DMD č. 3. pro 3. 4. 2019. Téma: Můj nejlepší přítel zrcadlo

Opatroval ho ako v bavlnke. Nie, on ho mal zabalené v bavlnke! Bolo ako jeho dieťa, čo si vzal so sebou na front. Aj sme sa mu vysmievali, mysleli sme, že je narcis. Občas sa v ňom holieval. On sa len tak vševedúcky usmial a pofajčieval cigaretku. Čo sme my vtedy vedeli.

Keď prišlo do tuhého, ale naozaj do tuhého, a poslali nás bojovať v uliciach, kde na každom rohu číha nepriateľské guľometné hniezdo, vždy sa postavil ku stene, vybral to svoje poondiate zrkadlo a pozrel, čo sa skrýva za rohom.

Vybozkával by som ho, aj celé to jeho zrkadlo.

2016. Objekt v zrcadle: zabírá většinu odrazové plochy. Činnosti nejčastěji provozované objektem: práce, psaní, krátké procházky, kouření. Stravovací zvyky: jí, na co má chuť, v množství větším než malém. Postoj k zrcadlu: neutrální. Postoj objektu k odrazu v zrcadle: smířený.
2017. Objekt v zrcadle: zabírá veškerou odrazovou plochu, periferní části již nejsou zobrazovány. Změny v režimu: nekouří. Stravovací zvyky: ehm. Postoj k zrcadlu: nepřátelský. Postoj objektu k odrazu v zrcadle: rozhněvaný.
2018. Objekt v zrcadle: zabírá menšinu odrazové plochy. Změny v režimu: nepíše, hodně chodí, plave. Stravovací zvyky: viz. Kalorické tabulky.cz. Postoj k zrcadlu: přátelský.
2019. Uvidí se, zrcadlo!

„Někde tu musí ten pitomý průsak být,“ zuří Riaggon. Zámek je rozlehlý, místnosti navazují jedna na druhou. Unaveně klopýtám za ním a hledím na stěny. Obrovská benátská zrcadla visí všude, oči z nich bolí.
Zašklebím se na unavenou holku, jejíž odraz vidím v tom nejbližším. Prohrábnu si vlasy, unaveně se usměju, zamávám. Ploužím se dál a strnu.
„Gonny…“ Namířím wigitorem na zrcadlo a zmáčknu spoušť. Místo zrcadla je rázem obrovská trhlina v rozhraní, místnost zaplní jekot obrovských křídlatých můr, které už měsíce soužily místní obyvatele.
„Jak jsi to zjistila?“ oddechuje Gonny po boji.
„Jednoduše,“ odpovím. „Já na sebe jazyk nevyplázla.“

Nejprve oděv. Jednoduché bílé šaty. Ještě punčošky a boty. Do vlasů umně vplete perlovou čelenku a přidá několik volných perliček. Další perly jako náušnice a jiné na náhrdelník. Nezapomenout si prstýnek. Náramky ne, ruce i nohy potřebuje mít volné. Bílý pudr. Pečlivě nanese rtěnku. Rudou, samozřejmě. Tmavé oční stíny, tužka na obočí.
Je nejkrásnější. Jako obvykle. Jako vždy. Jelizaveta Nikolajevna Nikolská.
Nejprve oděv. Ten zbojnický připomíná uniformu. Nezapomenout paruku s copánky a klobouk. Šperky ne. Teď líčení; bílý pudr, rudá rtěnka, tmavé stíny. Tužka na obočí. Ještě zvýraznit kontury v obličeji.
Je nejlepší. Jako obvykle. Jako vždy. Andrej Fjodorovič Drozdov.

Ahoj. Já se vám asi zdám, protože mluvit nedokážu. Dokonce ani takhle myslet ne. Ale umím postavit věž z kostek! Když jsem začal chodit sem do školy, nedokázal jsem kostku ani uchopit. Vlastně jsem celé dny hlavně ležel a koukal. A pořádně koukat mě tady taky museli naučit.
Dali přede mě hýbací obrázek nějakého obličeje. Tak jsem koukal, pak jsem se na chvilku ztratil a zase našel a ten obrázek tam byl pořád a na něm kluk, co tak divně zíral, a já jsem zjistil, že jsem to já.
Teď se na sebe dívám častěji a mám to rád. Zrcadlo!

