pořádnou honičku. Želva nestíhala. Králík strachy nabobkoval do rohu. Málem jsem ulovil sváču, ale uletěla mi na lustr. Když mě přestali bavit, vyskočil jsem z okna a šel domů.
Vážení rodiče,
experimentální prvouka s domácími mazlíčky se vydařila. Příště prosím nepouštět andulku z klece, když je přítomen kocour. Bobky jsme uklidili, želvu našli druhý den. V koši. O kocoura se nebojte, domů trefil. Prý trefí kamkoli.
Na příští schůzi přineste příspěvek (dobrovolný) na opravu poničených tabulí a lavic.
Zda budeme v experimentálním vyučování pokračovat, rozhodne školní rada.

Josip, v nové bílé košili a vyžehlených kalhotách, stoupá od nádraží k ulici Na Hrádku. Nalevo hora Květnice, pod ní šumí Besének, napravo majestátní budova gymnázia.
Josip pozorně naslouchá projevu ředitele Břízy. Vítá žáky, vyzývá je k pilnému učení. Zítra začínají - matematika, fyzika, němčina, francouzština, latina - dnes jen dokončí třídnické záležitosti. A poplatky a školné platit včas, prosím.
Josip Kleczek po přečtení svého jména vstane a ukloní se. Ze šátku vybalí peníze na přijímací poplatek, na učební a herní pomůcky. Celých třicet korun. Doufá, že čtyři sta ročního školného mu bude odpuštěno ne pro nemajetnost, ale kvůli dobrým studijním výsledkům.