DMD č. 3. pro 3. 4. 2019. Téma: Můj nejlepší přítel zrcadlo

V zrcadle se neviděl už dlouho, ale kromě krvácející jizvy na rameni a tváře vraha ho nepřivítalo nic moc nového.
Zastřelil všechny tři, když vnikli do jeho a Jackova přechodného domova. Představovali hrozbu, tak proto je zastřelil – až ve chvíli, kdy do něj řízli, si uvědomil, že podcenili nové uspořádání světa a přišli vyzbrojení jen noži.
S Jackem spolu teď nemluvili. Ten kluk mu lezl na nervy a vystavoval je nebezpečí. První pomoc si, stejně jako první obranu, musel poskytnout sám. Nastříhal leukoplast a začal usměrňovat rozšklebenou ránu.
Nemohl, než spolehnout se jen na sebe a své zrcadlené jednovaječné dvojče.

"A každý večer se kouknete do zrcadla a nahlas řeknete, co všechno se vám dnes povedlo. Je to důležité, nepodceňujte to."
"Děkuji... Ehm, moje sestřenice... prosila mě, abych vám dala tuhle vizitku. Je to takové staromódní, já vím, ale když ona... tak kdybyste..."
Potlačil nutkání rychle vztáhnout po papírku ruku.
"Ale samozřejmě...no, já jsem takový staromódní. Děkuji." Chápavý úsměv.
Když dveře zaklaply, sesul se do křesla. Vizitka na mužské jméno a v rohu malý křížek. Složil hlavu do dlaní a semkl rty. Pak se natáhl pro zrcadlo. Nahlas začal:
"Není to tvoje vina, dělals, co mohl. Nemůžeš za to..."

Jakub pevně pohlédne do tváře svému jedinému důvěrníkovi.
"Tak co myslíš? Ale upřímně."

Šedé oči ho přimhouřeně hodnotí. "Pravda, kamaráde, stárneš. Ale chtěl bys, aby o tebe stála jen kvůli mladému fešáckému obličeji?"

Jakub zahanbeně uhne pohledem. Ano. Kdyby to znamenalo, že se na něj podívá tak jako na Jeníka, tak ano. Dlaň se mu zachvěje touhou pohladit ji. Sevře ruku v pěst.

"Je tak mladá," zašeptá. "Připadám si jako vilný stařec..."

Opláchne z tváře zbytky pěny a rázně ji vydrhne ručníkem, až to zabolí.

"Jsi už vážně starý, když přemýšlíš takhle. Jsi starý, zbabělý blázen, co mluví se zrcadlem."

Od určitého věku jsem se přestala dívat do zrcadla. Tehdy jsem nastoupila do práce a neměla tolik času na lítání venku. Zákonitě se to muselo na postavě promítnout. Ne že bych byla úplně tlustá, ale do modelky jsem měla, a vlastně pořád mám, daleko.

Pak jsem potkala JEHO. Najednou mi začalo být nepříjemné, jak vypadám. Každý záhyb a fald jsem vnímala a zrcadlo se mi stalo ještě větším nepřítelem. Až do doby, než jsem pochopila, že sice nemám ideální míry, ale JEMU se i tak líbím.

Tehdy jsem vzala svoji postavu na milost.
Mým novým zrcadlem jsou JEHO tmavé oči.

"Kingsley!"
Volání se rozplynulo mezi stromy a ty odpověděly tichem, zlověstným, škodolibým, nepřátelským. I ptáci pro tu chvíli utichli, vyrušeni nečekaným vpádem vetřelců. A přece se Hopewell nedokázal zbavit dojmu, že tu nejsou sami, že jsou pozorováni.
"Kingsley! Kde sakra -"
Pod kapitánovou nohou cosi křuplo. Sklonil se; byly to střepy malého zrcátka. Muselo tu Kingsleymu vypadnout a rozbít se o kámen. Zamyšleně zvedl jeden z úlomků; jako by na jeho okraji zahlédl...
Vytřeštil oči a otočil se.
Nic. Větve a liány, mlčení a výsměch.
Zamračil se; něco se mu zdálo. S pocitem neurčitého neklidu se vydal zpátky ke zbytku posádky.