Mezi tisíci vychovanými komorami elektronových mikroskopů, které do svých útrob pojímají vzorky, elektrony a detektory a poctivě udržují potřebné vakuum, vyskytnou se i komory fintivé.

Zajímá je, jsou-li působivě ofrézované, zaujímají-li detektory malebné pozice, ale práce operátorova je jim šumák. Chtějí se shlížet v elektronovém zrcadle.

Tyto zákeřnice využijí okamžiku, kdy je v komoře nevodivý nepokovený vzorek, a vyhecují katodu k plnému výkonu. Z vodivého vzorku elektrony odcházejí do zemnění, ale na nevodivém vytvoří na povrchu mrak. Další elektrony se od něj odrážejí a zobrazují jen podobu komory.

A zatímco si operátor rve vlasy, komory pokládají elektronovému zrcadlu obvyklou otázku.

„Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?“ zeptala se čarodějnice.

„Proč se mě vůbec ptáš, když existuje wikipedie, a neříkej, že mobil nemáš, včera jsem vidělo, jak se koukáš na facebook,“ odpovědělo zrcadlo.

„Protože seš můj nejlepší kamarád, tebe žádná wikipedie nenahradí, a co se týče toho facebooku, ten už má každá moderní čarodějnice,“ řekla vyhýbavě čarodějnice.
„No, dobře, pomohla bys mi prosím přihlásit se na instagram, nechci, aby se mi ostatní zrcadla posmívala, že ho nemám,“ zeptalo se zrcadlo s výmluvným úsměvem.

„Ty taky?!?“ vykřikla čarodějnice.

„Snad to naše přátelství nerozdělí nějaké sociální sítě,“ řekla si pro sebe čarodějnice.

Měli namířeno stejným směrem, nebyl důvod nepokračovat spolu. Šli mlčky, ponoření do vlastních myšlenek. Pozdě odpoledne se na cestě v protisměru objevil jezdec. Když dojel až k nim, zastavil.
„Je některý z vás léčitel? Potřebujeme pomoc.“

Muž, těžce polámaný, ležel v bezvědomí na lůžku. Podle oblečení vypadal na kupce.
„Musel tudy zrovna projíždět. Sesuv půdy zasáhl cestu a převrátil vůz. Našli ho zavaleného skoro po dvou dnech“
„Pomůžete tatínkovi?“ Drobná holčička se usilovně snažila neplakat.
„Mezi jiným vezl nějaké štíty, takové ty hodně blyštivé. Nechápu jak, ale při pádu se vzpříčily a vytvořily kapsu. Holce se tak nestalo skoro nic."

It was Tuya that said there was no need to kill that troll. Or was it ogre? She would know. Tuya ran back when Sandra insisted on trying to tame an owlbear and it broke through the door. Tuya wanted to go save the dwarf held captive.

It was Valshk that held their prisoner just out of reach of wolves he ordered to snap at his ankles. It was Traax that cut off the face of a doppelganger.

So on the one hand, she wasn't as... Tuya as Tuya. But she definitely didn't see herself in the other two either.

Vypravěč tušil, že Čestislav není obyčejným mužem. Cítil, že v něm proudí magie a byl si jist, že ji Čestislav umí osobně ovládat. Sám mohl magií vládnout, jen když mu ji Město propůjčilo…

Rozhodl se tedy říct pravdu o své osobě. Vyprávěl mu o staletích, kterými procházel nepozorován. Ale stačilo se Čestislavovi zadívat do očí, aby pochopil, že neprožil vůbec nic a netuší, co je to radost či žal.

Bylo to jako se dívat do pokřiveného zrcadla, kde všechno bylo jinak. Ač byl zoufalý, z jeho společníka sálala naděje. Vypravěč si povzdechl. Potkat se jindy, byli by jistě dobrými přáteli.