Přišel podzim.
Brr, zase spousta deště, bahna a lepícího se listí. Pomyslelo si háďátko podrážděně.
Nemělo podzim rádo. Proč nemůže být místo podzimu druhé léto? Častokrát uvažovalo. A k tomu i zima, aby neexistovala. mihlo se háďátku v hlavě.
Hm, a co k tomu přidat i jaro?. V tu chvíli si připadalo jako génius.
Při myšlence na věčné léto radostně zakmitalo ocáskem. To ale nemělo dělat.
Ani nepostřehlo jak, ale už letělo bahnem, listím přímo do kaluže.
Žbluňk. Hlasitě dopadlo do vody.
Plno hněvu se podívalo na hladinu a hned vědělo, že tohle zrcadlo je jeho přítel, ukazovalo totiž draka.

Na první pohled ho okouzlila. Zbožňoval ji, a proto jí rád odpouštěl nějaké ty rozmary a nectnosti. Nikdo přece není bez chybičky.
Prostě byla trochu marnivá a zahleděná do sebe. Ale jak by ne, sám se na ni také díval tak rád…
Jenom mu připadalo, že to zrcadlo má nakonec nejraději ze všeho. Nedávno, když se zavřela v ložnici, ji dokonce za dveřmi zaslechl, jak si s ním povídá!
Nu co, ať si dělá, co ji baví. Jenom se trochu usmál pod vousy. Nebude jí brát její iluzi, ale asi si ještě nevšimla, jak jeho dceruška najednou vyrostla do krásy.

Nela si pozvala Tomáše do naší kanceláře.

"Nějaké novinky?" zeptal se Tomáš unaveným hlasem.

"Jedna. Ty si tady sedneš, a dokud nevypiješ tu krev, nehneš se odsud," pronesla Nela hlasem nepřipouštějícím žádnou diskuzi a na stůl položila krevní konzervu.

"Žádnou krev pít nebudu!" odsekl Tomáš.

"Než začneš, že nevíme, jak se cítíš, tak se na chvíli zaraž!" okřikla ho Nela. "Jirka je sám. K smrti vyděšený. Věří, že jediný, kdo ho z toho dostane jsi ty. Jenže cítí, ze slábneš, protože odmítáš pít darovanou krev. Nezradíš ho tím. Dáš mu naději."

Tomáš se slzami v očích sáhl po krevní konzervě.

Chodí sem na snídani téměř každý den, tichý chlapec, a ona mu na muffiny dává porci šlehačky navíc a vanilkové latté sype skořicí, protože se snaží být empatická, protože ví, že když vypadne jeden smysl, posílí to ty ostatní, a taky tu práci potřebuje, potřebuje jí jako sůl, jestli se nechce vrátit zpátky do toho pekla, ze kterého vyšla.
A vůbec netuší, že ten slepec vidí až na dno její duše, vidí všechno to zlé, kvůli střípku ze zrcadla Sněhové královny, neodstranitelně vrostlému zlému dvojčeti, kterého se nikdy nezbaví, ačkoli si oči pravidelně vydloubává, ačkoli řeže pokaždé hlouběji a hlouběji.

"Zrcadlo, zrcadlo, kdo je v mé zemi nejkrásnější?" zeptala se královna.
"Krása je pouze sociální konstrukt založený na heteronormativitě, který poštvává ženy proti sobě," odpovědělo zrcadlo znuděně.
"Co to meleš za nesmysly?" rozzuřila se.
"Vaše Veličenstvo, krása je subjektivní a nemá cenu, abyste se užírala kvůli vaší nevlastní dceři. Dotáhla jste to až na pozici absolutního monarchy, proč by vás měla zajímat holka, co mluví na zvířátka?"
"Ale..."
"Provdejte jí za toho prince ze sousedního království, zajistíte si politické spojenectví a už vám nepůjde na oči. Dvě mouchy jednou ranou!"

Brzy byla svatba a královna vládla šťastně, až do smrti.